Mulsantir
Stáli jsme v písku Anaurochu. Já, Peblíg, Delgar a Allyks. Hleděli jsme na Tabru vytvářející rituál. V žilách mi pulzovala energie, konečky prstů mi mravenčily a měl jsem pocit, že bych dokázal vyskočit až do mraků a strhnout shadovarskou enklávu holýma rukama do písku. Nevím co Tabra udělala, ale cítil jsem magickou moc neuvěřitelné síly. Ostatní na tom byli stejně, soudě podle jejich výrazů.
Náhle se před nás zmaterializovali dva Princové Stínů. Ze mne vystoupil nezřetelný stín a zmaterializoval se do mlžné podoby Clariburna Tanthula! Celou tu dobu byl ve mně… S úlekem Princové Stínů pohlédli na Tabru a to, co viděli z jejího rituálu, je moc nepotěšilo. Pak zjistili, že mezi Tabrou a jimi jsme jen my čtyři a na tvářích se jim objevily povýšené úsměvy. Jakmile k nám vykročili, vrhl jsem se vpřed. Ještě nikdy jsem se nepohyboval tak rychle. Rozhořel se boj, při němž jsme úsměvy z tváří Princů Stínů smazali svými zbraněmi. Jen mě udivilo, že zmizel Peblíg hned na začátku boje, nebyl ale čas se starat, co se s ním stalo. I s naší novou mocí to byl velmi tuhý boj. Dokonce i Allyks byla na vteřinu smetena jedním z útoků, ale rychle jsem jí pomohl na nohy. Nakonec jsme porazili i posledního z Princů. Tabra dokončila svůj rituál, proměnila se ve zlatého draka a pak v poryvu magické bouře, která se kolem nás rozpoutala, padla mrtvá k zemi. Z nás vyprchala všechna síla a bez dechu jsme hleděli na nebe, ze kterého se začaly pomalu řítit shadovarské enklávy.
Kolem nás začali portály procházet červení čarodějové z Thaye. Vzali s sebou jednoho z Princů Stínů – Vecnova vyvolence pro Szasse Tama. Taky dost otevřeně vyjadřovali svoji neochotu mu sloužit. Zaslechl jsem ještě, že by nás vzali s sebou, že jsme třeba dost silní, abychom mohli sabotovat jakýsi rituál, a pak už jen ticho a tma.
Někde jinde a někdy jindy:
Když jsem se probral, leželi jsme na břehu jakéhosi jezera. Golem právě drtil fylakterie na prach, u nohou mu leží dva rubíny, nikde ale nevidím Delgara. Allyks se probouzí, ale Peblíg se nehýbe. Jsme zranění a potlučení. Rovan nás léčí podle jeho slov už nějaký čas, když se ho ptám na Peblíga, tak jen smutně zakroutí hlavou.
Golem začal kopat hrob. Stojíme nad ním a není nám moc do řeči. Z rubínů, co zbyly po našem boji, je jeden prasklý, ten druhý podle Imaskarcany obsahuje duši Delgara. A náhle je tu živý a zdravý a hledí na nás. Tedy… Spíš neživý a zdravý. Nakonec prý stihl spustit rituál, co jej proměnil v liche, a unikl tak jisté smrti. Zkoumavě si ho prohlížím, ale vypadá pořád stejně.
Díky Imaskarcaně se dozvídáme, že jsme na břehu jezera zvaného Mulsantir a na jeho břehu by mělo být také stejnojmenné lidské město na kupecké stezce vedoucí dál do vnitrozemí Rashemenu (Rashemen je ve vleklé válce s Thayí a toto jezero je dlouhodobou válečnou hranicí).
