Historická města 4 - Řemesla a obchod

Řemesla, cechy a obchod jsou považovány za typicky městský rys, který ze sídliště dělá město. Ba co víc, řemeslná výroba (plus služby) jsou považovány za základní zaměstnání měšťanů a základ blahobytu města, cechy pak za důležitý až nepostradatelný prvek městského života a obchod za primární zdroj bohatství a základní metodu zbohatnutí jedince. Ale – co je na tom skutečně pravdy?
Napsal chrochta

Sice je pravda, že řemeslo i obchod předcházely městům, ale stejně tak je pravda, že aktivity řemeslníků a kupců stály za proměnou podhradí v město; bohatí řemeslníci i nepostradatelní kupci nutně potřebovali právní zajištění svého majetku (aby jim ho „státní“ úředníci po libosti nezabavovali), zjednodušení a unifikaci práva (jeden soud, racionální procedura, používání vlastních tradic a zvyklostí místo církevně-válečnických) a fyzickou ochranu (už žádné opouštění podhradí v případě války, řádná strážní služba chránící klid a pořádek) – a byli kvůli tomu víc než ochotní uplácet, vydírat a ohánět se zbraněmi na nově postaveném ohrazení. Při kolonizaci snad hráli větší roli než řemeslníci a řemesla kupci a obchod (zásobování nobility a horníků vším potřebným), nehledě k tomu, že kupci bývali mezi lokátory.


Na druhou stranu ale i později existovalo venkovské řemeslo a s časem „průmyslových vesnic“ spíše přibývalo než ubývalo (skláři, horníci, hutníci, později i textiláci včetně prvních manufaktur a strojních dílen). Totéž ostatně platí i o obchodu, kdy kupci sice už sídlili ve městě, ale prodávali a nakupovali ve vsích a na poutích přímo od sedláků, sklářů, uhlířů, pláteníků… A když na to přijde, i řada zcela obyčejných vsí byla mnohem „průmyslovějších“ než takové průměrné město.


Řemeslo

Řemeslu vznik města jednoznačně prospěl. Původně nevelká škála základních řemesel (kovář, hrnčíř, kameník, tesař, soukeník, pláteník, koželuh) rozkvetla díky možnostem specializace na jeden výrobek nebo nevelkou skupinu výrobků do neuvěřitelné košatosti. Tak například v pražském souměstí v druhé polovině 14. století bylo napočítáno 225 řemesel, či ve Frankfurtu nad Mohanem, jinak velevýznamném tržišti, kde spolu obchodoval západ a východ Evropy a kde se určovaly nejenom vzájemné poměry mezi jednotlivými ražbami mincí, ale i hospodářská politika, jich bylo kolem 300. V malých městech bývalo řemesel tak 10, ale nikoli nezbytně jen těch nejzákladnějších a málo specializovaných (kovář okovával koně i vozy, vyráběl hřebíky i lopaty, a čas od času nějakou tu sekeru a nůž); ve Vlašimi byl na konci 16. století i mečíř, uzdař, ručníkář a zvonař. Teoreticky ani prakticky neexistoval jediný důvod, proč by se při dostatečném dobytu nemohla výroba něčeho vydělit jako samostatné řemeslo. Tak z pekařů vznikli perníkáři, mazanečníci, koláčníci, caletníci či preclíkáři, z kovářů pilníkáři, jehelníci a špendlíkáři, z krejčích kloboučníci, biretníci, hacníci (kalhotníci), existovali lžícníci (výroba dřevěných lžic), měšečníci, zrcadelníci (jedná se o kovová zrcátka, nikoli benátská skleněná potažená kovovou folií!), šmelcíři skleněných korálků (ti ale nebývali městští), prýmkaři, šňůraři (výroba tkanic, střapců a šňůrek k oblekům), pánvičníci, trepkáři, tříselníci, krampléři (krumpléři; vyšívali hedvábím), peřinečníci, koltraři (specialisté na výrobu závěsů a koberců).


Řemesla lze dle četnosti zastoupení ve městech rozdělit na silná a slabá. Silná řemesla – řezníci, ševci, krejčí, tkalci, soukeníci, pekaři, sladovníci, kováři, koželuzi, kožešníci, hrnčíři, bečváři – byla (skoro) všude, protože poskytovala základní a jen obtížně postradatelné služby. Pozor! Rozšíření („síla“) ještě neznamená, že byla personálně početná, prosperující či vlivná! Ve střední Evropě pod tkalce spadají jak víceméně venkovští pláteníci (a ve městě vždy patřili k chudším) tak soukeníci, kteří v regionu všeobecně silně zchudli a u nás až na pár výjimečných míst díky masivnímu dovozu levného sukna od sousedů i z větší dálky spíše živořili. Nebo hrnčíři – rozšíření, relativně početní ale chudí a v hierarchii na nejspodnější příčce. Naopak „slabé“ řemeslo mohlo být velice silně zastoupeno a hrát významnou roli – Cheb ve středověku proslul malovanými náboženskými obrázky a dle tereziánského katastru (vznikal 1741-1748) zde pracovalo 61 malířů svatých obrázků a 12 obchodníků se svatými obrázky.


