Revenanti: živí a mrtví ve středověké společnosti

Jde o zpracovaný výpisek ze stejnojmenné knihy francouzského historika J.-C. Schmitta. Já vím, sice nic moc, ale nemusí pršet, stačí když kape.
Napsal chrochta
Víra v revenanty se obecně odvíjí od náboženské víry v posmrtný osud. Úmrtí jedince provázel soubor úkonů přechodového rituálu život-smrt rušícího vazby zemřelého k tomuto světu; zjevení se mrtvého (revenanta) signalizovalo nedokonalost rituálu (např. z důvodu chybějícího těla mrtvého nebo rizikového typu smrti). Revenanti tak byli vyjádřením jistých myšlenkových schémat a plnili ve společnosti nějaké úlohy - v evropské křesťanské společnosti se lišily funkce revenantů pro jednotlivce a komunity.
Do příběhů se významně promítají především schémata spojená se společenskými vazbami, prostorem a časem. Revenant a vizionář jsou spolu vždy spojeni nějakým poutem - ať pokrevním (rodič - rozdílná úloha matek a otců, manžel - problematika ženy-manželky a vdovy, sourozenec i vzdálenější příbuzný) nebo duchovním. Prototypem „duchovní rodiny“ se stal mnišský řád (často splynutí vazby pokrevní a duchovní); další „rodiny“ tvořilo kmotrovství (oboustranná pouta mezi kmotrem a kmotřencovou rodinou; privilegované), lenní vztah (šlechticova družina = familia) a služební závislost (i služebnictvo součástí familia), později sousedství (náhrada pokrevního rodu ve městě geografickou komunitou) a bratrstva (překvapivě nedoložen - snad obsažen v příbězích o dvou přátelích). Zjevení jen málokdy obsahují pouze revenanta a vizionáře; vizionáři často sloužili revenantům jako poslové, vždy byla účastna církev a s přeměnou původně soukromé záležitosti na kulturní objekt se přidávají další osoby: svědci, informátoři, zapisovatelé (viz. revenant z Beaucaire - původně vysoce soukromé zjevení (revenant s příchodem svědků zmizel) se postupně změnilo v celospolečenskou událost (delegace mnichů s ryze nesoukromými otázkami od biskupa)). Je možné, že za společenským úspěchem revenantských příběhů stojí právě vztahy mezi účastníky - na vztazích se vytváří a na oplátku jim dává zvláštní význam. V příbězích je zobrazen rozpor uvnitř-vně (včetně významu hranic): zjevení uvnitř vlastního domu (ložnice, v klášterech mnišské cely, křížová chodba a kaple) bývá záležitostí soukromou (revenanti se často projevují jen zvuky). Ve venkovním prostoru se aktivity odehrávají především v okolí lidského osídlení - oblíbeným místem je hřbitov (duchovní i společenské centrum komunity - obdoba aktivit živých; při narušení vyhrazeného prostoru střety s živými), ve volné krajině křižovatky (zvlášť špatná pověst) a zemské stezky. V neobydlené krajině se projevuje především Herlechinova dužina (pekelné turnaje). Pro většinu revenantů vzdálenost není problém, pouze aktivity tělesnějších mrtvých se omezují na okolí hrobů. Při zjevení revenanta se protíná několik koncepcí času: osobní (revenantova - pozemský x očistcový čas) a kolektivní (liturgický čas církve). Revenanti se zjevují především v noci a vždy v neděli (den klidu pro všechny), dále v období některých svátků (Letnice - původní svátek mrtvých, Dušičky, Vánoce) a v zimním období roku všeobecně.
