Historická města 2 - Obyvatelé

Město není jen shluk budov, jsou to především obyvatelé, kteří mnohdy tvoří svébytné a různorodé společenstvo...
Napsal chrochta

Město, to je především hromada lidí žijících nebo se alespoň mačkajících na jednom místě, chudých i bohatých, mluvících jazykem srozumitelným i cizím částečně či zcela. Prost takové mraveniště. Jenomže zatímco mravenci se od sebe navzájem neodlišují, lidé obývající město ano. A hodně.


Nejznámějšími jsou měšťané. Jde o skupinu vcelku nepočetnou – spojené pražské dvojměstí mělo roku 1524 cca 1900 měšťanů při populaci cca 20 000 lidí – ale nejvlivnější. Je vymezena právně a mezi nejdůležitější práva, která má, patří právo podílet se na správě města a oprávnění k hospodářskému podnikání. Je vnitřně výjimečně nejednotná, její členy lze nalézt jak na samotném vrcholku společenského a majetkového rozvrstvení tak i na skoro samotném dnu.


Většinu populace města tvoří obyvatelé. Bez výjimky jde o lidi chudší, zejména bez pozemkového majetku ve městě, sociálně hůře postavené, postrádající jakákoli politická práva, ale také většinu povinností spojených se správou města. Výhody plynoucí z pobytu ve městě, například lepšího a spolehlivějšího zásobování, využívali. Co se týká daní a městských sbírek, přispívají na ně jen někteří. Hospodářská práva nepostrádají, ale pracují hlavně manuálně, v méně kvalifikovaných povoláních a jako služebnictvo. Na druhou stranu sem patří i řemeslničtí tovaryši a dříve rovněž mistři. Nejeden z obyvatel nebyl zrovna chudý (vinice, zahrady, sady), jen z toho či onoho důvodu nesplňoval kritéria pro vstup mezi měšťany (například nemohl koupit dům, či dům měl, ale zadlužený – na Starém Městě pražském bylo potřeba mít „očitý“ majetek, jehož hodnota převyšovala o 50 kop dluhy a závazky). Specifické označení – podsedci – mohli mít obyvatelé předměstí, kteří z definice neměli městské právo.


Třetí skupinu tvořili hosté, měšťané jiných měst pobývající zde většinou kvůli obchodu. Byli na tom lépe než obyvatelé, protože mezi mateřským městem a zdejší městskou radou obvykle existovala ujednání ohledně věcí jako bylo okradení, smrt, pozůstalý majetek atd. a hostitelské město si nechtělo hostovo město pohněvat (řada nepříjemností – a zbytečných). Hosté zde klidně mohli pobývat delší dobu – to byl nejspíše příklad cizinců, zástupců obchodních firem z ciziny, před tím, než získali zdejší městské právo.


Čtvrtou skupinou byli jinověrci, u nás židé, u sousedů ale i pravoslavní, řeckokatoličtí či (hlavně v Polsku) Arméni; Italů u nás a protestantských Skotů, Nizozemců a Angličanů v Polsku se to tak úplně netýkalo. Obvykle měli vlastní samosprávu (občas ghetto) a nezřídka dosti specifické postavení v právních a hospodářských otázkách. V některých případech se nezodpovídali jen a pouze městské radě (pod ochranou panovníka či vrchnosti).


Dosti nesourodou skupinou byli lidé spadající pod tzv. postranní práva a tudíž se městské radě zodpovídající jen v dosti omezené míře. Hlavně to byli kněží (teoreticky se měli zodpovídat jen a pouze vlastní soudní stolici), dále členové akademické obce ve městech s univerzitou (častá příčina sporů; akademická imunita byla zrušena až v 19. století), šlechtici (patřili před soudní instanci aristokratickou, bez ohledu na to, že to byli třeba podruhové zaměstnaní jako členové městské stráže; „protiprávní“ poprava zemana Kopidlanského – zabil o jarmarku, kdy klid zbraní nařizovalo dokonce zemské právo, zemana Cukra z Tamfeldu – vedla ke dvouletému období opovědi, zvykovým právem uznávanému kořistění na protivnících) a lidé žijící na místě právním rozhodnutím spadající po jinou jurisdikci než městské rady (klášterní majetky, šlechtické komplexy – polské jurydyki byly fakticky městem ve městě, kde vesele obchodničili a řemeslničili židé i jinověrci, aniž by s tím městská rada a jiné autority mohly cokoli dělat).


