Část třináctá – Zlomené naděje

„Nespi, Saere,“ probudil mne její jemný hlas. Vzhlédl jsem k ní, když se nade mnou skláněla, a uviděl svatozář ze slunečních paprsků, které se draly korunami stromů. Zdála se mi v ten moment stejně krásná, jako Královna letního dvora.

Zasmála se přihlouplému úsměvu, který se mi sám od sebe objevil na tváři.

„Tváříš se jako pitomec,“ prohlásila nakonec a odcupitala pryč tančíc po čerstvě opadaném listí.

Zhluboka jsem si povzdechl. Dokázala mne okouzlit i ranit v jedné větě. A já, bláhový, jsem ji snad i proto z povzdálí miloval už drahně let. A přitom nedokázal vyjádřit hloubku svých citů.

 

Hranice vzplála v jednom obrovském poryvu větru, jako by to byl pouhý vích slámy. Zeleně zbarvené plameny začaly olizovat stěny domu a ty se začaly podivně kroutit, téměř jako by stavba byla živá bytost. Ten pocit ještě posilovaly skřípavé a kvílivé zvuky, které se ozývaly z jejího nitra.

Cítil jsem, že na zvládnutí magické síly takového rozsahu nestačím. Za burácení plamenů a uprostřed žhnoucího vzduchu, z něhož vysychalo v krku, jsem zadeklamoval slova rituálu a ohnivé jazyky začaly nabírat pevnější tvar.

„Ignem igni incitare,“ odříkával jsem, zatímco elfka obcházela okolo a občas ukázala na místo, kde se plameny probarvovaly až do černa.

Postupně se ohnivé jazyky spojily do oblouku brány. A v jejím středu za ohnivými vraty se objevila zpočátku nezřetelná postava.

„In medio sedet inclita virtus,“ už jsem téměř křičel, jenže kolem postavy vskutku připomínající dráčka, kterého jsme chtěli dostat zpět, se míhalo ještě cosi dalšího.

Někdo další zasahoval do mého rituálu. Někde proudem tekla krev a tenhle portál se díky tomu rozpadal. Jeho úponky zasahovaly do Vzdálených říší a to nebylo dobré.

S maximálním úsilím jsem jej vytrhnul slizkým chapadlům. Cítil jsem, jak mi po skráních tečou řeky potu, zatímco všude okolo magie nezvladatelně bouřila jako šílená. Když se portál konečně ukotvil, nebylo to mojí zásluhou a ani mým dílem.

Doufal jsem pro Ghara otevřít průchod jen na krátký okamžik, nikoliv vybudovat most do podsvětí. Ale děsivá a temná nekromancie za pomoci krvavé oběti a přetětí blízkého svazku si vybrala svou daň. Místo do Vzdálených říší se tohle místo spojilo se Stínopádem.

Ghar sestoupil po hořící hranici k nám a já s úlevou vydechl. Nikdo nevěděl, že dráček může děkovat bohům a nezměrnému štěstí, že z něj teď netrčí kosti všemi směry a že z něj není slintající nemrtvý. A já taky děkoval prozřetelnosti. Kdybych ho nedostal zpátky, kněžka by mne asi zabila. Už takhle obcházela nervózně kolem, v čemž jí zdatně sekundovala i Gaerwyn.

Zato po Konstantinovi s Metodějem jako by se slehla zem.

 

Zatímco se Aiss vítala s Gharem, sledoval jsem se znepokojením stavbu. I přes výhružné zvuky zůstala stát, nyní ještě temnější, ohořelejší a výhružnější než obvykle. Téměř dýchala nebezpečím. A pak, když už jsem si myslel, že mne nemůže nic překvapit, jsem na cestě zahlédl Konstantina.

Vypadal strašlivě, celý nasáklý čerstvou krví a ve tváři typicky neproniknutelný gnollí výraz.

Dobelhal se k Aiss a něco jí zašeptal. Napínal jsem uši, abych slyšel, co jí říká, ale byli moc daleko.

Kněžka se zakabonila, křikla něco o tom, že máme hlídat Oslíka a eladrina, a vydala se v Konstantinově doprovodu pryč. Chtěl jsem něco říct, ale usoudil jsem, že by to nemělo smysl. Můj názor znala a cokoliv bych řekl, nemohlo změnit, co se stane.

„Myslíš, že aby dokončil to, co začal,“ zeptal jsem se Ghara záměrně konverzačním tónem, „musí se vykoupat ještě v krvi kněžky?“ Žertoval jsem jen zpola.

Drak se na mě zmateně podíval.

Ach, ti plazi.

 

Aiss ve společnosti Konstantina mi sice dělala starosti, ale rychle jsme měli postaráno o vlastní.

„Máš něco, co patří nám,“ křiknul týpek ve šmrncovním klobouku se širokou krempou. Growald, jak se někde mezi spoustou prázdných řečí představil. Bylo vidět, že si na vzhledu hodně zakládá. Oblečení z vybraných látek a profesionálního střihu. Jeho méně honosně odění kumpáni se už stahovali kolem nás a cenili zažloutlé zuby.

