Vždyť taky super :). A napiš i na ty další :). A třeba Toník nepíše vůbec :).

Část č.2

Po prohlášení Rak Dol nastane krátké ticho, kdy zbytek týmu informaci zpracovává. Ano, dává to smysl, ale taktéž dávalo naprostý smysl vysvětlení, že chtěli zabránit rychlému přesunování obyvatelstva v Sundari a tím si nad nimi udržet větší kontrolu.

“Dobrá,” přeruší nastalé ticho Dex. “Rak Dol, napoj se na místní síť a zjisti něco o tom Skiratovi. Zoro, zjisti něco víc o těch silových Lovcích. Leese, ty budeš chtít asi pomoct s organizací tábora,” kývne na Dailena. “A ty,” podívá se na mě, “ty se stav na ošetřovně a jdi si odpočinout.”
Bylo mi jasné, že mu můj trochu zubožený stav neuteče. “Spíš jsem myslela, že bych si šla jenom na chvíli lehnout,” namítnu.
“Tak se cestou stav na ošetřovně, ať ti taky něco ďobnou.”
Vypadá to, že je připravený na chvíli dohadování a protestů, takže jsem ho nejspíš překvapila prostým souhlasem. “Jasně, šéfe.”
“Skvělé,” zvedne se a sebere sekeru. “Sejdeme se tu znovu odpoledne.”

Znovu odpoledne už se cítím mnohem, mnohem líp. Zázrak, co udělá bacta a trochu nerušeného klidného spánku, byť za ním nejspíš stál nějaký ten uklidňovač. Když se tak rozhlížím okolo, dělají chlapci neuvěřitelně rychlé pokroky, co se zaopatření celého úkrytu týče. Jejich cílevědomost, zarputilost a odhodlanost mě stále uvádějí v hluboký údiv. Potřesu hlavou. Kdyby se tak choval i zbytek galaxie, kdoví kde bychom dnes mohli být. A tihle jsou považováni za otroky, něčí majetek, podřadní, postradatelní. Spíš by to mělo být naopak. S těmito úvahami cestou prohodím pár slov s několika mladými muži a je z nich znát obrovská úleva a naděje. Tady už konečně věří, že budou žít v klidu. Ne, že by zapomněli na to být vojáky, ale kdo ví, jak na tom budou další generace. Také si poprvé pořádně všimnu obrovského rozdílu mezi oddíly Adry a těmito muži. Většinou pocházejí z běžné pěchoty a z mandalorianského dědictví si nenesou nic. Znají pouze Vode An a pár slov v mando´a, což, jak mě nepřekvapí, jsou hlavně nadávky, které zachytili od jiných, lépe zasvěcených vojáků. Pohled na chronometr mě přinutí se s nimi rozloučit a vydat se na meeting. Cestou to zase vezmu přes kanteenu pro něco k snědku a kafe, i když kvůli tomu přijdu trochu později.
Všichni už jsou uvnitř, kromě Leese tedy, Dex se svou od teď nerozlučnou sekerou. Říkám si, zda mu někdo řekl, že s těmi kanóny, co si nechal instalovat na armor, by to dříví posekal mnohem rychleji… Ale já mu to říkat nebudu.

“Takže? Co jste zjistili?”

V klidu popíjím kafe a naslouchám ostatním. Zora toho moc nezjistila, ale to jsem čekala, ze zdrojů už jsme vyčetli snad vše, co se dalo.
“Budeme je v tom městě muset nějak vypátrat. Ideálně tak, že se já a Rak Dol každá zaměříme na trochu jiný odstín jejich Síly a tak bychom je měly být schopny vypátrat.”
“Ještě bych zavolala Bardanovi,” navrhnu. “To je ten Skiratův Jedi, teda, teď už Mandalorian,” dodám Dexovi na vysvětlenou. “S tím hledáním by nám mohl pomoci.”
Rak Do už vytáčí jeho číslo, chvíli to trvá, než odpoví, ale s návrhem souhlasí.
“Tedy, takhle, mám ještě svoje povinnosti a uvolním se asi tak… za… 7 hodin. A mám pro vás dobrou zprávu. Buir říkal, že vám dává 24 hodin na uskutečnění toho vašeho plánu.”
Všichni začneme rychle počítat. “Takže to až se s tebou budeme moci sejít, tak budeme mít ještě 17 hodin.”
“No, teď už je to vlastně asi 19,” opraví nás. Aha… “Tak tedy za 7 hodin se uvidíme.”
“A co ty Rak Dol?”
Když se všichni podíváme na Rak Dol, jenom se zarazí nad kusem nějakého koláče, který konzumuje.
“Co?”
“Jak co?” pozdvihne obočí kapitán. Nebo co to vlastně teďkon je. Plukovník? “Měla jsi zjistit informace o Skiratovi.”
“To jo. Ale až pojedeme do města, ne?” rozhlédne se zmateně po nás. Zachytím příchod Leese.
Protočím očima v sloup a povzdechnu si. “Ne, Rak Dol. Měla jsi se podívat do nějaké databáze, připojit se na síť. Pro Leese by ti takové připojení zprostředkovat nebyl problém. Pokud by tedy zrovna chtěl,” dodám jízlivě.
“Skiratovi jsem poslal omluvu,” řekne s klidem sobě vlastním, zatímco se s nerozlučným hrnkem kafe usazuje.
Opět mi spadne brada. Vypadá to, že ty panty si budu muset nechat spravit mnohem dřív. “Kecáš…”
“Skirata mou omluvu přijal. Nechá nás provést náš plán.” Těm, co ho neznají, by to znělo samolibě. Já snad poprvé vidím, že si možná uvědomuje, jak moc to přehnal.
“Jo, my víme,” usadím ho trochu. Ano, asi je to pro něj těžké, vědět, že víme i něco, co on ne a že se bez něj případně i obejdeme. Takhle mu šlápnout do ega. Ale asi to chtělo. “Bardan nám u Kala zajistil 24 hodin na provedení plánu. Teď už máme teda asi jenom 19.” Také ho rychle zasvětíme do plánu v Sundari.
“Dobře,” přikývne. “To bychom asi neměli plýtvat časem a podrobnosti domyslet cestou do Sundari”.
Dex na souhlas přikývne. “Pokud mě budete potřebovat, dejte vědět, můžu tam do půl hodiny být. Jinak dorazím někdy k večeru.”
S tím se rozloučíme, vezmeme jednu z provozuschopných lodí a vyrazíme na cestu.
V lodi si s Leesem vyříkáme to malé nedorozumění. Hrozně se mi ulevilo. Cítím, že můžu opět trochu volněji dýchat a úkol, který máme před sebou, vypadá hned o trochu jednodušeji a splnitelněji. Neuvěřitelné, kolik mi to ubíralo energie.

Protože na vyhledávání Lovců, jež provází Síla, jsme s Leesem naprosto marní, rozhodneme se zapátrat trochu více po tom tajemném Skiratovi. Dle Dailena je nemožné, aby v době války nějak jednoduše sehnal spoustu žoldáků, a je pravda, že spoustou se myslí opravdu velmi velkou spoustu. Proti Kmenům nemůže jít pár nadšenců, ale pořádná armáda. Nemluvě o zdrojích. Kde by na to asi tak vzal? Je pravda, že tohle je hodně dobrá otázka. Rozhodujeme se začít v jedné pizzerii, kam se mu podařilo dohledat signál z jejich komlinků. Moc si od toho neslibujeme, ale někde začít musíme.

Ve městě se rozdělíme s Rak Dol a Zorou. Mám jisté obavy, hlavně o Rak Dol, kterou je obvykle těžké udržet soustředěnou čistě jenom na misi a vůbec bych se nedivila, kdyby se ty dvě někde rozdělily a šla si každá vlastní cestou. Povzdechnu si. Nezbývá, než jim trochu věřit.

Najímáme si kolové vozidlo, abychom nebudili ještě více rozruchu, než už se nám podařilo a vyrážíme do pizzerie. Je to zvláštní, ale na žádné jiné planetě jsem se nikdy necítila tak přirozeně, tak uvolněně, jako tady. Jenom na fregatě s Adrou. Nikdy jsem se za Mandaloriana nepovažovala, ale přesto se tu cítím… tak nějak doma?

Zamíříme do té pizzerie. Je spíš zaměřená na rozvoz jídla než na to, aby si tam člověk v klidu poseděl s rodinou nebo přáteli, ale pár stolků se uvnitř najde. Sedám k jednomu do rohu. Líbí se mi zeď za zády, výhled na dveře a ulici a další dveře hned po ruce. Když dosednu do židle, cítím, jak je pěkně prosezelá.
Studují jídelní lístek a přemýšlím, co si dát, nakonec končím ani si valstně nejsem jistá u čeho. Leese se zřejmě řídil cenou, neboť názvy nám ani jednomu moc neřekli.
Samozřejmě jídlo je z gihaalu, i když ten Leesův by potřebovalo poněkud podrobnější rozbor. Ale možná to raději nechci vědět… Aspoň, že tím pivem si člověk může být jistý.
Prohlížím si chlápka za pultem, kterak přijímá objednávky a obsluhuje těch pár příchozích, co se staví. Nevypadá, že bychom ho nějak zajímali. Pomalu dojídám, když mi zapípá komlink.
“Tak jsme teď byly v bazénu a míříme do obchodního střediska,” zahlaholí mi bodře Rak Dol do ucha.
Jenom doufám, že tam hledaly ty Lovce, ale u ní si člověk nemůže být jistý.
“Co proboha děláte v bazénu a proč obchodní centrum?” zavrčím.
“Tak znáš to… I Lovci se zjevně rádi koupou a nakupují…”
Jenom doufám, že to myslí vážně a netahá mě za nos.
“Ok, my jsme v pizzerii. Dejte vědět, až budete vědět víc.”
Popíjím dál pivo, sleduji shon venku a snažím se dohledat na síti něco o Skiratovi. Krom toho, že byl výcvikovým seržantem na Kaminu a teď je členem brigády zvláštních operací o něm nikde nic veřejného není. Což na druhou stranu dává smysl. Ale seržantem byl přeci jenom asi 10 let před válkou. To se vážně nedá dohledat nic víc zpětně? Něco přeci dělat musel. Nejspíš teda žoldáka, ale nějaká zmínka, něco…
Zase komlink. “Rak Dol?”
“Hele, nechceš nějaký blaster?” Zamračím se.
“Normálně je tady mají v dětské velikosti.”
“Rak Dol, proč bych měla chtít blaster v dětské velikosti?”
“Tak pro dítě třeba.”
Co je to za pitomé dotazy? A ten její bezstarostný hlas…
“Tak pokud vím, tak těhotná nejsem.” Leese už mě chvíli zvědavě pozoruje, na tohle pozvedne obočí.
“Ale tak do budoucna… Já si nějaké vezmu.”
“Pro tvoji dceru? To zní jako hodláš vychovat nějakou rozmazlenou cimprlínu?” Na tohle se Dailen upřímně rozesměje.
“Pro dítě musí být pořádný blaster. Žádná malá hračka,” dodám.
“Dobrá tedy, já jen kdyby náhodou.”
Vrtím hlavou, když ukončuji spojení a vracím se k datapadu, když mi dojde jedna věc a v tu mi za očima blikne rudo.
Opět navážu spojení s Rak Dol.
Hned jak se ozve cvaknutí přijmu, si vemu slovo.
“Rak Dol, co máte co nakupovat dětské blastery, když máte úkol,” zdůrazňuji každé slovo.
“No tak...”
Nenechám ji dopovědět. “Žádné no tak. Máte misi a máte se na ni soustředit. Přijďte do té pizzerie, co jsme s Leesem. Probereme, co jste zjistily a co dál.”
“Tak se tam sejdeme, no.” Zase zní ublíženě. Neobtěžuji se s odpovědí a hovor ukončím.
Jenom si s Leesem vyměníme pohled, zavrtím nevěřícně hlavou a dál se snažím vyšťourat něco o tom Skiratovi. Samozřejmě, odtud se dál jejich signál vystopovat nedá.

