Tak a je to tu! Vrcholné dílo večera :).
Leese odvedli a my přemýšlíme, jak se dostat ke generátoru. Napadá nás, že ty potraviny jsou zkažený, protože je tady příliš vysoká teplota. Zřejmě se porouchalo chlazení. Rak Dol na Datakartu nahrává schémata chlazení a na některých místech označí místa poruchy. Odneseme to tomu týpkovi u brány, který když na to kouká, pošle nás do IT místnosti, kde by měli vědět, co s tím. Doufám, že na to skočí i větší odborníci než je tenhle týpek u brány co tomu možná rozumí asi jako já.
Dojdeme tam a sleduju, jak se Iks okamžitě vrhnul k regálu, na kterém jsou vyskládány datapady. S napětím čekám, jestli na něj celý ten regál spadne, k čemuž nemá daleko, ale nakonec mě Iks zklame. Rak Dol se ptá lidí, kteří tu jsou, za kým máme jít se svým problémem. Odkazují nás na Limu. Hledáme ho, Rak Dol je dost naštvaná, protože ho nemůžeme najít. A když už ho najdem, dostane od keldorky pěknou čočku. Chudáka sullustana pěkně seřve. Ten zkouší schovat svou jmenovku, ale to mu neprojde. Rak Dol na něj po tom úžasném úvodu spustí, co a jak a já se bavím tím, jak je vyděšený. Říká, že nám pomůže problém vyřešit, ukáže nám, kde je generátor. Akorát nás požádá, jestli bychom mu nepomohli odnést nářadí. Koukám na ten vak a říkám si, že ten musí mít tak 25 kilo. Naštěstí sebou máme Groka, který to veme. Uf. Jinak bych si připadala, že zase táhnu Garru.
Lima nás vede do jedné z velkých továren. Zjišťuji, že je to tu dost nebezpečné. Zatímco sullustan se mezi všemi těmi stroji s lehkostí proplétá, já mám občas problém se vyhnout podavači, který se najednou přede mnou natáhne pro součástky, všude jsou kotle, od kterých je možné se lehce popálit a tak podobně. Naštěstí mám opravdu dobré reflexy.
Narážíme na nějaké dělníky, ptají se, co se děje. Zvědavci zvědaví. Pro ně lepší se nezeptat. Lima jim vysvětluje situaci a pak pokračujeme dále do podzemí. Ocitáme se před lávkou, kde po stranách není žádné zábradlí. Všimne si, kam se já a asi i ostatní díváme a se smutným obličejem prohodí, že mu tam spadl momentovej klíč. Rak Dol jen tak ze srandy řekne, s kým mu tam spadl. Lima překvapivě zavrtí hlavou a prohodí, že ten už tady nepracuje. Ten chlap mě uvádí v úžas.
To už ale stojíme před geotermálním generátorem. Rozhlédnu se a zjistím, že kamery tu nejsou. Zaznamenám, že Rak Dol asi došla ke stejnému závěru, protože vidím, jak se jí ruka pohla v typickém obloučku. Vzápětí Lima odchází přeprogramovat softwar ke generátoru, aby to dobře fungovalo. Vydechuji. Byla jsem připravená ho přinutit svým nožem ke spolupráci, a kdyby dělal jo hodně problémy, podříznout ho a shodit dolů. Nebo ho třeba jenom shodit dolů, ale není to třeba. Už by tu hold nepracoval.
Rak Dol se chvíli v generátoru šťourá. Chvíli jí podávám nástroje, většinou ty co zrovna nechce, ale pak ve vaku s nářadím nacházím velmi zajímavou knížku – Nejlepší erotické techniky. Protože jsem stejně v technice nepoužitelná, sedám si opodál a začtu se. Trvá to několik minut, když se keldorka otočí, zamne si ruce a pronese, že tohle jí při výbuchu udělá sloup kouře ve tvaru její sochy a na podstavci bude napsáno Neserte Jediho. Na displeji svítí čas šedesát minut. Připadá mi to moc, ale tak ona přeci ví, co dělá, že.
Zpátky v IT místnosti nám dávají přístupové karty a jmenovky – jsem Rem, Rak Dol Gwen a Iks mele něco o Quig quon. Wookiee něco zavrčí a je mu Wookiee napsán na jmenovku.
Vracíme se zpátky za sullustanem.
Lima říká, že k druhému generátoru nikdo z nás nemá přístup. Snaží se to ale vyřídit. Dostává mě jeho ochota nám pomoct. Keldorka ho asi opravdu dost vyděsila.