„Poctivě jsem to vyhrála,“ křikla Gaerwyn zpátky a jen chvilenku sklouzla pohledem po mně, jestli k tomu také něco neřeknu.

Mlčel jsem, a tak pokračovala v krátkém slovním pošťuchování, které nutně předchází jakékoliv potyčce s jakýmkoliv gangem v jakémkoliv městě. Záminka byla jasná, banda se cítila poškozená svou prohrou v taverně U Kostky a hodlala si na nás spravit chuť.

Myslím, že měli možná na srdci ještě něco, ale když se mi někdo snaží dostat do zad a vytahuje zbraně, obvykle nemám náladu na povídání. A tak jsme jim dali životní či spíše smrtelnou lekci o tom, co znamená hrubě podcenit situaci.

Odrazil jsem mečem první dýku, která ke mně přilétla, a moje oči temně zaplály. Zbraň ke mně šeptala svou touhu po krvi. Den ode dne byla hladovější. A já měl stále méně a méně chuti jí vzdorovat. Poddal jsem jejímu šepotu a celý boj se proměnil jen v záblesky událostí.

Deklamoval jsem cosi v temném jazyce, kterému nerozumím a který raději nechci znát.

Skopnul jsem proměnce ze střechy, na kterou jsem se vyšvihl způsobem, nad nímž mi dodnes zůstává rozum stát, a pak jsem s potěšením sledoval, jak se jeho krev vpíjí do spár mezi kočičími hlavami.

Kousl jsem se do rtu, abych cítil chuť krve na jazyku.

Ačkoliv měli na počátku přesilu v poměru tři na jednoho, spráskali jsme je jako psy.

Nepomohlo jim nic.

Ani proměnecké triky, ani prapodivná kouzla.

Všichni nepřátelé v dohledu byli mrtví.

Rozběhl jsem se po střeše a přeskočil uličku. Dopadl jsem do kotoulu a za mnou odlétlo několik šindelů. S dunivou ranou a plesknutím přistály v rozmáčené ulici. Zřejmě bychom si poradili i bez Aiss a Konstantina, ale viděl jsem shora, že nám běží na pomoc.

Rychle jsem sjel ze střechy dolů. Téměř jsem se nedotýkal zdi, jenom jsem několika decentními záchyty zmírnil svůj pád.

Neměl jsem strach. Bylo to vzrušující. Připadal jsem si trochu zvláštně a bláznivě. Opile. Takovou šílenost bych nikdy předtím neudělal. Ale opájel mne pocit všemohoucnosti a nesmírné svobody.

Dosprintoval jsem uličkou k posledním zvukům boje a uviděl jsem Konstantina, který právě dorazil jednoho z posledních banditů. Zlobně jsem si odfrkl, protože jsem doufal, že bude můj. Aiss se mezitím hnala za nyní bezmocným šéfem gangů, který utíkal ke zničenému Šedivcovu domu. A to nebyla zrovna šťastná volba.

Jen pomalu jsem se uklidňoval a zaháněl myšlenky na zabíjení. Zvláště poté, co jsem si gnolla změřil pohledem od hlavy a k patě. Krev mezitím zaschla, takže nyní vypadal víc zplihle. A přes rameno měl podobně krvavý pytel podivného tvaru.

„Co to máš?“ zeptal jsem se a soustředil se na výraz jeho očí.

„Metoděje,“ odpověděl klidně a tiše, ale jeho pohled sklouzl stranou.

„Nevypadá to moc jako Metoděj,“ opáčil jsem. Ruka mi pomalu sjela k meči.

„Prováděl jsem rituál. Je na kusy,“ zavrčel Konstantin.

Měl jsem sto chutí z otočky tasit a jedním plavným pohybem mu useknout hlavu. Nevím, proč jsem to nakonec neudělal. Možná vzpomínka na staré časy, možná soucit zadržel moji ruku. Teď už jsem věděl, kdo narušil můj rituál. Kdo otevřel bránu do Stínopádu.

„Možná sis měl přijít pro radu, jak se to dělá,“ odtušil jsem nakonec podobně tiše.

Kněžka se musela zbláznit, pokud mu po něčem takovém důvěřovala, a přesto, sotva se vrátila se ze svého marného lovu, se tvářila klidně a vypadalo to, že se zajímá o možnost, jak Metoděje vzkřísit. Měl jsem svoje pochybnosti o tom, že pokud je Metoděj duší obětovanou nějakému démonovi, pak na jeho návrat nebude asi stačit jen pouhé popovídání si s Havraní královnou, ale nechával jsem si je pro sebe.

„Doufám, že o Growaldovi už neuslyšíme,“ zamručel jsem, když jsem se dozvěděl, jaký osud si vybral. Ale moje přání se obvykle neplní. Takže tak trochu očekávám, kdy a v jaké podobě Growalda znovu spatříme. Protože z pobytu ve Stínopádu nikdo nevyjde nezměněn.

