Část sedmá – Volání zpoza hvězd

Povídá se, že za hranicemi našeho Světa, za hranicemi jeho dvou obrazů, ba dokonce i za hranicemi Astrálního moře a Živelného chaosu, je jiný svět. Místo, kde zákony magie, pravidla matematiky a zákonitosti fyziky už neplatí.
Kupci sedícímu na díře v dřevěném prkně se v tváři zračilo soustředění. Ne snad na potřebu, kterou vykonával, ale ve snaze rozluštit význam těch podivných vět, psaných rozmáchlými tahy po zažloutlém pergamenu.
Našel ho na podlaze a hodlal jej zužitkovat jinak, ale pak se z nějakého důvodu rozhodl se do něj začíst. Jeho pohled sklouzl znovu na samotný začátek.

Ve vzduchu vonělo seno. Sledoval jsem tiše, se špetkou zvědavosti i obdivu, jak kněžka ošetřuje Konstantina. Rychlými, zkušenými pohyby mu rovnala polámané kosti, přiložila obvazy a dlahy. Na závěr za něj ještě pronesla tichou modlitbu ke Královně.
Rád bych pro něj také něco udělal, ale moje zkušenosti s léčením byly omezené a gnollova zranění natolik vážná, že jsem si netroufal. Nebyli jsme v bitvě, kde mohla magie hudby vybičovat k dalšímu boji i mrtvého, a já se zdráhal ji použít.
Místo toho jsem nervózně obcházel po stáji, kam jsme ho po nehodě s vozem odnesli. Občas jsem nepřítomně pohladil bezmocně vyhlížejícího a do klubíčka schouleného Metoděje a sledoval přitom Spercheiova přešlapujícího mezka i divokého černého hřebce, který ve svém stání co chvíli neklidně zafrkal.
Něco bylo ve vzduchu. Něco těžko hmatatelného.
„Víc pro něj teď udělat nedokážu,“ řekla Aiss tichým, vyčerpaným hlasem a přerušila tak tok mých myšlenek.
Přemýšlel jsem, co říct, abych zlomil tu stále pochmurnější náladu. V posledních dnech jsem Aiss nepoznával. Možná konečně dospívala, ale zdála se být celkově zamlklejší a víc stažená do sebe, než dřív. Když moje oči sklouzly na osamělý kyblík s barvou, bylo to jasné.
„Přijde mi,“ řekl jsem pak s ušklebkem, „že má trochu nezdravý odstín...“ a zvedl ten zapomenutý relikt posledního Aissina řádění.
Pekelnice si mne chvíli překvapeně prohlížela, jestli to myslím vážně.
„To bychom... mu přece nemohli udělat...“ oponovala chabě, ale začínala se usmívat. Udělal jsem jí štětcem malou modrou tečku na nose a také se široce usmál.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme, řádně upatlaní od barvy, našli v lokálu popíjet Ghara a Gaerwyn. Věděl jsem, že elfka se vrátí. Něco ji do tohoto místa táhlo, byť nevím co. Ale znám tohle elfí puzení, tuhle nezlomnou vůli, a tak to byla jen otázka času.
Ale co vedlo paladina k tomu, aby se zdržoval v tomhle prašivém městě, jsem nechápal. Řekl bych, že jeho místo je jinde. Také se netvářil zrovna dvakrát nadšeně, když mne viděl. Náš vztah byl poněkud napjatý. Možná, že občas respektoval můj názor, ale to bylo tak asi všechno.
Nedivil jsem se tedy, že se nenabídl, že nám pomůže. Na rozdíl od Gaerwyn, která byla ochotná jít do akce, sotva zahlédla to, jak Aiss vypadá. Pod flíčky modré barvy se stále rýsovaly modřiny a na židli v hostinci si sedala jen pomalu a s několika nepatrnými syknutími.
„Co se stalo? Pomůžu vám,“ slyšel jsem říkat elfku, zatímco jsem objednával.
I Ghar se nakonec se nechal přemluvit. Snad proto, aby jej nezahanbila nezištně nabídnutá pomoc jeho dosavadní společnice. Snad proto, že i on zjistil, že nás výprava Stínopádem spojila víc, než se zdálo.
Jsem rád, že jde. Potřebuji, aby někdo ochránil Aiss, protože já možná nebudu moci.

