Část šestá – Třicet stříbrných

„ Proč jsi přestal číst,“ zeptal se menší tiefling.
„Pššt,“ zašeptal ten starší z nich a varovně stočil pohled ke spícímu bardovi, který se převrátil na druhý bok.
„Co bylo dál? Co bylo dál?“ nic toho nedbalo mladší dítko a pištivě se dožadovalo svého.
Ze svazku vypadnul jeden volný list a pomalu se snesl na podlahu. Byla na něm skica mladé ženy, vlastně jen načrtnuté křivky opravdu svůdné postavy. Tedy nic, co by tieflinčata dokázala ocenit.
„Konečně civilizace…“ začalo opět starší dítě předčítat.

Konečně civilizace, říkal jsem si cestou z místního nevěstince Červený tulipán, kde jsem strávil příjemné odpoledne, zpět do hostince, kde jsem bydlel. Nepopírám, že mi naše výpravy s pekelnicí trochu chybí. Ve skutečnosti jsem se přistihnul, že si u Tulipánu vybírám dívky s podobnou postavou. Ale jsem příliš hrdý, než abych se otáčel zpět, abych ji vyhledal. Výprava skončila, je čas zapomenout, pro dobro nás všech.
Jenže proč tu tedy pořád zůstávám?
Proč čekám, na lovce, kteří nevyhnutelně musí přijít. Pokud tu tedy již nejsou?

Je krátce po dešti. Opatrně, ale někdy až hravě překračuji kaluže. Ve vzduchu je cítit zvláštní vůně přebíjející dokonce i ty teď všudypřítomné vodní páry. Nedokážu ji dost dobře identifikovat.
V dálce se ozve slabé zavýsknutí.
Skok. Přísun. Krok. Je to skoro jako tanec, kdyby jediným tancem, který ve skutečnosti ovládám, nebyl tanec smrti. Elfí škola byla v tomhle ohledu poněkud skoupá. Na kratochvíle nezbyl čas.
Prvním neklamným znamením, že se něco děje, byl zvláštní výraz lidí, kteří šli proti mně.
Druhým pak klapot kopyt po dláždění a rozstříknutí hluboké louže, kterou jsem před pár chvílemi překročil.
Aiss, vytanulo mi na mysli.
Bylo to spíš zbožné přání, než chytrá dedukce, ale otočil jsem se právě tak včas, aby mi přistála do náruče.
A pak jsem se podíval ke svým nohám na kněžku, která se rozplácla jak široká tak dlouhá přímo přede mnou, růžky trčící vzdorně vzhůru.
„Jsem zvyklý, že mi dívky padají k nohám,“ komentoval jsem to s mírným úšklebkem. „Ale od tebe jsem to v pravdě nečekal.“
Až pak jsem si všiml, že Aiss drží v ruce svazek nyní notně olysalých kopretin. Stále mírně zrudlá, ale pomalu se sbírající, mi je podala se slovy, „Ani jsem ti nepoděkovala za tvou pomoc Janosovi... Přijmi tedy prosím můj dík a tyhle -“ na chvíli se zarazila, „květiny…“
Najednou jsem zaváhal. Bardovi došel důvtip. Elfové netrhají květiny a nedávají si je jako vyjádření náklonnosti, to je takový zvláštní lidský zvyk. A myšlenka na svazek elfky a půlelfa je… nemyslitelná. A Aiss navíc nebyla elfka. Veškeré moje zkušenosti s dvořením spočívaly v přisunutí tu většího tu menšího obnosu peněz majitelce nevěstince a ukázání prstem.
Co říct? Co chytrého udělat? Myšlenky horečně pádily a probádávaly všechno, co jsem o Pekelnici věděl, všechno, čeho by se dalo zachytit.
Víra! To je ono. Víra je pevná jako skála, říká se.
Natáhl jsem se pro pomuchlanou kytici, kterou by bylo nezdvořilé nepřijmout.
„Ty květy by se stejně jednou odebraly ke Královně, bylo zbytečné je zabíjet,“ dodal jsem a doufal, že to zabere.
Kněžka se vyškrábala na nohy, ignorující moji nabízenou ruku.
"Zapomeň, že jsem se vůbec o něco snažila," řekla tiše a mně se zazdálo, že se jí v očích zaleskly slzy. Zůstal jsem jen oněměle stát. A sledoval jak pomalu, se sklopenými oušky, odchází pryč.
A pak jsem kopretiny vložil do záňadří.
Navždy mi ji budou připomínat. A s tou myšlenkou jsem zamířil k hostinci, abych si zabalil na cestu. Je čas jít.

