Rychle rozdělujeme cíle. Není moc času nazbyt, než se o tom dozví i ostatní a budou ostražitější. Rozhodli jsme se pro ztracenou loď. Nejsem proti. Už to sice nebude voda, ale vesmír mi také vyhovuje. V podstatě je to jenom větší oceán s mnohem méně hustou kapalinou.
Nasedáme do transportéru a já také neztrácím čas a vzdálenost urazím v mžiku. Vždyť potápění ve vodě mi jde. Marnshara sice chvíli zvažovala si vzít vlastní stíhačku, ale naštěstí jsme ji to rozmluvili. Kochat vesmírem se může i později. Ráda ji při tom doprovodím, ale teď holt nějaké zkoumání a jak ji znám, tak i rabování vraku.
Dorážíme k asteroidovému pásu a rychle nacházíme vrak. Kupodivu se netočí, jak by se dalo očekávat a tak Leese opatrně skenuje oblast, ale nic podezřelého neobjevil. Přistaneme tedy na něm. Je těsně zapasován v údolí. Ten už asi nepoletí, i když jsme v něm zaznamenali víc energie než jen ze záložních systémů.
Rak Dol se zamyslí a pak prohlásí, že tam jsou nějaké děti nadané v síle. Také se ponořím do čekající náruče síly a potvrzuji, co objevila Rak Dol. Je jich asi deset o palubu pod námi, kde bývaly služební prostory.
Sice bych ráda zjistila, kdo to je, obdobně jak Rak Dol, ale Leese má také pravdu, že když jsou dole, ať nejdříve najdeme, pro co jsme přišli a mělo by být na této palubě, než riskovat a pak se muset stáhnout bez klíče. S ním budeme moci ustoupit vždy.
Marnshara chce po nás, abychom upřesnili jejich lokaci. Nechci ji jen tak odbít s tím, že to nejde, stejně by se dožadovala odpovědi, tak ji to zkusím přirovnat k dalšímu blízkému elementu a to k vodě.
Představ si, že máš hladinu vodní plochy, což představuje sílu. Pokud do ní vhodíš kamínek, chceš zjistit pozice ostatních, objeví se vlny, které tímto prostorem putují a interagují s dalšími objekty, například kameny, které představují jiné uživatele síly. Od těch se odštěpí kousek vlny zpět a to je informace, že se tam daný objekt nachází. Jestliže ale nepočkáš dostatečně dlouho, než se hladina opět zklidní, tak při vhození dalšího kamínku dojde k interakci ještě s rozčeřenou hladinou a to vyvolá spoustu šumu, ze kterého nic nepoznáš.
Ano, můžeme ji používat oba, protože to je, jakoby existoval nespočet hladin nad sebou a každý uživatel ovlivňoval jen tu vlastní, kdežto ty kameny je všechny protínaly.
Kdybychom se chtěli skrýt před ostatními, tak je to podobné, jako kdyby ten kámen na jedné straně pohltil tu vlnu a na druhé ji vygeneroval, takže nevznikne prázdný prostor a pro odraz je to, jakoby tam nebyl. Ale musí být dostatečně schopný, jinak nezvládne pohltit celou sílu vlny a část se stejně odrazí, nebo tam to hluché místo vznikne. Protože je to takto náročný proces, tak daný kámen reaguje stejně ve všech hladinách zároveň a nemůže si vybírat. Je to něco na instinktivní úrovni a provádí se to tak často, že si ani neuvědomujeme, že jsme to právě udělali a tím, zda jsme se někomu schovali, či nikoliv.
Marnshara se tváří spokojeněji. Buď tomu porozuměla, nebo si jen na něco vzpomněla, ale což, alespoň jsem se pokusila ji to objasnit.
Pokračujeme s prohlídkou dál a přes mírné potíže s dveřmi, které Leese vyřeší, nacházíme jen prázdné kajuty. Již se je chystáme prohledat, když nás Rak Dol na něco upozorňuje.
„Tam!“
„Co tam?“ Otáže se Leese. Nikdo tam nic nevidíme.
„Stejně jako Zora.“
„Co jako Zora?“
„Má stejné schopnosti, také nebyla vidět a prošla dveřmi.“
„A nebyla to jen projekce, nebo duch?“
„Ne, vím, co jsem viděla.“
„Marnsharo, zkus se tam pro jistotu jít podívat. Dokážeš se nejlíp plížit.“
„Jdu na to.“
Pomalu jdeme za ní, když náhle seskočí dolů. No, tomu plížení moc neříkám. Ze zdola se ozve blástrová střelba a tak ji pospícháme na pomoc. Znám se a tak nechci napodobovat Marnsharu a skákat ze čtyř metrů, radši to trochu obejdu a seskočím na rampu dál.
Jsou tu nějaké cucky a cákance. Rak Dol má zatuhlé noci a Marnshara se vedle ní krčí za sloupkem. Jdu pomalu k nim a dávám se do prvních dveří. Chci zkusit obejít toho, koho mají asi na mušce. Neměl by to být takový problém, ale ani se nemusím namáhat, jsou tu dveře.
Dojdu do chodby a vidím na konci dvě postavy. Jedna je trochu zmatená, že mne vidí a druhá po mne začne pálit.
Pokynu jí „Zamysli se nad sebou. Proč pro mne střílíš?“ Je vidět, že si se strachem uvědomuje, co provedla a už se chystá na panický úprk, když ji rozruší Marnshařina střelba. Ach jo.
Tak tedy otevřeně. Vytahuji zbraň s baterkou a jdu dopředu. Do toho křiknu Leesovi status, kde kdo je. Zdál se být zmatený.
Moc často se netrefuji, ale i tak pokračuji dopředu, až předcházím i Rak Dol. Hodilo by se vědět víc, co jsou zač, odkud jsou, vědí něco o té korunce s klíčem. Spousta otázek a žádná odpovědi. Vědomí toho, že je dovedu získat, když budu mít jen trochu možnost mne žene dál dopředu. Křiknu, ať zkusí někoho zajmout živého.
Marnshara ho sice vybídne, aby se vzdal, ale vzápětí ho na popud Leese rozstřílí, než má možnost. Ostatní se postupně stahují. Zkusím je ještě následovat, když okolo mne práskne nálož. Instinktivně zhustím sílu, která mne obklopuje a jsem sice lehce ožehnutá, ale jinak v pořádku a tak udělám ještě pár kroků za nimi, když mi zmizí za dveřmi. Ostatní nejdou a tak začíná vítězit zdravý rozum, sama se za nimi pouštět nebudu, přeci jen ty nálože by mohly bolet a Marnshara s Rak Dol také nevypadali nejlépe. Otáčím se právě včas. Pár kroků navíc a byla bych ještě oslizlá nějakou tuhou hmotou, kterou na sobě měla předtím Rak Dol. Holt budu muset vyčkat na další příležitost.
Pro jistotu znovu ostatní nabádám, že by se nám hodilo někoho z nich zajmout živého, protože může vědět, kde bude klíč a kde se tu vzali, na tři sta let opuštěném vraku a že to dovedu potom zjistit, když mi k tomu dají příležitost.
Jsem zvědavá, odkud nás zase překvapí. Asi nás nenechají jen tak hledat, ale teď je potřeba ošetřit i naše raněné. A byli to ty děti nadané v síle, nebo je ještě někde potkáme…
