Historická města 5 - Městské stavby

Město, to jsou kromě lidí hlavně domy, počínaje kůlnami, chatrčemi a různými stánky a konče velkolepými katedrálami, paláci či třeba mosty. A to všechno se odlišovalo nejen kvantitativně, nýbrž i kvalitativně od staveb jinde v krajině.
Napsal chrochta

Základním rozdílem mezi vesnicí a městem je stavební materiál. Zatímco vesnice používá dřevo v kombinaci s hlínou (včetně vepřovic, na slunci pálených cihel), městu vládne dřevo kombinované s kamenem. A potřebuje ho opravdu hodně - dle Ghân-buri-ghâna Lidé z kamenných domů musejí jíst kámen, kolik ho potřebovali. Důvody pro to byly jak praktické, tak prestižní. Kámen nehoří, kámen nehnije, kámen netrouchniví, kámen je odolný vůči zubu času, kámen bývá pevnější než dřevo, ale také je těžší – a studený. Proto vyšší patra obvykle bývala z hrázděného zdiva (dřevěná kostra vyplněná drobnějším kamenem, cihlami, slabými trámky, hliněnou mazaninou), se slabšími zdmi a s vloženým obytným dřevěným srubem. Kromě toho, kámen byl materiálem vyšších vrstev: nejprve si kámen mohl dovolit jen panovník a církev, pak šlechtici… a až pak měšťané na soukromé stavby.


Typologicky se městský dům oddělil od vesnického zhruba ve stejné době, kdy došlo k přestavbě měst v kameni; je pravda, že typický venkovský trojdílný dům se vyhranil a stabilizoval také dost pozdě. Základním městským typem se stal dvoudílný dům se zahloubenou komorou. Až do nástupu baroka býval do ulice pokud možno situován kratší stranou; pak se začala uplatňovat reprezentativní funkce fasády a dům se začal do ulice natáčet delší boční stranou (majitelé začali skupovat a zcelovat parcely). Obvykle byl patrový – v přízemí byla dílna nebo prostor pro podnikání, v patře se bydlelo. Největší prostorou domu byla síň neboli mázhauz, zabírající většinou skoro celé průčelí domu. Klidně ji mohly dělit sloupy na několik lodí. Někdy skrze síň vedl i průjezd do dvora, jindy byl oddělený zdí a ještě jindy se našlo místo na úzkou boční komoru (obvyklejší spíše v patře). Za síní byla zahloubená komora tvořící polopatro (jednotná výška podlah v patře se objevila až za baroka). Pod síní se nacházel sklep, táhnoucí se i pod průjezd a loubí před domem. Někdy byl tak hluboko, že se v jedné úrovni mohl táhnout i pod komorou, jindy měl pod komorou hlubší „patro“. Stavitelé zvládali bez problémů sklepy prohlubovat nebo budovat pod zastavěnou plochou. Sklepy mohly být i vícelodní, sklenuté na sloup či arkádu (Tábor), či vícepatrové, zasekané hluboko do skály. Případně, pokud měly vysoký strop, se mohly přepažit vloženým stropem. Vstupovalo se do nich obvykle z průjezdu, občas ze dvora a jen ojediněle ze síně nebo komory. Rovněž nebylo výjimečné, pokud druhý vchod vedl skrze poklop z loubí nebo z ulice před domem. Aby se snáze přepravovaly sudy, býval u něj zaražen do země kůl.


Patro mělo podobný rozvrh místností jako přízemí, jen se táhlo i nad průjezdem. Vedlo do něj schodiště, obvykle ze síně (spojovalo polopatro nad komorou); u nájemních (činžovních) domů (v českých zemích se objevily až pozdě v raném novověku) vedlo ze dvora a spojovalo pavlače obíhající okolo jednotlivých pater. Mohlo být i dost strmé. Schodiště ústilo hned za mázhaus, a jeho síň, tmavá místnost bez oken, byla ústředním komunikačním prostorem patra. Dále zde byla kuchyně (u zdi do dvora) a spací komory. Podkroví sloužilo jako seník, sýpka nebo obecně skladiště všeho možného. Původně sem vyúsťoval i dýmník (než byl zaveden rovněž městskou radou milovaný komín). Ve štítě nezřídka býval vikýř.


