O černém zlatě a jiných pokladech

Zdrojem bohatství nemusí být jen kovy či drahé kameny. Těžit a obchodovat se dá s mnoha dalšími věcmi, na první pohled obyčejnými, tradičně podceňovanými a opomíjenými – za předpokladu, že o nich vůbec někdo ví.
Napsal chrochta

Zdrojem bohatství nemusí být jen kovy či drahé kameny. Těžit a obchodovat se dá s mnoha dalšími věcmi, na první pohled obyčejnými, tradičně podceňovanými a opomíjenými – za předpokladu, že o nich vůbec někdo ví. Na síru a arzén se obvykle nezapomíná, to je pravda (jinou věcí je jejich využití ve světě bez střelného prachu, elektrochemie, elektroniky a věcí potřebujících katalyzátory). Ale s uhlíkem to je horší, protože uhlí se přeceňuje, diamanty nedoceňují a na ostatní zapomíná. A že existují nějaké plyny? No nepovídejte…

 

Síra

Vyskytuje se v nesloučené formě v okolí sopek, odkud se také získává (je to výjimečně nebezpečná práce – spíš otročina). Využití ve světě bez střelného prachu je omezené: používá se k vykuřování (tak už u Homéra), k výrobě léků, sirek (existují-li) a zapalovačů (něco, co umožní snáze rozdělat oheň, na způsob Pepa), popřípadě u více „průmyslových“ kultur v organické chemii (vulkanizace gumy třeba). Zajímavější jsou sloučeniny: kyseliny (jinde) a jejich různé soli (jinde)

 

Arzén

Jeho hlavním zdrojem arsenopyrit (směsný sulfid a arsenid železa), ale doprovází řadu jiných rud, zejména niklu, kobaltu, antimonu, stříbra, zlata a železa (odkud se také vyrábí jako často nejprve vedlejší a následně hlavní produkt), a objevuje se i v uhlí (i z jeho popele se může získávat). Je jedovatý (ví se to o něm dlouho) a může za řadu zdravotních problémů horníků a hutníků. Použití je silně omezené, používá se jako příměs do kovů (např. době bronzové předcházelo období arzénové mědi), na výrobu různých specialit (arsenid gallnatý GaAs se v reálném světě používá jako polovodič), barvivo (sulfid arsenitý; královská žluť – mimořádně dobře kryje) a hlavně jako jed na lidi (otrušík byl mimořádně oblíbený až do chvíle, kdy jistý pan Marsh přesvědčivě demonstroval při soudním procesu – jeden díl Dobrodružství kriminalistiky – jak lze otravu prokázat) i krysy.

 

Bor

Může se objevovat i v elementární formě, ale mnohem běžnější jsou sloučeniny. Hlavním zdrojem je borax, ale kyselinu boritou lze získat i z některých sopečných plynů a boritany se vyskytují i ve vodě. Čistý prvek se k ničemu nepoužívá (i když je mimořádně tvrdý – skutečně obtížná výroba), ale sloučeniny (barví plamen zeleně) mají rozsáhlé využití, mimo jiné v metalurgii (boridy jsou nejen tvrdé, ale i nereaktivní a odolné k žáru, jako součást přípravků ke kalení ocele, tavenina boraxu slouží k zabránění nežádoucích reakcí kovů se vzduchem) a k výrobě skla (borosilikátové sklo – vysoce odolné k teplotám, speciální optická skla) a keramiky. Nitrid boru je nejtvrdší známá látka hned po diamantu (různé silně namáhané nástroje) a karbid boru je vynikající brusivo a leštivo (v reálném světě je i součástí neprůstřelných vest a ochranných štítů bojových letadel).

 

Uhlík

Jde o vcelku podceněný prvek. Vyskytuje se v přírodě v řadě podob jak elementární tak sloučený (většina zajímavých sloučenin bude popsána jinde). Především to je diamant, který se překvapivě používá nejen do šperků (a na výrobu různých magických serepetiček), ale – a to především, celých 80 % z nich nemá klenotnickou kvalitu  – k výrobě různých nástrojů na opracovávání tvrdých látek a jako brusivo (diamantový prach). Nebo k výrobě nástrojů na proříznutí skla. Zvláštním případem je černý mikrokrystalický a pórovitý karbonádo, vyskytující se výhradně v usazených horninách.

