Nemáte doma čas na to napsat zápis ze hry? Jděte do práce :D.
Hrnek pořádně silné kávy je přesně to, co teď potřebuji. Snad mi Leese odpustí, že jsem si opět půjčila jeho kávovar, ale ta hnědá tekutina, co ji podávají v kantýně jen na vlastní nebezpečí (na což je formulář, který říká, že za případné úmrtí strávníka nenese kantýna žádnou zodpovědnost, a pak že kloni nemají smysl pro humor), které by se ani říkat kafe nemělo, by mě teď moc neuspokojila. Ostatně, usrknu a v ústech se mi rozleje příjemně hořká chuť, divím se, že republikový parlament nevydal nějakou vyhlášku, že kafem by se mělo nazývat jenom to, co je vyrobeno z kávových bobů a že vše ostatní, co se nazývá a vydává za kafe, ale není to kafe, bude pod pokutou trestáno, či tak něco… To by sedělo na ty jejich žabomyší války.
Na cestě zpět do kajuty nepotkávám nikoho, koho bych víc znala. Jsem za to ráda, nemám moc náladu se jakkoli vykecávat. Nic ve zlém, vážně… Jenom…
Dveře se za mnou s tichým zasyčením zaklapnou. Chvíli nerozhodně postávám, nevím, jestli si chci lehnout, sednout… Sžírá mě vnitřní neklid. Ani lahodná chuť Leesovi kávy mi zklidnit rozjitřené nervy nepomáhá.
Nesměli utéct. To se ozývá vnitřní hlas snažíc se ospravedlnit smrt těch 3 vojákyň. Tedy, jejich smrt by byla v pořádku, spíš to provedení. Povzdechnu si, už se stalo. Jsou mrtvé, na tom nikdo nic nezmění a zemřely by tak jako tak. V ten moment jsem se rozhodla, že je žít nenechám. Možná to byla ta jednodušší cesta, jak řekla Rak Dol, cesta Temné strany, ale asi mi nějaká strana může políbit shebs.
Fierfek, jenom tohle ne… Přemýšlení…
Vytěsňuji myšlenky z hlavy a rozhoduji se si zapsat poslední události z mise. Vždycky mi to pomůže utřídit si myšlenky, zrekapitulovat, co se povedlo, co se nepovedlo a srovnat si myšlenky v hlavě. Také se mi pak jednodušeji píšou reporty, které snad konečně začínají vypadat jako reporty a ne jako slohové cvičení. A přiznej si to, zamumlám sama k sobě, zatímco zapínám konzoli, taky se chceš nějak zabavit.
Obrazovka se rozsvítí a po chvíli přemýšlení se prsty rozběhnou po klávesnici.
Podvodní cestování mi nikdy, nikdy, nikdy nevyhovovalo. Stojím za Zorou, která klidně proplouvá kolem obrovských min, které by vymázly pěkný kus povrchu, a nervózně zatínám ruce do jejího křesla. Uvědomuji si, jak mě začíná brnět čelist od pevně zaťatých zubů.
„Neboj,“ mrkne na mě přes rameno kráska. „Proplujeme bez toho, že bych kteroukoli z těch min aktivovala.“
Na sucho polknu. Musela vycítit mou nervozitu a notnou míru stresu. Akorát neodhadla, co mě tak znervózňuje. Miny? Ty mi nestojí ani za pohled. Za to ta nekonečně děsivě doléhající drtivá hloubka vody. Připadám si tak maličká, tak nicotná, tak sevřená v jejím stisku. Opět polknu.
„Vydrží ta kocábka?“ zeptám se jí přiškrceně, zatímco kov opět lehce zaskřípe.
