Takže Ugnoti si myslí, že naše loď je jen tak k mání? Že si pro ni můžou jen tak přijít a odvézt? Bez dovolení? No tak jsme jim ukázali, že jsou na velmi hlubokém omylu. A že něco takového nezůstane bez povšimnutí, tak o tom se ještě přesvědčí. I když, zatímco odlétáme z bojiště (přičemž si do nás ještě něco vystřelí), dělá mi jejich pronásledování trochu starosti. Po očku sleduji Rak Dol, která sedí u druhého gunnerského postu a je ráda, že je ráda. Ruku má položenou na svém vzdouvajícím se bříšku a já si marně kladu tu stále stejnou otázku: Proč riskuje život svého dítěte? Nehledě na to, že její bojová výkonnost se poslední dobou snižuje. Není mi moc velkou oporou. Nejdřív ta základna, kde jsme si přivlastnili prototyp, kde během chvíle upadla do bezvědomí a teď při útoku na naši loď taky nebyla zrovna velkou pomocí… 4 ty obrovské obleky a sundala jsem je sama… A když jsem narazila na další čtyři v hangáru, to už mě pocit frustrace málem složil. Opět. Už mě to přestává bavit být neustále pod tlakem a mít tu zodpovědnost za ostatní, že nesmím padnout… Stočím pohled k Zoře. Co Leese vede k tomu, že ji s námi bere na mise, nad tím mi taky zůstává rozum stát. Nic o ní nevíme a krom prostoru kokpitu se nikdy nijak extra v poli neosvědčila. Vlastně někde v letce by jí pravděpodobně bylo nejlíp. Když nad tím tak přemýšlím, tak bychom si s Leesem vlastně vystačili úplně sami. S nějakým rychlým sehraným úderným týmem v záloze, ale asi ani to by nebylo třeba. Dívám se na něj, jak se soustředěně sklání nad senzory a vzpomínám na chvíli, kdy jsem mu málem přestala úplně věřit. Ale kdo jsem, abych soudila, obzvlášť když je to ten Leese, který mě přijal do té své malé grupy a vložil do mě svou důvěru. A já –
- Tok mých myšlenek přetrhne Zora, která ukazuje kamsi dolů. Nakloním se a vidím, co ji zaujalo. Jakési vypoukliny a praskliny v půdě. Vypadá to, že tudy mohlo projet to důlní vozítko, co nám ujelo z hangáru. Netrvá to dlouho a narážíme na obrovské vrakoviště, jemuž vévodí obrovský křižník. Srdce se mi rozbuší, když v něm poznám starý sithský destroyer. Ještě může skrývat mnohá tajemství.
Přistáváme v roklině nedaleko křižníku, prý nás cosi zaměřovalo, takže se přiblížíme na speedrech. Rak Dol zůstává hlídat loď, což je vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu momentálně to nejlepší. Nasedám s Leesem na jeden speeder, zatímco Zora (které jsem dala najevo, že s ní v jednom vozítku letět nechci) si bere Stup. Netrvá to dlouho a přijíždíme ke vstupu do křižníku. Rozrušením skoro ani nedýchám – přímo přede mnou dávná historie skrývající neuvěřitelné poklady. Rozhlédnu se okolo a přemýšlím, zda se Zora opravdu snaží plížit či co to má vlastně znamenat. To samé Leese. Povzdechnu si, schovám naše vozítka a jdu napřed. Dlouhá potemnělá chodba, špicuji uši, ale všude je klid. Až na šoupavé rachocení čeho si vzadu za mnou. Leese se tahne s jakýmsi kufrem a přestože mám sto chutí mu říct, ať to tu proboha nechá, nechávám to prozatím plavat. Jdu dál, až dojdu do prostoru, který kdysi býval hangárem. A najdu mrtvoly. Čerstvé mrtvoly, co můžu posoudit. Vzhledem k tomu, že to mají všelijakou techniku, snažili se to tu rozebrat ještě víc, než už to tu je. A enklávě Papá, na jejímž území se celé vrakoviště nachází, se to zjevně nelíbilo… A to ještě netuší, kdo na jejich území vstoupil tentokrát. Vracím se zpět a ten kravál, co Leese s kufříkem vydává, mi drásá nervy. Ještě na sebe něco přiláká a co pokud budu někde daleko vpředu… Chvíli se s ním o tom dohaduju, snažím se ho přesvědčit, že to opravdu není nejlepší nápad, ale je neoblomný. Povzdychnu si a hold budu doufat, že si nějak poradí… Vydávám se dál, po stopách, které po sobě zanechaly obleky Ugnotů. Procházím staré ubikace, ale všechno, co mělo jakoukoli hodnotu, už je pravděpodobně dávno pryč. Ostatně, ani Zora necítila nic, co by mohlo být zajímavé. Což samozřejmě neznamená, že tu nic takového není. Pokračuji dál až dojdu do strojovny. Podle záznamů z datapadu, který jsem našla u jednoho z těch pracovníků, by tohle měla být strojovna s dalšími pracovníky a očekávám, že je všechny najdu mrtvé. Jop, jednoho skříply dveře, tomu se říká smůla. Za dveřmi nic překvapivého, všichni mrtví. Schody dolů by měly vést dál, do podzemního komplexu enklávy Papá, plány mi ale kazí obrovský, minimálně tunový blok kamene, který by mě byl rozdrtil, kdybych nestihla uskočit. Uf… to bylo těsné.
