Vecnův chrám
Vraceli jsme se před Athkatlu. Elfí armáda stále bojovala na západě se Sythylisovou armádou. Už z dálky jsme viděli, že před branou do města stojí osamocená postava. K našemu překvapení jsme v ní poznali Akashu, kerá nás před pár měsíci opustila a přidala se k druidskému řádu Ochránců živoucí brány. Řekla nám, že rituál Shoona VII se sice může povést, ale že vyčerpá matku zemi tak, že nebude schopna se účinně bránit byť i jen úlomkům komety. Proto se druidové spojili se Zkroucenou runou a zrovna se vrhli na Shoona VII, aby mu překazili rituál. Zatrnulo nám, tohle nebylo dobré a vše se mělo ještě zhoršit.
Vydal jsem se na průzkum a nepozorován proplouvat ztichlým městem. Většina obyvatel byla zabarikádovaná v domech, ve vzduchu bylo cítit napětí. A také něco jiného. Smrt obcházela ulicemi Města mincí. Přiblížil jsem se k náměstí s rituálním kruhem a hlasitě polkl. Rituální kruh sám byl na mnoha místech poškozen, v zemi byly vyryty brázdy, jako by se nestvůrné drápy zaryly do dlažebních kostek. Všude byly jako hadrové panenky poházeny mrtvoly druidů a i pár čarodějů. Muselo se tu rozpoutat pravé peklo. Ale teď bylo kolem jenom ticho. A uprostřed stála osamělá postava Zallanory, nositelky duše Shoona VII. Pod jejíma nohama ležela zhroucená Deino a Shoon VII z ní vysával její magickou podstatu. Okamžitě jsem zmizel dřív, než si mě všiml. Cestou zpátky mi běželo hlavou, zda neříct o Deino a vyhnout se tak Allyksině případné snaze ji zachránit. Tuhle myšlenku jsem zavrhl a hned jak jsem dochvátal k ostatním, řekl jsem jim vše, co jsem viděl.
Allyks trochu pobledla, ale klidným hlasem řekla, že se tam musíme podívat, i kdyby jen proto , abychom zjistili rozsah škod napáchaných druidy a Zkroucenou runou. Zda to stačilo. A tak jsem znovu a tentokrát ne sám stál na kraji rituálního kruhu a pozorovali jsme Shoona VII. Shoon VII nám řekl, že si vezme sílu Deino a pomocí ní zacelí rituál, že už ho nemůžeme zastavit, že máme použít rozum a vyrazit rovnou na Szasse Tama. Peblíg upozorňoval na možnost útěku, ale nebyla to od něj zbabělost, nevypadal, že by se bál smrti, prostě pragmaticky zvažoval naše šance. My ale neměli co ztratit. Pokrčil rameny a připravil si kuši a postavil se po mém boku. A tak jsme napadli jednu z nejmocnějších bytostí této sféry. Tam kde rozséval strach a tmu se skrze temnotu propalovaly paprsky zářící z Allyks, jejíž křídla plála na obloze a zvládala u toho ještě držet naživu obě své sestry. Peblíg, ač zraněn, svojí magickou mocí léčil rány mých spolubojovníků a nejedna jeho šipka si našla cestu do Zalanořina těla. Akasha se ukázala víc než užitečnou, díky ní a jejímu panterovi se mi podařilo zasadit nejednu ránu. A já? Mě temnota od jisté doby nevadí. Jsem v ní jako doma, cítím v ní sílu. Pod její ochranou mě ani lichův zrak neviděl. Byl jsem ohromen, zdálo se mi, že boj se táhne věčnost, ale najednou byl klid, u nohou nám dokonával Shoon VII a podle všeho uplynulo jen pár okamžiků od začátku souboje. Je pravda, že byl oslaben po boji s druidy, ale i tak mi vzduch plný spáleného zápachu voněl jak nejsladší závan z vílí divočiny.
Shoon VII byl zklamaný. Před tím, než se jeho tělo rozpadlo v prach, nám řekl, že teď už rituál nestihne obnovit a že jsme odsoudili svět k záhubě. Prý nikdy nepotkal tak silné nepřátele a ví, že proti Szassovi Tamovi si povedeme dobře. Ale že to už může být jedno. A s tím se jeho tělo rozsypalo a vítr jej rozfoukal kolem nás.
