Část čtrnáctá – Vnitřní nepřítel

„Vzpomínky už mne opouštějí. Myslím, že čas konečně nadešel…“ diktoval bard z lehu. Vlastě se zdálo, že dnes nebude vůbec vstávat.

„Nebuď tak patetický,“ okřikla ho.

„Co je na tom patetického?“ kontroval. „Tak se prostě hrdinské eposy píšou, ale to ty nemůžeš vědět. A navíc je to pravda. Už si pomalu nepamatuju ani tvoje jméno.“

Vrhla po něm hraně nevraživým pohledem, ale pak poctivě pokračovala v zapisování.

„Modlím se za to už nejméně staletí. O sto let víc, než by měl půlelf žít. Nevím proč, ale stále ještě dýchám. Nebo možná vím, ale raději bych nevěděl…“

„To by mne tedy zajímalo. Proč?“ zašvitořila a usmála se. „Možná proto, abys mne uspokojoval.“

„Přece nevyzradím pointu hned na začátku,“ zamručel bard a převalil se na druhý bok.

Nad náměstím se vznášela oblaka prachu. Vypadalo to jako dým z požárů, ale až na pár drobných ohýnků ve skutečnosti nehořelo. To, co teď zakrývalo nebe, se zvedlo z pobořených domů a půdy roztrhané mnohdy i desítky stop hluboko.

Na krátkou chvíli, na jeden téměř nepostřehnutelný okamžik, se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to ticho vítězství i ticho zkázy. Byla to předzvěst budoucích bouří i ozvěna těch minulých. Byla to tryzna za padlé i oslavná píseň živých. Jen málokdo ji slyšel. Možná, že jen já.

A pak se znovu začal rozléhat křik, bolestivé vzdechy a volání o pomoc.

Gnoll se s obnaženými tesáky vztyčil na zbytcích podia a v rukou vítězně stiskl blyštivé srdce, které vyrval z hrudi krvavého elementála. Jasná záře, kterou žhnulo, rychle hasla, až bylo vidět, že je to ve skutečnosti jakýsi kovový tubus. I kněžka zpozorněla, a pokud do této chvíle věnovala veškeré úsilí záchranně zraněných, její pohled se teď stočil jen jedním směrem.

„Konstantine!“ křikla.

Gnoll nereagoval. Zatímco z něj pomalu odkapávala krev, podíval se mdlýma očima směrem k vozíku, na kterém jsem stál, uprostřed všech Spercheiových pokladů, a pak udělal první krok mým směrem.

„Ani na to nemysli,“ varoval jsem ho. Bál jsem se, zda by magie předmětů nemohla s podivným šémem nepředvídatelně reagovat. „Polož to.“

Druhý krok.

„Konstantine!“ pekelnice vykřikla hlasem, který zněl téměř ďábelsky.

Gnoll k ní konečně pomalu obrátil zrak.

Třetí krok.

„Dej mi tu věc, prosím,“ požádala a popošla směrem k němu. Bylo vidět, že šetří jednu nohu a trochu kulhá.

Gnoll váhal. Na krátkou chvíli obnažil tesáky a zavrčel. Nechtělo se mu vzdát se pokladu, kterého se zmocnil.

„Okamžitě to polož,“ zahřímal jsem. Docházela mi s ním trpělivost, jak stále přešlapoval pár kroků od vozu, a ruku už jsem měl na meči.

Ale Konstantin nakonec poslechl a velmi jemně prazvláštní tubus odložil na zem. Kněžka se ho rychle zmocnila, což mne donutilo pozvednout obočí. Nebyl jsem si jistý, jestli to z jedněch nebezpečných rukou nepřešlo do druhých.

Když podivná schrána zmizela omotaná kusem látky z dohledu, mohl jsem si zase dovolit věnovat pozornost i jiným věcem.

Ghar klečel na zemi a ztěžka oddechoval. Až dosud se zdálo, že je v pořádku, ale pak znenadání zachroptěl a pomalu se složil jak široký, tak dlouhý. Seskočil jsem z vozu rovnou k němu.

Zatímco jsem mu sundával pláty brnění, abych prozkoumal vážnost zranění, všimla si Gaerwyn, stojící nade mnou něčeho zvláštního.