Výška stropů (i ve sklepech) byla značná (5 metrů normou, občas o něco méně, často o něco více – vstup v domě U Kamenného zvonu má výšku 9 metrů), proto se později stropy snižovaly a bez změny výšky stavby vzniklo třetí patro, eventuálně další patro sklepů.


Protože dům byl dlouho i hospodářskou jednotkou a parcelu ani zdaleka nezabíral celou, ukrýval se za ním dvorek s chlívky, hnojištěm, stájemi, kolnami a stodolou (obvykle napříč parcelou; uzavírala dvorek a byla průchozí), za kterým bývala zahrada s ovocnými stromy a nějakými těmi bylinkami. V závislosti na okolnostech mohly stát u jedné zdi (L tvar zástavby) nebo u obou (u dispozice, kde komora byla také v průčelí a průjezd procházel mezi ní a síní). Hospodářské stavby byly rovněž patrové (u stodoly se obvykle jednalo už o podkroví), a právě zde žili podruzi, pokojníci a nezřídka služebnictvo (kumbálek pro služku v bytě je velice nedávná vymoženost). Následující popis je sice z období raného novověku, ale lze důvodně předpokládat, že se od staršího období neliší: „Sestával ze světnice s okny na ulici, ve které se pracovalo a která rodině zároveň sloužila i jako obývací místnost, a jedné místnosti s okny do dvora, v níž bydlela babička. Mezi nimi se nacházela malá kuchyně, osvětlená jen přes vnitřní okno z babiččiny místnosti, a proto velmi tmavá. [...] Přímo pod tímto vnitřním oknem stála velká kovadlina a vedle ní protahovačka. Naproti dveřím leželo topeniště s plotnou (...) a protože se skoro denně muselo tavit stříbro a zlato, spalovalo se tu uhlí(...) na vaření tu pak bylo k dispozici dřevo a rašelina. Při záři tohoto ohně se musely zvládnout veškeré práce, což v dýmu a neustálém příšeří bylo často takřka nemožné“. Komory vzájemně spojovala pavlač, na kterou vedlo ze dvora schodiště. Ne všechna patra musela sloužit k bydlení a tak pavlač zdaleka nemusela propojovat patra všech budov.


V cizině se vyskytovaly i domy vícepatrové: v hanzovním Gdaňsku byly městské sýpky sedmipatrové, víc pater měly i domy obchodníků v dalších přístavech a paláce patriciátu ve vnitrozemských městech. Základní rozdělení na „hospodářské“ přízemí a „obytné“ patro se nezměnilo, jen v druhém patře žilo služebnictvo a vyšší patra sloužila jako skladiště (z podkroví většinou trčel trám s kladkou a pod ním byly v každém patře velké vikýře). V případě reprezentativních budov s velkými sály a mnoha okny navíc ani u „obytných“ pater nešlo o skutečně obývané místnosti, protože v zimních měsících byly nevytopitelné (totéž se prý týká v raném novověku reprezentativních prostor šlechtických zámků).