Z domů začali vycházet lidi a byli rozčarováni zničením rituálu. Vkládali do něj své naděje. Dřív než vypuklo násilí, jsme se vytratili z města, ve kterém se rozpoutalo drancování. Pouze paladinové a část stráže dokázali jednu čtvrť udržet a vyhlásit místem, kam mohou odejít ti, kteří chtějí své životy a majetek chránit. Město začalo na mnoha místech hořet…
My se ale vydali pryč. Proti nám kráčela elfí armáda v čele se sirem Williamem, podle prelátské zbroje jsme pochopili, že sir Edgar padl. Vedle sira Williama jela Nemera a nad nimi se vznášela vzducholoď z níž na Peblíga zuřivě mávala Maralie vykloněná tak, že byl div, že nevypadla. Armáda Sythilise byla zničena a sir William sám osobně mu zasadil smrtelnou ránu.
Sir William se po rozloučení s Allyks vydal se svými muži do Athkatly, aby pomohli při obraně svým druhům ve zbrani.
Já se rozloučil v ústraní s Ilsevelle a poradil jí ať se s našimi silami přesune k Bukharským věžím. Kdyby svět měl skončit roztrhán Nihalem, tak aby pomocí Lutécie odcestovali do jiného světa. Radostné plamínky v jejích očích pohasly, protože si uvědomila, že tohle může být naše poslední společná chvíle a o to silněji mě obejmula. Svět zavířil a kolem nás byla jen podzimní krajina vílí divočiny a listy v odstínech rudé se snášely kolem našich těl…
Svět ale nepočká, on nikdy nečeká. Museli jsme se připravit na Szasse Tama a na Ythaze Buvaara. Čekalo nás rozhodnutí, koho vezmeme s sebou. Bylo jisté, že někdo musí zaměstnat Ythaze, zatímco my se utkáme se Szassem Tamem. Domluvili jsme se s Nemerou, že díky zkušenostem stínopádských generálů by měla být vůdcem druhé družiny ona a v té naší její místo zaujme Akasha. Ale kdo by mohl bojovat spolu s Nemerou?
Oswald si pozval Peblíga k sobě na vzducholoď a Peblíg z něj ihned vycítil sílu arcivíly z vílí divočiny. Má se postarat o Maralii a vzducholoď. Maralie je velmi zkušenou druidkou a vzducholoď zná nyní pomalu lépe než Oswald. Oswald sám dostal nabídku od Garla Zlatatřpyta. Propůjčí mu své tělo aby Garl mohl pomocí svého aspektu bojovat s námi, ale za vše se platí. Oswald to nepřežije, jeho tělo nevydrží přítomnost ducha arcivíly. Peblíg se s ním smutně rozloučil a najednou se Oswaldovi rozsvítili zlatavě oči, napřímil a mladistvým hlasem pozdravil Peblíga. Oswald zmizel a byl tu nyní už jen Garl Zlatatřpyt. Přivedl ho tedy k ostatním.
Garl Zlatatřpyt zvaný Šprýmař, jedna z nejmocnějších arcivíl, uctívaný všemi gnómy. I přes veselou přezdívku je to ostražitý ochránce gnómů, ale jinak veselý týpek, na jehož počest gnómové uspořádávají soutěže ve vyprávění vtípků a krátkých úsměvných historek.
My zatím seděli v malém loveckém srubu, lámali si hlavy, když se ozvalo zaklepání. V temném obrysu dveří stála postava v černém a kolem nohou se jí vinula mlha jako chapadla. Ze tmy zazářily fialové oči a do světla pružně vkročil eladrin oděný v kožené zbroji s mečem upevněným přes záda.
Přeskočil jsem stůl a stál proti mrtvému. Teda asi ne tak docela mrtvému Erevanovi. Hleděli jsme na sebe a nakonec jsem zašeptal: "A pak chlapec pohlédl do zrcadla a uviděl... sebe..." Erevan se usmál a zlehka pokýval hlavou. " Přišel jsem vám na pomoc. Odvážíš se ji přijmout Hireakleione Beletheriane?" Ticho se prodlužovalo a já odpověděl. "Ano, prošel jsem si hořkou cestou k poznání, že jsi jen dělal, co jsi musel, mezi námi není už žádná pře, Erevane Ilesere." Otočil jsem se zdánlivě bezstarostně k Erevanovi zády a pohlédl na své druhy.
Erevan Ilesere, zvaný také Šejdíř (The Trickster) či Chameleon, jedněmi označován za nájemného vraha, zloděje či černokněžníka, druhými pak za mocného mága meče a ochránce elfů i eladrinů. Ve skutečnosti byl vždy nejlepším mstitelem Corellona, schopným ve svých činech ve jménu Seldarine a ochraně dětí Corellona zajít daleko za běžně uznávanou moralitu. Provést činy, za které byl nenáviděn, ale které byly nutné. A poté, bez nároku na odměnu, zamést stopy a zmizet na nějaký čas ze světa...
