Démoni a ďáblové
Objevili jsme se v sále a na trůnu před námi seděl Szass Tam, Zulkir nekromancie. Pohled jeho dvou prázdných očních důlků se na nás všechny postupně upřel. Snad jen u Delgara se na chviličku zastavil a přísahal bych, že mu v důlcích zaplál pobavený plamínek. Vzpomněl jsem si, jak jsme mu již dvakrát překazili jeho plány a srdce mi sevřela ledová ruka. Bytosti jako on, prastaré a mocné, jdou svými vlastními cestami a neradno jim křížit cestu. Jedno zda jsou brány jako dobré, nebo zlé. Hlavně jsou „jiné“.
Mephasm mu vyložil, že chceme jeho pomoc při získání ochrany před Asmodeovou holí pro něj a pro Sadnesse. Řekli jsme mu, že jeho pomoc by nám pomohla dosáhnout zničení poslední báze shadovarských a osvobození Mephistofela. Náš osud visel na vlásku. Nakonec se rozhodl nám pomoci, Mephasm a Sadness však měli zůstat u něj. My pro něj na oplátku jsme měli zjistit, kdo napadl Zimní dvůr, prý to má být něco nebo někdo zvaný „Rudá smrt“. Máme se vydat na území Zimního dvora, zjistit co se dá a případně i zabít tu „Rudou smrt“. Přijali jsme, nepřišlo nám, že bychom měli vůbec na vybranou. Vyvolal portál a řekl, že se nemáme starat o to, jak mu podat zprávu. Vkročili jsme do portálu a…
Stáli jsme v lese, který se třpytí modře a bíle, je zima a bořili se do sněhových závějí. Tohle byl les ve vílí divočině. Okamžitě jsem se převlékl do zimního a nazul si sněžnice. Ostatním byla také zima, jen Delgar ve svém letním plášti se zdál být spokojený. Náhle jsem uslyšel praskání a podivný huhňavý zvuk. Neslyšně jsem varoval ostatní a schovali jsme se. Ať je to kdo chce, ve vílí divočině je třeba být velmi obezřetný. Huhňavé zvuky přešly ve vzteklé stařecké hudrování a před námi vyšel zpoza stromů maličký gnóm. Tak tohohle já znám. Vždyť má sochu v Akademii Bílého lotosu. Je to sám Alfons Alblík, tvůrce Mocné Kladky, studenty zvaný Alfons Nakladač. Navíc je to prastrýc Peblíga, co já se o něm naposlouchal, to bylo samé Alfons sem a Alfons tam…
Vyšel jsem z úkrytu a stál před ním. Asi mě jen slyšel, protože vyprskl: „Co to???“. Na moji odpověď: „Jsem Hirkal a znal jsem vašeho prasynovce, Peblíga“ odpověděl jen „Kdo to???“. Alfons poznal Allyks, tedy poznal ji jako Skyllu, prý s ní studoval. Moc se nezměnila, říkal. Což Allyks vůbec nepotěšilo. Po delší rozmluvě i s ostatními jsme poznali, že je trochu nahluchlý, trochu poloslepý a zcela evidentně i senilní. Ale když jsme mu vykládali o hrdinné smrti, zdál se být dojatý. Dokonce do té míry, že nám nejenom prozradil, že na sever leží nějaká gnómská vesnice pod správou Zimního dvora, ale nabídl nám i svou skromnou pomoc. Vydali jsme se do vesnice.
Gnómská ves byla postavena na troskách staršího eladrinského města. Gnómové neměli své tradiční pestrobarevné oblečky, ale byli docela prakticky zabaleni v kožešinách, takže to vypadalo, jakoby se vsí batolili přerostlí bobři, ovšem bez ocasů. Před vsí hlídkoval poměrně vysoký gnóm s obouruční sekerou přes rameno. Nakonec nás pustil dál a doporučil hostinec, kde bychom se mohli ubytovat.