„Podívej,“ ukázala. „Černá šupina.“

Nepřikládal jsem tomu v tu chvíli valný význam. Ačkoliv byl dráček barvou svých šupinek posedlý, neměl jsem za to, že by mohly způsobit mdloby. Nicméně Ghar ani nijak masivně nekrvácel, takže jsem usoudil, že příčinou budou spíš zranění na hlavě. Rozhlédl jsem se kolem. Ale všude panoval jen zmar a zkáza.

„Naložíme ho na vůz,“ rozhodl jsem. „Tady nemůže zůstat.“

Ne, že bych neměl na srdci Gharovo blaho, ale ve hře bylo víc než jen to. Mnohem víc. Kdo ví, co se skrývalo ve Spercheiově dědictví, a já neměl nejmenší chuť vrátit jej, aniž bych si ho po fiasku se čtením závěti v klidu neprohlédl.

Věděl jsem, že by mi elfka nedovolila vypařit se jen tak i s vozem plným cenností, takže jsem se rozhodl pro řešení, které potěší srdce všech. Uklidnil jsem velitele stráží, že se postarám o to, aby se věci dostaly bezpečně zpět a Gaerwyn jsem přizval, aby jela se mnou. Oči se jí leskly očekáváním, když mrštně vyskočila na kozlík a pak jsme vyrazili pryč z náměstí, abychom zmizeli v prvním průjezdu, který se naskytl.

Zkontroloval jsem znovu dráčkův stav, ale nezdálo se, že by se měnil. Dýchal trochu mělce, ale pravidelně.

Pak jsem se podíval elfce do tváře. „Nemůžeme si to nechat všechno,“ sdělil jsem jí bezpochyby smutnou novinu.

Přijala to nicméně překvapivě klidně.

„Ale můžeme si nechat ty nejlepší kousky,“ dodal jsem se zářivým úsměvem.

A pak moje oči zažhnuly magií.

Ze Spercheiových pokladů jsem si sám nenechal nic. Z mnoha důvodů. Ani za života jsem od něj nepřijal žádný dar a nechtěl jsem v tom po smrti dělat rozdíl. Ne, dokud nevím, co byl skutečně zač. A pak, bylo potřeba vrátit vůz tam, odkud přijel. A kdybych měl nějakou věc u sebe, špatně by se to vysvětlovalo.

Svou odpověď jsem ale měl.

Že ve voze žádná není.

Že klíč k celé situaci musí být jinde.

V rukou někoho jiného.

V průběhu cesty na Akademii přišel Ghar sice k vědomí, ale pro změnu teď blouznil. Vykládal něco o Bahamutovi a o tom, že je jím prý vyvolený. Zjevně mu nebylo dobře, byť na dotek byl studený. Usoudil jsem, že bude nejlepší vyložit ho u jeho příbuzných, s nimiž se chtěl stejně vidět, protože moje znalostí dračích nemocí byly poněkud omezené a už jsem pro něj udělal, co se dalo.

Krátce na to jsme narazili na pekelnici s chlupáčem. Sehráli jsme jim s elfkou výpravnou scénku na téma „zabloudili jsme a je to tvoje vina“, ale nejsem si úplně jistý, že zabrala. Raději jsem Gaerwyn požádal, zda by nedohlédla na naše věci v hostinci, a ona pochopila a ztratila se i s vybranými cennostmi.

Nebylo potřeba, aby byla na očích.

Děsivě vypadající Konstantin s chlupy slepenými krví si sedl na kozlík vedle mě namísto ní a hned se vytasil s podivně vypadajícím vakem. „Podívej, co jsem našel.“

„Je magický,“ potvrdil jsem, když jsem si tu věc vzal z gnollových ulepených pracek. „Vešlo by se ti do něj hodně mrtvých krav,“ snažil jsem se mu přiblížit účel tak, aby mi rozuměl. Koukal na mne ale trochu zklamaně. Zřejmě doufal v něco dramatičtějšího.

To volek, který táhl vůz, v odpověď zabučel. Alespoň někdo docenil význam takového nálezu.

„Snažil jsem se zachránit, co se dalo,“ lhal jsem, jako když tiskne, githovi do očí, neboť to on mne uvítal u brány Akademie. Teď si mne měřil přimhouřenýma očima a s kamennou tváří bez jakéhokoliv výrazu.

Přemýšlel jsem, jestli svou historku neokořenit trochou bardských triků a kejklí, ale bál jsem se, že by je prokouknul. Nelhal jsem často ani rád, ale držel jsem se hesla, že účel světí prostředky.