Jen Allyks neušlo, že můj pohled je opřen do okna, v němž jsem sledoval odraz místnosti za svými zády. Ale nic se nestalo. Ostatní nakonec tuto volbu přijali.
"Ne, ne, ne!" zvolala Allyks. "Miven je nemrtvá A snadno zkorumpovatelná, jak nám sama předvedla, a Sadness... I kdybychom věřili jeho úmyslům, nemůžeme prostě věřit jeho úsudku!" "Teď z tebe mluví Phorcys," poznamenal Hirkal a Allyks po něm střelila pohledem. "Jen proto, že byl zrádný proradný parchant, neznamená, že se mýlil v úplně všem!" "No tak nám poraď, kdo je natolik mocný a nenechá se lichem svést, že nám pomůže! Protože jména nám tak nějak došla..." přidala se nakonec Nemera.
Allyks se zarazila. Chvíli dumala a nakonec řekla: "Mám jedno jméno. Helcalainë." Tváře ostatních prozrazovaly, že netuší, která bije, jen Hirkala zaujalo přízvisko v pradávném elfím jazyce, dnes už témeř mrtvém. "Že jsme o ní neslyšeli, o té 'ledově klidné'." "Ani jste nemohli, je z daleka. Z místa, tak vzdáleného, že byste se tam dostali jen bukharskými věžemi. Ale je mocná. Klidná," usmála se Allyks na Hirkala. "A naprosto nezkorumpovatelná. Ne tady. Neexistuje nic, co by jí Szass Tam mohl nabídnout, co by ji zajímalo, protože náš svět ji nezajímá. Co ji zajímá, je dluh vůči mně, a ten není malý." Allyks se zvědavě rozhlížela po ostatních. Jako první se k jejímu překvapení ozval Peblíg, s technickým dotazem. "Když je tak nedostupná, jak jste se daly dohromady? A jak ji sem tak rychle přivoláš?"
"Helcalainë je jednou z Klíčníků. Z bytostí, které prochází cestami, ostatním zapovězenými. Vlastně je tak trochu jako chodící bukharská věž," usmála se elfka. "A k té druhé otázce - stačí spálit tenhle pergamen," zvedla svitek do té doby ležící v jejím klíně. Když jej rozvázala, ukázalo se, že na něm není jediné písmeno, zato se na něm nacházela krvavá skvrna. "Tys ten pergamen žmoulala celou dobu," poznamenal Hirkal. "A teprve, když nám došly úplně všechny možnosti, přiznalas, že ji máš k dispozici. Čeho se tak bojíš?" Allyks se poušklíbla. "Když Helcalainë potřebovala pomoci, potřebovala Skyllu. A to, co jsme společně udělaly... bylo mocné, ohromné a nevídané a zároveň strašné. Nevzpomínám na to úplně ráda. A abychom to mohly učinit, nechala zmrznout své srdce. Já... Skylla vždycky uznávala účel světící prostředky a ďábly upřímně nenáviděla, ale nikdy nebyla krutá. Moc. Sadistická. Ne tolik," povzdychla si. "Jestli se jí nepodařilo zas, ehm, rozmrznout, bude s ní dost náročné jednat." Chvíli bylo ticho. "Překonali jsme už i horší překážky, než je nějaká studená klíčnice. Přivolej ji," řekl nakonec Hirkal a ostatní přikývli. A tasili zbraně.
Allyksina ruka držící svitek zazářila světlem a papír se vzňal. Ještě nestihl ani černat, když se všem obrátil žaludek. V hlavě jim hučelo a v uších slyšeli tep svých srdcí. Gnóm se sesunul na kolena. Elf zůstal stát jen naprostým vypětím vůle, ale z nosu mu začala téct krev. Vryloka zažívala intenzivní pocit klaustrofobie.
Byli v místosti. A zároveň byli v místnosti. V místnosti byl stůl s mapou a u dveří vojáci. V místnosti bylo křeslo a krb a před krbem si hrály děti s otcem a v křesle seděla matka a smála se. Zvuky utichaly a čas se zpomalil a najednou vojáci a rodina zkameněli. Matka, elfí žena s hustými temně hnědými vlasy, otočila hlavu směrem k Allyks. "Míň a míň tváře, Skyllo. Na druhou stranu, víc arcivíly," usmála se přátelsky. Allyks, smrtelně bledá ve tváři, jen zachroptěla: "Ani ty nejsi, cos bývala - tvoje krev už není magická," kývla směrem k dětem a protočila oči v sloup - tohle byla hodně slabá odpověď. Druhá elfka sledovala její pohled. "To nic," porkčila rameny. "Odlila jsem si."
