Historická města 13 - Exkurz: Romans

Další ukázkový exkurz do historických měst, tentokrát ukázka fungování města Romans v 16. století: Popis města, jeho obyvatelstva a politického fungování následuje popis politicko-společenská situace k druhé polovině 16. století a "propagandisticky-symbolickému" boji o moc během festivalů, které vyvrcholily krveprolitím a potlačením lidové vzpoury.
Napsal chrochta

Romans je jihofrancouzské město v Dauphiné, ležící na řece Isére, přítoku Rhôny. Není v podstatě ničím zajímavé, vyjma dvou skutečností: v letech 1579-1580 zde proběhl boj o moc mezi městskou oligarchií a středními vrstvami, a mnohem později se zde narodil vynikající francouzský historik, který události důkladně zpracoval ze všech možných úhlů do vynikající knihy Masopust v Romansu, ze které ostatně čerpám.


Město Romans

Dle daňových knih mělo roku 1557 1612 poplatníků (hospodářů), což při přepočítávacím koeficientu 4,5 dělá 8224 obyvatel. Když se započtou možné nepřesnosti, mohlo zde žít tak 7500-8000 obyvatel. Spadalo tak do skupiny měst s 6-12 000 obyvateli; rozhodně nešlo o město nikterak malé, protože před ním byla jen Paříž (200-300 000 obyvatel), Lyon (60 000 obyvatel), Rouen, Nantes, Bordeaux (všechna cca 20 000 obyvatel), Toulouse, Montpellier, Marseille či Orleans (15-20 000 obyvatel). Morová epidemie z roku 1586 pomáhá odhadnout demografické složení obyvatelstva: celkem 4069 obětí patřilo k 703 nukleárním (rodiče + děti) rodinám, 84 vdovským rodinám a minimálně 161 rozšířeným domácnostem, z kterých si 52 mohlo dovolit služebnictvo (především ženy – 151 proti 61). Jiné demografické údaje známy nejsou, ale nejspíš se příliš nelišily od obvyklých (tj. třetina až polovina dětí a mládeže). Míra gramotnosti mohla odpovídat 20 %.


Mezi řemesly dominovala povolání textilní, ale poměrně vysoké bylo i zastoupení zemědělců. Za zmínku stojí ještě řezníci, u nichž nešlo ani tak o cech jako spíše o skupinku vzájemně spřízněných a propojených rodin. Zemědělskou půdu tvořily převážně vinice, a majoritními vlastníky byli obchodníci a notáři. Důležitý byl i obchod, zejména plavba po Isére a Rhôně. Fungovaly zde špitály (schopné zaopatřit 50-60 chudých; většina chudáků tak žila volně ve městě). Katolická církev zrovna procházela krizí vyvolanou jednak vlastním chováním a až následně reformací a nebyla nikterak aktivní. To nelze říci o „církevních“ bratrstvech, které měly zásadní společenskou úlohu. Šlo především o bratrstvo sv. Matouše (jakýsi elitní „klub“ pro obchodnickou smetánku; silně elitářské a proto s omezeným všeobecným vlivem), sv. Blažeje (fungovalo jako soukenický cech, a na dosti demokratických principech; sv. Blažej navíc byl patronem jak řemeslníků tak rolníků – ona známá pověra o délce zimy a svišti či zde spíše medvědovi) a pohřební bratrstvo sv. Ducha (operovalo se symbolikou smrti a zrození – významná symbolika nejen náboženská, ale i zemědělská – opět jednotící prvek!). Romans byl původně poměrně silně zasažen reformací, ale po Bartolomějské noci – měla svou místní obdobu, když soudce Antoine Guérin nechal udusit v kouři zajaté prominentní hugenoty uvězněné ve vězení – došlo k silné emigraci či konverzi (sám soudce byl původně protestant). Pochopitelně zde působila i „světská“ bratrstva a organizace. Nejvýznamnější bylo veselé bratrstvo Maugouvert (Špatné způsoby) organizující „mladé“ (18-38 let) muže bez ohledu na manželský stav a mající ve své kompetenci organizaci zábavy a věci lásky (členové vyznávali zhruba stejně Krista a Dionýsa/ Bakcha); neoficiálně sloužilo k výchově a dozoru nad „zlatou mládeží“ a bylo úzce spjato s vedením města (opat dříve či později – ono „později“ je v řádu několika málo let – BUDE konzulem). Operovalo s úctyhodným symbolickým arzenálem a mělo tudíž nezanedbatelný vliv na masy (= politickou moc). Další důležitou organizací bylo „opatství“ střelců z ručnic.