Když jsme procházeli mezi polorozpadlými domy, pomalu šíralo.
„Tohle byla kdysi čtvrť drakorozených,“ zmínil jsem se jen tak mimochodem. Ghar po mně sekl pohledem, protože si myslel, že si ho zase dobírám.
„Ale teď tu straší,“ doplnila Aiss.
„Tohle místo bylo postaveno po velké válce, jako důkaz smíru mezi drakorozenými a tieflingy,“ dodal jsem ještě na vysvětlenou.
Chvíli jdeme v naprostém tichu. Jen Ghar se občas nervózně otočí, jako by něco zahlédl.
„Říká se,“ navážu pochmurným hlasem, „že za nocí se tu objevují duše mrtvých obyvatel. A také že se odsud žádný drakorozený dosud nevrátil živý, ale budou to nejspíš povídačky.“
Z dálky se k nám donese jakési kvílení, ale to už jsme skoro na místě.
„Ten smír totiž dlouho nevydržel.“

Stáli jsme před budovou, jejíž sláva zanikla kdysi dávno. Možná, že tehdy sloužila nějakému vznešenějšímu účelu, ale teď, s okny zatlučenými dřevěnými prkny, oprýskanými zdmi, už byla jen odleskem své někdejší slávy.
Skladiště se na první pohled zdálo prázdné. Jen pár poházených beden tu a tam. „Přišli jsme vyjednávat,“ připomínala mi šeptem kněžka. „Nechceme nikoho zabít.“
Němě jsem přikývl, zatímco dráček postupoval odvážně kupředu.
V místnosti panovalo přítmí, ale v úzkých paprscích světla, které procházelo škvírami mezi prkny, se vznášely chuchvalce prachu. Zkoumavě jsem pozoroval, jak tančí ve vzduchu bezhlesný tanec.
A pak, z ničeho nic, se Ghar lapil do sítě, která s ním prudce vyletěla ke stropu. Prásknutí napínaného lana bylo ohlušující.
V tu chvíli se z různých úkrytů vynořili nejrůznější ušmudlaní týpci. Vůbec nevypadali jako děti, jako které je líčila Aiss. Možná v jejích očích to ještě děti byly, ale já viděl jen bandu mladých rváčů, ozbrojených vším, co se našlo. Od řetězů a obuchů až po krátké meče.
Dva půlkorci shodně napadající na pravou nohu se tvářili obzvlášť nebezpečně se svýma krví podlitýma prasečíma očkama a kušemi. Jeden z nich měl na hlavě nakřivo naraženou rohatou helmu.
A pak tu byl jejich šéf.
Bobo vypadal jen o něco méně otrhaně, ale zdálo se, že alespoň pobral víc rozumu, než zbytek party dohromady. Což, pravda, ani tak nebylo mnoho. V ruce potěžkával ošklivě vypadající biják, zatímco si nás měřil pohledem. Nakonec se na nás zašklebil a ukázal nám svoje žluté zuby s výraznou mezerou vpředu. Asi mu někdo jeden či dva vyrazil.
„Co tu chcete,“ zavrčel a četné náušnice v jeho pravém uchu zazvonily v odpověď.
„Přišli jsme si promluvit,“ řekl jsem a postoupil o krok dopředu.
Bobo se zatvářil pobaveně, ale ve skutečnosti měl strach. Byť ne z nás.
„Rádi bychom zabránili další eskalaci vznikajícího konfliktu,“ prohlásil jsem učeně a významně se podíval na kněžku.
„Ano,“ přidala se Gaerwyn. „Proč jste zmlátili Aiss, kdo vás najal, co vám za to dal a kam jste to strčili.“
„Co kdybys tu nechal svoje hadry a tyhle dvě holky. My si s nima trochu zašpásujem.“
Gauneři souhlasně zamručeli v odpověď. Všiml jsem si, že jednomu s kdysi rozbitou a špatně zhojenou hlavou teče z koutku úst slina.
„Co kdybyste pustili dolů támhle našeho přítele, řekli nám, co potřebujeme vědět, a můžeme se rozejít bez toho, že by někdo přišel k úrazu.“
Na to se Ghar zazmítal v síti, ve snaze se osvobodit. Ani šipka, která na něj se zadrnčením vyletěla z kuše, ho neuklidnila. Spíš naopak. Zmítal se v síti víc a víc. A tak přiletěla další šipka a pak ještě jedna.
„Nemáte nejmenší šanci,“ bručel Bobo, ale svým výstřelem na Ghara už si podepsal ortel.
„Hlavně, aby ses mi tu nepočůral strachy,“ kontroval jsem, ale tentokrát měla moje slova jiný nádech. Zněla jako rozkaz. Viděl jsem, jak se Bobo třese, jak najednou neví, co s rukama, jak zápasí s magií, která mu otupuje mozek.
A pak země vybuchla.
„Ten zaklínač,“ zasípěla kněžka ležící na zemi. S bolestí jsem otočil hlavu a za hlavami šklebících se půlorků spatřil týpka s propadlými tvářemi. Celý svět se se mnou točil.
Ale cítil jsem ve vzduchu magii. Byla to podivný, slizký pocit. Tohle nebyla magie víl, ani živelná magie. Bylo to něco vzdáleného, nepatřičného a odpudivého.
„Stáhneme se,“ zakřičel jsem a začal jsem se plazit k východu, protože jsem neměl sílu se zvednout. Počítali jsme s bandou výrostků ne s mocným zaklínačem. Bylo potřeba přehodnotit situaci.
Už jsem se ani neobtěžoval vyprovodit toho slintajícího zoufalce, který se mi připletl do cesty, něčím elegantním. Surová magie hudby na něj dopadla jako kladivo. Hrůzou se schoulil na zemi, zatímco mu z uší prýštila krev.
Alespoň Gaerwyn mne poslechla a kryli jsme vchod, aby mohla ustoupit i kněžka. Ale Aiss měla jako vždy svou hlavu. Kolem ní vyšlehly plameny, spíš černé než rudé, které některé méně odvážné členy Bobova gangu přiměly ucuknout.
S mírným znepokojením jsem pozoroval, jak nutí zaklínače pokleknout před její mocí.
Tohle nebyla Aiss, kterou jsem znal. Tohle nebyla slova Havraní Královy, která pronášela.
Spíš než ona z ní mluvilo její posednutí, její démon, jeho magie se míchala do každého jejího pohybu, jakoby vnitřně srůstali.
Budeme se ho muset zbavit rychle.

