Hááá, tak se mi podařilo sesmolit zápis ze hry, kterou jsme hráli někdy minulé století :D. Je to ještě poslední hra před Hapanským průsmykem :)
Zůstávám skrytá v chodbě a napjatě kreju Leese, který se snaží z napojení do Lovecké sítě vytáhnout, co se dá. Jen doufám, že mu to nepotrvá moc dlouho, opravdu nerada bych se tu s někým střetla. Zhluboka se nadechnu, na chvíli zadržím dech a dlouze vydechnu. Jsem unavená. Myšlenky mi divoce těkají, jak se jim zrovna zlíbí a je těžké je nasměrovat jedním směrem. Například bych je mohla soustředit na tu chodbu, jestli někdo nejde. Nejde. Ale to ještě neznamená, že tu nikdo není. Nepříjemní motýlci se mi usadí v břiše a já se na chvíli zase ocitnu v slizkých temných chodbách kanalizace s neurčitým vědomím, že tam někde jsou. Neslyšní, neviditelní, dokonalí predátoři. Smrad z kanalizace vystřídá těžký vlhký vzduch džungle a husté liány, kde za každým stromem může číhat Lovec připravený setnout hlavu plamenným mečem každému nepozornému kolemjdoucímu…
Divoce zatřepu hlavou. Fierfek! Soustřeď se!
Leese se najednou otočí od svého ručně vytvořeného přístupového terminálu a rychle prolítne chodbu očima, až se zastaví na mém výklenku. „Já jsem hotov, můžem jít.“
Vím, že mě nevidí, jenom dobře odhadl jediné místo, kde se tady dá schovat. Pomalu vystoupím ze stínu. „Super, vypadněme odsud.“ Jestli si na mě něčeho všiml, nedal to najevo. Ale i na něm je znát únava.
Všichni se opět setkáváme ve skladišti. I přes to, že Zora byla prozrazena, nevypadá to, že by ji někdo pronásledoval. Podle všeho ani nevěděli, koho nebo co mají hledat. Měla štěstí, holka.
Probíráme se tím postahovaným materiálem a za chvíli už mám z té jejich genealogie zamotanou hlavu. Ženský se rodí přirozenou cestou, chlapi nějak z inkubátoru, 2x ročně rozmnožovací rituály, spousta tradic, nějaký jedinec zdatný v Síle v pozadí, kterému se podařilo rozmnožit řady Silou nadaných jedinců a které při projevení vesele vezme rodičům/rodinám a ty už je nikdy neuvidí… Jeden by řekl, že je snad v pozadí nějaký Jedi, protože to jsou zasloužilí praktikanti tohoto stylu. Potom ti již vycvičení uživatelé síly jsou šikovně rozstrkaní na důležitých pozicích, jako jsou generálové v běžné armádě, Lovci a světe div se, dokonce sám nejvyšší představitel Kmene na Mandaloru oplývá těmito schopnostmi. Samozřejmě skrytě. Opět přemýšlíme, jak by se toho dalo využít a jestli vůbec, nejsme si jistí, zda by na to Lovci, jejichž původní role byla lovit právě jedince nadané k Síle, ještě reagovali nepřátelským způsobem.
Ženských je všeobecně málo, do politiky nezasahují, vychovávají jenom další Lovkyně a to ve víře, že jsou v armádě to nejlepší. Pocit výjimečnosti ještě umocňuje právě jejich nízký počet, kdy doslova můžou mít na každém prstě namotaných 10 Lovců, kteří se 2x do roka můžou přetrhnout, aby byli mezi vyvolenými. Nebo je Lovkyně zvládnou všechny? Hm… Když si tak představím jenom Adru a poměr mužů a žen na palubě, tak mají Lovkyně palec nahoru za výkon. A je fakt, že stavěné na výdrž jsou…
Z dalších úvah mě naštěstí vysvobodí Leese a převede tok myšlenek zpátky na hlavní kolej. „Tak ten náčelník byl dost protěžován, měl patrona, ten je již mrtev, který od jeho útlého věku pracoval na tom, aby se dostal takto vysoko. Dokonce mu zařídil výuku na vojenské akademii, což je u Lovce naprosto jedinečné. Jinými slovy, žádný jiný Lovec před ním toto privilegium nedostal.“
Šikovný kluk, říkám si, ale jak nám to pomůže vypořádat se s problémem tady na Mandaloru?
Také vyčteme, že to, co mají nahoře, je pro ně velmi důležité posvátné místo, kde schraňují svoje trofeje a pořádají ty své rituály. Vtrhnout tam se rovná slušné urážce. Také tam má sídlo jakási Matka, což by měla být nějaká nejvyšší zasloužilá představitelka jejich Kmene.
„Pro začátek,“ vloží se do toho Rak Dol, „bychom mohli zjistit, jak moc temní jsou.“
Zora vážně přikývne. „Každý z nás,“ podívá se na Rak Dol a Bardana, „se zaměří na jiný odstín Síly a měli bychom mít celkem přesný obraz, proti čemu vlastně stojíme.“
Bardan přikývne. Všichni na chvíli zavřou oči a nejspíš se ponoří do té své Síly, která jim řekne, jak moc v háji jsme.