„No a tak jí povídám,“ notně jsem si přihnul z korbele a otřel pěnu z pusy, „Ty květy by se stejně jednou odebraly ke Královně, bylo zbytečné je zabíjet.“
Dvojice kupců nocujících ten den také U dračího oka na mne chvíli překvapeně koukala a pak se dala do hrozného řehotu. Uraženě jsem odsunul židli a mírně potácivým krokem se vydal do svého pokoje.
Kolem mne se na schodech jako lasička protáhla překrásná rusovlasá dívka.
Normálně bych se za ní otočil.
Dnes jsem ji ignoroval.

Probudil jsem se do pozdního dopoledne. Z ulice se sem i přes zavřené okno linul ruch a v pokoji protivně bzučela velká, vypasená moucha. Chvíli jsem ji jen trpně pozoroval neschopen ji zabít a zároveň proklínal každé její zabzučení.
Příšerně mě bolela hlava. Opatrně jsem se zvedal do sedu, protože každý pohyb byl peklo. Ani jsem si nevzpomínal, že bych toho tolik vypil. Několik chvil jsem strávil hledáním bot, než jsem si uvědomil, že je mám na sobě, a pak jsem se pomalu vyloudal z pokoje.
Sešel jsem k hostinskému. „Připravte mi účet,“ půjdu se ještě rozloučit do Červeného tulipánu a pak odjíždím.

Loučení u Červeného tulipánu se trochu protáhlo. Všechny dívky litovaly chudinku barda, kterému není dobře, velmi přesvědčivě. Ostatně, byly za to placené, tak aby ne. Když jsem odcházel, bylo mi mnohem lépe, ale na nebi už svítil měsíc. Usoudil jsem, že odložit odjezd o den není tak špatný nápad, a zamířil k hostinci.
A pak, když jsem byl asi v půli cesty, jsem zaslechl přidušený ženský výkřik.
Přidal jsem do kroku a zamířil tím směrem, kterým jsem tušil, že se něco děje. Hůlka mi skočila do ruky téměř sama.
Na nábřeží jsem uviděl ležet jednu postavu a nad ní se sklánět druhou, která ale rychle zmizela. Došel jsem až k místu toho, co se nyní nedalo označit jinak než vražda. Sklonil jsem se k dodýchávající dívce s roztrženým hrdlem a chvíli ji držel za ruku, aby do Letherny neodcházela zcela opuštěná. Když zesnula, zatlačil jsem jí oči a pak prohlédl místo činu.
Krátce jsem obhlédl tělo a místo zločinu. Někdo dívce vyrval hrdlo. Vypadalo to jako divoké zvíře, nejspíše gnoll. To ale nemůže být… Konstantinova práce, pomyslel jsem si. Zranění vypadalo divně. Mělo trochu zvláštní úhel a zdálo se možná fingované, ale moje zkušenosti v tomhle oboru jsou omezené. Prstýnek na ruce naznačoval, že o loupežnou vraždu nešlo, leda by dívka s sebou měla ještě mrtvou krávu.
Rychlé rozhlédnutí okolo odhalilo, že dívka tu na někoho čekala. Možná na postavu ve stínu, která mne už chvíli pozoruje. Rozhodl jsem se nedat jí příležitost jen tak zmizet. Obešel jsem blok a vpadnul jí do zad, právě když se otáčela k odchodu.
Byla to rusovláska z hostince.
Nevinný výraz, který nasadila, sotva mne spatřila, vypadal všelijak, jen ne nevinně. Zvlášť když vedle toho také vypnula dobře vyvinutý hrudník.
Rozhodl jsem se to vzít hodně zkrátka.
„Můžeš vyklopit to, co víš, buď mně, nebo místní stráži,“ řekl jsem rychleji, než se stačila leknout.
„Já,“ začala koktat „jsem nic pořádně neviděla,“ vysoukala ze sebe nakonec. „Neublížíš mi, pane?“ dodala pak spíš pro formu. Cítil jsem, že přinejmenším trochu to na mě hraje. Měla to v povaze.
„Kdybych ti chtěl ublížit, už bych to udělal. Zkusme to jinak. S kým jsi tu měla schůzku?“ zeptal jsem se příkře.
„S nikým,“ ona na to. Vyděšení se z tváře rychle ztrácelo.
Její poznámku jsem přešel, i když mi bylo jasné, že lže, jako když tiskne. „Co přesně si pamatuješ,“ řekl jsem důrazně a moje oči se vpily do jejích. „Je ti zima. Choulíš se v přítmí domu a čekáš tu, jenže potom se něco stane. Co cítíš? Co slyšíš?“
Dívka, nyní s mírně vytřeštěným výrazem, nasála vzduch.
„Slyším minci… minci otáčející se vzduchu… lesknout se… a dopadnout zpět do ruky.“
Síla zážitku byla taková, že se dívka vytrhla ze sugesce a vzpamatovala se. Zorničky získaly znovu normální velikost a trochu nesvá se zavrtěla.
„Takže strážím nic neřekneš,“ dožadovala se pak.
„Nikdy jsme se neviděli,“ souhlasím já na to.
„A doprovodil bys mne do hostince?“ stupňovala svoje požadavky a jemně si přitom prohrábla rukou vlasy.
„Samozřejmě,“ přitakal jsem a až jsem byl sám sebou překvapen, jak rychle. Spěšně jsme se vydali na cestu.
Chvíli cestou hrála chudinku a trochu pofňukávala, ale když její pokusy nenašly odezvu, jakou čekala, otázala se přímo, „Ty mi nevěříš, pane?“ a loupla po mně očima.
„Věřím jen holkám, které jsem si zaplatil,“ odtušil jsem na to.
To, co zašeptala v odpověď, odnesl vítr.

