Mel to byt vtip..

Magus píše:
Elfy totiz zabijeji upalenim na verejnosti,aby byly elfum prikladem.

Dost dobrá hláška, ta se ti fakt povedla :) To dej do povídky, plus to, že lidi je tam nemají rádi. A taky to, že Karrudan je půlelf, to je taky celkem zajímavá info a vysvětluje, proč je takovej elfomil.

Elfomil=) Jj opravil jsem to..zas=)

Znovu zopakuji...jsem král a žádnej elfomil mi nezabrání veřejně popravit elfy..zvlášt, když už jsem popravil jeho rodiče

Král se Karrudana bál.. A lid ho uctíval jako krale protože byl uznávanym mágem... Ovšem už to Gurdan nemohl vydržet , tak to udelal i když ho lid za to nejspíš sesadi s trunu....

v tom je zřejmá nelogika...to bych tam vůbec nepletl. krále bych vyrušil.

DÍKY=D

Dodatečně (díky Sirienovi...) narážím na tuhle povídku, a napadá mne hora věcí.

1) Magusovi je zřejmě dvanáct. Z toho vyšla Sethi, a to je třeba zdůraznit nejvíc; to, co mu připadá přijatelné (nebo dokonce dobré) mu za pár let připadne nemožné. Každý jsme nějak začali; a já řeknu rovnou, že jsem prvních třicet svých povídek zničil (a dobře jsem udělal). Dalších alespoň dvacet stejně nikdy neuvidíte, protože je neuveřejním ani po delším mučení.
Takže Magus měl docela odvahu, že do toho jde tak brzo.

2) Na problematickém díle se mnohem snáze demonstrují některé věci. Pochybuji, že Sirienův článek "nasucho" by dokázal být podnětnější tohoto díla.

3) To nejdůležitější; umělecký text a normální text je něco jiného. Každý, kdo umí klást písmenka za sebe nabývá zcela nesprávný dojem, že se tak dá vyrábět umění. To je katastrofální omyl; je to, jako když doběhnete tramvaj, a na základě toho se zkoušíte přihlásit na olympiádu.

4) Jako je úplně první předpoklad běhání klást nohy správně jednu před druhou, dýchat a podobně, takže technika běhu - podmínka nutná, nikoli dostačující - tak stejně tak je podmínkou jakýchkoli vyšších ambicí umět gramatiku a pravopis. Příkladů lze najít hory, jak pravil správně Sirien.
Je třeba vyloučeno psát umělecký text bez diakritiky, nebo přebírat otřesné konvence s číslicemi (a dokonce je "doskloňovat" jako 10ti nebo něco podobného). Je nemožné si pomáhat zběsilou interpunkcí (spoustou vykřičníků), uvozovkami a podobnými zvěrstvy; umělec se vyjadřuje jazykem, slovy, a pokud to nedokáže, nemá vůbec cenu se o náladu, emoci, dojem, pocit nebo cokoli podobného snažit.

5) Píše:
Elfy totiz zabijeji upalenim na verejnosti,aby byly elfum prikladem

citováno dokonce Rytířem jako dobrá hláška, má například už ve dveřích viděno špatnou shodu podmětu s přísudkem (aby byli, totiž ti elfové), a úplně ujetou gramatiku; věta je na hranicích srozumitelnosti (některé elfy zabíjejí upálením, aby byli ostatním elfům odstrašujícím příkladem). A pak by to chtělo ještě pár zásahů, aby to bylo opravdu vtipné.
Beru nemilosrdně tuto větu jako jedinou ukázku za celý příběh.

6) Jiná hrůzná praxe je vzorec věty:
"Přímá řeč". Řekl X.
Tak se to prostě nedělá. Řekl X oddělujeme klasicky čárkou za uvozovkami v téže větě. Nebo, pro oživení, těmi slovy věta začne a následuje dvojtečka a přímá řeč. Smysl tohoto manévru je dvojí - v delší rozmluvě to umožňuje orientaci, kdo co řekl (typicky u prvních dvou replik, pak se vynechává, protože by mělo být celkem jasné, kdo co v dialogu řekl), a nebo to upozorňuje na různé emoce, pocity a výjimečné situace
(X se zamyslel, a po chvíli řekl... X divoce vykřikl... X suše poznamenal...),
právě, aby se tím nahradila interpunkce, smajlík a podobné prasárny.

