Tak už chybí sepsat jenom události poslední hry:
Po návratu na hotel se spokojeně začítám do legend Kmenů. Je to velmi zajímavé počtení, byť jejich mentalita mi přijde vážně neuvěřitelně šílená… Třeba když se snažili odchytit nějakého jejich místního ptáka a nenapadlo je nic jiného, než na něj zkoušet skákat ze skály doufaje, že se mu jednoho krásného dne trefí na záda… Kroutím hlavou a skoro se mi tomu ani nechce věřit.
Nicméně, klíčem k možnosti s nimi nějak rozumně jednat je stát se jedním z uznaných Kmenů. Což samozřejmě není tak jednoduché. Jsou potřeba alespoň 3 další Kmeny, které nás jako Kmen uznají. Což o to, s jakýmsi předákem Paklou to jde v pohodě, od toho máme uznání hned. Ještě nám doporučí jeden oslabený Kmen, který se taky nebude moc cukat s naším uznáním. Akorát tam musí někdo přijet, porazit jejich bosse nebo někoho jiného důležitého a zaujmout jeho místo a udělit nám uznání. Jediný, kdo připadá takhle na rychlo v úvahu, je Dex. Nicméně, ten se akorát chystá na nějaký výsadek s cílem získat zásoby. Ozve se, až bude po všem.
Takže Dex se jaksi zapomněl zmínit, že to byl republikou kontrolovaný sklad zásob a že možná to bude mít nějaké konsekvence.
„Musel jsem zabít nějakého padawana, který odmítl pochopit, že si ty zásoby prostě vezmu,“ odmlčí se. Nejspíš, aby potáhl z jednoho ze svých doutníků. „Jestli mu bylo 17, tak bych mu hádal moc, cucák“ dodá znechuceně.
Vzhlédnu od svého datapadu a chvíli počítám. „Ty, Dexi, není ti náhodou cca 13?“ Zaražené ticho na druhém konci je mi výmluvnou odpovědí. S odletem za tím slabým Kmenem Dex souhlasí, akorát potřebuje, aby z něj Leese udělal hrdinu, což vlastně znamená přijet s dlouhým výčtem všelijakých zásluh, což zase není takový problém. Takže jedna osvobozená planeta, druhá osvobozená planeta, jen tak bokem zabití nějací ti Dread Masteři, další osvobozená planeta, jeden mrtvý padawan…
Nakonec nám ale stejně nezbývá, než se pustit do dalšího souboje. Tentokrát se bude odehrávat ve starých stokách dole pod městem. Tiše zaúpím, doufala jsem, že už se tam nebudu muset podívat. Zora taky vypadá, že má o něco bledší odstín zelené, než obvykle. Nedivím se jí, dole je to fakt nechutné. Podmínky jsou tedy hoodně zajímavé. Vypadá to, že už jsme se jim trochu dostali do podvědomí a jak už je u Kmenů tradiční, snaží se podmínky co nejvíce naklonit na svou stranu. Takže celkem nás čeká přibližně 12 hodin hlídání krystalu, který nám samozřejmě nesmí vzít, přičemž se najednou budeme potýkat s maximálně 6 Huntery, kdy za každého zabitého přijde náhrada a zároveň se celkový čas sníží o jednu hodinu. S Odbojem si dohodneme pomoc, ostatně, nikde nebylo zakázáno, že si nikoho přizvat na zajištění oblasti nemůžeme. Bohužel zatím nevíme, která přesně to bude. To se dozvíme až hodinu před začátkem. Zatím máme přibližně 5 hodiny na přípravu. Ty samozřejmě strávíme velmi plodnou diskuzí nad plánem, o kterém všichni víme, že půjde hned od první minuty do osiku. Ale tak něco dělat musíme, že?
Odboj nám krom demoliční pomoci poskytuje i podrobnou mapu oblasti. Leese s Rak Dol se zatím věnují vylepšení některých našich sonických pistolí, když už si ty Hunteří repulzory skvěle rozumí se sonikou. Zora zmizela nakupovat do města, já šla Rak Dol shánět želvičky.
