Část pátá – Na hraně zoufalství

„A co bylo dál?“ zeptal se dětský hlásek.
„Myslím, že umřel,“ opáčil na to druhý, podobně pisklavý.
Po krátkém zaváhání nadzvedl malý tiefling bardovi klobouk, nervózně u toho pošvihávaje ocáskem.
„Jen spí,“ oznámil suše.
„No, ale co teda bylo dál?“ zeptalo se druhé dítko.
„Myslím, že to má někde sepsané,“ ozval se první hlas poněkud tlumeně, protože vycházel z nitra bardova tlumoku, ve kterém byl malý tiefling po pás ponořen.
Po chvíli se vítězoslavně vynořil, svíraje kožené desky, nadité různými zápisky, náčrtky a jinými, jen zpola srozumitelnými pergameny.
„Tak čti,“ ozvalo se menší z dětí.
Na bardově tváři se rozhostil spokojený úsměv…

„Není tu to trochu moc tma?“ zeptal jsem se.
„Je přece noc,“ odeskl gnoll, který byl v poslední době hodně naježený. Nevšímal jsem si jeho podrážděnosti. Víc mne zajímalo nějaké vysvětlení nedávných událostí.
„Můžeš mi laskavě říct, co má tohle všechno znamenat?“ obořil jsem se na Aiss.
A k překvapení všech se kněžka konečně trochu rozpovídala. Až je mi jí skoro líto. Při výbuchu lebky do ní proniknulo to temné, co se v lebce předtím ukrývalo. Samozřejmě, je to moje vina, jak neopomene dodat.
Myslím si svoje. Nakonec, dostala to, k čemu od začátku směřovala. Nemám ale chuť nechat ji tu pobíhat s nějakým démonem v hrudi. Byť naděje je to malá, navrhuji jít se podívat do chrámu. Stínopád je sice temným otiskem reality a riziko je značné, ale kde jinde hledat pomoc s vymýtáním?
„Jdu do hospody,“ komentujte to gnoll a vycení zuby. „Sbohem bývalý vůdče,“ dodá ještě.
Ta poznámka mne hodně zabolela. Něco bych dodal, snad varování, ale když pozoruji jeho vzdalující se záda, nějak nemám k žádným slovům chuť. Elfka se rozběhne za ním.
„Tak jdeme,“ kývnu na Aiss a Ghara, kteří paradoxně zůstali se mnou.

Chrám vypadá až podezřele povědomě. Nedostavěné čtyřboké černé věže tyčící se vysoko nad námi jak pahýly prstů. Chrliče snad ještě více děsivé a zkroucené, než jak si je pamatuji. A těžká, okovaná vrata, mírně pootevřená.
„Myslím, že tady už dlouho nikdo nebyl,“ konstatuji s pohledem na spoustu listí navátého dovnitř. Na překocené lavice a rozbitý oltář. Snažím se nevšímat si příliš bizarních poloh soch, které na nás shlížejí ze sloupů katedrály.
Převracím v hlavě možnosti, co dělat. Nejhorší na tom je, že i kdybychom nějakým zázrakem získali rituál vymýtání, stejně by jej v těchto podmínkách dokázala seslat jen kněžka.

„Pojďme se podívat do kláštera, je to hned za támhle těmi dveřmi,“ ukáže Aiss dozadu, k dubovým vratům hned vedle sakristie, a už ani nepředstírá, že by měla svázané ruce.
Nikdo nic nenamítá. Ostatně, jaké jiné možnosti máme.

Procházíme do přilehlé klášterní zahrady. Vypadá to tu víc než jen opuštěně. Dříve bezpochyby pěstěné záhony zarostlé bodláčím. Popínavé růže s uvadlými a zčernalými květy, zato s dvěma a půl palci dlouhými trny, na kterých se lesknou kapičky jedu.
Aiss jako první zahlédne u altánu postavu a rozběhne se k ní. Když dojdeme blíž, zjistíme, že je to socha. Ale až příliš dokonalá na to, než aby to bylo dílo sochařského mistra. Tuhle věc vytesal někdo z masa a kostí. Možná bazilišek, možná nějaké démonické síly.
Socha vypadá divně, až podezřele. Ale pekelnice na ni nábožně civí, div, že jí neskočí kolem krku.
„Kdo to je?“ zeptám se tiše, ale nedostane se mi odpovědi.
Možná se mi to zdá, ale ve svitu hvězd mi připadá, že se Aiss v očích zaleskly slzy. Srdnatě ale stoupá po schodech do místní knihovny.

