Ja bych rekl, ze jednim z hlavnich drzitelu atmosfery jsou hraci.

Vybavuju si jednu hru, kdy jsme projizdeli lesem a navecer se nekde utaborili. Kdyz jsem byl na hlidce, tak zacalo foukat a les trochu vic ozil. A pak jsem uslysel vicemene pravidelny vrzajici zvuk. Ostatni spali a nezapojovali se. (DM si na tom zakladal). Kdyz chci, umim se snadno vystrasit. Jako postava jsem se uplne vypsychoval. Tim, jak jsem to bral vazne jsem vypsychoval i ostatni hrace. A prislo mi, ze pak i GMa. Nekde pobliz se tam houpal obesenec. Vzhledem k tomu, ze uz si nepamatuju nic vic bych rekl, ze to asi bylo jen neco random, co zrovna Kuldu napadlo, ale tim jak jsme to zahrali to bylo skvely. Atmosfera v mistnosti se dala krajet. Kdybych delal ja nebo ostatni hraci vtipky atd. tak to takovy nebylo.

Kdyz dmuju ja, tak se mi obcas podari takovou situaci navodit. Dokonce v cizich lidech (casto shanim hrace na inzerat a neznam je). Ale je to takovy hodne cheesy. Cim sem starsi, tim vic se to bojim delat, protoze to vetsinou byvaji hodne temny neprijemny veci. Kdyz jsem byl mladsi, tak jsem to tak neresil, jestli nekdo nebude mit ujmu z mych temnych sokujicich fantasmagorii. Dungeonu je malo, ale byvaji hodne temny. Chce to vyvest hrace z komfort zony. Znepokojujici iluze. Zapojit vic smyslu nez jen zrak. Parkrat se mi stalo, ze hraci byli tak posrani, ze ani nebrali loot.

Jsou to veci, ktery si pripravim dopredu. S tim jak hrajem, tak je postupne tweakuju. Kdyz vidim, ze na to neni vhodnej okamzik, nedam to tam a odehraju to normalne. Kdyz to vypada, ze se hraci nechaji strhnout, zkusim budovat atmosferu. Casto hraci sami nevedomky prozradi, ceho se boji. (Asi jako u prvniho prikladu, puvodne tam mohlo vrzat cokoli, ale po tom, co se moje postava zacala bat, ze se tu nekdo obesil, tak to DM mohl vzit a pracovat s tim).

Pracovat s hlasitosti je zajimavy. Kdyz je neco akcnejsiho, vstanu, macham rukama. Kdyz postavy neco sleduje, obchazim stul.

Atmosfera se mi nedari delat v 4e combatu. Kdyz je to fight, hraci mi prepnou do wargaming modu. Vytahnou karticky na stul a je to regulerni deskovka. (Trochu mi to vadi).

Dari se mi delat mimo, kdyz hraci chteji.

Jen dodam, ze to chce mit trosku empatie?

Nedelat neco, s cim bych nebyl ok jako hrac. Napr. kdyby kolem me chodil zpocenej dm, snazil se hrozne delat atmosferu, neustale narusoval moji osobni zonu a snazil se mi septat do ucha, asi bych mu jednu plesknul.

Stejne tak, kdyby mi popisoval nejaky pro nej silene cool snovy sceny a ja bych na nej jen mohl nechapave zirat, zdvorile se usmivat a cekat az DM konecne zavre hubu, tahle scena konecne skonci a budu moct normalne hrat (stalo se mi jako hraci), taky to neni to pravy orechovy. Hrac by nemel zoufale tapat co se deje. Not cool, not fun.

Snad to dava smysl.

1) Moc se delam s pripravou. Chci mit vsechno cool, s atmosferou, aby se hraci skvele bavili a odchazeli nadseni s wow pocitem. (Quentin me z toho uz delsi dobu leci).

2) Od prirody jsem spis samotar. Kamarady bych spocital na prstu jedne ruky s tim, ze bych sveho psa zaradil dvakrat. Stridaji se mi dlouhy obdobi, kdy nemam vubec naladu na lidi s obdobima, kdy bych se rad socializoval u nejake hry. Blbe se mi rekrutuji hraci z okruhu kamaradu. Tezko si delam nove.

3) Pral bych si naklonovat se a hrat sam se sebou. Nadsazka. Ale zajimalo by me, jaky to je mit treba brachu s tim, ze mate oba podobny vkus nebo styl. Ja treba nikdy nemel rad magii, vzdycky mi prisli magove hrozne lame a dobri akorad tak na probodnuti na konci questu. Nikdy jsem magy nehral v zadne pocitacove hre a preferuju low magic svety. Chapu, ze jsou hraci, co to takhle neciti a ucim se byt v tomhle vic tolerantni. Takze slabina je asi, ze mam vlastni predstavu, co je cool, co me bavi a ostatni jen zvu do sve fantazie?