Zatímco ostatní se svíjeli pod drtivou tíží dvou realit, Helcalainë ladně vyskočila na nohy. "Je čas? Myslela jsem, že půjdeme zachraňovat a věznit nějakého milence... nebo už je z něj červ?" zeptala se. Allyks zbledla ještě víc, navzdory tomu, že to nemělo být proveditelné. "Ne, až za chvíli. Můžeme už jít?" Peblíg se rozhlédl po místnosti. Tmavovlasá elfka stála připravena v plné zbroji. Tmavovlasá elfka se šťastně smála neplechám svých synů. Gnóm se ohnul v pase. Manžel zvedl hlavu od hry s dětmi. "Necítíš... tuřín?" Jeho žena se, stále ještě rozesmátá, zvědavě rozhlédla a pokrčila rameny.
Hirkal, Peblíg, Nemera, Allyks a Helcalainë stáli u stolu s mapou. Zdálo se, že se v místnosti trochu ochladilo. "Takže jaká je situace," zeptala se tmavovlasá elfka se založenýma rukama. Jeden z vojáků zazíval únavou ze všeho toho plánování.
A tak nám Allyks přivedla posledního člena komanda proti Ythazovi – Helcalainë.
Stáli jsme v písku a před námi se k nebi vzpínaly Bukharské věže. Vzduch se tetelil a přesto jsem cítil někde uvnitř rostoucí chlad. Dřív by mě oslaboval. Teď jsem cítil v každém konečku nervů, jak je ta chladivá vrstva obaluje a posiluje, usmál jsem se a stíny kolem mě zhoustly.
Lutécie aktivovala tajuplné symboly. Věže se spojily magickými blesky a mezi nimi se zformovala čočka brány do neznáma a nás osm vykročilo. Krok jsme dokončily na úpatí schodiště Vecnova chrámu v astrálním moři. Mramorové schodiště bylo za tisíce let prošlapáno a nad vstupním portálem doutnaly podivné nápisy v dávno mrtvých jazycích. Vystoupali jsme po schodišti a otevřeli dveřní křídla dokořán. Jako by mi kolem uší proběhly nezřetelné šepoty dávných mrtvých. Proti nám byl další portál uzavřený dveřmi a vlevo od něj vedlo schodiště obloukem kamsi nahoru. Zpoza vrat se rozezněl suchý nepříjemně skřípavý hlas. Hlas Szazze Tama. „Nezajímají mě tvé výmluvy, nemělo se sem nic dostat, postarej se o ně, dělej!“. A s tím se dveře otevřely a v nich stál Aaron Tlustý, ale podle silné nekrotické energie bylo jasné, že nyní je hostitelem Ythaze Buvaara, jednoho z nejmocnějších thayských demilichů. Krátce jsme se pohledy rozloučili a Nemera, Erevan, Garl a Helcalainë postoupily dopředu, aby se s ním utkali. My se rozeběhli nahoru po schodišti jen sotva osvětleném příšeřím úzkých oken, kde v šedavém světle tančila prachová zrnka.
Nemera, Erevan, Garl Zlatatřpyt a Helcalainë stáli proti Ythazovi a bylo jim jasné, že těm nahoře musí vykoupit co nejvíce času. Nebylo důležité vítězství, bylo důležité, aby Szass Tam padl a aby Ythaz neměl čas pomoci svému vůdci. Došlo jim hned zpočátku, jak těžké to může být. A jak krvavé. Ythaz nebyl normální lich. Byl to demilich a jako takový byl strojem specializovaným na zabíjení v soubojích. Ohromeně to zjistil i Erevan, kdy po dlouhé době ho někdo dokázal doslova zastavit na místě a současně zkrvavit Garla. Od začátku to nebyl souboj, jaký čekali, nebo v jaký doufali. Jenže pak se tempo souboje změnilo. Asi za to mohlo, že oni neměli co ztratit nebo získat a tak je nemohla Ythazova moc zastrašit a zpomalit. Aaronovo tělo se po jednom z úderů rozpadlo v prach a na jeho místě levitovala lebka obklopená přízračným svitem drahokamů v ní usazených. Boj se rozhořel nanovo. Elfka vypadala, že je na třech místech současně - a možná i byla. V jednu chvíli ale ustoupila do jakési mlhy a jediné, co byly smysly schopny zaznamenat, bylo praskání napínaného luku. A pak z mlhy vyletěly čtyři ledové šípy a na lebce se objevila prasklina. A najednou za lebkou stála samotná Helcalainë a třikrát zarazila svoji dýku do praskliny a lebku srazila na zem. A pak si nad ní klekla a vší silou do ní obouruč bodla a napočtvrté lebka konečně praskla. Pak se rozpadla v prach a oni unaveně dopadli na zem.