Rak Dol si vzala na starost toho náčelníka, a když po chvíli otevře oči, jenom si odevzdaně povzdechne. „Tak je to tak, jak jsem čekala. Temný je dost.“
„Jak dost?“ dožaduje se podrobností Leese.
Keldorka neurčitě pokrčí rameny. Vypadá to, že pro svoje pocity nemůže najít vhodná slova. Na druhou stranu, říkám si, je to jedno. Horší, než co už jsem potakala a s čím už jsem se vypořádala, to být nemůže. A co vím z vyprávění od ostatních, taky už čelili kde čemu.
Podle Zory nejsou generálové moc pozadu, nechápu, jak si to mezi sebou můžou porovnat, když Rak Dol se zaměřila na náčelníka a ona na generály, ale asi je to nějaká silová vyšší dívčí, které nerozumím. Do toho Bardan našel nějaké ne moc nebezpečné v řadách Lovců. Taktéž Máti vykazuje známky Temné energie.
Tak to bychom měli. Teď ještě vymyslet plán, co s tím. Zamyšleně si mnu spánky, ve snaze přimět svou hlavu ke spolupráci a říkám si, jak to bylo krásně jednoduché, když jsem hledala dávno ztracená sithská tajemství…
Můj plán je vlastně úplně jednoduchý. Vyzvat toho Náčelníka na souboj nebo jakýmkoliv jiným způsobem se ho zbavit a nakopat Kmeny do shebse. Je mi jasné, že Leese tento pohled sdílet nebude, ale od toho tu je otevřená diskuze, že?
Nepřekvapivě, Leese má úplně jiný plány, ze kterých se mi ale žaludek obrací na ruby.
„Jak se s nima dohodnout?“ Jenom to spojení slov Lovci a dohodnout mi hýbe žlučí. „To nemůžeš myslet vážně. Podívej, co tady všechno napáchali a ty s nima chceš jednat?“
„A proč ne? Podívej,“ zarazí mě rychle. „Je to způsob, jak zabránit obrovským ztrátám na životech. Necháme se jimi uznat jako kmen a to je způsob, jak se potom dostat k jejich Radě a říct jim, že jsme mnohem silnější, než jsou oni a že to tu tedy chceme převzít.“
Nechápu, kde bere tu jistotu, že se mu tohle podaří. Ale to je jenom jedna věc. Uvnitř mě se to všechno kroutí odporem jenom při pomyšlení, že bychom si s nimi měli, byť jen dočasně, potřást rukou. Chvíli diskutujeme o tom, proč bychom měli upřednostnit jeho plán před tím mým, naši Sílou obdaření jedinci mi moc nepomáhají s tím, že i když je temný, tak si zaslouží další šanci na nápravu… Blah, blah, blah…
„Takže to vlastně jenom vězí v nějakém tvém vnitřním odporu vůči Lovcům a to je vlastně důvod, proč s nimi nejednat,“ shrne mou snahu Dailen.
Takhle jak to řekne, tak má víceméně pravdu, ale je v tom víc a já se prostě nedokážu vymáčknout.
„Hele, stejně se zařídíš po svém a bude to tak, jak si usmyslíš,“ vzdám to. Ostatně, je to tak. Pokud by v postřílení Kmenů neviděl nějaký benefit, tak by do toho prostě nešel a nemůžu čekat, že bude myslet jinak.
Spokojeně přikývne a mně je na zvracení. Než se ale stihneme dostat kamkoliv dál, ozve se venku poplach.
V první chvíli všichni zmateně vzhlédneme. I Bardan vypadá překvapeně. Vzápětí Leesovi pípá komlink a když hovor přijme, zhmotní se nad jeho rukou modrá postava nějakého důstojníka z fregaty.
„Máme tady kontakt s nepřátelskými neznámými plavidly. Přibližně 100 lodí, některé míří na plavidla Kmenů, některé na Concord Dawn a přibližně 40 cílí na Mandalor.“
To by bylo, aby nebylo, pomyslím si.
„Upřesňuji,“ pokračuje muž. „Vypadají jako těžební upravené výsadkové lodě. Podle trajektorie 4 míří na Sundari, ostatní se rozdělují nad Kmeny kontrolované oblasti. A vypouštějí nějaký sajrajt,“ dodá.
Leese reaguje rychle. „Tak na ty lodě jenom nečumte a koukejte je sestřelit! A použijte torpéda, ať zničíme i co nejvíc toho sajrajtu.“
„Rozkaz!“ postaví se do pozoru a spojení skončí.
Vzápětí Dailen varuje naši základnu, na které by teoreticky mohl nějaký výsadek skončit taky, poté se spojí i s Lovci. Nakonec se nabourá do evakuačního systému a změní poplach na stav biologického ohrožení. Všude po Sundari začne okamžitě pršet jakási divná břečka, která postupně rozleptá i tu trochu vegetace, které se tu podařilo uchytit.