Vracím se zpět, abych nebyla moc dlouho pryč, mohli by dostat nějaký hrozně hloupý nápad, jako třeba jít za mnou. Je fakt, že najít by je asi pro mě nebyl problém, ale to v tuhle chvíli asi pro nikoho. Opět se s Leesem dohaduji, co dál, když se z chodby, kudy zmizely obleky, ozvou kroky. Vůbec nic tam nevidím, ale nezní to na přesilu. Po chvilce se v dosahu světla objeví protokolární droid, ale stihne akorát říct něco jako božínku, nestřílejte a skončí na cucky. Leese se s ním tedy moc nemazlil. Rozhoduji se, že půjdu najít místo, odkud se ten droid vzal. Oni dva se tu zatím trochu opevní. Tentokrát mě cesta vede nahoru a po chvíli už jsem si jistá, že odtud by to k nám nestihl. Už jsem moc daleko. Ale když už jsem tady… Otevřu další dveře a do očí mě praští čistota. Nikde smítko prachu, vše udržované... No tak dál už sama nejdu, kdo ví, do čího vosího hnízda bych píchla tentokrát. Ne, že bych si neporadila, ale vysvětlovat Leesovi, že mi zase trochu ujel prst na spoušti… Nu co, vyjednavač zrovna nejsem.
Vracím se pro ně, oznamuji svůj objev a že prý tam poletíme venkem. Koukám na něj a říkám si, kdo z nás je větší blázen. Vzdát se úkrytu, vystavit se čemukoliv, co je venku před tím jít již prozkoumanou cestou se spoustou možností úkrytu. Chápu, že se mu tu nikde nechce moc ztrácet čas, ale pokud nás něco sestřelí, tak nám bude všechen čas světa prd platný. Nakonec se stejně ukáže, že vrchem není kudy se dostat, takže musíme vnitřkem. Učiním poslední pokus přesvědčit ho, ať tam ten zatracený kufr nechá, přičemž zůstane u pokusu, a jdeme hore.
Společně vstupujeme do uklizené části křižníku, ale za chvíli už jdu opět napřed. Cokoliv na nás čeká, ať to nejdřív potká mě a mé „Smith&Wessony“. Ostatně, doufat, že tu bude nějaká tajná restaurace, která nabízí ubytování… Mno… Chodby se větví, procházím prostory, které musely kdysi patřit imperiálním důstojníkům a jeho rodině. Ještě tu zůstalo nějaké oblečení a drobnosti – všechno, co by mohli obchodníci se správným zbožím ocenit, beru s sebou. Nebo prostě jako suvenýr… Pohodím si manžetové knoflíčky v ruce a vychutnávám si ten šimravý pocit v podbřišku. Tohle mi chybí. To prohledávání a objevování dávné historie, to vzrušení z očekávání, co tentokrát najdu. Povzdechnu si a knoflíčky schovám k ostatním drobnostem. Pořád je to jenom slabý odvar toho, co bylo a bolestně si uvědomím, že mi to sakra chybí.