Náhle se vedle Allyks zhmotnil ďábel. Allyks zaklela. Byl jsem ve střevu a ostatní byli zmateni. Allyks se mu mrknula na ruku, uviděla prsten a oči jí zaplanuly. Ďábel, který se představil jako Sadness, řekl "Vy musíte být ta družina, o které mluvil Mephasm." Allyks se ho sladkým hlasem zeptala: "Takže ty znáš Mephasma?" "Jo, tohle je jeho prsten-" stihnul ďábel říct, když viděl, jak si Allyks zuřivě servala svůj prsten z ruky. Zvědavě ji sledoval, kterak s ním mrsknula do vody. Dokončil pak větu: "Viděl jsem ho na Mephasmově ruce a když jsem ho pak našel a nasadil si ho, objevil jsem se tady." Allyks znova zaklela, tentokrát trochu rozpačitě, a šla se potápět. Dostala se asi dva metry od břehu, když se vracela, ptala se Lutécie, co ví o obřích krabech. Po chvíli diskuse, kdy Allyks zvažovala různé možnosti od "budeš mi dělat bodyguarda" až po "mohla bych se vézt na tvých zádech jak na žralokovi" se rozhodnula, že nejjednodušší bude, když Lutécie sama půjde vylovit prsten. Mám takový dojem, že jsem slyšel Allyks zamumlat omluvu, ale přísahat bych na to nemohl. Po chvilce se Lutécie vynořila z vody a kolem ruky měla sevřené urvané krabí klepeto. Allyks dostala zpět svůj prsten (a já Sda přesvědčil, aby jí vrátil ten, co si "vypůjčil" od Mephasma) a Nemera se radovala, že k večeři budou krabí klepítka.
Sadness nás požádal, s ohledem na naše dobré vztahy s Mephasmem, že bychom mu mohli pomoci s jeho rituálem na uzavření průchodu otevřeném Skyllou. Po vzájemném vysvětlování si, jaké máme k Peklu vazby, jsme toho nechali a unaveně se posadili u Peblígova hrobu. Díky imaskarcaně jsme zjistili, že pod hladinou jezera se prý nachází tajemné imaskarské město Coveya Kurg'annis. Nakonec jsme nechali problém se Sadnessem spát a zůstali přes noc.
Snášel se večer a Allyks zpívala nad hrobem teskné elfí písně, ke kterým jsem se přidal. Nad námi zazářili hvězdy a osvítili místo posledního odpočinku našeho přítele Peblíga.Ráno jsme ještě nechali Golema postavit pomocí hlíny Peblígovu sochu. Bude mi chybět. V mysli mi proběhlo pár obrazů z minulosti. Peblíg ponořený v knihách pro začátečníky v akademii Bílého Lotosu. Naše výstřelky v této akademii. Začátek našeho putování. Tak už nikdy neobjevíš podstatu světa, malý příteli, povzdechl jsem si v duchu.
Vydali jsme se k městu a po hodině cesty jsme ucítili moc Vílí divočiny ze severu. Na kraji lesa tam stál duch vlka. Když mě spatřil, přiběhl ke mně a přátelsky se zašklebil. Podrbal jsem ho a nechal ho vesele odběhnout do lesa za jeho smečkou, která prosvítala mezi stromy. Byli to telthorové – duchové, kteří neodešli a dále žijí vlivem Vílí divočiny. Pokračovali jsme dál a došli k hradbám Mulsantiru, na kterých se zřetelně podepsaly věky. Stále vypadaly mohutně, byly ale zčernalé věky. V bráně nás uvítali barbarské stráže a my vešli dovnitř. (Stráže nás varovaly, že po setmění se nemá vycházet ve, že kdo to udělá, už se nevrátí).
Mulsantir byl v té době kupeckým městem, kde uvnitř hradeb už z původní imaskarské doby nezůstalo téměř nic. Kolem byly dřevěné domky se slaměnými střechami. Tržiště bylo obrovské. Však taky Mulsantir leží na kupecké trase a je to znát. Celému městu, stejně jako všude v Rashemenu, vládnou maskované čarodějky pod záštitou jejich tří bohyň Panny, Matky a Stařeny. Cestou do hostince jsme prošli kolem divadla Závoj, které prý vede jakási trpaslice.
V hostinci jsme si hned objednali pokoj s velkou kádí horké vody. Já a Allyks jsme se smíchem vskočili do kádě. Nemera se rozpačitě otočila a tak jsme na ni začali cákat vodu, před kterou se kryla štítem, ale ne dostatečně, takže jsme ji donutili k ústupu. Když jsme sešli do sálu hostince, uviděli jsme u stolů krom barbarů sedět také jiné osadníky, lišící se od svých barbarských sousedů. Díky vzhledu by mohly být považováni za půlelfy, ale nebyli to půlelfové. Měli zlatavou pokožku a říkali si „děti duchů“ – telthorů. Podle všeho je to díky vlivu Vílí divočiny. Opět jsme byli varováni před potulováním se v noci a byl bych s tím i něco dělal, ale v sále bylo tolik pěkných holek. Takže když jsem odcházel nahoru zavěšen do jedné barbarské dívky a jedné dívky se zlatavou pletí a viděl Allyks, která si vedla dva potomky telthorů, ani jsme si nevšimli, že ostatní někam zmizeli. Tedy ostatní sice zmizeli, ale Nemeřin štít byl pořád v jejím pokoji, jak mi se zamyšleným úsměvem řekla Allyks.
