Fakta/Teorie/Realita
Dnes
Starší
Jsou fantasy hry na hrdiny i pro dospělé?
D&D bylo první hrou na hrdiny (RPG). A definovalo jednoduchý koncept: Hrdinové z fantasy ság a pověstí bojují „v podzemí“ proti nestvůrám, sbírají poklady (loot), řeší hlavolamy a vyhýbají se pastem. Nakonec porazí hlavního zloducha a vrací se domů se zaslouženou odměnou (obrovským pokladem), kde je všichni oslavují jako zachránce.Dnes se to zdá jako největší klišé, které by přece nikoho nebavilo. A přesto si myslím, že je geniální. Ve své době dokázalo zaujmout skrz DrD i (deseti)tisíce hráčů v Česku. Proč se dnes mnoho lidí od tohoto konceptu tak distancuje?
První věc, kterou je třeba si uvědomit, že hry na hrdiny (a teď myslím mainstream) se vždy soustředily hlavně na teenagery, na hráče od cca 10 let. V této věkové kategorii začíná hrát RPG nejvíc hráčů. Jsou to děti, které vyrostly na pohádkách a ještě jim teče mléko po bradě. Svět pohádek, stejně jako svět těchto dětí, je černobílý. Zlo versus dobro. Hrdinové verzus padouši. Rytíř, co pro srdce sličné panny neváhá riskovat svůj život a postavit se drakovi. Není to jen o černobílém vidění světa, ale i o víře. Víře, že dobro nakonec přemůže zlo, že hrdinové zvítězí, že na trůn usedne moudrý král, který přinese zemi opět mír a blahobyt. Žádné dítě o tom nepochybuje. Žádné to nezpochybňuje. A tento svět má velmi blízko k onomu RPG klíšé. Proto si myslím, že jsou fantasy RPG tak populární. Proto si myslím, že je D&D a průzkum podzemí tak oblíbený. Má to nádech tajemna a navíc boj dobra se zlem, který bude odměněn velkým pokladem. A proto je mezi dětmi tak oblíbený Harry Potter.
A jak hráč stárne, začíná o tomto klišé pochybovat. Začíná to zcela nevinně: Jak se ten medvěd, kterého jsme porazili, dostal za ty zavřené dveře? Proč luk střílí jen x sáhů, a ne 10krát x sáhů? Jak je možné, že existuje tolik podzemních komplexů? Tolik pokladů vytváří nereálnou ekonomiku. Jak se živí a jak vlastně žijí trpaslíci v podzemí bez zdroje světla? Vždyť je to uhozené. Vlastně celý ten boj v podzemí je uhozený, stejně jako neforemné fantasy rasy s lidskými vlastnostmi. A proč vlastně proti bojujeme proti nestvůrám? Přece se vše musí dát vyřešit mírumilovně, vyjednáváním. A ten zloduch na konci přece jen nebyl úplně špatný, jen byl prostě egostický. A vůbec, těch bojů je ve hře nějak moc. V pravidlech je jim věnováno až příliš mnoho místa. Nezahrajeme si raději Fate nebo My Life with Master?
Ač nechci žádnou hru shazovat (a všechny výše uvedené jsou velmi zdařilé), tak si myslím, že k hraní RPG mainstreamových her je potřeba přihmouřit v dospělosti oči, najít v sobě kus dítěte. Jinak se vám nemůžou líbit. Je potřeba se oprostit od pochybností a nasát trochu dětského pohledu na svět. Zase chtít objevovat tajemné a zpuchřelé, bojovat proti zlu (ať už je to cokoliv, co se hrdinům postaví do cesty), nehledat v dobrodružství logické chyby. Jen tak si člověk může hru naplno užít. Otázka je, jestli to vůbec jde.
Fantasy RPG mi někdy přijdou jako foglarovky. Děti je milují, a kdo je v mládí nezkusil, v dospělosti se pro ně už jen ztěží nadchne. Ano, zahraje si hru, přečte si jednu knížku, ale to skutečné kouzlo už mu zůstane skryto. Znám pár hráčů, kteří hráli jako kluci DrD a od té doby nic a stále na něj rádi vzpomínali. Pak si ho zkusili po mnoha letech zahrát znovu (už v dospělosti) a najednou jim ta hra přišla strašně stupidní. Stejně tak si vzpomínám, jak jsme měl rád jako kluk foglarovky, ale když si dnes zkusím nějakou přečíst, tak mi najendou přijde stupidní. Vidím tam spoustu logických chyb, které jsem v mládí neviděl. A to byly mé nejoblíbenější knihy (zvlášť Chata v jezerní kotlině).