Zora s Rak Dol dorazí asi za půl hodiny, také si objednají něco k jídlu a komunikace pokračuje přes datapady. Prý narazily na nějaké mandaloriany v dodávce, ale nechali je být. Také zjistily zajímavost o Lovcích - nahoře u vrcholu Kupole jich nalezly větší množství, nejspíš tam tedy budou mít zakamuflovanou základnu. Pak nacházejí skoro stovku jedinců citlivých v Síle, ale nerozliší, zda jsou nebo nejsou zběhlí v jejím užívání. A Zora si je jistá, že na jejich vozidle je nejspíš sledovací majáček. No prima, povzdechnu si v duchu. Dohodneme se na dalším postupu. Zora s kel dorkou budou pokračovat v pátrání po Lovcích a my s Dailenem obejdeme pár hospod a zkusíme se po Skiratovi poptat. Napadá mě, zda by ten týpek za pultem mohl něco vědět, když už mu tu končí jejich signál, ale po krátkém, ne zrovna zručném dialogu s Rak Dol, usuzujeme, že nic neví.

Vyjdeme ven a já se zamyšleně vydám k našemu autu. Až po chvíli mi dojde, že jdu sama a že ostatní zaujalo něco úplně jiného. Sleduji jejich pohledy a vidím Rak Dol kráčet k nějaké dodávce. Na chvilku mi částečně zmizí za jedním z aut a po chvíli se vynoří a jde k nám zpět.
“Nic, nechtějí se se mnou bavit,” hlásí a krčí při tom rameny.
“Kdo?”
“Sedí v tom nějací Mandaloriani.”
“A zkusila jsi je přesvědčit?” zeptám se s pohledem upřeným na auto. To pomalu vycouvá a odjíždí pryč.
“Ne.”
“To ti jako řekli, že se s tebou bavit nehodlají a tys prostě řekla ok a odešla jsi.” To by tak časově sedělo.
“No… jo.”
To těhotenství ji leze na mozek…
“Nic,” přeruší začínající diskuzi Leese. “Jedem. Zvládnete si ten majáček sundat sami nebo s tím chcete pomoct?” otočí se na Zoru.
“Já to zvládnu,” kývne kel dorka na faleeňanku a obě vykročí ke své dodávce.
Uf… Dělají mi starosti. Obě dvě.

Ve všech restauracích nás vždy uvítá charakteristický zápach místního, neřekla bych oblíbeného, pokrmu - gihaalu. Sušené ryby na sto způsobů. Dělají z nich polívku, dokonce i zákusky, dorty a já nevím co ještě. Není to to nejchutnější jídlo na světě, ale je praktické, dlouho vydrží a je lehce přenositelné. A to Mandaloriani milují. Jíst se to nedá, ale všude si to vezmeš s sebou.
A všude dostaneme tuplák Ne´tra gal - silné mandalorianské pivo. Někdy už ve třetí hospodě začínám uvažovat, že bych jestli to takhle půjde dál, budeme s Leesem hodně snadný cíl. Nebo taky ne, v závislosti na nepředvídatelnosti motající se osoby. Co vím, tak je na tom i založen bojový styl…
Zrovna, když dopíjím svou sklenici a říkám si, že tady nejspíš nic nezjistíme a bude tak čas se přesunout dál, všimnu si chlapíka v plné zbroji sedícího nedaleko našeho stolu. Zdá se mi povědomý a zůstanu na něj zírat a v hlavě doluju myšlenku, kterou se mi mozek zároveň snaží vehementně nacpat. A uspějeme oba. Viděla jsem ho už v předchozích dvou hospodách. Hlavně ten vyobrazený znak na hrudním plátu, který mi sám o sobě nic neříká, mi cvakne kolečka dohromady. V tu chvíli se trošku ošije a já se rychle zase otočím a podívám se do své sklenice. Mám pocit, že si všiml, jak jsem na něj zírala. Ještě jednou se po něm po očku ohlédnu a jsem si jistá, že ví, že já vím. Rychle datluju zprávu Leesovi, který sedí vedle mě a baví se s nějakým chlapíkem. Zprávu odešlu a stále kontroluji, co ten v tom zeleném armoru. Hm, povinnost… Ale možná má tu barvu jenom proto, že se mu líbila… Povzdechnu si, co kdo zase chce. Neklidně se zavrtím. Co ten Leese? Všiml si ho? Přečetl si tu zprávu? Asi to nebyl nejlepší způsob, jak ho na něj upozornit. Možná jsem mu to měla říct až na odchodu… Ale co, stejně už o nás ví… Opět poposednu. Nechce se mi teď odcházet. Ale prostě musím. Do háje.
“Jdu si odskočit,” nakloním se k Leesovi a zmizím na toaletách. Doufám, že mi ho zatím nikdo neukradne.
Když se vracím, u stolu už nikdo není, jenom Leese sleduje dveře.
“Odešel?” zeptám se.
Přikývne.
Sledovat ho asi nebudeme moct tedy. Ale tak když si dal takovou práci nás sledovat takovou dobu, tak s tím asi hned tak nepřestane, případně se vyloupne někde jinde. Vycházíme ven a já skřípu zuby. Když už to vypadá, že je všechno jasné, objeví se nějaká ta komplikace. Rozhlížím se spíš co kdyby náhodou a jsem překvapená, když ho vidím stát opodál se třemi dalšími. Další v zelené, jeden v modré a poslední v červené zbroji. Dva mají těžký a dva trochu odlehčený armor, co tak vypozoruji. Nevím, zda nás sledují či ne, ale skoro bych řekla, že ano. Uff, není ani tak otázkou, zda po nás budou něco chtít, jako spíš kdy a kde.

Nasedáme s Leesem do auta, on jako vždy na místo řidiče, já s rukama připravenýma na blastrech. Vyjedeme a já kontroluju, co se děje za námi, ale nevypadá to, že by se nám pověsili na zadek.
“Podívej se do navigace, kde jsou tu vhodný podzemní garáže.”
Pohlédnu na Dailena.
“Myslíš, že na sobě máme přilepený sledovací zařízení?”
“Spíš jsem si tím jist.”

Vhodné místo nacházím v nedalekém obchodním centru. Opravdu, Leese najde sledovací zařízení umě schované na podvozku.
“Tak jedem,” nasedne zpět. “Chci to zařízení plácnout na jiné auto,” vysvětlí, když se něj tak tázavě dívám. Aha, to dává smysl.
Máme štěstí na jedné z křižovatek, když stojíme na červené. Vedle nás se zastaví auto, dost podobné tomu našemu. Protože nejsou pořádně v dohledu, nejspíš sledují z dostatečné vzdálenosti jenom signál a neví, jak přesně naše auto vypadá. To by nám ten trik mohl vyjít.
Při rozjezdu maják rychle mění majitele a my zastavujeme na kraji silnice a čekáme. Nemusíme dlouho. Po krátké chvíli kolem nás projíždí už známá dodávka, které se na zadek pro změnu pověsíme my. Vře to ve mě. Přestává mě tahle hra na kočku a myš bavit.
“Tak co myslíš?” po očku se na mě Leese podívá.
“Jdem do nich,” neváhám s odpovědí.
“Vážně?”
“Jo. Nebaví mě čekat, co oni. Jdem si to s nimi vyříkat rovnou.”
Máme štěstí. Před námi se začíná tvořit kolona. Leese trochu přišlápne plyn, myškou předjede pár aut a zastaví hned vedle dodávky. Jestli naše auto nepoznali teď, tak za chvíli poznají mě. Svižně vystoupím z auta, rychlým pohledem zkontroluji okolí. Na ulici stojí pár stánkařů prodávající kde co a mezi tím se pohybuje spousta místních obyvatel. Jsem si celkem jistá, že snad takhle otevřeně na ulici střílet nebudou. Rychle obcházím auto, přejdu k zadním dveřím jejich dodávky a otevřu je.