„Myslím, že máte vážnější problém,“ prohlásil jsem rezolutně směrem k veliteli stráže. Kolem hostince se rojili lidé, jako by hořelo. Ale nedělo se nic zásadního, jen drobná příhoda s nabarvením koní na modro. Tušil jsem, čí dílo to je.
Rusovláska zmizela v davu, ale ještě stihla máchnout hlavou tak, aby dokonale předvedla své bujné kadeře, a vyslat ke mně jeden z těch pohledů.
„Cože? Kdo jste, člověče?“ obořil se na mne.
Poznámku o člověku jsem se rozhodl milostivě přejít.
„Máte tady vraždu,“ řekl jsem s tónem vážným a dramatickým a pořádně si tu větu vychutnal.
Chvíli na mně zíral, jako bych snad mluvil goblinštinou. Ale pak mi uvěřil, zavolal si ještě nějakého poskoka a následoval mne k místu činu.

„Tak tady je to tělo, “ konstatoval jsem, sotva jsme došli na místo vraždy. Dívka ležela stále tam, co předtím. Nevypadalo to, že za tu chvíli místo někdo narušil.
Nejraději bych se šel vyspat, ale věděl jsem, že potřebuji ještě zabránit tomu, aby zlynčovali Konstantina. Chvíli jsem nechal velitele ohledávat tělo a pak povídám, „Víte, jsem jenom potulný umělec, ale pár útoků divoké zvěře už jsem viděl. Nezdá se vám to kousnutí pod trochu zvláštním úhlem?“
„Myslím, že se závěrem bych počkal na doktora,“ opáčil na to strážný.
„Máte pravdu, je lepší, počkat na vyjádření autority. Ale jak říkám, ptal bych se na ten úhel. Ten mi vrtá hlavou. Skoro… jako kdyby to někdo narafičil, aby to vypadalo, co myslíte?“
Velitel se na to moc netvářil, ale brouka do hlavy mu to zřejmě nasadilo.