Když však chcete nadchnout malého kluka, desková fantasy RPG je sázka na jistotu. Zkusil jsem do hry zapojit svého desetiletého synovce, který do té doby nikdy žádnou deskovou RPG nehrál, a byl nadšený z ohono fantasy klišé, z figurek, kostek, map jeskyní (vytiskl jsem battlemapy vytvořené v Dungeon Designeru 3 do velikosti, jak jsou v Tilesech) a všeho okolo. A tehdy jsem si uvědomil, jak je smutné, že se od tohoto konceptu tolik hráčů a herních vývojářů sistancuje. To, co mnohým dospělým hráčům přijde překonané, a co se nazývá „špatným herním stylem“, to malé kluky nejvíc baví.
A pak je otázka, nakolik jsou tedy fantasy hry na hrdiny i pro dospělé.
Napsal: ShadoWWW
Víš noire, tomu se říká slovíčkaření na kontextu. V diskusi existuje takový vzor:
- A: obecné prohlášení opomíjející variace a nuance
- B: obecné prohlášení opomíjející variace a nuance
1: shoda, případně rozpor, ale pochopení, intuitivní doplnění nuancí toho jak druhá strana zamýšlela svůj výrok.
2: vzájemné pochopení, ale nesouhlas, případně nepochopení obecného prohlášení:
A - upřesnění variací a nuancí předchozího prohlášení
B - upřesnění variací a nuancí předchozího prohlášení
...opakování do okamžiku shody nebo plného rozporu
Typický příklad:
A - zabít člověka je prostě špatné (obecná deklarace)
B - opravdu? Co třeba případ euthanazie?
A - tak jistě, euthanasie ale není typický případ, jde o zabití se souhlasem, podobně jako třeba zabití v sebeobraně taky neni špatné
V tu chvíli mohou nastat dvě situace. Buď B stojí o diskusi a zajímá ho názor A a v tom případě prohlásí něco jako "aha, tak v tom případě se shodujeme" případně "dobře, nesouhlasím s Tebou, ale chápu kam míříš".
Nebo, jako naprosto typicky v Tvém případě, protože tenhle přístup zaujímáš takřka pořád, B nestojí o diskusi ale o promlácení svého názoru a v tom případě odmítne přijmout upřesnění a namísto toho začne slovíčkařit na upřesněních a vyvracet s nimi význam původního.
Například: "AHA! Takže když teď tvrdíš že euthanasie neni špatná tak vlastně vůbec neni pravda když si tvrdil že je špatné zabít člověka a jen si plácal nějaké nesmysly!!" Takový přístup se pak projevuje třeba překrucováním toho co kdo napsal a quotation miningem mimo kontext, což jsou co jsem tak koukal oboje Tvé velmi expertní disciplíny (a ano, poznám to bezpečně i kvůli tomu že jsem to svého času taky praktikoval, narozdíl od Tebe mi to ale později začalo připadat poněkud laciné)
Víš, popravdě je tenhle Tvůj přístup už docela únavný a nejhorší je, že bez ohledu na to kolikrát Ti na nesmyslnost Tvého stylu diskuse poukážu, v další diskusi to na mě zkusíš znovu a ani se nenamáháš to obměnit, tyhle naše diskuse mi pak připadaj fakt jako přes kopírák.
Takže stejně jako jsem Tvoje překroucení opravoval v minulých postech (podobně jako mnohdy v předchozích diskusích) tak bych i teď měl asi zopakovat že věta "symbolika smrti je pro mě ok" bylo napsáno v kontextu mého dlouhodobě konstantního prohlášení "nemám nic proti tomu když tam někdo něco vídí, vadí mi když to vnucuje jako autorův záměr" a odkazem na Silmarillion jsem se na začátku nesnažil poukázat na to že by tam žádná taková alegorie být nemohla, ale že jsi svým prohlášením o metafoře smrti celou alegorii Valinoru naprosto nepřípustně zjednodušil a hromadu věcí si sploštil do roviny poměrně nudné přímočarosti.