Ledabyle si prohlížím svazky, které tu jsou. Většina z nich je plesnivá, ale po chvíli hledání se mi podaří najít pár zajímavých informací. Pekelnice si listuje v místní kronice, a když ji koutkem oka pozoruji, vidím, jak se její výraz postupně proměňuje z pobaveného na překvapený a záhy na to na téměř vyděšený.
Ghara nevidím, zatoulal se někam dozadu a nevydává ani hlásku. Vrátím se očima k řádku, který jsem četl, a pak se znovu zamyslím…
Kněžka je rychlejší, otočí se a rozběhne se. Na zemi zaduní kniha. Z rukávu tasím hůlku, ale když doběhnu na místo, je už po všem. Ghar leží bez dechu na zemi a svírá si krk. Aiss stojí rozkročená nad ním a vypadá namíchnutá. Myslím, že v takovémhle rozpoložení jsem ji ještě neviděl.
„Zdá se mi, že tady už toho víc nenajdeme, všechno se tu rozkládá,“ poznamenám.
„Je tu ještě jedna část, zakázaná,“ pronese kněžka se zvláštním důrazem na poslední slovo.

Duchové. Sotva jsme jednoho zahnali, jsou tu další. Po chvíli tápání jsme se dostali do zakázané knihovny. Není příliš velká, ale je plná vzácných svazků. V první moment nás ale víc zaujme dvojice na zemi ležících těl, k nimž se Aiss rozběhne, jako by je poznávala.
V tu chvíli se na nás vrhnou. Asi bylo jen otázkou času, než ve Stínopádu narazíme na další nemrtvé, ale tihle duchové jsou skutečně nebezpeční. Pronásledujeme je do patra, ale hrají s námi hru na schovávanou a útočí nečekaně a záludně.
Když nedobrovolně přeletím zábradlí a zřítím se na regál plný svitků, které se na mne vysypou, mám toho tak akorát dost.
„Vypadneme odsud, tohle nemůžeme zvládnout,“ křiknu.
Aiss seskočí z patra dolů a přistane překvapivě úspěšně na nohou a zakření se na mě svým rozpustilým úsměvem.
I když odcházíme poraženi, doufám přesto, že bychom se sem mohli vrátit. Tohle místo doslova přetéká cenným věděním. Pokud bychom našli Gaerwyn a Konstantina a přesvědčili je k tomu, aby nám pomohli, možná by se duchy podařilo porazit. Vydáváme se je tedy hledat.
Naší malé pekelnici ale leží na mysli něco jiného, než bohatství vědomostí místní knihovny. Je jí to vidět na očích, když znovu procházíme okolo zkamenělé sochy.

Shodou náhod narazíme na naši sličnou lučištnici Gaerwyn přímo u vchodu do chrámu.
Pořád nevím, nakolik jí můžeme věřit, ale tentokrát není ani tak zamlklá jako obvykle. Líčí dramatický příběh o tom, co zlého je potkalo v hospodě a že ji to pronásleduje až sem. Navrhuji, že pokud ji něco pronásleduje, mohli bychom to lapit do pasti ve vchodu chrámu.
Asi jsem měl dát na svůj pocit, že něco nehraje, dřív, ale že se jde Gaerwyn schovat za sloup, jako by se chystala střílet, když luk nemá, mi přišlo divné, až když bylo téměř pozdě.
Obluda, která se na nás začala znenadání sápat a hlavně ty rázy zvuku, které nás vždycky odhodily, dělají paseku v mé hudbě. Naštěstí se odněkud z hloubi chrámu vynořila opravdová Gaerwyn a tu bestii prošpikovala jednou, dobře mířenou ranou. Myslím, že jsem ji nikdy neviděl radši. Tedy, tu naši Gaerwyn.
Zřejmě krev a zvuky boje probudily cosi pod oltářem. Nevím, jak to popsat, ale snažilo se nás to lapit do svých tenat pomocí chapadel. Ale v žáru úspěšné bitvy jsme možná ani nedocenili nebezpečnost té věci a zahnali to zpátky tam, odkud to přišlo.