Výše popsaný dům je gotický; z kamene se stavělo už v předchozím období, jak dokládají nálezy u nás třeba z Prahy. Románské domy se od gotických značně lišily. Třeba už jen tím, že zde není možné vytvořit nějakou typologii. Románský kamenný dům obvykle byl dvoupatrový, se spodním patrem částečně zahloubeným a přístupným obvykle separátním vchodem zvenčí (schodiště na boku domu). Horní patro mohlo, ale také nemuselo, být kamenné, a vstupovalo se do něj z boku (vnějším) schodištěm. Domy bývaly jedno- nebo dvouprostorové, a obě patra se od sebe rozvržením nelišila (i když nenosná a slabá bělící stěna mohla existovat). Umístění domu na pozemku se – alespoň v Praze – nelišilo od venkova: okolo pozemku obíhala zeď, která nebyla spojena s domem. Samozřejmě existují výjimky. V Praze jsou doloženy třípatrové románské domy, domy, kde přízemí s prvním patrem spojovalo vnitřní schodiště (ojediněle i v síle zdi), a více než dvouprostorové domy. V cizině je takových příkladů více (např. Řezno). Pokud byl dům vícepatrový, mohl mít jak vnější spojovací schodiště (bez pavlače), tak „schodišťový“ přístavek (schodiště řešeno jako u moderních domů), tak interiérová schodiště (v síle zdi nebo podél zdi).


Dosti specifickou variantou románských domů jsou domy věžové. Jde o skutečné věže: jednoprostorové stavby čtvercového nebo lehce obdélného půdorysu s větším počtem pater. Přízemí bylo rovněž zahloubené a s vlastním vchodem. Obvykle k nim byla připojena nižší část, tu kamenná, tu z méně trvanlivých materiálů. Jeden dům se hezky zachoval v Praze (ale lze jich nalézt celkem deset, dalších sedm je v Brně, jeden v Kolíně)), víc jich zůstalo v cizině (v Řezně dodnes zachováno 20), proslulé je italské San Grimignano. V Bologni dle rekonstrukce bylo okolo roku 1287 cca 180 věžových domů, patřících místnímu patriciátu. Původně to byly skutečné útočištné věže, později převážně obytné. Šlo též o prestižní záležitost (bylo nelehké je postavit, obyvatelé byli blíže nebi), a tak není divu, že v Pise roku 1178 omezili výšku na 30 metrů, ani že v Řezně měly věže až 9 pater.


Kromě obyčejných domů zde byly i domy honosné, městské paláce patřící boháčům. A to už v době románské, jak naznačuje dvoupatrový tříprostorový dům s rozměry 7,5 x 30 metrů ukrytý v dnešním domě pánů z Kunštátu. I zde byl vstup řešený klasicky. Do přízemí byl vstup jediný, do centrální místnosti (největší, sklenuté na tři sloupy) a odsud se vcházelo do bočních místností (jediný sloup), dle zbytků krbů obytných. Do patra vedlo schodiště (možná dvě), končící na krátké pavláčce, odkud byl samostatný vstup do každé místnosti. Podobná stavba mohla existovat i v Brně, kde se dochovaly pozůstatky budov o rozměrech 6 x 15 (dům pánů z Fanalu), případně 8,1 x 183,8 metru. Pro srovnání, biskupský palác na Pražském hradě měl rozměry 9,6 x 19 metrů, biskupský palác na hradě v Roudnici 11 x 33 metrů, a proboštství v Poreči mělo dokonce délku 55 metrů. Z pozdější doby lze snad za palác považovat pražský dům U Kamenného zvonu, protože patřil českému králi a ten v něm docela dlouho i pobýval. V cizině snad lze za paláce považovat dům Jacquese de Coeur, mimořádně bohatého a vlivného francouzského obchodníka z 15. století, a snad některé gotické domy v polských městech.


I když to tak nevypadá, středověcí lidé nedovedli ocenit krásu režného kamene a „prázdných“ ploch. Pokud to bylo možné, byly stěny omítnuty. O kvalitě tehdejší malty, která mohla mít i jinou než bílou až šedou barvu, mluví skutečnost, že byla stejně pevná, ba i pevnější, než nejpoužívanější stavební kámen (opuka, pískovec). Kromě toho stěny nezřídka zdobily malby, a to jak v interiérech (Jeroným Pražský si ve svém pokoji nechal vymalovat na zeď milovaného Viklefa), tak exteriérech. Fasádu klidně mohly zdobit i sochy (nikoli nezbytně kamenné – pražský dům U Černé matky boží) nebo reliéfy, dobrý identifikační prostředek domu (a předchůdce pozdějších malovaných a štukových štítů – pražský dům U kamenného zvonu); pokud si to majitel mohl dovolit, tak reliéfy nebo alespoň geometrické vzory zdobily ostění oken a dveří (pokud možno z kvalitního kamene). Odkryté dřevěné prvky fasády mohly být vyřezávané; v interiéru se vložený dřevěný srub – dřevo je „teplejší“ než kámen – také omítal nebo alespoň omazával (ochrana před ohněm, zlepšení izolace). Kamenné klenuté stropy se rovněž omítaly; jelikož se ale kamna nebo alespoň krb objevil velice pozdě, byly stropy obvykle černé od sazí.