Nad Sundari se objevuje jedno z našich ARC a jeden vrták se proměňuje v obrovskou kouli ohně. Ať vezl cokoliv, živé už to není. Nicméně 3 zbylé lodi dopadají na Sundari a okamžitě začnou s provrtáváním dovnitř a na síti, na kterou je Leese napojen, sledujeme, kromě tedy Zory, která upřeně zírá skrz malý světlík ve střeše skladu, co se venku děje. Lovci organizují obranu a do provrtávajících se plavidel střílí vším, co jde. A vypadá to, že protichemická látka, či co to je, je pěkná žíravina. Jak můžeme na vojácích Kmenů vidět, nerozežírá to jenom plevel, ale i kůži. Netrvá to dlouho a dva jsou zničený úplně, třetí zůstal poškozený, ale nefunkční na povrchu kupole.
„To by mě zajímalo, co to je,“ zamumlá k nám Leese. To asi nás všechny.
„Mohli bychom posbírat vzorky,“ navrhne Rak Dol.
„Akorát nemáme do čeho,“ dodám. Ale to je jenom kosmetický problém. Během chvilky máme vyhledanou nedalekou lékárnu, kam pojedeme jenom já a keldorka. Zora nemá žádnou rozumnou ochranu před tím saponátem venku, takže jít nemůže. Vzpomenu si, že Rak Dol kupovala spoustu kondomů, a i když by konečně našly využití, u Zory by tento návrh asi neprošel a nechám si ho tak pro sebe.
Leese rozhodne ukrást ještě nějaké vhodné vznášecí vozítko, protože od Lovců máme povoleno, že můžeme opustit Sundari a podívat se na to zavrtané plavidlo, ale nesmíme využít jednu z děr, která po útoku zůstala. Hm, pročpak asi?
Měla jsem do té lékárny jít sama, přemítám a netrpělivě přešlapuji u pultu a sleduji, jak prodavačka před Rak Dol vysazuje jeden výživový doplněk pro těhotné za druhým. Já už mám vše, co potřebuji a možná i něco navíc. To se vážně nedokáže soustředit čistě jenom na misi?
„Rak Dol,“ zatahám ji za ruku, „přestaň teď zdržovat, tohle si můžeš koupit potom, teď na to nemáme čas.“
„Jojo,“ odbyde mě nepřítomně a rozjařeně sleduje kupící se krabičky a kelímky, co jí lékárnice nabízí. Nejdřív poněkud zdráhavě, čemuž se nedivím, s ohledem na naše prvotní pokusy popsat, cože vlastně chceme, potom už s větší jistotou, když v Rak Dol rozpoznala vděčného zákazníka, který snad koupí vše, co jí nacpe.
Protočím očima v sloup, shab… Nakonec to nevydržím a jdu si sednout do auta a troubím. A troubím… a troubím… Už uvažuju i o tom, že se na ni vykašlu a nechám ji tu, když se vynoří ze dveří, ověšená asi 4 taškama, které nacpe do kufru.
Zpražím ji pohledem, když si sedne vedle mě, ale jenom pokrčí rameny a ukáže na cestu. „Tak jedeme, ne?“
Zavrtím hlavou a rozjedu se. Čím dál víc pochybuju o jejích schopnostech velícího důstojníka, ale tak snad Dex ví, co dělá… I když o tom pochybuju taky. Alespoň v oblasti rozdělování lidských zdrojů…
Zpátky ve skladu si všimnu, že Leese ukradl pouze čtyř místný air speedr.
„Jo, já vím,“ odvětí, když na to poukážu. Přijde mi to poněkud netaktní, vůči Bardanovi, který nám tu pomáhá, co může, ale ten nepůsobí, že by se ho to nijak extra dotklo.
„Mám další povinnosti na severu, takže pokud už mě tady nepotřebujete, vydám se na cestu.“ Rozloučíme se s ním a naše cesty se pro tu chvíli rozdělují.
Na vrchu kupole, pár metrů od vrtáku, narážíme ještě na jeden drobný problém, který jsme nikdo nepromyslel. Zora nemá žádnou dýchací masku ani skafandr, zbroj nic, takže jakmile otevřeme dveře, bude vystavena tomu sajrajtu venku.
„Dokážu zadržet dech,“ namítne. Trochu pochybovačně se na ni podívám a říkám si, jak si to vlastně představuje. Ale je to forcer, vím, že ti dokážou podpořit svou výdrž pomocí Síly. Otázkou je, na jak dlouho. Ale Leese se netváří moc spokojeně, ale nezbývá, než Zoře věřit. S Rak Dol začnou hopsat kolem vrtáku, zatím co já marně přemýšlím, k čemu bych tu mohla být užitečná.
„Ty, Leese,“ dojdu k němu a poklepu mu na rameno.
„Hm?“
„Napoj mě na místní radiovou síť, třeba se dozvím něco zajímavého.“ Nic lepšího mě teď nenapadá, než alespoň odposlouchávat, co se děje uvnitř.
Sedím na kupoli a naslouchám rádiovému šumu ve sluchátku, ale buď tomu nerozumím, když spolu mluví v jejich jazyce, a nebo neříkají nic moc zajímavého. Mezitím se vznášedlo zvedne a Zora manévruje k jednomu uvězněnému stroji, aby ho pomohla vytáhnout.