„Ts, kocábka,“ odfrkne si. Pak se na mě opět podívá. „V této hloubce jsme naprosto v pohodě,“ sleduje můj pohled ke stropu lodi, „to co slyšíš, jsou jenom běžné zvuky. Můžem do mnohem větší hloubky.“ Pak se opět otočí a za pomoci trysek lehce upraví směr, abychom se vyhnuli další mině. Opět na sucho polknu a jdu se raději posadit, než mi budou muset z jejího opěradla ruce vypáčit. Byla na mě nějaká hodná, přemítám a snažím se nemyslet na další část lodi, která hlasitým skřípěním zaprotestovala. Žádné úšklebky, žádné posměšné poznámky… Chm…
Dobrá, řeknu si v duchu, projdu si ještě jednou náš plán. Zora se bude velmi pomalu přibližovat k výletní lodi, nesmíme moc rychle, aby nás nebyly schopny zachytit senzory. Tzn. asi tak 2 hodiny přibližování. Leese potom v předpokládaném směru plavby a po započítání rychlosti a směru proudu vyhodí jednu z větších min, která nám případně vytvoří distrakci, kdyby se něco nepovedlo. Zora se poté přemístí do lodi a najde si místo na zaparkování téhle, eh… sorry Zoro, kocábky. Pak nás tam přemístí i s touto kocábkou, my pak najdeme trezor, vyloupíme ho, navezem do kocábky a skočíme zpět do moře, odkud se poté stejně tiše, jako jsme připluli, i odplížíme. Na pobřeží si pak seženeme odvoz za pomoci odboje. Bohužel, nic přesnějšího nemáme, nejsou žádné dostupné plány lodi, takže ani nevíme, kde by přesně ten trezor mohl být, případně, kde je ložnice oné princezny.
Loď náhle ztichne, jak Zora začne snižovat výkon motorů.
„Dobrá, teď máme stejnou rychlost, jako ta formace před námi, udržujte tenhle směr a tuhle rychlost, jdu na ten průzkum. Za půl hodiny budu zpět.“ S těmi slovy zmizí.
Ruce mám náhle strašně studené. Jestli ji tam chytnou… Kdo nás odveze zpět?
Po třiceti minutách Zora nikde. Snažím se nepřipouštět si nervozitu, ostatně, komu z nás se daří dodržovat tyhle limity? Každý dodržujeme pravidlo akademické čtvrthodinky a už vůbec nejsme tak neslušní, abychom chodili dřív. A přitom je to armáda, kde spousta věcí závisí na přesném plánování a načasování. Vtipálci…
Leese se podívá po mě a po Rak Dol. V té naprosté dosavadní nehybnosti působí jeho pohyb strašně rušivě. „Už je pryč nějak moc dlouho,“ prohodí.
Juknu na chronometr. Má zpoždění 5 minut. Pokrčím rameny. „Klasika, ještě jí dej chvilku.“
Z chvilky se stane dalších 10 minut. Fíha, je asi na čase vymyslet, jak se dostaneme dovnitř i bez ní a jak jí případně pomůžeme z průseru. Na lodích sice nic nejeví známky toho, že by byl spuštěn poplach, ale kdo ví.
„Rak Dol, podívej se Sílou, jestli tam nejsou nějací uživatelé Síly.“ Leese už to nevydržel, ale všeobecně je to dobrá informace.
Rak Dol po chvilce otevře oči. „Jsou.“
Nastane krátké ticho, kdy Leese čeká, že keldorka bude pokračovat. V duchu se směju. To je celá ona. Na jasnou otázku, jasná odpověď.
„No, a dál?“ pobídne ji Dailen. „Kolik jich tam je?“
„Dál… Ptal ses, jestli tam jsou, nechtěl jsi znát počet.“ Radost z vtípku z ní jenom čiší. Na to nepotřebuju Sílu, abych to poznala. „A je jich tam (já už si to nepamatuju jako hráč, ale myslím, že jich tam bylo dohromady 15?). Přičemž 4 se drží velmi blízko u sebe, ale působí, jako by byli ve dvojících, které jsou sobě vzdálenější…“
Přeruší ji Zora, která se náhle zjeví mezi námi.
„Máš zpoždění,“ neodpustí si Leese příjemné přivítání. Zamžourám na něj. Poslední dobou se mi zdá pořád napjatý, rejpavější. Kdo ví, co všechno nám taky neříká, tajnůstkář jeden. Dokonce ani mě ne. A to se snažím, aby se mi trochu víc otevřel a začal mi důvěřovat ve větší míře. Ale vypadá to, že plně důvěřovat lidem okolo je pro něj těžké. Čemuž se na jednu stranu nedivím. Na tu druhou…
„Já vím,“ odvětí melodicky a klidně si sedne. „Ale mají tam psy, kteří jsou schopni vycítit jedince nadané v Síle a vyhnout se jim mě zdrželo.“
„Aha.“ Vím, o jakých psech mluví. To je celkem nepříjemnost, pokud s námi půjdou obě. Zora sice zůstane v této kocábce připravená ihned s námi skočit do těchto nehostinných hlubin, ale netuším, na jakou vzdálenost jsou ti psi schopni Sílu vycítit. Budeme to muset risknout.