Nakonec nás posílá do administrativní budovy do garáže, že tam najdeme někoho, komu předáme informace o situaci. Chce ale svoje nářadí, že ho nepůjčuje. Doufám, že svou knížku nebude hned tak hledat.
Jedeme k administrativní budově a zajíždíme do podzemní garáže. Je tu asi 10 maníků s těžkými zbraněmi, nějací žoldáci, nevěnuji jim moc pozornosti. Taky 3 technici. Vypadá to, že někteří žoldáci mají z wookieeho respekt. Všímám si, že asi budou celkem sehraná skupina, ale chybí jim náš precizní vojenský výcvik, což znamená, že jsou to proti nám prostě jenom cucáci.
Rak Dol se ptá po veliteli a ozve se sergant, který se představí jako Zed. Dost povýšeně nám oznamuje, že my dál nemůžeme a že všechno vyřídí on. Rak Dol mu s pokrčením ramen předá datakartu a společně odcházíme. Přemýšlím, co s tím, přeci se nemůžeme nechat jen tak vyšoupnout. Načež slyším, jak sergeant říká zasraní místní. Iks se okamžitě otáčí, zasměje se a veme pušku do rukou. Já se taky otáčím a chladně se ho ptám, v čem má problém a taky beru pušku do rukou. Chci tak dát hlavně šanci Rak Dol, která ho pak klidně odmávne. Ať to prý nechá na nás, že to určitě zvládnem. Sergant přikývne. Tohle mě nikdy nepřestane bavit. Jak někdo, kdo je naprosto opačného názoru vzápětí poslušně kýve na naše požadavky. Zed zavelí odchod těm svejm a na naši adresu neopomene dodat, že se v tom určitě vykoupeme.
Jednomu z jeho vojáků se to ale zjevně nelíbí. Přistoupí k němu a říká mu, že z toho přeci kouká průser. Zamračím se na něj, protože sergeant o tom zjevně začíná uvažovat. Pak ale zavrtí hlavou a nabubřele dodá, že to bude náš průser a že si to my pořádně vyžerem. Ten voják zase dodá nějaké svoje ale, takže prohodím, že asi nepatří mezi ty, co chtějí být povýšeni. Probodne mě pohledem a pokračuje v těch svých řečičkách. To mě naštve. Začínám si představovat, jaký by to bylo odstřelit mu hlavu. Prst se mi přesunuje ke spoušti. Utrousím, že asi nepatří mezi ty vlezdoprdelky, které rychle postupují nahoru. Teď už mě nesledují jenom jeho oči, ale už i zbraň. Usmívám se a doufám, že vystřelí, protože pak to nebudu já, kdo podělá misi, ale budu mít důvod ho zastřelit. Cítím, jak mě prst svrbí na spoušti.
Jenže sergeant velí odchod a Rak Dol mluví něco o uklidnění, což mě zase vrací do reality a ten správný vyhrocený okamžik minul. Opět začínám jasně myslet a dochází mi, že spustit palbu by mohlo být fatální a je jedno, kdo by začal. Začínám trochu přemýšlet, co se to se mnou děje, ale není moc času se v tom probírat.
Nastoupíme do auta a začnou mě s**t technici. Jeden žvaní něco o tom, že je důležitější, než nějaké stráže a zjevně nejsem jediná, koho tyhle řeči neberou, protože mu wookiee strčí pod nos svoji sekeru a přejíždí si prstem přes krk ve velmi výmluvném gestu. Technik omdlí. Bačkora. Ikse už vidím pohotově a zároveň poněkud bezradně sedět na místě pilota. Dojde mi, že zřejmě nikdo z nás nevíme, kudy jet. Zařvu na jednoho z těch techniků, ať nás prostě navede. Něco blekotá, ale uzemní ho Rak dol. Zmenší se ještě víc a začne blekotat směr. Cítím se trochu lépe.
Dojedeme do továrny, kde se nejspíš vyrábějí droidi. A vevnitř hned u vchodu jsou 3 a ještě normální hlídači. Prohlížejí nás. Je jim divné, že jdeme my a co tam chceme, opravu reaktoru nemají hlášenou, ale datapad a datakarty je přesvědčí. Seberou nám zbraně, s čímž má wookie trochu problém, ale zbraně odevzdá. To jsem nečekala, že se jich opravdu vzdá. Tentokrát mě překvapil a to v dobrém. Odevzdám zbraně a senzor ještě zapípá. Nachází můj sportovní blaster, sakra. S omluvným úsměvem pardon já na to úplně zapomněla, ho vyndám z boty a odložím na stůl k ostatním zbraním.