Vyběhli jsme po schodišti a uprostřed čtvercové místnosti z kamenných kvádrů s úzkými střílnami oken stál Szass Tam. V rozích místnosti byla čtyři zrcadla a v nich byl vidět jeho odraz. „Překvapili jste mne, nečekal jsem, že si pro smrt zajdete až sem. Měl jsem vás odstranit dřív. Je dobře, že jste tu, alespoň tuhle drobnou chybu ve svém plánu mohu odstranit rovnou“. A s tím nám pokynul a zmizel. Vystoupil z jednoho ze zrcadel a místo hůlky měl kopí a čišela z něj esence osudu.
„Ta zrcadla…“ Vydechli jsme současně. Napadlo nás, že je třeba ničit i ta zrcadla. Skočil jsem dopředu a nechal roztančit stíny kolem mne a Szasse Tama. Mým společníkům nevadily, jen jemu. Skryl jsem se jeho zrakům a falchion začal zpívat píseň o konečné smrti. Allyks rozestřela svá zářící éterická křídla přes celou místnost. Paprsky záře se propálily do Szassova těla a také do zrcadla, které zničily. Peblígova moc začala posilovat naše útoky. Díky jeho moci mnou proudila energie a každý můj úder byl ničivější víc, než kdy předtím. Akasha vypustila stínového pantera, který nutil Szasse se odkrývat a vystavovat útokům. Musel jsem obdivovat, jak dokonale ho dokázala sladit s mým útokem, ona sama tak se svým panterem byla smrtící.
Po zabití Szassova aspektu osudu vystoupil z dalšího zrcadla opět Szass Tam se zlatou rukavicí s ostny. Tentokrát byla cítit moc Baneho. Opět jsme se na něj vrhli a podařilo se nám jej zničit spolu s jeho zrcadlem.
Allyks se dokonce na chvíli podařilo Szasse Tama ovládnout a zabránila mu tak na chvíli, aby nás ohrožoval a umožnila nám ho co nejvíce oslabit, její moc byla vskutku hodna arcivíly.
Třetím aspektem byl Szass Tam s obouruční sekerou šířící kolem sebe auru smrti. Všichni jsme začínali být unavení. Peblíg, Akasha i Allyks už byli několikrát zraněni, ale díky Peblígově a Allyksiině moci se jim rány zacelovaly, já měl doposud štěstí a díky mojí rychlosti se mi dařilo dostat i z pod zdánlivě smrtících ran. Ale osud mi chtěl ukázat, že nemám spoléhat jen na štěstí a jedna z ran prošla mým krytem jen částečně odkloněna a jen své mrštnosti jsem mohl děkovat za to, že sekera vykrojila na mých žebrech jen krvavý a dlouhý šrám místo aby je rozevřela až k páteři.
Nakonec padl k zemi i tento aspekt a z posledního stojícího zrcadla vystoupil poslední aspekt Szasse Tama. Zbraň v mé ruce začínala těžknout a i ostatní byli vyčerpáni. Svět mi zrudl mlhou únavy a vzteku a ta mi vlila energii do žil. S výkřikem jsem se rozehnal falchionem a i mí společníci všechnu svoji moc vrhli na na Szasse. Vypadalo to, že jsme odsouzeni navěky bojovat v této místnosti a že nakonec vyčerpáním podlehneme. A pak se stalo něco, na co nezapomenu. Odražen jsem ležel na zemi, Allyks udýchaná stála v rohu místnosti a Akasha bez svého pantera se opírala o stěnu. Szass Tam vítězoslavně pozdvihl svoji hůlku a… Ozval se výkřik ze země vyskočil Peblíg a vystřelil ze své kuše. Takový zásah jsem ještě neviděl. Šipka rozťala Szassovi jeho magický nástroj a celý jej vrazila do lichovi lebky, kde uvnitř ní explodovaly oba konce hůlky mocí kouzla, které chtěl Szass Tam vrhnout na nás. Szass Tam se zhroutil na zem a jeho tělo sebou nekontrolovatelně mlátilo. A ne a ne umřít. V rozpolcené lebce mu plálo jeho vlastní kouzlo a mučilo ho bolestí, přesto však stále žil a ani my ho nebyli schopni dorazit.