Středověcí revenanti mají kořeny v antickém a germánském pohanství; v Bibli je pouze jediné zjevení (věštkyně z En-doru, Saul a Samuel) a možnost návratu mrtvých na zem se popírá. Oficiální církevní názor navazuje především na antiku - mrtví jsou nehmotní ("obraz těla"). Germánská tradice se projevuje ve folklóru: mrtví jsou zlomyslní, nebezpeční a hmotnější (spojení s tělem - tradiční antirevenační techniky; lze s nimi zápasit). S revenanty je spojen fenomén snu - antičtí mrtví se zjevovali především ve snech, zjevení v bdělém stavu (vize) jsou vzácnější a charakterističtější především pro germánskou tradici. Církevní snahy směřovaly k odloučení mrtvých od živých a jejich splynutí v bezejmennou masu - glorifikace a zachování vzpomínky byly vyhrazeny pouze světcům a králům. Proto je přístup k fenoménu revenantů poněkud paradoxní, zejména ve vrcholném středověku. Největší autoritou o revenantech i snech byl sv. Augustin. Mrtví se nemohou zjevovat kromě světců, a i ti pouze se svolením od Boha a za pomoci andělů; zjevení se sice vyskytují, ale mrtví o nich nevědí (srovnání se sněním o nepřítomných živých), a člověk je vnímá „očima ducha“. Teorie snů navazuje na předchozí antické teorie; důležité je dělení snů (visio) na tělesné (spojitost s teoriemi vidění - základ v hmotných předmětech; nejnižší postavení), duchovní (nemusí být podloženy hmotnými předměty; mezi tělem a duší - ovlivňují je obě části) a intelektuální (vycházejí z rozumu a směřují ke kontemplaci boha; nejvýše hodnocené). Duchovní sny nemusí vznikat v lidské mysli samy od sebe, mohou je tam vkládat duchové různých a těžko rozpoznatelných úmyslů (nedůvěra ve sny). Po zbytek středověku se zprostředkovanost zjevení revenantů a jejich netělesnost budou stále zpochybňovat.
Po celý ranný středověk jsou revenanti démonizovaní a vzácní kromě zjevení světců, a sen ustupuje vizi (obé důsledek boje křesťanství s pozůstatky antického pohanství). Objevuje se přímluvná liturgie za mrtvé sloužící k odstranění drobných prohřešků. Od 9. století se začíná upouštět od Augustinovi zdrženlivosti ohledně výskytu revenantů, od 11. století se počet příběhů zvyšuje, ve 12. století je revenantům přiznána jistá nezávislost. Nárůst zjevení má mnoho příčin, od zesilování významu společenských vazeb přes znovuobjevení subjektivity (částečná rehabilitace snu) po doktrinální změny vedoucí k rozvoji přímluvné liturgie (důkazy posmrtného života a moci přímluv mnichů). Zjevení jsou ještě převážně anonymní (a je zdůrazňována jejich novost); mrtví většinou prosí/ děkují za pomoc (podpora placené přímluvné liturgie a spasitelné moci církve) nebo upozorňují na blížící se smrt (projev zájmu o živé). Stále panuje nedůvěra ke snu jakožto ďábelskému mámení - pravdivé sny mají jen světci, králové nebo mniši, a i u těch jsou často podpořeny vizemi v bdělém stavu.
Nejrozšířenější jsou miracula, příběhy oslavující světce nebo místa (kláštery). Mohou se vyskytovat jednotlivě i spojené do cyklů; je pravidlem, že se objevují především ve spojitosti s kulty méně význačných světců. Vždy slouží ke zdůraznění významu přímluvné liturgie a solidarity živých a mrtvých (mrtví se mohou revanšovat pouze radami) i mrtvých navzájem, často se objevuje i politický podtext (snaha obnovit prestiž kláštera poškozenou nevhodným vedením, obhajoba reformních názorů), méně mají morální poslání (představa dokonalé křesťanské společnosti). Příběhy jsou určeny pro vnitřní (klášter v Marmoutier) i vnější (Petr Damiani, clunyjský opat Petr Ctihodný) potřebu. Z politických důvodů (větší důvěryhodnost - dána společenským postavením vizionáře, svědků i zapisovatele) převažují vize v bdělém stavu.
Dochází k prvnímu dělení příběhů do kategorií - od miracul se oddělují autobiografická díla, umožňující náhled do toho, co revenanti znamenali pro jednotlivce. Formou zjevení je vždy sen (spojitost se subjektivitou), a revenantovo poselství (varování, upřesnění některých doktrinálních otázek ohledně záhrobí) je určenu buď přímo vizionáři, nebo jeho nejbližšímu okruhu. S postupem doby sny nabývají stále kajícnějšího charakteru a od 13. století se šíří za podpory žebravých řádů z klášterů mezi laiky. Zde většinou mají formu pomoci při vyrovnávání se se smrtí blízkého (např. sen kupce Giovanniho di Pagolo Morelliho zaznamenaný v jeho deníku, 15. století: zjevení jeho mrtvého syna mu pomohlo zbavit se obsese ze zanedbání synovy spásy).