Střechy, považované kvůli náročné konstrukci krovu za řemeslnické „mistrovské dílo“, byly bez výjimek dřevěné, pokryté občas prejzy (pálenou krytinou, miláčkem městských rad), zřídka břidlicí, častěji šindelem – a obvykle z dobře hořlavých došků (snad máčených v jílové kaši, aby hůře hořely). Není divu, že měšťané byli tak alergičtí na paliče. Oblíbená byla stanová střecha. U delších staveb se nebudovala jedna, nýbrž několik stanových střech vedle sebe (výjimky existovaly). Protože domy od sebe nebývaly oddělené volným prostorem, alespoň se na ochranu před ohněm mezi střechami jednotlivých domů stavěly ochranné zdi.


Města byla středisky řemeslné výroby a obchodu, a i když si řemeslníci a obchodníci vystačili s obyčejným domem nebo kůlnou, některé výroby přeci jen vyžadovaly zvláštní stavby. Například pivovarnictví. Ne, nejde o pivovar, nýbrž sladovnu, kde se ze zrna vyráběl slad, základní a zcela nepostradatelná ingredience. Kromě jiného bylo nutné, aby šlo o stavbu z pevných materiálů, protože jen tak se podařilo vytvořit vhodné mikroklima (a zbytečně se neplýtvalo teplem). A aby zde byly rozlehlé místnosti, na jejichž podlaze zrno klíčilo a měnilo se na slad. Občas vystačilo patro nebo podkroví, ale někdy byla nutná zvláštní budova. Druhou výrobou bylo soukenictví. Stav se snadno vešel do jizby, barvířské kádě do přístěnku – ale rámy, na nichž napnuté sukno vysychalo, vyžadovaly samostatný kamenný dům s pevnými stěnami, kvalitními zámky na dveřích a prázdnými místnostmi, kam by se na délku vešel rozbalený štůček (postav) sukna (v Čechách délka bývala nejméně 13 metrů). Dnes z nich skoro nic nezbylo; tu a tam se najde pozůstatek renesanční nebo mladší sladovny, a v bývalých italských soukenických centrech jen malá náměstíčka ukazují, kde kdysi býval kostelík – nebo právě sušárna sukna. V případě rodného domu sv. Kateřiny ze Sieny, jejíž otec byl bohatým soukeníkem, přežila sušárna, adaptovaná na kostelík, dodnes. Jiné „průmyslové“ stavby vyjma obilných mlýnů se ve městě nevyskytovaly, protože stoupy byly hlučné a vysoké pece kvůli ohni velice nebezpečné. O zvláštních stavbách k obchodu již řeč byla.