Stihnu se akorát nadechnout, když mi kolem hlavy proletí výboj příliš dobře známé pušky. Na chvilku si myslím, že tam snad sedí Lovec, ale je to jenom chlapík v mandalorianské zbroji na místě řidiče. Pche, uloví jednoho Lovce a hned se cítí.
“Hele, být tebou, tak to zahodím, než ti to vybuchne,” vyzvu ho. Věřím, že Leese onu narážku pochopí, ostatně, výstřel z té pušky pozná taky. “Vzhledem k tomu, že to máš v klíně, by tě to mohlo shabla mrzet.”
Odpovědí je mi další výstřel, pro změnu chlapíka na zadní sedačce. Z druhé strany začnou vylézat ostatní. Fuu, ti se toho nebojí. Je na čase si tedy najít alespoň nějaký kryt. Přes kapotu překlouznu na druhou stranu auta, vidím, jak se Leese uvnitř taktéž přesouvá dozadu. Mezitím na straně řidiče jeden z mandíků rozstřeluje boční sklo a hned poté vystřelí po Leesovi. Všimnu si, že je to jenom omračující paprsek. Takže ho chtějí živého. Což mi na jednu stranu trochu zjednodušuje práci, nemusím se bát, že ho zabijou, ale pokud ho naloží a odvezou pryč, taky z toho nebudu nadšená.
Přesouvám se k zadním dveřím, abych z této strany znemožnila přístup k Dailenovi, ale jsou čtyři a byť jsem si jistá, že si s nimi dokážu poradit, čas a prostředí je silně proti mě. Potřebovala bych místo, odkud by na nás mohli jenom z jednoho směru a my mohli ustupovat… Haha, utopie. Koušu si spodní ret a střílím jak nejrychleji to jde. Dva mě obkličují a ten, co má loveckou pušku, na chvíli zmizí v malém výbuchu. Super, o starost míň. Ale pořád bude v tom svém těžkém armoru dost nepříjemný. Ze zkušenosti vím, co všechno může obsahovat. Otázkou je, co všechno bude chtít použít se všemi těmi civilisty okolo. Stánky za mnou už schytaly pár výstřelů, z aut v panice prchají další lidé. V některých vozidlech už se taky objevily díry po blastrech.
Spustím komlink. “Rak Dol, jsme s Leesem pod útokem čtyř mandalorianů. Posílám koordináty.”
“Jo, tak za patnáct minut jsme tam.”
Shab! Nemám patnáct minut. Možná nemám ani patnáct vteřin.
Opřu se zády o auto, každou zbraň namířenou jedním směrem na obkličující mandíky a střílím. Snažím se zasahovat citlivá a méně chráněná místa, a celkem se mi to i daří. Ten bez pušky na mě nakonec vytáhl to, čeho jsem se bála nejvíc. Na rukavici se mu vysunul vibronůž a vrhl se na mě. Musím mu uskočit, ale jdu jenom do rány tomu druhému, který se mi pokusí vysypat několik ran do ledvin. Začíná mi být dost horko a těsno a moc mi nepřidává, když po očku kouknu dovnitř auta, do kterého se jeden dobývá. Třetí se rozhodl, že těm svým dvěma kámošům pomůže vyřešit mě. Leesovi se naštěstí daří udržet si týpka od těla a zároveň mě ještě efektivně korigovat. Moje výstřely se tak hlavně do toho v lehké zbroji zakusují častěji a přesněji. Zatracený odolný beskar...
Nakonec se mi to dělení pozornosti nevyplatí a cítím, jak se mi čepel vibronože zakousla do stehna. Rána začne hned silně krvácet a strašně to pálí, ale ani na chvilku se nezastavím, ani mě to nezpomalí. Naopak, začnu se soustředit na svůj problém. Dokud ho nevyřeším, nemůžu se posunout dál. Nakonec se k zemi první poroučí ten v lehké zbroji. Konečně se mi ho podaří smrtelně zasáhnout. S kouřící dírou v krku se pomalu sesune k zemi. Vidím, že Leese je z auta venku, že se jim ho podařilo vytáhnout a že ho jeden z mužů táhne do jejich auta. Zavrčím a chci po něm hned vystartovat, ale přestat si všímat chlapíka s vibronožem byla zásadní chyba. Místo, aby se mě ale snažil opět propíchnout, po mě skočí.
Jaké to je být přišpendlena více jak sto kily k zemi? Vůbec ne příjemné. Náraz mi vyrazí dech a mám pocit, že mě musí rozmačkat. Během mžiku se nade mnou vztyčí, jednou rukou si mě přidrží a druhou se napřáhne ke smrtícímu úderu. Vidím svůj odraz v jeho hledí ve tvaru T. Rozhodně ale nehodlám dopustit, aby to byl poslední pohled do takového T. Naznačím pohyb na jednu stranu, lehce ho vychýlím z rovnováhy a podaří se mi se z pod něj dostat. Řekla bych, že jsem možná překvapená i víc než on. Na nic ale nečekám a po čtyřech se snažím dostat na druhou stranu a vysvětlit tomu únosci, že Leese se neunáší. Jenže po mě zkusí skočit znovu ten v těžkém armoru. Nestihne to. Jedinou ranou ho posílám za jeho kamarádem. Skácí se k zemi a já konečně můžu oběhnout auto. Leesovi se podařilo svému únosci vykroutit, ale z druhé strany už po něm sahá i druhý. Svět kolem mě přestane existovat. Nevidím auta kolem sebe, nevidím stánky a za nimi přikrčené civilisty. Všechny zvuky zmizí taky. Slyším jenom svůj trochu zrychlený dech, cítím, jak mi krev pulzuje v žilách, povzbuzena adrenalinem. A vidím jen a pouze nechráněná místa ve válečníkově zbroji. Zastavím se kousek za ním a v tu chvíli neomylně zmáčknu spouště na obou blastrech. Tělo chlápka se cuká pod náporem výstřelů. Na chvíli poklesne v kolenou, ale podaří se mu ještě vzchopit a vyhoupnout se na střechu dodávky. Ten druhý mezitím nějak doběhl k místu řidiče a během chvíle už jenom sleduji jejich vzdalující se záda. Odplivnu si a schovám zbraně zpět do pouzder. Toho na hoře bych možná ještě zasáhla. Ale pro mě ten boj skončil.
Pohledem rychle kontroluji, že je Leese v pořádku. Krom roztrženého rtu a pomalu se vybarvujícím monoklu to vypadá, že mu nic není. Je jasné, že cílem byl on - žádoucí živý. Já byla nejspíš jen osina v mottí shebsi.
Pomalu začínám vnímat své okolí a je mi jasné, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet. Ještě ale zkontroluju, že oba z útočníků jsou opravdu mrtví, ale překvapivě tomu v těžké zbroji nahmatám tep. Ta rána z blízka přímo do hlavy ho jenom omráčila. Joo, beskar…
Upozorním na to Leese a společně se nám ho podaří nacpat do auta. Adrenalin je mocná síla.
To už ale v dáli zachycujeme sirény a za pár vteřin už u nás stojí hlídka Lovců. Sedím vzadu a kontroluji našeho zajatce a cítím, jak mi po skráni stéká studený pot.
“Co se tady stalo?” zavrčí jeden.
“Byli jsme přepadeni, strážníku,” odvětí Leese dostatečně roztřeseně, jako by byl v šoku.
“A co tenhle?” ukáže na Madaloriana v bezvědomí.
“To je zraněný kamarád,” pípnu a modlím se, aby mi uvěřil.
Chvíli si nás oba prohlíží, ale pak nás pustí. “Jeďte.”
Vděčně přikývnu a za chvíli už uháníme po silnici pryč. Po přestálé bitce a všem tom vypětí se do mě pustí zima a trochu se roztřesu. To bylo těsné...

Shoretrooper - stormtrooper stojící v mělké pobřežní vodě, speciální feat - shore training - neutopí se v mělké pobřežní vodě (Rogue One)

:-) Shoretrooper... lol :-)

Moc pekne, Andy, +1 fp na dalsi hru...

Dalsi hrani tuto sobotu a to u me doma v 13:00 (hrat budem cca do 20:00). Pokud planujete chybet, dejte vedet, jinak pocitam se vsemi :-)

haa, vždyť jsme se domlouvali na neděli...

treba mu uz taky leze tehotenstvi na mozek :-)
a ano jsem taky pro nedeli.

Dohaje... No tak nedele! Tim lip! Aspon muzu na Star Trek v sobotu! Juch! :-) Aneb, chcete se nekdo na Star Trek pridat? Hodlam jit na originalni zneni, 2D only. A to do Cinestar (jakehokoliv)

Já bych šla, ale do CinemaCity a záleželo by od kolika...

Část č.3

Zatímco se nenápadnou rychlostí vzdalujeme z místa činu, stáhnu si stehno kusem látky a snažím se zastavit krvácení. Ještě do toho vyleju trochu dezinfekce, což pálí jako čert, ale lepší než aby mi to začalo hnisat. Shab…

