Jsem trochu překvapená, že si pro nás během našeho odpočinku nikdo nedošel, ale stěžovat si rozhodně nebudu. Zatímco sklízíme tábořiště, hlídám stále jedním okem křoví a stromy okolo, i když jsem si celkem jistá, že na ně přijdu stejně až ve chvíli, kde se sami rozhodnou odhalit. Poněkud frustrující, ale co nadělám. Hold budu muset věřit svým rychlým reflexům.
Než se definitivně vydáme na cestu, napadne mě, že bych mohla třeba místo táboření zamaskovat, ale nakonec to nechám být. Jestli si nás budou chtít najít, tak si nás prostě najdou. Kdybych byla sama, tak ano. Ehm, kdybych byla sama, tak už bych možná byla v pyramidě… Nechápu, kam všichni spěchají. Chtějí se pokud možno vyhnout boji, ale mám pocit, že děláme všechno pro to, abychom jim vlítli do náruče. No nic, jde se.
Plížím se napřed, ostatní v klidu kráčí za mnou.
Asi jsem korunám stromům věnovala příliš pozornosti, jinak si nedovedu vysvětlit přehlídnutí minového pole. Jen tak tak se mi daří na poslední chvíli uskočit do bezpečí. To nám to pěkně pokračuje… Očima přejíždím linii před sebou a snažím se odhalit měkké hromádky v terénu, podivně udusanou hlínu, prostě jakoukoliv nesrovnalost, která by mi odhalila další miny. Až šťouchnutí do paže mě přiměje sklopit zrak – Dex mi podává granát. Nechápavě na to koukám a říkám, proč mi ho dává (ostatně, mám svoje). I když má helmu, úplně vidím, jak protočil očima v sloup – Prostě ho hoď do toho minového pole. Váhavě si od něj granát vezmu, pořád nechápu, proč tím prostě neprojdeme. Cestu bych našla.
O čtyři granáty později máme vytvořenou cestičku a pokračujeme dále směrem k pyramidě. To, že jdeme po cestě, mi ani trochu klidu nepřidává. Toužebně házím očkem do džungle a říkám si, o kolik bezpečněji bych se cítila mezi stromy. A že tam můžou být maskovaní Hunteři? A co? Já můžu být maskovaná taky. A s Leesovou pomocí bych mohla hrát křoví na Corusnatské Brodwayi a ještě by pro mě najali zahradníka, abych neuschla a nepřerostla.
Po cestě za chvíli dojdeme k náspu, když mi začne nepříjemně pískat v uchu. Chvíli se snažím si ho proštouchnout, ale asi to nakonec nebude problém mého ušního ústrojí. Možná něco z té pyramidy. Zhluboka se nadechnu… Jsem tak blízko. Skoro jako za starých časů. Když se tak podívám kolem sebe, v duchu si slíbím, že z té pyramidy vyjdeme živí a sami sebou všichni. Už žádné skopičiny. To, co se jednou stalo, se již nesmí opakovat. To už bych si asi přiložila pistol k hlavě a stiskla spoušť.
Snažím se ignorovat pískot a pokračuji vpřed, zatím co za mnou dusá zbytek skupiny. Překročíme další minové pole, jak jinak tím, že ho odpálíme. Pořád nechápu, že když se tak moc chceme Hunterům vyhnout, proč děláme všechno proto, aby nás co nejrychleji a pokud možno co nejjednodušeji našli… Ale jakékoliv námitky jsou zbytečné...
Když nahlédnu přes okraj, rychle signalizuju stát. Přímo přede mnou stojí skupina kath houndů. Napravo a nalevo stojí také po jedné skupině. Něco mi na nich nesedí a za chvíli přijdou na to, co. Všechna vzhlížejí na malé kulaté droidy, které se vznášejí nad jejich hlavami. Domyslím si, že ten zvuk nejspíš vydávají ony a tak k sobě nalákají zvířata. Přímo přede mnou se ve své majestátnosti tyčí pyramida a mě se rozbuší srdce. Všechna ta tajemství, historie a možná i nějaké zajímavé předměty, co skrývá! Jo, ale nejdřív. Utřu slinu a zaměřím se na prostor mezi pyramidou a mnou. Ta zvířata… Jo… Usoudím, že i pro mě by bylo dost složité se mezi nimi proplížit. Natož s tou skupinkou, která se o plížení dozvěděla nejspíš až ode mě (sorry Likkite, tys taky samozřejmě věděl, co děláš, omluvím se mu v duchu).