 

„Neměli bychom s ním nechávat Svena samotného, co když mu ublíží,“ slyšel jsem špitat si Aiss a Gaerwyn. Nedůvěrovaly mi. Vlastně celá ta naše slavná smečka se topila ve vzájemné nedůvěře. A čarovná krása bytosti z Vílí divočiny, která dolehla i na ně, to jen posilovala. Jenže i věci, které jsou krásné, mohou být nebezpečné, až smrtelné. Spící bytost, která vypadala jako Vznešený elf, mohla skrývat prakticky cokoliv. A vilné pohledy, které jsem tu a tam zahlédl u obou dívek, mne zneklidňovaly. To působilo kouzlo Víl.

„Bude ho hlídat Ghar,“ usoudily nakonec, než se spolu s Konstantinem zavřely ve svém pokoji, aby se pokusily vzkřísit Metoděje.

Poslat Ghara pryč byla pro mne naštěstí otázka okamžiku, ale když se dráček hladově odporoučel do lokálu, musel jsem jednat rychle. Nepotřeboval jsem zvědavé svědky. Neměl jsem chuť nikomu vysvětlovat, že všechny bytosti Vílí divočiny musí zůstat svobodné. Tím méně jsem to měl chuť vysvětlovat Gaerwyn, která by to měla vědět stejně dobře jako já.

Položil jsem si hlavu bezvládného eladrina do klína a odhrnul jsem mu vlasy z obličeje. Až pak jsem si všiml čehosi zvláštního. Nebyly to vlasy, ale nesmírně jemné lístečky. Snad vrbové. A já nezpíval uklidňující a hojivou píseň eladrinovi, ale dryádě. Pokud by byla při síle, dokázala by rozmetat celý tenhle hostinec na kusy a ani by se přitom nezadýchala.

Během pár minut se do tváří vrátila barva a dýchání se zklidnilo. Za normálních okolností bych ho nechal spát, ale protože jsem spěchal, jemně jsem ho probudil. Podíval se na mne zmatenýma, rozespalýma očima, ale i tak jsem v jejich černi viděl obrovskou, opojnou moc skutečných tvorů Vílí divočiny.

„Kde je tvůj domov?“ zašeptal jsem. „Pamatuješ si cestu?“

Jemně pohnul hlavou, když jsem ho držel v náručí. „Zpívající jeskyně.“

„Co je poslední, co si pamatuješ? Hrozí ti tam nebezpečí?“ ptal jsem se dál a dál, věda, že času není nazbyt.

„Přišel muž. Tiefling. Rozmlouval s námi.“ Odpověděl.

Měl jsem svoje podezření. Popsal jsem mu Spercheia a hlavně tvar jeho rohů, které prý má každý tiefling unikátní.

Přikývl na souhlas.

„Dokážeš otevřít cestu domů?“ zeptal jsem se s nadějí, ale on jen jemně zavrtěl hlavou a sklopil oči.

„A cítíš ji alespoň?“

Na to pomalu vstal a otevřel okno. Venku pršelo a v dálce se tu a tam zablesklo.

„Tak já to udělám,“ povzdechl jsem. A načrtl jsem ve vzduchu symbol brány. Drobné částečky rezidua zůstávaly ve vzduchu a zanechávaly za mými prsty slabě zářící zlatavé runy. Spěchal jsem. Ve vedlejší místnosti probíhal druhý rituál, jehož zvuky doléhaly až k nám. Cítil jsem jak hrubým a neohrabaným způsobem otevírám dveře k něčemu tak jemnému a zvláštnímu.

A pak se zvuk deště proměnil. Každé plesknutí kapky bylo najednou jasnější. Živější.

Plachý tvor přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Pak se ještě jednou obrátil ke mně.

„Co ti dlužím?“ zeptal se.

„Nic, co by stálo za řeč,“ odpověděl jsem. „Namárië.“

Slyšel jsem těžké kroky na schodech. Dryáda prošla oknem a zmizela v kapkách deště. Toužil jsem jít za ní. Opustit tenhle svět a vyhledat jiný. Ale jen na okamžik. Pak jsem zavřel okno a ztěžka dosedl na lůžko.

Skopnul jsem boty, sfoukl svíčku a lehl si zrovna ve chvíli, když se otevřely dveře a Ghar vstoupil dovnitř. Nechtěl jsem vysvětlovat, kam se poděl domnělý eladrin, a tak jsem předstíral, že spím. Slyšel jsem dráčkovo zvědavé zafunění.

A v rukou jsem nahmátl podivný váček. Peníze v něm nebyly, jen kousky čehosi tvrdého. Zřejmě dárek na rozloučenou. Pak jsem konečně usnul. A snil jsem o Vílí divočině.

 

Byl to krátký sen, přetržený v polovině.