Zatínám zuby a hledám v baťohu pouta. Jsem si celkem jistá, že jsem si je tam kdysi dávala pro pana příhodu… A hle! Opravdu tam jsou. Úplně na dně, ale jsou.
Vlastně, přemýšlím, zatímco se snažím aspoň trochu znehybnit našeho zajatce, tolik k braní zajatců v Adře. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsme naposledy někoho zajímali. Což je něco, co by mohlo humanisty trochu vyděsit…
Pouta cvaknou, ale nejsem si moc jistá, na jak dlouho můžou zadržet chlápka v těžkém armoru a s kdoví jakou schovanou výbavou. Nad tím jsem taky nikdy nepřemýšlela a zrovna teď by se mi ta znalost hodila. Měla jsem se zeptat Dexe. Ten má tu zbroj snad ještě bytelnější, byl by mi to nejspíš řekl…
Chlapík má ruce spoutané za zády a já doufám, že to tak i zůstane, až se dostatečně probudí. Nerada bych měla jeho čepel v krku.
Jako poslední věc mu sundám helmu. Nepotřebuji, aby se probral a mohl komunikovat se svými kumpány nebo s kýmkoliv jiným.
Není to vyloženě mladík, ale muž v nejlepších letech. Něco mezi 40 a 45 lety, nakrátko ostříhaný, nos má poněkud křivý, nejspíš mu byl zlomen v nějaké z rvaček, což ale u válečníka není nic zvláštního. Po skráni k čelisti se mu táhne bílá jizva, pak má spoustu drobných rozesetých po obličeji. Zkontroluji, zda ještě dýchá a jestli se mi neprobouzí, nicméně pro jistotu blaster přepnu na omračující paprsek, co kdyby náhodou.
Konečně mám také možnost prohlédnout si v klidu a zblízka ten symbol, co má na hrudním plátu. Vůbec, ale opravdu vůbec nic mi to neříká. Zapnu svůj foťák a udělám pár snímků, které pošlu Bardanovi s žádostí o jeho analýzu s informací, že jsem jím a jeho kumpány byly napadeni.
Poslední mě zaujme helma. Beru ji do rukou a pozorně si ji prohlédnu. Je trochu jiná, než co používá Dex a ostatní členové Adry a zbytek klonové armády, ale je znát, odkud brali výrobci inspiraci. Přetáčím ji v ruce a fascinuje mě, jak je těžká. Už u našich chlapců jsem se divila, že se jim to chce nosit, a když si ji člověk nasadil na hlavu, ztratil se ve změti čísel a taktických informací. Tenkrát se mi udělalo mdlo. Na druhou stranu, jim se taky dělalo mdlo, když zjistili, že chodím do boje skoro bez ochrany. Ale ve srovnání se Zorou jsem ještě jako obrněný transportér. Snahy navléknout mě do něčeho bytelnějšího ztroskotaly, prostě se s tím nesžiju. Zbroj je těžká, neohebná, neohrabaná a hrozně mě zpomaluje. Jeden je v tom jak gihaal v konzervě, jenom čekáš, až někdo najde dostatečně velký otvírák.
Helma je poněkud oprýskaná a nejčerstvěji vypadá prasklina uprostřed čela. No, moje blastery nejsou dostatečně velký otvírák, ale na poslání do světa snů to stačilo.
Rychle chlapíka zkontroluji, ale stále nejeví známky, že by se probouzel. Nebo je zatraceně dobrý herec… Hm, pro jistotu mu jednu vypálím. Jeho tělo sebou trochu škubne, ale teď jsem si jistá, že spinká.
Obrátím svou pozornost zpět na helmu. I takhle bez majitele vypadá tajemně a děsivě. Za tím hledím se může skrývat kdokoliv a nemusí říct vůbec nic, aby se všichni podvědomě roztřásli nebo se měli alespoň na pozoru. Především v těch civilizovanějších a tudíž změkčilejších částech světa. Kdysi jsem vídávala takovou a místo hrozby znamenala bezpečí a ochranu. Zkousnu si spodní ret a mandalorianovi vedle mě věnuji dlouhý pohled. Co když ho znal? Nebo některý z jeho spolubojovníků? Nebo někdo z jeho aliitu, určitě nějaký má. Možná by něco mohl vědět ten Skirata… Vědět, co se s ním stalo… Cítím, jak se mi začíná svírat hrdlo a v hlavě mi začíná šumět. Dost. Na sentiment, lítost a blbý nápady nemám čas.
Rozhodně si nasadím helmu na hlavu. Krční páteř a svaly z té nenadálé a nezvyklé váhy zaprotestují. Je v ní, jak jsem čekala, strašně těsno a mě sevře nával klaustrofobie. Horko, dusno a pach jekéhosi mýdla… Takhle to není žádný med, ale vím, že se zbrojí je to mnohem víc snesitelné a komfortní, minimálně v ní není takové horko a dusno. Zhluboka se nadechnu a obrním se proti nutkání ji co nejrychleji sundat.
Opět jsem zahlcena spoustou informací, které helma svému nositeli poskytuje. Díky alespoň té trochy zkušeností, které jsem nabrala, se ale rychle dokážu zorientovat a najdu to, co hledám. Rozhraní je sice trochu jiné, ale pracuje na stejném principu. Nacházím dva otevřené komunikační kanály. Jeden tipuju na zbytek jeho týmu, ten druhý netuším, kam vede, oba dva jsou nicméně tiché. Pak mě zaujme každou chvíli se zaměřující čtverec. Skáče z jednoho místa na druhé, jako by na nebi něco zachytil a po chvíli se přesune jinam. Netuším, co tam hledá, ale zjevně to trackuje něco, co běžným okem nevidím. Sundám si ji a vděčně se nadechnu čerstvého vzduchu. Víc už z toho nezjistím, na to jsou tu povolanější osoby.
„Leese?“ oslovím řidiče.
„Hm?“
„Co kdyby ses podíval na tu helmu? Jsou tam dva otevřený komunikační kanály a pak nějaké zvláštní zaměřování. Já zatím převezmu řízení.“
„Velice rád,“ usměje se a za chvíli zastaví na kraji silnice.
„Kde jsou vlastně Rak Dol a Zora?“ pídím se, zatím co mandalorianovi opět prodlužuji pobyt v říši snů. Syldra by možná řekla, že je udržován v umělém spánku.
„Máme se sejít v tom skladu,“ odvětí, zatímco si měníme pozice.
To se mi moc nezdá. „Je to dobrý nápad? Pořád nás můžou sledovat. Možná bychom mohli zase najít nějaké podzemní garáže a opět prohlédnout auto.“
„Zatím jeď, já se tu podívám na tu helmu.“
Dál už neprotestuju a volím dost nečitelnou trasu skrze město. I když pokud máme zase na autě o jedno zařízení víc, než by mělo být, tak to klidně můžu vzít skrz celou planetu a nepomůže mi to, pomyslím si. Jak se tak rozhlížím kolem a snažím se zahlédnout nějakou dodávku nebo cokoliv, co by vypadalo, že nás sleduje, uvědomím si, že na nás projíždějící řidiči a kolemjdoucí dost zíraj. Neklidně poposednu a rukama střídavě ověřím, že moje blastery jsou připraveny rychle opustit bezpečný prostor a přepnu je opět na smrtící mód.
Na jedné z křižovatek na nás jedno z dětí nepokrytě ukazuje a zuřivě tahá svou matku za ruku. Co ho tak zaujalo?
Chci si zkontrolovat, co se děje za mnou, ale namísto zpětného zrcátka v autě se chci podívat do toho levého a… Koukám jenom na pahýl plastu, ze kterého trčí nějaké dráty. V hlavě se mi v tu chvíli přehraje celá scéna plná střelby a už je mi asi jasný, proč budíme tolik udivené pozornosti.
„Možná bychom si měli najít jiné vozítko,“ zamumlám s pohledem upřeným pro změnu do pravého. Je v něm částečně vidět poněkud sežehlý a blastrovou střelbou zjizvený bok. Dokonce mám pocit, že vidím díru po vibronoži.
„Proč? Něco se ti na tomhle nelíbí?“
Mrknu dozadu, kde se Leese šťourá v helmě a snažím se odhadnout, jak to myslel. Haha, sarkasmus.
„Tak bych řekla, že poněkud budíme pozornost.“ Chlapec už na nás sice neukazuje, ale stále na nás kouká s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Ale to už pomalu mizíme za rohem. Chci ještě něco dodat, ale koutkem oka si o pár aut dál všimnu jakési dodávky. Ruka mi opět sjede k blasteru. Fierfek, zase nějací otrapové? Nejanči, nabádám se. Ověř si, jestli tě opravdu sledují, než zase vystoupíš z auta. Zkusím přidat, zpomalit, odbočovat, všelijaké ty fígle, které znám. A dodávka se drží jako klíště. S tichým zaklením prudce šlápnu na brzdu. Za mnou slyším divoké kvílení gum a řinkot tříštícího se skla a mačkajících se plechů. Mirshmure'cya, keldabský polibek, napadne mě. Kdybych měla pořádná zrcátka, určitě bych viděla ty vytřeštěné oči.
„Hut´uune!!“
Ajaj, to bude asi na mě. Rychle se ohlédnu dozadu a omluvně pokrčím rameny, když tak vidím, jak se na mě Leese kouká. „Sledují nás,“ naznačím rty a v dálce vidím tu dodávku, která střet přežila zjevně bez úhony. Nicméně se musím soustředit na jiný, poněkud akutnější problém. Ten chlápek, co vylezl z nabořeného auta a vztekle práskl dveřmi vypadá, že mě bude chtít z toho mého vytáhnout.
„N'eparavu takisit!“ houknu ven a rychle sešlápnu plyn. Slyším, že se za mnou ještě line spousta nadávek, ale jak mi vítr hučí uvnitř auta, neslyším přesně jaká.
Ale po pár metrech si všimnu, že ta dodávka se rychle prosmýkla podél zácpy a opět se zařadila do provozu za nějakými dvěma auty. Jdou po nás.
Vztekle opět sešlápnu brzdu tentokrát rozhodnutá si tam pro ně dojít. Opět se za mnou rozkvílí brzdy, ale žádný řinkot drcených plechů.
„Co blbneš?“ zavrčí za mnou Leese.
„Pořád nás sledují,“ odseknu a chystám se vyskočit ven.
„Aby taky ne, když jsou to Zora s Rak Dol.“
Ztuhnu uprostřed pohybu. „Vážně?“ Mhouřím oči a snažím se vidět něco za předním sklem dodávky, ale jenom matně rozeznávám nějaké postavy.
„Jo, tak přestaň vyvádět blbos… A víš ty co? Pojď si přesednout. Řídit budu já.“
Hádat se asi nemá smysl. Sedám si zase dozadu a jen se stihneme rozjet, opět zaslechneme kvílení sirén.
Vidím, jak se Leese automaticky podíval doleva, aby ve zpětném zrcátku zkontroloval, co se děje, ale ono tam není. Mám trochu nutkání si do něj rejpnout, že kdybychom si vzali jiné auto, něco by viděl, ale mlčím.
„Policista,“ zamumlá a pak se podívá na mě. „Ani se nedivím, když jsi jela, jak jsi jela.“
Pokrčím rameny. Nějak si s tím poradíme.
Znovu přenastavím blaster na omračovací paprsek a vypálím ho do chlápka. Zase to škubnutí a mám jistotu, že se neprobudí v tu nepravou chvíli. Potom se otočím dozadu a snažím se zahlédnout speeder toho strážníka. Zrovna akorát míjí Rak Dol se Zorou, když se najednou dodávka prudce stočí doleva a zjevně se pokusí speeder vytlačit pryč. Spadne mi brada. O co se to Zora sakra snaží?! Jako, na odvedení pozornosti od nás dobrý, ale celkově mám dojem, že nám to moc nepomůže. Slyším, jak si Dailen vpředu něco mumlá, zachytím jenom něco jako …se zbláznili… a za chvíli zastavujem na malém parkovišti, odkud máme výhled na to, co se děje u dodávky. Připadám si trochu jako slabej odvar se svým bržděním.
Vylezu ven, založím si ruce na hrudi a snažím se vysledovat, jak se z toho Zora vykecá. No, z toho se nevykecá, leda mu vnukne myšlenku, že se vlastně nic nestalo a ať kouká frčet jinam.
Opravdu, strážník po chvíli nasedá a… Zamíří přímo k nám. Fierfek, to se taky moc nepovedlo. S Leesem si mlčky vyměníme pohled. Je mi to jasné, mluvení nechám na něj.
Tentokrát se role vyměnili, sledovat, jak se z toho dostaneme, budou Rak Dol a Zora a my se z toho musíme nějak vykecat. Shab, proč to nezabralo?
Chlapík akorát slez a rázným krokem, s rukou připravenou na blasteru si to vykročil přímo ke mně.
Leese se mu ale pokusil vlézt do cesty. „Strážníku…“
„Z cesty,“ vyštěkne a mávne rukou v jasném gestu.
„Chci vám vysvětlit,“ nechce se nechat Dailen.
„Řekl jsem z cesty!“ zavrčí výhružně a je jasné, co bude následovat, pokud se do toho Leese bude nadále vměšovat. Nejspíš ho na místě zatkne a pak si to stejně vyřídí se mnou.
Odlepím se od auta připravená se do toho nějak vmísit. Je to přeci jen jenom policista, nejspíš jde o ten styl jízdy. Možná bych to mohla uhrát na poruchu vozidla, ostatně na to vypadá. Leese to na něj přesto ještě nějak zkusí, ale ten už ho ignoruje a zastaví se přede mnou.
„ Váš řidičský průkaz,“ natáhne ruku.
He, no tak ten nemám. „Stačí ID?“ zeptám se.
Po krátkém zaváhání přikývne.
Ale než mu ho stihnu dát, v dálce se znovu rozhoukají sirény a za chvíli kolem nás stojí posily. Z aut vyskáče místní zásahovka a během chvíle jsme obklíčený.
„Vy dva!“ křikne na nás nejspíš velitel celého zásahu a puškou na nás oba kývne. „Ruce na auto! Hned!“
Leese protáčí očima, ale já jenom pokrčím rameny a udělám, co se po mě chce. Zatím nevím, o co vlastně jde a tak nehodlám dělat problémy dopředu. Dailen mě po chvíli následuje. Fierfek, Zora s Rak Dol mají mnohem zábavnější podívanou, než jsme měli my. A jestli je to kvůli nim…
Pootočím hlavou a vidím, že jich nás pár drží v šachu, zatímco velitel se zastaví u toho strážníka, který dle držení a řeči těla je více než překvapen tím, co se děje kolem něj. Chlapík si ho chvíli prohlíží a je mi jasný, že mezi nimi probíhá nějaká komunikace. Načež se vrhne k poškozenému speedru a zajímá ho hlavně pravá strana, která musí být odřená. Pak na ni ukáže a podívá se přitom na toho strážníka, který nechápavě vrtí hlavou a jde se podívat. Ten jen pokrčí rameny, zjevně vůbec netuší, kde k tomu přišel. Aha, takže mu Zora provedla lobotomii mozku, ale ne dost důkladně, aby zapomněl i na nás.
Velitel ještě chvíli postává u toho speedru, ale zjevně se to nakonec rozhodne hodit za hlavu. Skoro slyším, jak se odevzdaně uvnitř své helmy povzdechl. Pak se znovu přesune k nám.
„Tvůj řidičák,“ vyzve mě rázně a nesmlouvavě.
Podám mu ID. „Řidičák nemám,“ přiznám. Chvíli si ho prohlíží a porovnává s mým obličejem. Zjevně spokojen, že to sedí, mi ho pak vrátí zpět a ještě si mě vyfotí. No super, vždycky jsem toužila být v místní databázi pochybných živlů, ale na druhou stranu, profláklí jsme tady tak jako tak.
„A teď mi vysvětlete tu nesmyslnou jízdu.“
„Tak jak vidíte,“ ujme se slova Leese, na kterém celou dobu pozoruji, jak tiše pěnil. „Byli jsme napadeni a auto zřejmě schytalo nějaké větší poškození v motoru.“
„Hm, aha,“ přikývne. „Tak my vám zařídíme odtah.“
Už se otáčí, když ho Dailen ještě zastaví. „Ne, to je dobrý, věžím, že to dokážu dát dohromady.“
Velitel si nejdřív pochybovačně pohledem změří auto, potom Leese. „Dobrá tedy, zkuste to.“
Je na něm vidět, že si je jistý výsledkem. V duchu se ušklíbnu, vedle jak ta jedle.
Leese se chvíli šťourá v autě, jakože opravuje a za chvíli zabouchne kapotu. „Hotovo,“ opráší si ruce a znovu nasedne do auta a nastartuje. Motor se v klidu rozběhne.
Tázavě se podívám na policistu, který mě mávnutím ruky propustí. Nasedám a za chvíli odjíždíme, pro změnu opět najít vhodné podzemní garáže.

