Jerson píše:
Pointy vymyslet neumím, vždycky čekám co se vynoří ve hře.
Ale Alnag umí na pointy výborně čekat :D /kdo nezažil, asi nepochopí, byl to hodně zlej výstup, jedno z jeho DeLuxe čísel :D /

Oceňuju nápad a sílu to napsat, ale ta mentální únava při čtení mi připoměla, když se v práci moc dlouho vrtáme v databázích a začne nám z toho hrabat, což je celkem často.

Vasarely je good, dlouho obdivuju.

Opravdu povedené. A opravdu mi to připomnělo Clarka, což je fajn, protože jej mám hodně rád. :) Konkrétně to, když polemizoval o tom, co by se mohlo stát například s telefonní sítí s dostatečným množstvím propojení a zakončení, kdy si v jedné povídce takhle celosvětová síť uvědomila sama sebe...

Vibrují mi z toho přímky, měl bych si to nechat projít obvodem.

Hra byla super a ještě pak byla sranda naše uvažování po hře ohledně anomálie

Užil jsem si to a tím jsem překvapil sám sebe:-)

myslím že závěr se velmi povedl!

chci pokračování!

Pokračování? To bych napřed musel odehrát další příběh.

Jestli se dostanu do vhodného časoprostoru, hlásím se jako dobrovolník na hráče v další hře. Omega je fajn, ale kruhy jsou kruhy :)

ze by jsme spáchaly něco na FFS

Ty a kolik holek, Dukolme? :-)
To abych dal dohromady pravidla, abych vás trochu omezil v přemýšlení, ne? :-) Alespoň nějaká jednoduchá, jako maximální délku vyřčené věty s ohledem na velikost a hustotu.

No nějaký se seženou jako obvykle na FFS s tím není problém přeci

Já myslím na pokračování plochého světa :-)

Začnu asi poklonou - jestli se toto vážně odehrálo (což si uvědomuji, že odehrálo), tak skládám obrovskou poklonu jak vypravěči za namyšlení, ale i hráčům. Opravdu něco neobvyklého, palec nahoru.
Osobně si mi četla povídka trochu hůře, jelikož neoplývám dostatečnou představivostí ohleně "geometrických tvarů." Struktura pochopitelná - žádné přeskáčky. Akorát bych vynechala něktré nové dostavce - někdy mi přijde úplně zbytečný (např. (...), i po pohybu samotném, a přivede vás všechny zpět ke mně.“

„Kam se máme vydat nejdříve?“ zeptal se Navigátor. (...))

Strašně se mi líbila pasáž se spokojeností („Nepohybovat se je ještě jednodušší,“ namítl kruh. „Jsem tu a nic nedělám.“
„A jsi spokojený?“ zajímal se Kruholog dál.
„Nevím. Měl bych být spokojený?“
„Když se nechceš pohybovat a nepohybuješ se … ano, měl bys být.“
„Tak tedy jsem spokojený.“)

Závěr také moc pěkný, lehce mi to připomíná konec na způsob Malého Prince.

Abych to tedy shrnula, povídka pěkná, RPG hra musela být velice zajímavá (a obtížná?). Díky za nahlédnutí do jiné kapitoly "RPG". :)

Vždycky mě potěší, když si lidé mé výtvory přečtou po letech, můžu pak zavzpomínat na hru, podle které jsem je napsal.
Hra samotná byla docela jednoduchá, protože navzdory předchozímu odhodlání vytvořit matematická pravidla pro rychlost pohybu a množství nesených informací v závislosti na velikosti kruhu a hustotě polí jsem nakonec rezignoval a všechno jen odhadoval.

V diskusi s jedním člověkem jsem se zmínil, že jsem hrál hru z 2D světa, kde jsou hlavní postavy kruhy. Jeho reakce zněla:

Píše:
To si hrál ty????

A pak se ukázalo, že se ke zmínce o ní dostal už před časem, nejspíše v Drakkaru.

Jinak pořád přemýšlím, zda by mi někdo dokázal takový svět naprogramovat, aby se dal vizualizovat.

Povídku jsem četl již dříve a líbila se mi. A taky jsme o ní mluvili. Je to velmi klasická hard scifi – dnes by se asi řeklo „oldschoolová.“ Výzkumná výprava do neznáma; hodně jasný vliv A.C.Clarka, například (ale ještě před ním dělával takové věci skoro na přelomu 19. a 20. století Wells). Vše je podmíněno nějakým „co kdyby“, situace je vytvořena obvykle nějakým výrazným fyzikálním zásahem do našeho známého světa. Co kdyby lidé neviděli. Co kdyby lidé lítali. Co kdyby procházeli zdí. Co kdyby byli neviditelní (všechno se vyskytlo už tehdy, třeba Wellsův Neviditelný je klasika tohoto typu).