Nepříliš bytelné dveře pokoje se s rachotem sesypaly na podlahu, vyrvané z pantů silou, která přesahuje lidskou.

Léta života na hranici civilizace a divočiny mne naučily jediným pohybem sáhnout po zbrani. Ve vyvrácených dveřích se proti světlu tyčila mohutná silueta. Sevřel jsem prsty kolem jílce omotaného rejnočí kůží, zatímco se do toho ozval pološílený Konstantinův hlas.

„Co je to Stín?“ zeptal se, zatímco se dral do pokoje.

„Nevím nic o žádném stínu,“ zavrčel jsem a zvednul se na nohy. „A teď vypadni z tohohle pokoje.“

„Co je v Metodějovi?“ ptal se znovu a blížil se ke mně. „Utekl.“

Odhodil jsem pochvu na lůžko. Gnoll byl úplně běsný a stát se mohlo cokoliv. Tušil jsem, že se rituál nepodařil. Nebo ne tak, jak doufali. A tušil jsem i proč. Ale jistý jsem si nebyl.

„Zlovolný démon, zřejmě,“ odtušil jsem. „A není nic, co bys s tím teď mohl dělat. Magie, kterou bys jej zlomil, je drahá a náročná.“

Gnoll zaváhal.

Když vyšel poničenými veřejemi zpět na chodbu, oddechl jsem si. Ale jen na chvíli.

S Aiss a Gaerwyn se okamžitě začali organizovat do hledání zjevně ztraceného Metoděje. Jelikož jsem neviděl žádnou výhodu v hledání hyeny v kupce sena, kterou Vartena představovala, zvláště takové hyeny, která byla posedlá démonem, sedl jsem si na postel.

Spát se mi už moc nechtělo. Alespoň ne samotnému. Přemýšlel jsem o návštěvě nějakého místního vykřičeného podniku, ale ty Vartenské měly všechny dost nedobrou pověst. Po chvíli zadumaného koukání do zdi jsem Gharovi oznámil, že se jdu nasnídat.

 

„Tohle jsem našla,“ přitočila se ke mně jednoho dne naší cesty do Varteny Gaerwyn.

Zvědavě jsem se podíval na to, co svírala v dlani. Nezdálo se, že by to tak úplně chtěla vydat k prozkoumání. Magie, kterou medailon rezonoval, byla ohlušující. Na gravírovaném povrchu se proplétaly drobné lístečky a kvítky. Bezpochyby mistrovské eladrinské dílo.

Opatrně jsem vzal šperk do rukou a prohlížel jej ze všech stran.

„Co to je?“ dožadovala se elfka nedočkavě odpovědi.

„Odkud to máš?“ kontroval jsem protiotázkou.

„Z té jeskyně, kde jsme bojovali s mozkem v láhvi,“ přiznala se.

„A to mi ukazuješ až teď,“ rozhněval jsem se. Byli jsme tehdy v takovém srabu a ona zatajila důležitý nález, který nám mohl pomoci.

Gaerwyn se tvářila dotčeně.

Bez dalších okolků jsem medailonek otevřel. A uviděl ženu, kterou jsem doufal už nikdy víc nespatřit. A kterou jsem zoufale chtěl vidět po každý okamžik svého zbývajícího života. Příval magie, který se přese mne převalil, mě na krátko ochromil, a tak jsem se jednoduše složil na zem.

Když jsem se probral, medailon už zvědavě putoval z ruky do ruky. O to, jestli jsem v pořádku, se pochopitelně nestaral nikdo.

„Cos tam viděl? Co to je?“ následoval příval otázek.

Byl jsem tak přemožen emocemi, že jsem mlčel. Až po chvíli se mi podařilo dát dohromady větu.

„Musím ho mít,“ řekl jsem Gaerwyn. „Co za něj chceš?“

Nevnímala moje zoufalství a dál útočila svými otázkami, stejně jako já nevnímal její touhu dozvědět se víc. Nakonec po mně medailon vztekle hodila.

 

Bylo brzy ráno. Právě, když mi zívající děvečka přinesla několik čerstvě upečených koláčů, tak horkých, že bylo skoro nemožné je vzít do ruky, si ke mně přisedl Ghar. Zprvu jsem si ho ani nevšiml, hrál jsem si medailonem od Gaerwyn.

Byl opředený zvláštní magií blízkou věštění, ale stále jsem nechápal, co to je, nebo jak funguje.

„Měli bychom jít na Akademii,“ spustil rovnou, co mu leželo na srdci.

Tenhle přístup mi vyhovoval. Žádné zbytečné řeči okolo.

„Tam se chystám,“ odtušil jsem prostě a zakousl se do koláče.

Bohužel dráčkovi jeho přístup dlouho nevydržel. Začal do mě hučet něco o Spercheiovi, magii, čtení závěti a dalších věcech. Poslouchal jsem ho jen tak na půl ucha, přikyvoval a jedl.