Iks má také problém, pípá mu ruka. Ukáže se, že je robotická a má v ní schované pivo, které pak nedobrovolně předává hlídačům. Musím se ho časem zeptat, co se mu stalo. I když, jestli si dobře uvědomuju, párkrát prohodil něco o tom, že byl rozptýlen nebo něco v tom smyslu.
Droidi nás pak vedou ke generátoru. Cestou ještě procházíme jednou kontrolou, ze které jsou technici dost připosraní. Oni mi vůbec připadají tak jako připosraní úplně ze všeho. Iks si musí odmontovat ruku a i tak pípá. Asi to jeho kovové rameno, které nejspíš opravdu nesundá. Ze stropu vyjely čtyři kanónky a míří na něj. Prohlížejí si ho stranou, ale projde. Procházíme všichni.
Pak nás pustí do místnosti s generátorem a zjišťuji, že je téměř nemožné reaktor na tomhle místě zničit. Kamery ve stěnách, droidi za námi a technici, kteří ho opravují. Napadá mě, že zkusíme oddělat ty droidy, jednoho si podá wookie a na druhýho použije Rak Dol move object, ale to bychom se asi ze základny živí nedostali.
Potom mě napadá nenápadně „omylem“ sabotovat reaktor. Takové to ups, něco mi zůstalo v ruce. Rak Dol o tom asi dost přemýšlí, protože se přesune ke generátoru a začne si ho prohlížet. Jenomže nějaká pořádná sabotáž zabere čas. Spoustu času a ten my nemáme. Nakonec usuzujem, že v tuhle chvíli beze zbraní nic neuděláme.
A v tu chvíli mě to zasáhne a mně se rozmaže vidění. Srdce mi buší jak o závod a tlak na prsou mi brání se pořádně nadechnout. Tahle továrna je snad z utrpení postavená. Sálá to odevšad, útočí to na mě a já jsem opět pohlcená nenávistí k Savripům. Tak moc, že mám chuť zničit všechno kolem sebe, všechny je zabít, brodit se po kolena v jejich krvi, dívat se na jejich nehybná, mrtvá těla…
Nadechnu se a svět opět nabyde ostrých barev a tvarů. Všímám si, že keldorka se postavila k jednomu z těch techniků a mávla rukou. Když odcházíme, ten muž tam zůstává a říká, že tam ještě musí něco zkontrolovat a dokončit. Asi snad nějaká drobná sabotáž.
Vracíme se až úplně k hlídačům. Posbíráme zbraně a započneme útok. Boj netrvá dlouho. Nicméně všechno, co se ve mně hromadí, jde ven a dva výstřely pošlou k zemi technika. První rána ho jenom zraní. Vidím jeho překvapený výraz, ruce, které se zvednou a přitisknou se k díře v hrudi, ze které crčí krev a já si to jeho překvapení vychutnávám. Takové zadostiučinění. Začne utíkat, ale dveře jsou zamčené a nemůže se dostat ven. Vystřelím po druhé. Rána ho pošle k zemi a nehýbe se. Chvíli se dívám na jeho nehybné tělo a je mi líp. Mnohem líp.
Víc si jeho těla nevšímám a sbírám těžkou pušku od jednoho z droidů. Wookiee obíhá místnost, skáče a ničí kamery, což dost dobře nechápu, vždyť už je to jedno. Pak prohledávám technika, kterého Rak Dol omráčila, ale ten u sebe nic nemá. Dojdu k druhému a koukám, že ještě dýchá. Namířím zbraň a za dobu kratší než jedna vteřina už ne.
Což Rak Dol dost těžce rozdejchává. Stojí hned vedle a zaraženě se dívá na nehybné tělo. Pak jenom prohodí, že o tom si promluvíme na základně. Pokrčím rameny. Je mi to dost dobře jedno.
Sleduju, že začíná útok na nás, dveře do továrny se otevřely. Ale ještě prohlídnu mrtvolu. Najdu zbraň, komlink, energetické tyčinky a pár dalších zbytečností. Tyčinky a komlink beru.
