Planeta DAROC, název dle čtyř zakladatelů. Zbývají už jen tři zakladatelské rody, ten čtvrtý byl zničen. Ostatní rody byly v mezičase solidně oslabeny.
Každý rod má své zástupce, kteří řídí denní agendu, stejně jako vojenské jednotky, své specifické sítě a kontakty. Město je podlouhlé, kolem sopky, aby se mohlo hřát v jejím teple skrze krutou zimu. Zpravodajská svodka je poměrně rozsáhlá. Čtu si jí při cestě na planetu. Moc mě to nebaví, ale alespoň jednou bych se tím prokousat měl. Tak nějak doufám, že si to Leese čte podrobněji. Po cestě jsme také s Rak Dol a za pomoci Leese vyřešili, jak schovat rozložené světelné meče. Je to pěkný trik. Sice ho pak budu dobrou hodinu při meditaci dávat dohromady, ale takhle se snadno dostane i tam, kam by mě s ním nechtěli pustit. Né že bych na něj stejně nějak zvlášť spoléhal. Spolehlivý rotační blastr, nejnovější model, upravené hlavně, zesilovač řízení střelby Baragwického původu a smrtonosně tichý chod otáčení. S Leesem jsme upravili jeho základnu a bok tak, aby se dal snadno připnout na magnetické dvojité svorky na zbroji. Speciální hydraulické držáky pak zajistí, že nevypadne i při zběsilém pohybu. A ta technika v samotné zbroji! Stabilizační algoritmy - pozornost Dailen Industries - stejně jako prototypový repulsorový motor dodávají zbroji nutnou pohyblivost a stabilitu. Dokonce jsme zbroj testovali ve větrném tunelu. Hurikán? Hračka, když beží motor. Nedořešili jsme ale úplně výdrž, takže momentálně funguje na zesílenou baterii podobnou té pro blastr. Na zbroji mám proto i přípojku k síti, aby se umožnilo rychlé dobíjení jak zbraně, tak ostatních systémů. Leese ji navrhoval s netečnou tváří dát níž, ale mě na bedrech vyhovuje. Přemýšlím o instalaci plamenometu. Ta těžší, bitevní verze pro vozidla je ale asi moc a tou lehčí verzí si zatím nejsem jistý. Ale to už je spíš zbraň na dojem. Proto to nátepníků schováváme jen hold out blaster. Stříkačku pro děti, ale na přestřelení pout ideální. Stejně jako instalovaný fireblade to jsou spíš zbraně nouze, či nástroje, nežli přímo zbraně. Jako záložní zbraň mám dvě těžké pistole. Ascension gun a těžký sonický blastr proti Jediúm. Mihla se mi hlavou myšlenka, jestli to nepřeháním, ale nezůstala déle. Připínám sadu granátů v bandalíru, do bončích kapes ukládám balíčky detonitu a odškrtávám poslední položku na seznamu.
Stejně jako ostatní jsem totiž nucen vypsat na papír, co mám za výbavu. Na hold out blastr a rozebraný lightsaber takticky zapomenu. Při prohlídce na planetě si mě chtějí vzít stranou. Ani náhodou. Prohlédnou tedy jen mě a ostatní musí čekat v místnosti se mnou. Je nikdo neprohlíží. Na druhou stranu taky nevypadají jako obrněný tank. Na hlavně zbraní nám lepí jakousi plastovou pěnu. Zhorší první výstřel, ale pak by to mělo být ok. Zkouším jí sundat prstem, abych věděl jak snadno se jí zbavím. Prý budeme případnou chybějící zátku muset vysvětlit. Praštěný systém bezpečnosti. Když někoho tedy budu chtít zabít, mám zřejmě použít jen ruce. Pcha! Ostatně, na téhle planetě se kolem bojů beze zbraní točí vše. Úplně nechápu, jak můžou ale získávat tolik zakázek na bodyguardy. Vždyť je to víc o rychlosti reakce, správné spolupráci týmu, taktice, nežli o tom, jestli se umíte prát. Ke všemu přidejte, že když už je nepřítel tak blízko, aby mohl zásahnout jen rukou, něco jste sakra zkazili. Variantou ale můžou být místa, kam ochranku se zbraněmi nepustí. Ale takových není zas tak moc. Tak doufám, že je učí víc, než jen bouchat pěstí do pytle ve tvaru panáka...