V hostinci jsme zjistili, že hlídkující gnóm je Keegan, ves vede starosta Egan, kterého jeho žena Brena už minimálně dva týdny nutí nepít a že ves navštívil vyslanec Zimního dvora, aby pomohli v přesunu na jih před nebezpečím na severu. Víc by věděl Keegan. Zatímco jsme se chystali jít za Keeganem, tak malá gnómka Jena pozvala Alfonse a Delgara na soukromou, čistě gnómskou oslavu beze zbraní na radnici. Což nám Delgar okamžitě prozradil, asi aby se pochlubil. Keegan nám prozradil, že starostu informoval o poslovi sám a ten se asi neporadil s radou, jak by měl, ale jen s kýmsi ve svém domě a pak odmítl pomoci Zimnímu dvoru. Tehdy to Keeganovi nebylo divné, ale teď jen udiveně kroutil hlavou. Ale co, prý je Egan starosta a tak to jistě měl pošéfované.
No došlo nám, že hlavně Egana má někdo „pošéfovanýho“. Nikdo nic nevěděl o Rudé smrti. A tak jsem se vydal k domu starosty. Opatrně jsem nahlédl dovnitř a Egan se bavil se svou ženou nad večeří „že by bylo třeba vyšetřit ta záhadná úmrtí“. Probrali jsme to i s Keeganem a ten nám prozradil, že v okolí vesnice už několik dní, snad 14, se nacházejí mrtvá potrhaná, ale nesežraná zvířata. Stopy svědčí o nějakém čtyřnohém predátoru, něco jako vlkodlak, ale ne zcela. Udělal jsem pravou vlkodlačí stopu do sněhu. Keegan a i my ostatní jsme došli k závěru, že to, co hledáme, není dlak.
Protože oslava měla být až za nějaký čas, vydali jsme se k domu starosty. Otevřel nám jeho syn, prozradil, že se jmenuje Fufu a zavolal otce, který nás vpustil do domu. Během rozmluvy, kdy nám potvrdil ta záhadná úmrtí a odmítl se bavit o tom, proč rozhodl zradit Zimní dvůr se Nemera vypravila do nitra domu. Vyzvěděla od Fufua, že zatímco tatínek už 14 dní nechodí večer ven do hostince, tak maminka začala chodit po nocích ven. A že se rodiče hádají. A že je smutný.
Nemera s Allyks pak konfrontovali Egana s jeho ženou Brenou s jejich podivným chováním a podařilo se jim zjistit, že Brena má milence. Ani Eganovi, ani Breně se nelíbilo, jak s nimi v jejich vlastním domě nakládají cizinci, navíc v tak nepříjemné věci. Ani mě se nelíbilo, jak otáčely nožem v ráně té rodinné tragédie a ometali jim o tváře jejich syna Fufua. Řekl jsem, že budu hlídat venku a vylezl jsem na střechu.
(Egan pak prý šel uspat Fufua a Nemera šla s ním, kde se ještě snažila soucitně z Egana něco získat - podle toho, jak to popsala mi to spíš připomínalo citové vydírání, ale neznám natolik lidské mravy, abych mohl soudit. Egan byl jen zdeptaný a tak ho nechala na pokoji. Allyks něco podobného zkoušela na Brenu a zjistila jméno jejího milence - Tomlin.)
Prolétl jsem v oblouku celou vesnici a pátral, zda v bezměsíčné noci zaslechnu nebo zahlédnu onoho tajemného nočního dravce. S nepořízenou jsem se vrátil zpátky, když ostatní odcházeli od starosty. Byl čas vyrazit na oslavu. Jen Nemera šla do hostince, kde si vyprávěla s hostinským a pak později vyrazila za námi.
Samozřejmě jsme šli plně ozbrojeni. U vchodu strážil Keegan a tak to nebyl problém. Uvnitř se všichni dobře bavili. Kolem Alfonse a Delgara se utvořili hloučky gnómů dožadujících se novinek ze světa a příběhů. Jakmile Delgar, aby odvedl pozornost ode mne a Allyks, začal předvádět své ohnivé magické kousky, stal se rázem miláčkem davu. Alfons postával sám na okraji a důležitě poklepával holí o podlahu, aby dal najevo, jak s tak pokleslou zábavou nesouhlasí.