„Nicméně,“ pokračuje, „zjistila jsem, že ideálně se dá skočit do tanečního sálu. Je plně uzavřený, takže není dovnitř vidět zvenčí, dokonale odhlučněný a dostatečně velký, abych se tam s lodí vešla. Také se tam nikde nenacházejí žádné předměty, které by přeskoku překážely.“ Poté ještě nakreslí technickou část – strojovnu, do které se dostala a nejbližší okolí jídelny. A technické zázemí, které není daleko. Tam by měl být Leese schopný získat další mapy a zjistit, kde je trezor.
„Tak jo,“ protáhne se Leese, až mu zapraští pár kostí a kloubů. „Jdeme na to.“
Zora mlčky přikývne, náhle se kolem všechno podivně smrskne, protáhne a zploští a najednou kolem není žádná drtivá síla vody. Jenom pěkně zdobený taneční sál s několika stoly po stranách. Dívám se skrz průzory v kokpitu a zatajuji dech. Všude je naprosté ticho, pod nohama cítím vibrace přenášené z větší lodi, která se beze spěchu posouvá po hladině vpřed. O té zvukotěsnosti měla Zora pravdu, není slyšet zhola nic.
Po chvilce, kdy jsme si jistí, že náš příchod zůstal bez povšimnutí, vylezeme ven. Blastery mám pro jistotu připravené v rukou, kdyby náhodou jenom někdo doslova zkoprněl nad náhle se objevenou lodí. Ale opravdu tu nikdo není.
Pod kocábkou se začne rychle dělat malé jezírko slané vody, která stéká po jejích hladkých oblých hranách. Ale to asi ničemu nevadí, jestli sem někdo přijde, louže bude to poslední, co ho asi v tu chvíli bude zajímat.
Rychle se přemístíme k jedinému správnému východu ven. Rak Dol už sahá po ovládacím panelu, když k ní přiskočím a zastavím ji.
„Půjdu první, prozkoumám to trochu vpředu a dám vám vědět, zda je vzduch čistý. Ano?“ Oba mlčky přikývnou. „Nechceme, abys jen tak narazila na některého z těch psů.“
S těmi slovy se kolem keldorky protáhnu a vykouknu ven. Vypadá to, že nikde nikdo není. Zaposlouchám se a slyším jenom vzdáleně šplouchat vodu a vnímám mírný kolébavý pohyb jachty. Nikde nic, co by mě znervózňovalo. Podél stěny se opatrně plížím dál ke schodům. Po těch potřebujeme vyjít a hned se dát doleva, kde se nachází technické zázemí. Nakouknu do patra nad sebou i pod sebou, ale v dohledu nikdo není, ani psi. Vrátím se zpět, nechce se mi moc riskovat, že mou zprávu někdo zachytí, takže pokud to bude možné, budu dodržovat radiový klid.
Společně co nejrychleji a nejtišeji vyběhneme nahoru a zastavíme se přede dveřmi vedoucímu do sekce s konzolí pro Leese. Tady není nic moc co vymýšlet, doufám, že tam nikdo nebude.
Dveře se nehlučně otevřou a všichni se rychle nahrneme dovnitř. Leese je za námi zase zavře. Stojím opřená o stěnu, blastery mířím do krátké chodby, a čekám. Všichni čekáme a nasloucháme. Odpovědí je nám stále jenom ticho. Signalizuji jim, ať zůstanou stát a vydám se hloub dovnitř. Po obou stranách jsou celkem 4 dveře. Po krku cítím, jak mi stéká čůrek potu, zatímco přemýšlím, jak bych co nejrychleji a co nejtišeji neutralizovala někoho, kdo by z nich vyšel. A co když jich bude víc? Fierfek, na tohle nejsem stavěná, nemám na to výcvik… Zato mám gett´se, jak by řekl Pumpkin, jeden z členů posádky ještě trénovaných mandaloriany.
Vytěsním Pumpkina z hlavy a přestanu se zabývat tím, co když. Až to přijde, budu to řešit, jak nejlépe a nejrychleji to umím, ať už je to jakkoliv. Lehce se pootočím, abych zkontrolovala dveře na druhé straně vpravo, když strnu uprostřed pohybu. Jestli se nemýlím, tak jsem periferně na stropě zachytila… Lehce se pootočím doleva nahoru… Ano, kameru.