Po krátké debatě uvedeme v chod následující plán: Já sestřelím na třech stranách emitory, tudíž se zvířata přesunou na čtvrtou stranu za posledním emitorem a my máme cestu volnou. Ta dá!
Ta dá… První proběhne bez problému. Leese se plíží se mnou, a když říkám plíží, tak opravdu myslím plíží. Dívám se na něj, jak obratně využívá své okolí, aby se co nejlépe schoval. Usměju se sama pro sebe, když Leese chce, není pro něj nic nemožné a zvládne prakticky cokoli. Což samozřejmě neznamená, že na něj přestanu dávat pozor.
Obejdeme pyramidu z druhé strany, v pohodě sestřeluji emitor. Zvířata, která doteď sledovala s nábožnou úctou emitor, se zaměří na místo, odkud vyšel výstřel, ale ve chvíli, kdy doběhnou na místo, odkud vyšel, se s Leesem plížíme směrem k našim, abych sestřelila další emitor, který je přímo před nimi. Až na to… Že se místo na námi předpokládanou stranu přesunou na tu stranu, kudy jsme chtěli projít… V hlavě rychle změním plán… hold odstřelím jiné emitory a uvolním nám jinou cestu, žádný big deal.
O pár minut později se mi v komlinku ozve Leese, zda nastala změna plánu. Tiše zakleju, úplně jsem zapomněla, že bych mu to taky mohla říct. Nastíním myšlenku a zjevně s tím nemá žádný problém. Musím si na tohle dávat pozor, už dávno nejsem jenom one man army.
Ta dá… Nadávám si v duchu (zjistila jsem, že reporty Dex čte, takže nebudu vypisovat, čím vším jsem se nazvala, hlavně když dikkut bylo to nejjemnější…). Musím se začít pořádně soustředit. Nevím čím to je, že jsem nepozorná, roztěkaná… Možná je ten svrbivý pocit, co se mi usídlil mezi lopatkami… Jsem si celkem jistá, že mě neustále někdo pozoruje, ale nijak se mi to nedaří potvrdit a doufám, že je to jenom paranoia. A ta dá! Bludný kruh je na světě. Sledují mě? Nesledují mě? Míří mi někdo přímo na srdce, mezi lopatky, na hlavu? Nejsou ty stíny nějaké divné? Mrknul ten strom? Nehýbe se támhleto listí jiným, než přijatelným způsobem? Co tamhle ti komáři? Nesrocujíc se kolem něčeho?
Rychle zatřepu hlavou a snažím se co nejrychleji dosáhnout okraje džungle. Moc si nevybírám a vrhám se na nejbližší strom, který najdu. O vteřinu později se křečovitě držím vrcholku stromu a srdce mi buší až kdesi v krku. Krev mi divoce hučí v hlavě a já si říkám: Tak už je na čase se uklidnit, ne? Páni, takhle se vystresovat. Na druhou stranu, právě teď můžu objímat jednoho z nich a ani bych si toho nevšimla…
A dost! Zavřu oči a soustředím se. Co to se mnou sakra je?! Tak mi pár věcí nevyšlo. Nenašla jsem minu – zato sundat jedním granátem celý pás minového pole! Pecka! Skvěle jsem se schovala první skupině. A to, že mě prohání druhá? Jako bych si s tím neporadila. Jsou to jenom zvířata a pokud se tu objeví nějaký ten lovec, rychle mu ukážu, jak lehce se lovec stane kořistí.
Již o poznání klidnějším tónem hlásím všem, že mi to trochu nevyšlo a že asi pět kath houndů jde po mě, ať mi dají minutku a bude vyřešeno.