Doktor se objevil v zápětí a vypadal, že byl vyrušen při nějaké příjemné činnosti, při níž rozhodně vyrušen být nechtěl.
„Vypadá mrtvá,“ konstatoval veskrze inteligentně.
„A co ten úhel?“ zeptal jsem se s kapkou zvědavosti v hlavě.
„Jaký úhel, člověče? Co je vám vůbec do toho?“ obořil se na mne.
Zase ta urážka. V mých žilách koluje krev vznešené rasy, ty ubožáku, myslel jsem si.
„No to kousnutí… nemyslíte, že je pod takovým zvláštním úhlem,“ upřesnil jsem.
„Jaké kousnutí, vždyť je to jasné seknutí tlapou,“ doktor vypadal opravdu podrážděný. Ale ten, komu se skutečně vařila krev, jsem byl já. Naštěstí nás uprostřed odborné disputace vyrušil ještě jeden návštěvník.
Postarší tiefling v bohatě zdobeném šatu, vypadal jako dobře situovaný člen měšťanstva.
„Dovolíte, abych se také podíval,“ řekl prostě a bez dalších zdvořilostí se rychle sklonil nad tělem. Vypadalo to, že je zvyklý vydávat rozkazy, protože ostatní jen mlčky sledovali, jak nad tělem provádí rychlý magický rituál.
„A vy jste jako kdo?“ sekl jsem otázkou do vzduchu.
„Spercheios, jméno mé,“ zamumlal, ale v hledání reziduální magie nepřestal. Ten pekelník mne od prvního pohledu dráždil.
„Možná jsem se to nevyjádřil dostatečně jasně. Ale co sakra hledáte na místě činu.“
Tiefling po mně střelil zlým pohledem.
„Myslím, že už půjdu, pánové. Kdybyste potřebovali mou pomoc, naleznete mne v hostinci, a pokud jsou potřeba moje reference, doptáte se v klášteře,“ prohlásil. Co si o sobě sakra myslí, šlo mi hlavou.
„Také myslím, že půjdu. Kdybyste potřebovali mou pomoc, naleznete mne v hostinci, a pokud potřebujete reference, tak v bordelu," kontroval jsem a myslel si o sobě, kdovíjak nejsem vtipný.
Velitel se tvářil pochmurně.
„Je tady ve městě jeden gnoll,“ prohlásil, když jsem odcházel.

„Svene,“ uslyšel jsem tenký dívčí hlásek. „Svene, vstávej.“
Otevřel jsem oči a uviděl dřevěný krov svého pokoje v hostinci. Pak jsem uviděl rusovlásku ze včerejška, jak stojí v mém pokoji, a vyskočil jsem na nohy takovou rychlostí, že jsem udělal ještě pár vratkých kroků, než jsem nabral rovnováhu.
„Co tady chceš?“ zeptal jsem se a rychle si nasadil klobouk, což bylo momentálně moje jediné oblečení.
„Jde o Aiss,“ řekla rusovláska zatraceně pomalu, zatímco si mne prohlížela tak, jak mne bohové stvořili. Nenuceně jsem si začal natahovat kalhoty. Až pak odsunula závoru a vyšla z pokoje. „Je v průšvihu, měl by sis pospíšit.“
„Však už jdu,“ zavrčel jsem, zatímco jsem zápasil s botou. „To jsou pořád jen starosti,“ mumlal jsem si pro sebe.
Když jsem vycházel z pokoje, zkontroloval jsem závoru. Vypadala v pořádku a já bych přísahal, že když jsem si šel večer lehnout, že jsem ji za sebou zavřel. Zvláštní…

„Kam jdeme?“ ptal jsem se, zatímco jsem se soukal do pláště a snažil se stíhat přímo vražedné tempo rusovlásky vedle mě.
„Do márnice,“ opáčila a ve mně najednou hrklo.
Asi viděla můj výraz, protože rychle dodala. „Neboj, není mrtvá.“

… mar'dh taspeon firinneor!“ odříkávala Aiss slova rituálu, skoro jako kdyby jí ho někdo napovídal. Protlačil jsem se řadou čumilů, abych lépe viděl.
Tiefling, zase on. Na sobě opět nový, neméně drahý háv a tváří se, jako by mu patřil svět.
Všiml jsem si, jak šeptá Aiss slova rituálu, a zamračil se. Tohle není obyčejný obchodník. Tohle není ani obyčejný mág. Snažil jsem se vycítit jeho podstatu, ale moje snaha po něm sklouzávala jako kapky deště bičující břidlicovou střechu.
Ani ten rituál nebyl obyčejný. Byl zvláštní, květnatý a stejně nabubřelý jako tiefling sám. Viděl jsem, jak se Aiss perlí na čele pot, ale nebylo jak jí pomoct.
Rusovláska zmizela kdesi v davu, zato Konstatin mne zahlédl a protáhl se mezi řadami jednoduše tak, že se skrčil na všechny čtyři a pak se vynořil přímo u mne. Hned mi začal něco rozčileně říkat, ale poslouchal jsem ho jen na půl ucha.
Vnímal jsem neklid davu vybičovaného až na samotný práh lynčování.
Ve vzduchu kroužily mouchy.
A pak se ozvalo zachroptění, když se mrtvola nadechla dírou, kterou měla místo krku.
„Nyní kněžka položí mrtvé tři otázky,“ oznámil tiefling, jako bychom byli na pouti.
Viděl jsem zoufale hledající pohled Aiss, který bloumal davem. Na chvíli se zastavil na mně, prosící o radu, na co se zeptat. Pak, najednou, se prostě zeptala.
„Kdo je tvůj vrah?“
„Stříbrňák,“ rozeznělo se sálem a dav vydechl. Čekali, že se ozve slovo gnoll, čekali jen na tohle, aby mohli Aiss i Konstantina, i kohokoli dalšího, kdo by se postavil na jejich stranu, rozsápat zaživa. Ale dnes nebyl jejich den. Lidská chátra půjde dnes spát hladová.
Ale to, co jsem slyšel, nepovzbudilo ani mne. Moje myšlenky se rozeběhly zvláštním směrem.