Jinou kategorií revenančních příběhů jsou mirabilia, vzniknuvší ve 12. století. Stejně jako miracula využívají úžas nad neobvyklým a zázračným, ale jsou dílem kněží dvorského typu a ne mnichů. Podmínkou pro jejich vznik a podobu je doktrinální vývoj a oddělení přírodních zázraků (neobvyklé, udivující, ale neodporující řádu přírody; první náznak vědeckého myšlení - je možno „bezpečně“ zkoumat přírodu) od projevů Boží vůle (miracula; porušování přírodních zákonů vyzývající k víře). Centrem jejich rozvoje bylo Plantagenetovské anglo-normanské království. Příběhy o revenantech se prolínají s lidovou mytologií a folklórem (synové mrtvé ženy - paralela s příběhy o vílách-matkách; neživá nebo zvířecí forma). Charakteristickým znakem je postupná sekularizace hrdinů (laici aktivnější než církev; chybí komentáře autorů), hromadné zjevování se mrtvých a jejich tělesnost, zlomyslnost a zhoubnost (obranou likvidace těl). Někdy se objevuje zaměření na morální problémy, novinkou je vznik politicky motivovaných knížecích zrcadel (určeny k poučení králům) a teologicko-filosofických děl (revenant z Beaucaire - vyjadřuje se především k církevním otázkám). Zvláštní formou mirabilií jsou příběhy o Herlechinově družině, rozšířené od Anglie po Itálii. Její zjevení lze rozdělit do tří typů (Dumézilovo dělení) - nejběžnější jsou armády válečníků, pak následují skupiny prostého lidu a nejvzácnějším typem jsou kněží a mniši (zde často armáda mučedníků a vyvolených). Původně folklorní motiv (doprovod neblahých událostí, divoký hon; nakonec ztotožnění s družinou krále Artuše) dostává politické zabarvení (střety církve s válečnickou šlechtou - pekelné turnaje, armády zhoubných přízraků jako alter ego loupeživých rytířských hord; pekelný obraz královské moci x snaha využít k posílení královské moci v Anglii) a nakonec morální výklad (putující očistec; se vznikem institucionalizovaného očistce buď vymizení nebo démonizace). Samotný příběh krále Herly sloužil jako demonstrace nutnosti symetrických vztahů mrtví-živí (Herla přijal dary od mrtvého bez oplátky; posílení církve jakožto monopolu na transformaci darů hmotných na duchovní).
S rozvojem měst a stále silnějším tlakem laiků na aktivní účast na náboženském životě (hereze) vznikají žebravé řády jakožto stroj na kázání. Vzniká nová forma revenantských příběhů: psaná, ale k přednesu a zapamatování určená exempla. Podobají se miraculům, ale mají jednodušší strukturu, vzpírají se tradičnímu vymezení, nikdy nejsou autobiografická (snaha o objektivitu a všeobecnou přijatelnost), hlavními hrdiny jsou všechny vrstvy laické společnosti a zaměřují se především na morální otázky a témata spojená s „dobrou smrtí“. Zjevení se revenanta (jednotlivci - armád minimum) se stává „běžným zázrakem“ - ztrácí moc ohromovat a fascinovat, stává se kulisou - všudypřítomné znamení určené těm, kdo ho dokáží rozeznat. Záhrobní složky jsou zřetelně odděleny, a mrtví přicházejí nejenom z očistce. Předchůdci žebravých řádů jsou cisterciáci: objevuje se u nich kritika aristokracie (odsuzování ukrutnosti k slabým a bezbranným; cisterciácká ekonomika je založená na peněžním obchodě), výrazněji jsou zastoupeny ženy (předobraz péče o ženy u žebravých řádů) a objevuje se kladné hodnocení laické zbožnosti. Sbírky exempel žebravých řádů bývají i tematicky zaměřena. Z věroučných problémů se objevují nové formy přímluv za mrtvé se zdůrazněním významu jejich neliturgického charakteru (kritika vlivu peněz na oblast - nebeské „účetnictví“), stále je kladen důraz na silné pouto mrtví - živí (paradigma Přechod hřbitova - poukazuje na důležitost přímluv za mrtvé; Slib dvou přátel - snaha mrtvých varovat živé před hříchy). Aktivity žebravých řádů do jisté míry sjednotily do té doby roztříštěné lokální tradice a představy a masivností produkce exempel (je jich víc než všech ostatních děl) vrátil revenanty do ústní tradice (mimo jiné rozšíření laické autobiografické revenantské produkce). Sjednocování ovšem neproběhlo všude stejně úspěšně: na některých okrajových místech se zachovaly silné starší a nyní nepravověrné tradice (Anglie, Bretaň - tělesní mrtví z mirabilií; Pyreneje - putující očistec, všudypřítomní mrtví komunikují skrze posly-šamany a zajímají se o svět živých - horizontální lidová víra), zatím stále vzbuzující jen zvědavost (později budou likvidovány hony na čarodějnice).