Bobo byl stále pod vlivem mého kouzla, a protože přirozená potřeba se vyčerpala, teď už poněkud bolestivě sípal ve snaze vyhovět magickému pokynu. Nevím přesně, co vlastně podnikal, zpola ukryt za hromadou beden, ale v každém případě bych to nikomu nepřál. Třes nabýval na síle.
Pokusil jsem se podobně obludit i zaklínače, ale jen krátce klopýtl na místě, kde stál, a okamžitě se vzpamatoval. Jako kdyby na něj zákonitosti magie, tak jak je známe, příliš nepůsobily.
A pak Aiss počastoval temnou hněvivou magií. Zlomila se v pase a chvíli to vypadalo, že všechny seznámí se svým obědem.
Povzbuzena nenadálým úspěchem se k ní banda výrostků opět rozeběhla, opatrně se vyhýbajíc porůznu vyšlehávajícím temným plamenům i ledovému dechu, který na ně vypustil ze sítě Ghar.
A pak se ozvala rána. Provazy sítě povolily a dráček se s celým svým kovovým arzenálem zřítil k zemi, rovnou na pobudy. Pohled zblízka do nahněvané dračí tváře byl pro většinu účastníků tak akorát dost.
Čaroděj se začal stahovat k zadní stěně a Gaerwyn vyběhla za ním, aby mu zabránila v úniku.
Bobo s námahou konečně zlomil pouto prokletí, propadnul svůj biják a rozběhl se nám vstříc, jen aby zjistil, že je vlastně sám. Jen jeden půlork se snažil prosmýknout ke dveřím.
Elfčin hněvivý výkřik nám prozradil, že se čarodějník stihl teleportovat přes zeď pryč.
„Zadržte Boba,“ vykřikl jsem a otočil se na půlorka s rohatou helmou, který pelášil pryč. Jedno drobné, neposedné kouzlo ho přimělo špatně došlápnout, spadnout a už se nezvednout. Když jsem k němu došel, jenom sípal. Popadl jsem ho kazajku a s námahou ho v nastávajícím večeru vlekl zpátky.
Bobo zužitkoval svou šanci a utekl. Ani Gaerwyn, které se vydala za ním, nedokázala přebít jeho dokonalou znalost místních uliček a úkrytů dřív, než se jí dočista ztratil. A tak jsme tam stáli, v poloprázdném skladišti a s téměř prázdnýma rukama. A pomalu nadcházel večer.

