Enrymor - začátek a konec

Tohle je příběh z roku 8000 před naším letopočtem, ze světa Shadowrunu, z doby, kdy magie byla ještě ve své první periodě vzestupu a technologie byla naprosto neznámá.
V jednom mém runu jsem vytvořil postavu Enrymora, megamocného elfího mága, který byl proklet nesmrtelností - nikoliv tou že nezemře věkem, ale skutečnou nesmrtelností, kterámu umožňovala přežít výbuch atomovky. Toužil zemřít, ale nemohl. Tohle je příběh o tom, jak to celé začalo.
Neví, jak je ta povídka stará, ale minimálně dva roky to budou...
Napsal sirien
Obsah článku:
Tento příběh je částí životního příběhu Enrymora, nejmocnějšího mága, kterého Šestý svět zatím spatřil a jaký se v něm pravděpodobně ještě velmi dlouho neobjeví. Jeho první část je věnována Enrymorovu mládí a chvílím, které z Enrymora udělaly toho, kým celý svůj život byl. Jeho druhá část je věnována úplnému konci Enrymorova života, kdy se mu konečně po dlouhé době podaří dokončit vlastní Osud. Tato druhá část není zcela úplná a scházející části najdete v Sethillianiných povídkách sepsaných podle odehraných her: „Drak a stíny“ a „Stíny a drak“, které naleznete zde: http://stinobeh.webzdarma.cz/library/library.html (sekce "runy")
Lidé se vyvinuli před pár miliony let, historie se začala psát před pár tisíci let, dějiny mluví s jistotou jen o době asi před třemi tisíci let. Jiná historie neexistuje.
Přesto zde byly i jiné časy, historie ležící mimo lidský dějepis, psaná bytostmi, na které až donedávna věřily jen malé děti. Historie, které bylo dáno být navěky zapomenuta. Přesto zde zůstává hrstka vyvolených, kterým bylo dáno tyto dějiny znát, nebo je snad i kdysi psát. Právě v těchto navždy zapomenutých dějinách, v místech, která již dávno neexistují, před tisíci a tisíci lety…

Na mýtině vládlo úplné ticho. Ne obvyklé ticho lesa plné ptačího zpěvu, ale ticho plné napětí a očekávání, rušené pouze praskotem silného ohně hořícího v širokém kruhu, v jehož středu seděl elf s očima prázdnýma způsobem, který napovídal, že ten, jemuž obvykle slouží, se nachází v místech, kde jsou mu k ničemu. Oheň v kruhu se stále pomalu rozhoříval, jak byla elfova mysl stále blíže a blíže svému cíli. Pak se plameny prudce vzepjaly do výše tří metrů a přešly do jasně bílé barvy, z elfova nosu se spustila stroužka krve, nejprve slabá, ale stále sílící, časem se k ní přidala i krev vytékající z jeho úst. Plameny sílily stále více a více, i když dřevo, které původně stravovaly, se již dávno proměnilo v popel. Pak, stejně prudce, jako se předtím rozhořely prudkým žárem, se plameny proměnily v několik malých plamínků a elf se s těžkým povzdechem zhroutil na bok.
Vysoko v korunách pradávných stromů se větve proplétaly do plošiny, na které v kruhu sedělo mnoho bytostí, převážně elfů, ale i mnoho jiných. Z jedné strany vedly na plošinu schody tvořené větvemi vyrůstajícími v pravidelných rozestupech z ohromného kmene. Po nich vycházel elf v tmavě zeleném plášti, jeho tělo se zdálo unavené, ale jeho oči přímo plály ohromnou silou života, mládí, mysli a jen těžko skrývaným hněvem. Vyšel nahoru a posadil se na jedno z volných míst v kruhu.
„Je… zničený. Víc pro to udělat nemohu.“ Překrásná elfka se zelenými vlasy na protější straně kruhu se na něj smutně a zamyšleně podívala.
„Víc ani nechceme, Enrymore. Víc ani nemáme právo chtít. Trápí mě spíše to, že jsi z toho… smutný. Jako by ti ho bylo líto.“
„Není mi líto jeho. Lituji svého selhání. Vymkl se mé kontrole, zpřetrhal magické vazby, které jsem na něj uvrhl. Měl jsem to za velký úspěch, ale přecenil jsem se a zaplatil jsem za to.“ Malý tvor výškou připomínající trpaslíka, ale s mnohem slabší tělesnou stavbou, sedící zhruba třetinu obvodu kruhu po Enrymorově pravé ruce, se ušklíbl.