Ježto máme za sebou asi sto let podobných věcí, sluší se udělat zásah hodně originální a výrazný. Což činíš – zredukoval jsi svět na ploché kruhy, pohybující se po jakýchsi drahách, viz povídka. Teda, úplně originální není i takováto šílenost, protože, jak pravíš v závěru, Abbot, Flatland (také jsem ho nečetl, jen o něm vím). Ale rozhodně to je natolik originální, že je to zajímavé. Doporučoval jsem tvé pozornosti Kadlečkové Růžovou krychli – to je skvost podobného druhu.

V tvém případě velmi šťastná trefa do toho, co ti sedí a v čem jsi dobrý; povídání o robotech napsané robotem. Stanislav Lem na tom udělal kariéru a vznikly mu tak skoro geniální věci (ten je ale, pro přesnost, poněkud před tebou v některých dovednostech, jak ještě vyplyne). Nicméně dávám sem Lema jako směr, který pokládám v tvém případě za nosný, kdybys to myslel vážněji. Člověk, který ulovil svoje fanoušky nikoli tím, jak je to skvěle napsané, ale jak je to chytré.

Ještě ke Kruhům.
Když se to rozpitvá opravdu technicky a literárně, je to delší short story (pojednání o Kompozici, Drakkar), která má jediného podstatného hlavního hrdinu, a tím je Navigátor. Čárolog a Kruholog jsou jeho věrní společníci – asistenti, asi jako Hermiona a Ron Weasley. Šlo by to napsat bez nich, bez Navigátora ne.
Výhoda tří postav je v tom, že mohou vést dialog a všechno není jen v suchých oznamovacích větách, což by bylo na dvaceti stranách už dost neúnosné. U kruhů se ztratí i to, že jde o „falešný dialog“, tedy, že všechny postavy mluví jako Jerson a tlumočí dost zjevně jeho myšlenky (viz pojednání o |Dialogu).

U kruhů lze snadno přehlédnout, že děj je generován jedním z nejjednodušších možných způsobů „jdou dál, a potkají postavu X“, jako v mnoha pohádkách, ale vlastně i v mnoha scifi nebo fantasy. A u obávaného hraničáře Xaxyho. Ono Setkání s Rámou je vlastně to samé ve velkém – děj je popis neznámého prostoru uvnitř mimozemské rakety. Ostatně, Tolkien s tím do značné míry vystačil taky – podobný model může asi tak za půl Pána prstenů. Ten zbytek je ovšem poněkud jiná liga. Naopak Dragonlance nebo Sapkowski s tímhle vystačí zcela. Jdou dál a potkají Y. A tak dál, dokud to čtenáře nepřestane bavit.

Docela slušná je technická úroveň pravopisu. Chyb není moc a je to relativně vychytané (teda, ne úplně – třeba u těch malých kruhů mezi liniemi je věta „
Píše:
Jsou to tak malé kruhy, že se nacházejí uvnitř pole a když jsou protnuty, vyšlou svou myšlenku a zmizí. Nechápu, jak se tam dostali ani proč,“

kde je špatně shoda podmětu s přísudkem. Ale to by se poddalo, je třeba prostě ještě více kontrol, než si myslíš (bojuje s tím úplně každý z nás, pokud vím).

Oceňuji, že jsi vymyslel ještě něco lepšího – tvar short story tě dovedl k potřebě nějakého konce, tedy nalepit tam nějakou pointu. O tom jsme už kdysi mluvili. Tedy, ona ta pointa není žádný zázrak, ale přece jen je jasný tvar příběhu – šli na výpravu, vrátili se, zachovali si existenci, která byla několikrát ohrožena.
Na kruhy je to výkon.

Pro začátek zopakuji, co tu již několikrát zaznělo: povídka mě velice chytla a moc jsem si užil její čtení, dokonce jsem se někdy od srdce zasmál. Na rozdíl od jiných jsem ale neměl žádné problémy se čtením (proč to nevím, technické vzdělání mám ale že bych byl nějak matematicky na výši bych neřekl). Kdyby se vynořilo pokračování, tak ho jedním dechem zhltnu.
Během čtení jsem měl několik nápadů a poznámek. Jedna z nich pak byla, jak již Jerson naznačil, že by dvojrozměrný svět mohl vlastně být plocha koule. Dále si říkám, že není nutné nutné zůstávat jen v prostých geometrických představách 2D prostoru, a je možné v takovém prostoru reprezentovat běžné živé bytosti. Ať už třeba jako obrazy či stíny 3D světa, což by ovšem zcela změnilo náplň a rámec vašeho hraní (a do něho vám tímto nechci zasahovat).

Jako poslední taky přidám reference na jiná díla, z mé strany se ale nebude jednat o povídky. Není to dlouho co jsem hrál a dohrál jednu hru na mobilním přístroji, ale musím říct, že mě ohromila hlavně svým obsahem a zpracováním. Jedná se o počin Dana Vogta s názvem DATA WING. Doporučuji i těm, kteří běžně nehrají.