Vedle kostela byla městskou dominantou radnice, místo, kde se scházeli městští otcové, kde úřadovali městští úředníci a kde se nacházela městská pokladna schraňující peníze i privilegia a písemnosti. Někde šlo o přestavěný měšťanský dům (nebo více domů – pražská Staroměstská radnice), jindy o novostavbu (rovněž využívající schéma měšťanského domu). Vždy se vyskytovala na náměstí (někdy postavena přímo na jeho ploše). V přízemí nezřídka byly výdělečné provozy jako hospoda nebo krámy na některé zboží (sukno), ve dvoře bývala kromě hnojiště, chlívků, stájí a kůlen (nejen pro vozy) zbrojnice a úložiště protipožární výzbroje. V patře byl velký sál, kde rokovali konšelé a kde se měla scházet velká obec; díky své výmalbě byla známá jako zelená síň. Kolem stěn stály truhly s písemnostmi, textiliemi a slavnostním nádobím, a měl tu svou komůrku písař. K radnici pravidelně patřila věž se zvonem, později i hodinami (bydlel zde pověžný). Někdy byla přistavěna zvenčí, jindy se v ní proměnil kus domu. Až pozdě v novověku se objevila věžička vyrůstající ze střechy. Občas se objevila uvnitř kaplička (přítomnost boží se vždy hodí) a na fasádě řečnický balkon (když bylo potřeba promlouvat k davům na náměstí). Oblíbeným prvkem bylo vnější vstupní schodiště do prvního patra, čím monumentálnější tím lepší. Šatlava se mohla nacházet v některé z budov na dvoře, ve sklepeních nebo i ve věži; pokud zde bylo vězení ve sklepeních a někde jinde, pak to druhé bylo považováno za lehčí a „poctivější“. O návštěvu šatlavy, zejména ve sklepeních, nebylo co stát: tma, zima, vlhko, smrádek, (sadistický) žalářník… Řadu delikventů už jen pouhá nabídka pobytu přesvědčila, aby mluvili. Na druhou stranu, pro některé chudáky nejenomže se to nelišilo od obvyklého bydlení, nýbrž si ve skutečnosti mohli i polepšit. V českých městech ale bývala šatlava obvykle v přízemí nebo patře radnice či rychty a nebyla až tak zlá. Separace delikventů dle pohlaví se neprováděla důsledně, pokud se měl zavřít pár, klidně ho šoupli do jedné cely.


Dláždění se bere za další symbol „města“. Je pravda, že náměstí bylo vydlážděno – nebo alespoň zpevněno – brzy, protože šlo o nejdůležitější komunikační plochu města a o „bažinu“ zde nikdo nestál. U ulic to ale neplatilo, a pokud už se dláždění šířilo, tak spíše z prestižních důvodů (imitatio Romae/ Pragae/ jakékoli-město-je-zrovna-v-kurzu). Městské ulice proto obvykle připomínaly křížence hnojiště a močálu (zdůvodnění vydání dlažebního privilegia pro Louny, 1335: „hloubku a nesmírnost bahna až dosud mnoha lidem bylo nesnadné přebrodit a při pohledu na ně se člověku zvedal žaludek“), nadto zarovnané palivovým dřevem a různými dalšími věcmi. Proto mohl arcibiskup Rokycana a bratr Paleček nalézt před vraty týnského chrámu polonahého chudáka v bezvědomí zahrabaného kvůli teplu ve hnoji a proto poté, co kvůli korunovaci Vladislava Jagellonského vyčistili ulice od hnoje, bylo nutné pražské ulice na trase královského průvodu pokrýt prkny, protože jinak by se na dláždění zmrzačili koně. O chodnících ve střední Evropě nikdo neslyšel, i když jejich jistou náhradou byla loubí objevující se nejenom okolo náměstí, ale i frekventovaných „lepších“ ulic. K dláždění se používaly „kočičí hlavy“, dřevěné špalíky podobající se kamenným dlažebním kostkám (dnes je tak dlážděn například průjezd v paláci Kinských na pražském Staroměstském náměstí), za vlhka velmi kluzké, případně u zvlášť pokročilých měst dlažba říčními valouny nebo lomovým kamenem zasazeným do štětu z jílu, písku nebo drobnějšího štěrku.