Konstantin blábolí jakési hlouposti o tom, že smečku zásadně vedou samice. Nevím, kde na takovou bláznivinu přišel, ale jsem rozhodnutý mu to vymlátit z hlavy. Začal jsem tím, že jsem mu zhypnotizoval hyenu, takže je teď poslušnější. To ho naučí, aby si se mnou zahrával. Bohužel hyena nebyla tak snadný cíl, jak by se mohlo zdát, takže než jsem jí vyprášil kožich, docela solidně mne podrápala a hryzla mne do ruky. Strašně to bolí, ale snažím se nedávat to najevo.

Ledva je jeden nechá chvíli bez dozoru, hned upečou nějakou hloupost! Kněžka přesvědčila paladina, že duchové v knihovně jsou v jádru dobří a že s nimi musíme vyjednávat. U všech bohů, copak neví, kde jsme! Všechno dobré, co v téhle sféře kdy bylo, se dávno rozpadlo na prach a popel. Ti duchové jsou zlí, to vím zcela bezpečně.
Všichni jdeme do zakázané knihovny, ale mám pocit, že je to jako jít na porážku. K mému velkému překvapení duchové přistupují na vyjednávání, ale mně z toho stejně naskakuje husí kůže. Celé stěny tu víří temnou aurou, podobnou, jaká byla vidět už v chrámu, když na nás zaútočila ta věc. Ale kněžku zajímá jen ta socha a jak jí vdechnout život. Pokud bychom u toho všichni zahynuli, tak ať.
Když můj zrak sklouzne po regálu zakázané knihovny, uvidím něco, co by mohlo přinést řešení a zachránit den. Kniha, která vypadá jako jeden z proslulých svazků zvaných Arcana Magna. Podle jedné legendy jich existuje osm, každý z nich patřil některému z kouzelníků Kruhu osmi. Pokud v ní nebude kýžený rituál, tak už asi nikde.
Na zem dopadne kniha a rozevře se na straně, kde je zobrazen strom a hůl. Kněžka se tváří potěšeně, myslí si, že jí duchové vyšli vstříc a dali jí rituál, který hledá. Někdy mám pocit, že jsem na výpravě s elfími dětmi, ale i ty by projevily víc bystrosti.
Vyhodím jednu knížku s poličky a duch po mně zlobně sekne pohledem, ano to jsem čekal.
Aiss se přihlouple zmocňuje knížky, kterou jí duchové dali. Bez otázek, bez pochybností. Vyhodím dalších několik knížek a pak se dostanu až k té kýžené. Popadnu svazek, vytrhnu ho z police a v nestřeženém momentě zakličkuji mezi regály. Pak se strhne mela. Kněžka křičí něco o tom, abychom všichni vypadli. Gnoll najednou vypadá, že knihovnu podpálí, elfka se tváří jakoby nic, ale jsem si jistý, že jestli našla něco hodnotného, už se o tom nedozvíme.
Naštěstí krádež knihy, která skutečně obsahuje rituál, duchy rozběsní, takže past nestačí sklapnout. Ale když mi jejich ledový pařát sáhne do hrudi a pokusí se zastavit mi srdce, na moment zapochybuji, zda mám vůbec zapotřebí tohle povzbuzovat. Duchova ruka se ale rychle stáhne zpět, jako by jej něco polekalo. Vyběhnu z knihovny, jako by mi hořelo za patami, což se Konstantinovi téměř podaří uskutečnit, a za mnou se vypotácí i zbytek naší neslavné „smečky“.