Revenantské příběhy zasahují i do politiky a teologie - slouží k obhajobě teologických změn (očistec, přímluvné liturgie), reforem (Cluny) nebo prestiže klášterů (nejstarší; splývají si miraculi). Kromě toho vznikají i příběhy, sloužící k programové obhajobě teologicko-filosofických otázek. Prvním takovým příběhem byl Gervasiův revenant z Beaucaire, kde ale převládla fascinace zázračnem typická pro mirabilia. Významnější byl výslech neviditelného hlasu Jeanem Gobim v roce 1325; o něco později byl příběh použit v diskusi o patření mrtvých v ráji na Boží tvář. Význam spočíval kromě obhajoby existující doktríny v tom, že je v něm popsán náročný vymítací rituál sloužící ke komunikaci s mrtvým a že se příběh celoevropsky rozšířil. Jeho vliv je zřetelný na příběhu Arndta Buschmanna z roku 1437 (dílo kněze, přestože se autor prohlašuje za nevzdělaného sedláka). Jedná se o sérii zjevení pokrývající celou zimní část roku obsahující kromě folklorních vlivů (putování duše skrze andělské chóry, lidová bílá magie) i první správný popis záhrobí (do té doby revenanti vypovídali spíše o hříších a očistcovém/ pekelném utrpení než o podobě očistce). Ve všech třech případech se revenant vyjadřuje i k obecným tématům morálky a spasení - některé problémy stále přetrvávaly. Ve 14.-15. století je fenomén revenantů natolik rozšířený a běžný, že vzniká celé odvětví odborné literatury zaměřující se na průběh komunikace s revenanty (mrtví se většinou nejprve projevují zvuky a musí se rituálem zviditelnit) a rozlišení duchů dobrých od zlých (soubor otázek vycházejících z církevních autorit; dobří duchové se mohou zjevovat jen křesťanům). Na komunikaci se aktivně podílejí kněží a mniši (ale ne vždy je jejich pomoc nutná - existují „příručky“ i pro laiky) - je bohulibé pomáhat mrtvým v očistci jak jen se dá (přímluvná liturgie je placená). Došlo k plnému přijetí revenantů společností i církví (zásadní odklon od sv. Augustina), ale pochybnosti stále nezmizely. Politické vize navazují na Samuelovo zjevení se Saulovi v En-doru; v období vrcholného středověku jich přibývá (zjevení v klášteře sv. Fidy s „proroctvím“ o vzestupu Štaufů), ale na konci období dávají vládci přednost mystičkám a prorocké literatuře. K revenantům se váže i legenda o „skrytém králi“, bojovníku s hříchem a poslu konce světa; monarchistická ideologie oslavující krále pomocí zjevení revenantů (posvěcení královské moci - obdoba světců a andělů) se objevila jen u Kapetovců a Plantagenetů, ale zjevení králů-revenantů sloužící politice jsou rozšířenější (kastilský král blahořečící za vykoupení přímluvám mnichů z Cluny - podpora požadavku na příspěvek od žijícího kastilského krále). Někdy příběhy slouží k panovníkovu poučení (knížecí zrcadla; mirabilia - Gervasius z Tillbury a císař Ota IV.), jindy jsou věnovány papeži (obdoba prorockých vizí mystiků - vzývání k reformám nebo tažení proti pohanům). Revenanti se objevují i v teoretické politické a alegorické literatuře. Román o Fauvelovi (1314) spojuje charakter alegorie (svět naruby) a knížecího zrcadla (naráží na skandál na francouzském královském dvoře - cizoložství manželek princů ohrožující legitimitu celého rodu). Je zde zachyceno šarivari, posměšný karnevalový rituál spojený s ohlušujícím rámusem mající posílit morální stabilitu vedený Herlechinem (nemá děsit, ale vyvolat smích - později identifikován s Harlekýnem z italské komedie dell arte). Ve společnosti se pojil především s nerovným sňatkem (starý vdovec a mladá nevěsta) a aktivně se ho účastnila mládež; v rituální rovině šlo o „vyvolání“ mrtvého partnera a jeho smíření s novým sňatkem.