Kanalizace bývala spíše pozůstatkem starších progresivnějších období (antiky). Kromě toho, pokud už vznikla nová, jednalo se o odvod dešťové či jiné povrchové vody a nikoli splašků. Šlo o otevřené kanály, vedoucí samospádem k nejbližšímu vodnímu toku. Naopak vodovody bývaly u větších měst normou – a nutností. Studny bývaly znečištěné průsaky z hnojišť a vodě z nich se oprávněně nedůvěřovalo (pití piva mělo i hygienicko-epidemiologické důvody). Řešením bylo braní vody z potoků a řek – nebo ze zdroje mimo městské hradby. Ve volné krajině šlo o nezakrytou strouhu, ve městě pak většinou o vrtané dřevěné potrubí ukryté pod zemí. Kde se nedostávalo vhodného dřeva nebo kde civilizace pokročila, sloužily keramické prvky. Díky vodárenským věžím s čerpadlem na vrcholku se nemuselo spoléhat na samospád. Čerpadlo i potrubí byly velmi citlivé na mráz a tak povolání městského vodáka patřilo ke zvlášť zodpovědným: trubky nesměly zmrznout, ale také se nesměla zapálit izolační sláma. Vodovod končil většinou v kašnách různého materiálu i provedení (v Chebu se na kašně nacházela socha Rolanda, jinde bývaly znaky cechů a měšťanských rodin, sochy a plastiky). Protože dřevo mělo sklon hnít, nakonec převládl kámen. Kašny byly centrem společenského života, kde se lidé pravidelně scházeli, aby probrali klepy, utužili dobré vztahy, zhaněli nemilovaného souseda či obhájili čest domu. Kromě toho některé provozovny (hlavně pivovary) měly svůj vlastní odběr, a někde se na vodovod mohla napojit i soukromá osoba.


S vodou souvisí i další stavby. Městské mlýny obvykle byly větší než venkovské a měly více mlýnských složení rozmanitějších druhů. K mlýnům obvykle patřily jezy, jedna z technologicky nejnáročnějších staveb středověku a raného novověku vůbec (na počátku 19. století byli dědiční mlynáři jedněmi z nejtechničtějších lidí v zemi). Bývaly dřevěné i kamenné a tam, kde byla lodní plavba nebo voroplavba, byly opatřené propustmi pro lodě a vory (někde oběma najednou). S řekami souvisí i přístaviště. Obvykle byla dost primitivní, bez mol, upraveného nábřeží či jeřábů; ve zvlášť významných přístavech byly u břehu alespoň zakotveny vory (ale je otázka, zda to nebylo hlavně kvůli ponoru lodí), velmi vzácně – a spíše díky charakteru krajiny – dřevěný chodník na kůlech či vyzděné a vydlážděné nábřeží. Ale o námořních přístavech toho nevím dost.


Přes vodní tok se šlo dostat brodem, přívozem nebo přes most. Protože brody nebyly všude a přívoz větší provoz nedokázal zvládnout dostatečně rychle, nakonec došlo ke stavbě mostů (Praha si hluboko do 19. století vystačila s jediným mostem a několika brody). Mosty měly různou konstrukci i podobu a mohly být překvapivě dlouhé. Také nemusely nutně vést přes vodní tok, nýbrž třeba přes podmáčený terén – město Most dostalo jméno po haťovém mostu dlouhém dvě míle, po kterém šla cesta přes podmáčený terén v blízkosti řeky Bíliny. Nejvíc se uplatňovalo dřevo, ale kamenné mosty se staly pýchou daného města; tomu často odpovídala i jejich výzdoba (sochy, mostecké věže, plastiky na tělese mostu i pilířích).