To jen tak na rozcvičení; mraky dalších věcí řešili ostatní.

7) Opravdu důležitou věc ovšem zmínil Jerson; co chceš vlastně sdělit. Pokud vezmeš záznam odehrané hry, výsledek bude se zárukou bídný příběh. Příběh má expozici, vlastní tělo a pointu; to, proč jsi ho vyprávěl. Jerson moudře praví, že vše, co nemíří k pointě, tam nemá co dělat. Takže nadbytečné postavy tam nemají co dělat (příběh vystačí asi tak se třemi, pokud jsem dával pozor), a čtenář nemusí být rušen tím, že se marně a zbytečně zkouší orientovat v těch ostatních). Zbytečné jsou repliky, co nemíří k pointě (že jim zemřeli rodiče a podobně). Zbytečné jsou odbočky, které nemíří k pointě.
Pokud máš dojem, že bys příběh mohl takto odvyprávět asi v jednom odstavci, tak máš pravdu - příběh je tak na jeden odstavec, ne na povídku.

8) Úplný průser je pak muset pointu "dovysvětlovat" - to je jak vysvětlovat vtip. Pointa má sama úplně explodovat.

Zkus číst něco jiného, než SMS (nejlépe opravdovou literaturu). Zahoď mobil. Měj na srdci něco, co tě opravdu pálí, a pak to zkus ostatním sdělit - jak nejlépe umíš. Výsledek se dostaví.

Píše:
Nebo, pro oživení, těmi slovy věta začne a následuje dvojtečka a přímá řeč.

Já bych jen konstatoval, že může (a obvykle následuje) nikoliv dvojtečka, ale čárka. Dvojtečka se v podstatě nepoužívá, byť by mohla. Zvlášť v moderní literatuře působí v tomhle ohledu už trochu divně...

Alnag:

Čárka před přímou řečí mi není moc jasná
(jedině snad Řekl František, že "přímá řeč".)
Ale jinak souhlasím, že celá konvence může velmi snadno působit toporně a starožitně, když se to s ní přehání. Čím víc přímé řeči prosté, tím lépe; a pokud je pán opravdový umělec, pozná se, kdo promluvil, už ze samotné repliky. Ale to fakt není úplná sranda, pokud jste to někdy zkusili.

Chybí mi slovní zásoba k tomu, co se tu budu snažit povědět, takže některé části zatančím. Snad bude pochopeno. Stydím se za sebe.

Nemůžu si pomoct, když už musím uvozovací větu (? - tančí: taková ta popisná část, která nám říká, kdo a jak hovoří mezi uvozovkami) vložit před uvozovky, pak ji větsinou zakončuji pomlčkou:

Karel vykřikl - "To snad nemyslíš vážně!"

Čárka mi v téhle situaci přijde taková...nedovařená, dvojtečka jakoby přerušila celý tok. (Na tom má svůj podíl lektor biologie z gymnázia - dlouhé roky nám říkal, že dvojtečka se počítá jako tečka; pro mě zkrátka věta dvojtečkou končí. Načteno mám myslím dost, ale ani tak jsem se toho pocitu nedokázala zbavit.)

Na druhou stranu dost dobře vím, že jsou pomlčky můj zlozvyk - často je nadužívám, navzdory tomu, že jsem si vědomá, že je v některých situacích neumím použít správně - nebo si spíš nejsem jistá, zda je správně používám, ač mi instinkt velí poměrně jasně.

Ale to jen tak na okraj.

edit: uhuh, tak jsem se vystresovala, že se mi do textu vkradla velká písmenka... asi jsem nemocná.

Sethi:

Pomlčkou jsem to také řešil - ale tok textu pak vypadá takový - přerývaný - jako kdyby tím člověkem někdo lomcoval - nebo jako kdyby padal ze schodů.

Pak jsem měl zamyšlené období... trojteček... kde jsem znalecky dumal v kdejaké větě... a připadal jsem si hrozně... tak jako inteligentně...