„Nezaplatil jsi jen ty, zaplatilo i mnoho jiných, to je náš problém, mladíku. Musíš se naučit vážit své síly i činy.“ Enrymor už chtěl odpovědět, ale zelenovlasá elfka jej předběhla, mluvila dál klidně a pomalu o svém tématu, jakoby předchozí narážku ani neslyšela.
„Nemusíš se trápit. Bylo tvou zodpovědností, etickou povinností jej zastavit.“ V Enrymorových očích se zableskl jeho vztek v plné síle.
„Ne! Já nemám etické povinnosti! Má cesta se liší od vašich, nikdo z vás mi nerozumí a rozumět ani nechce! Ano, musel jsem jej zničit, ale ne pro mé svědomí, ne pro etiku a ne pro totem, který by mi propůjčoval moc jako svému služebníku, jako nějakému svému otroku! Musel jsem jej zničit kvůli zákonům Magie, kvůli pravidlům, která jsem se slibem sobě samému, a nikomu jinému, zavázal ze svobodné vůle dodržovat výměnou za Její moc.“ Elf sedící vedle malého tvora, který již jednou promluvil, odpověděl stejně hlasitě jako nyní Enrymor.
„Povolal jsi do našich Lesů zlo, které zde nikdy předtím nebylo, zlo plné ohně a smrtelného žáru. A to nebyl první z démonů, kteří sem na tvůj příkaz přišli, již předtím jsi sem povolal mnoho jiných takových, aby ti sloužili. Tvá kouzla vyvolávají oheň a smrt a ty chceš, ty nás obviňuješ, že ti odmítáme rozumět?“
„Má kouzla jsou jiná než vaše, ale slouží mi stejně jako ta vaše vám. Mohu léčit, hledat nebo bojovat, mohu tvořit, přetvářet nebo ničit. Je jen na mně k čemu obrátím svou Moc!“
„Pak je to tedy jen tvá vina.“
„Je to stejně tak má vina jako když se vám vymkne z kontroly duch bouří a bleskem zničí pradávný strom.“
„Duchové bouří vyvolají bouři, déšť a blesky, a pak zase odejdou tak, jak předtím přišli a nikdy nepodpálí Les ani neupálí jeho obyvatele. Tví služebníci vládnou silou Zapovězeného živlu nesoucího jen zkázu a ty je povoláváš, stále a stále, abys nám mohl neustále ukazovat, o kolik dál sahá tvá moc oproti té naší.“ Enrymor se na elfa podíval s náhlým pochopením.
„Tak je to tedy. Vám nevadí, že mou chybou mohli zemřít bytosti Lesa, který málem vzplanul. Vám vadí má moc. Vadí vám, že jsou mí služebníci věrnější a mocnější než ti vaši, vadí vám, že má moc vychází ze mě a není mi dávána nějakým totemem z jeho slitování nad nějakými mými prosbami, vadí vám, že mám moc nad elementem ohně, na který jsou všechny vaše totemy slabé. Vy se mě prostě bojíte.“ Pohrdání v Enrymorově hlase sílilo s každým jeho slovem, stejně jako žár jeho očí. Zelenovlasá elfka jen potřásla hlavou. Hlas měla stále klidný, tichý a smutný. Uklidňující.
„Ano, Enrymore. Bojíme se tě. Ale ne protože jsi mocný, ale protože svou moc ještě zdaleka nechápeš. Znáš její části, ale neovládáš ji zcela a ovládáš síly, o kterých jsme nikdy netušili, že se ovládat dají a ty síly se občas vymknou tvé kontrole a ty jsi jediný, kdo je chápe natolik, aby je znovu ovládl a kdyby se někdy stalo, že nebudeš dost silný…“ Elf vedle malého tvora nevydržel a znovu vybuchl.
„Hloupost! Hlouposti a řeči! Jsi mladý, nezkušený a neměl jsi čas se naučit svou moc ovládat. Nemáme důvod se tě bát, věci jsou jasné: dostala se ti do rukou síla, která je nepřirozená a temná, a místo toho, abys ji odmítl a vydal se čistou cestou některého z totemů, tak jsi ji přijal a oddal ses ničení a zlu. Volba je jednoduchá, vzdej se své moci nebo odejdi!“ Všichni mlčeli. Ještě se v Kruhu nestalo, že by někdy někdo přerušil řeč někoho jiného, natož samotné Vznešené. Ještě se nestalo, že by někdo sám vyřkl soud, aniž by k tomu všichni řekli svůj názor. Ale již nebylo cesty zpět, řečené bylo příliš silné, než aby bylo zapomenuto. Zelenovlasé elfce se v očích objevila nekonečná bolest probleskující skrze nevyřčenou prosbu o moudrost a mír namířenou k Enrymorovi. Chvíli jen všichni seděli a čekali. Pak se Enrymor zvedl a v tichu odešel, nic nedodal, výhrůžku, varování, rozloučení, nic. Žár jeho očí vystřídal ledový odlesk zrcadel, které berou vše, ale nevrací nic; jen pozorní by za nimi mohli uvidět zlost, vztek a nenávist planoucí nesnesitelným žárem, který toužil být ukojen. Všichni přítomní sledovali, jak se vzdaluje, jak schází dolů po schodišti. Většina jich byla ráda, opravdu se jej báli, nechápali jeho Moc, u některých přerostl jejich strach v nenávist. Jen málo jich cítilo smutek.