Důležité bylo, kam směřoval odbyt výrobků. Drtivou většinou se vše prodávalo buď přímo ve městě nebo v jeho zázemí („místní trh“), na export šlo jen pár věcí. Pak to ale mohlo stát za to a ono jediné řemeslo – či spíše cech – klidně městu dominoval a upravoval rozhodování městských otců ve svůj prospěch. Proto byly mezi řemesly zaměřenými na místní trh a řemesly zaměřenými na export chronické střety a při přílišné dominanci jednoho řemesla mohlo docházet i k velice ošklivým politickým tahanicím (povstání, převraty, spiknutí…) a nestabilitě (prostě se nebyli schopní dohodnout).


Řemeslníci – překvapivě – k výkonu svého povolání nepotřebovali mnoho místa; to bylo dobře, protože zpočátku patřili mezi chudé a postrádali jak měšťanské právo tak vlastní dům. Později se sice politicky (mistři automaticky měšťany) i ekonomicky vzmohli, ale přesto stále zůstávali prostorově skromní. Díky tomu se mohli ve městě usadit kdekoli a nečetné snahy o nucené soustředění rychle selhávaly (nic na světě nezabrání prosperujícímu soukenickému mistrovi koupit si dům na „lepší adrese“, když může). Ulice se proto pojmenovávaly spíše „náhodně“, když se zde usadilo několik řemeslníků stejného řemesla a podařilo se jim vyniknout (nejspíše případ pražské Celetné ulice, jinak vedoucí od Prašné brány na Staroměstské náměstí a tedy jedné z oněch „lepších adres“). Některá řemesla ovšem nucené koncentraci podléhala. Šlo o řemesla hlučná (stoupy, hamry), zapáchající (koželuhové a další řemesla zpracovávající surové kůže, řezníci – masné krámy a jatka), pracující ve velkém s ohněm (hutníci, hrnčíři), náročná na prostor (zvonaři) či vodu (koželuhové) nebo vyžadující použití vodního kola (mlynáři, hamerníci, papírníci, hutníci, valcháři). Taková se shromažďovala na vhodných místech jako břeh řeky, u hradeb nebo za hradbami na předměstí.


Řemeslníci měli tendenci se sdružovat. Nejprve šlo o sdružení nátlaková (aby se prosadila „životu přátelštější“ opatření), pak o sdružení náboženská (každé řemeslo mělo nějakého svatého patrona) a následně organizačně-ekonomická – neboli cechy (pokud měly samosprávu) nebo pořádky (pokud si řemeslníci nemohli vládnost sami; Francie, po zákazu cechů po roce 1547 česká královská města). Původní bezbřehý liberalismus díky přesycenosti trhu nabídkou a z toho vyplývajícími existenčními problémy rychle vyvolal ochranářské snahy typu nucená účast všech v bratrstvu (přímus), tvrdá šikana všech „nelicencovaných“ řemeslníků, zákaz dovozu nebo dovozní ochranná cla, omezení počtu tovaryšů (numerus clausus), kartel na ceny výrobků, později i výrobní kvóty, či nucený odběr surovin. To všechno mělo zúčastněným zajistit alespoň existenční minimum. Vše se dříve či později – obvykle dříve než později – prosadilo, protože šlo o principy, na kterých se shodli zástupci všech řemesel. Kromě toho cechům samozřejmě zůstaly i nadále funkce náboženské, doplněné o sociální (charita, pomoc při nemoci či živelní pohromě) a společensko-kulturní (organizace slavností, účast na slavnostech, zadavatelé uměleckých děl…). Tradovaná představa o organizačním významu cechů je mýtus, protože členové cechu byli roztroušeni po celém městě a cech hrál rozhodně menší roli než sousedství v rámci čtvrti. V cechu obvykle bývalo sdruženo více řemesel, takže počet cechů byl menší než počet řemesel. Řemesla v cechu obvykle byla příbuzná, ale nutnost to nebyla a je známo hodně dvojcechů či sdružených cechů typu „truhlář + soukeník“. Postupně totiž převážily neekonomické funkce nad ekonomickou a cechovní organizace se tak začala dožadovat i původně nepočestná řemesla (lazebníci, bradýři a ranhojiči, chirurgové, ovčáci…) jakožto symbolu své „počestnosti“. Kvůli „všeobecné prospěšnosti“ ostatně proti cechům dost opatrně postupovala i státní moc, která by je jinak už na konci 17. století kvůli hospodářské neefektivitě (zákaz strojů, tuhá kvótace výroby, neskutečný konzervativismus) s radostí zrušila (fakticky přežily až do poloviny 19. století). Nucené soužití různých řemesel nebývalo vždy bezproblémové, protože „menší údy“ (přidružená řemesla) mnohdy vůbec neměla co do řízení cechu mluvit – a pokud šlo o řemesla na sobě nějak závislá (typicky řemesla zpracovávající vlnu na sukno), tak docházelo i na snahu získat nad nimi nejenom správní, ale i hospodářskou a personální kontrolu (fakticky degradace z kolegů na závislé zaměstnance). Pozor! I přes společenský význam cechů nebylo nutností, aby se řemeslníci do cechu organizovali! V Domašíně oněch ani ne 30 řemeslníků (celkem zde bylo 60 měšťanů) zhruba 12 řemesel v žádném cechu organizováno nebylo!