Zora našla nějaké Lovce kolem nás. To, že mě to nepřekvapuje, je jedna věc. To, že mě to znervózňuje a značně frustruje, je věc druhá. Klidně mi může stát za shebsem a já o tom vůbec nemusím vědět. Mračím se na ně, když už na ně bylo upozorněno a oni shodili svoje maskování. Také mají zájem o dva droidy, který by vytaženi z kokpitu útočné lodi, a kteří tak mohou nést cenná data ohledně jejich úkolu. Nakonec skončíme dohodnuti, že šťourat se v nich bude na základně Lovců, ale můžeme být přítomni. Vow, nestíhám zírat. To by mě snad nenapadlo ani ve snu, že by s námi Lovci byli ochotni cokoliv sdílet. Mají u mě malé, bezvýznamné… Ale co to kecám. Nemají. Pořád mám chuť je na místě vykopnout hluboko do vesmíru.
Dílna vypadá jako kterákoliv jinde ve světě. Místnost plná všelijakých dílů, nástrojů, zapáchající těžce po kovu a oleji. Nástroje mi nic neříkají, práce techniků také ne, tak aspoň sleduju ty techniky. Sice šance, že nás zkusí provrtat šroubovákem nebo nás rozpůlit fúzním řezákem, je malá, stejně nechci ponechat nic náhodě. Nebo, zkousnu si ret, si dokonce přeju, aby se o něco pokusili? Možná nestojí v první linii, ale okupanty to z nich menší nedělá. Udělali by mi radost, pro jednou.
„Tak co? Jak jsi to zvládla?“ otočí se Leese na Zoru, zatímco sleduje Kmenové pracovníky rozebírajících jednoho z droidů, který byl nakonec jediný použitelný.
Ta na něj upře svá krásná kukadla, pečlivě obtažená černou linkou a orámovaná dlouhými řasami. „Musela jsem se jednou nadechnout,“ přizná a zamrká očima.
Prudce vtáhnu vzduch mezi zubama. „To si děláš srandu?!“ obořím se na ni. Abych ji neublížila, mám sto chutí začít mlátit hlavou proti zdi, protože ten vnitřní tlak už začíná být k nesnesení. Vždycky, když už ji rozdýchám, tak vyrukuje s něčím novým. „Takže je ti úplně jedno, že můžeš nakazit všechny tady!“
„Nemyslím, že by to bylo nebezpečné,“ pokrčí rameny.
Už nemám chuť mlátit hlavou o zeď. Teda, ne tou vlastní. Mám chuť ji čapnout a mlátit její hlavou o zeď. Rozmazat ten ksicht do neurčité kaše a konečně ji přimět myslet trochu týmově. Něco z toho se mi musí odrážet v očích. Leese má svůj nesouhlasný výraz, ale zjevně se zase bude snažit vyrovnávat svým zachováním klidu můj výbuch.
„Raději ti odebereme krev na testy, ať máme jistotu, Zoro.“ O chvíli později putují vzorky do naší laboratoře na lodi. Technici, kteří celou záležitost znepokojeně sledovali, nakonec dotáhnou hermeticky uzavíratelný oblek a Zoru přinutíme si ho nasadit. Mračí se, šklebí se, mrmlá si něco pod nosem, něco jako, že ji to nebude slušet a že je to zbytečné, ale koho to shabla zajímá. Spíš to možná souvisí s tím, že nebude moc na své okolí používat svoje triky. Tolik k jejímu charismatu. Bez svých feromonů není nic. Co jsem já bez svých pistolí? Myšlenku zaženu. Jsem snad filozof?
Útok byl mnohem rozsáhlejšího rozsahu, než jsme si mysleli, na různá místa mířilo celkem 100 objektů, na Mandalor celých 60. Nicméně snad nedokázaly napáchat žádné relevantní škody, zjišťujeme, když technikům začne hvízdat komunikátor.
Nerozumím, tomu, co říkají, ale Rak Dol s Leesem určitě ano. A vzhledem k tomu, jak se oba užasle a trochu zděšeně dívají a podle zuřivě diskutujících techniků soudím, že příjemné zprávy to nejsou.
„Rakghoulí mor,“ vloží se do jejich debaty Dailen. Syknu. To nám ještě chybělo. Střelím pohledem po Zoře a uvnitř mě se to všechno sevře ještě víc. „S tím máme bohaté zkušenosti,“ dodá. „Doporučuji použít oheň. Hodně ohně.“
„Něco na způsob mikrovln?“ zamyslí se technik.
„Ne, oheň. Nakažené musíte spálit, jinak se z nich narodí další malé potvory, které budou pokračovat v nákaze.“
„Plamenomety jsou nejlepší,“ dodám.
Technici se netváří moc přesvědčeně, když odbíhají předat zprávu dál a sehnat potřebné vybavení, ale lepší bude nám v tom věřit.