Pak se jeden z nich zvedl a odešel také. A po něm další a pak další a další až na plošině zůstala jen zelenovlasá elfka, všemi milovaná Vznešená. A na dřevo pamatující celá staletí, které slyšelo mnoho rad, rozhodnutí i soudů, dopadla poprvé za celou věčnost, kterou pamatovalo, slza. A následovaly další, stékající z očí plačících pro elfa, jehož život byl zničen věčným nepochopením, z očí vidících budoucnost jasněji, než si pamatovaly minulost a vnímaly přítomnost.
Enrymor seděl na vrcholku skály a sledoval vzdálený Les, který opustil. Musel jej opustit. Byl příliš hrdý, než aby o něco žádal a vzdát se Magie bylo nemyslitelné. Magie přeci byla vším, smyslem života i smrti, nebylo a nemohlo být nic víc než Magie. Vzali mu domov, rodinu i přátele. Všichni se postavili proti němu. Ale na tom nezáleží, stále má svou Magii, která patří jen jemu a vychází jen z něj, Magii mocnější než je ta jejich. Najednou si vedle něj někdo sedl. Neslyšel jej přicházet ani jej nevnímal nijak jinak, ale z nějakého důvodu necítil strach ani obavy, podíval se na něj a uviděl člověka v černém plášti, s dlouhými, vlnitými černými vlasy a s temně zlatýma očima. Nikdy o lidech neslyšel nic dobrého, ale na druhou stranu o nich nic dobrého neslyšel od stejných bytostí, od jakých neslyšel nic dobrého o sobě, takže na tom nijak zvlášť nezáleželo.
„Tresty bývají tvrdé, že, elfe? O to tvrdší, když jsou vynesené nespravedlivě. Ale nespravedlivý trest má i své výhody, nemyslíš?“
„O jakých výhodách to mluvíš?“
„Za spravedlivý trest se není možné mstít. A ty se chceš pomstít, že? Nikdo z nich se za tebe nepostavil, ani slavná skorobohyně dobra, sama Vznešená, že? I ona tě nechala jít, bez jediného slova…“ Enrymorovi se vybavil jeho poslední pohled na Vznešenou. Její tvář byla soucitná, litující, smutná, prosící a přitom mlčící. Nic neřekla! Soucit. Lítost. Pálily více než tisíce obvinění.
„Jak bych se mohl mstít? Jsem sám, jich je mnoho. A Ona měla pravdu, nechápu ještě plně svou Moc.“
„Naučím tě jí. Ano, elfe, já také ovládám Magii skrze způsoby Řádu, jakým ji ovládáš ty. Tady venku, za hranicemi Lesa, je nás víc takových, kteří při čarování víme, co děláme, místo toho, abychom se jen nechali unášet představami a slepě vést totemy. Není tvou vinou, že jsi jediný elf, který pochopil skutečnou podstatu Moci, místo toho, aby se o ni doprošoval.“
„Co za to budeš chtít?“
„Jen to, co mi stejně chceš dát. Chci tvou pomstu. Chci, abys provedl mé armády po tajných elfích stezkách do Srdce Lesa.“ Člověk se natáhl za sebe a podal Enrymorovi dlouhý, krásně kovaný meč se zlatou čepelí a s rukovětí ovázanou dračí kůží. „Na. Vem si to jako dar ode mě na důkaz mého přátelství.“
„Je hezký, ale k čemu je meč ze zlata?“ Člověk se zasmál.
„Ty totemoví hlupáci s propůjčenou mocí tě toho nemohli nikdy naučit dost, že?“ Jeho slova byla přátelská a mířila přímo tam, kde je chtěl Enrymor slyšet. „To není zlato, je to orichalcum, magický kov vytvořený silou vznešené Alchymie a přetvořený v mocné ohnisko.“
„Nedokážu používat ohniska. Nenáleží k mé cestě. Kromě toho, ohniska jsou pro slabé, skutečný mág je nepotřebuje.“ Člověk se zamyšleně pousmál.