Těsně před začátkem souboje ještě vyrážíme do obchodu se zbraněmi a střelivem, kde nám obchodník nadšeně ukazuje kde co. Koukám na to a říkám si, jestli se na nás dobře podíval, nebo opravdu vypadáme jako někdo, kdo se potáhne s dvacetikilovým plamenometem a E-Webem navrch?
Ze všeho možného zboží si vybírám odstřelovací pušku, sice s tím nijak extra neumím, ale neuškodí mít něco, co jim na dlouhou vzdálenost alespoň trochu začne znepříjemňovat život. Alespoň než bude čas přezbrojit na mnohem rychlejší a ničivější kalibr. Ještě si beru 6 iontových a 6 fragových/kouřových granátů, tenké lanko a lano. Ostatní se také vybavili, čím mohli, respektive, tím co byli ještě schopni unést, takže pár granátů a nějakou tu kotvičku. Všímám si, že Rak Dol odněkud vytáhla pasti jak na rancora…
Potom už nám přede dveřmi zatroubí odvoz a my se pomalu soukáme dovnitř. Ve voze nás Zora podělí umně vytvořenými plášti, které pěkně padnou do kanálního prostředí. Takže látka je pěkně zaprasená a příšerně smrdí. Mám pocit, že to jediné, co udělala bylo, že někde koupila obyčejné pončo, zašla do kanalizace a pořádně tam všechna vymáchala v té břečce… S odporem to na sebe navlékám a uklidňuji se tím, že to zase není o tolik horší, než se brodit páchnoucí bažinou plnou všelijaké havěti, z nichž většina je schopna mě lehce pozřít, jenom abych se dostala do hrobky dávno, pravděpodobně již v prach obráceného, Darth cosi. Zápach mě zaštípe v očích. Ne, tohle je horší. Mnohem horší. Moje důstojnost trpí.
Vyhodí nás u nějakého vstupu do podzemí, do kterého v pohodě dostaneme i naše speedry, které se Zoře podařilo někde sehnat. Zamračeně je sleduji a přemýšlím, jestli vzala v potaz, že zase tak dobrý pilot nejsem. Ty tunely jsou opravdu dost úzké, zatáčky občas do ostrých úhlů… A hlavně! Jak budu střílet, když musím držet řidítka?! Naprostým kontrastem k mému výrazu je Zora, která se se speedrem div že nemazlí. Je pravda, že ona to se stroji umí, konečně by mohla být posilou v týmu.
„Hele, lidi,“ odkašlu si. „Já si opravdu nemyslím, že to v těch tunelech na speedru zvládnu,“.
Leese na mě ohlédne přes rameno. „To dáš,“.
„Netvrdím, že ne,“ přitakám stále nejistě. „Ale nebude to jízda na pohodu, v tý rychlosti se akorát někde rozmáznu. A taky nebudu moct střílet,“ dodám rozladěně.
„Stejně je budeme jenom potřebovat na rychlý přesuny, sedni, a jedem.“
Rychlý přesuny. To je přesně to, co mi dělá starosti. Taky toho hluku, co to nadělá... uvažuju, zatímco nasedám. Všímám si, že jenom dva mají zabudovaný čelní kanonek, zatímco další dva jsou bez tohoto vybavení. Vůbec mi nevadí, že ten můj je bez výzbroje, stejně si zanedlouho přesednu za někoho dalšího. Nejlépe za Leese, ten taky žádnou výzbroj nemá a ještě není žádný střelec. Bude fajn, když mu budu krýt záda, aby se mohl soustředit na naši podporu.
Vjíždíme do vstupu do kanalizace, kde už nás čeká několik vojáků Kmenů. Hádám, že nám asi nepřišli popřát hodně štěstí. Možná tak upřímnou soustrast.
„Pokračujte,“ zavrčí jeden z nich a mávne směrem ke třem možným vchodům.