Polknu a bojím se jakkoli pohnout. Ale pokud mě nezachytila doposud, ani jednoho z těch dvou, co stojí u dveří, tak je ještě naděje, že o nás nikdo neví. Na druhou stranu, nemusí být hned vyhlášen poplach a vetřelec tak varován, že se o něm ví. Můžou se taky opatrně tiše připlížit a uvěznit nás zde v této místnosti. Vede odtud jediný východ, pár omračujících granátů a ven se po svých nedostaneme… Pomalu a velmi opatrně se začnu sunout zpět. Promluvit do komlinku mě donutí až jedině ten poplach, kdy bude všechno jedno.
„Je tam kamera,“ zašeptám a opatrně ukážu na místo, kde je na stropě vidět přilepená malá boule. „Můžeš ji deaktivovat?“ zeptám se Leese. Ten se zamyšleně dlouho dívá na místo, zatímco já stále hlídám všechny vedlejší vchody. „Ne odsud,“ zamumlá nakonec. „Ne tak, aby si nikdo nevšiml, že s ní někdo něco proved.“
„Já můžu,“ nadhodí Rak Dol.
„Aha, myslíš, že by ses dostal do některé té místnosti ke konzoli tak, aby tě neviděla?“ Přeměřuje vzdálenost a počítá svoje možnosti. Nakonec zavrtí hlavou, „dost nepravděpodobné.“
Zkousnu si ret.
„Říkám, že já můžu,“ ozve se opět keldorka.
Jak to tedy sakra uděláme? To je prostě k smíchu. Já se umím plížit, ale bez příručky skoro nezapnu ani pračku, Leese pračku zase dokáže přeprogramovat na bojového droida, ale nikdy se nikam nepozorovaně nedostane. „No, tak to nevím, jak uděláme…“ byla bych rozhodila rukama, ale nechci zbytečně poutat pozornost. Rak Dol mě a Leesovi náhle důrazně stiskne ruku.
„Říkám, že to zvládnu!“ Zaraženě se na ni dívám, Leese spíš přemýšlí, jak by to asi tak chtěla udělat. „Co?“ vypadne po mě po chvíli. Rak Dol netrpělivě pohodí hlavou. „Dokážu pomocí Síly rozmazat obraz tak, aby to vypadalo jako drobná závada, alespoň na chvíli, než se Leese dostane ke konzoli a nastaví tam nějakou smyčku nebo něco. Nic, kvůli čemu by se sem někdo obtěžoval přijít, obzvlášť, když se obraz po chvíli vrátí do normálu.“ Vím, co mi říká, ale nechápu, proč to neřekla už tak o 50 misí dřív… Nebo že by nějaký nový trik, který se naučila?
„Tak super, Rak Dol, dej se do toho,“ pobídne ji Dailen.
Keldorka se chvíli soustředí a za chvilku na nás kývne, že můžeme bez obav postupovat. Stejně by mě zajímalo, jak ví, že kamera teď vidí rozmazaně… To vidí, co ta kamera? Nebo jak to pozná?
Nacházíme konzoli, Leese v ní chvíli šťourá a po chvilce je na kameře nastavena smyčka, která ukazuje akorát to, že tam vůbec nikdo není. Pak už jenom postahuje plány, určíme pravděpodobnou místnost s trezorem, do které se k naší velké radosti půjde propálit s lightsaberem přímo z tanečního sálu, povypíná pár otravných systému, jako jsou protipožární, detektory pohybu a tepla apod. a můžeme jít.
Seřadíme se u dveří, s tím, že já zase půjdu kousek napřed, zjistím, zda je čistý vzduch a pak se rychle přesuneme o patro níže zpět do tanečního sálu.
Dveře se otevřou, chvíli jenom naslouchám, pak pomalu prolezu ven. Když se přisunu k zábradlí a ke schodům vedoucím dolů, zaslechnu podivné tlumené tapání, které se co? Natáčím hlavu a jsem si jistá, že se ke mně někdo pomalu po schodech blíží. A podle toho, jak jde opatrně, měkce, tak se nejspíš plíží nahoru. Tělem mi projede nával adrenalinu, když se co nejrychleji a nejopatrněji vracím zpět k Leesovi a Rak Dol. Vklouznu za dveře, které rychle zavírám a překotně šeptám: „Schovat, každý do jedněch dveří, někdo sem možná jde. Nebyla jsem schopna určit kolik, ale počítejte minimálně se čtyřmi.“
Oba přikývnou a za chvíli se každý krčí schovaný za stěnou z duraoceli. Je takové ticho, že mi z toho začne zvonit v uších. Snažím se dýchat mělce, abych nepřeslechla žádný důležitý zvuk, naproti vidím stejně soustředěně stojícího Leese. Povolím a opět stisknu ruce na rukojetích blasterů, jsem si tak jistá, že obě zbraně držím pevně, ukazováček těsně vedle spouště. Kdokoliv sem vleze, nebude ani vědět, co ho zasáhlo.