4) Casto vyhorim. Jeden tyden me bavi Argonauti, druhej silim z Conana, pak chci hrat hru o truny. Jeden tyden chci hrat 4e, druhej chci zkouset 13th age. Pak chci restartovat postavy. Nedokazu udrzet pozornost u jedny hry, u jedny kampane.

5) Nikdy jsem se nedostal k vecem, co bych chtel u hry hroozne vyzkouset. A sice hudbu a rekvizity. Chtel bych hracum davat zapeceteny dopisy, tuzi nakresleny mapy na cernym cajem promacenym papire s ohorelyma okrajema, tyhle ruzny veci, ale nikdy jsem se k tomu nedostal protoze sem fucking failure DM.

Píše:
1) Moc se delam s pripravou. Chci mit vsechno cool, s atmosferou, aby se hraci skvele bavili a odchazeli nadseni s wow pocitem. (Quentin me z toho uz delsi dobu leci).
Ja te nelecim z pripravy :) Jen z railroadu a zbytecnyho stresu.

2-5 máme všechny společný. Já mám jen štěstí, že mám dlouhodobou družinu.

Vrabčák píše:
Chtel bych hracum davat zapeceteny dopisy, tuzi nakresleny mapy na cernym cajem promacenym papire s ohorelyma okrajema, tyhle ruzny veci, ale nikdy jsem se k tomu nedostal protoze sem fucking failure DM.
Proč neřekneš hráčům, aby to udělali pro ostatní?

1) Málo hraju na zajímavý backgroundy a charaktery postav. Hráči si obvykle vymyslí dost zajímavý postavy, ale já se mnohdy přihazuju nové NPC, problémy, organizace apod. bez toho abych se nad tím pořádně zamyslel a jejich background nějak opravdu dobře využil. Nebo ho tam nějak vpletu, ale není to tak uspkojivý jak by mělo být.

2) přesně tohle, zbytečně bych psal to samý znova
sirien píše:
Sem tam mám problém věci filtrovat, resp. prořezávat, popř. sesměrovávat věci vložené hráči a nechám ve hře příliš mnoho živých témat, protože mi přijdou zajímavá a zábavná. Většinou jsou, problém je v tom, že hra pak začne ztrácet dynamiku a rozpadat se do hromady dílčích scén o tom či onom bez nějakého jednotícího drivu.

3) Přeskakování mezi rozdělenou skupinou. Nemám ani tak problém se stříháním samotným, aspoň ne během prvních 2-3 střihů, ale ve chvíli kdy to trvá delší dobu začnu mít problém s multitaskingem a už pak kolikrát nestíhám řešit co dělaj NPC, sledovat kdy dozrál čas to střihnout, přidávat cliffhangery a starat se aby ta hra mezi střihy neztrácela tempo. Obzvlášť když se PC rozdělí na víc než dvě skupiny, začne mi to připadat hrozně rozbředlý.

4) Naprosto neumím dělat krátké hry. I ty nejprimitivnější zápletky se mi vždycky protáhnou tak nejmíň na 6 hodin (a šestihodinovej one-shot považuju fakt za rychlovku co se mi povedla snad jednou), neumím hráče a hlavně sebe nějak popohnat.

5) Tohle
Píše:
Jeden tyden me bavi Argonauti, druhej silim z Conana, pak chci hrat hru o truny. Jeden tyden chci hrat 4e, druhej chci zkouset 13th age.
mě občas postihuje taky. Naštěstí ve chvíli kdy už se něco fakt rozjede mě nadšení hráčů drží u toho abych se zabýval věcí co se právě hraje a ne něčím jiným. Blbý je, když pak pak kampaň ocitne v nějaké menší krizi (zrovna se nedaří se sejít, dvě hry za sebou co se ne úplně povedou, znáte to...), pak mám zase tendenci vidět jinde trávu zelenější a řešit že kampaň XYZ by možná skupině víc seděla.

vrabčák píše:
Arten CZ píše:
Můj rozhodně největší problém je, že zápletku a příběh dopředu moc připravím a potom nevím, proč by vlastně postavy do příběhu měly zasahovat. Nejednou se mi stalo, že jsem celou přípravu zahodil a napsal ji znovu, protože jsem postavy k příběhu vůbec nepotřeboval.