„Pověz mi něco o otci,“ požádal jsem matku znovu. „Co byl zač?“
„To nechceš vědět,“ odbyla mne znovu.
„Musím to vědět. Byl to člověk? Jaký byl?“ dožadoval jsem se odpovědi.
Matka se nade mnou sklonila a pohladila mne po tváři.
„Někdy si přeji, Saere miláčku, aby to byl býval člověk. Ale pravda je taková, že tvůj otec byl, je prostě monstrum. Přej si, ať jej nikdy v životě nepotkáš.“

Stříbrňák. Jediný půlelf, kterého znal opravdu každý elf v naší komunitě. Renegát. Nájemný zabiják. Přicházel si a odcházel, jak se mu zachtělo, přestože nikdy nebyl vítán. Nikdy jsem ho neviděl v akci, ale znal jsem ho z povídaček jiných. Obcházel ho přízrak strachu. A zápach smrti.
„Kde ho najdeme?“ zaznamenal jsem druhou otázku nezřetelně, protože moje myšlenky byly jinde.
„V Uličkách,“ pronesla mrtvá a zjevně jí docházel dech. V plicích zbývalo dost vzduchu už jen na jednu otázku.
„Jaký měl důvod?“ zněla poslední otázka. Zajímavá, nesporně, ale odpověď ještě zajímavější.
"Vylákat, zabít Svena." To mne uklidnilo. Teď je to osobní.
Věděl jsem, jak to skončí. Věděl jsem to už bezmála deset let.
V duchu jsem se musel usmát. Konečně, konečně se naplní pohled do tůně snů.

„Poslyš, Konstatine, dám ti jednu životní radu,“ říkal jsem gnollovi, který mi pro jednou visel na rtech, ale přistihl jsem se, že sleduji rusovlásku, která se s tieflingem odklidila do kouta márnice a cosi si tam špitali.
„Svene, Svene, Svene,“ pekelnice se snažila upoutat mou pozornost.
„Jsou chvíle, kdy je v tvém případě…“
Dav se začínal pozvolna rozcházet.
„Svene, Svene,“ Aiss mne tahala za rukáv.
„Vydrž, kněžko, dávám tady Konstantinovi zásadní radu,“ řekl jsem jí.
Rusovláska pomalu odcházela.
„A Kylaro,“ křikl na ni ještě tiefligský kupec, „Nezapomeň, co jsme si řekli.“
Zvláštní jméno, proudilo mi hlavou.
„Takže, jsou chvíle,“ obrátil jsem se ke Konstantinovi, zatímco Aiss - „Svene, Svene, Svene,“ - neustávala v naléhání. „Kdy je lepší držet jazyk za zuby,“ Konstantinův dlouhý jazyk bleskově zmizel v tlamě. „Nejen doslova, ale i obrazně. V tvém případě jsou ty chvíle skoro pořád,“ dokončil jsem moudro.
„Copak?“ zeptal jsem se Aiss, která už téměř vzdala snahu získat si mou pozornost.
„Kdo je zač ten Stříbrňák?“ zeptala se zrovna ve chvíli, kdy se k nám přitočil Spercheios, opět neomalený jako vždy.
„Je to půlelfí zabiják a bude lepší, když se mu vyhneš,“ zkrátil jsem vysvětlení, protože mi nebylo příjemné vykládat tu nějaké delší zkazky před kupcem.
„Kdyby něco, budu v hostinci,“ dodal jsem a šel si po svých.
Přesně jak jsem čekal, rusovláska čekala za nejbližším rohem.