Jsme ve městě. Cesta byla naplněná spoustou pachů a hromadou karetních her. Přijde mi divné, že když jsem vyhrál, tak mě Leese pochválil. Co to doháje je? Stějně určitě podvádí na tom jeho udělátku na ruce. A občas mě nechá vyhrát, abych měl radost? Koukám z kočáru. Povoz tažený koňmi nás veze úzkými uločkami. Výhled žádný, stěny domů akorát na dosah ruky. Tyhle ulice se mi zamlouvají. Nepočetná jednotka tu proti silné přesile dokáže divy. Přidejte možnost procházet skrze budovy a vystupovat na neočekávaných místech a je poměrně jasné, že si tu budeme moct dělat co budeme chtít. Až na cestu zpátky na spaceport. Je 10 kilometrů od okraje města. Hodina běhu, ale pochybuju, že by jí Leese vydržel. Vznášedla jsou sice v okolí používána, ale pouze vojáky, vládními složkami a některými soukromníky s povolením. Využívám čas a přemýšlím o přistupu k situaci. Jsme tu, abychom vyřešili úpravu dat. Upravená data odešla z této planety, z počítače rodiny Ravů. Proč to ale udělali? Zfixlovali záznam sami, nebo jim někdo pomáhal? Třeba ta lady prostitutka, vládkyně dalšího klanu? Ochoduje i s informacemi, tak třeba v tom má nějaké prsty. Kdyby ale ne, kdyby to ale byla akce jen jednoho z domů, třeba by to bylo jedním ze způsobů, jak sehnat na této planetě podporu. Zatím to zkusíme "po dobrém", rozkoukat se, sehnat informace. Stanovuji termín na týden. Pokud do týdne nezajistíme informace po dobrém, zkusíme to po zlém. Do té doby musíme najít dům Rava, kde se počítač nachází.
Zápasy! Všude! I v taverně. Pití celkem dobré, pálí plody místních stromů, které se nedají normálně moc jíst. Měl to být pokud o aklimatizaci ovocných stromů, ale genetika a příroda si to nenechala líbit. Ať už to bylo levným inženýrem, chybou v postupu laboratoře, či prostě jen souhrou náhod, mají strom, který sice produkuje ovoce třikrát do roka, ale kvůli své super kyselé chuti jej nikdo nechce jíst. Krmí s ním tak chovná zvířata a pálí z něj Smeč - silný bezbarvý drink s ostrou vůní, ale naštěstí bez oné palčivé kyselosti. Když ho tak popíjím po kontrole apartmánu (dostali jsme celé patro, hurá), napadá mě plán na dnešní večer. Ostatní půjdou na zápas v aréně, ale já zůstanu zde v taverně a lehce přiopilý se vrhnu do boje také. Uvidíme, jací jsou tu bojovníci, ale v tavernách by to mělo být snažší. Celkem si věřím, ale nechci se opít moc. Pilulka z lékárničky omezí účinek. Ostatní si užívají svůj zápas a já sleduju příšerně nudné, občas až nahrané vystoupení. Opravdu nejsou moc dobří. Tedy, stačili by, kdybych neznal lepší. Nespokojenost tak není tolik hraná. Do ringu se pak dostanu celkem snadno. Trouba přede mnou si příliš věří a několikrát se ošklivě odkreje. Pravý hák, levý, jen standardní Corelianský box a po třetí ráně už leží. Dohraju opilé divadlo a jsem rád, že už toho nemusím tolik do sebe lít. Pitomá pilulka mě nutí se potit a odplavuje jinak tak příjemné pocity. Zůstává podrážděný žaludek a když mi ostatní vypráví, že se dostali o krok dál, k nějakému neveřejnému vystoupení, mám radost.