Později – a jen někde – se cechy začaly plést do politiky. Většinou neúspěšně, i když i porážka povstání nebo zamítnutí supliky mohly přinést zlepšení (Norimberk: po porážce cechovního povstání se mistři automaticky stávali měšťany a došlo k omezení počtu tovaryšů na 2-3). Občas ale k úspěchu došlo (např. roku 1383 se v Lutychu po vzájemné dohodě s patriciátem chopilo moci 32 cechů) a vznikla cechovní městská vláda. V Itálii se cechy dokonce staly hlavním organizačním prvkem a v cechu musel být každý. Budiž textilácká Florencie v druhé polovině 14. století. K sedmi velkým cechům (arte maggiori), vládnoucím městu, patřili soukeníci (Arte di Lanna), kupci (Arte di Calimala), výrobci hedvábných látek a krejčí sukna, kožešníci, bankéři, soudci a notáři, lékaři a lékárníci. Občas se k „velkým“ počítaly i cechy řezníků, kovářů, ševců, vetešníků, stavebních řemesel. Dalších devět cechů – výčepníci vína, krčmáři, kramáři, jircháři, brníři, zámečníci a železníci, řemenáři, truhláři, pekaři a prodavači chleba – patřilo mezi arti minori, bez možnosti mluvit do chodu města. Existuje také polocechovní vláda, kdy cechy mají v radě jen několik míst; je samozřejmě také možné, že v radě po delší dobu zasedají stabilně příslušníci jednoho nebo několika cechů, protože jsou dostatečně bohatí, politicky obratní a přijatelní pro ostatní, i bez toho, aby dle písemného rozhodnutí nebo ustáleného zvyku cechu patřilo místo v radě.


Obvykle býval ve městě jen jeden cech daného řemesla; výjimky se objevovaly u etnických a náboženských minorit, které se nechtěly asimilovat (například Židé, na východě i Arméni). U nich postupně vznikaly vlastní cechy, nejprve se starající o potřeby vyznačující se nějakou odlišností od majority (u židů košer jídlo – řezníci). Stejně tak, pokud se sídliště skládalo z několika právně samostatných celků (například pražské souměstí tří měst královských + města poddanského), mohlo existovat několik stejných cechů. Občas mohlo rovněž dojít k situaci, kdy v rámci řemesla, nerovnoměrně rozprostřeného po sídlišti, mohla jedna skupina řemeslníků utvořit vlastní bratrstvo, které mohlo v mimoekonomické sféře jednat dost samostatně (je zdokumentována stížnost z roku 1440 na tesaře od brány Tordéon ve Valence, kteří nutí ostatní podrobovat se v případě druhých svateb svým ceremoniím). Také se stávalo, že jeden cech zahrnoval i řemeslníky venkovské nebo z několika měst; takové cechy zřídili na svém dominiu třeba Rožmberkové. Rovněž v některých případech existovaly cechy zemské, nadřazené místním městským cechům. Většinou šlo o nějaký dobře etablovaný cech ve významném městě (v Čechách valnou většinou šlo o pražské staroměstské cechy), ale také mohla vzniknout skutečně celozemská organizace. Například tak byli organizováni mlynáři. Nutno dodat, že zemské cechy vyjma již zmíněných mlynářů většinou fungovaly jen jako „právní rádci“, rozhodčí ve sporech (pokud si to cech/ cechy nebyly schopny vyřešit samy) a k dohadování se o organizačních otázkách spjatých s tovaryši (vandr – „co když tovaryš od řemesla zběhne“?), protože městský partikularismus důkladně zamezoval skoro jakékoli celozemské hospodářské i jiné politice. To už se spíše podařilo vzájemně se dohodnout zástupcům několika měst na společné akci jednorázové (společný nákup surovin) i trvalejšího charakteru (řeznický cenový kartel mezi Plzní, Stříbrem, Domažlicemi a Klatovy).


Samozřejmě ne všechna řemesla se organizovala cechovně, i když šlo o řemesla počestná a organizovat se tak mohla. Například taková stavební řemesla. Nejprve se organizovala do stavebních hutí a byla dosti vandrovní, později se zase objevily skupiny zdatných cizozemců, ovládajících módní styly, které se organizovaly jako bratrstva nezávislá na místních mistrech a ceších (a byly ještě více vandrovní). Malíři sice měli nějaké bratrstvo už ve 14. století (ale je otázka, kdo všechno tam byl a co všechno členové dělali), ale až za Rudolfa II. si zřídili společně se sochaři (do té doby u stavebních řemesel) nové bratrstvo a byli považováni za umělce a nikoli řemeslníky. Umělci se kromě toho mohli snadno schovat pod ochranná křídla šlechtických zaměstnavatelů, klášterů (zejména zpočátku), univerzity či dvora. Některá řemesla byla z definice svobodná a tudíž cechovní reglementací nepostižitelná (vazba na septem artes liberales, univerzitních sedm svobodných umění) – to je případ tiskařů (impresorů) a od 18. století i mnoha nových i starších řemeslných odvětví (plátenictví, bavlnářství, soukenictví, cajkářství, punčochářství, tkalounkářství). A některá řemesla se toulala už z principu – jako dráteníci nebo nunvaři/ miškéři (zvěroklestiči). Byla nepostradatelná, občas i odborná a ceněná, ale stála tak tak na hranici počestnosti (když se jeden radní kdesi ve Frankách neohradil dostatečně důrazně proti označení „dráteník“, šel na kobereček k purkmistrovi).