Zkontroluji chronometr. Uběhla minuta a půl, co tu už nehybně stojíme a zatím se nic neděje. Zůstali dvě možnosti. Buď někdo číhá za dveřmi a nechává nás vydusit, což nedává moc smysl, nebo o nás opravdu nikdo neví a jenom prošel někam dál. Rychle se přesunu k Leesovi. „Jdu se podívat ven.“ Přikývne a naznačí, že mě bude krýt. Odpustím si pochybovačný pohled i poznámku, ať to raději nedělá. Sice pár krát měl úžasnou trefu, ale většinu času s ním blaster moc nekamarádí a já bych se nerada kamarádila se střelou do zad. Postaví se vedle panelu, já se připravím na druhé straně začít případně rovnou střílet. Kašlu na to, že jsme tu inkognito, jinak to prostě rychle neumím. Kývnu na něj a on ťukne do tlačítka na otevření dveří. Svaly připravené k akci zase rychle povolí, když za dveřmi nikdo není.
Vteřinu počkám, zda se něco někde nepohne nebo neozve, ale slyším jenom svůj dech. Opět vykročím k zábradlí a zaslechnu tichý hovor. Rychle přidřepnu a snažím se odhadnout, odkud to jde. Jestli odspoda, tak jsme v háji. Ne, zeshora… Dva ženské hlasy. Opatrně vykouknu, jak jen si dovolím, ale nikoho nezahlédnu, takže stojí kousek dál a neměly by nás tak zahlédnout, až se budeme přesouvat dolů. Zběžně nahlédnu dolů, ale zdá se to být prázdné. Není na co čekat. Rychle se přesunu ke dveřím a pokynu Leesovi a Rak Dol, že mě mají následovat. Jsem v polovině schodiště, když se nad námi ozve zavrčení a následně se pes rozštěká. Se srdcem v krku, se ohlédnu, Rak Dol, která právě vstoupila na schodiště, strnula a na chvíli jsme si obě zíraly do očí.
„Jdeme!“ zavelí Leese a vrhne se kolem mě dolů a zlomí ten krátký moment, kdy jsme s Rak Dol myslely na to stejné. Do shebse…
Obě už víc neváháme, nad námi na schodiště dopadnou psí tlapy, tlumené kobercem, slyším cosi pokřikovat ty dvě ženské, co ho měly na vodítku, ale nesnažím se rozeznat, co říkají. Psisko kvičí a vyje nebo štěká, co já vím, za chvíli se za mnou zavírají zvukotěsné dveře. Hlavně nezamykat… Zora! Zírám na kocábku přede mnou. Sice se tu možná poschováváme, ale jakmile sem vlezou, uvidí tu kocábku…
„Rak Dol! Mazej nejdál, jak můžeš a schovej se někde!“ komanduje Leese kel dorku, která opravdu neváhá a i přes už notně vzduté bříško hbitě sprintuje do zadní části sálu, kde se jí podaří schovat se ve skříni.
Zora musí vypadnout, honí se mi hlavou.
„Dobře,“ otáčí se Leese a hledá nejspíš další místo, kam se ukryjeme my dva. Času už moc není, byly jen kousek za námi, počítám. Zora… Zora musí vypadnout.
„Leesi, Zora musí pryč, jestli ji tu uviděj, tak jsme v loji. Zoro?! Přesuň se pryč, my se odsud nějak dostaneme, ale tebe tu nesmí vidět!“
„Držte se!“ s těmi slovy kocábka zmizí a zůstane jenom louže.
Zoufale na to koukám, ale není čas, se tím zabývat. „Leese, necháme je vejít víc do prostoru a pak si je podáme.“ Dailen přikývne a pak každý tak tak zapadneme do jednoho koutu o dveří za stůl, když se otevřou dveře a do nich vpadne pes a se zuřivým štěkotem se vrhne do sálu.
Snažím se zklidnit dech, zatímco do sálu vtrhne druhý. Shab… Zaujme mě ale první, který se místo do směrem, kterým běžela Rak Dol, stočí úplně opačným. Překvapeně ho chvíli pozoruji, jak zuřivě čuchá okolo stolů, kde nikdo není.
Do sálu vstoupí dvě ženy. Každá se těsně prosmýkne kolem hrany s puškou připravenou k výstřelu. Pevně sevře blastery, napnu svaly na stehnech, připravená se vyklonit a okamžitě vystřelit.