„Objednala jsem do svého pokoje horkou koupel pro dva a ohřívadlo,“ prohlásila Kylara zvláštním tónem. „A platíš ty,“ dodala s odkazem na mou poznámku, kterou jsem pronesl, když jsme se setkali na místě vraždy.
Důkladně jsem si ji prohlédl. Ne abych ocenil její krásu, která byla nesporná, ale proto, abych odhalil její skutečné úmysly. Nebo ty Spercheiovy. Ale byla stejně nečitelná, jako její pán. Možná víc. Konkubína. Možná. Ale měl jsem tušení, že je víc. Mnohem, mnohem víc.

„Zvláštně voníš,“ zašeptala a byla to první věta za poslední půl hodinu, kterou jsem jí věřil. Neslyšel jsem ji totiž poprvé.
„To všichni elfové,“ zašeptal jsem jí do ucha s úsměvem a jemně ji políbil na lalůček.
Zlehka jsem po její jemné kůži putoval směrem dolů. Všiml jsem si téměř neznatelné jizvy a pak ještě jedné, ale snažil jsem se nedat na sobě nic znát.
Cítil jsem ruku ve vlasech, která mne vedla níž a níž.

Zdálo se mi, že z Kylařiných úst slyším „už tam budeme,“ a překvapeně jsem se na ni podíval, ale pak mi došlo, že řekla něco trochu jiného.

Spokojeně oddechovala vedle mne, ale když jsem se na ni podíval, jedna věc mi připadla zvláštní. Vypadala stále plná energie, stejně jako před hodinou.
Na zádech jsem stále ještě cítil její nehty, když jakoby nic položila otázku.
Místo odpovědi jsem ji mírně hryznul a ohníčky v očích prozradily, že mám pokračovat.
Byl jsem rád, že nemusím odpovídat.
Měl jsem ohledně toho zlé tušení.
Ale tu a tam, mezi vzdechy a pohyby, se nějaká otázka vždycky prosmýkla jako útočící kobra.
Snažil jsem se držet jazyk za zuby, ale jsem také jen… elf. Člověk. Něco mezi tím.
Nemlčel jsem.
A asi jsem měl.

Gnoll dělá zase z komára velblouda. Sedíme dole v lokále. Aiss, která právě dorazila, se tváří, že se věnuje svému pohárku s vínem, Kylara, která se ke mně vine ještě víc, než předtím, a Konstantin stále dokola mluví o zemětřesení.
Přitom bych přísahal, že jsme byli jako myšky.
Unaveně opřený na vratké hospodské stoličce, která byla nepochybně již několikrát použita jako zbraň, soudě z jejího poničeného stavu, pozoruji Aiss z pod krempy klobouku. Má něco na srdci, ale Konstantin je dnes k nezadržení.
A vidím ještě něco, temný stín, který nad Aiss roste. Nikdy nebyl jasnější, ani v hlubinách Stínopádu ne. Pokud to takhle bude pokračovat, za chvíli jej uvidí i běžný smrtelník prostým okem.
„Kaňour,“ zakončí Konstanin svůj proslov a myslí tím mne. Kylara vyprskne smíchy, zatímco pekelnice, která už chvíli postupně rudla, vdechne víno a rozkašle se.
„Kdy už půjdeme do Uliček hledat Stříbrňáka,“ dožaduje se Aiss, ledva se trochu vzpamatuje.
„To je špatný nápad, Aiss, Stříbrňák je nebezpečný. Bude lepší, když se mu vyhneš,“ řekl jsem nahlas, ale v duchu jsem si myslel něco trochu jiného. Tohle bylo jenom mezi ním a mnou. Netřeba do toho zatahovat další nevinné oběti. „Ty by ses měla hlavně postarat o to, co tě posedlo.“
„Už je to v pořádku. Od chvíle, co nejsme ve Stínopádu už s tím nejsou problémy,“ lhala Aiss. Viděl jsem, že lže. Tak roztomile jí při tom červenaly uši, zatímco se tvářila jako ctnost sama.
„A co to bylo v té márnici?“ přidal se Konstantin.
„Sejdeme se ráno v chrámu, poptáme se a pak se dohodneme, co budeme dělat dál,“ navrhl jsem.
Aiss nevypadala spokojeně. Vlastně, to je slabé slovo. Vypadal dost nevrle, ale neřekla nic.