Ti dva, co mi očuchávají strom, to odnesou celkem rychle. Jsem spokojená. Méně už jsem spokojená s výdrží stromu, který se pod náporem zbylých tří celkem rychle dekuje dolů. Nedopadám na zem zrovna ideálně a rychle pocítím drtivou sílu rohů muflonům podobným zvířatům. Stejně tak oni rychle pocítí drtivou sílu mých „Smith & Leese“. Nebo nepocítí? Ostatním hlásím, ať se vykašlou na to čekat, až sestřelím všechny emitory a ať prostě sestřelí ta zvířata. Bude to rychlejší a mnohem jednodušší.
Ležím na zemi a chce se mi smát, když zahlédnu pohyb na pravé straně. Křoví, listí a liány se najednou rozvlní a objeví se…
BUM! Neváhám! Střílím! Jak mě to kdysi jeden chlapík učil... Jak jen se to jmenoval?
Řetězec myšlenek mi přetne čepel, která se mi mihne před očima a skoro mě přišpendlí k zemi. Stihnu se trochu posunout, takže mě jenom prosekne hruď, nejspíš to odneslo pár žeber. Nemám čas se moc rozhlížet, nicméně další skupiny kath houndů si všimnu. Rychle se snažím dostat se za jeho záda, tak aby byl mezi mnou a těmi zvířaty. Pokud se mi to povede, tak bych mohla zabít dvě mouchy jednou ranou. Ideálně: Zvířata půjdou po něm, on jich pár sejme, než bude zadupán do země, já pak dočistím zbytek, ideálně z vrcholku nějakého stromu, nebo je sejme všechna a já pak dorazím lovce, který už na tom nebude nejlépe, ideálně z vrcholku nějakého stromu. Jak se tak kutálím kolem něj, ještě si s potěšením všimnu, že má poněkud zdeformované trysky, takže, ptáček nikam neuletí.
Ta dá… Jak už to bývá, Marnshara míní a univers mění… S lovcem si chvíli vyměňujem pozici „jsem první na ráně“, až na to, že zatímco já se snažím využít zvířat, aby mě ho zbavili, on si jich absolutně nevšímá a stále mi předvádí svůj úchvatný meč, o který mě u jiného lovce připravila Rak Dol. Po chvíli se mi podaří zmizet v křoví, hned vedle stromu a sleduju, jak ho houndi obklopili Už už si mnu ruce, když lovec skočí směrem ke stromu a zmizí… Doslova! Zírám do prostoru, se kterým prostě splynul a říkám, si, že teď už jsem asi v háji (a že tu technologii musí mít!). Do komlinku oznámím, že to teda nakonec nedávám, že je to nad moje síly, načež mi trochu udiveně Leese odpoví, na co teda ještě čekám a ať odtamtud koukám mazat. Vyrazím a ještě mě napadne, že možná by se mi podařilo je sejmout a pak i toho lovce… Ostatně, jsem skrytá…
Ve chvíli, kdy se pohledem setkám s pohledem několika kath houndů usoudím, že je opravdu na čase vyklidit pole a doběhnout si pro pomoc.
Nesnáším džungli! Samá liána, samé neprostupné křoví, hadi, hmyz, sliz, cosi neidentifikovatelného, liána… Nejhorší terén pro útěk! Podle všeho mi jde naproti Dex, ostatní… Pche, na co ostatní. Dex řeší všechno (sorry Leesi).
Ještě jednou zkusím vyšplhat na strom, abych se na něm schovala, ale ztráta krve, přetnutá žebra a vyčerpání udělají své. Spíš, než že bych vyskočila na strom, do něj vrazím, odrazím se kamsi mimo a už jen spíš ze setrvačnosti a zvyku prostě běžím směrem, kde je volné prostranství.
O pár desítek, set, pocitově spíš tisíce kilometrů se schovám za hromadou mandalorianské oceli. Před očima se mi dělá temno, s krásným hvězdným pozadím a já mám chuť se prostě jenom stulit za tou hradbou a nechat se chránit.