„Pravá strana čistá!“ zakřičí první.
„Levá strana čistá!“ potvrdí druhá.
Na nejvyšší míru udivená je pozoruji, jak jdou více do prostoru, kontrolující své okolí, ale když nikoho nevidí, obrátí obě pozornost na psa, který čím dál zoufaleji čenichá na té špatné straně sálu. Po chvíli se podívá na paničku a v jeho pohledu je vidět ten zmatek, přeci tam byla, cítil ji, tu osobu citlivou v Síle, a určitě zmizela tady, ale… Znovu větří, znovu zuřivě jezdí čumákem po podlaze. Dámy se dál opatrně rozhlížejí, ale spíš už tak aby se neřeklo. V hlavě začínám uvažovat, že to možná půjde tiše… Opatrně a pomalu zastrčím blastery, cítím, jak tiše zacvakly v pouzdrech a o notný kus opatrněji pomalu vytáhnu svůj vibromeč. Nezapínám ho, to by dělalo hluk a pro to, co se chystám udělat, to nebude třeba.
Jedna za žen cosi houkne na svého miláčka, ale nesnažím se vůbec vnímat, co říká. Doufám, že se na mě Leese podívá a doufám, že má u sebe třeba nůž nebo něco takového.
Chystám se na sebe upoutat jeho pozornost, když začenichání zaslechnu přímo u sebe. Strnu s pohledem upřeným do podlahy. Neodvažuji se ani mrknout, když se mi ve výhledu objeví dvě obří tlapy… Opět to začenichání. Svět se mi na chvíli zastaví, čas přestane dávat smysl. Všechno se zúží do jediného momentu, kdy se o mě otře studený čumák, teplé pevné tělo a já nemyslím vůbec na nic. Vlastně tam vůbec nejsem. Snažím se nemyslet, nedýchat, nehýbat, být pouhé nic. Dotek je náhle pryč. Pes je pryč, očichávající další stůl a další, za chvíli s nakloněnou hlavou jenom pozoruje svého psího přítele, který už jenom kňučí a zoufale upírá oči na svou paničku. Opatrně se nadechnu. Nechci nic pokazit, to nemůže být… To musí být omyl. Ten pes se určitě otočí a bafne na mě. Ha! Apríl! Jsem tě dostal, co?! No snad sis nemyslela, že tě vážně nevidím. Jsem snad blbej?!
Pomalu zvednu hlavu a setkám se s Leesovým nevěřícným výrazem. Tenhle výraz jsem u něj ještě neviděla. Mít foťák, tak si ho vyfotím, nehledě na následky. Pomalu se otočím, opět začínám vnímat zvuky. Vypadá to, že i pes, co zmerčil Rak Dol, je v koncích. Teď už jenom zoufale kňučí a sem tam polechtá čumákem zem, stále se otáčí na paničku, která zaujala postoj: A tohle mělo být co?
„Nevím co to bylo,“pokrčí ta vpravo rameny a jde se podívat ke svému čtyřnohému příteli, který už jenom s provinilým výrazem sedí na podlaze. Na jednu stranu, je mi ho líto, cítil to velmi dobře, ale neměl být tak akční, potvora jedna.
Pozoruji ženu, jak se k němu blíží a znovu je mi jasné, že bez střelby se z toho nedostaneme. Ta louže…
Žena se opravdu zarazí a podívá se na podlahu. Pak na strop, pak okolo…
„Co je?“
„Je tu voda na podlaze.“
„Fakt?“ podívat se jde i druhá. Také prohlídne strop, okolí…
„Že by prasklé potrubí?“ nadhodí.
„Možná…“ zamumlá neurčitě druhá.
Obě ještě chvíli nerozhodně postávají na okraji, když první prohlásí, že stejně jim za chvíli končí hlídka, tak ať si to ta ranní vyřeší.
S tím si obě zavolají svého psa a odejdou.
Ani já, ani Leese, ani Rak Dol, nikdo se notnou chvíli ani nehneme. V hlavě mi hučí a převládá jenom jeden pocit, pocit neskutečna. To prostě nemůže být možné. Musím si strčit pěst do pusy, abych se nerozesmála, nevím, jestli hysterií, či úlevou… Všichni pomalu vylézáme ze svých skrýší, které by snad neobstály ani v dětské hře na schovávanou, ale nám se tím tady povedlo protancovat…
První prolomí ticho Leese. „Wow…“ Pročísne si krátké vlasy rukou a rozhlídne se okolo, jakoby tomu nemohl uvěřit… „Wow…“ zopakuje, „chápete to?“
Vzmůžu se jenom na zavrtění hlavou. Klepu se. Cítím se úplně vyčerpaná, jako bych uběhla maraton pod dvě hodiny. Rak Dol se kření a hladí si bříško. Všichni jen tak chvíli postáváme a vychutnáváme si ten pocit úlevy.