Připojím se do boje, ale sekera wookieho, který stojí přede mnou, mě dost silně znervózňuje. Opravdu není příjemné vědět, že jestli se jenom trochu rozmáchne, bude se moje hlava kutálet po místnosti. Rozptyluje mě to natolik, že nejsem schopná se v několika výstřelech trefit vůbec do ničeho. Vypadá to, že problém se střelbou nemám jenom já. Rak Dol k tomu dostává slušnou čočku. A ty věžičky v chodbě jsou také dost nepříjemné.
Kam se Iks sakra žene! Potřebuju ho tady na opětování palby! Sama to neutáhnu, když wookiee nejspíš čeká na soudný den!
Soustředím se a jednou jedinou ranou rozstřeluju věžičku na tisíce malých kousíčků a droidi už taky konečně odešly do křemíkového nebe. Posunuju se dál do chodby. Za rohem u druhého kontrolního bodu vidím 4 battle droidy a 9 assassin droidů a kolem 4 věžičky. Polije mě horko. Přes tuhle přehradu se dál nedostaneme. Teda, ne bez ztrát na životech na naší straně.
Wookiee dostal dobrý nápad, takže šplháme do vyšších pater, abychom se jim trochu vyhnuli a sestřelili ty věžičky. Jedna padla po střelbě Ikse a Wookieho. Pak se přesunujeme na jednu stranu. Plížím se, ale jeden z těch droidů si mě všimne a vystřelí. Rána mě těsně mine. Rak Dol taky proběhne a u jejího ramene taktéž prolítne jedna střela.
Věžičku sestřelím na dvě rány. Pak se plížím na kraj stěny, abych mohla střílet na věžičku, ale ta mrcha a ještě někdo jiný mě vidí a vystřelí. Od té věžičky to vůbec nebylo příjemné. Ránu jí oplácím, vydržela.
A pak se stalo něco naprosto nečekaného. Něco, co by mě nenapadlo ani v tom nejvíc fantas magorickém snu. Doufám, že se mi to, co se mi odehrává přímo před očima, nezdá, ale… Zřejmě ne. Sleduji, jak se assassin droidi pustili do battle droidů a prostě se to tam začalo střílet mezi sebou. Léta výcviku mi nedovolí se dlouho divit a prostě střílet do těch, co vypadají jako domnělí nepřátelé. Snažím se tedy střílet do těch, co jsou pod útokem assassin droidů. Ostatní zjevně toho nedbaj a střílej do všech, což mě fakt vytáčí.
Zůstaly už jenom assassin droidi a ostatní do nich prostě střílej dál. Zastavím svou střelbu a střílet konečně přestanou i ostatní. Droidi se přeskupí a velitel promluví. Říká, že se jmenuje Derek Atkinson. Poslouchám, co říká a občas úplně přeskočí z jedné věci na úplně něco jiného. Mám z toho pocit, jako droid vnitřně bojoval s něčím ve své hlavě nebo jako by se ho snažil někdo ovládnout, špatně ho přeprogramoval či co… Nicméně chápu, že je na naší straně a že se nám snaží pomoct. Po chvíli se dozvídáme, že to byl člověk, kterého přetvořili na droida. Takže jsem měla pravdu. Nikdy by mě ale nenapadlo, že takové zvěrstvo někdo opravdu dokáže. Dává nám kód k autodestrukci, kterou pak Rak Dol zadala. X je poněkud rozladěn, protože se k počítačům hnal s datapadem a chtěl z počítače vytáhnout nějaká data, ale autodestrukce už byla spuštěna. Ok, já tu čekat nebudu.
Vyběhneme ven a běžíme ke skladu potravin k autu, když se proti nám zpoza rohu vynoří skupina Savripů a velitel křičí něco v tom smyslu, že jsme si toho asi nevšimli, ale běžíme úplně opačným směrem. Rak Dol mu odpovídá droidi se vzbouřili. V továrně. A dál utíká směrem, kterým potřebujeme. Skupina Savripů se ještě rychleji rozeběhne směrem k továrně. Heh, z těch toho moc nezbude.
O chvíli později se za našimi zády ozve obrovský výbuch a několik sekundárních. Všechno kolem nás se ponořuje do tmy. V tom běhu mě napadá pár věcí, jako třeba ještěže jsme tam nezůstali, protože i když časovač ukazoval pět minut, tak já si pět minut představuju úplně jinak. Časovače asi mají jiný pohled na utíkání času.
Stojíme u auta, všude tma a jediný zvuky, které k nám doléhají jsou plameny ohně, křik raněných a výkřiky velitelů snažících se v tom zmatku zorientovat. Vracím se zpět, abych se podívala, co se teď přesně děje u továrny.