„Tak jdeme,“ prohlásil jsem, když ve mně všechno zmizelo, a pohodil jsem na stůl pár mincí.

 

„Potřeboval bych prodat něco magického,“ sdělil jsem první osobě, na kterou jsme natrefili na dvoře Akademie.

Půlčík na mne zamžoural a chvíli si mne měřil pohledem. Nakonec nám ale pokynul, abychom ho následovali k jeho mistrovi. A tady mne čekalo překvapení.

Zelená pleť a bledé, žluté oči jasně naznačovaly, že hledím do očí githovi. Jednomu z příslušníků rasy z jiných sfér.

„Mám tu jednu věc, kterou bych chtěl prodat,“ vysvětlil jsem a položil na stůl těžký svazek. S knihou, která prý obsahuje každý rituál, se mi neloučilo snadno. Ale já potřeboval vlastně jenom jeden jediný a ten mi tahle kniha zjevně nemohla dát. Cítil jsem, že lépe poslouží někde jinde.

Vysvětlil jsem githovi, co bych potřeboval. A jmenoval i nemalou sumu, která snad mohla pokrýt náklady takového rituálu.

Zničit démona z Col Fen byla jediná věc, která mne stále držela poblíž Aiss i ostatních a moje přítomnost se zdála být den ode dne méně žádoucí a méně příjemná. Cítil jsem to vzrůstající napětí i bariéru ticha a vzájemného vyhýbání se. Bude lépe dokončit úkol a jít zase svou cestou. Pro dobro všech zúčastněných.

„Kromě toho mám ještě pár otázek,“ dodal jsem.

„Sem s nimi,“ povzbudil mne čaroděj a vloudil na tváři něco, co měl být zřejmě úsměv. Nebýt toho, že mají githové zuby jako břitvy a vypadalo to dost výhružně, bych to i ocenil.

„Potřebuji vědět něco o přírodní magii. Takové, kterou by bylo vhodné obklopit mrtvé,“ popisoval jsem kouzlo, které se svíjelo okolo Spercheiova těla.

„To není úplně můj obor, ale pán Resvin z chrámu Erathis bude určitě vědět víc,“ řekl mi gith. „Rád bych si ji tu nechal na prozkoumání,“ navrhl nakonec a kývl směrem ke knize.

Souhlasil jsem. To, že s sebou nebudu muset tahat takovou váhu, mne jen těšilo. Vzal jsem si na oplátku do zástavy část odměny, ale nějak jsem tomu čaroději důvěřoval. Moje odměna byla tak malá ve srovnání s cenou knihy, že neměl důvod mne podvést.

„Pokud by to s tím rituálem nevyšlo,“ dodal jsem při odchodu, „určitě se dohodneme jinak.“

 

Bylo krátce před polednem, když jsme se dostali k Resvinovi, představenému chrámu Erathis.

„Přicházím s otázkou, která snad ani není náboženská,“ řekl jsem na úvod. „A přesto mi bylo řečeno, že jste ten, kdo na ni dokáže nejlépe odpovědět.“

Trpaslík povzbudivě kývl.

„Vlastně, když o tom tak uvažuji, možná je to nakonec teologická otázka,“ řekl jsem po krátké úvaze. Pokud Resvin byl mistrem v oboru magie růstu, pak to zřejmě on uložil Spercheia k odpočinku. A ptát se přímo na jeho kouzlo mohlo vzbudit nežádoucí pozornost nebo obavy.

„Zajímalo by mne, jestli je magie růstu vždycky dobrá nebo může být použita i pro zlé účely. Zda může ve spojení se smrtí život i brát.“

„Neměj strach, synu,“ řekl trpaslík. „Magie růstu nemůže být užita ke zlému. Možná, že to, co se jeví mrtvé, není mrtvé docela. Magie růstu tomu pomáhá nabrat síly.“

Věděl jsem to. Možná jsem těm slovům připisoval příliš mnoho, ale zdálo se mi, že to potvrzuje to, co jsem si myslel. Spercheios nebyl tak docela mrtvý. Ale ani živý.

 

Neodcházel jsem o moc moudřejší, než jsem přišel, ale moje úvahy se rozbíhaly novými směry. Pokud Spercheios není mrtvý a má přitom být při čtení závěti prohlášený za mrtvého, je možné, že mu ještě někdo zkusí pomoci na onen svět.

„Musím se ti omluvit,“ vytrhl mne ze zamyšlení Ghar, který sice věrně kráčel po mém boku, ale jinak toho moc neříkal. „Zjistil jsem, že se několika slovy dokážeš dobrat spousty informací. Rád bych se to také naučil.“

Povzdechl jsem si. Mít vedle sebe dychtivého drakorozeného učedníka bylo to poslední, co mi scházelo. Zato dráček přímo plál nadšením.

Váhal jsem jak odpovědět, takže jsem raději přidal do kroku. A pak jsme narazili na ostatní.