Druhý den, po kvalitní rozcvičce, vyčistění výzbroje a solidní snídaní si sedneme nad dalším plánem dne. V zásadě se jen pojedeme projet na koních. Pcha! Čtyřnohé obludy, co by radši běhaly samy, nežli tahali otravu ve zbroji. Trošku se bojím, jestli mě unesou. Výcvik ale probíhá dobře, zřejmě jsou ty potvory ochočené. Jedeme se pak projet po městě. Upravuju naše záznamy, překrývám místní mapu poznámkami, primární a sekundární ústupovou trasou, místy pro sabotáž a vytvoření trosek, které zahradí ulice a dalšími a dalšími detaily. Jsem rád, že se mě kůň nesnaží shodit a já tak mám čas na práci. Vybrali jsme i několik možných míst pro přistání, či alespoň blízké přistání naší lodě. Můj repulsor, popřípadě naše kotvičkové pistole nás nahoru snadno dostanou. Konečně je večer, naše otlačené zadky si užijí koupel, sem tam masáž a už se blíží další zápas. Je o dost lepší a zábavnější. Začínám si uvědomovat, že proti těmhle chlapíkům to vůbec nemusí být procházka růžovou zahradou. Leese mě přihlásí do posledního zápasu. Začínáme zápas lehce zábavně. Protivník se po mě ohnal a když před jeho ranou rozhodčí uskočil, smetl ho můj pravý hák. Chudák se svalil k zemi a musel být nahrazen. Šklebím se a vůbec mi to nevadí. Koukám po dalším, jestli se opět přichomýtne, ale drží se ostražitě stranou. Když mi rána protivníka rozrazí ret, začnu se soustředit jen na něj. Chlapíkovi dávám co proto, není tak dobrý, jako ti před ním. Ale naučím se od něj jednu věc, nenechat si ho vlézt do zad. Je nechutně mrštný a využívá toho. Člověk aby se za ním pořád točil. Dvakrát ale vychytám jeho pohyb dopředu a parakotoul mu zpříjemním kolenem. Tak jako tak se zapotím, ale už na začátku druhého kola ho pošlu k zemi. Vypadá, že bude v pořádku. pogratuluju mu k dobrému zápasu. Přestože věděl, že nemůže vyhrát, nevzdal se. To se mi líbí.
Den končí a Leese navrhuje pozvolný postup dál. Tlačím na něj. Nemáme času nazbyt a zatím jsme vůbec nic v našem případu nezjistili. Čekal jsem od něj trochu víc aktivity za dne. Třeba se poptat na místní poměry, jak se lidem tady daří, nějaké nesváry mezi rody a tak. No snad něco takového dělá. Tak jako tak zatlačení zabralo a zítra budeme na speciálním zápasu pro smetánku. Mám radost. Večer si dáme ještě rozcvičku se Syldrou. Protivná číča. Oba jsme natolik dobří, že se umíme krýt a není snadné prorazit obranu protivníka. Několik rad se mi povede. Zasahuju jí častěji. Když zasáhne ona, je to ale protivně znát. Útočí na citlivá místa, šeredně to bolí a musím se vždy soustředit se Silou, abych se té bolesti zbavil. Na druhou stranu jsem čekal, že dopadnu výrazně hůř. Buď je to tedy rukavicemi, nebo čím, ale když si vezmu, že bych na sobě měl ještě svou zbroj... Začínám si o dost víc věřit. Takže když Leese večer přihlásí jak Syldru, tak i mě do zápasu, nedivím se. Dokonce se těším. Má to něco do sebe, tyhlecty kontaktní sporty. Den jsme zpříjemnili hledáním osoby, která mohla data přivézt. Na planetě jsou už jen dvě. Obchodník, který opravdu je jen obchodníkem a ženská daleko od města. Zkusíme ji zítra navštívit. Dink, dink, zápas začíná a má mysl se plně soustředí. Jakmile dozní signál k začátku vyrazím ostře vpřed. Nezdržuju se technikou a jen vložím do pohybu sílu celého těla. První krev se zaleskne v zápasišti a další bude následovat. Dává mi co proto. Snaží se i víc taktizovat. Dokonce se mě pokusil sevřít. Naneštěstí pro něj jsem silnější a nenechám se v páce sevřít. Bušíme do sebe usilovně. Jsme ve čtvrtém kole, když už je mi výsledek zápasu jasný. Vyhraju, i kdyby jen na body. Ale to není naším cílem. Naším cílem je zaujmout, přilákat pozornost, rychle se dostat nahoru. Soustředím se, když je v obraně a pak udeřím s podporou Síly. Úder na solar plexus nebožáka odhodí daleko do rohu, kde s ním bolestivně třískne takovou silou, až zapraskají žebra. Lehce se zarazím, jestli jsem to nepřehnal. Dávám mu čas se postavit, trošku sebrat. Vrací se ke mě, otřesený. Nechci mu to prodlužovat a jen co dá rozhodčí pokyn k boji srazím ho tvrdým pravým hákem k zemi. Už nevstane. Sundám si rukavice, nedbám potlesku a jásotu a jdu se na něj podívat. Krev mu vytéká z koustku úst, pochroumaná žebra, vypadá na tom špatně. Krátce se soustředím a přesunu část ze své životní síly do něj. Cítím, jak se žebra narovnávají, dříve, než by mohla propíchnout plíce a z těžkého zranění se stává jen hromada modřin. Jeho trenér si ho převezme, ale už vypadá lépe. Také slušně pobouchaný se vydám mimo ring. V šatnách rychlá sprcha a pak si dojdu do lóže pro zbroj. Syldra se připravuje na její zápas. Doufám, že si povede lépe...