Daňové knihy osvětlují sociálně-politickou organizaci. Existovaly zde čtyři „politické“ skupiny, ze kterých se také vybíralo do městské rady. První skupinu tvořili rentiéři, královští úředníci, šlechtičtí poplatníci (minimum, ale existovali), lékaři, právníci, celkem šlo o 52 plátců. Do druhé skupiny patřili velcí kupci, na řemesla napojení překupníci, podílníci účastnící se plavby na Isére a Rhôně, chudší notáři nebo učitelé – 137 plátců včetně plátce absolutně největšího. Třetí skupinu představovali řemeslníci; nebyli zcela chudí a chovali se silně nezávisle na politice druhé skupiny – 637 plátců. Do čtvrté skupiny spadali rolníci; z celkem 478 hospodářů bylo 19 poněkud bohatších a zbytek byl skutečný proletariát (zemědělští dělníci, drobní sedláčci atd. – ale mohli by na tom být ještě hůř). Majetkové rozvrstvení vypadá následovně: 125 plátců platilo na dani přes 2,6 stříbrného a vlastnilo 40 % pozemkového majetku; mezi „horních 10 %“ patřilo 31 plátců z první, 39 z druhé, 38 ze třetí a 19 ze čtvrté skupiny. Ti všichni bez rozdílu povolání či víry patřili ke „straně pořádku“. Hranici chudoby lze vyjádřit sumou 0,8 stříbrného; méně platilo nejen 143 zemědělců a 106 řemeslníků, ale i 8 členů první skupiny a nějací příslušníci skupiny druhé. Mohlo zde tedy žít nějakých 1300-1500 chudáků; to není moc. Čísla obecně ukazují na menší míru nerovnosti, než bývalo obvyklé. Ale i tak patřilo do třetí a čtvrté skupiny 85,5% plátců a 65,5% romanských daní. Z cechů platili do městské pokladny nejvíce řezníci, a to celých 360 florénů (zlatých).


Titulárním pánem města byl korunní princ zastupovaný královským místodržitelem, ale faktickou moc měli čtyři konzulové (purkmistři) volení na jeden rok. Pocházeli po jednom z každé skupiny a měli na starosti vojenské otázky, výběr daní, uzavírání nájemních smluv, zásobování a dohled nad slavnostmi. Pomáhala jim „malá“ rada o 24 členech a „velká“ rada o 40 členech (opět po 6 respektive 10 zástupcích z každé skupiny); jejích členové ovšem nejsou voleni, nýbrž jmenováni. Kromě nich tu je ještě královský soudce, který je díky zvyklostem „nesesaditelný“ (platilo pravidlo, že co kdo začal, taky dodělá – a právní pře či jejich dozvuky se nezřídka skutečně vlekly, proto byl soudce „ve službě“ natrvalo a zprostit povinností ho mohla jedině smrt). Soudce Guérin byl kromě toho bohatý a výjimečně dobře se oženil.


Globální situace

Nacházíme se v druhé polovině 16. století v období jednak slabé královské moci (zanedlouho dojde ke střídání panovnických dynastií) a jednak náboženských válek, kdy před nedávnem proběhla Bartolomějská moc. Dauphiné leží v podhůří Alp, kde mají svou baštu hugenoti a jejich charismatický vůdce Lesdiguéres – po kraji se tedy potulují vojska, která zemi ehm ehm… „chrání“. Kraj zhruba do poloviny století zažíval když už ne konjunkturu tak alespoň prosperitu, s čímž je konec. Nadto tu panují dosti unikátní politicko-právní okolnosti. Dauphiné leží na hranicích platnosti starého římského („císařství“; berně „reálné“, odvíjející se od „reálného“ stavu pozemků; Languedoc, Provence) a zvykového („království“; berně „osobní“, přihlížející ke stavu plátce; severnější oblasti Francie) práva, přičemž ovšem převažuje druhé (ne všude – naneštěstí). V Dauphiné se scházejí generální stavy (36 duchovních, 270 šlechticů, 115 zástupců třetího stavu), ale jejich úloha je převážně jen ekonomická – schvalují daně. Pardon, „bezplatné jednorázové dary“, páč kraj je už od poloviny 14. století osvobozen od zdanění. A tyto „dary“ poskytuje výhradně třetí stav, jelikož šlechta a duchovenstvo jsou osvobozeny (dle zvyklostí) skutečně. Není se co divit, že se třetí stav dovolává „spravedlnosti“ – daně JSOU vysoké a ekonomika rozhodně nevzkvétá – a závistivě šilhá dále na jih do „císařství“, kde existují generální katastry a daně platí kmán i pán. Nutno podotknout, že ostří mířilo především na nově nobilitované, před nedávnem ještě neurozené „šlechtice“, kteří nejenomže ze svého (nešlechtického) majetku nic neplatili, ale ještě se zhusta chovali jako skutečné svině (taky je nenáviděli svorně všichni). Šlechta zas tak moc půdy nevlastnila (cca 40 %; před revolucí 1789 to bylo 30 %), ale svou bezbřehou arogancí a privilegii, která přenášela veškerou zátěž na třetí stav, vyvolávala proti sobě zuřivou nenávist (na okraj: v Anglii šlo dokonce o 80 %, ale tam také platili skutečně všichni a panoval relativní sociální smír bez revolucí).