„Co to mělo být?“ dotazujeme se Zory, když se všichni vysoukáme z aut.
„Chtěla jsem odvést pozornost,“ pokrčí rameny.
A nějak se to nepovedlo, pomyslím si v duchu.
Leese se ale přeci jen dožaduje vysvětlení. „Tím, že skoro sestřelíš policistu?“ Zora v odpověď opět jenom pokrčí rameny. Když se Dailen nedočká žádné podrobnější odpovědi, jenom zavrtí hlavou a nechá to být.
„Jsem si celkem jistý, že nás stále sledují,“ řekne nám a obchází jak dodávku, tak naše auto. A vrací se s dalšími dvěma majáčky. „Nejspíš nám nezbývá, než se jich nějak zbavit. Nějaké nápady?“ rozhlédne se po nás.
Nápady ano. Nejlépe je někam vylákat, kde si je můžeme poddat. Taky bychom si rádi v klidu promluvili s naším zajatcem.
„Takže ideálně nějaké podzemí parkoviště s přístupem do kanalizace,“ shrne Leese plán. Povzdechnu si, zase ty kanály.
„Neboj,“ usměje se na mě, jako by mi četl myšlenky. „Bude to ta novější část.“
Tak tomu říkám útěcha.
Nasedám zpět, ale když vyjíždíme z garáží, neunikne mi tiché zasvištění a takové zvláštní mlask.
„Mám dojem, že jsme zase o jeden majáček bohatší,“ oznámím Leesovi.
„Hm, to bylo rychlý…“
Dívám se okolo a snažím se najít nějaký pohyb na střeše budov kolem mě, v oknech, kdekoliv, ale nikoho nevidím.
„Budeme ho sundávat?“
„Kašlem na to, stejně by na nás vzápětí přilepili nový.“
Pravda. Sice by mě zajímalo, kolik těch majáčků mají, ale hopsat celý den kolem auta a hrát si, na to nemáme čas.
Ostatně, Zora hlásí, že na jejich autě také přibylo jedno nežádoucí zařízení. Takže hurá do kanálů.