Vyděsit partičku sotva odrostlých dětí nedalo moc práce. Měřím místnost dlouhými kroky sem a tam, tvář hněvivě svraštělá, byť uvnitř se musím smát.
Občas něco zavrčím. Zlověstně blýsknu očima.
Zajatci se nervózně kroutí, ale nejsou schopni podat kloudnou informaci.
Půlelfa viděli jen letmo. Kam zmizel Bobo, nevědí. Černokněžníka znají jen zběžně.
Pár zajímavých drobků z nich ale dostaneme. Vartena, odtamtud prý pochází Kelson, ten černokněžník. Bojí se ho. Hodně se ho bojí a po souboji s ním i tuším proč. Také jméno toho města se objevuje až příliš často. Je pravda, že není daleko, ale to Port Umbra také ne. Bude za tím víc, než se zdá.
Ještě jedna věc mne napadla. Kam by se šel Bobo schovat. Kde by hledal úkryt a ošetření. Prý do úvahy připadá jen starý bláznivý Jaseb. Nevím, kdo to je, ale Aiss ho asi zná. Odcházíme a necháváme zajatce jejich osudu. S trochou štěstí se po čase osvobodí.

Polorozbořené stavení nevypadalo zrovna dvakrát vstřícně, ale dveře se otevřely dřív, než na ně Aiss stihla zaklepat. „Pojď dál, děvenko,“ ozvalo se zevnitř nakřáplým hlasem. Ghar nervózně postával venku a hrál si se svým mečem. Dovnitř se mu viditelně nechtělo i přes historky o mrtvých duších drakorozených.
Gaerwyn se potulovala kdesi po okolí, jak bylo jejím zvykem.
Protáhl jsem se nízkým průchodem dovnitř krátce po kněžce a ztuhnul. Mezi bublajícími kotlíky, všude rozvěšenými bylinami a různými prapodivnostmi, které měly zřejmě za úkol hlavně vyděsit návštěvníky a dodat felčarovi víc respektu, jsem rozeznal známou tvář.
Tedy, nikdy v životě jsem Jaseba neviděl, ale poznával jsem každou vráskou, každý drobný pohyb mimiky. Viděl jsem ho, viděl jsem ho kdysi dávno. A přesto se mi jeho tvář vryla do paměti. Jen na půl ucha jsem poslouchal, jak pekelnici vypráví o Lorně a o tom, že nosila pod srdcem dítě. Ne, že by to ve mne nevzbuzovalo další bezmocný vztek, ale myslel jsem teď víc na jiné věci.
Ani tahle stopa nikam nevedla. Když jsme odcházeli, řekl jsem Jasebovi o tom, že jsem ho viděl v tůni snů, a zdálo se, že rozumí. Ale nevím, jestli rozuměl doopravdy. Nevím, jestli vůbec někdo může rozumět.

Když jsem tím úzkým průchodem vycházel ven, pocítil jsem náhlé trhnutí. Ne doopravdy, spíš v té nepopsatelné rovině mezi tělem a duší. Můj stín vrhaný světlem zevnitř Jasebova domu se na krátko protáhl. Viděl jsem Gaerwyn, jak na mne mává, jako by mne volala k sobě a pak náhle zmizela. Ve vzduchu čpěla magie.
Nakrátko jako bych v dálce viděl stěny obrostlé spoustou popínavých rostlin, oblohu plnou ptáků a všechno jiskřivé a bělostné. Byl to jen záblesk. Záblesk a pak se Gaerwyn objevila o mnoho desítek metrů jinde. Vypadalo to jako vílí krok, krátký magický proskok Vílí Divočinou, ale toho jsou schopni jen eladrini. Alespoň pokud vím. A magie zpoza hvězd do toho obvykle nezasahuje…