Každopádně i když tohle napíšu a vyjádřim se i k dalším Tvým překroucením a různým účelově vytrženým citacím, tak Ty stejně, jako pokaždé v minulosti, budeš dál pokračovat ve své dogmatické snaze prokázat že jen Ty, Ty a Ty máš pravdu, speciálně když diskutuješ se mnou, protože z nějakého důvodu trpíš obsedantní kompulzí snažit se speciálně mě dokázat že jsi jaksi intelektuálně nadřazený a znovu se zacyklíme do naprostého nesmyslu.
Takže pokud po tom tak strašně toužíš, tak ano noire, vyhrál jsi, gratuluji, jsi lepší a očividně a bez nejmenší pochybnosti jsi dokázal že vůbec netuším o čem mluvím.
- A: obecné prohlášení opomíjející variace a nuance
- B: obecné prohlášení opomíjející variace a nuance
1: shoda, případně rozpor, ale pochopení, intuitivní doplnění nuancí toho jak druhá strana zamýšlela svůj výrok.
2: vzájemné pochopení, ale nesouhlas, případně nepochopení obecného prohlášení:
A - upřesnění variací a nuancí předchozího prohlášení
B - upřesnění variací a nuancí předchozího prohlášení
...opakování do okamžiku shody nebo plného rozporu
Typický příklad:
A - zabít člověka je prostě špatné (obecná deklarace)
B - opravdu? Co třeba případ euthanazie?
A - tak jistě, euthanasie ale není typický případ, jde o zabití se souhlasem, podobně jako třeba zabití v sebeobraně taky neni špatné
V tu chvíli mohou nastat dvě situace. Buď B stojí o diskusi a zajímá ho názor A a v tom případě prohlásí něco jako "aha, tak v tom případě se shodujeme" případně "dobře, nesouhlasím s Tebou, ale chápu kam míříš".
Nebo, jako naprosto typicky v Tvém případě, protože tenhle přístup zaujímáš takřka pořád, B nestojí o diskusi ale o promlácení svého názoru a v tom případě odmítne přijmout upřesnění a namísto toho začne slovíčkařit na upřesněních a vyvracet s nimi význam původního.
Například: "AHA! Takže když teď tvrdíš že euthanasie neni špatná tak vlastně vůbec neni pravda když si tvrdil že je špatné zabít člověka a jen si plácal nějaké nesmysly!!" Takový přístup se pak projevuje třeba překrucováním toho co kdo napsal a quotation miningem mimo kontext, což jsou co jsem tak koukal oboje Tvé velmi expertní disciplíny (a ano, poznám to bezpečně i kvůli tomu že jsem to svého času taky praktikoval, narozdíl od Tebe mi to ale později začalo připadat poněkud laciné)
Víš, popravdě je tenhle Tvůj přístup už docela únavný a nejhorší je, že bez ohledu na to kolikrát Ti na nesmyslnost Tvého stylu diskuse poukážu, v další diskusi to na mě zkusíš znovu a ani se nenamáháš to obměnit, tyhle naše diskuse mi pak připadaj fakt jako přes kopírák.
Takže stejně jako jsem Tvoje překroucení opravoval v minulých postech (podobně jako mnohdy v předchozích diskusích) tak bych i teď měl asi zopakovat že věta "symbolika smrti je pro mě ok" bylo napsáno v kontextu mého dlouhodobě konstantního prohlášení "nemám nic proti tomu když tam někdo něco vídí, vadí mi když to vnucuje jako autorův záměr" a odkazem na Silmarillion jsem se na začátku nesnažil poukázat na to že by tam žádná taková alegorie být nemohla, ale že jsi svým prohlášením o metafoře smrti celou alegorii Valinoru naprosto nepřípustně zjednodušil a hromadu věcí si sploštil do roviny poměrně nudné přímočarosti.
Každopádně i když tohle napíšu a vyjádřim se i k dalším Tvým překroucením a různým účelově vytrženým citacím, tak Ty stejně, jako pokaždé v minulosti, budeš dál pokračovat ve své dogmatické snaze prokázat že jen Ty, Ty a Ty máš pravdu, speciálně když diskutuješ se mnou, protože z nějakého důvodu trpíš obsedantní kompulzí snažit se speciálně mě dokázat že jsi jaksi intelektuálně nadřazený a znovu se zacyklíme do naprostého nesmyslu.