Další výrazné městské stavby nezanechaly na tváři města dostatečně výrazné stopy. Šibenice, jeden ze žárlivě střežených symbolů městského soudnictví (v Soběslavi zrekonstruovali přes půl století nepoužívanou a proto se v dezolátním stavu nacházející šibenici, jen aby mohli delikventa popravit a nemuseli ho poslat na smrt jinam – kata si přitom, stejně jako další hrdelním právem obdařená města v okolí, běžně půjčovali z Tábora nebo Českých Budějovic), obvykle stála mimo město, protože šlo o stavbu mimořádně nepočestnou. Její oprava nebo stavba proto byla důkladně naplánovanou slavností s dobře propracovanou choreografií. Například v Hallstadtu v Bavorsku to roku 1681 vypadalo následovně: slavnostní průvod, v čele tesaři, hned za nimi městská rada a soudci, obecní felčar, bubeník a korouhevník, pak další řemeslníci („neboť pomáhat při tom musí všichni řemeslníci s výjimkou řezníků“), průvod třikrát obešel staveniště, městská honorace pomáhala se stavbou, po dokončení korouhevník třikrát mávl vlajkou nad hlavami řemeslníků a městská rada třikrát provolala „Salut“, a průvod novostavbu třikrát obešel. Stavebně šlo o stavbu dřevěnou a jen někdy se zděnými základy. Její podoba je všeobecně známá, ale mohly se vyskytovat i jiné – například čtyři sloupy v rozích zděné desky, spojené břevny po úhlopříčce. V jejím sousedství mohly stát i sloupy s koly na vplétání. Nepočestné bylo celé místo, protože se tam zahrabávali též odsouzenci a sebevrazi. Pokud existovalo vyvýšené „pódium“, mohlo být duté a sloužit jako hromadný hrob. Pranýř sice ve městě stál, ale obvykle se jednalo o kruh ve zdi na některém hodně frekventovaném místě (náměstí, brány…) a nikoli sloup. Klec se v českých zemích objevila snad jen v Praze (a ani tím si nejsem jistý). U sousedů ovšem někde měli skutečné „divadlo“, samostatnou stavbu (nebo alespoň přístavek) s pódiem, na kterém se odehrávalo trestání delikventů. Stavbu vždy zdobila vyobrazení nečistých zvířat (vepř, opice…) a alegorie hříchů. Jestliže totiž soudní proces byl v raném novověku neveřejný, trest musel být veřejný z hned několika důvodů (zastrašování, demonstrace, že městští otcové něco dělají, smírčí rituál s uraženým Bohem, rituální obnova společenského smíru…). Ve středověku to bývalo spíše naopak: proces byl veřejný, trest nikoli.


Ani po lázních a špitálech toho moc nezůstalo. Až na nečetné výjimky v podobě proslulých lázeňských center, kde mohly existovat speciální stavby z trvanlivých materiálů, muslimský svět (lázeňství zde mělo a má svou tradici), židovské enklávy (rituální mikve) a oblasti udržující antické zvyklosti, se lázně stavebně nelišily od ostatních městských staveb (v síni bylo několik kádí, ve kterých se lidé koupali). Šlo o společenská centra, kam lidé přicházeli kvůli očistě těla, pokecu, lékařským službám (ranhojiči), zušlechtění vzhledu (bradýři, holiči), zábavě (chlast, hazard, děvčata) i vyřizování obchodních záležitostí citlivých na denní světlo. Lazebníci – a lazebnice – měli špatnou pověst a patřili dlouho k nepočestným řemeslům (u nás jejich postavení zlepšil Václav IV.). Na druhou stranu se lázněmi pro chudé realizovala charita a s lázní zaplacenou od mistra mohli počítat tovaryši i zaměstnanci na stavbách (a možná i jinde). V raném novověku, jak se šířily epidemie, obliba lázní upadala (semeniště chorob). Lázně existovaly i v městečkách a na venkově!