S vypětím sil (zatracená hrdost) se vyšvihnu na kolena, obě pistole připravené první hlavu s rohy, která se objeví, sejmout. K čemuž nedostanu příležitost. Kath houndi se prostě rozprsknou. Stihnu si jednou vystřelit, spíš aby se neřeklo, než že bych doufala, že něco skutečně sejmu. Na pozadí vnímám, že Zora cosi říká do komlinku, ale protože prakticky doposud, co Zora řekla do komlinku, mě vytočilo, nevěnuji tomu pozornost, pro klid všech. Určitě to bylo něco ve stylu: Tak já stojím před krystalem, kde jste vy?
Načež Dex pokropí cestu. Nevím, na co střílí, mám pocit, že to souvisí s tím, co říkala Zora, ale z džungle vybíhají ještě nějací Kath Houndi (kolik jich píp je?). Sestřelujeme je, načež zachytím, že na cestě se plížil lovec, nejspíš ten, co jsem ho potkala já, ale než stihnu cokoliv, nezbyde po něm nic. K Dexovi jenom bezvýrazně prohodím: Ten jeho meč byl můj… Načež mi odpoví: Super, zabírám si meč dalšího lovce. Nevzmůžu se vůbec na nic…
Mám chuť sebou praštit na zem, načež mi dojde, že vlastně – pyramida! A cesta je volná! Už už se chystám vyrazit, když mě Dex chytí za ruku a že vypadám, že bych mohla potřebovat trochu vyléčit. Podívám se na sebe a říkám si, že tohle už vyléčí nejspíš jenom pořádná dovolená v bactě, ale co vím, tak nějaké ty znalosti o léčení má a tak ho nechám udělat, co uzná za vhodné.
Sílo zlatá! Pro jednou cítím hmatatelné účinky toho, jak může Síla fungovat a působit! Během chvilky jsou prakticky všechna zranění pryč. Kosti srostou, svaly se spojí a kůže sroste (později se budu muset podívat, zda zbyly nějaké jizvy), cítím jenom pár modřin jako důkaz právě projitého boje a vím o pár zlomených drápcích po lezení na stromech. Vděčně se na našeho kapitána usměju a v duchu si slíbím, že další runda půjde na mě (a to dokud bude schopný stát na nohou / do postele ho ale nepotáhnu, to už bude na jeho triko).
Zatímco ostatní míří k jednomu z vchodů, já vzhlížím k obloze. Tedy, ne úplně, zaujala mě nerovnost na jinak hladkém profilu pyramidy. Mohl by to být jeden z horních vstupů, možná okno… Houknu na ostatní a upozorním je na to, podle jejich pohledů soudím, že si toho nikdo z nich nevšiml a ani teď pořádně nevidí, co mám na mysli. Nevadí, půjdu to prozkoumat a pak se uvidí, zda se tudy dostaneme dovnitř, či ne.
Vystřelím kotvičku a zatímco se přitahuji nahoru, vidím, že mě ze vzduchu kryje Dex. Uvědomím si, že to, co poslední dobou dost pociťuji, je rozporuplnost. Říkám si, o kolik jednodušší by to bylo, kdybych tu byla sama. Nemuset nést odpovědnost za ostatní a za své chyby se odpovídat jen sama sobě. Nebát se, že se budu dívat do nehybných tváří těch, na kterých mi záleží... Před očima se mi mihne hora oceli a s ní pocit, že jsem v bezpečí. V uších mi zazní Leesův povzbudivý hlas a co jako vlastně řešíš…
Skoro bych tu římsu minula… Jak jsem si myslela, nějaký výklenek, nejspíš okno, samozřejmě uzavřené. Zkusím s tím pohnout, ale kámen je strašně těžký a není se pořádně kde zachytit. Ani když zkouším zatlačit, tak to nejde. Ohlédnu se na Dexe, který se vznáší zády ke mně a bedlivě monitoruje své okolí (ne, že by to bylo vidět, klidně může myslet na poslední díl seriálu Fire Fly, ale na Dexe je v tomhle spoleh, ostatně, škoda, že s námi nechodí častěji, pod jeho vedením by většina misí dopadla úplně jinak), a poprosím ho, zda by mi pomohl odsunout tu desku. Nejenže má o dost větší sílu než já (je radost ho pozorovat v posilovně), ale mohl by ještě využít tah svých repulzorů.