Takže pokud po tom tak strašně toužíš, tak ano noire, vyhrál jsi, gratuluji, jsi lepší a očividně a bez nejmenší pochybnosti jsi dokázal že vůbec netuším o čem mluvím.
Já řeknu jediné: ROFL.
EDIT: Sorry, nedá mi to.
Typický příklad:
A - zabít člověka je prostě špatné (obecná deklarace)
PRAXE: "Kdo z filmového LOTRa nepochopil, že odplutí na Západ je metafora smrti?"
Buď B stojí o diskusi a zajímá ho názor A a v tom případě prohlásí něco jako "aha, tak v tom případě se shodujeme" případně "dobře, nesouhlasím s Tebou, ale chápu kam míříš".
PRAXE: "Myslím, že kdekdo. Například Jack Nicholson, když se o tom bavil s Elija Woodem."
Nebo, jako naprosto typicky v Tvém případě, protože tenhle přístup zaujímáš takřka pořád, B nestojí o diskusi ale o promlácení svého názoru a v tom případě odmítne přijmout upřesněn.|
PRAXE: "Kdo ze Silmarillionu nepochopil, že to cos napsal je další kavárensky intelektuální výkřik na téma "co tím autor myslel" domýšlení věcí, které autor rozhodně nemyslel? Tady by někomu fakt prospělo zopakovat si Silmarillion a Nedokončené příběhy, aby přestal hodnotit osud elfky v lidských měřítkách..."
Děkuji za velmi výstižnou autodiagnózu.
A tím končím definitivně.
EDIT: Sorry, nedá mi to.
Typický příklad:
A - zabít člověka je prostě špatné (obecná deklarace)
PRAXE: "Kdo z filmového LOTRa nepochopil, že odplutí na Západ je metafora smrti?"
Buď B stojí o diskusi a zajímá ho názor A a v tom případě prohlásí něco jako "aha, tak v tom případě se shodujeme" případně "dobře, nesouhlasím s Tebou, ale chápu kam míříš".
PRAXE: "Myslím, že kdekdo. Například Jack Nicholson, když se o tom bavil s Elija Woodem."
Nebo, jako naprosto typicky v Tvém případě, protože tenhle přístup zaujímáš takřka pořád, B nestojí o diskusi ale o promlácení svého názoru a v tom případě odmítne přijmout upřesněn.|
PRAXE: "Kdo ze Silmarillionu nepochopil, že to cos napsal je další kavárensky intelektuální výkřik na téma "co tím autor myslel" domýšlení věcí, které autor rozhodně nemyslel? Tady by někomu fakt prospělo zopakovat si Silmarillion a Nedokončené příběhy, aby přestal hodnotit osud elfky v lidských měřítkách..."
Děkuji za velmi výstižnou autodiagnózu.
A tím končím definitivně.
No, já bych se této jankovité debaty stejně ještě nevzdával; myslím, že Shadow se dotkl něčeho podstatného, co stálo za rozkecání, a utopil to Tolkien a jeho ortodoxní výklad (jako již mnoho debat; v jistém smyslu je vražděnější než ta Bible).
Zkusím na to jinak; přes tu postmoderní parodii, která je k vidění zde:
http://www.youtube.com/watch?v=BO1mmzIAz3k&feature=fvwrel
Tato scéna je možná nejslavnější z celého filmu; na csfd se dozvíte plno nadšených výkřiků, kterak je to nejlepší a cool a tak podobně. Zádrhel je, že nijak nesouvisí s dějem; neposouvá ho ani o milimetr a nijak by nevadilo, kdyby chyběla. Nemá žádnou hlubší rovinu. Jen je prostě cool. Ustřihla plno rovin z obou originálů; jak Ježíš, tak Pinhead byli původně poněkud komplikovanější případy, než aby to šlo odstřelit veselou hláškou.