Hehe, houby restaurace, Assault droidi – stará éra. Kdokoliv tu žije, tak si s jejich údržbou dal dost práce a škoda pro něj, že zbytečně. Stihnu sundat jednoho, když dovnitř vlítne Zora na Stupu a povede se jí sundat toho druhého. Vypadá to, že už z něj nikdy nesleze. Rozhlédnu se okolo a očekávání je opět ve hře. Ti droidi musí hlídat něco opravdu zajímavého… Třeba nějaké datapady se souřadnicemi nějaké ztracené planety – ostatně, nedaleko tu býval Malachor V. Dychtivě se vrhám dál do prostoru, když u stěny zabliká modré světlo a zjeví se holoprojekce nějakého droida. Dva receptory zraku se upřou na mě a droid mi protivně zdvořilým hlasem oznamuje, že jsem jakási podřadná humanoidní existence, která dokáže akorát ničit a zeptá se mě, proč to dělám. Ti droidi tam stály vypnutý a nijak mě neohrožovaly. No jo, ale to jenom proto, že jsme je zničili dřív, než se stihly zprovoznit. Já ty mrchy znám – není s nimi žádná sranda. Na scénu vstupuje Leese a přebírá komunikaci z droidem. Většinu toho moc nevnímám, občas zachytím něco jako my vám pomůžeme navázat kontakt s okolním světem (Leese) a my vám na oplátku pomůžeme infiltrovat enklávu Papá a ještě nám tam zachráníte nějaké Zdroje (droid). Nedá mi to a pokračuji dál, kde tuším, že by se ten droid mohl schovávat, ale Leese mě volá zpět, že prý bych se mohla se zlou potázat. Fajn, zjevně by pokračování v průzkumu mohlo ohrozit vyjednávání, takže se vracím zpět. Nakonec vyleze najevo, že by droid ráda zkopíroval tu část Leesova mozku, která je zodpovědná za vyjednávání. S čím, poté, co se vyjasní cože chtěj vlastně kopírovat, souhlasí. Zavedou nás do laboratoře, která nese stopy drobného lightsaber násilí a Leese se posadí do jakéhosi křesla a začnou mu připevňovat elektrody k hlavě. Vrtá mi hlavou, zda je to bezpečná procedura, ten droid zmínil, že by mu to v krajním případě mohlo ublížit. Ptám se tedy, zda by mu to mohlo způsobit bezvědomí. Odpověď zní ne, jenom opravdu v krajním případě, ale vzhledem k tomu, že to dělá dobrovolně, tak by se nic stát nemělo. Nicméně stejně chci Zoru vypoklonkovat ven, ale jako na truc si sedne, že prý tu bude meditovat. Požádám ji, zda by stejně mohla opustit místnost, ale zjevně pojala jakési podezření, že tu máme co skrývat či co. Jen tak tak spolknu břitkou odpověď a počítám do desíti. Hold budu muset věřit, že ta technologie Leese opravdu nijak neohrozí. O chvíli později si vydechnu, vše proběhlo v pořádku, ale Zora má u mě další vroubek.
Poté už pracujeme na plánu, co a jak. Droid nás dostane dovnitř enklávy, kde si připravíme diverzní akci na zničení elektrárny. Tentokrát už se k nám přidává i Rak Dol, což ve mně budí smíšené pocity. Poslední mise opravdu pro ni neprobíhaly zrovna dobře. Ale co se dá dělat. Trochu víc klidu mi přidá zjištění, že si vlastně budeme moct zprovoznit jeden z tanků, to znamená, že naše šance se o dost zvyšují.
Plán je daný, vjíždíme dovnitř, budeme tam muset vydržet celkem 20 minut, než se do bezpečí přesune vše, co je potřeba. Obzvlášť ta stará stíhačka, pro kterou jsme si sem původně přijeli. Enklávo Papá, je čas ti dát ti pápá. Sedám si za kanon tanku a úplně cítím tu obrovskou sílu pod sebou. Miluju svoje blastery, ale tohle je úplně jiný kafe. S Rak Dol za kniplem vjíždíme z hangáru do další sekce, kde během chvíle odstřeluju tanky a věžičky. Ale možná jsem se nejdřív měla zaměřit na ty Ugnotí obleky, které se přesunuly pod náš tank a já se můžu jít s kanonem klouzat…
Pak Rak Dol opustila bezpečný prostor tanku a začal tanec. Tohle byla ta Rak Dol, kterou jsem poznala. Pravda, ne tak úplně s lightsaberem, ale ten pohled stojí za to a já si ho vychutnávám. Její meč víří a s lehkostí odráží střelbu, která se na ni sesypala a zároveň ničí nepřátele. Mohla bych na to koukat celou dobu, ale raději se rychle vzpamatuju, pustím kanon, který je mi teď na dvě věci, vytáhnu blaster a přispěji se svoji troškou do mlýna. Netrvá dlouho a kromě nás dvou a tanku už nic jiného nestojí na nohou. I když, když tak obhlídnu zběžně škody, nevypadá ten tank moc dobře. Po zběžném pohledu na Rak Dol svůj úsudek poopravím – tank vedle ní vypadá naprosto v pohodě. No, ale aspoň ještě stojí na nohou a to, co dokázala, je nesrovnatelné s tím předchozím.