Zrovna když zabere, si uvědomím, že by ten vchod mohl být zaminovaný a zkusím ho varovat. Ten okamžik, kdy se průzor ve tvaru T podíval přímo mě do očí, byl neuvěřitelně dlouhý… Pak vše zmizelo v obrovském výbuchu. Podařilo se mi se na laně zhoupnout tak, že mě výbuch úplně minul. Zatímco se usazuje prach, vidím, že Dex je v pohodě, i když vypadá dost naštvaný, s lightsabrem v ruce a mává s ním nebezpečně blízko kolem mého lana, zatímco ze sebe sypu dost přiškrceně své omluvy… Nejspíš se ale zkoušel mečem zachytit ve stěně pyramidy, aby stabilizoval svoji pozici, na víc už nemám čas, protože vidím, jak se rychle blížím do nyní již volného průlezu.
Uvnitř dost šero, hlavně když se dovnitř začnou cpát ostatní (když se tak dívám na Dexe, říkám si, že mu bude muset koupit vícero stavů v říši opilosti, mám pocit, že mě viní z toho, že ho ten výbuch zasáhl, ale mě to vážně napadlo až na poslední chvíli…), takže zapínám baterku a trápení ohledně nepovedeného vstupu do pyramidy házím za hlavu. Jsme uvnitř!
Kroutím hlavou sem a tam, snažím se toho zachytit co nejvíc, co nejrychleji. Celé místnosti dominuje oltář uprostřed, nejspíš obětní. Nikde žádné nápisy, žádné výjevy, nic, coby alespoň trochu napovědělo, k čemu mohla tato místnost sloužit. Naproti si všímám dveří, tentokrát s madlem, takže by mohly jít otevřít celkem v pohodě. Jinak jsou po stěnách vymalovány geometrické obrazce, které jinak neposkytují žádný příběh, slouží opravdu jenom jako zdobení. Zatímco se rozhlížím okolo a snažím se nasát tu atmosféru, ostatní se vrhnou na oltář. Kupodivu je dost čistý, čekala bych zaschlou krev, případně jakékoli další tekutiny, alespoň prach. Ten ostatně není nikde!
Načež jeden z mých spolubojovníků nalezne důmyslně skrytý kamenný šuplík a vytáhne ho. Objeví se tři nádobky, z nichž jedna je naprosto čistá, v druhé je jakási zaschlá nahnědlá látka a v poslední zaschlý zelený – sliz? Krev? Modelína?
Po chvíli dáváme dohromady, že celá pyramida (a možná džungle okolo) sloužila coby zkouška odvahy/dospělosti pro mladé Mandaloriany, kdy bílé víno či čirá kořalka byly symbolem odvahy – první nádobka, druhá nádobka sloužila pro zachycení krve (sebeobětování) a ta poslední – ta poslední nám zůstala záhadou. Dle mého názoru, abychom nalili vše správně, museli bychom projít celou pyramidu a stejně jako dávní předchůdci projít zkouškou. Nicméně Leese se nechce za žádnou cenu dostat do křížku s Huntery, kteří jistě čekají v útrobách pyramidy a je pro vyzkoušet alespoň to, co máme – tj. syntetická desinfekce s Dexovy lékárničky, jež má nahradit bílé víno/kořalku, krve máme dost a to zelený, nu, to zelený nahradíme čímsi játry posbírané z bitevního pole. Zatímco se s Leesem dohadujeme, co je větší riziko (za prvé, nalít do neznámého mechanismu tekutiny, o kterých jsme si jistí jenom tou krví, jinak ničím, s tím, že absolutně netušíme, co se stane – a že z vlastní zkušenosti vím, že se můžou dít věci, nebo za druhé, projdeme tu pyramidu, zjistíme, co potřebujeme, protože logicky se má jít odspoda nahoru a tadá – zpovozíme mechanismus).
