V článku Lodě, plachty, námořníci jsem radil všem, kdo mají chuť zahrát si dobrodružství na moři, aby si nejprve ujasnili, v jakém období technického rozvoje se jejich postavy nacházejí nebo nacházet budou. Vyplývá z toho nezaměnitelná atmosféra celé hry - a já budu v tuto chvíli předpokládat, že jste si vybrali období starověku, období, které dává vyniknout talentu jednotlivce, jeho odvaze a také síle vlastních paží.
Starověké válečné lodě byly veslice, jejich hlavní pohon tvořila dlouhá vesla a početní veslaři. Jediná velká pravoúhlá ráhnová plachta sloužila pro přesun lodě v příznivém větru, neumožňovala jí příliš velké manévrování a před bojem byla vždy stahována. Hlavním požadavkem na válečnou loď byla odjakživa rychlost, pohyblivost a pevnost. Rychlost se u veslic dala zvyšovat pouze zvýšením počtu veslařů, jenže to se při klasickém uspořádání veslařů dalo jen prodloužením trupu. A tady naráželi starověcí loďaři na hranice svých dovedností; příliš dlouhé lodě se na rozbouřeném moři snadno lámaly a potápěly. Řešením bylo změnit rozsazení veslařů do řad vedle sebe, u větších lodí i v řadě nad sebou. Pokud bylo v důsledku toho nejvýše položené veslo příliš dlouhé, ovládalo ho i více mužů.
V jeho vrcholném období tvořila jádro řeckého válečného loďstva tzv. triéra, veslice se třemi řadami vesel. Veslaři ukrytí ve štíhlém trupu seděli patrně ve dvou řadách nad sebou. V horní řadě dva vedle sebe, každý ovládal jedno veslo, ve spodní řadě seděl na lavici vždy jen jeden veslař. Vesla měly zapřená ve výložnících, dřevěných nástavcích prodlužujících nad čarou ponoru trup do stran, aby umožnily snazší ovládání vesel. Trup pevně uzavírala prkenná paluba, na níž operovali vojáci a námořníci.
Konstrukce a vzhled triéry
Triéra byla dlouhá 25 - 40 metrů, široká byla asi jednu šestinu až osminu délky. Trup tvořila konstrukce kýlu a žeber, který překrývala obšívka ze silných prken kladených na sraz a dobře utěsněných koudelí a smolou. Záď se zdvíhala v oblouku vysoko nad vodou, až ke zdobnému konci čnícímu nad vlastní palubou. Tento tvar umožňoval vytáhnout loď zádí na břeh, aby mohla posádka přenocovat. Na přídi tomu totiž bránil beran, v úrovni ponoru daleko před palubu prodloužený kýl, určený k prorážení boků jiných lodí. Nad beranem se zdvíhal menší kloun, vyústění předního vazu v oblouku napodobujícím záď, ale ne tak přetaženému. Pro ochranu před nepřátelskými berany se boky lodí na čáře ponoru někdy pobíjely olověnými plechy.
Triéra měla jediný stěžeň, většinou napevno vsazený do jejího trupu, vysoký byl zhruba polovinu délky lodě. Mohl však ještě být i sklápěcí; pokud byl pevný, objevoval se na jeho vrcholu už i strážný koš, v bitvě obsazený lukostřelci. Na stěžeň se vytahovala jediná velká, čtvercová plachta na horním ráhnu. Lanoví bylo minimální a jednoduché. Na každém boku lodě bylo na zádi jedno velké kormidelní veslo. U nich stál na palubě jednoduchý přístřešek pro kapitána a jeho důstojníky. Na přídi stávala u větších triér vyvýšená krytá plošina pro lukostřelce a malé válečné stroje. S tím jak se zvyšovala důležitost oplachtění a znalosti jeho využití se na přídích některých triér mohl začít objevovat dopředu skloněný druhý stěžeň, opatřený menší ráhnovou plachtou, taktéž pravoúhlou.
Kotvy triér byly zpočátku kamenné, později dřevěné, s bronzem okovanými hroty. Železné kotvy se začaly používat až v pozdější době, pokud ovšem má národ dostatek železa, není myslím důvod jimi nevyzbrojit i triéry. Mějte ovšem na paměti, že tyto lodě kotvily jen v případě nutnosti, jejich posádka je raději na noc vytahovala na břeh. Na palubě byl ještě přistávací můstek, spíš široký žebřík, po němž nastupovala posádka na loď.
Posádka
Na obsluhu celé lodi stačilo 10-15 námořníků, včetně dvou kormidelníků. Běžná triéra však vezla celkem kolem 200 mužů; důstojníků s velitelem, vojáků a dozorců byla jen asi desetina celkového počtu, zbytek tvořili veslaři. Zpočátku to byli za velmi skromný žold najatí chudáci a svobodní muži, čím víc však bylo lodí a jejich potřeba veslařů, tím častěji se sahalo k opravdovým galejníkům - válečným zajatcům, odsouzeným zločincům a otrokům. V období triér však to nebylo pravidlem a službu na lodi tak nutně nemuselo provázet svištění bičů a zápach nemytých těl galejníků, přikovaných bezmocně ke své lavici a veslu.