Proměnlivé bylo postavení obyvatel předměstí respektive šosovních vsí (něco jako předměstí, jen klidně dál od města; rozlišovali se od ostatního městského majetku jen po jistou dobu). Původně na tom byli stejně jako lidé usedlí ve městě (právo, platby atd.), ale postupně jejich status klesl na obyčejné „venkovany“. Předměstí, protože se nacházela vně hradebního okruhu, neměla nárok na uznání zdejšího majetku jako podmínky k přijetí mezi měšťany, bez ohledu na to, že domy a dvory bývaly nezřídka výstavné a s vysokou tržní hodnotou. Něco jako samospráva obvykle neexistovalo, protože zde vládla městská rada.


Co se týká sociálního a hospodářského rozvrstvení, také není situace jednoznačná. Patriciát byl nejenom nejbohatší skupinou, ale rovněž skupinou rodově založenou (norimberské „radní“ rody), právně (Norimberk – místa v městské radě směli obsazovat jen příslušníci přesně určených rodů; na Starém Městě pražském směl třeba u soudu svědčit původně jen muž „osedlý“ v 10 kopách) a hospodářsky (SMP – výnosný výčep vína byl nejprve povolen jen „osedlému“ ve 30 kopách, nejbohatší měli platit „rovně“ s okolím (tedy méně)) privilegovanou, která se majetkově rovněž musela dost odlišovat od zbytku (u nás lze o patriciátu mluvit jen v SMP, stříbronosné Jihlavě a Kutné Hoře, v Brně) obyvatel. Jinak se mluví o radní vrstvě. Silně specifickou skupinu tvoří takzvaná městská šlechta. U nás se nevyskytovala (pro její vznik zde nebyly příznivé podmínky – patriciát nejprve nesoutěžil se šlechtou a pak se mezi ní snažil proniknout a feudalizoval se), zato u sousedů na území Německa ano. Často šlo o rodovou linii vzešlou z ministeriality (císařských služebníků nízkého původu, takže byli věrní svému chlebodárci a nikoli některé ze šlechtických klik) nebo nízko postavené šlechty (v dobách, kdy se „šlechta“ teprve profilovala z masy družiníků, magnátů, předáků a urozenců). Vývojem v ostré konkurenci šlechtictví a s ekonomickou mocí města za zády si proto tito lidé přivlastnili znaky šlechtictví jako pečeť nebo oslovení („pán“) a vynutili si jejich respektování u okolí nejen městského, ale hlavně šlechtického.


Střední vrstvy byly nehomogenní jak majetkově, tak právně – patřili sem jak měšťané tak i nemálo obyvatel. Generalizace na řemeslníky není oprávněná, protože tu byli i kupci a různí „živnostníci“; naopak pravdou je, že právě odsud rekrutovaly své členstvo cechy a nezřídka i různí buřiči proti oligarchickým městským (samo)vládám (pražský převrat 1483; opora velké/ vší obce, vlastního „města“). Velké obce a cechy nebyly jediným způsobem participace na správě města, protože z této skupiny se rekrutovali rovněž čtvrtníci, desátníci, hejtmani nad ohněm a další příslušníci nižší, ale o to nepostradatelnější a prestižnější samosprávy.


Chudina je také nešťastné označení; původně byl „chudý“ ten, který neměl dostatek práv. Pochopitelně nejde ani náhodou o homogenní skupinu, protože sem patřili jak děvečky, čeledíni a námezdní dělníci, tak různí živnostníci (třeba hrnčíři, dráteníci) včetně „nepočestných“ řemesel a povolání (lazebníci, ovčáci), tak žebráci, různí tuláci (včetně příslušníků univerzitní obce a kléru!) a pobertové. Na správě města se nikterak nepodílela a ani nepatřila k vůdčím silám při různých převratech; zato když už k něčemu došlo, s ochotou rabovala (a vraždila – nedávno bylo blahoslaveno 14 františkánů pomordovných rozvášněnou chudinou v únoru 1611).