„Hele,“ podívá se na nás Dailen vážně. „Víte, že je toto je historický okamžik?“ I přes únavu si říkám, jestli to nepřehání… „Ale tohle je snad první infiltrovací mise, kterou se nám podařilo nezkonit…“ Chvíli mi trvá zpracovat to prohlášení, než se sama prohrabu svou pamětí a zjistím, že má pravdu.
„Až budeme zpátky, bouchnem špunta…“ prohodím. „To nám nikdo neuvěří,“ začnu se smát. Oba se po chvilce přidají. Smích plný úlevy a i veselí a radostí nad tím, že jsme konečně prolomily další oblast, která našim pokusům doposud odolávala.
Smích po chvíli utichne a naše pohledy se upřou na stěnu. Je čas jít do práce. Zatím jsme ještě neskončili. Což vlastně znamená, že to stále ještě celé může jít do osiku.
Pomáhám Rak Dol rozšiřovat kruh svým lightsaberem, ale ani zdaleka mi to nejde tak dobře, jako jí. V čem to vězí? V úchopu? V úhlu? Nebo je to tím, že neovládám Sílu? Po očku ji pozoruji, jak soustředně vyrábí čisté kolo roztavené oceli, ani nevypadá, že by na to musela vynakládat tolik síly, co já. Jsem úplně zplavená, svaly mě bolí, zatímco keldorka nevypadá, že by ji to zmáhalo. Soustředěně, plynule se prokousává skrz. Rezignovaně vydechnu a jdu se snažit dál, jak nejlépe umím. Aspoň přijít s troškou do mlýna. Zvládnu asi tak třetinu, možná ani to ne, když je kruh dokončen. Rak Dol vypne svůj meč, zastrčí si ho do tomfy na opasku natáhnu ruku ke koláči a chvíli se soustředí. Po chvíli se kruh začne hýbat, chvět, jak je Silou tažen ven. Netrvá dlouho a ve zdi zeje velká díra. Myslela jsem si, že Rak Dol ten kruh položí hned vedle, ale opět s těmi šibalskými ohníčky v očích přesunu těžký vyřezaný kus stěny před přístupové dveře. S Leesem si vyměníme pohled, ale ani jeden neřekneme ani slovo. To je prostě Rak Dol.
Co je ale důležitější, trefili jsme se, kam jsme potřebovali. Za zdí se opravdu skrývá trezor a já začnu brát, co mi přijde pod ruku. Ať to vypadá, jako profesionální loupež. Leese se zaměří na žezla a za chvíli náklad přebíráme na podlaze. Je to sakra těžký, ale neplánuju tady nechat nic, co neunesu. Krom tedy malířských děl, ta by asi cestu mořem nepřežila. Za pomoci obou si baťoh nahodím na záda, trochu mě zpomalí, ale ani zdaleka tolik, jako Leese a Rak Dol nechci, aby se s ním ve svém stavu tahala. Ale bude to makačka…
„Ideální bude někde skočit do moře,“ zamumlá Leese s pohledem upřeným do datapadu, kde si promítá mapu. „A když na to tak koukám, tak tady,“ zabodne prst do dle něj ideálního místa. „Skočíme do moře a Zora si nás pak vyzvedne.“
„A jak nás najde?“ Mračím se na mapu a nevidím jediný způsob, jak by nás mohla lokalizovat. Ne tak rychle, aniž by mě mezitím rozdrtil tlak vody. „Já s tím nákladem budu klesat dost rychle.“
„Tak tu něco nech,“ vybídne mě. Vytřeštím na něj oči. „Ani omylem.“ Pokrčí rameny. „Pak si ale nestěžuj.“
V hlavě si promítám jednotlivé části lupu a prostě tu nemůžu nic nechat… Možná ty kredity, ale co se týče všech těch šperků, pár sošek a žezel… Ne, to nejde. Uvidím ve vodě, zbavení se části nákladu bude až jako poslední možnost.