Největší triéry měly jen veslařů 200, asi 15 členů posádky, které bychom dnes nazvali námořníky, a maximálně 20 vojáků a důstojníků. Takové množství lidí potřebovalo mnoho zásob; v této době si je ještě válečné lodi vozili s sebou, což omezovalo jak jejich rychlost kvůli naložení, tak i operační dosah, protože se na ně zásob přirozeně mnoho nevešlo. Začlenit do válečných loďstev i nákladní, nevyzbrojené lodě vezoucí zásoby napadlo až Římany, nic ovšem DM nebrání vymyslet si na svých světech podobnou strategii i u národů používajících tato plavidla.
Plavba
Triéry zvládly i dlouhé plavby po širém moři. Problémem bylo nepříznivé počasí - díky uzavřené palubě sice nehrozilo okamžité potopení, ale na rozbouřeném moři nešlo použít vesla a jediná plachta v kombinaci s kormidelními vesly nedávala příliš prostoru k manévrování. Dalším problémem byla samozřejmě navigace, bouře mohla zanést loď daleko na širé moře nebo naopak na útesy a posádka o tom do poslední chvíle neměla tušení. Proto se kapitáni drželi spíše u pobřeží, kde mohli přistát, vytáhnout loď na břeh a špatné počasí v bezpečí přečkat.
Během dlouhých plaveb a přesunů se maximálně využívaly plachty, vesla přicházela ke slovu zejména v boji. Tehdy byla naopak plachta úplně stahována, aby se zachovala maximální manévrovatelnost. Ovšem přes jejich štíhlost a malý ponor nedosahovaly podle všeho v boji triéry větší rychlosti, než 10 km za hodinu. Vždyť také vážily i přes 100 tun, obraty a manévry byly velmi pomalé, trvaly desítky vteřin, možná i minuty. Nejdůležitější při nich byla souhra veslařů a kormidelníků.
Boj
Souboj triér (a ostatních starověkých lodí) probíhal ve dne a takřka vždy u pobřeží, v mělkých a bezpečných vodách, v nichž se dalo bez větších potíží rovnoměrně veslovat. Každý kapitán a velitel loďstva se pokoušel využít místních podmínek k vlastnímu užitku - taktické schopnosti a rozmístění lodí hrály zásadní roli v určování výsledku bitvy většího počtu lodí.
Vlastní střet začínal již na velkou vzdálenost ostřelováním lučištníků a palubních válečných strojů. Starověké válečné stroje byly schopny vrhat velké šípovité střely nebo kamenné koule s poměrně vysokou přesností na vzdálenost 100 až 200 metrů. Přesto však bylo střelbou jen velmi zřídka dosaženo rozhodující převahy, protože válečné stroje na palubách lodí neměly dostatečnou sílu na to, aby nepřátelskou loď skutečně poškodily, sloužily k ostřelování její posádky. Střelba proto probíhala během přibližování na kontaktní vzdálenost.
Hlavním útočným prostředkem triér byl beran. Každý kapitán se snažil manévrovat lodí tak, aby plul kolmo na bok nepřátelské lodi a zasáhl ji svým beranem, zatímco se snažil vyhnout podobně uvažujícím protivníkům. Při takovémto manévrování se velmi výrazně projevovala souhra a výcvik veslařů s kormidelníky. Zkušenější posádka měla při tom jednoznačně navrch, zejména při souboji dvou lodí jen zřídka, ve skrumáži velké bitvy už to tak jednoznačné asi nebylo. Krom taranu přímo do trupu nepřítele se provozoval i útok na vesla - loď s jednou řadou vesel polámaných byla v podstatě ochromená a vydaná na milost nepříteli. Nemluvě o masakru mezi veslaři, který takový nájezd beranem a trupem lodi do jejich vesel udělal... Tento manévr nájezdu na vesla nepřítele se také předem cvičil, na dohodnuté znamení veslaři na patřičné straně lodi zatáhli vesla do nitra trupu, aby o ně při útoku nepřišli. Veslaři na straně oběti ovšem mohli udělat totéž a pokud byli dostatečně vycvičeni, také tak činili. Výsledkem pak bylo těsné míjení obou lodí bok po boku, které většinou končilo pokusem o tzv. abordáž, neboli připoutání slabší lodi kotvicemi a háky na provazech k boku lodi útočníka, s následným útokem vojáků na jeho palubu.
Při taranování nepřítele hrozilo, že beran uvízne v trupu zasažené lodi tak pevně, že pak útočníka potopená loď stáhne s sebou do hlubin. Jakmile to zjistili, loďařští mistři se tomu snažili zabránit osazením příčky zhruba v polovině beranu, která měla zastavit jeho průnik příliš hluboko dovnitř nepřátelské lodě.
Závěrem
Přestože tento článek připomíná spíš historickou studii nebo snad dokonce hodinu dějepisu, nenechte se jím zbytečně omezovat. Přečtěte si ho a vstřebejte. A potom přizpůsobte a upravte všechny zde zmíněné prvky tak, aby odpovídaly Vašim představám o světě oplývajícím nejen obchodníky, vojáky a námořníky, ale též hrdiny s nadlidskými schopnostmi, obřími nestvůrami, magií a svéhlavými bohy...
Použitá literatura
Václav Patočka: Válečníci pod plachtami korábů
Karl-Heinz Wieland: Plachetnice