„Posednutí?“ mladý kněz se zamračil. „To máte těžké. Musíte znát démonovo pravé jméno, abyste mohli provést příslušný rituál vymýtání.“
Musel jsem se tvářit hodně zachmuřeně, protože bez pobízení pokračoval.
„Musíte vědět, odkud přišel. Je tak menší šance, že démon posedne při vymýtání exorcistu. A pomáhá mít též do čeho démona zachytit. Nějakou nádobu…“
„Třeba křišťálovou lebku,“ řekl jsem rychleji, než bych o tom přemýšlel.
„Vidím, že už o tom něco víte. Vy mne zkoušíte?“ zeptal se podezřívavě otec Cedrik. Připadal jsem si vážně trochu hloupě, vyslýchat takhle kněz v chrámu, ale na druhou stranu, kam jinam se tady obrátit?
„Kdepak. Jen pokračujte,“ oponoval jsem a nasadil nejmírumilovnější tvář, jaké jsem byl schopen. „Cokoliv, co nám může pomoct.“
„Sluneční světlo, pomáhá,“ dodal ještě za mého soustavného přikyvování.
„Je nějaká šance získat někde takový rituál zapsaný a připravený k seslání?“
Kněz vyprskl smíchy. „Však povídám, že musíte znát přesná specifika daného démona.“
„Není nějaká univerzální možnost?“
Vypadalo to, že přemýšlí. „Existují zmínky… ale to jsou spíš povídačky pro děti.“
Rozloučili jsme se a šli. Aiss se tvářila vyčítavě, protože se zdálo, že si kněz spočítal dvě a dvě a tušil, kdo je tou posedlou osobou v naší malé tříčlenné skupině. Mísila se ve mně lítost a hněv. Zbili ji a zmlátili chuligáni, kteří mi měli skrze ni předat od Stříbrňáka vzkaz. Když jsem se pokusil její zranění prohlédnout, ucukla před mou rukou, jako by byla prašivá. To mne skutečně ranilo.
Můj osud na mne čeká.
Cítil jsem vibrace meče, který se bezpochyby těšil, že si opět pochutná na krvi. Snažil jsem se ty myšlenky zapudit, zatímco jsme probírali různé plány, jak Stříbrňáka najít, ale bylo to stále silnější. Krev. Pomsta. Zmar.
Pohled na zbitou Aiss, která mi uhýbala očima, mne soužil.
„Myslím, že by bylo dobré si promluvit si ještě se Spercheem,“ zabručel jsem rozmrzele. „Stejně je to při cestě.“

„Máme problém,“ pronesl jsem bez obalu a pohledem vybídnul Aiss.
Ta beze slova položila před tieflinga stříbrnou minci.
Vzal ji do ruky a chvíli ji dramaticky zkoumal. Dělal z toho zbytečně větší divadlo, než to muselo být. „To není obyčejná mince,“ komentoval to za chvíli. Pak provedl krátké gesto rukou. Nesporně rituál, ale zhuštěný z dlouhých minut do několika málo vteřin. „Teď už to je obyčejná mince," usmál se sebevědomě.
„Tak to můžeme začít plánovat znovu,“ komentoval jsem tohle zjištění. Stříbrňákovi sloužila mince k tomu, aby nás sledoval. Na venek jsem zůstal klidný, ale ve skutečnosti jsem se ale proklínal, že jsem minci neprohlédl sám. Přestal jsem plánovat. Přestal jsem přemýšlet. Měl jsem jen chuť mu vyrvat srdce z hrudi a pít jeho čerstvou krev tak, jako to dělali dávní předkové elfů s těmi, jež porazili.
Alespoň věděl, že už si pro něj jdu, a neměl důvod dál ubližovat nevinným. Jediná potíž byla v tom, že to měl rád. Věděl jsem, že nepřestane. Nikdy.

Zbytek stránky byl pokrytý dávno zaschlou krví, v níž se rozpíjel a ztrácel duběnkový inkoust. Malý tiefling se marně pokoušel dekódovat jednotlivá slova, ale nedařilo se mu to.
„Nevím, jak je to dál,“ řekl smutně a snažil se najít navazující list.
Po chvíli marného snažení jen naštvaně mrsknul složku s listinami zpět do batohu a trucovitě si sedl na zem. „Už mě to nebaví,“ dodal.