V místnosti osiříme. Nejsem si jistá, co dělat dál. Vyběhnout a pustit se do ochrany města? Koneckonců, v ohrožení jsou všichni obyvatelé, ne jenom Kmeny. A stát tady takhle nečinně není můj styl. Na druhou stranu, nechali nás samotné v jejich základně a v tom zmatku by se toho dalo využít. Nemusíme bojovat každou bitvu, která se vedle nás rozhoří. Bojovníků je venku dost. Zahledím se na konzoli. Leese si zamyšleně kouše nehty, také zřejmě stojí před podobným dilematem. Také bychom rádi věděli, kdo za tím útokem stojí, kdo a proč je cílem.
„Hele, co kdyby ses nalogoval do toho jejich systému?“ kývnu na nikým nechráněnou konzoli. Leese se na ni zamyšleně podívá a v očích mu svítí ten lačný svit, který má, když se může dostat k nějakým datům. „To zvládneš, ne?“
„To není vůbec špatný nápad,“ přesune se. Za chvíli už obchází bezpečnostní systémy a prohlíží to, co by prohlížet neměl. Co by byl Leese bez svých technických znalostí?
Přišli výsledky rozboru Zořiny krve. Má akorát zvýšenou aktivitu imunitního systému, ale nic, čeho bychom se měli bát. Hned jak si zprávu stihneme přečíst, Zora sundavá svůj oblek a já mám chuť po ní hodit první věc, která mi padne do ruky. Do dlaně mi vklouzne pažba blasteru. Co taky jiného? Velice lákavá myšlenka, ji sundat. Jenom ji uspat. Dočasně?
Píchne do sebe bactu s tím, že na sobě ten oblek nebude mít ani o vteřinu déle. Nebezpečný to není, tak co. Nebere na vědomí, že fakt, že výsledky potvrdili, že to není corelianská horečka, neznamená, že s ní nic není. Ať tak nebo tak, mám pocit, že se nás snaží dostat co nejrychleji do hrobu. Stejně si rychle dopínám oblek, tak jako Leese. Nakonec se Zora k mému překvapení alespoň omluví.
Podle hlášení to vypadá, že se mor zaměřil pouze na členy Kmenů. Zajímavé… Komu by asi tak hrozně leželi v žaludku? Nebo někdo doufal, že se nás konečně zbaví a zabije tak dvě mouchy jednou ranou? Tápeme ve tmě, Leese mi ale prozradí, že to vypadá na Republiku. Snažím se z toho mít nějaký určitější pocit, třeba pocit zrady… Ale ani při prvních známkách, že Republika se nás snaží zničit, jsem si nepřipadala zrazená. Ostatně, Republika je velice široký pojem a jenom její malá část se nás snaží sprovodit z jejího povrchu. A tu malou část by bylo možné zničit. Však on ten čas přijde a prozatím tak vezmu informaci na vědomí. Nic přesnějšího nevíme, byť podezření padá klasicky na rozvědku.
Čas se opět zkrátil a musíme pokračovat v našem úkolu. Opouštíme tedy základnu a vracíme se zpět na hotel, kam už vyrazil i Dex.
Plukovník už si v hotelu stihl udělat pohodlí. Nohy na stole, spokojeně chřoupe popcorn z našeho nového popcornovače. Hbitě mu hrábnu do misky, ale hned jak si kořist strčím do pusy, zašklebím se.
„Fuj, vždyť je to sladký.“
„Ideální,“ spokojeně mlaskne. Zavrtím hlavou a jdu si udělat sýrový.
Když už jsme všichni nějak usazení, zasvětíme ho do celé situace. Lehce se mračí, doptává se na detaily a postupně plánujeme další postup. Leese vyrukuje se svým „budeme vaši kamarádi“ plánem. Jak ho tak Dex poslouchá, vidím svůj obličej. Přesně takhle nějak jsem se tvářila před chvílí taky. Věděla jsem, že se na to bude dívat jako já. Tady jde prostě o Mandalor, o národní hrdost a pýchu, o to, že se s nepřáteli nebratříčkujeme, ale zadupáváme je do země. Tohle taky Leese nepochopil. Pořád se na Mando´ade dívá očima auretiise. Během diskuze si vzpomenu na dvě věci. Vypeskovat Rak Dol za něco, co měla udělat, ale neudělala a že jsme tak nějak zapomněli řešit ty osoby citlivé k síle, co skrývají kdesi v podzemí.
Nejdřív ale Rak Dol (já už si jako hráč nepamatuju, co to bylo… ale vím, že jsem měla něco na srdci a že jsem to řekla ). Dex se spokojeně hrabe v popcornu a mně po chvíli přijde absurdní, že jsem to já, kdo peskuje Rak Dol, která má vyšší hodnost než já.
„A vůbec, Rak Dol, nemáš tady náhodou nejvyšší hod…“ zarazím se v půli slova a pohledem sklouznu ke kap… shab, plukovníkovi, který se na mě upřeně dívá.
„Teda, promiň,“ snažím se to rychle urovnat a v obranném gestu před sebou máchám rukama. „Ale jak s náma netrávíš moc času…“
„Já ti dám, ty…“ mým směrem letí spousta popcornu. Sladkého… Fierfek, proč má tak velké ruce?! Pak toho nabere zbytečně moc, a kdo se tomu má vyhnout? Nebezpečně manévruju na židli, ve snaze vyhnout se dešti nadýchané kukuřice, a když už si myslím, že mám vyhráno, gravitace zvítězí a já se skutálím na zem. Pode mnou to křupe a po chvilce se odněkud vynořuje uklízecí droid. Za hurónského smíchu své jednotky si sedám zpátky na židli. Směju se s nimi. A cítím, jak se nálada trochu zvedla a uvolnila. Stále se smíchem se snažím zbavit se drobků nalepených na svém oblečení, Leese mi alespoň opráší záda.