Allyks mezitím promluvila s obchodníkem Tomlinem, ale nevypadalo to, že by z něj něco dostala a on začal odcházet do světla. Vzal jsem ho kolem ramen a přátelsky ho vyzval, aby mě následoval. Tento požadavek podpořila dýka opírající se o jeho žebra. Lutécie mi na povel Allyks šla pomoct. Během výslechu byla Lutécie umírněná a po celou dobu se snažila souhlasit a být soucitná se vším, co dělal Tomlin a mírnila mne. Zdálo se mi, že mi Allyks naznačuje, abych ho zabil, ale asi jsem si to jen špatně vyložil, vzhledem k reakcím golema. Tomlin byl na konci výslechu překvapen, že jeho názory (nepomoci zimnímu dvoru, nepřesunout se na jih) uvedly vesnici do obrovského nebezpečí. Protože to, co na severu porazilo vojska zimního dvora se jistě může převalit i přes jejich ves a sami nebudou mít žádnou šanci. Když nakonec Tomlin řekl: "Nechápu, co jsem to udělal," Lutécie ho konejšila "To nic, mohlo by se to stát každému z nás." Nechal se dobrovolně spoutat a uložit do Imaskarcany.
Allyks oslovil blonďatý gnóm Sebastian, který byl jen o hlavu menší, než ona sama. Velmi se jí líbil. Prý jí velmi rád vysvětlí, o samotě v jednom hostinském pokoji, o co jde. Nevypadala, že by jí jeho flirtování vadilo. Když jsem jí řekl, jak to šlo s Tomlinem a že je asi celá ves posedlá něčím, co zatemňuje jejich mysli, řekla mi o Sebastianovi. Všichni jsme se vydali do hostince.
Allyks sama stoupala po schodech a já ji nenápadně s odstupem následoval. V pokoji byla ona sama a Sebastian. Řekl jí, že nemáme pátrat po tom nočním dravci a že jí na oplátku řekne, že pevnost Zimního dvora na severu napadla Orcusova armáda. Rudá smrt by prý mohl být Balor. Měl dost informací na to, aby byl jen obyčejným gnómem. Zatímco jsem se snažil v tajnosti naslouchat, tak mi náhle u ucha zařval Alfons „Co že to říkají“, taky jsem slyšel, že po chodbě už jde i Nemera s Delgarem, nemělo tedy smysl si na něco hrát a vešli jsem dovnitř za Allyks a Sebastianem.
Sebastian tedy rozhodně nebyl gnómem, ze zad mu splývala průzračná křídla. Prozradil, že je Incubus, chaosem proměněná succuba ve službách Graz´zta, pána démonů, dříve vysoce postaveného ďábla.
(Graz´zt se svojí armádou kdysi vtrhl do Propasti a prorazil přes 44 pilířů, aby následně tři zabral, ale neměl dost sil k opuštění propasti. A tak tam zůstal se svojí armádou, byli proměněni a stal se jedním z nejmocnějších pánů démonů. Propast je možná nekonečná, s myriádami možností, kdy každý pilíř je jiný než ten předchozí.).
Prý tu má jen pozorovat Orcusovy síly a gnómy má jako krytí a jako pozorovatele. Jestli se ho prý pokusíme zabít, tak nejenže zmizí před samotným útokem, ale nemůže ručit za svou démonickou část a mohl by udělat něco hodně ošklivého. Ztvrdl mi pohled, pěst se sevřela kolem rukojeti falchionu. Allyks si všimla, co se děje a pokusila se mne zadržet pomocí Lutécie. Jak mohla bránit tu démonickou odpornost? Vždyť ten démon ohrožoval životy těch gnómů. Pokud Orcusovy síly půjdou na jih, Incubus je nebude bránit, ani je nevaruje, proč taky, jsou to jen gnómové. Ale ne v mých očích. Jsou to víly, stejně jako eladrinové a elfové. Ctí Seldarin a já je nenechám napospas démonovi. Proč to ostatní nevidí? Co by řekl Kord Nemeře na to, že by se dala odradit od zabití démona díky jeho vyhrožování? A co by řekli Seldarin Allyks na to, že by gnómy nechala v područí démona? Jediný kdo souhlasil byl Delgar, slyšel jsem jeho tiché „Zabij ho“ a k tomu jsem neměl potřebu souhlasu kohokoliv. Vysmekl jsem se golemovi, přeskočil nastraženou nohu Allyks a setl tu zvrácenost. Nerozplynul se. Ale asi z toho byl překvapený, vzhledem k nevěřícímu výrazu na jeho tváři, zírající na nás pod stolem.