A druha vec je, ze se ti hraci 100% nekde trhnou. Takze cast jsi sice pripravoval zbytecne, ale nejak to zrecyklujes priste. Pripadne se ti do dalsi sceny dostanou nejakou oklikou, ktera te pri priprave nenapadla. To je uplne normalni a super. Je to jedna z veci, ktere me na vypraveni bavi nejvic.
Přípravu scén (resp. sledu dopředu zhruba vymyšlených scén) jsem zkoušel a dle mého je to časově náročný, dost svazující a nepříliš efektivní. Jak sám píšeš, postavy se nejspíš samy ze scén vytrhnou a chvíle kdy se to stane je hrozně zábavná, tak proč tu hru neudělat zábavnou hned na začátku a neušetřit si při tom spoustu práce...

Ebon Hand píše:

QuentinW píše:
Chtel bych hracum davat zapeceteny dopisy, tuzi nakresleny mapy na cernym cajem promacenym papire s ohorelyma okrajema, tyhle ruzny veci, ale nikdy jsem se k tomu nedostal protoze sem fucking failure DM.
Proč neřekneš hráčům, aby to udělali pro ostatní?
Protože nemá smysl si dělat iluze o tom, že hráči nejsou stejné zevláci jako já :) Ale bylo by to super...

Gurney píše:
Protože nemá smysl si dělat iluze o tom, že hráči nejsou stejné zevláci jako já :) Ale bylo by to super...
Mě to hráči nosí, jsem neustále něčím zásobován. To totiž souvisí s tvým bodem 1. Já hodně hraji na jejich backround a jejich nápady, zápletky. Cítí, že to je využité a dál se angažují.

Ebon: to je treba problem u me. Ja bych mel dva hrace, kteri by to delali a dva, kteri ne. Od jednoho jsem treba primo chtel zapletku pro jedno sezeni pres rodinu, od ktere odesel kdyz byl mladsi a nebyl schopny mi to dodat pres urgovani. A tak jsem mu rekl, OK nechame to byt. Je to o lidech proste.

Tak ještě aby nic nedonesli když je jich jak apoštolů a uplácíš je stejkama :)

Nicméně nevím jak Quentin, ale já myslel těma pomůckama především něco takového:

Což má dvě úskalí - jednak než se dokomunikuju s někým s hráčů co bych přesně na příští sezení potřeboval, stihnu to vyrobit sám. Druhá věc je, že pokud bych to na někoho delegoval, přijdu si že ho okrádám o část pocitu z objevování a zásadních odhalení .Například ten dopis nahoře je v kompletní podobě a v kontextu té kampaně (Armitage Files) poměrně zásadní stopa, navíc dopředu očekávaná a hráči jsou nejspíš už minimálně od minulého sezení napjatí co v něm bude).

Bod jedna - není to úplně tak, že bych zcela ignoroval jejich bakgroundy a snažím udělat všechno co jde, abych využil to co hráči do hry přinesou, ale pořád cítím že tam mám rezervy. Ono to souvisí s tímhle
Quentin píše:
Markovo backstory
- fotr ti nikdy neodpustí
- vypsal odměnu za navrácení rodinnýho meče, cos odnesl
- bratr tě hledá, aby jste spolu svrhli fotra z trunu

...

Když bude nějaká už dlouho neaktivní, tak ji připomenu
"Hej, nejsi ty James Agnan? Nedávno se tu po tobě ptal tvůj bratr"

A kdykoli některá poběží moc dlouho nebo už nebude zábavná (hlavně pro mě), tak ji buď dám finální spotlight na příští hře, aby se ukončila
Lord Agnan si pro meč dojel osobně. Vzal hráčova henchmena jako rukojmí a čeká v na šibeničním vrchu. Má sebou hafo assassinů.

nebo ji nenápadně zaříznu/posunu/změnim offscreen
Posel doručí zprávu, kde bratr vysvětluje, že musel otce zabít, protože už země moc trpěla. Bounty je zrušena. Můžeš přijet na návštěvu.
Třeba ty zápletky občas připomínám, ale postavy v té chvíli mnohdy prostě zrovna řeší jinou linku a není na to čas. Zaříznout se mi je nechce, protože si přijdu jak bych tak trochu plýtval nápady co hráči přináší do hry. A vyřešit je jedním dobrodružstvím je tak nějak... levné, takové jako "konečně jsem se dokopal k tomu udělat tu otravnou věc a teď se můžem vrhnout na regulérní dobrodružství.

Když to srovnáš s nějakými seriály, tak postavy tam maj backgroundy, který se postupně projevují na pozadí hlavního děje a mnohdy začnou být velmi důležité, ale až třeba v pozdějších řadách. A to "dávkování" než se to stane je právě to v čem vidím velký prostor se zlepšovat.