„Nevím, jestli je to všechno, ale snad ano,“ dodal jsem, tváře se zkroušeně.

Gith ještě chvíli mlčel a napínal tak moje nervy k prasknutí, ale nakonec kývnul a ukázal, kde odstavit vůz.

Uličky Port Umbry byly vždycky zrádné, i za dne. Tím spíš během bezměsíčné a lezavé podzimní noci. Přitáhl jsem si plášť těsněji k tělu, spíš ze zvyku než proto, že by mi bylo skutečně zima, když tu se mi za zády ozvalo temné zavrčení.

„Čekal jsem, kdy to přijde,“ otočil jsem se po zvuku s mečem připraveným.

Ale tam, kde měl být můj sok, byla jen černočerná neproniknutelná tma.

„Jsme zváni na večeři s pánem města,“ sdělila nám Aiss tónem, který dával znát, že to je jedno z těch pozvání, která se neodmítají. Měl jsem o to větší chuť to udělat.

„Takhle tam rozhodně nejdu,“ prohlásila Gaerwyn s odkazem na svůj zevnějšek. Byla pravda, že po bitvě jsme všichni vypadali trochu ošuntěle, ale to nebylo nic, co by se nedalo snadno napravit.

Odepnul jsem si plášť a jednou s ním rázně klepnul.

„Jako nový,“ prohlásil jsem suše.

„Slyšel jsem, že ve městě jsou lázně,“ nadnesl Konstantin a vyplázl jazyk z tlamy. Zřejmě jako signál nadšení.

„Alespoň bychom měli čas si promluvit,“ přitakal jsem.

Zato kněžka se nezdála z našeho nápadu vůbec nadšená. Navrhovala využít pohostinství Měsíční věže, které nám bylo vnuceno poté, co nás zdejší svévolné panstvo vystěhovalo z hostince. S díky jsem odmítl, protože Půlnoční věži, jak se jí také říká, jsem se hodlal vyhýbat, jak to jen půjde. Stačí, že tam musíme na tu hloupou večeři.

Nakonec ale pro jednou i Aiss dala stranou svou tvrdohlavost a souhlasila, že půjdeme do lázní.

Ležel jsem rozvalen v teplém bazénku a s úsměvem pozoroval elfku rozvažující, jak se dostat do vody, aniž by odhalila příliš. Myslím, že váhala hlavně kvůli Aiss, která seděla na kraji bazénku zahalená v osušce a vypadala, že tak hodlá i zůstat.

Nakonec zvolila Gaerwyn odvážnou šipku.

„Elfové nosí oděv kvůli chladu. Nestydí se za podobu, kterou jim Corellon vdechl,“ vysvětlil jsem zaražené pekelnici, ale nezdálo se, že by ji to nějak uklidnilo.

Ještě chvíli jsme tak nezávazně tlachali a byly to příjemné okamžiky, které mi připomněly, proč jsem v téhle společnosti vydržel tak dlouho. Pak jsme ale přešli k závažnějším věcem a vzájemná nedůvěra se vrátila.

„Chci dát ten tubus prozkoumat paní Alandře,“ oznámila kněžka, když došel na přetřes.

„A ty jí věříš?“ zeptal jsem pochybovačně. „Věříš jí tak, že bys byla ochotná na to vsadit i Spercheiův život?“

Kněžka se na chvíli odmlčela. Bylo vidět, že odpověď zvažuje.

„Budu u toho, dám si pozor,“ odpověděla. Možná, že si to sama neuvědomila, ale vlastně tím prokázala, že ani ona místní čarodějce bezmezně nevěří. A jsou věci v nichž lze důvěřovat buď zcela nebo vůbec.

„A můžeme se na to alespoň podívat,“ požádal jsem.

Kněžka zdráhavě vytáhla smotek látky, v němž celou věc ukrývala. Dávala si přitom pozor, aby se samotného válečku nedotkla. Vypadal jako stříbrný, ale myslím, že stříbro to nebylo. Jeden konec byl ukončený jakousi zátkou s vyraženou lebkou, druhý podobnou se symbolem stromu. Kolem dokola se ovíjely jako hadi dva proudy textu.