Metody obrany třetího stavu byly dvě: daňová stávka (zvlášť účinná: za své peníze chceme spravedlivou protihodnotu; do bezedné díry je cpát nebudeme a když vy nás nechráníte, my vás nebudeme platit) a právníci. Z těch se rekrutovali i uznávaní vůdci jako byl Jean de Bourg, který sepsal dokonce dvě Knihy stížností (král dostal šílený nápad, aby mu lidé sepsali seznam panujících nedostatků) o 100 a 36 článcích. Tomu se podařilo sjednotit šlechtu (v odporu) i třetí stav (v podpoře) a jeho dílo mělo dalekosáhlý ohlas (rozhodně si nebral servítky a kritizoval každého, kdo si to zasloužil – hlavně státní správu). Mimo jiné uvedlo v život Ligu, spříseženectvo konfederačního typu, které vystoupilo na podporu či obranu de Bourgových ideálů. Jedním z úspěšných kroků byla systematická demilitarizace (vyhánění „ochranných“ žoldnéřských posádek a sebevyzbrojování) a zásahy proti loupežníkům (lapka jako berňák, vše nastejno). De Bourgovy rozumné požadavky narazily na zuřivý odpor šlechty – duchovenstvo bylo svolné k jednání – a nekompetentnost královny matky Marie Medicejské, která na rozdíl od kardinála Richelieu o půl století později nebyla schopna překročit stín svého stavovského původu. A ke všemu de Bourg na podzim 1579 umřel.


Rychle vykrystalizovaly dvě oblasti: katolická a umírněná montélimarská (problémy dělali hugenoti, bylo zde méně řemeslníků, v čele stál Jacques Colas zastávající vysoký politický úřad, vztahy elit a proletariátu byly příznivé, a především zde nebyl soudce Guérin) a radikální a prohugenotská romanská (problémem především soudce Guérin, městská oligarchie spjatá s katastrofálním hospodařením města a katolická soldateska).


Romans 1579: předehra

V Romansu sociální napětí rostlo dlouhodobě, a to jak z důvodů vnějších (rozvrat v kraji, chování šlechty, neúroda, problémy s berností mince, kometa…) tak vnitřních (soudce Guérin, astronomické dluhy města, zastaralá městská správa umožňující rozkrádání; protestní stávka řezníků, o masopustě 1577 konzul pobodaný vidlemi, popotahování některých budoucích radikálních vůdců…). Ovšem Ligy se nejprve aktivizovaly na venkově (angažovala se vesnická samospráva). V Romansu došlo na lámání chleba až o masopustě 1579, kdy se v rámci organizace zábavy sešli předáci z města i venkova a dohodli se na principech spolupráce. Do čela se dostal svobodný soukenický mistr Jean Serve, řečený pro své sportovní úspěchy Míčař. Šlo o muže politicky i vojensky obratného (dvakrát se oženil s dcerami z předních romanských rodin, jednu dobu dokonce byl opatem střelců, jednal s Lesdiguéresem, měl vliv nejen v Romansu, ale i na venkově a dokonce až v Grenoblu a ve Valence, a jako o uznávaném vůdci o něm mluví nejen Marie Medicejská, se kterou rovněž jednal, ale i Guérin), ovšem majetkově patřícího k nižší střední vrstvě. Záhy došlo ke konfrontaci s vedením města (na řádné „audienci“; probírány hlavně finanční otázky), a díky bezvýhradné podpoře nižších tříd i některých členů patriciátu došlo ke vzniku dvojvládí, byť se zástupci Ligy nedostali na nejvyšší městské posty. Královský místodržící i soudní dvůr na události zareagovali opatrně a mírně; mise od soudního dvora vedená Guérinem dopadla katastrofálně, u města byla ukázkově mírovými prostředky (posměšky, nadávky a výhrůžky) rozehnána prchající vojenská jednotka vedená královským levobočkem a pod Colasovým vedením došlo k zásahu proti dvěma zvlášť aktivním drancířům. Místodržící, který vedl vlastní vojenské operace, se pokusil něco vytřískat i politicky, ale po počátečních úspěších se nakonec vůbec nedostal domů, přišel o většinu vojenského materiálu a ještě měl na krku zemský sněm s velmi bojovně naladěným a politicky šikovně vedeným třetím stavem, návštěvu královny matky a Knihy stížností.