„Dobrá, jaký je teda plán?“ vrátí se Dex k tématu. Obdivuji ten jeho vyrovnaný klid.
Podařilo se nám zajistit si schůzku s vrchním velením Kmenů. Zatímco Zora se vydala prošetřit ty Silové jedince, my vystupujeme před paláce. Mám trochu knedlík v krku. Pokud půjde aspoň něco podle plánu, tak odsud dnes odejdeme jako vítězové a Kmeny se budou muset zdekovat pryč. Dřív nebo později. A co je to něco podle plánu? Nějak eliminovat nebo přesvědčit toho vrchní válečníka, že je na čase odsud vypadnout. A už se nevrátit. Všechno je to na Leesovi. Přiznám se, že mu úspěch nepřeju. Chci boj. Chci jim ukázat, že Mandaloriani mají zuby a drápy a ve chvíli, kdy jim někdo šlape v jejich teritoriu, umí se s nimi ohnat. Nejsme národ, který se nechá porobit, ani národ, který s někým vyjednává. Jsme národ, který vetřelce vynáší v zubech. Chápu, že Leese není Mandalorian a tak tomu nerozumí a nechápe to, ale když se chystá jednat v zájmu Mandalorianů, měl by jednat tak, jak si národ přeje, ne tak, jak si on myslí, že je to nejlepší. Povzdechnu si, asi mu to ale nevysvětlím. Vlastně to není o tom, že by nechápal, nebo tomu nerozuměl. Zná všechna fakta, ale je příliš Leese, než aby to přijal a jednal podle toho. Je jako rodič, když svému potomkovi říká: Já vím nejlíp, jak se ty cítíš a proto to bude tak, jak já říkám. Ironické, že? Myslí to dobře, ale nehledí na to, co ostatní chtějí. Spíš by se dobře ztratil mezi Jedii. Ti mají to samé smýšlení, typu: Já to chápu, ale vím to nejlíp.
Vstupujeme do obrovské haly. Po stranách se ční řady soch, v zadní části trůnního sálu je schodiště vedoucí k trůnu, na kterém se nezúčastněně rozvaluje obrovská postava. Můj dnešní nejdůležitější cíl.
V přední části je ale umístěn dlouhý stůl, za kterým posedává řada postav v bílém armoru. Generálové. Podle informací jsou někteří nadaní k Síle. Otázkou je, zda si dovolí ji otevřeně použít.
Jeden z těch generálů pronese jakousi uvítací řeč a vyzve nás, abychom předložili naši žádost.
„Chci mluvit s náčelníkem Kmene,“ kývne Leese dozadu k rozložité postavě.
„Budete mluvit s námi,“ odsekne.
Koutkem oka se ohlédnu na Leese a všimnu si napjaté čelisti. Tohle bude chtít všechen jeho um a já se modlím k Mandě, aby se mu to nepovedlo. Nezachytím, co se přesně řeklo, ale jeden z těch generálů najednou výhružně vystartoval po Leesovi.
Pohnu se velmi rychle a zastoupím mu cestu, ruce položené na obou blasterech. Měří si mě, jako by se rozhodoval, zda mě smete z cesty teď, nebo až za chvíli. Nikdo jiný se nepohne. Nebojím se ho, upřímně doufám, že začne střílet. Ale bohužel ho jeden z dalších generálů odkáže do patřičných mezí. Ustoupí a po chvilce se já opět uvolněně postavím do řady.
Prohlížím si jednotlivé tváře, armory a snažím se odhadnout, jak dlouho bude trvat, než se přes ně dostaneme. V okolí se nachází pár strážných, další drobná komplikace. A také netuším, jaké je zabezpečení celého sálu. Nějaké tu přeci být musí. Přeměřuji vzdálenost od své pozice k trůnu, vyhledávám si kryty, kterých tam moc není, ale něco ano. Na půl ucha poslouchám Leesův proslov. Samé blah blah blah, ale nic, co by toho nahoře donutilo se s námi sejít v soukromí. Proč mu sakra neřekne, že má něco, co je určeno jenom pro jeho uši, ale jinak nemá problém s tím vyrukovat tady, přede všemi. S tím vším, co už mu naznačil, by náčelníka mohlo trknout, že na něj máme nějakou špínu. Takhle to vypadá, že jenom těžce hádáme, ale průkazný materiál nikde.
Proslov skončil a napjatě hledíme na náčelníka, který mezitím začal dávat pozor a poslouchal slova, která mu byla určena.
„Ne,“ jediné slovo. Slovo, které pohřbilo Leesovi naděje na nějaký klidný závěr na Mandaloru. Ten je tím zamítnutím tak překvapený, že chvíli není schopen ani reagovat.
„Slyšeli jste náčelníka, odejděte.“ Generál se ani nesnaží zakrýt samolibý úsměv.