No nedojde ani na jedno. Rak Dol dala slovu dikkut naprosto nový rozměr! Bez toho, že by se s námi poradila, prostě cosi nalila do těch nádobek a ještě se tváří, jakože v čem máme problém. Zrovna, když já si slíbím, že nebudu dělat voloviny, tak mě ona naprosto s přehledem trumfne! Kdyby byla celovesmírná soutěž o korunovaného dikkuta, tak ona skončí druhá, protože je to takový dikkut, že by to projela. Vidím rudě a chce se mi řvát. Proč?!
Chvíli se s ní s Leesem dohadujeme, ale jako hrachem o zeď. Raději se jdu podívat na ty dveře, možná se mi povede je otevřít a možná bude z druhý strany vyobrazeno, na co tato místnost slouží. Na náladě mi ani nepřidá Zořino: myslím, že toto jsme dělat neměli – stane se něco zlého. Přičemž samozřejmě neví co.
Hádka za mnou utichá, ostatní asi začínají hledat další skryté knoflíky, přičemž si Dex ještě neodpustí dotaz, proč já nehledám, já jsem přeci na tlačítka expert. Jenom se na něj podívám a nemám sílu cokoliv říct.
Zaberu a dveře se samozřejmě nehnou. Zkusím to znovu, ale se stejným výsledkem. Možná bych mohla zkusit tlačit na druhou stranu? Nejistě se ohlédnu na Dexe, chápu, že asi nebude mít chuť otvírat další dveře, takže zůstanu u němé prosby. Na což je mi vztyčeným palcem naznačeno: Dobrá práce, pokračuj.
Tak tlačím dál. Napřu do toho všechen svůj vztek, frustraci a touhu dostat se dál. A nic… dveře se nehnou. Čert aby to… Znovu se podívám na kapitána, možná by teda mohla pomoct, přeci jen, taky by mohl mít zájem na tom dostat se pryč. Odpovědí je mi ale jenom pokyn: Jo, jde ti to dobře, pokračuj, já tě zatím kreju.
Povzdechnu si a naposledy zkusím zabrat. A mechanismus zaskřípe. Slyším, jak drhne kámen o kámen a po chvíli už vidím malou škvíru. Svaly se mi třesou, dech mi hvízdá v hrdle, ale nepolevuji. Dál se všemi silami opírám do dveří a centimetr po centimetru rozšiřuji prostor. Je mi jasné, že celé dveře nedám, ani nechci, ale, co když se dveře zavřou, jakmile na ně přestanu tlačit? Nezbyde, než vyzkoušet. Rychlý nádech, pustím kamenný kvádr a hbitě se prosmýknu na druhou stranu. Čekám dunivý náraz, ale nic se nestane. Když se ohlédnu, hledím do hlavně Dexova kulometu. Což na druhou stranu zase tak uklidňující není.
Mezitím ostatní na nic nepřišli, takže budeme muset dolů do nižších pater. Jakmile všichni prolezeme, zavírám dveře a na nich je vyobrazen starobylý Mandalorianský válečník, který nad hlavou zdvíhá vítězně svou zbraň a v ruce se chlubí uťatou hlavou svého nepřítele. Hádám, že toto byla poslední fáze zkoušky, ať už se zde mělo odehrávat cokoliv. Pořizuji si snímek a tlačím se do čela skupinky. Všude po stěnách do nižšího patra jsou výjevy z válek, mám pocit, že některé z nich poznávám, ale čím níže jsme, tím méně oslavné jsou. Spíše, jako by celý hrdý národ z vrcholu padal na samé dno. Ale od kdy se do pyramidy vchází vrchem, že?