„Dokážeš to přečíst?“ zeptala se elfka, která si to fascinovaně prohlížela.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Já ano,“ překvapil Konstantin. „Tedy alespoň jeden z nich,“ dodal.

„To první je jazyk Prvorozených,“ prohlásila kněžka. „To, co dokáže Konstantin přečíst, je jeho pokřivená forma, kterou hovoří démoni Propasti.“

„A gnollové,“ dodal jsem. Pro jednou překvapila ona mne. Alespoň k něčemu to klášterní vzdělání bylo.

Překlad byl složitý, ale byla to jakási modlitba nebo zaříkání zemřelých, týkající se duší a bránící jejich nalezení. A ta modlitba směřovala k tomu, jehož jméno se nevyslovuje.

Říká se, že Vecnovo jméno se smí jenom šeptat ve stínech, ale já s jeho vyslovením nemám problém. Každopádně bylo velmi pravděpodobné, že text hovořil o něm. A stejně tak se zdálo, že kdyby měl člověk ukrýt duši někam, kde ji nikdo nenajde, mohlo by to být do tohoto válečku.

Co když, říkal jsem si, Spercheios plánoval triumfální návrat zpět mezi živé. Možná, že rozlomení pečetě mělo nasát životní sílu z okolí a přivolat Spercheiovu duši, aby se spojily v jedno tělo. Jenže když byla duše pryč a kouzlo jen sálo životní sílu, objevil se místo toho jenom elementál. Duši to sice přivolalo, ale stále uvězněnou uprostřed nedotknutelného válce.

Něco té teorii chybělo, tak jsem ji načrtl ostatním jen v hrubých obrysech.

„Vím, že to nerada slyšíš, ale musíme se zabývat i možností, že měl Spercheios nějaký vztah k bohu šalby a tajemství,“ řekl jsem Aiss vážným tónem. „Ať už vědomě či ne.“

Kněžka neprotestovala. Vypadalo to, že je chvíle zralá k tomu prozkoumat tieflingova temná zákoutí.

„Narazil jsem na Spercheiovu stopu v mnoha divných souvislostech. Dryáda, kterou jsme zachránili, tvrdila, že byl její poslední vzpomínkou předtím, než se probudila v tvém náručí v Šedivcově domě. Dokonce jsem chvíli uvažoval i o tom, zda Spercheios a Šedivec nejsou jedna a táž osoba.“

Ticho. Zdálo se, že všichni váží to málo, co vědí, proti tomu, co jsem naznačoval.

„A možná, že se stal jen obětí okolností. Nebyl by ani prvním ani posledním mocným mágem, který podlehl trikům mistra klamu, jakým Vecna je. Kdo by nezatoužil po tom mít víc, než přísluší a než mu bylo dáno?“

Probírali jsme to z různých úhlů, ale z téhle mozaiky jsme měli stále příliš málo střípků, než aby bylo vidět jasný obraz.

„Ještě mám tohle,“ vytáhla Aiss další možný kousek skládačky. Drobnou dřevěnou krabičku zdobenou rytinami rostlinných motivů a ornamentů. „Dala mi to paní Alandra, ale patřilo to Spercheiovi. Mělo se to při čtení závěti dědit jako poslední.“

„Mohu?“ zeptal jsem se, ale kněžka téměř ucukla.

„Nebudu to otvírat,“ uklidnil jsem ji. „Vlastně se toho ani nedotknu.“ Natáhl jsem ruku ve směru krabičky a nechal skrz ni rezonovat hudbu, kterou krabička hrála. Moje oči plály magií, která se mihotala ve vzduchu.

„Je to hrubé… surové,“ popisoval jsem svoje pocity. „Přírodní magie… jako v katakombách. Ale přece jiná…“

Stáhl jsem ruku zpět. „Mohl by to být klíč ke Spercheiově záchraně.“

Kněžka kývla. Zřejmě ji to také napadlo.

„Hlavně ho nedávej z ruky,“ kladl jsem jí na srdce. „Ať se děje, co se děje. V tomhle nevěř ani paní Alandře. Nikomu.“ Hlavně ne jí, chtěl jsem dodat. Vždyť to ona nás poslala na čtení závěti a pak se sama neuráčila ukázat.

Gnoll vylezl z bazénku a teď z něj crčela voda.

„Nikam nechoď, potřebuju s tebou ještě mluvit,“ řekl jsem mu. Očima jsem zkontroloval, že moje svršky a s nimi meč jsou na dosah.