Mezitím Sad (jak si říká Sadness), Delgar a Nemera vyrazili prozkoumat noční Mulsantir. Chtěli sice za čarodějkami na jejich pahorek, ale zamířili nejdřív k divadlu. Nemera vylomila zámek a v převlékárně objevili oboustranný portál do Stínopádu. Sad odmítl poskytnout jeden ze svých četných opasků a řemenů a tak Nemera zničila nádhernou oponu, jedinou skutečnou chloubu tohoto divadla (stvořenou dávným trpasličím malířem Hernajsem) tím, že ji strhla na zem a utrhla z ní pak lano. Ovázali Delgara kolem pasu a vypustili ho do portálu. Za portálem byla verze stínopádského divadla, nikde nikdo. Delgar vyrazil ke dveřím a když už chtěl nahlédnout ven z divadla, strhli ho zpátky. Zahlédl jen ztichlé ulice Mulsantiru tvořené kamennými domy. V žádném se nesvítilo, prázdná okna zírala do všudypřítomného prachu a kouře Stínopádu.
Vyrazili proto k pahorku čarodějek, ale jak šli kolem chrámu Havraní královny, uviděli u jeho boční zdi další portál do Stínopádu. Nejdřív prozkoumali chrám Havraní královny ve smrtelném světě, díky paklíčům Sada. Bohužel když zamykal opět chrám, zámek tak poškodil, že už nepůjde otevřít. Mnichy čeká ráno pořádné překvapení. Když prošli portálem, zjistili, že ve Stínopádu je tento chrám zasvěcen Nerullovi. Prošli zčernalým vstupním portálem a jejich kroky vířily tisíciletý prach na podlaze. Prošli do podzemí a uslyšeli skřípot. A v podzemním sále objevili jeho původ. Čtveřice podivných přízraků tu čtyřmi brky psala do čtveřice knih na čtveřici podstavcích. Přízraky si jich všimly, ale nijak nereagovaly. Vzadu byla jakási postava zahalená pláštěm zády k příchozím a modlila se k Vecnovi. Když přišli blíž, postava se otočila a to co bylo uvnitř se rozplynulo, jen plášť spadl k zemi. Toho se zmocnil Delgar. Pak zjistili, že přízraky tu píší do Knih mrtvých jména těch, co zrovna umírají, s tou podivnou postavou modlící se k Vecnovi nemají nic společného, jsou jen pozůstatkem z doby zasvěcení chrámu Nerullovi. Tak jim Sad alespoň ukradl brky. Nevypadali, že by jim to vadilo, a jen tiše pozorovali vzdalující se tři hrdiny. Poslední, co zaslechli bylo od toho nejmenšího: „A když už teda konečně půjdeme za těma ženskejma – chtěl sem říct za čarodějkama?“.
Druhý den jsme se s Allyks dozvěděli o jejich nočním dobrodružství a na oplátku jsme neřekli Nemeře nic o jejím štítu, je to tak pro ni lepší. Hned po snídani jsme se vypravili do divadla na jednu z jejich her. Těšil jsem se, že konečně uvidím Mulsantirskou chloubu, nádhernou oponu, jaké však bylo moje zklamání. Prý ji nějaký vandal poničil. Hru jsme nepochopili, všichni používali masky, ale dvoumetrovému chlapovi prostě nemohu jen díky masce uvěřit, že je lepou děvou, když navíc mluví o nevinné lásce barytonem a sliny mu létají z otvoru pro ústa. Lidské umění je pro mě asi moc složité.
Vydali jsme se k sídlu čarodějek a tam jsme potkali dvě z nich s maskami na obličejích. Delgar hbitě pálil dotaz za dotazem a bylo vidět, že si získal jejich respekt. Dozvěděli jsme se o místní vládě v Rashemenu – matriarchální magokracie. Pověděly nám, že potopené město Coveya Kurg'annis má jeden přístup. Na břehu jezera leží portál a ve stínopádu vede lávka přes jezero do stínopádského odrazu Coveya Kurg'annis, lávka, která ve smrtelném světě je 15 metrů pod vodou. Také řekly, že Skyllina rodina má na sever odsud pevnost. Allyks při zmínce o pevnosti jejího rodu trochu pobledla. Později k tomu Allyks poznamenala, že nevidí zatím důvod se tam zastavoval, alespoň do doby, co s námi bude ďábel.