Po několika desítkách minut nacházíme vhodný vjezd do podzemí, odkud vedou chodby přímo do kanálů. V cestě nám chvilku stojí velké dveře, kterými by projel i náklaďák, ale Leesovi dlouho neodolají. Projíždíme dlouhým a relativně širokým tunelem. Jedno auto necháváme nahoře coby překážku s druhým, ve kterém si hoví mandalorian, svážíme dolů.
„Dveře jsou zamčené!“ hlásí Rak Dol odněkud shora. Mám pocit, že to není tak dlouho, co nějaké dveře takto zavírala a Zora z toho velkou radost neměla. Ale kontrolovat to tedy opravdu nebudu…
Sjíždíme do skoro čtvercové místnosti, kde na pravo stojí 3 generátory a v rozích jsou po obou stranách dveře. Nikde nikdo.
Zatím co Rak Dol hlídá vchod, snažíme se probudit našeho válečníka, kterého jsme vytáhli na podlahu. Leese mu prý povypínal všechny důležité systémy ve zbroji, takže by mu nemělo nic fungovat.
Ale fackování nějak nepomáhá.
„Hele,“ obrátím se na ostatní, „máte nějakou představu, jak někoho probrat z bezvědomí?“
Všichni se na chvíli zamyslí, ale vypadá to, že když se brala zdravověda, tak jsme nejspíš všichni chyběli.
„Tak nějaký stimulant by možná pomohl,“ navrhne Zora po chvíli.
„A máme někdo nějaký?“
Jasně, že ne.
„Tak to asi budeme muset počkat.“
Měli bychom s sebou brát Syldru pomyslím si. Nikdo z nás neumí poskytnout pomalu ani první pomoc, s jehlou jsme nebezpeční sami sobě a ovazování ran vypadá spíš jak mumifikace. Navíc se umí obstojně ubránit.
Trvá to pár minut, ale za chvíli už chlápek jeví známky toho, že se probouzí. Škoda, zrovna jsem znovu chtěla vyzkoušet proplesknutí.
Rozhlédnu se. Někdo by možná měl hlídat ty dveře, ale odtamtud snad nic nepřijde. Rak Dol hlídá hlavní vchod a Leese je z dohledu.
„Tak jo Zoro, je tvůj,“ ukážu jí a stoupnu si kousek za ni, připravena zasáhnout, pokud bude dělat voloviny. Jak mandík, tak ona.
Chlapík se konečně s trhnutím probudí, zmateně se rozhlídne okolo a když se mu zrak konečně zaostří na nás, začne rodeo. Nadávky, za které by se Hutt styděl, začnou lítat naším směrem. A čím víc zjišťuje, kolik mu toho nefunguje, tím zuřivější je. Pak si začne sedat a je mi jasné, že se pokusí vstát.
„Udesii,“ houknu na něj, „raději zůstaň sedět,“ a přemýšlím, co s ním sakra udělám. Nechci se k němu dostat moc blízko, protože určitě bude nebezpečný i s rukama za zády, ale ani ho nechci nechat postavit se, protože pak nám tu bude pobíhat okolo a já ho budu muset opět sejmout. Měli jsme mu spoutat i nohy.
Už už pozvedám blaster rozhodnutá mu opět jednu vypálit, když se k němu přitočí Zora a začne ho uklidňovat. Všimnu si, že ho drží za ruku a byť ji chci v první chvíli odtrhnout a říct jí, jaká je koza bláhová, uvědomím si, že to je nejspíš způsob, jak také funguje to její ovlivňování mysli. Nerada a jako na jehlách zůstanu stát a jenom ji sleduju.
Chlápek se po chvíli opravdu uklidní a vypadá, že je nakloněn s ní mluvit, byť na mě zahlíží se zjevnou záští a možná i opovržením? Říkám si, že je možná na čase vzdálit se z dohledu a nepřekážet slibně se rozvíjející konverzaci, když se zaslechnu otvírající se hlavní dveře a výstřel z pušky.
„Tak sem vjíždí popelářský auto!“ hlásí Rak Dol.
„A co? Třeba jedou vybrat popelnice.“
„Vidíš tady nějaké popelnice?“
No nic, povzdechnu si, jsou tu dříve, než jsme čekali. Rychle přenastavím blaster na omračující výboj a vypálím ho do našeho zajatce, který se v rachotu odporoučí k zemi. Zora se po mě vyčítavě ohlédne.
„Promiň,“ pokrčím rameny a blaster přenastavím zpět. Slyším skřípot plechů a dunivý rachot. Popeláři se zjevně snaží prorazit skrz překážku, kterou jsme jim nahoře nechali. Do toho zazní další výstřel. „Ale nenechám nám ho za zády při vědomí.“
V tu chvíli po straně zahlédnu, jak se otevřely oboje dveře, zaslechnu několikeré puf! A v místnosti se objeví oblaka kouře. Ve dveřích nalevo stojí jeden chlápek ve zbroji a v ruce drží granátomet, skrz druhé dovnitř vstoupil ten v té červené a namířil si to přímo za generátory schovaným Leesem. Zora se mezitím kolem mě prosmýkla do posledního volného rohu. Otočím se, abych viděla, v jak velkém nebezpečí Leese je a vidím, jak ho chlápek zahodil za sebe a zkusím jednu věc.
Přejdu k našemu zajatci a přiložím mu blaster k hlavě. Přitom se trochu nadechnu toho kouře, kterým je to tu zamořený.
„Zahoďte ty zbraně, nebo ho zastřelím,“ zavrčím výhružně. A myslím to naprosto vážně. Doufám, že jim na něm trochu záleží a třeba budou vyjednávat.
„Nech ho být nebo ho zabiju,“ kontruje helmou modifikovaným hlasem válečník.
Jo, to tak. Vím, že ho chcete živého, pomyslím si a naplánuju si následující asi tak tři vteřiny. Jednou ranou se zbavím téhle přítěže a další půjdou přesně do toho, co ohrožuje Leese. Tomu se mezitím podařilo postavit na nohy a doběhnout doprostřed místnosti.
„Kašli na něj!“ zafuní a kývne na toho přede mnou. „Raděj se přesuň někam do krytu.“
Zajatci věnuji poslední pohled a pak se prudce zvednu. Při tom se mi poněkud zamotá hlava a mám trochu problém udržet rovnováhu. Aha, takže to bude nějaký uspávací plyn či co. Místo krytu se rozhoduji zbavit se toho s tím granátometem. Cestou si nasadím masku a začnu dýchat filtrovaný vzduch. Stejně ale cítím, že na mě maličko působí.
Podle rachotu nahoře usuzuji, že se popelářům podařilo prorazit překážku a sjíždějí plnou parou dolů. Věřím, že si s tím Rak Dol a ostatní poradí. Ostatně, nic jiného nezbývá. Okraje slyším, jak Leese povzbuzuje toho či onoho. Dovolím si rychlé ohlédnutí, abych měla přehled, kde je, ale přes kouř nic moc nevidím. Pak ho zahlédnu přímo uprostřed místnosti v tom kouři. Prej vem si kryt, pomyslím si. Dál už nedomyslím. Mandík místnost obohatí o další várku plynu a já si pospíším mu to zatrhnout.
Sice je částečně schovaný ve dveřích, ale vychytám si moment, když se trošku vykloní, aby se podíval do místnosti. Několik ran do helmy dokáže zkazit den.
Dobíhám do dveří rozhodnutá mu ho zkazit ještě víc. Takhle přímý střet zjevně neočekával, jenom rychle od boku vypálil jeden granát, který mě bezpečně minul a znovu jsem se do něj opřela svými blastery.
Ale ustál to. Shab, zavrčím si pro sebe a napumpuju do něj další dávku, ale stále ještě se drží na nohou. Odvaha ho ale zjevně opustila, neboť místo aby do mě vypálil další granát, zavřou se mi před nosem dveře a na druhé straně slyším malý výbuch. Pche, odfrknu si a jdu se zapojit do dalšího boje.
Z auta, které k nám najelo pozadu, vyskákali další dva mandaloriani a dva droidi. Rak Dol to do nich spokojeně šije, Leese stále dřepí uprostřed místnosti, Zoru nikde nevidím. Ten v červeném armoru se zatím přesunul k tomu mnou omráčenému a zjevně se ho snaží probrat. Vydám se k nim, když droidi vybuchnou a jeden chlapík se skácí k zemi. Je mi jasné, že v tu chvíli se budou možná chtít dát na útěk, čemuž se rozhodnu zabránit. Přeběhnu bojiště, skočím do auta a rychle za sebou zavřu dveře. Vzápětí do nich zabubnuje pár výstřelů. Zrovna si říkám, jaký pěkný kryt jsem si našla, když se otevřou dveře na druhé straně a dovnitř někdo vpadne. Než stihnu zjistit kdo, je auto plný plamene a kouře.
Moje kombinéza sice něco vydrží, ale i tak cítím, jak se plameny skrz pár míst propálí a udělají mi ošklivé puchýře na těle. Otočím se, abych zjistila, co se vlastně děje, když se auto prudce rozjede a já zírám na Zoru za volantem. Snad nikdy mě nepopadl takový vztek, jako v tu chvíli, kdy jsme začali odjíždět.
„To si děláš…“ ani nemůžu mluvit, mám chuť ji zabít. Tak velkou, že se raději rozhodnu opustit vůz. „To je naposledy, co jsi s námi na misi,“ slíbím jí temně. „O to se postarám!“ S tím vyskočím na přední kapotu, čelní sklo už to auto dávno nemá. Po střeše se musím proplazit, protože tolik místa mezi ní a stropem chodby není, na jejím konci lehce seskočím na zem. Udělám krok, když se auto zastaví, slyším zaskřípění spojky a vzápětí se rozjede vzad, přímo na mě. Jen tak tak se stihnu odrazit a skočit dovnitř, než mě převálcuje. V tu chvíli si uvědomuji, že už cítím něco horšího, než je obyčejný vztek. Cítím, že se ve mně něco ve vztahu k Zoře zlomilo. Přepadne mě podivná prázdnota, když se tak řítíme zpět a já ji nechám, ať se klidně rozšíří.
Než dojedem dolů, vynoří se z kouře Leese a rychle naskočí do vozidla. Kryji ho palbou, když auto auto zaburácí a začíná se opět rozjíždět.
„Počkej, Zoro,“ štěkne na řidičku. „Ještě Rak Dol!“
Zaskřípu zubama. „Klidně jeď,“ změním rozakaz. Leese se na mě překvapeně otočí. Klidně jeho pohled opětuji. „Rak dol nás zvládne v klidu doběhnout.“ Pochopí.
Auto se rozjede na plný plyn a rychle odkrajuje metry zpět na povrch. Rak Dol se nám rychle ztrácí v dálce, jen aby se při výjezdu z chodby doskočila dovnitř popelářského vozu. Jsem připravena jí pomoct naskočit, případně udržet rovnováhu, ale nic z toho není třeba.
„Rak Dol, to je…“ nedokončím, jenom zírám na pušku, kterou drží v ruce.
Spokojeně se zazubí. „Přesně tak.“

Tak z tohohle jsme venku, ale hořící, známky boje nesoucí popelářský vůz je snad ještě nápadnější, než rozstřílené auto, takže ho za chvilku vyměňujeme za něco mnohem nenápadnějšího. A nezbývá moc času do setkání s Bardanem, takže se přesunujeme do skladiště, abychom tam chvíli počkali.
Ještě si trochu zamachrujeme s lékárničkama, kupodivu léčbu přežijeme, a rozhodneme si trochu odpočinout. Já se usadím zase poblíž dveří a mlčím. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, ale tak nějak odpojená od emocí. Ani už nemám na Zoru chuť řvát, a je to nakonec Leese, který se do ní pustí. Chvíli poslouchám, co jí říká, ale nakonec to nevydržím.
„Zajímalo by mě, co vlastně během boje děláš,“ zavrčím tiše.
Chvilku se na mě jenom dívá, nakonec pokrčí rameny. „Dělám toho hodně.“
Ruce se mi sevřou v pěst, emoce začínají zase nabíhat. „Definuj hodně, Zoro. Vyjmenuj konkrétně, co přesně všechno děláš. Já si totiž nikdy nevšimla, že bys cokoliv dělala.“ Slova se ze mě řinou čím dál rychleji a tvrději. „Kolikrát se jenom tak plížíš kolem, nikdo o tobě nic neví, nikdo nevidí, že bys dělala něco užitečného. Ani střílet neumíš.“
„Několikrát jsem se trefila líp než ty,“ odsekne. A já zírám. Tenhle argument nemůže myslet vážně…
„I já jsem se párkrát trefil líp,“ usadí ji Leese. Asi si všimne, že nemám daleko k něčemu radikálnímu. Také na mě vrhne pohled: neudělej žádnou zbytečnou blbost. „Ale problém je opravdu v tom, že většinou nikdo z nás neví, co děláš, jsi kolikrát neviditelná a nekomunikuješ s námi.“
„Protože když na vás budu mluvit, tak to uslyší.“
No to je mi argument. Je pravda, že my spolu taky nijak extra nemluvíme, ale alespoň od sebe víme, co čekat. Ona je prostě neznámý element, který se tak divně motá okolo a nikdo neví, jestli se jenom někde nezašívá.
„Ale aspoň bych věděla, co máš s tím autem v plánu. Takhle to vypadalo, že s tím autem chceš odjet a pak skočit pryč.“
„Nevěděla jsem, že do toho auta skočíš.“
„A? Stejně by to vypadalo, že hodláš prásknout do bot! Taky jsi mě málem přejela!“
„Myslela jsem, že zůstaneš na střeše a budeš střílet shora.“
„Když to vypadalo, že zdrháš?“
„Zoro,“ vstoupí Leese zase mezi nás. „Jestli nechceš, aby tě bylo slyšet, pomohlo by ti alespoň šeptat? Nebo ti případně můžeme nějak vylepšit komlink.“
Kráska se jenom nadechne, ale nenechám ji nic říct.
„To je jedno. Zasadím se o to, že na další mise už s námi prostě chodit nebude.“ Propaluji ji pohledem a doufám, že cítí všechen ten zuřivý chlad, který vůči ní pociťuji. Pak si uvědomím, že nikdo z nás není bez chybičky a trochu jemněji pokračuju. „Hele, jsi ten nejlepší pilot, kterého jsem zatím potkala, ale tady prostě nemáš co dělat. Někde ve stíhací eskadře by ti bylo stokrát lépe. Mezi nimi bys byla určitě mezi nejlepšími a dost možná bys měla na starost celou letku.“
Leesovy myšlenky se ale asi ubírají trochu jiným směrem. „Pomohlo by ti nějaké cvičení, Zoro?“
Odfrknu si. „Cvičení, kterých se mohla účastnit, už byla spousta. Místo toho seděla v kajutě a asi si lakovala nehty či co.“ Dailen mě jenom zpraží pohledem.
Zora přikývne. Pozorněji se na ni zadívám, a pokud to nehraje, tak ji to trochu mrzí a účast na výcviku myslí vážně.
Povzdechnu si. „Fajn, pokud budeš chtít, naučím tě líp zacházet s tou pistolí.“
Jenom přikývne, ale poněkud nejistě. Ale už to neřeším, jdu se posadit zpět ke dveřím, od kterých jsem se přesunula, aniž bych si to nějak uvědomila. A pak si vzpomenu, že Rak Dol jsem taky chtěla něco říct, ale k tomu už se nedostanu, protože mě svou otázkou překvapí Leese.
„Ty, Marnsharo, odkud ty vlastně znáš jazyk a kulturu Mandalorianů?“
Překvapeně povytáhnu obočí. Proč se mě na to ptá zrovna teď? Nechci se pouštět do nějaké hlubší diskuze, mám pocit, že mě to rozloží, když už takhle mám co dělat, abych všechno udržela hluboko pohřbený, kde to doposud bylo. Přesto odpovím. „Táta byl,“ zamumlám tiše s pohledem upřeným do země. Na víc už se Leese zeptat nestihne. Do skladu konečně dorazí Bardan a já se rychle oklepu.