„Slyšel jsem, že není dobré močit do vody, v níž se lidé koupou,“ namítl on. Když to postavil takhle, uznal jsem, že má pravdu. „Ale rychle se vrať,“ dodal jsem. Záležitost s jeho - i na gnolla podivným -chováním se táhla už dlouho. Chtěl jsem to vyřešit teď a tady.

Uplynuly dlouhé minuty. Aiss znuděně kopala nohama ve vodě, když pak se zarazila. Sáhla vedle sebe a uvědomila si, že kovový tubus je pryč.

„Vlastně jsem se chtěl ještě na něco zeptat, Aiss,“ řekl jsem nevinně, zatímco se elfka i pekelnice spěšně oblékaly.

Já nespěchal. Pokud Konstantin zmizel i s tím podivným válečkem, měl to jistě dobře rozmyšlené a ať už páchá cokoliv, nemáme šanci ho dostihnout.

"Co?" zeptala se pekelnice podrážděně, zatímco se soukala do šatů.

"Když vstal Konstantin tehdy tak nečekaně z mrtvých a ty jsi prohlásila, že je v pořádku…“

„Necítila jsem Královnu. Ale necítila jsem ani žádnou zlou přítomnost,“ pokrčila kněžka rameny. „V ten okamžik mi přišlo lepší neříct pravdu, než tě nechat zlikvidovat dalšího člena smečky.“

„Dobrá,“ přikývl jsem a vyndal si doutník. Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Kněžka byla prostinká a příliš důvěřovala vlastním schopnostem. Možná, že bůh klamu by neoklamal kněžku Královny tak, aby dokázal svou přítomnost vydávat za její bohyni, ale jistě se dokázal přinejmenším zamaskovat tak umně, aby ho tohle děcko neodhalilo. Teď čelilo jen důsledkům vlastní neuvážlivosti.

Vlastně jsme jim čelili všichni. Ale na mne to už bylo právě tak akorát.

„Ještě jste tu,“ řekl jsem jim, když se na mne dívaly zaraženě, proč nejdu s nimi.

„Pojď,“ pobídla nakonec kněžku Gaerwyn.

Chvíli jsem si zkoumavě prohlížel varhánky na prstech a přemítal nad tím, co dál. Nevím, co má Konstantin v úmyslu, ale nehodlám být poblíž, až to realizuje, usoudil jsem. Vylezl jsem z bazénku a nasadil si klobouk na hlavu.

Byl čas vypadnout.

Lanarovy stáje. Jediné trochu normální místo v tomhle městě. Připozdívalo se, ale jak znám jižany, nechodí spát před půlnocí. Chtěl jsem zaklepat na dveře, zpod kterých se linulo světlo, když tu se samy od sebe otevřely dokořán.

„Svene, co vy tady?“ otázal se sám Lanar, který v nich stál oděn ve slavnostním.

„Přišel jsem koupit koně,“ oznámil jsem poněkud suše. „Nějakého kvalitního.“

„Vy nejdete na večeři?“ zdálo se, že hostina pána města bude mít opravdu širokou účast. Anebo byl Lanar možná víc než jen koňským handlířem. Což sebou přinášelo zajímavé nové teorie.

„Nijak zvlášť se mi nechce,“ prohlásil jsem po pravdě. Opravdu už toho na mne bylo moc.

„Koně vám prodám, mám tu jednoho opravdu speciálního, který vás ponese dnem i nocí. Ale na tu večeři pojďte. Bude to zajímavé.“

Lanar byl jeden z mála lidí, kteří si mne dokázali získat. Myslím, že kohokoliv jiného bych v tu chvíli odmítl. Ale jeho bezprostřední přívětivost byla něco, s čím se půlelfí bastard nesetkával často. Nechtěl jsem ho zarmoutit a tak jsem souhlasil.

Jenže pak se od Šedivcova domu ozval výbuch. Kolem nás se přehnala vlna haraburdí, uvolněných střešních tašek a zvířeného prachu. Koně ržáli a Jižanovy děti uvnitř domu začaly naříkat. Ten však, věren tradicím své rodné země, nedbal na potomstvo a rozběhl se směrem k epicentru. Následoval jsem ho podstatně rozvážnějším krokem. Neměl jsem chuť vběhnout do nějaké pasti nebo nebezpečí.