Cechy kromě jiných vymožeností umožňovaly svým členům politické vyžití, protože si mistři volili cechovní radu a ad hoc se jmenovali různí „pověřenci“, takže skoro každý mohl mít svých pět minut slávy. Vlastní cechovní dům nutností nebyl (ale bohaté cechy si ho dříve nebo později postavily) – zato cechovní hospoda ano. V ní se schůzovalo a skladovalo bohatě zdobené nádobí používané při slavnostních hostinách (jmenování nového mistra, náboženské svátky, světské slavnosti cechu). Kromě konvice, číší (připíjení – a přepíjení –bylo neobyčejně důležitým rituálem) a talířů byly nezbytností bohatě zdobené cechovní pokladnice („pušky“) a truhlice na privilegia, dokumenty a podobné, které u sebe přechovávali cechmistři. Ti byli obvykle dva (a do jejich volby se snažila setrvale mluvit městská rada nebo vrchnost), u velkých cechů čtyři. K ruce mívali cechovní starší (maximálně čtyři). Pokladník se objevoval jen někde; kasu obvykle drželi cechmistři, kteří z ní skládali účty před shromážděním mistrů, a jen málokdy hospodářství vyžadovalo vlastního účetního. Dalším neobyčejně důležitým majetkem cechu byl prapor, nejviditelněji používaný při městských průvodech a náboženských procesích, máry (na rakve se nehrálo) a funerální textilie (máry se něčím musí přikrýt). Do průvodů se cechy řadily dle pevně dané hierarchie. Pro Prahu to dle Soběslavských práv z poloviny 15. století vypadalo následovně: 1) řezníci, 2) zlatníci (+ malíři a štítaři), 3) platnéři (+ brníři, jehláři, helméři, ostrožníci, rotšmídové, sedláři, konváři, uzdaři, rýmaři, pasíři, kováři, měšečníci, tobolečníci, mečíři, túlaři a zámečníci), 4) kožešníci (+ jircháři, ruklavičníci a všichni, kdo kůže barví), 5) krejčí (+ postřihači a valcháři), 6) ševci, 7) nožíři (+ čepelníci, nožíkáři a šlejféři), 8) sladovníci (+ pivovarníci a vozataji), 9) pekaři (+ mlynáři), 10) bečváři, 11) lazebníci, 12) soukeníci, 13) kramáři.


Učedníci (učební doba obvykle začínala okolo dvanáctého roku života a trvala obvykle tři roky, občas déle) i tovaryši (na rozdíl od učedníků jim musel mistr za práci platit a měli větší práva) žili u mistra v rodině a právně byli považováni za její součást (děti – totéž i čeleď ve městech a na venkově). Vstup mezi tovaryše byl jedním z přechodových rituálů a tovaryši se pokládali – a byli okolím pokládáni – za „mládež“. Tovaryši se organizovali („menší pořádky“ – organizace stejná jako u cechu), mívali vlastní hospody (pokud možno jiné než cechovní), pokladny a chovali se… nu, jako teenagerové (obdoba nezbedných studentů, jihoevropských „opatství“ mladých nebo na venkově „mládenců“ a „děvčic“ – viz. tradiční hody). Vztahy mezi učni a mistry nemusely být harmonické, ale k nejtěžším střetům docházelo mezi mistry a tovaryši. Jedním z pádných důvodů bylo omezování přístupu k mistrovské zkoušce (stále rostoucí finanční požadavky na nového mistra, protekce synáčků z rodin mistrů). Novopečený mistr totiž kromě mistrovských kusů, zkušební doby a prokázání poctivého původu (manželského, z počestných rodičů a vhodného etnika) taky musel zaplatit do cechovní pokladny nemalý příspěvek (roku 1609 to v Chebu byly 2 tolary v případě členů mistrovy rodiny a 8 tolarů v případě ostatních tovaryšů) a pozvat cechmistry a další na „oběd“ (bohatý a tedy drahý). A samozřejmě se předpokládalo, že mistrovské kusy propadnou ve prospěch cechu. Častější ale byly střety kvůli „méně“ závažným věcem – třeba proto, že tovaryši chtěli zapíjet (tj. rituálně se zpít se do němoty) přijetí nového tovaryše ihned ten den, kdy byl přijat, jedno zda v pátek nebo svátek (řešení: dohoda, že se ožerou v nejbližší neděli, den pracovního klidu). I přes jistý provokující charakter mistři proti kultuře „mládeže“ nic neměli (taky bývali mladí) a nepsané tradice cechu ji podporovaly (mistr musel přispět na oslavu novému tovaryši nějakými penězi); tovaryši jim to vraceli tak, že patřili k nejodhodlanějším obhájcům cechovních tradic. Některá řemesla vyžadovala vandr, cestu tovaryše na zkušenou jinam (klidně i do ciziny); vandrující tovaryši se mohli opřít o podpůrnou síť včetně již zmíněných tovaryšských hospod.