Leese se pohodlně uvelebí na svém speedru a z baťůžku spokojeně vyloví termosku s kafem.
„Dáte si někdo?“ zdvořile nám nabídne. V duchu se zakřením a následuji jeho příkladu. Rak Dol se zakření také a společně se natáhneme s malým ešusem k Leesovi, který nám do něj naleje hnědý moc. Koutkem oka se dívám na nevěřícné a nechápavé pohledy vojáků a snažím se nesmát. Zora jim věnuje jeden ze svých nejzářivějších úsměvů a tím svým sladkým milým hlasem se jich zeptá, zda by byli tak hodní a počkali tu na nás.
Strážní vypadají, jako droid po záseku.
Konečně jeden z nich najde hlas. „Řekl jsem pohyb!!“ důrazně zamává rukou ke vchodům. Druhou pevněji sevře svou pušku.
„Nebojte,“ doleje se Dailen kafe. „Však my se pohnem,“.
Smích se snažím zdusit v dalším loku.
Ale strážným zřejmě došla akorát trpělivost. Pušky už jsou jasně namířené na nás. „Jeďte!“. Zatímco Leese pomalu uklízí svou termosku, Rak Dol už se vydává do jednoho z tunelů a vybírá ten uprostřed. Čekám, až se Leese rozjede a pak se vydám za ním a za Rak Dol. Náš průvod uzavírá Zora a nemůžu si nevšimnout změny, která s ní možnost být na speedru v bojové akci udělala. Zdá se být vnitřně nabuzená…
Na dveřích jsem si ještě stihla všimnou jakéhosi symbolu a zjevně budou na všech dveří, které ohraničují celou oblast, ve které se budeme moci během souboje pohybovat. Juchů, konečně máme hřiště na hraní. A taky zmatky!
„Marnsharo,“ obrátí se na mě Leese, „kde a kdy nás vlastně budou čekat ti Mandaloriani?“
Chvíli nad tím přemýšlím a mám takový pocit, že o tom jsem se s nimi vůbec nebavila… „Myslím, že to jsme s nimi nedohodli,“ zamumlám v odpověď. Zora s Rak dol protočí očima v sloup a na Zoře jasně vidím, že mi chce něco říct, ale Leese ji předběhne: „Tak jim zavolej, ať se rychle setkáme a dáme to tu do kupy. Máme na to necelou hodinu.“
Prolétáme kanály a podle mapy nacházíme křižovatku, která by se dala dobře bránit. Říkám si, komu z nás už definitivně přeskočilo, protože Leese chce ty Huntery nahánět než jenom sedět na místě v dobrém opevnění… Zírám na něj a snažím se mu to trochu rozmluvit, ale za něj naprosto v pořádku. Máme přeci ty speedry, takže se budeme moct rychle přesunovat. Mně se ten plán moc nelíbí, ale na druhou stranu, tady asi žádný postup není ten jediný správný. Ať už zůstaneme v pohybu a do některých přímo vrazíme nebo se někde zabedníme a počkáme tam na ně… Všechno může skončit všelijak.
Z úvah mě probere pípání komlinku.
„Tak my už jsme tady, kde jste?“
Ach, opomněli jsme se posunovat směrem k nějakému starému parkovišti, kde na nás čeká dočasná výpomoc.
„Jsme na cestě,“ odvětím a s ostatními vyrážíme.
Mandaloriani jsou čtyři a netváří se moc nadšeně, když zjistí, kolik času na to všechno mají – položení výbušnin a vybudování pár obranných pozic. Rychle jim na holomapě vyznačujeme pár míst a půjčujeme jim dva speedry.
Spokojeně sedám za Leese a vyrážíme za nimi. Okem přejedu jejich práci a byť to není úplně moje parketa, vidím, že něco by se dalo udělat mnohem lépe. Ale ani já nemám čas se v tom po nich šťourat, takže to necháváme tak jak to je a budeme doufat, že to vydrží.
Pak si ještě vzpomenu na jednu věc.