Když jsme došli k večeru k jezeru, zjistili jsme, že tu nejsme sami. Už zde byla jiná skupina dobrodruhů vedená Lucresií de'Arnise - půlelfí bastardkou významného amnského rodu, dříve instruktorkou boje v Kordově chrámu v Athkatle, poté Banem ceněná vojevůdkyně - generálka. S ní tam byl jakýsi zraněný gnómský čaroděj, vypadalo to na ránu klepetem. Kolem postávalo ještě několik mužů. Lucresia nás vykázala pryč, že Coveya Kurg'annis patří jim. Vysvětlili jsme jí, že“ s takovým návrhem se může jít akorát tak zhluboka nadechnout v mělkém příkopu“, jak říkal jeden trpasličí obchodník včera večer v hostinci. Zejména Nemera se s ní špičkovala, poznala v ní svoji instruktorku v chrámu Korda a zřejmě se jí vybavily výprasky a navíc ta hereze – Kordův následovník se stane vyznavačem Baneho. Navrhlo se řešení „čestným“ soubojem já proti Lucresii, která byla svolná.
Nakonec zasáhla Allyks a pomocí triku přesvědčila Lucresii, aby odešli. Ale ta při odchodu ještě křikla pár urážek a to neměla dělat. Vlčí krev není voda. Vyrazil jsem vpřed a začal kroužit kolem Lucresie, abych našel její slabé místo. A v tom mi to došlo, ona nemá slabá místa. To, jak se pohybovala, jako by meč a štít byl její součástí. Tohle byla zosobněná smrt v Baneho službách. Souboj proběhl rychle, byla lepší než já, to jsem cítil, ale měl jsem štěstí a navíc vodou nasáklý písek přál spíše mně, než těžkooděné Lucresii. Nejdřív přišla o štít, když se mi se štěstím povedlo přetnout řemeny poutající ho k její paži, a pak jsem jí vyrazil i meč. Lucresia dopadla těžkým oplátovaným kolenem do mokrého pobřežního písku. Bylo na ní vidět, že si myslí, že to mohl být její konec. "Pojď, pomůžu ti vstát," řekl jsem po chvíli přemýšlení a natáhl svou paži. Lucresia zvedla svůj pohled, oči se jí rozzářily, rty ztvarovaly do nevinného úsměvu. Sotva se naše dlaně dotkly a ona vstala, tak jsem nečekaně zarazil svůj meč hluboko do dívčina boku. Lekla se, vyjekla, strach naplnil její tvář. Pár posledních nádechů, ale to už můj magický meč prosekává kovové pláty a odhaluje dutinu břišní, aby elegantně odhalil zakrvácenou čepel na druhé straně. Tělo padá k zemi, boří se do písku, poslední záškub. Smrt.
Na tváři se mi nehnul ani sval, když jsem sledoval odcházející zbytek její družiny. Uvnitř jsem cítil ostny pochybností, jako klubko hadů zakusujících se mi do útrob. A pak jsem to v sobě uzavřel a padla na mě únava.
Jiný pohled:
Nemera v touze po boji provokovala, čert se čertil a Hirkal vypadal víc a víc odhodlaně. Allyks a Delgar si vyměnili pohled plný nezúčastněného porozumění.
Bane je odpornost, ale zabíjet jeho služebníky jenom proto, koho uctívají? Takové námahy. Obě strany od sebe stály právě tak daleko, aby si narušovaly osobní prostor, ale aby druhou nevyprovokovaly. Čekalo se, kdo začne. A Allyks už to nebavilo. Když otráveně napochodovala mezi Hirkala a Lucresii, ti dva se jenom překvapeně narovnali. Elfka namířila prstem pryč od jezera. "A mazej. Mazej pryč a už se nevracej," přikázala Baneově služebnici a šla si zase sednout ke svému golemovi. Lucresii se ve tváři vystřídalo několik výrazů od "to nemůže myslet vážně" přes "nechce se mi umřít" až po "dělám vám službu", ale to už ji nohy odnášely směrem k lesu. Přes rameno ještě křikla pár laciných urážek. Allyks jenom zavrtěla hlavou, něco tak ubohého by nikoho z nás nemohlo vyprov-... jen aby se jí oko rozšířilo údivem, když Hirkal začal kroužit kolem půlelfky. "Že já jsem se na to..." zamumlala a pohodlněji se opřela o Lutécii. Duel byl započat.