Zvláštní kapitolou je zobrazování revenantů - panuje rozpor nehmotná a neviditelná duše x nutnost popisu („hmotných“ charakteristik) a fakt, že duchovní vize se mohly projevit následky na těle. Navíc ne každý revenant byl viditelný, a nepanovala jednota ani v názoru na tělesnost revenantů (tělesní revenanti - paralela a opak ke světcům). Zdání tělesnosti podporuje schopnost mluvit (revenantovo sdělení vždy v první osobě - důležitější než řeč vizionářova; mluví se především latinsky) - nehmotní revenanti mluví proto, že řeč je schopnost duše (jazyk jen hmotným nástrojem); u hmotných revenantů hlas často vychází z útrob. Důležité je oblečení (obecně znakem společenské příslušnosti - druhá, vyměnitelná kůže). Odění revenantů závisí jak na jejich společenském postavení zaživa, tak osobním vkusu, záhrobním osudu (nazí, oděv prostředkem muk) nebo osudu pozemského oblečení zemřelého (spojení živých s mrtvými - oblíbená forma almužny, jedné z forem přímluvné liturgie). Zvláštní symbolickou hodnotu má pokrývka hlavy (kápě), boty a mnišské roucho jako celek; záleží i na barvě oblečení revenanta (černá x bílá). Zobrazení revenanta je obrazem obrazu, a průběžně se vyvíjelo. Hlavními typy jsou Lazar (mumie), živý člověk (rozdíly revenant - vizionář především v celkovém kontextu obrazu), duše (nahá postavička), přízrak (tělo v průhledném rubáši; první zobrazení ve 13. století, dnes standard), makabrózní typ (živá rozkládající se mrtvola až kostlivec) a neviditelnost (krajní způsob, vzácný). Výčet není úplně chronologický, jednotlivé typy existovaly paralelně vedle sebe. Vyobrazení jsou méně početná než popisy, autentická vyobrazení neexistují, a navíc se text a vyobrazení nemusejí shodovat (zobrazování neviditelných mrtvých, zobrazování pouze lidské podoby). Způsoby vyobrazení jednoho příběhu se navzájem odlišovaly v různých dílech, jednotlivé typy se mohly kombinovat i v rámci jedné knihy (možná záměr - rozlišení mezi „čerstvým“ a starším revenantem, známou a neznámou osobou). Ke konci středověku se prosadil hlavě makabrózní typ vrcholící v Tanci smrti (zdůraznění strachu ze smrti a posmrtného osudu - na přelomu 15. a 16. století náhrada právě zemřelou dívkou drženou v hrobě rozpadávající se mrtvolou; vliv epidemie a společenský vývoj). V rovině jednotlivce je obdobou tance dvojportrét živý-mrtvý, mající všechny charakteristiky zobrazení revenanta. Jiným vyobrazením revenanta mohou být náhrobky s ležící postavou (také většina charakteristik, navíc přidán ochranné zobrazení psa/ lva), ale odlišuje se tím, že má zesnulého dalším generacím jmenovitě připomínat a že není zacílena jen na období nedlouho po smrti.
Zjevení revenantů si udrželo aktuálnost až do 18. století, kdy bylo osvícenstvím zatlačeno do folklóru, středověké myšlenkové struktury spojené s mrtvými se udržely skoro až do současnosti. Na počátku novověku ale došlo k zásadním změnám: reformace zavrhla očistec, hony na čarodějnice mrtvé démonizovaly, změnilo se chápání smrti. Téma je aktuální i dnes (rozkvět parapsychologie, spiritismu a příbuzných věd, obliba příslušné literatury a filmů; války, genocidy, katastrofy...), pouze roli prostředníků viditelné-neviditelné převzaly média. Dnes staré myšlenkové struktury související se smrtí blízkého a smrtí vůbec nefungují - pozůstalí zůstávají sami, bez pomoci.



vyobrazení příběhu Přechod hřbitova, té části, kde vděční mrtví brání rytíře před útočníky
Napsal chrochta 29.11.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 15 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.25188708305359 secREMOTE_IP: 54.166.228.35