Nemohu dokázat, že ty nadšené reakce pocházejí vesměs od mladších jedinců, šťastných, že pochopili tu alegorii (řádně tlustě namazanou na chleba), a že jedinci rafinovanější na to hledí trochu rozpačitě a dali by si něco výživnějšího. Třeba méně jednoznačného, ale s více vrstvami. Třeba takto:
http://www.youtube.com/watch?v=ZTzA_xesrL8,
kde jsem bohužel nenašel scénu delší, kde si jen pár okamžiků před tím videem Roy taky probodne ruku hřebíkem. Je to vlastně ta samá biblická scéna. Ovšem k jejímu výkladu nutno napřed si uvědomit, že Roy byl stvořen lidmi...a obětován už v okamžiku, kdy vznikl... je to zkrátka jaksi celé složitější. Ale zdaleka ne tak akční a cool, takže to leckomu uteče.
Zkrátka, chci říct, že mladší jedinci vnímají hru i umění více v izolovaných scénkách, "hláškách", jednotlivých soubojích, detailech, a celek jim často uteče. Starší jedinci naopak vyžadují kompozici, rovnováhu, hlavní myšlenky, celkové plány a tak.
Ideální je zůstat mladý a pochopit i ty věci pro starší, ale to se podaří málokdy.
Zkusím na to jinak; přes tu postmoderní parodii, která je k vidění zde:
http://www.youtube.com/watch?v=BO1mmzIAz3k&feature=fvwrel
Tato scéna je možná nejslavnější z celého filmu; na csfd se dozvíte plno nadšených výkřiků, kterak je to nejlepší a cool a tak podobně. Zádrhel je, že nijak nesouvisí s dějem; neposouvá ho ani o milimetr a nijak by nevadilo, kdyby chyběla. Nemá žádnou hlubší rovinu. Jen je prostě cool. Ustřihla plno rovin z obou originálů; jak Ježíš, tak Pinhead byli původně poněkud komplikovanější případy, než aby to šlo odstřelit veselou hláškou.
Nemohu dokázat, že ty nadšené reakce pocházejí vesměs od mladších jedinců, šťastných, že pochopili tu alegorii (řádně tlustě namazanou na chleba), a že jedinci rafinovanější na to hledí trochu rozpačitě a dali by si něco výživnějšího. Třeba méně jednoznačného, ale s více vrstvami. Třeba takto:
http://www.youtube.com/watch?v=ZTzA_xesrL8,
kde jsem bohužel nenašel scénu delší, kde si jen pár okamžiků před tím videem Roy taky probodne ruku hřebíkem. Je to vlastně ta samá biblická scéna. Ovšem k jejímu výkladu nutno napřed si uvědomit, že Roy byl stvořen lidmi...a obětován už v okamžiku, kdy vznikl... je to zkrátka jaksi celé složitější. Ale zdaleka ne tak akční a cool, takže to leckomu uteče.
Zkrátka, chci říct, že mladší jedinci vnímají hru i umění více v izolovaných scénkách, "hláškách", jednotlivých soubojích, detailech, a celek jim často uteče. Starší jedinci naopak vyžadují kompozici, rovnováhu, hlavní myšlenky, celkové plány a tak.
Ideální je zůstat mladý a pochopit i ty věci pro starší, ale to se podaří málokdy.
Pro Siriena - tím jsem myslel, že jsem se jako postava nikdy nehádal o poklad a nechtěl se zabíjet ve skupině, abych porazil jiného hráče. jinak ostrých výměn názorů jsem jako postava měl dost, a řadu z nich si pamatuju. třeba i tu zda popel z tvého upíra vyklopit do popelnice nebo do něj kápnout trochu krve. to sice nebylo vyhrocené, ale situace byla rozhodně zajímavá :-)
Noir - doteď jsem nerozluštil, zda Nicholson odplutí na západ jako metaforu smrti pochopil nebo ne. při nejbližší příležitosti provedu rozšířený test na lidech, kdo tuhle scénu jak pochopil.
Noir - doteď jsem nerozluštil, zda Nicholson odplutí na západ jako metaforu smrti pochopil nebo ne. při nejbližší příležitosti provedu rozšířený test na lidech, kdo tuhle scénu jak pochopil.
Nicholsona mám na svědomí já; vycházel jsem z rozhovoru s Woodem, který vyprávěl, jak Nicholson byl vpodstatě nejhorším možným divákem LOTR, který znuděně odešel před koncem a potom se dodatečně vyptával, jestli Frodo umřel nebo jako co.