Díky Síle vidím naprosto jasně. Kolem továrny pobíhá spousta Savripů více méně organizovaně nebo neorganizovaně. Velitelé se všemu snaží dát řád, což se jim celkem daří, klobouk dolů. Vidím už i nějaké hasiče, kteří se snaží dostat plameny pod svou kontrolu.
Když tak koukám na to všechno hemžení před sebou, napadá mě, že když mám vlastně ten komlink, mohla bych si zavolat leteckou podporu. Takový kobercový nálet by vůbec nemusel být na škodu. Teda, jak komu, že?
Volám tedy kapitána Postupku, ohlásím se mu a zažádám o tu podporu. Diví se, že prý to je město. Odpovídám, že to je ta továrna Savripů. Prý, že ví, ale hlavně je tam ta protiletadlová obrana. Hlásím, že už není. Pak dodá, že na cestě. O chvilku později přiletí naše drahé stíhačky a smetou dost Savripů z povrchu zemského. Úžasné. Konečně ti zmetci dostávaj co pro to. Možná to schytali i nějací ti civilové, ale to se hold stává. Se ztrátami na civilním obyvatelstvu se musí počítat.
Vrátím se k Rak Dol a hlásím svůj čin, kterého si určitě všimla. Usměje se, řekne dobrý nápad a já už jí též s úsměvem podávám svůj komlink. O chvilku později dojde k druhému náletu. Tento večer se jistojistě zapíše do černé kroniky Savripů jako nejčernější den z černých. I když někteří Savripové samou radostí rozhazovali ručičkama nožičkama i třicet metrů daleko.
Pak už definitivně odjíždíme.
To by nebylo, aby bylo. Poplach a ten týpek u brány je zvědavej jak opice. Prej, kam jedeme. Co ho to sakra zajímá? Pro pomoc snad, ne? Keldorka si vymýšlí, že jedeme pro tanky, do sila a pro posily. Bojuji s nutkáním okamžitě Savripa zastřelit, ale věže, které na nás míří, mě přeci jen brzdí.
Což je nakonec stejně jedno, protože Savrip poznal, že Rak Dol kecá a za chvíli už ujíždíme na plný plyn před střelbou z věží. Iks dělá, co může, jede nadoraz, kličkuje, vyhýbá se střelám, jedna nás ale stejně dostihne. Zatánco on pohotově vyskakuje ven, já se za ním poněkud neohrabaně soukám ven, ale dotanu se. Pád bolí a to hodně. Kutálím se, cítím, jak mi beton sdírá kůži, jak se nějaké ty drobné kosti lámou, ale jsem živá. Chvilku ležím omráčeně na silnici, ale snažím se co nejrychleji zvednout na nohy a dostat se pryč. Motá se mi hlava, tělo mě bolí až k pláči, ale pohání mě jediná myšlenka: Vypadni odsud. Rozhlížím, se co ostatní. Grok vypadá asi jako já. Malátně stojí na nohou, trochu zmatený výraz v očích, na některých místech místo chlupů jenom do masa rozedřenou kůži. Ale stojí a zjevně je schopen chůze. Horší už je to s Rak Dol. Dost těžce se sbírá ze země, ale oklepe se a za chvíli už s námi utíká zpět na základnu.
Tady, v bezpečí, na mě padne veškerá únava. Naprostá. Nedostatek spánku, fyzické i psychické vypětí si vyberou svou daň. Jsem ráda, že se dostanu do pokoje. Shodím ze sebe savripský armor, značně poškozený a od krve – většinou mojí a na nohavicích budu mít asi krev toho technika. Z bot sundám nějakou šedou hmotu, možná jeho mozek. Kdo ví.
Zalezu do sprchy. Strašně to bolí. Vidím, jak se mi na těle objevují modřiny a otevřené rány a škrábance děsně pálí. Ale cítím to tak tupě, vzdáleně… Jsem tak unavená.
Po sprše si sednu do meditační pozice, jak jsem to viděla dělat Rak Dol a Garru. Ještě než upadnu do transu, napadne mě, že bych se asi měla zamyslet nad tím, proč zrovna na téhle planetě tak moc podléhám chladnému vzteku, který mi umožňuje s chutí a potěšením zabíjet a co víc, je to stále intenzivnější. Rak Dol si se mnou chtěla promluvit. Možná to nebude tak od věci. Jestli si s někým o tomhle nepromluvím, mám pocit, že to dopadne hodně zle. Aspoň, že jsme osvobodili ty lidi předělané na droidy. Konečně došli zaslouženého klidu a unikli strašnému osudu.