Obchod

Řemeslo a obchod nelze oddělit, protože co řemeslník vyrobil, to také většinou sám prodával. Obchodníků tedy bylo ještě více než řemeslníků, i když specializovaní, kteří jen prodávali a nic nevyráběli, měli drtivou menšinu. A těch velkých, úspěšných a bohatých, bylo ještě méně. Budiž Brno k roku 1365: 649 řemeslníků (nejméně 85 řemesel) a 334 obchodníků (23 odvětví, včetně živností hostinských), z nichž ovšem přes 200 jsou hokynáři a kramáři.


Většina obchodníků prodávala u sebe doma: v přízemí v mázhauzu, a okna i s okenicemi sloužila k vystavování zboží. Této úpravě se říkalo „krámní okna“. Druhým oblíbeným místem k uzavírání obchodů byla… hospoda (útulné prostředí, možnost obchod zapít „na přátelství“, stabilní návštěva lidí). Teprve poté následoval trh, který se obvykle konal jednou týdně, u velkých měst i vícekrát a klidně specializovaný (dobytčí, senný, svinský…). V Praze a Kutné Hoře dokonce fungoval stálý vetešnický trh (tandlmark, tandmark). Občas se stalo, že se na jednom místě poblíž sebe usadilo několik vetešníků a objevila se tak „vetešnická ulice“. Na trhu se prodávalo ve stáncích, ať už vlastních nebo pronajatých (a vždy se platilo za prodejní místo).


Kromě týdenních trhů se alespoň 1x ročně konaly trhy výroční – jarmarky. Trvaly nejméně 14 dní (třeba v Plzni 17 dní) a původně zde nebylo žádné clo ani zákaz dovozu (jak se zhoršovala hospodářská situace, vše se měnilo). Na jarmarku se nesmělo zatýkat pro dluhy, vyhlašovaly se různé vyhlášky, konaly se při jeho příležitosti důležitá soudní přelíčení a vůbec se využívalo, že tu je velký shluk lidí ze slušné vzdálenosti. Rychtář s biřici jednak úřadovali přímo na tržišti a jednak – nezřídka ve spolupráci s okolními městy a šlechtici – střežili před a po jarmarku cesty vedoucí z města. Platily přísnější bezpečnostní předpisy; na to doplatil zeman Kopidlanský, když o jarmarku (nevšiml si, že právě začíná) zabil v hádce jiného zemana Cukra z Tamfeldu a byl kvůli porušení jarmarečního míru popraven (následný spor se netýkal míru, nýbrž oprávnění města popravit šlechtice). Začátek a konec jarmarku se vyhlašoval i za pomoci symbolů: na vhodné místo (sloup, socha Rolanda atd.) se při zahájení něco pověsilo (rukavice, prapor, v Rusku ta typická vysoká čepice) a při ukončení se to zase sundalo. Kromě jarmarků, kde se prodávalo všechno možné, existovaly i výroční trhy specializované – hlavně koňské.


V některých případech existovaly i specializované „prodejny“ odlišné od trhového stánku nebo kupcova domu. Především šlo o chlebné lavice a masné krámy, které vznikaly už při založení města a pekaři a řezníci si je pronajímali (klidně i poloviny nebo třetiny). Původně snad šlo o dřevěné boudy, ale díky hygieně a bezpečnosti se posléze přestavěly v kameni (cihle). Dále zde byly soukenické krámy, spojené s právem výkroje sukna (prodeje dražších dovozových suken ve velkém). Nezřídka bývaly v přízemí radnice, jindy byly v kotcích či „špalíčcích“. Šlo o středoevropskou obdobu antických a středomořských zděných tržnic. V případě kotců šlo o dvě řady komůrek otevřených do střední lodi, která byla vyšší a nesla okna. Špalíčky byly rozmanitější, ten dodnes z větší části zachovaný chebský tvořily tři řady mrňavých patrových domků na náměstí. Kupecké domy i přes svůj název tržnicemi nebyly. Ve Středomoří jim říkali fondacco (v Benátkách se dochovalo Fondacco dei Tedeschi), fondak nebo fundúk a primárně sloužily k ubytování kupců vhodné národnosti a složení jejich zboží v „bezpečných“ skladech a jeho následnému ocenění a proclení. Fondaky mívaly vlastní samosprávu volenou ve Středomoří kupci; tam v čele stáli konzulové, jejichž hlavním úkolem bylo vyjednávat s místní vládou o přátelštějších podmínkách obchodní činnosti. Mimochodem, proto se naše zastupitelské úřady nazývají konzuláty. Jistou baltskou a severomořskou obdobou fondaků byl kontor, velká hanzovní obchodní stanice. A nakonec, obchodovat se mohlo i v kostelech; jejich výhodou byly pevné (obvykle kamenné) zdi, podzemní krypty („trezorové místnosti“), prostorný sál, kvalitní uzavíratelná vrata a „posvátný prostor“, kde bůh a svatí byli blízko a kde by se tedy nemělo lhát ani podvádět. Kromě toho se za Rudolfa II. obchodovalo i ve Vladislavském sále na Pražském hradě (pokud se tam zrovna nekonaly turnaje) a z brugského paláce rodu Bursů se odvozuje moderní termín „burza“.