Koutkem oka si měřím Dailena a čekám na jakýkoli pokyn to tu rozstřílet. Nebýt Dexe, tak tam asi stojíme hodně dlouho. Ve chvíli, kdy se generálova hlava rozprskla na kaši a zacákala kolem překvapeně stojící spolubojovníky, a kdy vyzval toho náčelníka na souboj, jsem měla sto chutí nadšeně zavýsknout. Takhle jsem jenom nadšeně vytáhla blastery a s ještě větším nadšením se dala do střelby.
Boj pro mě není nijak náročný. Kupodivu je na naší straně moment překvapení a první padají celkem rychle. Zůstanou jenom dva Lovci, kteří se čas od času kdesi zhmotní, zkusí někoho přeseknout vejpůl, ale už jsme s nimi vybojovali příliš mnoho soubojů, než aby nám byli vážnou hrozbou. Jedním koutkem oka hlídám Leese, který se krčí za sochou na opačném konci sálu. Mám o něj trochu strach, když jsme od sebe takhle daleko, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mu hrozilo nějaké výraznější nebezpečí. Rak Dol si určitě poradí sama.
Zatímco já si spokojeně odstřeluji jeden cíl za druhým, Dex zažívá hotové peklo. Náčelník odněkud vyhrabal bazooku, a tak mi válečník každou chvíli mizí v obrovské ohnivé kouli. Trůnní sál je naplněn dýmem a všude lítá hromada drobných či větších úlomků. Socha, u které Dex stál, se už dávno zřítila na zem. Ale on stojí dál. Neochvějně opětuje palbu a pomalu se k Náčelníkovi přibližuje. Přemýšlím, jak bych mu s ním pomohla, ale v tuhle chvíli bude nejdůležitější zbavit se všech jeho přisluhovačů a pak se všichni budeme soustředit na vůdce Kmene. Přemístím se o sochu blíž k trůnu. Měli bychom si ale pospíšit. Ani Dex v tomhle nemůže stát donekonečna.
Náčelník je mrtev. Ale nedal se lacino. Cítím, jak mi po tváři stéká krev a sečná rána na hrudi se pomalu začíná probouzet k životu, jak se mi pomalu odplavuje adrenalin z krve. Ale to nic není. Zastrčím blastery do pouzder a vrhnu se k Rak Dol, která bezvládně leží na zemi. Kontroluji životní funkce a úlevně si oddychnu. Tep je sice poněkud nepravidelný, ale je a dýchá. Doufám jen, že dítě je v pořádku.
Dolehne na mě to náhlé ticho a únava. Takhle si lehnout vedle Rak Dol, stulit se do klubíčka a zapomenout na svět kolem sebe. Myšlenky na klid rychle zaženu a rozhlédnu se kolem sebe. Kam jen ten meč upustil. Ušlíbnu se. Upustil… Dex mu velice šikovně usekl paži svým lightsaberem. Pokud chci najít meč, asi bych měla hledat ruku. Tu Náčelníkovu. Poohlédnu se na válečníka, který se ztěžka opírá o zbytky nějaké židle a z levé ruky má pouze pahýl. Za dnešní vítězství obětoval kus sebe, ale získal svobodu svého národa. Jeden z těch, co se vzdali, potom ohlásí celému Mandaloru, že Náčelník byl poražen a že novým Náčelníkem je Dex, který samozřejmě požaduje stáhnutí se Kmenů z celé soustavy.
Našla jsem tu ruku i s mečem. Kdysi patříval Vizslovi, obávanému vůdci Death Watch. Co přesně se s ním stalo, nikdo neví. Snad prý zemřel při útoku na palác, kdy také zemřela Dutches. Meč tak zůstal v paláci a nějak se dostal do rukou Náčelníka. Zálibně si meč prohlížím. Krásná a neuvěřitelně historicky hodnotná práce. Všimnu si, že se Leese tváří trochu zklamaně, ale akceptuje, že je to moje kořist. Mám nicméně trochu jiný plán. Tiše si povzdechnu a v duchu se srdceryvně s relikvií rozloučím.
„Je tvůj, Dexi,“ řeknu tiše a podávám mu meč.
Nesvůj se pro něj natáhne. „Ehm… Jo… No… Tak děkuju.“
Povzdechnu si. Ještě ho dávám do rukou někomu, kdo ten skvost nedokáže ani ocenit. Ale je ve správných rukou. Ostatně, ten meč byl svědkem vzestupu a pádů mnoha válečníků, snažících se vydobýt si své výslunní v galaxii. Nyní je symbolem velkého vítězství a já pevně věřím, že bude Dexovi sloužit dlouho a dobře. Pokud si tedy nenechá také useknout ruku a pokud se nenechá následně zabít… Snad ten meč není prokletý… Mnoho štěstí svým předchozím majitelům nepřinesl… Možná bych mu ho raději měla v zájmu ochrany jeho zdraví a života zase vzít a prodat nějakému darebákovi…
„Ve městě se rozhořel boj,“ přetne mi myšlenky jediný přeživší z Kmenů. „Matka nehodlá uznat Tebe jako náčelníka a odejít. Vypadá to, že Kmeny jsou tu rozděleny na alespoň dvě frakce, jedna stojí za Tebou a druhá za Matkou a vzájemně si jdou po krku.“
Boj ještě neskončil. Vypadá to, že nakonec budu mít nějakou šanci si ještě ulovit nějaké to Lovecké brnění. Ale nejdříve se všichni potřebujeme trochu dát dohromady.