Takže, Zoře a Rak Dol se podařilo dohledat silové Lovce přímo v paláci. Díváme se na holomapu a říkám si, že palác jsme nějak úplně opomněli řešit. Na druhou stranu, když po nás pořád někdo střílí a honí nás z jedné strany města na druhou, kdo by si na to našel čas?
Zachytím, jak se baví o nějakém palácovém generátoru štítu, načež mě napadne, že někde musí být také generátor na planetární štít. Také se na to zeptám.
„Planetární? Ten je tady,“ zabodne Bardan prst do jednoho místa ve městě. Není moc daleko od paláce. Poznamenávám si ho v hlavě jako jeden z našich možných cílů.
Poslouchám jejich plán a ten je následující, potřebují vytvořit nějakou triangulaci, díky které budou schopni přesněji zaměřit všechny Lovce v paláci a díky kamerám v něm umístěném k nim budou moci přiřadit i ksichtíky. Zora určitě proskočí přímo dovnitř, bude trochu riskantní, nechat stát její speedr poblíž paláce, ale chvíli tam snad vydrží. Někdo musí do kanceláří naproti paláci a někdo do restaurace naproti, aby byli tedy tři body. My s Leesem půjdeme do kanálu pod palácem, abychom se tam napíchli na nějakou síť. Trochu mi uniká proč, ale to je jedno.
„Do restaurace půjdu já,“ hlásí se nadšeně Rak Dol.
Jedi/Mandalorian spokojeně přikývne. „V pořádku, já budu klidně hrát uklízeče.“
Leese už se tak spokojeně netváří. „Upřímně, byl bych raději, kdyby uklízela Rak Dol a vy jste šel do té restaurace. A nekoukej na mě tak dotčeně, Rak Dol. Víš moc dobře, proč to tak chci.“
„Mistryně Rak Dol by to v té restauraci určitě zvládla,“ namítne Bardan.
„Ano, akorát tak vzbudit rozruch.“
„Dobrá, tak já tedy půjdu uklízet,“ rozhodí rukama kel dorka. Nevím proč, ale už ji vidím vyvádět blbosti s mopem a kýblem plným mydlinek. Myslím, že to vyjde na stejno.

Role jsou rozdány, všichni na místech. V chodbě, kde s Leesem stojíme, zatím nikdo není, stejně se ale rozhodnu se schovat v jednom výklenku. Kdyby nám sem někdo vlezl, překvapím je.
Zpočátku vše vypadá dobře, daří se identifikovat jeden cíl za druhým, ale pak se něco zvrtne. Vypadá to, že Zoru někdo načapal, ale úkol se jí splnit podaří. Po chvíli se opět scházíme v našem skladu a teď už jenom zbývá vymyslet, co dál.

Tohle mě dneska rozesmálo:

Život je zvláštní hra. Grafika super, ale příběh nic moc. Levelovani je pomalé, bojovy systém je velmi složitý a za zabití bosse jsou tam obrovské penalizace. Moc mne to nebaví.

:D to sedí

:-) Pekne Andy, hmm, +1 FP na nejakou hru v budoucnu, az ho budes chtit pouzit, at nemas vsechny najedou na ted jen tu jednu :-)

Chtel jsem taky neco napsat za Dexe, ale nedokazal jsem se k tomu dostat. Prilis nabity tyden :-/ Kino asi pojedu po vlastni ose tedy, chci do Cinestar, protoze mam jako zakaznik O2 vyrazne nizsi vstupne, nezli v tom druhem.

A je po motivaci dopisovat zápisy zpětně :D, nehledě na to, že tak dlouho v hlavě ho neudržím :)... asi si ho napíšu do deníčku :P

Btw, tak to nevadí, že jsi nic nenapsal doposud, i pozdě je lepší než nikdy ;). A mě by docela zajímal jeho quest u Kmenů :)

Plánujete někdo jít na Suicide Squad? Vypadá to jako super šílenost, kterou si určitě nemůžeme nechat ujít :).

S nedělí počítám a dokonce jsem se dostal i k nějakému zápisu, takže zkráceně předminule a podrobněji minulá odehrávka.
Aby Andy neměla pocit, že je píše sama. ;-)

Dohadujeme se, co podnikneme. Takto bychom tu mohli strávit věčnost, tak říkám, že můžeme vyrazit. Já s Rak Dol zkusím najít a případně identifikovat nějakého forcerového létajícího lovce, Marnshara se podívá po nějakých informacích o Skiratovi a Leese se může napojit na nějaký plošný systém a zkusit ho přizpůsobit na sledování lovců, aby nám to dalo něco, čím bychom je mohli snadněji sledovat podle energetického zdroje, pokud to půjde. Chvíli nad tím popřemýšlí a pak sdělí, že by to neměl být problém třeba přes systém sledující cirkulaci vzduchu a požáry.
Vyrážíme a brzo se rozdělujeme. S Rak Dol nasedáme do auta. Dokonce s koly. Po chvíli pátrání zastavujeme poblíž základny, kde se nachází pár forcerů. Rak Dol vyndává dalekohled a já se radši klidím od oken. Tohle nedopadne dobře. Za chvíli je na ní zaměřena pozornost několika palpostů, včetně toho s tím forcerem. Klidíme se pryč a vyhledáme jiné místo, kde se podrobněji poohlédneme o tom shromaždišti u střechy. Vytáhnu dalekohled a prohlížím si jednotlivé panely asi padesát metrů od centra kupole. Je zavěšené, nebo se vznáší, těsně pod stropem. Akorát zamíří pryč. Zkusím odhadnout, kam přesně a vydáváme se do plaveckého bazénu. Ráda bych si zaplavala, ale není na to moc času. Lovce jsme tu nenašli, tak pokračujeme k druhé pravděpodobné lokaci, k nákupnímu centru.
Uvnitř zase nemáme štěstí, ale všimneme si auta s Mandaloriany kousek za námi. Ozve se komlink s Leesem, že jsou v picérce, takže se tam za chvíli sejdeme. Vyjíždím a přes plánované odrazy se pokouším sledovat, zda jedou za námi. Nevypadá to, ale nevylučuji mikrofon, co nám mohli dát do auta. Sice nevím, kde se mi ta myšlenka objevila v hlavě, ale vypadá celkem logicky, takže když dorazíme do picérky, tak se s nimi pozdravím, ale napíšu jim zprávu na datapad, že pravděpodobně máme napíchnuté auto a tím pádem asi i oni.
Vzájemně si shrneme informace a pak vyrážíme ven. Chvíli si hraji s myšlenkou zkusit si potřást rukou s barmanem a něco z něho vytáhnout, ale nechám to plavat. Teď není vhodná doba na experimentování.
Venku stojí podezřelé auto. Rak Dol k němu zamíří a po chvíli se vrátí, že je nemá otravovat. Vzápětí odjedou. Tak tím je to asi potvrzené. Máme někde štěnici, nebo nás sledují přímo. Dohodneme si další sraz a vyrazíme opět na průzkum. Snažím se v odrazech hlídat, zda nás někdo nesleduji. Po chvíli to nechám být jako marné úsilí.

S Rak Dol jedeme po ulici a vyhlížíme opět lovce, když dostaneme naléhavou žádost o pomoc a souřadnice. Přišla od druhého vozidla, kde jede Marnshara a Leese. Dostali se do nějakého průšvihu, ale jsou celkem daleko. I tak se s Rak Dol na sebe podíváme a vyrážíme.
Ujedeme jen několik křižovatek, když se opět ozvou, že už je to vyřešené a že se sejdeme ve skladišti. Pokračujeme v cestě a vzhledem k tomu, že jsme to tam měli blíž, tak je po chvíli dojedeme. Kdyby se náhodou někdo na ně pověsil, tak si necháme trochu odstup, ať ho můžeme pak skřípnout. Dám to vědět i Leesovi, aby s námi v takovém případě mohli počítat.
Mají ale pěkně rozstřílené autíčko. Budí celkem dost pozornosti, když ji náhle vzbudí ještě více. Je slyšet prudké skřípění brzd. Okamžitě zastavuji, ať se mi nestane, co těm před námi. Neubrzdili to a srazili se navzájem. Podle zpětného zrcátka se vyhýbám i tomu za námi, aby to do nás nevrazil.
Jeden z řidičů již vystupuje a jde si to vyříkat. Tady snad každý nosí bojový oblek jako sako. Za volantem zahlédnu Marnshara, která se začne dívat opět na provoz. Nevím, co si usmyslela, ale tohle má k nenápadnosti hodně daleko. Ale co, posledních pár dnů bylo náročných a je toho moc asi i na ní.
Už se rozjíždí. Rak Dol se ušklíbne a je vidět že, chce použít sílu. Již natahuje ruku. Tohle nemáme zapotřebí, tak rychle pustím brzdu a odpíchnu tůrující auto z místa. To Rak Dol rozhodí, když už chtěla tou rukou mávnout na jedno z aut před námi. Mohl by to být problém, ale vždy jsem si chtěla zkusit jízdu po dvou kolech, kterou jsem viděla v nějaké holovizi, tak proč ne teď, když řídím kolové auto.
Strhnu to na chodník a hned smykem zpátky, což nás málem obrátí, ale udržím to a už zajíždím mezi dvě auto. Bylo vidět, že řidič se chystal vystoupit, ale takto jen zděšeně zabouchl dveře zpět. No dobře, asi se trochu předvádím, ale potřebovali jsme s nimi držet krok a tohle bude méně nápadné, než síla. Po pár metrech jsme opět na kolech a držíme se za nimi.
Opět rychlé přibrždění a pak pokračuje. Teď se naštěstí nic nestalo, jen byl vidět pohyb v přední části kabiny. Chudák Marnshara. Asi má nervy v kýblu a musel to převzít Leese. Tak snad to teď bude plynulejší.
Spojím se s nimi, že pravděpodobně máme na autě stále štěnici, takže by nebylo vhodné hned pokračovat. A zároveň by nebylo špatné prověřit i to jejich. Domluvíme se na parkovišti, když slyším sirény. Policista na motorce pospíchá kolem aut dopředu. Nejsem si vědoma nějakého přestupku, ale řádění Marnshary asi neuniklo pozornosti. Zkusím jim dát čas zmizet.
Když se blíží ke mně, tak dám blinkr a stočím to do jeho pruhu. Pokusí se vyhnout, ale stejně ho zablokuji a už oba stojíme. Po chvíli je u nás. Po očku sleduji Leese s Marnsharou, ale zastavili kousek opodál. To neumí improvizovat a ztratit se?
Snažím se to s ním uhrát na neopatrnou ženskou řidičky, ale asi jsem také unavená a moc mi to nejde. Do toho mne frustruje, že oni jen vystoupili z auta a dívají se na nás. Tady asi nepomůže zdržování. Usměju se na strážníka a provedou mu hrubou manipulaci s myslí. Vnuknu mu myšlenku, že se tady vlastně nic nestalo. Na jemnější způsoby s ovlivňováním jeho sympatií k mé osůbce nemám náladu.
Zatřepe hlavou. Něco si zamumlá. Nasedá na motorku a za okamžik zastavuje u Leese s Marnsharou, pouhých čtyřicet metrů dál, kteří mu něco vysvětlují. Radši počkáme, ať nepřitahujeme pozornost a jsme jako záloha poblíž.
V zápětí se přiřítí další policejní vozidla. Něco s ním řeší, ukazují mu na motorku, po chvíli s Leesem na auto, který se v něm začne přehrabovat. Pak nasednou a odjedou. To bychom měli. Pokračujeme do garáží, kde Leese prohledává obě auta a nachází přichycené sledovače, které odstraňujeme. Přitom si v krátkosti shrneme situaci.
Když vyjedeme ven, slyšíme lupnutí. Asi zase štěnice. Spojíme se s nimi. Prý ji mají také a nevědí, z jaké dálky to mohli vystřelit, takže se rozhlížím zbytečně. Navrhuji najít nějaké garáže u kanálů, kde se můžeme případně vytratit jinudy. Leese to schvaluje a brzy nachází místo, kam zajíždíme. Otevíráme velké dveře k prodloužené cestě do místnosti s nějakými generátory. Leese opět odstraní štěnice a zavřeme za sebou dveře.