 

„Zúčastním se čtení závěti jako oficiální představitel církve,“ oznámila nám Aiss. Pokud jsme na sebe chtěli upozornit, tohle byla každopádně cesta.

„Hlídej ji,“ zašeptal jsem Gharovi. „Nesmí se jí nic stát.“

Hodně mi na pekelnici záleželo. Víc, než bych byl ochotný připustit. Možná i proto, že mi trochu připomínala ji. Sevřel jsem v ruce medailonek. Sevřel jsem ho tak silně, jako bych ho chtěl rozmáčknout. Ostrý výstupek se mi zaryl do dlaně.

 

Utíkala přede mnou skrze husté mlází. Její lehký krok nezanechával téměř žádné stopy a tak jsem se řídil jen vzdáleným zvonivým smíchem.

Větvičky mne švihaly do obličeje, když jsem zběsilou rychlostí uháněl za ní.

Nevím, proč jsme běželi.

Nevím kam.

V hlavě se mi vybavuje jenom jedna věta.

„Už tam budeme, Saere. Poběž.“

 

Zarazil jsem se.

Tohle přece nebyla její slova.

Než jsem se vymanil ze spleti myšlenek, došli jsme až na náměstí, kde se mělo konat čtení závěti. Tedy Gaerwyn, Konstantin a já, protože pekelnice a dráček se chystali jako součást oficiálního průvodu jinde.

Náměstí vypadalo jako dokonalá past.

Domy se seskupovaly pod skalním ostrohem do půlkruhu a dovnitř vedla jen jedna cesta. Poslal jsem Gaerwyn zkontrolovat střechy, ale elfka měla vlastní hlavu, takže se courala za námi, když jsme s Konstantinem kontrolovali náměstíčko.

Zřejmě na toho gnolla trpí.

„Něco cítím,“ začichala přerostlá hyena v blízkosti pódia. „Krev. Smrt.“

Znělo to hrozivě, ale vzhledem k tomu, že se tu prováděly i popravy, se nedalo odhadnout, nakolik to byla aktuální hrozba.

„Cítíš něčí pach?“ zeptal jsem se. „Něco zvláštního?“

Gnoll kývnul.

„Kdybys ho cítil i v davu, upozorni mne na to,“ dodal jsem. Pro bezpečnost shromáždění se tu nedalo o moc víc udělat. Konstantin odběhl s elfkou. Zřejmě cítil příležitost uplatnit jeden svůj dávný nález – kladku, při její cestě na střechu.

Já si sedl na okraj kašny a zamyšleně pozoroval medailon v dlaních.

Znovu a znovu jsem viděl Gaerwynin hněvivý výraz, když ho po mně hodila. Tu tvář zkřivenou zlobou.

Znovu jsem si připomněl Konstantina špitajícího cosi Aiss.

Znovu jsem klečel nad jeho tělem, v němž netlouklo srdce, když tu otevřel oči.

Seděl jsem na okraji kašny a kladl si otázku, co mne v téhle smečce, jak by řekl gnoll, ještě vlastně drží. Ve smečce, kde můžu důvěřovat jen lehce prostoduchému dráčkovi. Nic, řekl bych. Démon, který posedl pekelnici, byl pryč. A až se otevře Spercheiova závěť, bude nejlepší vyrovnat účty a jít si po svých.

 

„Miluju tě,“ řekl jsem prostě a podal jí poupě divoké růže, které jsem utrhnul u potoka. Chtěl jsem říct něco víc, ale předešla mne.

„Blázínku,“ zasmála se tomu. „Myslíš, že bych mohla milovat pouhého půlelfa?“

Na krátký okamžik jsem nedokázal dýchat.

Na podceňování a drobné trýznění od ostatních jsem byl zvyklý. Ona mne brala takového, jaký jsem byl. Až teď, konečně, jsem viděl, že i pro ni jsem prostě jenom bastard.

 

Prudce jsem zavřel medailon.

Náměstí už bylo plné. A středem právě přicházel průvod.

Pozoroval jsem pekelnici, kterak si vykračuje uprostřed procesí. I teď po mnoha týdnech putování jsem na ní dokázal nalézt nové půvaby. Ghar kráčel jen o krok za ní. S hlavou vztyčenou a dělal, že nevidí, zvědavé pohledy a dětské prstíky namířené směrem k němu.

Ačkoliv Vartena byla poměrně kosmopolitní město, drakorozených tu zase tolik nebývalo, a tak byl jeden každý z nich středem zájmu.

Zahlédl jsem Gaerwyn na střeše, i když to zjištění, že ji vidím, by ji jistě nepotěšilo. Snažila se totiž skrývat za jedním z arkýřů. Musel jsem se trochu smát. Elfka musela volit mezi dobrým a bezpečným úkrytem pro svoje odstřelovačské kousky a možností být blízko k pokladu.

Součástí průvodu byl i vůz naložený Spercheiovým dědictvím. Vypadal hodně plný.