Aiss je na mne naštvaná, protože si myslí, že jsem jí překazil její úchvatný a bezchybný plán. Zatímco unaveně odpočíváme v přední části knihovny, něco si spisuje do svého deníčku. Asi to, že jsem jí zase ublížil. Ale nemám čas a ani chuť jí teď něco vysvětlovat. Snažím se rychle se sblížit s knihou, aby mne přijala za svého majitele. Tyhle svazky mají svůj rozum a je těžké je dešifrovat, pokud vám to samy nedovolí.
„Můžeš do té knihy civět, jak chceš, ale nic dobrého to nepřinese,“ prohodím směrem ke kněžce, která teď pro změnu chová na kolenou svou knížku. „A navíc magii stejně nerozumíš,“ dodám, zvláště bez nálady.
„Tak co to tedy je,“ odsekne naštvaně a já poprvé uvidím, že její slzy se lesknou krvavě rudou barvou.
Podívám se jí přes rameno a chvíli si pro sebe tiše recituji melodii kouzla. „Myslím, že je to rituál vytvoření magické hole. Vyvoláš si ji přímo z kmene živého stromu.“
Chvíli panuje ticho.
Pak se kněžka zvedne s novým leskem v očích. „Musíme najít jeho hůl!“
Povzdechnu si, ale jsem momentálně ochotný souhlasit s čímkoliv. Téměř s čímkoliv.

Po chvíli bloudění až podivně spletitým komplexem kláštera jsme hůl našli. V Aissině cele, která jak se zdá přímo souvisí s pokojem té zkamenělé postavy tam venku, které říká Janos.
„S trochou štěstí bude rituál odkamenění v téhle knize,“ ukážu Aiss svůj svazek. S bouchnutím dveří se zamkne v jedné z komnat a je ticho. Nakreslím ještě nad dveře elfí runu ochrany, víc pro ten pocit, než že by nás skutečně ochránila, zvlášť vzhledem k tomu, kde jsme.
Ale zdá se, že alespoň Gaerwyn to potěšilo, a po dlouhé době také něco řekla. Chvíli poté, co sfouknu svíčku, na mne dokonce dotírá s tím, abych se podíval na jeden z předmětů, který někde sebrala. Ale nemám náladu, tak ji požádám, aby to nechala na ráno.

Je to tady. Chvíle, kdy se může buď všechno podařit, nebo také všechno zkazit. Čas prolomit alespoň část dávných mystických tajemství, tajemství dobře ukrytých za řadou zámků z leštěného adamantinu, které obepínají knihu jako obruče.
Všichni zvědavě přihlížejí i kněžčinou naštvání trochu vyprchalo, a poté, co zjistila, že sama asi nic nesvede, je teď spíš nedočkavá. Odvažuji se jen doufat, že kdyby mne otevírání knihy nějak vážněji zranilo, že by mi pomohla.
S bardy se to má tak, že vidí veškerou magii jako hudbu. První zámek byl takovou veselou písničkou o zamilovanosti. Dobře rezonoval s mou náladou, a když jsem na něj přiložil prst, téměř jsem slyšel jeho autora, jak jej ková s myšlenkou na svou milou.
Druhý zámek byl písní o žárlivosti. Když jsem na něj přiložil prst, jako by mi někdo vbodl jehlu do spánku. Cítil jsem, jak se mi postupně trne ruka. A pak ještě něco. Jemný dotyk dívčích prstů, které zkušeně umístily můj prsteníček napodruhé správně do dalšího magického zámku. Překvapeně jsem otevřel oči a můj pohled se na chvíli střetl s hnědými očky elfky. Viděl jsem, jak se jí rozlévá ruměnec po tváři, a pak rychle pustila mou ruku a odvrátila se. Sakra, co to mělo být?
Třetí zámek. Copak tohle nemá nikdy konec. Cítím, jak mi po čele stéká kapička potu. Tohle je vojenský marš. Autor, který tenhle zámek koval, šel do války.

„Pověz mi něco o otci,“ požádal jsem matku, která se skláněla nad lesní tůňkou.
„Tiše Saere, soustřeď se na hudbu vody."
„Ale já nic neslyším,“ oponoval jsem.
„Voda rezonuje věcmi, které byly, věcmi, které jsou, a věcmi, které budou. Stačí si jen oddělit pro sebe tu správnou melodii,“ odvětila klidně a shovívavě mne podrbala ve vlasech. Nesnášel jsem to.
„Nebaví mne to,“ řekl jsem znuděně a zvedl se.
„Hned se vrať,“ změnila tón, když jsem vyrazil pryč.
Jen jednou jsem se podíval zpět. A v tůni se převalovala těžká hrozivá černá mračna. „Jednoho dne se setkáme,“ vzkazovala.