Špitály na tom jsou trochu lépe, protože je obvykle lze vysledovat pomocí kaple nebo kostelíku. Původně šlo o kombinaci starobince a chudobince a nikoli o nemocnici (jméno je odvozeno od latinského hospitalis, pohostinný, hostinný, a to zase od hospes, host, poutník, pocestný, cizinec. Obvykle vznikaly soukromou iniciativou, protože šlo o dobrý způsob pokání: chovanci se měli modlit za duši zřizovatele a donátorů. Postupně je ale převzalo město nebo některý špitální řád (u nás křížovníci s červenou hvězdou). Stavebně šlo o adaptovaný obytný dům, ke kterému někdy přistavěli kapli. Podobně vypadala nejspíš i leprosária, útulky pro malomocné (lidi nemocné leprou); u větších jistě šlo o uzavřený komplex, aby se nemocní oddělili od zdravých. Jak vypadaly morové špitály, netuším; protože ale šlo o jednorázové záležitosti, jistě se použily snadno dostupné materiály (dřevo) a nenáročné konstrukce (hlavně, aby tam neteklo a příliš neprofukovalo). Nakonec se totiž všechno asi spálilo. Při morové epidemii v letech 1679-1680 vznikl v Košířích morový špitál, jehož hřbitov později sloužil pro Malou Stranu a je znám jako Malostranský hřbitov. Jeho osádku tvořili 2 kněží, chirurg, 2 holičtí tovaryši, špitálmistr, špitální písař, 3 sloužící, vozka, 2 knechti ke koním, kuchařka, pomocnice v kuchyni, vrchní opatrovnice a 5 posluhovaček, vrátný, kuchařka v morovém baráku s pomocnicí, kuchařka a sluha kněží, hostinská a kuchařka v horním špitále.


Nejen prací a modlitbou se zaobírá městský člověk, taky se rád baví. Slavnosti dokonce hrály mimořádně důležitou roli při integraci jednotlivých skupin obyvatel (v Savojsku vedle sebe žila etnika tří dialektů až jazyků, a slavnosti a „turnaje“ pomáhaly nalézat společnou řeč; v Romansu se během „turnaje“ o prsten vytvořilo spojenectví proti místním radikálům; karneval byl pojistný „tlakový ventil“, díky kterému nedocházelo k výbuchům nespokojenosti tak často, jak by mělo). Kromě toho se při nich tvořila či utvrzovala společenská hierarchie (nositelé Řádu zlatého rouna měli při slavnostech čestné místo hned za členy habsburské rodiny a před dvořany, preláty a úředníky centrálních úřadů; hierarchie cechů a bratrstev při procesí…). Velké pravidelné i nepravidelné veřejné slavnosti si až na výjimky vystačily s dočasnými stavbami (bez ohledu na to, jak moc byly složité). Kulturní vyžití obyvatel města se odehrávalo na ulici, v kostele nebo v hospodě, kde se zápasilo, tančilo, hrálo divadlo, a naslouchalo pěvcům amatérským i profesionálním, potulným i z řad vážených měšťanů (švec a básník Hans Sachs z Norimberku není ojedinělým, nýbrž pouze nejproslulejším měšťanským literátem). Divadla se objevila až hluboko v 18. století, do té doby si dokonce i měšťané a šlechtici vystačili s vhodnou místností ve vhodné budově (měšťanský dům, městský palác, církevní stavba, hostinec). Početná literátská bratrstva sice občas svůj dům mít mohla, ale ten rovněž nesloužil k veřejnému provozování jejich umění. Naopak tančírny, domy vyhrazené k provozování tance, známe v německy mluvících oblastech už ze středověku; u nás se díky puritánským kališníkům neobjevily. Pravděpodobně šlo o mírně upravený měšťanský dům, stavebně nerozeznatelný od okolí. Se sportem to je ještě horší: turnaje a soutěže se daly uspořádat na náměstí, širší ulici, vhodné louce před hradbami i třeba ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Případné stavby byly dočasného rázu. Dokonce i když pro značný zájem obyvatelstva vzniklo dlouhodobě používané sportoviště (třeba hipodrom nebo závodiště pro tak oblíbenou a městskými otci hojně podporovanou střelbu ku ptáku), byly stavby ze dřeva a nikoli kamene. Výjimkou by snad mohly být kuželny, protože hra v kuželky byla u obou pohlaví stejně oblíbená jako karty. Nejspíš ovšem specializované kuželny, stejně jako míčovny, byly dlouho šlechtickou výsadou.


Úvod do celé série i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 10.04.2016
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1920440196991 secREMOTE_IP: 54.90.207.75