„Tohle je můj způsob, jak říct sbohem,“ zašeptala Kylara a vstala. Unaveně jsem v prvních paprscích rána pozoroval křivky jejích boků.
„Hezký způsob,“ zašeptal jsem, zatímco si přes sebe přehodila župánek z drahocenné látky. V bělostné přízi vyčesané až téměř ke kovovému lesku zářily drobné kvítky třešní.
„Dej na sebe pozor, Svene,“ zašeptala a byla pryč.
Notnou chvíli jsem pozoroval zavřené dveře se zvláštním mrazivým pocitem v podbřišku.

Druhá návštěva u Felčara nepřinesla nic nového. Pekelnice trvala na tom, abychom se šli ještě přeptat, zda se tam Bobo nezastavil později. Nic jsem nenamítal, byl to rozumný nápad, byť pravděpodobnost nebyla nijak velká. Stejně mne to místo zajímalo, vzhledem k tomu, co se tam včera stalo.
Ale nepochodili jsme. Po Bobovi se slehla zem.
Zato čaroděje Kelsona si vzalo samo peklo, jak nás Jaseb ujistil. Potuloval se za noci, kde neměl. Možná, že to on…

Prohlížel jsem si medailon, který jsem našel schovaný ve svém klobouku. Myslím, že ho tam narafičila Kylara. Byl to amulet odložené smrti – jednoznačný vzkaz. Sevřel jsem ho na chvíli v ruce. „Zkus neumřít,“ slyšel jsem ji šeptat ta slova.
Rozhodl jsem se, dát jej Aiss. Nechtěl bych, aby se jí něco stalo kvůli mně. Pokud má někdo z nás dvou zemřít, pak já.

A pak našli nějakého utopence. Doufal jsem, že to bude Kelson a my o něm zjistíme víc, ale byl to Bobo. Naděje najít Stříbrňáka se rozplynuly. I když…
Kývnul jsem na Gaerwyn a ta rychle pochopila. Chytrá holka.
„Bobo, néé…“ vykřiknul jsem tím nejsrdcervoucnějším hlasem, jakého jsem byl schopen, vyprodukoval gejzír slz a padnul na kolena. Všichni se na mne otočili.
„Co ti to udělali?“ křičel jsem dál a zvyšoval drama. Nabral jsem do rukou hrsti prachu a usouženě se podíval na svoje publikum.
Kdosi přišel s obviněním, že to já jsem šel Bobovi po krku. Díky Gharovi rychle zmizel v davu.
Nikdo jiný už se neozval.
Gaerwyn mi vítězně ukázala mezi prsty stříbrňák, který vytáhla mrtvému z úst, a já věděl, že mohu svoje malé divadlo ukončit. S trochu vzlykání a shrbenými zády jsem se odklidil stranou.
Aiss si prosadila, že jej jako kněžka bohyně smrti odvede na poslední odpočinek, a tak jsme konečně osaměli s mrtvolou. Zběžně jsem ji prohlédl. Ne snad, že bych byl nějak zdatný ohledavač mrtvol, ale nezdálo se, že by tahle zemřela na bodnutí do zad. Ne, cítil jsem něco jiného. Rozhlédl jsem se po ostatních.
„Povídá se, že za hranicemi našeho Světa, za hranicemi jeho dvou obrazů, ba dokonce i za hranicemi Astrálního moře a Živelného chaosu, je jiný svět.“
Dívali se na mne trochu vyděšeně.
„Místo, kde zákony magie, pravidla matematiky a zákonitosti fyziky už neplatí. V těch místech žijí bytosti, které přesahují naše chápání. Bytosti, které přesahují dokonce i samotné bohy. Obávám se, že něco takového způsobilo Bobovu smrt. A to znamená, že je Sarbatoin ve větším maléru, než si možná myslíte…“

Kupec se zamyšleně poškrábal na hlavě. Sarbatoin, Sarbatoin. Něco mu to jméno říkalo. A pak si vzpomněl a překvapeně otevřel pusu. Pergamen se pomalu snesl k zemi…