V českých zemích se kupci do bratrstev či jiných organizací příliš neorganizovali; výjimkou je pražské souměstí, kde nějaké organizace po nějakou dobu fungovaly. Přísná cechovní organizace se ostatně ani moc nehodila, to už spíše nějaké to bratrstvo na náboženském základě (patronem obchodníků obecně byl sv. Mikuláš, u Rusů sv. Paraskeva Pjatnica). V cizině bylo bratrstev hojně (v Lübecku jich bylo 11, organizovaných dle regionu, se kterým členové obchodovali – nejpočetnější byl spolek kupců získávajících solené ryby z jihozápadního Švédska), a běžně zahrnovala i několik měst. Člověk také mohl být členem několika bratrstev najednou. Tato bratrstva mívala i politický vliv a některá sloužila jako „elitní kluby“ (bratrstva sv. Jiří, lübecké Bratrstvo kružidla o 30-50 členech). Proslulá severoněmecká a baltská Hanza přísně vzato nebyla organizaci kupců, ale přístavních i vnitrozemských (včetně třeba hornického Goslaru) měst, která se dohodla na pravidlech chování ke svým kupcům (cla a mýta, soudní spory, pozůstalost po zemřelém kupci, způsob řešení některých věcí) a na společném řešení některých dalších otázek (postoje k překážkám v obchodu v cizině). Neexistovalo zde žádné „hlavní město“ (Lübeck sice byl významný, ale spíše díky schopnostem svých purkmistrů) a členové se stejně často hádali mezi sebou jako s okolím (takovým proslulým „individualistou“ byl hlavně Kolín nad Rýnem). Podobné meziměstské dohody, leč v menším měřítku, existovaly i jinde.


Kromě „velkých“ kupců tu byla hromada obchodníků v malém, kterým se u nás i v okolí říkalo kramáři. Často mívali i další vlastní označení dle komodity, se kterou obchodovali (železníci, kolomazníci, šmejdíři, húsaři, melounářky…). Synonymem ke kramáři byl hokynář a obě jména se používala střídavě, byť o ženách obchodnicích se většinou mluvilo jako o hokyních a v listinách se vždy používal termín „kramář“. Kromě kramářů se tu vyskytovali ještě drobnější prodejci, kteří ani nepotřebovali vlastní stánek nebo vůz: hrstníci prodávali sypké zboží po hrstech, mandlíři prodávali exotické ovoce, hauzírníci špatné pověsti se toulali dům od domu jako podomní prodejci. Pekáčové báby fungovaly jako tehdejší obdoba fastfoodů (a klidně vám kydly naběračku kaše nebo tak něčeho jen tak do dlaně).


Obchodovalo se se vším možným. Překvapivě, nejvýnosnější byl obchod s potravinami (do Českých Budějovic se vyplácelo dovážet pšenici až od Jindřichova Hradce, aby ji mohli vyvézt společně s živými kapry přes Šumavu do Tyrol horníkům) a surovinami (do Anglie se dovážela švédská železná ruda i levantský kamenec, nepostradatelný k výrobě sukna, do Frankfurtu nad Mohanem krušnohorský cín, do Norimberka kutnohorská (a občas stejnou cestou i slovenská) měď a do Kutné Hory olovo z Polska a Goslaru). Ceny sice nebyly velké, zato odběr byl stabilní a velký – v hustě urbanizovaných textiláckých Flandrech se vykvajzli na pěstování obilí a radši ho dováželi přes Prusko z Polska (ovoce, zelenina a krávy vynášely o hodně víc). Ve srovnání s tím byl obchod s řemeslnými výrobky a luxusním zbožím mnohem menší (objemově i peněžně) – ale zase mohl přinášet rychlý zisk: na začátku 14. století byl v Benátkách čistý zisk za 5 let 20%, Runtingerové prodávali v roce 1395-6 sukno doma se ziskem cca 20% a v Praze v letech 1382-3 60-70%, tuna pepře stála v indických vývozních přístavech nanejvýš 2 dínáry, v Mekce 10 dínárů a v Alexandrii nejméně 80 dínárů. Co vynášelo nejvíc? Drahé kameny, perly a hedvábí; tam byl poměr cena/ váha natolik dobrý, že mohly jít nákladnou cestou po souši (hedvábná stezka). Koření na tom bylo o dost hůř, u něj by se cesta po zemi nezaplatila a tak šlo po moři. Ve velkém se spotřebovával pepř a šafrán. Velice výnosným zbožím byli i lidé – Evropané dávali přednost otrokyním (změnilo se až po zavedení plantáží cukrové třtiny), egyptští mamlúkové otrokům (na zařazení do vojska). Překvapivě, vynášelo i plátno (vývoz jak do Egypta a Levanty, tak i po hedvábné stezce do střední Asie – jediné evropské zboží, které šlo tím směrem).


Původně kupci se zbožím jezdili sami; podmínkou tak byla dobrodružná povaha, schopnost snášet útrapy cesty po neupravených stezkách bez mostů, a pohotovost při zacházení se zbraní. v Anglii jim dle charakteristického rysu říkali pedes pulverosi, zaprášené nohy. Později si alespoň někteří kupci polepšili: zjistili, že se zbožím nemusí na trhy osobně, že jim tam zboží zavezou formani, eventuálně v doprovodu pověřence (ten někdy doprovázel i zboží na lodi). A jak se systém trhů zahušťoval a vzkvétalo hospodářství, začali si kupci na některých místech dělat trvalé přátele a spolupracovníky – faktory, ve staré češtině ležáky. Ti na místě zboží převzali, vyřídili formality a jiné náležitosti, a díky dobré místní znalosti zboží co možná nejvýhodněji prodali. Ve většině Evropy to fungovalo tak, že faktor byl buď obchodním partnerem nebo přímo podílníkem obchodní společnosti; velké obchodní domy si ovšem zřizovali faktorie vedené zaměstnanci.