Poměrné zastoupení vrstev bylo proměnlivé, obecně ale byla nejvyšší vrstva málo početná (ani ne 10%) a dle velikosti a charakteru města dominovaly buď střední vrstvy (často v takovém případě příliš nezaostávající za boháči) nebo střední vrstvy a chudina. Je skutečností, že silné zastoupení středních vrstev nejenom značí společenskou stabilitu, ale taky stagnaci.


Města obecně nebyla velká a drtivě převažovala města malá, do 1000 obyvatel. Za velkoměsta se brala sídla svíce než 20 000 obyvateli (později, jak se počet obyvatel zvyšoval, stoupla i tato hranice – v 16. století na 100 000 obyvatel). Velká města měla přes 4000 obyvatel, střední 1000-4000 obyvatel. Evropskou specialitou bylo množství měst střední velikosti. Míra urbanizace se lišila region od regionu, ve Flandrech (Belgie, Nizozemí, kus severní Francie) byla 40%, v Čechách a na Moravě slušných 20%, v urbanizací nedotčeném polském Mazovsku 12%.


Města ani náhodou nebyla populačně soběstačná (krajně nezdravé prostředí – preference piva a vina jako pitiva překvapivě měla své hygienicko-zdravotnicko-epidemiologické opodstatnění) a přistěhovalectví bylo životní nutností. To samozřejmě neznamenalo, že by se nově příchozím neházely klacky pod nohy a nevyžadovalo se vlastnictví domu (ale počet domů se rozhodně nemusel rovnat počtu měšťanů! – v 16. století měl Frýdlant 269 domů a asi 250 měšťanů a Lanškroun 280 domů a taky zhruba 250 měšťanů), vysoké poplatky a další „dary“ a výdaje (hostina pro radní…), správné náboženství, manželský původ (nakonec to znamenalo „početí v loži manželském“ – a běda, pokud se někdo narodil dřív než 9 měsíců po svatbě!), „dobrou pověst“ (pokud strýc tvé matky byl pastýřem, tak tu nemáš co dělat!), jazykovou vybavenost (česky umíš?) a občas ještě pár dalších požadavků (vlastnictví zbraně, gramotnost, dostatek nádob použitelných k hašení); ale i nejsebestřednější stavovsky uzavřené patricijské vrstvy chápaly, že skutečným bohatstvím města jsou lidé a že pokud se má město po epidemii nebo válce vzpamatovat, musí se z nároků slevit. Občas je dokonce žádoucí zapomenout, že vůbec nějaké byly (tak třeba Brno v 16. století: Italové získávali městské právo, aniž by museli být cechmistry nebo měli dům). Za měšťany klidně mohly být přijímány i ženy (tak třeba ve významných Brémách a Špýru jich v 16. století bylo okolo 20%, v jinak neznámém Coesfeldu dokonce 40%).


Míra přistěhovalectví se lišila dle charakteru města (do Kutné Hory v době císařství Karla IV., když těžba stříbra dosahovala svého vrcholu, se nepochybně stěhovalo více lidí než v druhé polovině 18. století, kdy šlo o chudý zapadákov mimo hlavní silniční trasy). Valná většina příchozích ale pocházela z nejbližšího okolí, tak do 50 km; v malých městech se novými měšťany stávali venkované (až tak se od „otců města“ nelišili), ve větších začaly převažovat příchozí z jiných, menších měst, a ve velkých městech respektive důležitých obchodních střediscích to byli skoro výhradně měšťané, nezřídka z jiných velkých měst (tak se na Starém Městě pražském stali měšťany Zikmund ze starobylého patricijského chebského rodu Hulerů a řada měšťanů z Norimberku), a nezřídka i z dost slušné dálky (v Hamburku byli měšťany i původně Portugalci, v Praze proslul Prokop, člen rodiny „z Cách“, v Budíně existovala početně stabilní komunita Florenťanů, kde jako místní rezidenti působili členové předních florentských bankéřských a obcho dních domů). Konkrétně: v Chebu mezi lety 1442-1490 přijali 576 nových měšťanů, z toho 207 bylo nově příchozích zvenčí. Z nich ovšem jen 37 bylo z jiných měst (a jen jediný, řemeslník, z Norimberku), a pouhých 13 přišlo z větší dálky než 50 km. V Olomouci to mezi lety 1445-1457 bylo 210 nově přijatých, z toho 144 přespolních, z toho 107 z měst a 82 z více než 50 km (2 osoby byly z Vratislavi, 1 z Lince, 3 z Krakova, 1 z Kostnice…). Většina příchozích přišla z míst na obchodních stezkách a jejich okolí respektive z na kovy bohaté slovenské Spiše. Frankfurt nad Mohanem, 1401-1500: 3940 nově přijatých měšťanů, 950 příchozích z více než 75 kilometrů, 1724 z měst. Rozdíly lze vysvětlit tím, že Cheb sice ležel na důležité tranzitní trase, ale nebyl důležitým trhem, kdežto Olomouc byla jak na velevýznamné spojce mezi Vratislaví a Vídní tak byla současně jedním z největších center obchodu na Moravě (konkurovat jí snad mohlo Brno), a Frankfurt byl místem, kde se stýkal Západ se srdcem kontinentu a s Východem a kde se určovala hospodářská politika slušné části kontinentu.