„Velice správně, elfe. Skutečný mág ohniska opravdu nepotřebuje, že? Moc opravdového mága pochází z něj samého, není to pravda? I když, občas se i ohniska hodí. Ale tohle není ohnisko, které by ti pomáhalo při tvé magii. Tohle ohnisko je stvořeno k tomu, aby svého pána provázelo a chránilo.“ Enrymor meč pomalu přijal a zjistil, že mu úžasně padne do ruky. Jako by bylo vytvořeno přímo pro něj. Což vlastně vážně být mohlo. A pak ucítil jeho tepající sílu.
„Dobrá. Nauč mě, co znáš, a já provedu tvé armády Lesem.“
Studovna byla temná, ale na to si již Enrymor dávno zvykl. Před ním ležela na stole rozevřená tlustá kniha, plná obrázků, nápisů a složitých diagramů. Enrymor do ní naposledy pohlédl a pak natáhl své ruce k železnému prutu.
„Aerri amentas queriel tenaqua orife.“ Z konečků jeho prstů vytryskly zlatorudé blesky.
„Tenaqua isede nealkë ennmor.“ Blesky se přiblížily k rudé barvě a začaly Enrymorovi běhat i po zápěstích a předloktích.
„Nuenneke amentas queriel tenaqua nealkë.“ Blesky přestaly. Tam, kde předtím ležel pouze kus železa, ležel nyní prut zlata. Člověk stojící za Enrymorem uznale pokýval hlavou.
„Výborně, Enrymore. Dokážeš tvořit orichalcum a dokázals proměnit železo ve zlato, plně jsi ovládl tajemství transmutace, samotného srdce Alchymie. V metarovinách se pohybuješ s jistotou mistra, elementálové přichází na tvé zavolání a zaklínadla se v tvých rukou mění v mocné nástroje. Již nemám, co víc bych tě naučil, ten zbytek je již pouhý trénink. Nic víc. Knihy si můžeš nechat, jsou tvé. Já je znám zpaměti a kdybych snad něco zapomínal, sepíši si to znovu. Nyní je načase, abys splnil svou část dohody.“ Enrymor se usmál. Na tuto chvíli čekal tak dlouho!
Les byl najednou plný křiku a bolesti, Enrymor jím projížděl na ohromném vlkovi, obklopen lidmi, orky a kdoví čím dalším. Viděl umírat víly, paegase, gryfy i jednorožce a bylo mu to jedno. Všechno mu to bylo jedno. Uzavřel dohodu se samotným Alchymistou, největším žijícím Mistrem hermetického umění, a bylo načase, aby splatil, co dlužil. Cenu za svou magii. Cenu, kterou nyní, když nadešla její chvíle, splácel s takovou lačností a chutí!
Za ním jely stovky, možná i tisíce ohromných vlků a na každém z nich seděl voják, v jedné ruce zbraň a v druhé planoucí pochodeň. Za nimi zůstával hořící les, mrtvoly rozsápané na kusy a zranění, kteří by si přáli být raději mrtví. Ten, jemuž on říkal Mistr a všichni ostatní jej nazývali pouze Alchymista, nicméně s úctou, s jakou jiní vyslovují jména bohů zkázy, jim slíbil nejen smrt a ničení, ale i otroky. Ale to teď bylo jedno, všichni věděli, že na zotročování a bolest je zde ještě dost bytostí i času, nyní byla chvíle pro smrt a plenění. A on je vedl do samotného Srdce Lesa.
Když tam dorazili, byli již očekáváni. Všude kolem se ozval svistot šípů, ale jeho míjely. Chránila jej Magie. Bez ohledu na řež kolem sebe, netečně vůči křiku umírajících elfů, ze kterých rvali obří vlci maso zaživa, hnal svého vlka k nejstaršímu stromu, který zde byl dříve než jakákoliv jiná část lesa nebo bytost, které jej nyní obývala. A za ním následovala skupina těch nejsilnějších a nejvytrvalejších vojáků. Dorazili až ke stromu obehnanému kolem dokola schodištěm z vlastních větví. Teprve tady Enrymor sesedl a kouzlem se vznesl vzhůru, zatímco jeho společníci začali vybíhat schodiště.