Sadnessovy poznámky:
Pomalu jsme se blížili k jezeru, kde by měl být za soumraku vidět portál do Stínopádu. Když jsme dorazili k místu, překvapila nás zde skupinka dobrodruhů. Bylo jich pět a až na jednu paladinku, která dle znaku na svém štítu byla Baneovou služebnicí, se mi nikdo z nich nezdál nebezpečný.
Jeden z nich se vydal směrem k nám a chtěl, abychom odešli, že to tu našli první. Další dva nás sledovali a paladinka léčila zranění jednomu ze své skupiny. Zdálo se, že Nemera ji zná, a začala s ní komunikovat. Do této konverzace jsem se nepřipojil a celou situaci sledoval a čekal co se stane.
Když se však zdálo, že je boj nevyhnutelný, zareagoval jsem. Prodral jsem se skupinkou a v jejím popředí jsem využil své ďábelské moci a změnil se ve svou Mephistovu podobu. "Vypadněte odtud a nevracejte se," zařval jsem a v duchu doufal, že je to zažene. A také ano; všichni couvli a už se zdálo, že odejdou, ale Lucresie zavelela a jakoby je strach opustil.
Nevypadalo to vůbec dobře, když najednou z ničeho nic Lucresia schovala svůj palcát a řekla, že nemá chuť bojovat, a odcházela. Nechápal jsem proč, zdálo se, jakoby za ni myslel někdo jiný, ale byl jsem rád a myslel si, že bude klid. Při odchodu ještě cosi křikla, ale už jsem tomu nevěnoval pozornost. Avšak Hirkal ano. Pár pokřiků a Corellonův bojovník se opět přiblížil k Lucresii. Teď bylo více než jasné, že si to ti dva rozdají.
A také ano. Pustili se do souboje jeden na jednoho a v první chvíli jsem v Hirkalově výrazu zahlédl údiv nad silou Lucresie. Možná dokonce strach, ale to netrvalo dlouho. I přes paladinčiny tvrdé zásahy se Hirkal dokázal vzchopit a tvrdě ji srazit na kolena. Po pár vteřinách byl konec - Lucresie byla poražena. Byl to pro mne nečekaný, avšak potěšující výsledek.
Elf natáhl ruku se slovy: "Pojď, pomůžu ti vstát." Ale vzápětí jí svým mečem probodl břicho a celé ho rozpáral. Jako bych viděl Melli. Tohle se nemělo stát. Lucresia padla k zemi a její kumpáni se naštěstí rozprchli pryč. Rozpory mezi přívrženci některých bohů dělají jen potíže. Přemítal jsem si v hlavě dokola ten okamžik a přemýšlel nad tím, jací vlastně jsou ti, s kterými teď cestuji.
Delgarovy poznámky:
U jezera, na místě portálu, už bylo obsazeno. Konkurenční parta dobrodruhů. A jeden z nich zle pochroumanej. Vyléčil sem ho a přikázal jim aby vypadli. Nejspíš by i uposlechli, ale Hirhal je začal provokovat. A uspěl, duel s jejich velitelkou byl nevyhnutelný.
Samotný souboj nebyl příliš zajímavý, spíš to co následovalo. Hirhal zvítězil a svoji sokyni odzbrojil. Následně ji nabídl ruku a pomohl vstát. A potom ji v tuto chvíli příměří, pro ni zcela jistě nečekaně, bodl mečem do břicha a vykuchal.
Netuším proč to udělal. Možná si byl vědom, že zvítězil jen vlivem náhody. A že příště takové štěstí nejspíš mít nebude. A proto tuto možnost eliminoval v samotném zárodku. Samotného mne překvapilo zjištění, že ač sám neživý, mám k životu vetší úctu než on.