Obyvatelé mohli vytvářet čtvrtě dle svého původu (pokud mluvíte jiným jazykem nebo dialektem – třeba u němčiny existoval spíš konglomerát příbuzných jazyků než jedna řeč s různými dialekty – než místní, budete mít snahu sídlit mezi vlastními), zaměstnání nebo společenského postavení, ale zejména poslední případ příliš výrazný nebyl. Boháči sice měli sklon kupovat si domy na „prestižních adresách“ na náměstí respektive na hlavních ulicích vedoucích k bránám (v Praze sem patřila Celetná nebo Nerudova ulice), ale často se prostě stávalo, že „dobrá adresa“ nebyla k mání a tak milý bohatý řezník (platící na městské dani z majetku přes 100 grošů) či sladovník musel žít tam, kde měl nebo si mohl koupit dům (třeba v sousedství chuďase platícího pouhých 10 grošů). Díky tomu docházelo k vcelku důslednému „míšení“ sociálních skupin a nevznikala – pokud samozřejmě nešlo o náboženský radikalismus – „horká“ centra nepokojů. Chudinské čtvrti v moderní podobě neexistovaly, chudina žila roztroušená různě po městě, nejenom při hradbách nebo na předměstích. Stejně tak řemesla nebývala příliš náročná na prostor a spíš než nějaká „hospodářská politika“ se uplatňovaly bytové podmínky. Výjimkou byla řemesla se speciálními potřebami (hrnčíři, tesaři, kameníci), pracující s ohněm (kováři) a vodou (mlynáři, rybáři, lazebníci), hlučná (je neuvěřitelné, jaký randál dokáží udělat papírenské stoupy) nebo páchnoucí. Ta se vykazovala na jistá místa a tak klidně mohly vzniknout „monotematické“ domovní bloky.


Je problém, kolik lidí v domě bydlelo. Rodiny sice byly početné, ale kombinace vysoké úmrtnosti a posílání chlapců na řemeslo/ na studium znamenalo, že ji mohlo tvořit 4-5 lidí. Kromě nich zde ale nezřídka bydleli v „nájmu“ další lidé, obecně zvaní podruzi. Jisté je, že na malých městech jich bylo méně než ve velkých a prosperujících sídlech. Například v Praze se odhaduje, že ve 14. století v jednom domě mohlo žít 10 lidí, v Jihlavě během depopulace za husitských válek roku 1425 z 360 domů mělo 6 domů více než 3 podruhy (z toho jeden dům jich měl dokonce 10, dále v jednom domě jich žilo 5 a v pěti 4; jen 233 domů bylo bez podruhů a odhaduje se, že původně v jednom domě mohlo žít skoro 10 lidí), a v rudolfínské Praze v jednom domě u Staroměstského náměstí roku 1608 žilo 10 pokojníků (pronajímali si od majitelů domu jednu či více místností) – 5 z nich s měšťanským právem – a 7 podruhů (pronajímali si místo od pokojníka) dosti pestrého složení: Andres krejčí, Mandaléna dělá u lidí na den, Káča žebrá, Anna Fifenbachová je nádenice, Matěj dělá u hrnčířů a Jiří Holej na vinici, Štefan Illigen je dvorský advokát (stále mluví se o podruzích)…. Pokojníci jsou lidé, kteří si od majitele domu pronajali místnost, podruzi jsou lidé platící za pobyt pokojníkům.


Úvod do celé série i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 31.01.2016
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14260601997375 secREMOTE_IP: 44.213.80.174