Z hromady debat v době filmů mám dojem, že tu Šedé přístavy jako smrt pochopila zhruba polovina diváků, možná ani to ne. Nicholson to nepochopil zcela určitě, neb to ani neviděl.
Tolkien je smrtelně nebezpečný, neb přitahuje každou debatu jako černá díra.
Zkusil jsem hodit na plac jiné štěpné příklady, ale zjevně jsme se ještě z gravitačního pole nevymotali.
Z hromady debat v době filmů mám dojem, že tu Šedé přístavy jako smrt pochopila zhruba polovina diváků, možná ani to ne. Nicholson to nepochopil zcela určitě, neb to ani neviděl.
Tolkien je smrtelně nebezpečný, neb přitahuje každou debatu jako černá díra.
Zkusil jsem hodit na plac jiné štěpné příklady, ale zjevně jsme se ještě z gravitačního pole nevymotali.
WW: Já nikdy Hellraisera neviděl ani vidět nechci. Jednou jsem se pokoušel sledovat první díl a asi v prvních deseti minutách jsem se málem pozvracel asi pětkrát. Když chci vidět krev, jdu na zabijačku, přišlo mi to hrozně prvoplánově násilnické. Asi to má nějakou poetiku, mě to ale odpuzuje.
Docela jsem zvažoval Imagiku, na tu jsem slyšel hrozně pozitivní reakce (hlavně od kamarádů, kteří jsou "druhé rasy"), tak mě to láká. Ale v knihovnách není a zas tolik po ní nepasu, abych ji sháněl po antikvariátech.
Docela jsem zvažoval Imagiku, na tu jsem slyšel hrozně pozitivní reakce (hlavně od kamarádů, kteří jsou "druhé rasy"), tak mě to láká. Ale v knihovnách není a zas tolik po ní nepasu, abych ji sháněl po antikvariátech.
Noir:
Jak je v té glose i v Drakkaru - speciálně postava Pinheada je taková postupná dekonstrukce k prvoplánovitosti. Kdo vidí tuto easy scénku, tak ho těžko napadne, že nosí hřebíky v hlavě proto, že si to užívá. Pro cenobity je bolest nejvyšší formou rozkoše. Což jaksi redefinuje úplně všechno - například lze těžko mluvit o nějaké oběti. A je to zatáčka, která všechno dost komplikuje. Nečitelnost jeho jednání jakožto dokonalého hédonisty zneklidňuje víc, než kdyby to byla variace na ďábla.
Tato podstatná informace se ztratila už cestou od povídky k prvnímu filmu, a tím spíš ještě k filmům dalším, na které neměl Barker vůbec žádný vliv (ten kostel je z trojky). Tam už je Pinhead jenom taková cool potvora, co pozabíjí spousty teenagerů, což vhodně doplňuje trefnými hláškami. Opravdu nic pro Noira.
Když skočím zpátky k těm hrám, na hack´n´slash vpodstatě s takovou simplifikací člověk vystačí. Udělá se potvor, který má nějaké hitpointy, a je to. Hřebíčky v hlavě jsou už pak čistě na parádu a lze je vynechat. Světonázorových komplikací netřeba.
Jak je v té glose i v Drakkaru - speciálně postava Pinheada je taková postupná dekonstrukce k prvoplánovitosti. Kdo vidí tuto easy scénku, tak ho těžko napadne, že nosí hřebíky v hlavě proto, že si to užívá. Pro cenobity je bolest nejvyšší formou rozkoše. Což jaksi redefinuje úplně všechno - například lze těžko mluvit o nějaké oběti. A je to zatáčka, která všechno dost komplikuje. Nečitelnost jeho jednání jakožto dokonalého hédonisty zneklidňuje víc, než kdyby to byla variace na ďábla.
Tato podstatná informace se ztratila už cestou od povídky k prvnímu filmu, a tím spíš ještě k filmům dalším, na které neměl Barker vůbec žádný vliv (ten kostel je z trojky). Tam už je Pinhead jenom taková cool potvora, co pozabíjí spousty teenagerů, což vhodně doplňuje trefnými hláškami. Opravdu nic pro Noira.