Vývoj obchodu si vynutil vznik obchodních společností (starou češtinou tovaryšstev) jednorázových (např. na dodávku orientálních hedvábných látek u příležitosti kulatých narozenin magnáta) i trvalejších (do smrti nebo bankrotu jednoho z partnerů). V českých zemích se uzavíraly spíše z nutnosti (nedostatek peněz k investici) než kvůli zisku. Obvykle šlo buď o kommendu (zárodek moderní komanditní společnosti) nebo kumpanii (prapředka veřejné obchodní společnosti). Kumpanie, zřizovací smlouva z roku 1506: právnická osoba s vlastním jměním (a přesné vymezení, co je společnosti a co jejích členů), pečetí a obchodními knihami (každoroční povinná inventura), za transakce ručí všichni, ale právní platnost měly jen ty transakce, o kterých všichni věděli.


Zatímco malí a mnozí střední kupci i nadále cestovali se zbožím, velkoobchodníci seděli doma v kanceláři (hanzovní scrivekameře), vedli účetní knihy a psali a dostávali dopisy. Výsledkem bylo docenění informací (kde, kdy a co) a prudký poštovní ruch (poštu zatím nahrazovali formani a poutníci cestující vhodným směrem, někde snad i poslové ve službách města, instituce či šlechtice). Jednou z nejdůležitějších součástí obchodníkova domu se stala truhla – později mnohem, mnohem praktičtější skříň – obsahující archiv a obchodní knihy. Protože zesložiťování obchodu kladlo i stále větší odborné nároky, které obchodník prostě všechny splňovat nemohl, objevili se specialisté. Rozhodně byl potřeba dovedný účetní, protože obchodníci obecně byli s matematikou dost na štíru (alespoň dle předmluv početních příruček), a jelikož ne každý obchodník uměl číst a psát, natož psát krasopisně a správně zkomponovat obchodní dopis, tak taky písaři. Formani vlastní být nemuseli, sedláci si rádi přivydělali dopravou zboží (tak třeba broumovští sedláci před rokem 1680) a ve velkých městech vznikaly cechy nájemních dopravců. Faktory jsme už nakousli, ale problematika je složitější – jako „faktoři“ se totiž označovali všichni zaměstnanci obchodníků vyjma manuálně pracující čeledi. Faktor – obchodní zástupce mohl být faktorem pro několik obchodníků najednou; často jím býval bohatší obchodník pro své chudší kolegy, a fungovala zde reciprocita. Druhým typem faktorů byli obchodní příručí, obchodničtí „učedníci“. Pomáhali kupci se vším možným, od nákupu a prodeje zboží po upomínání dluhů a různé pochůzky.


Účetní knihy bývaly v českých zemích soukromou institucí, která sama o sobě neměla svědeckou váhu před soudem (bylo nutno je doložit alespoň jedním svědectvím). Základním účetním úkonem byla inventura neboli počet kupecký, nezřídka zakončený před nestrannými obchodníky jako svědky. Jak vypadala? Z obchodních knih se sečetla hotovost, pohledávky a cena zboží a odečetly se závazky. Pomocné kupecké knihy (manuály, registry, rejstříky) byly vcelku běžné, ale zapisovalo se do nich vše, co obchodník považoval za důležité. Vzácné naopak byly pokladní knihy (capspuch). Hlavní knihy většinou sloužily jako registra dlužníků – obvykle vedená v několika knihách dle stavovském příslušnosti nebo regionu – a registra věřitelů (dodavatelů).


Obchod bez peněz nešel; proto vznikaly obchodní společnosti a obchodníci si na investice půjčovali. Dluh obvykle měli v úmyslu splatit, protože dlužní úpis byl právně jištěn – ať už v městských knihách (nejjistější – do vymáhání se musela zapojit městská správa – ale formalismus neobyčejně zdržoval), dlužním úpisem (šuldprýfem) nebo zápisem v obchodní knize a spolehlivým svědkem (který vše později dosvědčil) – a ztráta dobré pověsti mezi věřiteli byla likvidační. Dlužní úpisy až na výjimky neměly ustálenou či dokonce předepsanou formu (stále se mluví o českých zemích!). v podřadnějším obchodním styku se uplatňovaly i řezané cedule (zpráva o dluhu byla napsána dvakrát na list papíru, doplněna (kali/ kako)grafickými prvky a pak přes ně klikatě rozříznuta) a rabušemi (rováši, vrubovkami; počítacími hůlkami se vruby za zboží, které se následně podélně rozštíply a dlužník i věřitel si ponechali jednu polovinu). Dluhy se obvykle splácely na nějakém významném trhu (ve střední Evropě ve Frankfurtu nad Mohanem, v Lipsku nebo Linci), protože to byl dlužník zrovna při penězích. Úvěry bývaly dlouhodobé, nezřídka se ihned po splacení uzavřela nová půjčka. Dluhy za zboží byly nezúročitelné, což se samozřejmě obcházelo (partyty – „půjčka“ peněz místo převzetí zboží na dluh). Řádně podané žalobě se sice dlužník nemohl vzepřít a svůj dluh musel uznat, ale mohl zdržovat a cizincům bylo na škodu to, že nejsou domácí (například domácí věřitelé mívali při uspokojování dluhů přednost). Věřitelé chtěli peníze, ne likvidaci dlužníka, proto byli ochotni až 3 měsíce posečkat se splátkou a pokud chtěl dlužník uzavřít dohodu o splácení dluhů, rozhodně neprotestovali. Narovnání s dlužníkem po bankrotu (ve staré češtině pangarotu) uzavírali věřitelé kolektivně. Exekuční nároky se musely řádně prokázat před soudem; dlužník nebo jeho dědicové museli zaplatit hostům do 3 dnů, domácím do 14 dnů a židům do 21 dní.