Dopadl na jeden z horních schodů a zbytek cesty k Plošině vyšel pěšky. Byla to prastará tradice, nikdo nevylétával až na samu Plošinu. Nahoře se na něj vrhli Ochránci. Byli považováni za mocné a obávané, ale meč, který dostal darem, se rychle zbarvil jejich krví. Poprvé jej použil v opravdovém boji a Alchymista nelhal, opravdu měl velkou moc. Enrymor jej sklonil a zadíval se na záda Vznešené, která shlížela dolů, na zem. Chvíli tak čekal, dokud se k němu neobrátila. Byla poslední bytostí na mnoho a mnoho set, možná i tisíců let, která uviděla v Enrymorových očích smutek a bolest. Nikdo se nezeptal: "Proč?" A nikdo neodpověděl. Z bolesti, křivdy a uražené pýchy. Dlouho nic neříkali a jen se sledovali, zatímco Enrymor naposledy na neuvěřitelně dlouhou dobu cítil lítost nad tím, co udělá.
„Nedělej to ty, Enrymore. Vím že mi nemusíš věřit, ale já tě… chápu. Vím, proč se stalo to, co se stalo a nezazlívám ti to. Nemohu, nedokážu to, i když bych chtěla. Možná je to má vina. Neměla jsem nechat zaznít to, co bylo řečeno, ale stalo se. Je pozdě na lítost, ale ještě není pozdě neudělat to, co udělat nemusíš.“
„Ale já musím, Vznešená. Nečekám, že to pochopíš, ale já musím. Je to v mé Magii, je to v mé krvi, ve mně samém. Pouze já sám mám právo dokončit to, co jsem sám způsobil. Je to jediná věc, které lituji, ale je to cena za všechno to ostatní. Kdybych nezaplatil, nebyl bych ničím.“
„Nenech na své ruce dopadnout krev, která na nich být nemusí.“
„Věděl jsem, že to nepochopíš, Vznešená. Ona na ně dopadnout musí, protože nesmí dopadnout na žádné jiné.“ Enrymor udělal první krok ke Vznešené. Ta jen svým osobitým způsobem zatřásla skloněnou hlavou. Zelené vlasy spadly z jejích ramen, aby volně splývaly k zemi. V očích ani v hlase neměla nenávist nebo vztek, ale jen lítost a soucit, něhu. Mluvila pomalu a klidně, jako ostatně vždy.
„V tom případě tě proklínám, Enrymore, proklínám tě…“
Uslyšel za sebou kroky a zrychlený, mnohohlasý dech. U jeho nohou leželo Její tělo s ranou v srdci, čepel jeho meče byla potřísněna její zářící krví. V druhé ruce měl malou křišťálovou lahvičku, do které si vzal část její krve, jako věčnou upomínku této chvíle, toho, že vše má svou cenu, kterou je nutno zaplatit, i když ta cena nemusí být vždy zřejmá nebo snad příjemná.
„Chtěli jsme ji my! Chtěli jsme ji živou!“ Čepele jejich zbraní byli rudé krví těch, kteří jim chtěli zabránit ve výstupu na Plošinu.
„Ne. Toto byla část mé dohody s Mistrem. Zůstane tu a vy se jí nedotknete, leží mimo vaši moc. Ani Alchymista jí již nevrátí život i když tu moc má. Její tělo zde zůstane nedotknuté a shoří spolu se Srdcem Lesa. Jděte, nic víc zde již pro vás není.“ Nelíbilo se jim to, ale byl Alchymistovým žákem, neodvážili se mu postavit. Pomalu se otočili a rozeběhli se zpět do bitvy. Enrymor došel až na okraj Plošiny a zadíval se do sílících plamenů stvořených a sílících z moci jeho a Alchymistových služebníků, kterých se Oni tak báli.
Proklela ho! Neuvěřitelné, ona, sama Vznešená, ztělesnění Dobra a Moudrosti nad ním vyřkla kletbu s takovou mocí! Kletbu, kterou nechápal, protože se zdála být spíše darem a požehnáním, než prokletím! Nadechl se a ucítil opojnou slast pomsty, která v něm na dlouho spálila zbytky všeho, co kdy bylo dobré. Svět byl tak ohromný a on měl Moc! Tolik Moci! Co by jej mohlo zastavit? Otočil se ke schodišti, ale najednou se přestal cítit být vázán prastarými tradicemi. Mávnutím ruky proměnil celou Plošinu i s Jejím tělem v planoucí peklo a seskočil dolů, dopadl na zem a zabil dva elfy, kteří stáli vedle. Zadíval se do lesa. Byl plný elfů i jiných bytostí, jejichž smrt si může vychutnat. Některé elfky si samozřejmě vezme jako otrokyně. Ty nejhezčí, se zbytkem si užije a hodí je dál.
Dnes, i tisíckrát později.
< asi 8000 let před naším letopočtem >
Míjející věky
Napsal sirien 29.11.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 13 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.17897200584412 secREMOTE_IP: 54.162.154.91