Dále tu je grafit alias tuha. Nachází se v metamorfovaných horninách jako ruly, fylyty, mramory, jako pigment zabarvuje horniny usazené, a objevuje se i ve vyvřelých pegmatitech. Větší krystaly se prakticky nevyskytují, obvykle bývá mikrokrystalický. Získává se jednak těžbou v klasických dolech, dá se získat z vápenců a jílovitých břidlic v povrchových dolech, vyskytuje se i v řadě meteoritů (pak by mohl mít zajímavé vlastnosti), a dá se také uměle vyrobit (saze – pro speciální účely). Kvůli své značné nereaktivitě a vysoké tepelné odolnosti se používá v metalurgii (různé formy a kelímky, vyzdívky vysokých pecí, vymazávají se jím slévárenské formy kvůli lepšímu oddělení odlitku), ke psaní (ať už čistý nebo ve směsi, v pevné formě i roztoku) a výrobě barev, jako součást maziv (grafitová vazelína), k výrobě skla a keramiky (černá tuhovaná keramika – napodobuje kovové nádobí). 

Na uhlí se zapomíná málokdy, přestože jeho zvýšená těžba spadá až do přelomu 18. a 19. století. Vyskytuje se v několika typech, z nichž nejkvalitnější a nejvzácnější je antracit a nejméně kvalitní je lignit (hnědé uhlí), který se prakticky dá použít výhradně na výrobu tepla. Uhlí se v reálu v Evropě těžilo už ve středověku (Flandry, Anglie – odsud se díky blízkosti dolů a pobřeží dokonce vyváželo do Flander), ale těžba vyžaduje poměrně slušnou organizaci (rozhodně nic ve stylu „a la zlatokop“) a je mnohonásobně nebezpečnější než v jiných dolech (nejen závaly a průsaky, ale i výbuchy, požáry – může hořet opravdu dlouho, celé roky, jako třeba australská Burning Mountain hořící pět milénií - a jedovaté plyny; bližší zájemce odkazuji na černou kroniku a knihu Dračí rod od Anne McCaffrey). Kromě rozsáhlých uhelných pánví existují i žíly o ehm, ehm „mocnosti“ několik centimetrů. Obecně se vyskytuje v usazených horninách, ale geologické procesy ho mohou dostat i pod příkrov hornin vyvřelých nebo metamorfovaných. Využití je všeobecně známé, jen si dovoluji podotknout, že uhlí kromě uhlíku obsahuje i nejrůznější svinčík (například pyrit, ale i radioaktivní prvky, arzén a rtuť) a kvůli tomu se nedá jen tak použít při metalurgii železa (vadí síra; jakmile se přišlo na způsob, jak se jí zbavit, došlo teprve k tomu pravému rozmachu těžby). Dá se upravovat na koks nebo ho lze rozdestilovat na další zajímavé látky (dehet, asfalt; plynné uhlovodíky se asi využívat nebudou, ale směsný svítiplyn či jiné plyny možná ano).

Zemní plyn se nejspíše využívat nebude (ale v Číně ho znali a užívali), a skoro to samé platí pro ropu (valná většina ložisek není snadno přístupná z povrchu nebo se vyskytuje na místech, kde trpaslíci prostě těžit nebudou). Těch pár přístupných zdrojů se nejspíše bude rozdestilovávat na jednotlivé frakce a ty dále využívat, převážně ke svícení (bude-li ložisko ve studených krajinách, tak i k ohřevu). Něco jiného jsou roponosné písky, kde se vyskytují natolik těžké uhlovodíky, že ropa skoro neteče. Obsažené látky se po rozdestilování používají na různé věci, jen ne ke svícení či topení.

Kromě uhlovodíků plynných a kapalných se objevují i uhlovodíky pevné, živice neboli bitumen. Nejběžnějšími formami jsou ozokerit (zemní vosk), asfalt a dehet, ale mohou se vyskytovat i jiné. Obecně se příliš nevyskytují a vyrábí se jinak (dehet z uhlí, asfalt z ropy), ale místy mohou být zásoby velké. Využití je obecně známé: jako pojivo (například stará Mezopotámie), k impregnaci či jako zdroj různých chemikálií.

Kromě nich tu jsou i hořlavé břidlice. Jde o usazené horniny s vysokým obsahem nejrůznější organické hmoty (často různých bakterií a planktonu; v reálu z nich pocházejí nejstarší doklady života na Zemi) zvané kerogen. Mohou být použity k topení, ale většinou bývá výhodnější z nich organickou složku získat, protože se může využít k zajímavým magickým i chemickým věcem.

Nesmí se zapomenout ani na jantar, fosilizovanou pryskyřici pravěkých stromů. Vyskytuje se v několika druzích podle toho, co zkamenělo, a často obsahuje nejrůznější polapené věci, od zvířat a kousků rostlin až po kameny. Vyskytuje se v usazených horninách (jak povrchové tak hlubinné doly) nebo náplavech, a kromě použití v klenotnictví (pár kousků s nejlepší barvou, velikostí či uzavřeninou) bude sloužit jakožto zdroj různých zajímavých organických látek. Některé druhy ovšem mohou být použity i jinak (např. modrý sicilský prý fluoreskuje).