 

Vychutnával jsem si pohled z okraje kašny, i když zurčící voda poněkud přehlušovala projevy jednotlivých potentátů na tribuně. Pán města prohlásil Spercheia za mrtvého a pak dopředu postrčili Aiss.

Pekelnice vypadala před tolika lidmi poněkud nesvá, a chvíli váhala, co říct, ale nakonec se obratně vykroutila z toho, že by potvrdila mágovou smrt, aniž by si toho někdo všiml. Takovému přívalu nenadálého intelektu by snad stálo za to zatleskat, ale usoudil jsem, že na čtení závěti se to příliš nehodí.

Aiss nebyla sama, kdo při výstupu na pódiu vypadal, že jde na popravu. Místní notář byl bledý a viditelně se mu třásly ruce, když se chystal rozlomit velkou pečeť na závěti.

Možná, že věděl, co ho čeká.

Každopádně se musím přiznat, že výbuch, který smetl polovinu náměstí a díky kterému jsem téměř přepadl do kašny, překvapil i mne. Notář zmizel okamžitě a nezbyla z něj ani ta příslovečná hromádka kostí. Další zranění se váleli po pódiu a kolem něj, ale věřil jsem kněžce, že se o ně postará.

Já hleděl do tváře jinému nebezpečí.

Tam kde před chvílí stál ten chudák se závětí, nebylo čisto a prázdno, jak by se po takové ráně slušelo. Naopak. Uprostřed vířící hmoty se cosi formovalo. A lidé na to udiveně koukali.

Když se všudypřítomná krev, úlomky kostí a kusy masa začaly stahovat k centru víru, věděl jsem, že je zle. Postavil jsem se na kašnu, aby lidi varoval, ale ti duchapřítomnější již utíkali a ti méně chápaví se drželi příkladu těch prvních.

„Ženy a děti první,“ křikl jsem, ale byl to jen takový marný pokus. Dav měl svou vlastní vůli.

Bezmocně jsem se díval na stařečka, který upadnul a už se nezvedl. Z různých míst se ozývaly výkřiky bolesti.

A přede mnou se vztyčila krvavá bytost. Snad golem, snad elementál, v jehož nitru plálo cosi zvláštního. Neměl jsem ale čas to zkoumat. Vypadalo to jako člověk svlečený z kůže, z kterého prýštila krev, jen s tím rozdílem, že se to výškově mohlo rovnat okolním domům.

Obr se komíhal na tribuně a vypadalo to, že přemýšlí, koho by slupnul jako první. A země se třásla víc a víc. Když se dav přelil okolo kašny a utíkal k východu z náměstí, seskočil jsem a namířil si to k obrovi. Viděl jsem i Ghara a Konstantina jak se k němu blíží, stejně jako Aiss nevnímající nebezpečí a ošetřující zraněné.

Obr vypadal, že co nevidět šlápne na Spercheiův vozík, takže jsem k němu rychle doběhl. A pak se dosavadní mírné otřesy změnily v pravé zemětřesení. Po náměstí se rozběhly praskliny a v jeho ústí se začaly zvedat masy hmoty.

Prohrábl jsem vozík. Dílem, abych viděl, jestli tam není něco užitečného, a taky v obavách, aby to obr nezničil nebo to někdo neukradl. Část mých myšlenek ale patřila i Gaerwyn. Když se v truhličce plné šperků pohnula podivná, lesklá kůže, sáhl jsem bezmyšlenkovitě po ní.

Když se mi přisála na ruku a začala se plazit nahoru k rameni, zapomněl jsem na dobré elfí vychování a řekl věren svému druhému dědictví: „Ale, kurva.“

Nezdálo se, že by ji to nějak dojalo.

Věren svému výcviku bojuji většinou s chladným kalkulem, protože elfové nemíchají emoce do záležitostí války. Ale tahle slizká věc, která se mne snažila obalit a pozřít, ve mne vyvolávala pocity panického strachu.

Přestal jsem vnímat nade mnou se tyčícího obra, jen vzdáleně jsem viděl, že na střechách se zhmotňují další protivníci. Všechny moje myšlenky se soustředily jen na jedno jediné. Jak tu mrchu setřást.

Jen s největším vypětím sil jsem zformoval tóny magické hudby a udeřil jimi do chobotu, který svíral mou ruku. Cítil jsem, jak mne brní, jak mnou projela bolest, jako kdyby zraňoval sám sebe. Kůži to vybudilo jen k větší aktivitě.

Soustředil jsem se na jiné kouzlo, které by nás oddělilo od sebe. Kůže se nadouvala, nechtěla se dát. V duchu jsem přidával další a další tóny, až pak v šíleném crescendu kůže odlétla pryč.

Právě včas, abych zahlédl šťastnou střelu, která srazila jednu z bytostí na střechách dolů. Ani jsem se nemusel dívat, abych tušil elfčin rozzářený úsměv na druhé straně náměstí.

