Pěkné shrnutí. Ovšem druhý extrém "bezpečné postavy" je zase klišé, kdy postava nemá rodinu, vyrůstala v drsných podmínkách (hráč chce zdůvodnit pozici otrlého tvrďáka) a má mocné nepřátele (z řad těch, kteří mají poklady a s nimiž předpokládá, že se v kampani stejně dostane do konfliktu a doufá tedy, že si tak ospravedlní své univerzální rozhodnutí "zabít a sebrat poklady, je to nepřítel") - no a "bezpečný powergamer" to obojí zkouší prezentovat jako roleplayingové nevýhody postavy, za které by mohl dostat nějakou tu výhodu navíc :-).
Zvláštní, jak málo postav má historii, ve které jsou zdraví tělesně i duševně, větší část příbuzenstva stále žije poklidným životem, kdykoli je ráda uvidí, v rodné komunitě mají přátele a nemají za sebou rány osudu, které jim daly důvod být otrlí nedůvěřiví cynikové :-).
Všiml jsem si, že hodně hráčů, kteří stále hrají "drsného chudého sirotka s mocnými nepřáteli, kterého život naučil" si na důkaz, že nepodléhají klišé cynického tvrdého hrdiny, kterého nic nerozhází (na ulici viděl dost) a nikoho nepotřebuje, občas vezmou charakter "finančně zajištěného šlechtice (a holt šlechtic má přeci nepřátele, za to nemůžu, ne?) s bohatým příbuzenstvem, který je vyškolen přísnými mistry šermu apod). A tedy narozdíl od předchozího případu pak hrají arogantního cynického tvrdého hrdinu, kterého nic nerozhází (nedá mu jeho výchova a čest) a nikoho nepotřebuje.
Na všechny "bezpečné strategie tvorby postavy" platí prostá metoda důsledného uplatňování následků rozhodnutí a akcí postavy, takže bych se neobával. Neexistuje tak "bezpečně" udělaná postava a takový hráč, aby během první sešny hraní neposkytl DMovi hned několik háčků na nejméně "nutné" a vyšší rozhodování :-).