Třetí zámek cvaknul, zatímco jsem se zabýval vzpomínkami na minulost. Rozhlédl jsem se po místnosti, která se mi znenadání zdála poněkud šerá, a uviděl jsem starostlivý pohled kněžky. Cítil jsem, jak mi něco teče z nosu a dotkl se jej volnou rukou. Byla to krev.
Poslední zámek, poslední pokus. Ještě pár takových výletů myšlenek zatoulaných do minulosti a už bych se nemusel vrátit. Mám jazyk sevřený mezi zuby a soustředím se. Píseň. Co je tohle za píseň? Slyším tlukot havraních křídel. Nebo možná doznívající tlukot srdce. Je to elegie. Přesně to, co člověk potřebuje na povzbuzení. Ale s myšlenkou na nedávné zážitky nemám problém se do téhle písně vcítit. Když přikládám čtvrtý prst k magickému zámku, dívám se na Aiss, kterou jsem málem ztratil. A pak s myšlenkou na ten jediný rituál knihu otevřu.
Nevím, co bych si počal, kdyby tam nebyl, ale je tam. Psán drobným, úhledným a precizním písmem dávno mrtvého mága. Třesoucí se rukou jej opisuji do své knihy rituálů, protože každé otevření Arcana Magna je náročný a nebezpečný úkol, který bych nerad absolvoval podruhé.
„Tak rituál bychom měli,“ prohlásím nakonec. „Ale dnes už ho seslat nezvládnu,“ dodám.
Kněžka chvíli vypadá, že vybuchne potlačovanou energií, ale nakonec se jen zatváří zklamaně a rezignovaně pokrčí rameny. Lhal jsem, mohl bych ho seslat hned. Ale jsem příliš unavený na to, abych čelil čemukoliv, co by následovalo. Zkamenělá bytost, ať je to kdokoliv, ještě den vydrží. Není potřeba z toho zbrklým rozhodnutím udělat náš poslední den.

Procházím mezi pobitými zombiemi až ke zkamenělému Janosovi. O úklid se postarala ranní ptáčata včetně neklidné a zjevně nepříliš vyspalé Aiss, ale alespoň je všechno připravenou na představení.
Načrtnu magický ochranný sesílací kruh – pěticípou hvězdu s runami ochrany. Měl odvrátit všechno zlé, aby nenarušilo rituál, a pokud by se něco zvrtlo… nu měl by také všechno zlé udržet uvnitř.
Do každého z koutů pentagramu umístím jednu z pěti droboučkých rituálních misek, do nichž pečlivě odměřím trochu magického prachu, který mi pro tuto příležitost věnovala kněžka. Zbytek magického prachu fouknu na sochu. Z ničeho nic se objeví pětice skřítků, z nichž každý představuje jeden z živlů vílí magie. Celá socha rezonuje hudbou, téměř jako by se probouzela zevnitř a postupně se z ní sloupávají vrstvy kamene, když v ní skřítci znovu ustanoví rovnováhu elementů. Vítej k novému životu, ať jsi kdokoliv.
Aiss je jako obvykle bez sebe a hodně riskuje a div, že hned neskočí cizinci do náruče.
„Díky ti,“ prohlásí ten a kývne směrem ke mně, pohled prázdných očních důlků se zdá podivně plný.
„Poděkuj jí,“ řeknu směrem ke kněžce, která už na další pobízení nečeká. Chvíli ještě pozoruji události s hůlkou v ruce připraven na cokoliv, ale zdá se, že jde o šťastné shledání.
„Ty žiješ maličká,“ ozve se jen z toho chumlu objímajících se těl. Zbytek konverzace zanikne v radostném švitoření Aiss, která je, zdá se, u vytržení.

„Trochu to urychlíme,“ probudí mne ze zasnění Janosova slova, po nichž následuje pár máchnutí holí a otevře se portál. Aiss bez zaváhání projde a po ní i ostatní. Když vidím, jak se portál zavírá, seberu klobouk, narazím si ho na hlavu a v posledním možném okamžiku projdu portálem. V tu chvíli se do nyní již prázdné zahrady vřítí další vlna rozběsněných zombií...