Nemeřiny poznámky:
Když Nemera poprvé uviděla Lucresii de'Arnise, když rozeznala Baneův symbol na jejím tabardu, kde se dříve skvěla Kordova čepel, netoužila po ničem víc, než smazat půlelfce posměšný úsměv ze rtů. Vymlátit jí zrádcovskou duši z těla a zadupat do země zbytky odvahy, které jí snad mohly zůstat. Donutit tu pyšnou přeběhlici litovat, poznat sílu hněvu Pána bouří. Ale zaváhala. Příliš dlouho se držela zpátky. Neměla to být ona, kdo dřívější kordiánce uštědří lekci, na kterou se nezapomíná.
I přesto to byla krásná lekce. Nemera si vychutnávala každý okamžik souboje. Měla z něj radost, jako by to byla ona sama, kdo s lehkostí unikal Lucrésiiným výpadům. Jako by to byl její meč, který snadno pronikal Lucresiinou obranou. A když Hirkal závěrečnou ranou srazil zrádkyni na kolena, Nemeřino srdce zajásalo. Kord musí být potěšen, i když to nebyla jeho služebnice, kdo předvedl mistrovskou ukázku válečnického umění.
Půlelfka ztratila něco ze své samolibosti, ale ne hrdosti. Sklonila hlavu na znamení, že přiznává porážku. Ještě pořád umí prohrát a přitom si zachovat tvář, pomyslela si Nemera s jistým neochotným uznáním. Hirkal natáhl ruku, aby poražené pomohl na nohy… a vzápětí už se jeho čepel zahryzla do Lucresiina těla. Nevěřícný šok umírající se zrcadlil na Nemeřině tváři. Jak mohl? Jak mohl takto pošpinit svou čest? Zbabělec! Ne, Hirkal přeci není zbabělec, ale… nedokázala pochopit, co právě viděla. Jakoby se před ní najednou vynořil nový Hirkal. Cizí.
Lucrésiino tělo se pomalu převrátilo, jak z něj vyklouzla smrtící čepel, spadlo na bok do udusané trávy a nevidoucí oči vyčítavě hleděly na zákeřného vraha. Nemera poklekla vedle padlé. Nechuť, kterou k ní ještě před chvílí cítila, zmizela. I když ne tak úplně, část zůstala, spolu se zlostí a pocitem křivdy, jen už nebyla soustředěna na Baneovu generálku.
Hlavou mi vířily myšlenky:
- Opravdu jsem ji musel zabít? Bylo mi jasné, že by nás sice nechali teď být, ale pak by si na nás počkali, až bychom se vraceli, a možná i s posilou. A pak bychom buď zemřeli my, nebo bychom museli pobít je všechny. Bylo nutné zničit toho nejsilnějšího z nich tak, aby ostatní odešli se strachem v srdcích a my se nemuseli obávat, že nás přepadnou. Měl to být „čestný souboj“ a vím, že lidé tomuhle pojmu dávají docela váhu. Jaká je ale čest v tom ji nechat jít a zabít ji i její doprovod později, nebo se od nich nechat zabít? Bylo možné věřit Baneho přisluhovačce, že by to nechala být a už by se nepokusila štěstěnu přiklonit na svou stranu? Nevím. Jen mám pocit, že jsem něco strašlivě, jak říkají lidé, podělal. Víří mi to v hlavě pořád dokola. Budu-li za to muset jednou zaplatit, nebudu si stěžovat.
- Je mi líto Tabry. Položila svůj život za záchranu Faerunu, i když už z jejího národa nezbylo nic a nikomu nic nedlužila. Možná jen dlužila shadovaru odplatu za své uvěznění. To je pro mne hlavní hrdinka této války a přitom nikdo kromě nás o ní neví.
- Nebyly zničeny všechny enklávy. Zůstává poslední z nich a na ní vězní také Mefistofela, nejmocnějšího ďábla, který by mohl vrátit rovnováhu do boje pekla s démony. Možná bude ještě potřeba jít do Anaurochu na ono tajemné místo, do Oreme.
- V Mulsantiru je vyznavač Vecny. Ve městě, kde se tak hojně používají masky, mu musí být dobře. Měli bychom se mu podívat na zoubek a zjistit, co tu provádí.
- Myslím, že Allyks bude chtít vidět pevnost svého rodu, docela jsem zvědavý na to, co by nás tam mohlo čekat.
- Co nás asi potká v potopeném Coveya Kurg'annis? Další díl Imaskarcany? Neukrývá se tam onen tajemný vyznavač Vecny? Byla by to příhodná skrýš, číhat ve stínopádském odrazu…