Dalšími formami uhlíku jsou lonsdaleit, podobající se diamantu a vznikající pravděpodobně dopadem meteoritu na ložisko grafitu, grafit připomínající grafen či fullereny, které strukturou molekuly nejvíce připomínají míč. Jejich výskyt bude minimální a většinou jako přimíšenin, ale o to zajímavější může být použití.

 

Plyny

Poslední skupinou nekovových prvků jsou plyny: kyslík, dusík, helium a ostatní vzácné plyny, vodík, fluor, chlor, ne tak docela plynné brom a jód; lze sem přiřadit i plynné sloučeniny jiných prvků získatelné v přírodě. Hlavním zdrojem je překvapivě vzduch, ze kterého se dají získat destilací za snížené teploty a dalších podmínek vyžadujících buď slušnou technickou úroveň, specifické znalosti „technické“ magie (takovou například disponovali Netherilci ve Forgotten Realms – příslušný Campaign Setting lze na Wizardích stránkách nejspíš ještě stále volně stáhnout) nebo nebývalou kreativitu při operaci s živly (správně zaúkolovaný elementál by mohl dělat divy). V případě nutnosti ovšem lze mnohé plyny získat i chemickými reakcemi, a některé dokonce jen jimi.

Kyslík je sám o sobe dost nezajímavý a nepředpokládá se, že by ve světě kouzel bylo nutné něco řezat kyslíkovým plamenem nebo používat kyslíkové láhve při potápění či pobytu v nedýchatelné atmosféře. Ozon je zábavnější: je prudce reaktivní a dají se s jeho pomocí vyrábět skutečně úžasné věci. Nejde uchovávat, ale výroba pomocí elektrického výboje by neměla být takovým problémem. Peroxidy budou popsány jinde.

Dusík v podobě prvku také nezaujme. Za zvýšené teploty sice reaguje z různými jinými prvky a látkami a nitridy mají zajímavé vlastnosti, ale většinou to nestojí za to (příliš nestabilní výbušniny), a k nízkým teplotám lze výhodněji (levněji) využít magie. Lze ho odloučit od kyslíků přeháněním přes žhavou kovovou měď. Amoniak neboli čpavek NH3nevybuchuje, ale leptá a je jedovatý. Ve vodě tvoří hydroxid amonný, je součást řady důležitých (amonných) solí a lze z něj vyrábět další sloučeniny dusíku. Většinou se připravuje rozkladem vhodných solí. Hydrazin N2H4je látka kapalná, zapáchající, leptavá a jedovatá, hydroxylamin NH2OH je v pevném stavu výbušný (nikoli v roztoku - má sklon vlhnout) a je silnou zásadou, kyselina azidovodíková HN3je silně výbušná ostře páchnoucí kapalina s jedovatými a výbušnými parami; první dvě látky asi nebudou mít větší využití, výbušné azidy těžkých kovů mohou sloužit jako rozbušky. Z oxidů je většina nestabilních a zbytek jedovatých, ale oxid dusnatý N2O, známý jako rajský plyn, slouží jako narkotikum. Kyselina dusičná, kyanidy a další sloučeniny budou popsány jinde.

Vodík je plyn podivuhodný, protože je lehčí než vzduch a lze ho použít k plnění balónů. Pravda, taky je se vzduchem výbušný a skutečně dobře hoří. Nelze ho připravit destilací vzduchu a ze zemního plynu se těžko bude získávat. Na druhou stranu se uvolňuje při řadě reakcí (například při rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselině) a tvoří i nemalou část svítiplynu či koksárenského plynu, které vznikají vhodným rozkladem uhlí. Hlavním způsobem přípravy ale bude rozklad vodní páry na žhavém železe (vzniklý oxid železitý se dá použít k tvorbě permanentních magnetů)) nebo uhlíku (koksu), popřípadě reakce metanu s vodní párou a kyslíkem, respektive tepelný rozklad metanu za vysokých teplot. Používat se bude hlavně jako náplň balónů, ale klidně i při některých metalurgických procesech (sice hrozí nebezpečí výbuchu, ale jinak ty kovy z rud ven prostě nejdou). Tvoří dva izotopy: vcelku běžné deuterium a velmi vzácné radioaktivní tritium. Mají znatelně odlišné fyzikální vlastnosti (těžká voda se podle toho dokonce jmenuje) a mohou mít i zajímavé vlastnosti magické.