Nakonec jsem skončil u středníků; ty jsou typickým znakem Argonantního psaní; i když musím uznat, že je to taky archaismus.

Já s interpunkcí pracuju... intonačně, možná? Skutečně, to, co píšu, si často nahlas čtu - pomlčka zní jinak, jinak zní středník, jinak zní i ty zamyšlené trojtečky. Musím říct, že jsem s tou metodou poměrně spokojená... Na druhou stranu, mě není těžké udělat šťastnou =)

Trojtečkového zlozvyku se právě snažím zbavit. Je to hrozná droga, zatím zkouším metadon v podobě právě pomlček a středníků.

Jinak, co se týče rad pro psaní. Kdysi mi někdo doporučil, abych psal první verze v ruce. Nejenže máš pak skvělou možnost při přepisování do počítače se opravovat, ale navíc člověk (postižený dobou počítačů a mobilů) pak váží každé slovo trochu víc.

Sethi:

Slyšet to v duchu je skvělá metoda. Když věta nemá hudbu, je nanic. Mimochodem, u tebe je to zrovna často dost vidět.

Alek:
No, já psal dřív výhradně v ruce, neb počítače prostě nebyly, ale s úlevou jsem na ně přešel, jak vznikly.
Podstatné z té rady je, že se to musí minimálně jednou celé přepsat. A ještě lepší víckrát. Číst to mockrát a opravovat, ladit, opravovat, ladit a ještě jednou opravovat (i s Rytířovým moudrým výkřikem, že autor chyby nevidí).

Osvědčil se mi trik číst to s odstupem; nechat to "hotové" ještě tak měsíc kvasit a pak číst a opravovat znovu; vidíš toho mnohem víc.

Když už jsme u těch čárek a pomlček, mám takový dotaz. Co v okamžiku, kdy by se mi v jednom místě měla vyskytnout jak čárka, tak pomlčka? Uvedu následující:

Jak měl ale Karel přeskočit kurník, tak, jak to dělával Marek, když byl teď o patnáct centimetrů větší?

Z blíže neurčených důvodů bych chtěla mít tu část, co je v italice, oddělenou pomlčkami (Vím, že tohle není moc dobrý příklad a že bych si vystačila s čárkami, ale zrovna mě nenapadá žádný, kde bych zrovna nezbytně potřebovala pomlčky.), jak je poskládám vzhledem k čárkám? (Když už byste byli v tom, jak byste řešili ten .), paskvil o půl řádky zpět?)

Můj osobní náhled na problém s kurníkem je asi tak následující:

Jak měl ale Karel přeskočit kurník - tak, jak to dělával Marek, - když byl teď o patnáct centimetrů větší?

Čárka za Marek, není zbytečná? Nemohla by ji pomlčka zcela nahradit?

Možná je to banální, nicméně tento problém řeším až překvapivě často - většinou se ho nakonec zbavím tím, že větu poskládám jinak, ale ne vždy to je uspokojivé řešení...

Nejenže je zbytečná, ona je přímo hnusná. Ta čárka, ne věta. :-) Často se řídím právě tím, jak to vypadá. Buďto se tomu jevu snažím vyhnout, anebo to napíšu, jak se mi to esteticky zamlouvá. Takže bych tu čárku úplně vynechal. Už z té vložené vsuvky v pomlčkách je věta jasně rozčleněná, takže čert jí vem.

Pravda, že to vypadá trochu jak zápis z účetní knihy.

rohlík 2,-
chléb 25,-
Marek, -

Pořád to vypadá o chlup lépe, než ta předchozí závorková orgie, ta mě rozsekala. :-)
ušijakořidítka™ píše:
Z blíže neurčených důvodů bych chtěla mít tu část, co je v italice, oddělenou pomlčkami (Vím, že tohle není moc dobrý příklad a že bych si vystačila s čárkami, ale zrovna mě nenapadá žádný, kde bych zrovna nezbytně potřebovala pomlčky.), jak je poskládám vzhledem k čárkám? (Když už byste byli v tom, jak byste řešili ten .), paskvil o půl řádky zpět?)

Tak ji vyřeš, ne? Pro srandu králíkům jsem ji nevytvářela =)