Allyks od jeho mrtvé hlavy rituálem zjistila, že nelhal, co se týče Orcusových sil, ale nemohl potvrdit, že Rudá smrt je jeden z balorů a tak nás čekala cesta na sever.
Vysvětlili jsme gnómům, že byli v područí zlého kouzla a že jejich záchrana leží na jihu. Někteří, v čele s Keeganem nám chtěli pomoci, ale přesvědčili jsme je, že jich bude třeba na ochranu jejich rodin cestou na jih.
Opustili jsme prázdnou vesnici a vydali se sněhem dál. Mráz rostl, na stromech se třpytili malé rampouchy a v srdci jsem měl pocit, jako by nikdy nemělo přijít jaro. Skrze stromy jsme viděli tichou pevnost. Kolem začal být cítit pach krve a rozkladu a to bylo divné, při tak nízké teplotě. V korunách jako by se něco mihlo. A náhle byli všude kolem. Malí démoni, Quasiti, na nás útočili a pokřikovali „póóózděěě, póóózděěě, už jsou mrrrrtvííí, póóózděěě“. Jejich chechot zněl všude kolem. Pobili jsme jich velkou část a ti sražení na zem Nemeřiným štítem se chechtali těm, které spálil Delgar. Allyks některé vyslýchala, ale nedostali jsme z nich nic podstatného.
Otevřeli jsme vrata tiché pevnosti a koutkem oka jsme zahlédl jakési podivné pokroucené přerostlé gargoyly s pronikavým jasem žlutých očí, ale když jsem tam vystřelil, byly pryč. Kolem byl cítit pach rozkladu, krve a ještě něčeho nepřirozeného, trochu jako stínopád, ale přesto to bylo jiné. V pevnosti jsme uviděli první mrtvé. Rozlámaná těla, zlomené zbraně, polámané štíty. Ticho narušovalo jen vrzání našich kroků ve sněhu.
Náhle se i Allyks přímo před očima objevila na kratičký okamžik rozšklebená tlama Nabassu( tak by se měla nazývat chaosem Propasti proměněná gargoyla).
Napětí se stupňovalo, úplně jsem cítil jemné vibrace, něco se stane…
Před námi byla už jen budova pevnosti. Alfons navrhoval, abychom odešli, že Rudá smrt může být ten Balor. Ale Szass Tam nechtěl dohady, chtěl „vědět“ a tím podmínil svou pomoc Mephasmovi. Překvapivě i Allyks uvažovala o návratu. Ale nakonec jsme se vydali do budovy. I zde se válela mrtvá těla, před námi byly schody do vyššího patra.
Zde se začaly záblesky rozšklebených Nabassu objevovat častěji. Bylo to děsivé. Jako by nás pozorovali z jiného světa a jen na okamžik jsme je měli šanci zahlédnout bez schopnosti reagovat. Jako by mi strach našeptával „Odejdi, sem už elfové nepatří, tady najdeš jen smrt“.