Když skočím zpátky k těm hrám, na hack´n´slash vpodstatě s takovou simplifikací člověk vystačí. Udělá se potvor, který má nějaké hitpointy, a je to. Hřebíčky v hlavě jsou už pak čistě na parádu a lze je vynechat. Světonázorových komplikací netřeba.
Ja jsem Imajicu cetl docela nahodou, pujcil mi ji na soustredku trener kdyz jsem mu rekl ze chci nejaky intelektualni vyziti jiny nez systematicke nasili (trener mimochodem sam pise fantasy, pravej warrior-poet ze starych casu), a docela se mi libila. Neni to typicky fantasy, bych rekl.
WW: Já se k Pinheadovi ani nedostal. Viděl jsem jen scénu, kdy se kdosi věší na háky a pak ho to roztrhá. Jen mě to odpuzovalo, necítil jsem nic jiného než hnus, bylo to odpudivé. Nenašel jsem žádný důvod, abych ve sledování pokračoval. Ale chybu vidím v sobě, jsem prostě citlivka. (Ze 120 dní Sodomy jsem třeba odešel). V knížce bych to možná dal, ale obrazově mi z toho fyzicky není dobře...
Necital som celu diskusiu, lebo a) nemam v praci cas :-) a b) skoncil som pri Sirienovom podotknuti, ze Sapkowski nema na to, aby napisal roman. Dalej som necital, neprospieva to mojemu tlaku...
Na margo povodneho clanku ci otazke, ci fantasy je alebo nie je pre dospelych by som zo svojho pohladu zamestnaneho tridsiatnika so zenou a dcerou povedal, ze fantasy ma bavi, ale zalezi od toho, ako je napisana / podana a to plati aj pre hry.
WoW ma nesmierne bavilo - ale len prve 2 pocitacove hry, potom sa to zvrhlo na mne nesympaticku pakaren s ubercool mecmi, motorkami a inymi hovadinami. Mne sa paci fantasy typu Sapkowski, Zamboch atd, ziadna zachrana sveta a kosenie nepriatelov po milionoch, ale skor prizemna, vesnicka fantasy zamerana na postavy a ich pribeh.
Fantasy RPG hravam a aj pisem, ale menej, ako v minulosti, predsa len rodina a praca zozerie dost vela mojho casu.
Na margo povodneho clanku ci otazke, ci fantasy je alebo nie je pre dospelych by som zo svojho pohladu zamestnaneho tridsiatnika so zenou a dcerou povedal, ze fantasy ma bavi, ale zalezi od toho, ako je napisana / podana a to plati aj pre hry.
WoW ma nesmierne bavilo - ale len prve 2 pocitacove hry, potom sa to zvrhlo na mne nesympaticku pakaren s ubercool mecmi, motorkami a inymi hovadinami. Mne sa paci fantasy typu Sapkowski, Zamboch atd, ziadna zachrana sveta a kosenie nepriatelov po milionoch, ale skor prizemna, vesnicka fantasy zamerana na postavy a ich pribeh.
Fantasy RPG hravam a aj pisem, ale menej, ako v minulosti, predsa len rodina a praca zozerie dost vela mojho casu.
A kdyz o tom tak premyslim, ta Imajica byla neco co bych asi prohlasil za fantasy pro dospele. Ne kvuli milostnym scenam (i kdyz ty tam nejake jsou), ale proto, ze ta vztahova rovina by podle myho teenagerum usla, stejne jako to setkani s bohem a takovy.
crowen píše:
b) skoncil som pri Sirienovom podotknuti, ze Sapkowski nema na to, aby napisal roman. Dalej som necital, neprospieva to mojemu tlaku...
:D ja mel taky chut bejt osklivej, ale Alnag vzdycky vypada ze mu to ublizuje. Plus nechci davat za pravdu tomu typkovi co rekl, ze bych na diskusnim foru dohnal k zurivosti i Ghandiho.
crowen píše:
b) skoncil som pri Sirienovom podotknuti, ze Sapkowski nema na to, aby napisal roman. Dalej som necital, neprospieva to mojemu tlaku...
:D ja mel taky chut bejt osklivej, ale Alnag vzdycky vypada ze mu to ublizuje. Plus nechci davat za pravdu tomu typkovi co rekl, ze bych na diskusnim foru dohnal k zurivosti i Ghandiho.