„Náhodou,“ obrátím se na jednoho vojáka, „nejsou tady nějaké tajné průchody nebo místnosti, které nemáme vyobrazené na holomapě?“
Chlapík se zarazí uprostřed rozdělané práce a vzhlédne.
„Když jsem tu nedávno byla, tak mě protáhli právě jedním takovým průchodem,“ dodám.
„Ale jo, jsou tu,“ odvětí, ale dál nepokračuje.
„A mohli byste nám říct, kde přesně? A vyznačit nám je na té mapě?“ přitočí se Zora pohotově.
Muž se na ni podívá a jeho ledová neochota rychle roztává před Zořiným prosebným úsměvem. Vypadá to, že flitry v helmě nejsou odolné proti faleenským feromonům, takže po chvíli máme zakreslené všechny průchody a tajné místnosti. „Díky moc,“ usměje se ještě jednou a mě počastuje dalším z jejích výmluvných pohledů, který říká: Co to s tebou sakra je?!
Než se naši pomocníci definitivně zdejchnou, napojí Leesův počítač na senzory rozmístěné v celé kanalizaci, takže budeme mít i přehled o pohybu Hunterů. Dochází mi, že o mně museli vědět už asi od první chvíle, co jsem vlezla dovnitř.
Potom už nám jenom vrátí speedry a zmizí, což není tak těžké, kanalizace má několik pater a hřiště je vymezeno na dvě. Rozhodujeme se dva nebojové speedry schovat a přesouvat se vždy ve dvou na jednom bojovém.
„Rak Dol,“ houknu na Kel Dorku, „ještě k taktice. Potřebuju, abys vytáhla ten svůj světelný meč a stála u nich. Potřebuju, abys je zabavila na blízko a já je tak mohla v klidu z dálky rozstřílet. Jinak nemáme skoro šanci.“
„Jasně,“ zavolá v odpověď a já doufám, že to opravdu udělá. S těmi jejich kanóny si ještě poradím, ale jestli se ke mně Hunter dostane nablízko a bude se mě snažit rozpůlit, budeme v háji.
Zaujímáme pozice na první křižovatce a čekáme. Po chvíli Leese hlásí pohyb na opačné straně ode mě a za chvíli tam něco vybuchuje. Podle Zory obyčejný dron. A potom dostaneme upozornění na další dva pohyby. Jeden se nachází v chodbičce přímo přede mnou a druhý jde z chodby, ze kterého vyletěl dron. Přemýšlím, zda přezbrojím na odstřelovačku, ale když přeměřím zrakem vzdálenost, zjišťuji, že než na Huntera budu mít čistý výhled, budou moje pistole naprosto dostačující. Vím, že se Rak Dol krčí kdesi nad úrovní chodby a já doufám, že jakmile se Hunter přiblíží, skočí jí na záda nebo udělá některý z těch jejích silových triků, který ho znehybní. Na tom už mi nesejde, já jen potřebuji cíl, který mě nebude otravovat.
Chodbou zaduní silný výbuch a naplní ji zvířený prach a kusy cihel. Krčím se za rohem a doufám, že mě nezasáhne nic většího. Pro jistotu si upravím noktovizor, ale vše se zdá být v pořádku. S blastery pevně v rukou nakukuji do chodby a čekám na svůj cíl.
Střílím! Pew pew pew! Eee, je to Lovkyně, trochu očouzená, ale stále poměrně obratná. Na chvíli ztuhne ve vzduchu a já se můžu trefit. Super práce Rak Dol, jen ji takhle pěkně drž a za chvíli je hotovo.
Pew pew pew! Lovkyni se podařilo nějak dostat z Kel Dorčina silového sevření a rozletí se směrem na mě. „Rak Dol?! Houknu do komlinku. „Máš ji zaměstnat nablízko, tak kde sakra jsi?!“ Pew pew pew!
„Jo, spolehni se,“ ozve se klidná odpověď.