Když se Konstantin vrhl na kůži, s úlevou jsem si oddechl. Konečně jsem mohl zhodnotit rizika. Obr vypadal nebezpečně, ale pořád přešlapoval na místě, takže od něj velké lidské ztráty zatím nehrozily. Zato bestie sražená dolů ze střechy začala okamžitě nasávat životní energii od šílícího davu, který dorážel na neprostupnou bariéru.

Magie, která k ní proudila, byla vidět i prostým, necvičeným okem jako mlhavý opar. Ale pro mága to byla zářící stuha, na jejímž konci lidé omdlévali a umírali.

„Do domů, ukryjte se do domů,“ křičel jsem nejen já, ale dav reagoval jen pomalu.

„Sejmi ji,“ křikl jsem na Konstantina a máchl směrem k bytosti, která likvidovala dav. Nesledoval jsem, jestli mne poslechl. Země se pořád třásla, a tak jsem se obrátil k obrovi.

Vyšplhal jsem na kašnu, abych trochu kompenzoval výškový rozdíl, a pak jsem pocítil cosi úžasného. Hudba zurčící z hlavy malého cherubína zpívala nádhernou melodii. Byla to píseň o světě plném květů, barev a nádhery. Byla to píseň Vílí divočiny.

Snad poslední poděkování dryády, kterou jsem poslal domů.

Posílen myšlenkou na svět mých předků jsem zaútočil na krvavého obra a zároveň se snažil zabránit tomu, aby přišel k úhoně Ghar, který tancoval přímo u jeho nohou.

Otřesy a hřmění neustávaly, právě naopak. Jedna šťastná rána, která obra rozťala ve dví byla následována lomozem, po němž se celý blok domů začal hroutit. Oddechl jsem si, když jsem viděl, že elfka sklouzla po hroutících se ruinách a v několika přemetech se vzdálila nebezpečí.

Méně nadšený jsem byl z představy, že místo s jedním obrem bojujeme se dvěma. Protože každá polovina dorostla do celého obra. Ale v něčem se přece lišili. Jen jeden z nich měl v sobě plápolající srdce, či co to bylo.

„Útočte na toho se srdcem,“ velel jsem smečce.

Odněkud ze sutin se ozývalo volání o pomoc, ale v tom množství zraněných a umírajících nešlo řešit jednotlivce. Bylo potřeba zlikvidovat příčiny.

A pod přívalem ran se obr zakrátko zhroutil.

 

Konstantin se vrhl do jeho útrob a v rukou zvedl svůj nález.

Já se vrhnul zpět k vozu se Spercheiovými věcmi. Připadaly mi nebezpečnější, než cokoliv, co mohl najít Konstantin. A zejména jsem se bál, co by se mohlo stát, kdyby se ty dvě věci spojily. Ale gnoll vypadal, že je opojen mocí okamžiku.

 

Probudilo mne pobídnutí v hlavě. „Nespi,“ říkalo.

Otevřel jsem oči a pohlédl na nebe plné hvězd. Tmu prořízl výkřik.

Dívčí výkřik.

Rozhrnul jsem listí, které zakrývalo vchod do strážního hnízda, a tiše sklouzl po kmeni na zem.

Křik přešel ve slastné sténání. Ozval se zvuk trhané látky.

Srdce se mi na okamžik zastavilo. Tušil jsem, co uvidím před sebou, když jsem se plížil podrostem. Hlavou mi vířily vize toho, co spatřím. Ale ani jedna z nich nedokázala vykreslit skutečnost v celé její nahotě.

Na krátký okamžik, když jsem je uviděl, jsem zaváhal.

Ležela tam a spokojeně oddychovala a já si vychutnával pohled na její nahé tělo osvětlené jen hvězdami.

„Nech nás,“ sekla ostře, když mne zahlédla.

Můj nevlastní bratr stojící nad ní se po mne krátce ohlédl a na tváři mu hrál pohrdlivý úsměv.

„Jdi si po svých, Saere,“ zamručel a dál mne nevnímal. Přezíravý jako vždy.

Dřív než stihl reagovat, jsem se sehnul a popadl jeho meč ležící v trávě. V mých očích zaplály dva temné ohně. A meč zazpíval píseň o bratrovraždě.

„Cos to udělal?“ její slova práskla jako bič, zatímco její nahé tělo bylo zkrápěno čerstvou krví. Dívala se na mne zhnuseně, tak jako všichni elfové. A já ji přesto v skrytu duše vždy miloval.

Meč prosil o další krev. Chvíli jsem se zálibně díval na její štíhlou šíji.

 

 

Když jsem odcházel, cítil jsem, jak moje záda propaluje pohled jejích očí.

Jejích mrtvých očí.

 

Uvědomil jsem si, že uběhlo notných pár chvil a elfka se mezitím přišourala k vozu. Natáhl jsem ruku s medailonem ke Gaerwyn.

„Vezmi si ho zpět, prosím,“ požádal jsem. „Pro mne je to příliš těžké břemeno.“