Zkusíme tu vyslechnout vězně, ale zatím je v bezvědomí, tak použiji jejich rozmlácené auto jako barikádu kousek za dveřmi, kdyby chtěl někdo s něčím najet dovnitř. Pak to má další dva východy na proti, co vedou do kanalizace. Leese se schová k jednomu generátoru, Rak Dol sleduje dveře a Marnshara s namířenou pistolí na vězně čeká, spolu se mnou, až se probere.
Pokouší se ho uklidnit a trochu na něho zapůsobit. Je vidět, že má problémy se zvednout, tak mu pomohu. Marnshara tomu moc nepřidává, ale mne se ho podaří uklidnit i za pomoci jemné manipulace v jeho pocitech. Že pro ti mne prý nic nemá, ale jí si podá. Snaha zůstat s ním v tělesném kontaktu nevyšla, ale třeba z chvíli. Stejně to ještě dobře neovládám, ale je potřeba to někdy vyzkoušet.
Vysvětluji mu, že musí projevit i nějakou ochotu spolupracovat, abych mu mohla pomoci, tak se rozpovídá o tom, že jsou lovci lidí a že je na nás odměna. Chvíli na to se otevřou dveře a Rak Dol křikne popeláři. Do toho zasyčí i zadní a proletí jimi několik kouřových granátů. Marnshara neváhá a krátkou dávkou ho pošle do bezvědomí. Zlostně se na ní podívám. Jak z něho mám asi teď dostat něco dalšího užitečného.
No co se dá dělat. Asi jí opět povolily nervy a vím o ní, že má lehkou spoušť. Přebíhám tedy k chodbě a křiknu, že se o popeláře postarám. Když se ale pořádně podívám, tak už proráží dočasnou barikádu a řítí se k nám. Chtěla jsem vyřadit posádku, ale na to teď není čas a i na mne se projeví únava a komplikace z posledních dnů. Zazmatkuji a přebíhám na druhou stranu, abych se snadněji dostala k řidiči.
Už začínám koncentrovat sílu, když jejich auto vjede do místnosti a vedle řidiče je ještě spolujezdec s puškou lovců, která roztříští přední sklo a mne solidně zasáhne. Ovládnu své pocity, které jim ve vlně pošlu zpět. Trochu se zarazí, ale už je slyšet sklápění zadní části a oba vyskakují z auta ven. Jeden s plamenometem a pořádně mne zasáhne. Jestli takhle budu pokračovat, tak za chvíli navštívím svou sestřičku. Nejradši bych se zdejchla, ale nechci je jen tak opustit. Ohnu tedy světlo a chci se prosmýknout dovnitř. On si mne ale všimne a znovu mne projede plameny. Teď jsem na to alespoň již připravená a vztyčím jiskřivou bariéru, která pohltí plameny. Z druhé strany nasedá Marnshara. Ta mi snad čte myšlenky. Jenom měla naskočit spíš na střechu, nebo do zádu, ale nevadí. O starost míň. Dosedám na místo řidiče. Vzpomenu si, jak najížděli do bariéry a chci jim to oplatit. Zároveň se tím i stáhnu z dosahu té pušky i plamenometu. To se mi líbí.
Křiknu do komlinku, ať si naskočí a popojedu dopředu. Olizují mne plameny, které začínají pohlcovat interiér a zvedají teplotu. Já věděla, proč jsem nalehko. Takto to je jen sauna. Samotné plameny se drží dál od mé pokožky a tančí na jiskřícím štítu. Koukám do zpětného zrcátka, zda lovci vejdou do pasti, nebo zda poběží ostatní, ale nic se nestane. Marnshara začíná přelézat rozbitým předním sklem na střechu. To už jsme se tak sehráli, že dělá přesně to, co očekávám? Tam by měla být v bezpečí, jen nesmí moc vystrčit hlavu a může snadno krýt ostatní.
Zacouvám zpět. Kabinu nechávám v chodbě a ve zpětném zrcátku vidím, jak Leese i Rak Dol běží za náklaďák. Leese houkne, že můžeme a ať si pospíším, tak odjíždím, co to dá.
Jsme venku. Stále držím štít a plameny dál plápolají. To musí být pohled. Ale moc nenápadné to není, tak rychle zajedu do nějakých garáží, kde prohodíme vozidla a uhasím plameny.
Leese se kouká, jaká je na nás odměna. Celkem vysoká. Na každého třista tisíc. To už pár věcí vysvětluje.
Zaparkuji kousek od skladiště a dovnitř se pokusíme dostat nenápadně. V rychlosti se ošetříme. Rak Dol začne meditovat a já se dívám světlíkem na střeše, zda nejsou poblíž neviditelní lovci, ale žádného nevidím. Přistoupí ke mne Leese s Marnsharou a pustí se do debaty, co to bylo za akci. Je vidět, že se oba potřebují vypovídat a trochu uklidnit emoce. Mne by trocha uklidnění a spánku také bodla, ale to teď nejde. Když se pokusím jim moc neodporovat, ať je zbytečně nedráždím, tak se uklidní. Uvědomím si, že jsem tam mohla udělat i něco jiného. Skočit dovnitř a přesunout celý popelářský vůz. Nebojím se to přiznat, tak jim to i řeknu a že jsem po posledních několika dnech zazmatkovala. Nejsem připravená jednat tak rychle a instinktivně. Což i vypadalo, že nikdo z nich. Minimálně s nějakým celkovým taktickým plánem. Spíše si hráli na zastřel, co můžeš. Marnshara mi nabízí, že se mi trochu pověnuje s přípravou na bojové situace,. Proti tomu nic nemám.
Povíme si i zbývající informace. Zatím se jim nepodařilo napojit na síť s vyhledáváním lovců, ale pracuje na tom odboj. Mezitím našli jiné napojení od těch lovců lidí. Systém z helmy ukazoval pohyb lovců ve vzduchu. Zajímalo by mne, zda se to shoduje s dobou, kdy předával Leese informaci odboji, ale nelze to zjistit. Tak třeba nám to pomůže i tak.

Brzy se objeví Jedi a po vyslechnutí našich zážitků přejdeme k plánu. Zkusíme udělat triangulaci s videozáznamy a zanesením do konkrétního modelu. Moc se mi nelíbí, že bychom měli přeletět nad palácem. To bude poutat dost pozornosti, tak navrhuji, že se tam dostanu spodem a vyptávám se na bezpečtnostní mechanismy s tím, že si plánuji trasu, jak se co nejjednodušeji dostat dovnitř. Připravím si maskovací šaty na vnitřní prostory a vyrazíme. Pokud se zadaří a budu uvnitř, tak mne může i Leese navézt na nějaké zajímavé lokace.
Zaparkuji s dodávkou venku a na signál skočím do připravené místnosti. Sakra, někdo tu je. Rychle se s pomocí síly rozhlédnu a vidím ležící postavu. Podvědomí se mi snaží něco říct, ale moc nad tím nepřemýšlím. Chvilku hledám přepnutí na stun a zblízka ho omračuji. Pak začnu zjišťovat lokace forcerů.
Ozve se alarm. Kde se to pokazilo. Že by to pinknutí? Nelámu si s tím hlavu. Obalím se ještě větší temnotou a zapisuji rychle souřadnice. Po chvíli se otevřou dveře a dovnitř vběhne parta několika mandalorianů. Začínají pročesávat prostor a jen těsně mne dva minou. Tohle by ale nemuselo trvat věčně a tak rychle zmiznu zpět do dodávky. S větším úsilím se zadaří. Dozapíši informace o pozicích a zároveň mi už konečně povědomí pronikne do bdící mysli. Ten alarm způsobil můj výstřel. Je to standardní obrana takových objektů. Má to za následek i příval dalších pocitů a znalostí bezpečnostních prvků. Nevím, kde se to tam vzalo, ale je to úplně jasné. No nic, stalo se.
V tom mi dochází, že jsem vážně přetažená. Taková skvělá příležitost to vyzkoušet a pokusit se zjistit další informace od ležícího vojáka pomocí citlivého proniknutí do jeho myšlenek. A kdyby se náhodou vzbudil, vždy bych ho mohla nějak přesvědčit, nebo zahnat. No nic, třeba příště, až s tím nabydu trochu větší zkušenosti a zvyknu si na to, že i něco takového ovládám a mohu tedy používat.

:D :D

Fascinuje mě ten úplně jiný pohled na proběhnuvší události obou postav :D.

jo, taky jsem si říkal. ;-) Přitom tuším, že ve všem, krom myšlenek těch postav, jsme se shodli. Byl by zajímavý i další pohled, asi opět totálně odlišný, co tam Marnshara i Zora dělají za blbosti. :-)

Marnshara blbosti nedela :-). Ale za me dobry, proste kazda na ty udalosti kouka jinak a i to dava smysl ;-)

Star wars rebels season 3 is coming, and Bad guy is BADASSSSSS,
chvilku mě trvalo, než jsem našel dolní čelist pod stolem....

https://www.youtube.com/watch?v=xmXp802sFgQ