Ráno se probouzím čerstvá a odpočatá. V koupelně kouknu do zrcadla a po dlouhé době musím konstatovat, že nevypadám, jako když jsem právě vstala z rakve. Hodím na sebe jenom civilní oblečení, nějak se mi nechce lízt do armoru. Těsně před odchodem si všimnu datapadu na svém stolku. Moc to nezkoumám, jenom ho seberu a jdu na snídani.
Leese nám slavnostně oznámí, že se mu podařilo splnit misi od Vážky. Jeho lidi byli osvobození. Bohužel ne všichni, pět jich zemřelo. Ale, co se dá dělat. Dokonce včera ještě stihnul dojít za Vážkou a vše mu říct.
Mám chuť se ho zeptat, jestli má mozoly na rukou. Fakt by mě to zajímalo.
Ukazuju mu datapad a ptám se ho, co to má znamenat. Prej to tam mám napsaný a jestli umím číst. Umím no…
Po snídani s Rak Dol jdeme do toho ZOO. Ale… jsem dost zklamaná a keldorka zjevně taky. Nevím jak tady, ale jinde je normální, že v Zoo jsou zvířata, na která se jde člověk dívat. Ale… Asi tu měli opravdu velký hlad. Místní restauraci jsme obě raději vynechali.
Dalších pět dní uteklo spíš tak v relaxačním duchu. Leese si trochu zařečnil, musím říct, že celkem pěkně. Týpka jsem ani hledat nezačala, páč byl chycen snad už ve chvíli, kdy mi Leese dal popis. Naháníme poslední skupinky Savripů, což je opravdu spíš odpočinková činnost. Sem tam zajdem do hospody.
Co se týče vlády, Komáři nakonec dostali místo jednoho křesla dvě, protože Leese usoudil, že Modří lvi si křeslo nezaslouží vzhledem k tomu, že pro město neudělali vůbec nic. Možná tak to elektrické, ale to nikde nebudu říkat nahlas.
Co se týče mě… Musím říct, že od chvíle, co se do města vrátil optimismus, naděje a víra v budoucnost, zmizel ten příšerný tlak na prsou, který mě svou silou drtil. Neříkám, že je úplně pryč, přeci jen, zbytek planety nadále trpí, ale… Je mi lehčeji. Opravdu si musím s Rak Dol promluvit. Je jediná v širokém dalekém okolí, kdo mi může říct, jak se tomu efektivně bránit a nepodlíhat. Jinak si asi Rada Jediů udělá výlet. A taky mě napadá, že kapitánu Dexi bych asi taky nějakou dobu neměla lézt na oči… Ne bez slunečních brýlí. I když, asi ani to nepomůže… Kdo ví, možná tu bude dřív než Jediové…
Poslala jsem zprávu Vážkovi. Vím, že má teď hodně práce s městem, ale už je klid a je čas na to kafe. Odpověď přišla zanedlouho, takže ještě ten večer mám možnost obdivovat z krásné vyhlídky kdejaký kopeček kolem města. Uff, beznadějnej romantik. A že těch kopečků musí být kolem tolik… Po setmění se konečně mohu pochlubit svou novou knížečkou a co víc, pár nastudovaných věcí rovnou převést do praxe…
Na druhý den mám ještě o něco lepší náladu. Pododun je konečně stabilní a s Rak Dol uvažujem, jak hodně velká drzost by byla plukovníka požádat o turistické mapy, kde jsou vyznačeny významné památky a případně seznamy divadel, kin, výborných restaurací apod. ve všech městech na téhle planetě. Usuzujem, že velká, ale možná to zkusíme. Také společně smolíme zprávu pro našeho nového člena, Ikse. Obě věříme, respektive já ano, že si sepsaná doporučení veme k srdci a že vše bude ku prospěchu věci. Jak naší, tak i jeho, protože pokud vyjde oficiální zpráva naprázdno, budeme nuceny sepsat další našim nadřízeným, že sergeant Iks není způsobilý pro službu ve speciálním komandu Adra. Ale to jen v tom nejkrajnějším případě. Vidím, že Iks má velký potenciál a jistě je výborný voják. Je možné, že události, které ho potkaly, byly velmi kruté a nyní to má vliv na jeho výkon, nicméně s tím se bude muset co nejrychleji vyrovnat. Případně si může zajít za armádním psychologem, který mu jistě rád pomůže.