Obrovská kostlivá bestie odhodila gnolla na zeď, až to křuplo, a Konstantin sjel dolů jako pochroumaná hadrová panenka. Když se sípavá snaha chytit dech změnila ve smrtelné chroptění, obrátilo se monstrum ke Gaerwyn, která zrovna zakládala do kuše další šipku.

„Takhle ho neporazíme, musíme ho nalákat do pasti,“ zašeptal jsem elfce do ucha. Vypadala překvapeně, když jsem se vedle ní náhle zjevil, a vlastně ani nebyla moc nadšená mým příchodem. Sdílel jsem její pocit. Tahle smečka už notně přetahovala čas své zasloužené existence.

„Najdi v ruinách místo, které by se na něj dalo shodit, a já už ho tam nějak dostanu.“

Elfka kývla a rychle zmizela v ruinách. Alespoň uprostřed boje moje příkazy nikdo nezpochybňoval.

To, co by se snad dalo s velkou dávkou fantazie považovat za tvář bestie, se teď otočilo směrem ke mně. Všechny moje instinkty, lidské i elfí, žadonily, abych se dal na útěk. Tohle bylo něco velkého a ošklivého. Na všechny strany trčely ulomené kosti a různě se přeskupovaly.

Úhýbaje ranám bestie jsem přes její rameno viděl Gaerwyn, jak mi signalizuje.

„Je jedno kolik, životů to bude stát, ale musíme zabránit tomu, aby se dostal pod támhle tu klenbu,“ křikl jsem, zatímco jsem ustupoval a ukázal směrem k místu, které elfka vybrala. Byla to hra vabank. Nestvůra nemusela rozumět, mohla být chytřejší, než vypadala, nebo jí to mohlo být jedno.

Ale pro jednou jsem měl štěstí. Hromada kostí se poslušně odvalila kýženým směrem, pátrajíc po tom, co je tam tak úžasného. Ozval se rachot kamenů a šťastné vypísknutí elfky a já se konečně mohl věnovat Konstantinovi.

Přiklekl jsem k tělu a sundal si rukavice. Tep žádný. Tělo vychladlé. Oči bledé, prázdné. Tohle tělo bylo mrtvé už dlouho. Kdokoliv tahal za nitky a udržoval jej při životě, s námi hrál krutou hru.

Zrovna v té chvíli dorazil splašeně se řítící kočár.

„Ten přerostlý kostlivec je tam pod těmi sutinami,“ oznámil jsem a máchl neurčitě rukou, ledva kněžka vystrčila nos. „Udělej něco, aby se už nezvednul.“

Sám jsem hodlal zařídit, že se tu nezvedne někdo jiný. Nepodceňoval jsem Aissino odhodlání pokusit se Konstantina vzkřísit, ale věřím, že tělo spálené na popel a ten pak rozsypaný do všech světových stran by jí už nějaké ty vrásky přidělal.

Pro jistotu jsem ještě prozkoumal magii, která gnollí tělo obklopovala. Co kdyby prozradila víc o tom, kdo je nyní jeho skutečným pánem. A jaké bylo moje překvapení, když jsem narazil na starého známého.

„Aiss,“ křiknul jsem. „Aiss, ten démon… Stín… je v něm.“

„Přece bys ho nezabíjel,“ řekla Aiss s pohledem na můj meč, který už byl připravený konat. „Mě jsi také nezabil,“ dodala jako argument.

Schoval jsem zbraň do pochvy, i když žadonila po krvi den ode dne stále neodbytněji. Nechal jsem si pro sebe, že démonický Stín je jediný důvod, proč je Konstantin ještě naživu. Protože tenhle účet hodlám vyrovnat jinak. Zabití by nemuselo stačit.

„Dobře, ale nebudeme riskovat. Svážeme ho. S trochou štěstí bych měl mít zítra možná řešení naší démonické otázky,“ oznámil jsem s nadějí.

„Myslím, že co nevidět půjdu za ní. Za nimi všemi. A přesto zbývá ještě tolik co vyprávět. Tak poslouchejte, protože každý dech může být můj poslední…“ Bard si položil nohy na předložku z gnollí kůže a protáhl se.

„Všechno?“ zeptala se trochu unaveně.

„Pro dnešek ano. Alespoň, co se psaní pamětí týče,“ usmál se.