„Nemůžete mne zabít, já jsem bůh!“ Řval hlasem zhrůzněným bolestí. Náhle strop Vecnova chrámu nad námi pukl a dovnitř padl světelný sloup. A z hůry se nesl hlas „V tom se mýlíš lidský čaroději, nejsi bohem, pouze si hraješ s božskými esencemi a to z tebe boha nedělá“. A sloupem světla sestoupil Solar, nejvyšší z andělů. Vysvětlil Szassovi, že jeho fylakterie byla právě zničena a co ho teď čeká a zároveň ho ranou svého meče probodl. Szass Tam zavyl a rozsypal se v prach, aby již nikdy nepovstal. Solar přenesl k nám i druhou družinu.
Vysvětlil nám, že Nemera stojí před volbou. Bohové se usnesli, že to ona si zaslouží tato portfolia převzít a stát se novou Havraní královnou. Její jméno bude navždy vymazáno z paměti všech smrtelníků a my ostatní se budeme domnívat, že jsme cestovali s Havraní královnou na cestě za znovuzískání božské moci. Nakonec řekl: „Otázkou je…“
Allyks tiše zašeptala „Jestli bude Nemera pokračovat v románku s Princem mrazu…“ Jen silou vůle jsem udržel smích za stisknutými zuby, Peblíg se vycenil a ve snaze se nesmát se rozškytal. Pak nám došlo, že se možná loučíme s Nemerou navždy a smích nám zmrzl na rtech.
„..zda to chceš Nemero učinit nyní, nebo můžeš počkat a dále pomáhat jako součást vaší družiny proti Nihalovi“.
Solar nám také řekl, že bohové zastavili rozpínání pandorymova těla a jeho duši že poslali skrze čas jinam. Nyní bojují proti bohům, kteří se připojili k Szassovi a pracovali na zkáze materiální sféry.
Nemera nechtěla tuto moc přijmout. Chtěla obnovit původní Havraní královnu. Ale to nebylo již možné. Také navrhla, aby místo ní byla tato pocta nabídnuta její paní, Rudé čarodějce. Solar ale řekl, že o tom již bylo uvažováno a Rudá čarodějka příliš lpěla na moci své paní. Nemera že je volbou bohů. Vzal jsem Nemeru stranou a tiše jí řekl, že právě proto, že o tu moc nestojí je tou nejlepší volbou.
Nemera poodešla stranou a pak smutně oznámila, že přijímá volbu bohů. Spolu se Solarem odletěla sloupem světla kamsi mimo náš dosah a nás zbylých sedm se vydalo zpět portálem. Když jsme se objevili špinaví a zakrvácení zpět v píscích Raurinu přivítal nás hromový jásot elfí armády.
Erevan se se mnou rozloučil. Chtěl už odejít ze služeb Corellona, zejména když vidí, že díky mě nebude toto místo neobsazeno. Hlavně tak nějak tušil, že by ho Corellon jen tak nepustil. Poprosil jsem Lutécii, aby ho poslala Bukharskými věžemi do světa dle jeho volby a popřál mu, aby nalezl klid.
Ještě před tím, než nás obklopili jásající elfové nám Akasha řekla, že Země má nyní moc bojovat s kometou. Jen o tom neví. Je třeba jí to říct a to znamená cestu k jádru planety. Akasha zná cestu a způsob jak promluvit se zemí…
Hlavou mi vířily myšlenky,:
- jak moc se těším na setkání s Ilsevelle a jak moc se netěším na to, že musím putovat zase od ní do středu země. Hlavní ale je, aby ona a její, vlastně naši, poddaní byli v bezpečí u Bukharských věží.
- že některé mé zápisky z minula, hlavně ze Stínopádu před pádem Havraní královny nedávají smysl, ale rozbolela mě z toho hlava a tak jsem to hodil za hlavu.
- že boj s Nihalem může být pro nás horší, než vše, co jsme dosud poznali. Stále mám obavy, že Szass Tam byl jen něčí loutkou. Že zájmy na zničení světa neměl Szass, ale něco, nebo někdo mu je ponoukli a obelhalo ho to tak, jak byl obelhán Kaz.
- že jsem rád, že jsme naživu.