Jerson píše:
Můj první nedostatek je, že sám na sobě špatně hledám nedostatky.
Mohl by je zkusit shrnout některý z hráčů, který se mnou hrál?
sirien píše:
Jerson: určitě, když Ti taková obžaloba nebude vadit :-)

Úplně náhodou jsem narazil na téma, ve kterém mi ještě dlužíš odpověď, pokud se ti ji chce ještě psát :-)

Píše:
1) Worldbuilding - Sotva dokážu připravit lokaci a její okolí (random encountery a pod.) na příští hru, natož abych měl hotový celý království nebo svět. Dost to podráží moje sandboxový ambice :)

2) Poznámky - Nedokážu pořádně a přehledně udržovat zápisky o světě a odehraných událostech, takže nejsem ani moc dobrej ve vytváření světa inside-out. Častokrát se mi stane, že si hráči o nějaké lokaci, npc nebo události pamatují víc než já. A aby byla moje sandbox zkáza dokonána, tak nejsem schopnej nakreslit pořádnou mapu.

3) Nerozhodnost - Vůbec s tím nemám problémy při hře, spíš mimo hru. Nedokážu se rozhodnout pro pravidla, setting, kampaň, pořád se mi mění preference nebo mi něco nesedí. Nehraju hyborii, protože je málo high fantasy, nehraju forgotten realms, protože jsou málo sword and sorcery. Nehraju PF, protože má složitou a omezující tvorbu postav, pořád do odnd cpu classy a featy, protože nemá dost zajímavou tvorbu postav. A tak je to se vším.

4) Izolace - Pořád hraju s jednou družinou, takže i když si můžu namlouvat, jak úžasnej DM jsem, pořád jsou to dlouhodobé zkušenosti jen s cca 12ti hráčema. + Velmi málo hráčských zkušeností (prakticky jen pod sosem, hugem a markem od nás; jinak drobnosti)

5) Slabost - Jako oldschool DM musím udržovat rovnováhu mezi stavěním na hráčských nápadech, abych nikdy neomezoval player agency, a chladnou spravedlivou brutalitou, kdykoli někdo udělá chybu. Pořád jsem ještě moc milej a nerad zabíjím postavy, i když si to často zaslouží. Nedávno jsem dokonce monstrům snížil HP vprostřed boje; do teď mě to děsí ve snech :D
Hej, už pro mě platí jen 1 a 2 :D

A jak se u tebe změnily ostatní body?

U trojky už jsem si zvykl zachraňovat či měnit hry, co mi nesedí nebo mě začínají nudit, aniž bych je musel úplně resetovat. Navíc mám teď Stars Without Number a Grimoár jako stabilní pravidla.

Čtyřka se spravila, když jsem se přestěhoval do Prahy a začal hrát s další velkou skupinou, kde se rotuje dalších skoro deset hráčů.

U pětky jsem se prostě naučil hrát fér. Prakticky ve všech herních rozhodnutích se přikláním na stranu hráčů, a když se pak někdy stane něco špatného, tak mě nikdy nikdo neviní. Je to prostě, co se stalo ve hře.

---

Jedna a dva jsou pořád problém :D Nepamatuju, kdy jsem na hře naposled měl funkční mapu.

Jerson: po pěti a půl letech :D ok, to je kvalitní kostlivec ve skříni... a bojim se že to co bych Ti napsal tenkrát Ti už nenapíšu - a relativně dlouho sem s Tebou už nehrál, takže těžko říct, jestli by to co bych napsal bylo pořád relevantní.

Tak já ho tedy do skříně zase vrátím a vytáhnu po čase, až spolu nějaké hry odehrajeme :-)

Hezký chat, rád se zkusím nad sebou zamyslet :)

1) Asi nejhorší: Jsem moc složitý. Rád konstruuju složité příběhy se skrytými motivy, skrytými nebo vedlejšími dějovými linkami a tak podobně, přitom minimálně 2 z 5, podle nálady někdy i více hráčů mají rádi přímočarou akci a boj. Snažím se jim dávat rubačky, ale oni už vědí, jak přemýšlím, takže jsou náramně opatrní, i když by si jinak rádi zaházeli kostkami.

2) Moc improvizace. V improvizaci jsem dobrý, patří to, řekl bych k mému nejlepšímu, ale často toho zneužívám.

3) Občas nedovedu dobře přidělovat čas nasvícení. Snažím se vycházet hráčům vstříc, takže když se někdo pustí do vytváření nějaké vlastní linie příběhu, rád s ním spolupracuju. Bohužel ostatní čekají.

4) Málo zkušeností. Navzdory tomu, že GuMuju třicet let, je to ve víceméně stálé partě a a víceméně pouze ve dvou hrách. Jsem líný hledat nové lidi, moji hráči jsou zvyklí na DrDo a nechtějí ho změnit ani za zlaté prase.

5) Jsem arogantní a jízlivý, když se hádám. Tak se snažím nehádat se, všichni mají pravdu kromě mě, ale nejde mi to... tu a tam :) Nicméně myslím, že s tímhle bodem jsem za ta léta nejvíc pohnul.