Vzácné plyny helium, neon, argon, krypton, xenon a radon se získávají pouze destilací vzduchu. Nejsou reaktivní a vyskytují se velmi vzácně – nejhojnější argon netvoří ani 1% atmosféry a bývá problém ho oddělit od dusíku chemicko-fyzikální cestou. Helium je lehčí než vzduch a tak ho lze využít k plnění balónů a vzducholodí (vzhledem k magii využití v potápěčských směsí asi nebude), a lze ho získávat ve větších množstvích z některých ložisek zemního plynu. Radon vzniká jako součást rozpadové řady a rozhodně není tak vzácný, jak by si lidé přáli; ale může být součástí léčivých kyselek. Hlavní využití obecně bude při magických výrobách a rituálech.

Halogenidy se vyskytují jen ve sloučeninách, protože jsou příliš reaktivní. V nesloučeném stavu bývají jedované, páchnou a v plynném stavu leptají (chlor byl používán jako bojová látka za první světové války). Chlor lze připravit elektrolýzou roztoku solanky nebo reakcí burelu (pyrolusitu, oxidu manganičitého MnO2) s kyselinou chlorovodíkovou. Používá se k dalším výrobám, důležitější jsou sloučeniny, z nichž kuchyňská sůl patří k základním nezbytnostem pro život. Fluor leptá dokonce i sklo. Kvůli extrémně vysoké reaktivitě se nedá dost dobře vyrábět a už vůbec ne skladovat. Vyrábět ho lze elektrolýzou taveniny hydrogenfluoridu draselného KHF; použití má jen jako výchozí látka pro výrobu něčeho jiného a to nejspíš ještě jen pro magické účely. Nesloučený brom je jedovatou kapalinou (není problém ji nechat ztuhnout nebo odpařit). Není příliš důvodů ji vyrábět, protože dokonce ani soli se na Zemi vyjma organické chemie příliš nevyužívají (k potlačování pohlavní touhy se do čaje mohou dávat levnější a účinnější věci); vyrábí se chlorováním mořské vody (67 mg/l), protože jiné zdroje neobsahují dostatečnou koncentraci prvku. Nesloučený jód se vyskytuje jako tmavě fialová, sublimující pevná látka, dobře rozpustná zejména v ethanolu (ve vodě mimořádně špatně). Hlavním zdrojem je mořská voda, přesněji řečeno mořské řasy, kde je největší koncentrace, ale jodistan (IO3-) se také vyskytuje jako příměs dusičnanů v některých druzích ledku (v tom chilském). Prvek se získává oxidací sloučenin (popele z řas). Využívá se hlavně v čistém stavu v medicíně (jódová tinktura a několik podobných dezinfikujících směsí).

Oxid uhličitý se získává pálením vápence na vápno a ze vzduchu, případně z plynových jezírek (je těžší než vzduch). Může se využívat při některých reakcích, ale hlavně slouží v podobě tzv. suchého ledu jako levný způsob chlazení nebo jako hasící prostředek (sněhové hasící přístroje). Methan se získává především rozkladnými procesy v odpadní biomase a z nebezpečného důlního plynu, případně ze zemního plynu (na dně moří a jezer uložený hydrát se nejspíš těžit nebude). Hlavní využití – pokud vůbec – bude jako palivo. Oxid siřičitý je jedovatý (mnohem víc pro rostliny než zvířata) a páchnoucí. Vzniká při hoření síry nebo pražení pyritu. Ve vodě se rozpouští na slabou kyselinu (kyselé deště). V přírodě se vyskytuje hlavně ve vzduchu a v sopečných plynech, ale také v některých kyselkách; získávat se bude buď destilací vzduchu či sopečných par, nebo jako vedlejší produkt při přeměně pyritu na železo. Využívat se bude při některých chemických výrobách, ale také k desinfekci sudů (síření), osiva, skladovacích prostor, jako konzervant a k bělení přírodních materiálů. Sulfan (sirovodík) je charakteristicky po zkažených vejcích páchnoucí, jedovatý a dráždivý plyn. Lze ho snadno zkapalnit. Vyrábět ho lze buď spalováním síry vodíku nebo reakci kyseliny chlorovodíkové se sulfidem železitým (FeS). Využívat se bude při procesu přeměny sloučenin kovů z nevhodné formy na vhodnou (sulfidy se dají rozkládat snáz než ostatní sloučeniny), respektive při zefektňování výroby (všechen kov v roztoku vypadne ven).

Zdrojem bohatství nemusí být jen kovy či drahé kameny. Těžit a obchodovat se dá s mnoha dalšími věcmi, na první pohled obyčejnými, tradičně podceňovanými a opomíjenými – za předpokladu, že o nich vůbec někdo ví.
Napsal chrochta 24.04.2010
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.19326710700989 secREMOTE_IP: 54.158.238.108