Vlezeme si zpět do tanku a pokračujeme do sekce, skrz kterou mají přijít všechyn ty Zdroje a naše stíhačka. Podaří se nám to celkem lehce vyčistit, i když tank už stojí jen tak tak. Mám dojem, že když do něj někdo kopne, tak se složí k zemi…
Pak už chodí jedna vlna nepřátel za druhou… První se nám daří obrátit na útěk, dokonce bez tanku, který byl zničen hned z počátku útoku. Stíhačka je v bezpečí, první vlna Zdrojů taky. Přidává se k nám trojčlenné komando jakýchsi droidů, ale sakra schopných droidů! Nabízí mi vyléčení a já bez váhání souhlasím. Jakousi pistolí na mě vystřelí jehlu, která mi bolestivě projede kůží a při zběžném pohledu zjistím, že okolí rány je trochu zarudnuté. Ale ten účinek! Hned cítím, jak se mi hojí škrábance z boje, jak se mi do bolavých a roztřesených svalů vlévá nová síla. Bez váhání si řeknu ještě o jednu. Zatnu zuby a připravím se na štípnutí, ale teda tentokrát to stálo za to. Od bolesti mi ruplo v čelisti jak jsem zuby pevně zaťala k sobě. Cítím, jak mi podlaha ujíždí pod nohama a tak se rychle poroučím k zemi do kleku a zvracím. Bože, to je tedy síla. Matně si uvědomuju ruku droida na svém rameni a mám pocit, že říká něco jako: No tak, no tak… Poslední křeč a už je snad klid a už jenom plivu zbytky kyselosti. Doufám, že to nebude trvalý stav. Ještě pár vteřin a začne se mi líp dýchat. Nevolnost ustupuje a když přejde úplně, cítím se skvěle! Kdokoliv, kdo teď vystrčí hlavu z jakékoli chodby, o ni přijde. Jsem připravena se poprat s celou základnou, pokud to bude třeba. Ještě trochu roztřeseně droidovi poděkuji. Ptá se mě, zda máme nějaký lepší způsob komunikace, aby na nás nemusely jenom mávat rukama. Pokrčím ramen, jo, máme, ale Leese nám zakázal používat komlinky. Když mi mlčky ukáže nad hlavu, kde se čas od času ve stropě schovává kamera, musím uznat tento neprůstřelný argument a podám mu svůj komlink. Jakmile mi ho vrátí, volám Rak Dol, jestli se chce taky nechat vyléčit. Sedí v enemáckém (teď už našem) tanku. Vyrazím za ní na stupu a když jí ho předávám, ještě ji upozorním, ať se ujistí, že je pro těhotné v pořádku, přeci jen je to dost drsná technologie. Sednu do tanku a uvědomím si, že Leese zmiňoval ty kamery, abychom je zničily. S tím kanonem to jde fakt dost jednoduše. Je fakt, když ke mně nasednul, koukal na mě, jako že jsem se zbláznila, ale co – řeklo se zničit kamery, nebylo definováno jak. Mám pocit, že mě podezřívá, že jsem se na to vykašlala, což není pravda. Ale to, že mi to vypadlo z hlavy, mu samozřejmě říkat nebudu.
A to už se na nás hrne další vlna nepřátel a vypadá to, že tentorát už nás enkláva nepodceňuje. 40 droidek, nějaký ten tank. Střílet s missilema mi moc nejde. Rak Dol nikde v dohledu, nikde ani nic moc nelítá vzduchem, z čehož se mi sevře hrdlo. Jestli už tam skončila… Možná to léčení na ni mělo ještě horší efekt, než na mě… Říkám si, že je na čase přivolat Zoru, sice hlídá hangár, ale sedí v lodi, může tu být za chvíli a možná bych si mohla přesednout k ní, pokud tam má místo. Přeci jen mi to s lodními zbraněmi jde líp než s tímhle… Achjo… proč se do takovýchto bojů pouštíme ve složení, kdy tu nemáme nikoho dalšího schopného udělat zásadní škody… Asi z toho tanku vylezu a půjdu na férovku. Mám pocit, že budu efektivnější…