Závěr

Mnohé už bylo řečeno, další zajímavosti se nachází v příslušném Exkurzu. Zbývá tedy téma shrnout a okomentovat. Říká se, že řemeslo mělo zlaté dno. No, nemělo. Valná většina řemesel závisela na místním trhu, a jak se městská síť zahušťovala, místní trh města se stále zmenšoval, až nakonec mnohdy zahrnoval právě jen areál obehnaný hradbami a nejbližší okolí. V lepším případě si město vytvořilo nějaký pozemkový majetek a podařilo se mu zde udržet si řemeslný monopol. To znamenalo jen jedinou věc – městským řemeslníkům zůstal větší prostor, kde prodávat. Jistě, některá řemesla se prosadila i na vzdálenější trhy, něco se dokonce exportovalo. Ani tady ovšem neprofitovali řemeslníci, nýbrž jen obchodníci. A onen vývoz mnohdy závisel jen na láci zboží (české sukno a klobouky se vyvážely proto, že byly levnější než sukno a klobouky polské, uherské a rakouské; když se zvedly ceny vstupů, většina vývozu zanikla).


Obchod prý byl cestou ke zbohatnutí. Ano – se zemědělskými produkty a zvířaty. Ostatně zemědělská půda byla taky ten nejlepší prostředek k ukládání peněz (původně přesun bohatých obchodníků na venkov byl součástí snahy vstoupit mezi šlechtu). A to nejenom ve střední Evropě, kterou míjela většina skutečně významných obchodních tras: v Kolíně nad Rýnem, prototypickém obchodním a průmyslovém městě, 1/3 plochy uvnitř hradeb zabíraly zahrady (a na grafikách města je to velmi dobře vidět). Proto města i jednotlivci budovali pozemkové majetky a proto řemeslo a obchod mnohde byly pouhým „doplňkem“ k vinicím, zahradám a polím. Na obchodě s potravinami ostatně mohla prosperovat i malá města (hromada poddanských měst a městeček v dnešním Maďarsku slušně žila z vývozu uherského skotu a vína na sever a západ). Druhým výnosným zbožím byly suroviny (vlna, bavlna, kamenec, barviva, kůže, kožešiny). Řemeslné výrobky příliš nenesly, dokonce i když šlo o průmyslové centrum s pokročilou technologií i organizací práce a těžce proexportní politikou schopné dodávat levně velká kvanta zboží. Navíc některé vhodně umístěné trhy (například Vídeň) záměrně sloužily jako bariéry bránící svobodnému obchodu, případně nabízely takovou nabídku (Lipsko), že lidé prostě neměli potřebu cestovat dál. A pak se mohlo stát, že jejich prostřednictví mohlo mít až likvidační účinky (případ Hamburku a Frankfurtu nad Mohanem na vývoz českého skla). Potravinářský průmysl na tom byl ještě hůř, protože spousta věcí se vyráběla přímo na místě a město se bránilo dovozním clem – tak například i vynikající a svou kvalitou proslulé pivo z Rakovníka bez pomoci vyšší moci (zemské vlády) nedokázalo proniknout na pražské trhy. A to přitom vaření piva bylo jednou z mála výnosných činností, které měšťanům zůstaly (vodě se nedůvěřovalo, a tak se pilo pivo)!


Nejvýnosnějším zbožím bylo drahé sukno a koření. Je sice pravda, že koření bylo drahé a spotřebovávalo se ve velkém (dle Johanese Butzbacha, který se po českém pohraničí toulal okolo roku 1500 prý v Čechách ročně prase sežralo víc šafránu než v Německu člověk za rok) a prodej drahých suken si monopolizoval rodový patriciát, ale víc se dalo vydělat na středně drahém a barevném levném suknu – a na lněném plátně. Koření samo bylo součástí „orientálního zboží“ společně s hedvábím, porcelánem, perlami, vonnými látkami (kadidlo, myrha, „dračí krev“), léčivy (všemocná rebarbora), barvivy a dalšími věcmi, kvůli kterému státy zřizovaly orientální společnosti a jehož přeprodej patřil ke skutečně ziskovým věcem.


Napsal chrochta 13.03.2016
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14729785919189 secREMOTE_IP: 54.90.207.75