Odpočívám a při odpočinku, když nemám co dělat, přemýšlím. Poslední dobou moc a nad věcmi, nad kterými jsem nikdy přemýšlet nechtěla, ale nevyřešené záležitosti jsou stále čím dál víc neodbytnější. Jako bych se před lety zahrabala hluboko pod zem, odstřihla se od všeho a teď se pomalu deru na světlo. Není to příjemné a dost to bolí. Ale je na čase se všemu postavit čelem. Ještě že mám kolem sebe lidi, o které se můžu opřít a kteří mi dodávají sílu kráčet se vztyčenou hlavou vpřed. A kteří mě určitě ve štychu nenechají.
Jedna z věcí, které chci vyřešit, je otec. Něco se s ním stalo a já mám konečně dost síly a odvahy zjistit co. Z nějakého důvodu kdysi nepřišel domů a určitě ne proto, že by chtěl. Už dávno mě napadlo, když jsem tak poslouchala vyprávění chlapců o jejich mandalorianských výcvikových seržantech, jestli i on se nestal členem Cuy´val´dar. Bála jsem se ale zeptat, zda ho neznají. Šance je malá, jednotek na výcvik byla spousta, ale někde začít musím. A jestli se na začátku války vrátil domů a porušil tak slib daný Jangovi, našel jej prázdný. Nebo možná obývaný cizí rodinou. To nejspíš. Sama jsem mu moc vodítek nenechala.
Taky mi v hlavě hlodá Ashoka. Nerozešli jsme se zrovna v dobrém. Ve zlém taky ne, ale celá ta záležitost s Temným pánem mezi námi zanechala širokou propast. Snad ne tak, abychom spolu opět nemohli dobře vycházet.
Rozhodnu se zajít za Leesem. Ideálně hned. Plánuje se odlet do Hapanského průsmyku a já ho chci požádat, respektive mu oznámit, že zůstávám s Dexem na Mandaloru. Dokud jsou tu Lovci, dokud od nich planeta a systém nebudou očištěni, mám úkol, který je pro mě důležitější, než jeho rodinné neshody. Zarazím se uprostřed zapínání opasku. Už snad pomalu chybí jen to, abych začala nosit těžký armor…
Leese najdu v jeho kajutě, zjevně plánuje náš výlet k Hapanům, vedle něj leží nedomyslitelný hrnek s kafem.
„Můžu na chvíli?“ Neptám se na povolení, jasně, že můžu. Opřu se o jeho stůl a oznámím mu, že tu chci zůstat.
Tváří se zamyšleně a přikývne.
„Rozumím tvým důvodům, ale ten boj dole hned tak neskončí. To bude trvat týdny, možná měsíce, než se odsud podaří Kmeny vyštípat.“
Mlčím a poslouchám. Jsem zvědavá, co z něj vypadne.
„Chtěl bych, abys se mnou jela ještě k Hapanům, pomoct mi vyřešit tu záležitost.“
Zašoupu nohama. „Budeš s sebou mít Rak Dol a Zoru,“ namítnu. „Ruku, a další kluky, kteří cítí povinnost k Adře.“
„To ano,“ souhlasí. „Ale na tebe se můžu spolehnout nejvíc,“ povzdychne si.
Zírám do země. Vím, co tím myslí. Rak Dol je teď sice vlastně vrchní velitelkou Adry, když Dex to tu zabalil, ale nemyslím, že je správná volba… Rak Dol je na to příliš ztřeštěná. Sotva zvládá velet sama sobě, natož ostatním. A Zora… Řekla jsem to, abych mohla říct víc jemu blízkých jmen. A on si je toho vědom.
„Nenutím tě,“ dodá po chvíli tíživého ticha. „Jenom bych byl rád, abys mi kryla záda,“ usměje se.
Po chvíli přikývnu. Vnitřně cítím, že je to tak správně.
„Díky,“ věnuje mi unavený úsměv. Přibylo mu šedin. A vrásek. Kolem úst se mu usadila jistá tvrdost, která tam dříve nebývala. Všichni jsme se změnili. Každý jsme se někam posunuli. I když u Zory si nejsem jistá. „Vážím si toho,“ zamumlá tak tiše, že ho skoro přeslechnu.
Jsem už na odchodu, ale otočím se a ušklíbnu. „Nechat tě napospas Rak Dol a Zoře? To tě můžu na místě rovnou zastřelit.“ Oba se zasmějeme a pak už se za mnou zavřou dveře. O pomoc s hledáním buira a Ashoky ho požádám později. Jedno pěkně po druhém. Teď tedy vzhůru na Hapanský průsmyk, vysvětlit jeho sestře sedící na trůně, že ten trůn tak trochu není její a pěkně ji požádat, aby se ho vzdala.