Koušu si spodní ret, znovu zasypu Lovkyni sérií přesně mířených výstřelů, ale to už stojí těsně nade mnou. Ani se nehnu, zůstanu na pozici a věřím ve své rychlé reflexy. Jenom se přikrčím, svaly v nohou napjaté, připravené ihned uskočit z dosahu jejího meče a ihned ji z blízka zasypat střelami. Její armor už se nade mnou hrozivě tyčí a říkám si, že jsou fakt obrovské… Prakticky mi zaplňuje celé zorné pole, ale snažím se soustředit na ruku držící meč, jímž se mě chystá rozpůlit. Uskakuji ohnivé čepeli, ale Lovkyně je zkušená a v pohybu změní švih v zápěstí a mně se čepel naplno zakousne do boku. Bolest je příšerná, ale daří se mi ukročit tak, že mně „jenom řízne“ a já se s bolestivou grimasou opřu o zeď. Jsem teď absolutně nekrytá a skoro čekám smrtící ránu, která mi přetne páteř. Nic takového se ale nestane. Stín najednou zmizí a z chodby se ozve další výbuch a dle reakcí ostatních hádám, že Hunterka svým tělem vymalovala celou chodbu.
Tisknu si ruku na řeznou ránu a snažím se rozdýchat temné kruhy, které se mi dělají před očima. Celkem dost to krvácí a pokud ránu rychle nějak neuzavřu, nejspíš vykrvácím. V tu chvíli si ještě uvědomím, že to, co mě na boku a ruce pálí, není bolest jako taková, ale že mě pomalu stravují plameny. Nijak nepřemýšlím nad tím, jak je ta voda špinavá a co to může udělat s otevřenou ránou a rychle se do toho vrhám, ve snaze se uhasit. Což se mi daří a po chvíli už jenom přemáhám nevolnost a celkovou slabost. Odplížím se na místo, kde si mohu na chvíli odpočinout, vyčistit ránu a zavázat ji. V lékárničce nacházím nějaký stimulant a analgetika, které si obojí rychle bodnu do svalu a po chvíli už jsem schopna zase pokračovat v boji. Ale ještě jedna věc.
„Rak Dol,“ procedím skrz zaťaté zuby, „Žádala jsem tě, abys u nich zůstala nablízko. Za celou dobu jsem tě neviděla a to, že se budeš schovávat, mi opravdu vůbec nepomůže. Ještě jsi mi to odsouhlasila!“ To mě na tom asi štve nejvíc. Spoléhala jsem na ni a ona mě v tom klidně nechá, aby si zachránila vlastní kůži. Jestli se tak moc bojí o to své dítě, tak už tady ksakru nemá co dělat. Potřebuju někoho, kdo když řekne jasně, spolehni se, že to tak bude. Do očí se mi derou slzy vzteku a marnosti. Tohle se nemuselo stát.
„No tak ok, jak si přeješ.“
Povzdechnu si. Ta odpověď zní spíš jak na truc, takové: Fajn, klidně se tedy nechám zabít, když tak moc chceš. O tom to přeci ale není. Já pro ně klidně budu cedit krev, když na to přijde, ale potřebuji vědět, že to samé jsou oni ochotní udělat pro mě. Že když do toho jdeme jako tým, tak nikdo nezůstane vzadu chráníc sám sebe. Já tu taky nechci umřít, pokud možno v dohledné době ani nikde jinde. Zvažuji, zda jí na to chci ještě něco říct, ale to už Leese hlásí pohyb v tunelu na opačné straně. Zatnu zuby, v ráně mě ještě bolestivě škube, ale analgetika už začínají zabírat. Za chvíli o tom nebudu vědět. Přesunuji se do výhodnější palebné pozice, ale moc toho nevidím. Zato Zora má zjevně přesnou představu, kam střílet. Ještě mezi námi přistane jeden granát, který mě lehce ožehne, ale neudělá nic vážného a za chvíli i druhá Lovkyně přestává být problémem.
Tak to bychom měli dvě a čas hlídání krystalu se zkrátil na 10 hodin.