Na venkově došlo k radikalizaci (úspěchy povzbuzují; prozatím jen verbální agresivita vůči šlechtě – na vraždy a pálení sídel i urbářů se záznamy povinností sedláků dojde o něco později) a v Romansu bylo oficiální vedení města obviněno ze zpronevěry a vyzváno k navrácení ukradeného („Tito radní oddaní straně lidu by měli vymáhat platby od boháčů a dosáhnout tak splácení skandálních městských dluhů. Při představě splátek tedy měšťanstvu vstávaly vlasy na hlavě hrůzou“). Ligisté také ignorovali soudní aparát.


Masopust 1580

Masopust byl současně i oslavou dvojvládí. Proběhl tradiční vojenský průvod, ale nešlo o zastrašování (bez vojenské podpory hugenotů sebevražda – na Guérina ligisté nestačili sami ani politicky ani vojensky), Míčař se převlékl za medvěda (totemové zvíře masopustu i svatého Blažeje, ale také odkaz na švýcarské hugenoty) a v převleku se účastnil i jednání rady, probíhaly tradiční tance s meči, cepy, košťaty za zvuků rolniček a bubnů a v „oficiálním“ (smutečním/ pohřebním) rouchu bratrstva svatého Ducha (zemědělský rituál zajišťující plodnost a přechodový rituál, ale také „poctiví lidé mají být vyhnáni, zbiti a pohřbeni“). „Tance rolníků a řemeslníků v den svatého Blažeje mají folklorní ráz. Ale rychle se z nich stane politikum, neboť budou pokračovat i v dalším týdnu po oslavách světce.“ Dalším folklorním krokem byl vznik jednotlivých „království“ (reynage) dle městských čtvrtí nebo zájmových uskupení. Z nich nejvýznamnější byla reynage Kapouna (jinak též reynage de la fronda = království praku; jako fronda se bude později nazývat podle svého symbolu (svobody) i rozsáhlý šlechtický odboj proti absolutismu kardinála Richelieu), Kohouta (Orla podle jména „krále“) a Koroptve. První bylo baštou radikálních Ligistů a podporoval ho Míčař (králem nebyl), druhé patřilo čtvrti umírněných Ligistů a někdejších Míčařových druhů, a třetí organizoval soudce Guérin, sdružovalo ohroženou oligarchii a „králem“ se stal provaznický mistr Laroche, bývalý Míčařův přítel (byli si navzájem kmotry dětí), uznávaná figura řemeslnických kruhů a nyní spojenec oligarchů. Prozatím v souboji folklorních symbolů vedla Liga, ale patriciát i přes značný strach (mezi Ligisty se začaly objevovat ošklivá podezření ohledně úmyslu Koroptve – silný nenásilný nátlak) stále odporoval. Vstup krále Koroptve a symbolické předání vlády nad městem silně (úmyslně) připomínalo rituály spojené s královským úřadem, konkrétně vstup do města, ubytování vojska („Švýcaři“ tentokrát odkazovali k elitním královským oddílům verbovaným ve Švýcarsku) a audienci (mj. se králi Koroptvi přišli poklonit čtyři „Turci“ – sultán patřil k dalším spojencům francouzského krále). Samotná audience byla vyslovenou provokací: do země hojnosti vstoupí jen panstvo a na ostatní čeká šibenice. Do už se Guérinovi podařilo přetáhnout na svou stranu opatství střelců, dohodnout se s králem Kohoutem/Orlem na spolupráci a Larochovi opatřil gardu z mládeže organizované v Maugouvertu (sám Laroche udržoval s touhle organizací ty nejlepší vztahy). Odpovědí Ligy bylo procesí s oslem v čele: „Postavit osla do čela procesí „chudáků“ znamená urážlivě se vyjádřit o „mužnosti“ bohatých, předhodit jim, že nejsou pány ve svém domě a že jejich ženy by je mohly v tomto světě naruby nejen zmlátit, ale pak si to ještě namířit k novým manželům, sice chudobnějším, leč mužnějším. A nakonec jim ještě řadou dalších symbolů naznačit, že hodnostáře jako nejbližší soused zastoupil pohřební vyvolavač, který bude se škodolibým potěšením asistovat při jejich ukládání do hrobu“. Dohodu zpečetili oba králové dalším tradičním folklorním prvkem – závoděním o prsten. Přesto ovšem byl patriciát v defenzivě, protože prosté masy uměly zacházet se symbolikou lépe. Další pokračování bylo naplánováno na masopustní úterý, kdy Ligisté zcela jistě chtěli prezentovat masopustního panáka s Guérinovou podobou. V pondělní podvečer to ale nevydrželi s nervy členové Koroptve (prý ústřední roli hrály vyděšené a panikařící ženy; lidové vrstvy byly dosti misogynské a ženy se na masopustních taškařicích aktivně nepodílely) a předčasně spustili naplánovaný převrat. Skupina zahrnující oba „krále“ vyrazila k Míčařovu domu; Míčař viděl tváře přátel a nic zlého netuše vyšel ven, kde byl ihned zastřelen. Jiné skupiny zajistily další ligistické vůdce, pozabíjely nebo rozehnaly ligistické milice a zajištěním bran izolovaly Romans od venkovského okolí. Vláda Lig v Romansu skončila; tvrdé jádro venkovských Lig bylo o něco později zásahem početné francouzské armády a šlechtické soldatesky zničeno a hugenoti zahnáni zpět do hor.