Alfons a Allyks chtěli odejít. Nemera vypadala nerozhodně. Alfons pro to horoval s takovým zanícením, že tu byla nepřehlédnutelná podoba s jeho prasynovcem v začátcích našeho putování. Ale Allyks bych nikdy nepodezříval, že by dala průchod strachu, co za tím je? Nevím… Já a Delgar jsme chtěli zůstat a prozkoumat i horní místnost a zjistit co nejvíc o těch, co způsobili okolní zkázu a co by mohla být Rudá smrt. Nikde nebyl důkaz, že to je Balor, jen dohady démona, který ani u útoku nebyl. A věřit slovům démona je jako snažit se nabrat vodu sítem. Věděl jsem, že kvůli Mephasmovi musím riskovat a jít dál. V sázce bylo příliš mnoho. Allyks byla k výlezu do druhého patra pevnosti nakonec přesvědčena tím, že to všechno pomůže Mephasmovi. Z nějakého záhadného důvodu to zafungovalo (tedy... tušení bych měl). Na tváři při tom měla výraz jako "Hej, to není fér!". Vydali jsme se nahoru.
Mrtvá těla zde byla rozházena kolem. Jakoby se snažili dostat od stěn.
Allyks pomocí rituálu a mrtvých těl uviděla, co se zde dělo. Ze stěn útočily Nabassy a probleskovaly zde drtíc a párajíc těla eladrinů a elfů. Démon, co také přišel, se představil jako Rudá smrt, měl víc jak 4,5 metru, byla to hrouda svalů s ohnivým bičem v jedné a s obouručním mečem v druhé tlapě. Útoků zde na severu bylo víc, ne jen na tuto malou pevnost. Ihned jsme se stáhli od stěn. Nabassu se začaly objevovat častěji jako záblesky po celé místnosti.
Delgar prozkoumával svojí magií stěnu a náhle se zarazil. Oči se mu protočili v důlcích (strašný pohled) a pak se to stalo.
(později mi prozradil, že ve zdech pevnosti byla vetkána dvě různá kouzla. Jedno se snažilo pevnost udržet tam, kde je a druhé se ho snažilo přesunout. Zrušit prý mohl jen jedno a Delgar si bez zaváhání vybral to první – intuitivě - já bych s ním souhlasil, je lépe se dostat k jádru problému a zjistit, co se skutečně děje, než sbírat drobky ve tmě a v bezpečí. Ostatní by se možná rozhodli jinak. Tam se rozhodl Delgar sám.)
Alfons utekl, když se začalo vše otřásat. Viděl jsem ho utíkat, nožky se mu míhaly jako mladíkovi. Snad se zachránil, nevím.
Svět kolem se zhroutil a Delgar měl vizi nádherného bílého města-pevnosti ze slonoviny, kde balustrády byly jakoby z krajkoví a vše bylo zalito neskutečným světlem.
Když se podlaha vrátila na své místo, hned jsem cítil, že jsme jinde. Sice jsme byli ve stejné místnosti, ale nebylo to ve vílí divočině. Už jen pohled na čtyři skuteční Nabassu, které už nemizeli, ale cenili na nás tesáky a nepřirozený jas jejich žlutých očí se upíral přímo na nás.
Seldarine v nás a kolem nás, stůjte při mě a mých druzích.
Záblesky:
- Snad Szass Tam dokáže Mephista a Sadnesse ochránit před Asmodeovou holí.
- Už víme, že víly ze Zimního dvora nevyhnala armáda ghůlů, ale Orcusovy démoni. Jak s naším přenosem souvisí Delgarova vize bílého města nevím.
- Měli bychom zjistit co nejvíc o schopnostech phaerimů, než půjdeme zabít toho uvězněného. A před tím vyřešit záhadu uvězněné duše (šíleného mága) pod pečetí v Coveya Kurg'annis. Hodně o tom už víme, klíčem by měla být jeho porážka.
- V okolí Mulsantiru je spousta záhad, která stojí za to rozřešit. Allyks se možná pokusí spojit s Charybdisem a možná bude chtít pátrat po Shivě a po tom podivném gnómovi. V Mulsantiru možná působí nějaký služebník Vecny.
- Ale stále nás čeká v budoucnosti cesta zpět a do tajemného Oreme, stále ještě existuje jedna shadovarská báze a je na ní stále zajat Mephistofeles.