Zatímco s úžasem otáčím hlavou na všechny strany a snažím se zachytit vše, co vidím, Zora dostane nápad. Nevím, jak na to přišla, to jsem nechytla, ale je si celkem jistá, že z té místnosti bude vchod do další místnosti, která bude naprosto skrytá, a to na základě jakéhosi propočtu a dedukce…. Leese zavelí zpět nahoru a já jen s velkým sebezapřením všechny následuju. Musel si všimnout, jak mi to není po chuti, protože opět argumentuje tím, že vezme v potaz a vyzkouší cokoliv, co nám pomůže vyhnout se lovcům a získat krystal. Jenom sobě v duchu si říkám, o kolik více úcty bychom si mezi Kmeny vysloužili tím, že bychom nejdříve zabili pět jejich nejlepších bojovníků a náš úspěch stvrdili doneseným krystalem.
Na základě Zořiných propočtů je nalezen vchod do další místnosti, která ale taky může dost dobře být šachta hluboká, kdo ví kam. Což nikdo z nás neví. Nezbyde, než že to Zora prubne. Zmizí a my jenom čekáme. A čekáme… A čekáme… Hlídám dveře a říkám si, že nejenže budeme muset projít celou pyramidu, ale ještě budeme muset zachránit Zoru, nebo alespoň seškrábnout, co zbylo, pokud tedy něco najdeme, když opět zaskřípe kamenný mechanismus, tajemné dveře se otevřou a zevnitř se do místnosti vpotácí Zora. Hned vidím, že je na tom dost zle. Celá jedna strana jejího těla je polámaná, a pokud mě zrak nešálí, tak to bílé zakrvácené, co čouhá z její nohy těsně nad kotníkem, je kost. Otřesu se, zatímco vysvětluje, co našla – zjevně se opravdu přemístila do šachty, protože se nikde nezachytila, tak spadla až dolů, ale díky Síle se jí alespoň trochu podařilo ztlumit pád, dole našla mechanismus a plošinou/výtahem vyjela zpět nahoru.
Dex, který už ji přejel zkušeným okem, jí řekl, že tohle jen tak nevyléčí, že tohle už bude chtít operaci, byť improvizovanou, pokud chce alespoň trochu fungovat. Vzpomenu si, že jsem v oltáři viděla další šuplík s nástroji – různé nožíky, nůžtičky, pinzety a kdo ví co ještě, navíc vše naprosto sterilní.
Znechuceně zírám na Zořinu nohu a přemýšlím, jak sakra ještě může fungovat. Fuj, takový hnus. A jak to musí bolet. Je mi jí líto, takže k ní z jedné strany přistoupím a podepřu jí tak, aby si mohla trochu ulevit.
Zatímco ji táhnu k oltáři, na kterém ji chce Dex operovat, s divokými představami o tom, kterak se mi do nohy zaživa a při plném vědomí zařezává chladná ocel do masa, mě cosi opět šťouchne do ruky a zachytím jenom, ať to podržím. Zmateně se podívám pod sebe a vidím velkou rukavici a v ní jeden z těch nožíků. Zmateně zamrkám a vypadne ze mě jenom cože mám tedy držet. Odvalím Zoru na oltář načež mi v ruce přistane několik nástrojů a jasný pokyn: Sviť.
Svítím, zvedá se mi žaludek, podávám, o co si Dex řekne a přitom přemýšlím, jak obratné a jemné ruce má. Jeden by to do něj ani neřek. Zpočátku si spíš nástroje z mých rukou bere sám, než že bych mu je podávala, ale za chvíli se chytím. Mno… možná jsem jenom měla správně nastavit úhel světla, aby mu osvětlovalo operovanou plochu a já se mohla dívat jinam, na druhou stranu, aspoň jsem se něco přiučila, například už bezpečně poznám retraktor!
Deset minut a Dex naposledy převazuje ránu. Je jasné, že by Zora měla šupat zpátky do lodi a do bacty, ale za stávajících podmínek je to to nejlepší, co jsme pro ni mohli udělat. A pro jednou před ním musí smeknout – za celou dobu ani nepípla a ani s sebou moc neškubala. I když, ušklíbnu se, zatímco pokládám nástroje tam, kde byli, se Silou je všechno jednodušší, není-liž?