Crowen:
Uniklo mi, že a kde to Sirien řekl. Ztraceno v překladu. Jinak bych s ním vzácně souhlasil.
Sosáček.
Toho bych chtěl poznat, toho týpka s tím Gandím.
Noir:
Píše:
Viděl jsem jen scénu, kdy se kdosi věší na háky a pak ho to roztrhá. Jen mě to odpuzovalo, necítil jsem nic jiného než hnus
Ó, díky za úspěšný pokus na lidech.
Já jsem taky citlivka a některé věci jsem kdysi nezvládal. Nicméně, uznávám, že když musíš, tak musíš. Téma Hellraisera je jaksi násilné; to se nedá okecat. Pán chtěl ponzávat nové a nové rozkoše, a pak došlo k omylu, když narazil na cenobity a Pinheada. Netušil, že by to někdo mohl vidět takto...a to vše je teprve expozice příběhu. Z pohledu diváka z toho zbyla ta věta, co jsi řekl.
Když se držím té "trojanalogie" ze 129, pak je třeba poznamenat, že stejný proces sipmlifikace "utopením v krvi" hrozí zcela reálně i tomu evangeliu; ona je to od počátku dost krvavá historka. A vznikne něco jako Utrpení Ježíše Krista by Mel Gibson, kde člověku uvíznou v hlavě taky samé hřebíky a podobně.
Je to jiná krajní úvrať toho "cool stylu", který mi vadí obecně (film je hodnocen, kolik tam bylo "hlášek".)
Leccos lze podat jako cool střílečku, gore horor a nebo intelektuální šachovou partii. I když to může být v jádru ta samá historka.
Uniklo mi, že a kde to Sirien řekl. Ztraceno v překladu. Jinak bych s ním vzácně souhlasil.
Sosáček.
Toho bych chtěl poznat, toho týpka s tím Gandím.
Noir:
Píše:
Viděl jsem jen scénu, kdy se kdosi věší na háky a pak ho to roztrhá. Jen mě to odpuzovalo, necítil jsem nic jiného než hnus
Ó, díky za úspěšný pokus na lidech.
Já jsem taky citlivka a některé věci jsem kdysi nezvládal. Nicméně, uznávám, že když musíš, tak musíš. Téma Hellraisera je jaksi násilné; to se nedá okecat. Pán chtěl ponzávat nové a nové rozkoše, a pak došlo k omylu, když narazil na cenobity a Pinheada. Netušil, že by to někdo mohl vidět takto...a to vše je teprve expozice příběhu. Z pohledu diváka z toho zbyla ta věta, co jsi řekl.
Když se držím té "trojanalogie" ze 129, pak je třeba poznamenat, že stejný proces sipmlifikace "utopením v krvi" hrozí zcela reálně i tomu evangeliu; ona je to od počátku dost krvavá historka. A vznikne něco jako Utrpení Ježíše Krista by Mel Gibson, kde člověku uvíznou v hlavě taky samé hřebíky a podobně.
Je to jiná krajní úvrať toho "cool stylu", který mi vadí obecně (film je hodnocen, kolik tam bylo "hlášek".)
Leccos lze podat jako cool střílečku, gore horor a nebo intelektuální šachovou partii. I když to může být v jádru ta samá historka.
WW: Ustál jsem dva manželčiny porody z půl metru. Filmoval jsem operaci, kdy jsem byl asi deset centimetrů od vkládání prsního implantátu. Čtyřikrát jsem vlastnoručně podřízl kůzle. Vždycky to byl boj, ale cítil jsem to jako autentické - byla to nutnost. Hnusná, ale nezbytná nutnost. Ale dívat se na to potom, to mi přijde jako hnus. Nicméně chápu, že lidem dnes autentické vizulání násilí chybí a existuje nějaká potřeba ho vidět a vnímat.
Gibsona jsem nedal. Přesně jak píšeš, utopil jsem se v krvi.
Myslíš, že má smysl pro mě Hellraisera zkoušet znovu?
Gibsona jsem nedal. Přesně jak píšeš, utopil jsem se v krvi.
Myslíš, že má smysl pro mě Hellraisera zkoušet znovu?
Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.