Výsledky

Lidové povstání v Dauphiné skončilo a začal úřadovat tribunál. Včetně mrtvých z převratu mohlo zemřít 20-30 lidí. Ze tří nejvyšších vůdců Ligy – vše soukeníci - byl Jean Serve zavražděn, Guillaume Robert-Brunat mučen a popraven a Jacques Robin se vyhnul popravě jen útěkem. Celkem bylo 26 odsouzených; z toho jeden patřil do první skupiny (ve skutečnosti byl aktivní výhradně na venkově a ani nebyl romanským měšťanem), nikdo do druhé skupiny, sedm do čtvrté skupiny (jediná poprava – šlo o vykonavatele, nikoli vůdce) a 18 mezi řemeslníky. Pět odsouzených (tři tresty smrti, jedno vypovězení ze země) bylo soukeníky, dva (jeden trest smrti) řezníci, dva pekaři (oba popraveni), švec (vypovězen ze země), tesař, podkovář (jediný hugenot; popraven), šenkýř a pět blíže neurčených povolání. Na venkově bylo 14 odsouzených: jeden šlechtic, dva regenti venkovského majetku, dva písaři, notář, dva hostinští, mlynář, dva sedláci a „měšťan“. Vzpoury lze dle typologie roztřídit na Ibn Chaldúna (boj dvou či více rodinných klanů s rozsáhlou klientelou patřících k elitám; např. Montekové a Kapuleti) a Marxe (třídní boj). Romans je příkladem Marxe; to potvrzuje i socioekonomická příslušnost ligistických vůdců k nižší střední třídě (dle velikosti zdanění), sice ne chudáky, ale ani boháče. Jde o charakteristické zatřídění: chudina sama o sobě příliš aktivní není a nutně potřebuje vůdce. Ten může pocházet buď z intelektuálních kruhů (různí kněží) nebo z vrstev dost bohatých na to, aby si uvědomovaly své možnosti, ale příliš chudých na to, aby je mohly realizovat (typicky nižší střední třída, nižší šlechta nebo chudá vyšší šlechta).


Po potlačení nepokojů se také opět sjednotil třetí stav, a pokračoval skrze advokáty v zápase se šlechtou. Z té nakonec vyšel vítězně, a to za použití mírových prostředků; jediným problémem se paradoxně stala selská válka 1579-1580, kterou advokáti buď odmítali a zdůrazňovali zásluhy třetího stavu reprezentovaného soudcem Guérinem a jeho klikou, nebo poukazovali na nelidskost šlechty ve vztahu k vesničanům.


Úvod do celé série i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 06.03.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 0 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.15274786949158 secREMOTE_IP: 44.211.24.175