Voda mě dusí, mačká, drtí, snaží se mě sevřít ve své ledové náruči a vytlačuje mi všechen vzduch z plic. Zuřivě kopu a máchám pažemi kolem sebe, zrak se mi zatmívá…
Nepanikař, dýchej, ozve se mi v hlavě jakýsi hlásek. Utopím se, ten tlak mě roztrhá, odporuji. Cítím, jak klesám čím dál níže, plíce začínají pálit od nedostatku vzduchu… Máš na sobě oblek a zásobu vzduchu, tak přestaň blbnout, napomene mě přísně. Mlčím, stále klesám, už nemám sílu se hýbat. Otevři tu svou shabla pusu a koukej se nadechnout. Zavrtím hlavou. Úplně cítím, jak se mi voda dostane do úst a do plic a pak to bude úplně konec. Takhle mě Zora možná stihne vytáhnout. Fajn, tak si tu třeba umři. Hlásek nemá tělo, ale určitě bych ho teď viděla rezignovaně pokrčit rameny. V uších mi hučí krev a cítím, jak mi tepe ve spáncích. Dokonce přehlušuje hlučení vody. Bolest v hrudi už je k nesnesení a dávnému reflexu se neubráním a ústa se mi sama otevřou. Připravím se na příval slaného ledového moře, ale místo toho se mi do plic vproudí vzduch. Lapám po dechu a lačně nasávám doušky kyslíku, který tolik potřebuji. Otevřu oči. Tak proto ta tma… Rozhlédnu se. Dýchám čím dál pomaleji, klidněji, kousek nad sebou zahlédnu dva stíny, nejspíš Rak Dol a Leese. Pomalu začnu hýbat rukama a nohama, abych co nejvíce zpomalila sestup dolů. Fierfek… voda opravdu není můj živel.
Uvnitř kocábky už se cítím podstatně bezpečněji. Zajímavé, jak se posunou nároky na bezpečí, když jste vystaveni mnohem většímu stresu. Ani to občasné zaskřípění už mě tolik z míry nevyvádí. Hlavně, že mezi mnou a vodou je podstatně větší vzduchová kapsa.
Asi o dvě hodiny později, v době, kdy jsme ještě v dosahu z jejich senzorů, se lodě dají do pohybu a začnou zuřivě scanovat své okolí. To se dalo čekat, došlo ke změně směn, takže už přišli na to, že je někdo vyloupil.
„Tak na to šlápni, Zoro,“ vybídne Leese krásku. Nemusí říkat dvakrát. Plavidlo vystřelí prudce vpřed a doufám, že jim uplaveme dřív, než nás pořádně najdou a zaměří. Pár torpéd naším směrem pošlou, ale všem se vyhneme nebo nás minou, pak už jsme z dosahu jejich senzorů.
Přeruším psaní a promnu si oči a zkontroluji čas. Psala jsem několik hodin. Kafe! Studený, samozřejmě… To se Leese nesmí nikdy dozvědět. Za to by mě snad i zavřel, přinejmenším. Usrknu, a byť studené, dá se pořád pít. Kdybych přidala pár kostek ledu a kopeček zmrzliny, měla bych z toho skvělou ledovou kávu. Tak co. Je to trochu osekaná ledová káva.
Mise byla úspěšná, až moc. Ponechala jsem si šperky a nějaké ty malé sošky, žezla jsem nechala, ať si s nimi Leese dělá, co chce. Třeba ať si hraje v kajutě na vládce všehomíra. Co kdyby se jím jednou opravdu stal, tak ať je připravený.
Je čas si jít aspoň trochu zdřímnout, než se vrhneme dalším směrem. Nejspíš ta laboratoř? Tam to bylo nějak časově omezené.
Probudím se zlitá potem. Noční můry zatroubily nástup, neklamná známka toho, že budu muset vyřešit svoje duševní dilema ohledně té akce v tropickém ráji. Ale jak? Nemám čas na to se nimrat ve své dušičce… Nebo to prostě přejdu a stejně tak přejdou ty můry. Jo, nechám to plavat, ono se to poddá.
Zkontroluji chronometr a frontu na popcorn. Ještě ne, ale už se blížím k tomu být na řadě. Teď je čas na další briefing s Leesem, Rak Dol a Zorou na nadcházející misi. Myslím, že bychom část měli dát stejně na starost alespoň ještě jedné skupině. Samotným nám to bude trvat zbytečně dlouho.
Briefingu se účastní i Ruka, který dostane na starost druhý tým, jenom si mezi sebe musíme rozdělit 4 různé mise. Upřímně doufám, že na mě vyjde ta loď. Tu prostě chci vidět, i kdybych se měla přidat k Rukovi do týmu.
