Loďstva mořských národů

„Nic nezvyšuje moc krále a úctu k jeho majestátu víc než velké válečné lodi s krásnou výzdobou, které je vidět na mořích.“
- Colbert, ministr Ludvíka XIV.
Napsal chrochta
Obsah článku:

Mezopotámie

Obyvatelé Mezopotámie byli překvapivě nadaní námořníci. První obojživelnou operaci provedli už ve 3. tis. př. n. l. Primárně se používali rákosové čluny (rákosí bylo dost - dřeva málo), a pokus s člunem Tigris ukázal jejich vhodnost k plavbě až do Indie a Afriky.
Úzký mezopotámský člun o délce 10 metrů uveze kromě čtyř veslařů i asi tunu nákladu. Díky charakteristice Perského zálivu se používal snad i k příbřežní plavbě. Koneckonců, nejspíš velmi podobné lodi (ale vyrobené z jednoho kmene) umožnili kolonizaci Kréty v pozdním 8. či raném 7. tisíciletí - dle odhadu bylo nutné přivézt nejméně 15 tun potravin, osiva a předmětů, a se skoro stejnými loděmi lovili rybáři v předkeramickém Ugaritu a širém moři velké žraloky a tuňáky.
Plachty jsou velice staré. Původně byly čtverhranné, napnuté mezi dvěma ráhny, nepohyblivě připevněnými na stožár. Nedalo se tedy plachtit proti větru (muselo se zakotvit a počkat na vhodnější vítr - s tím si dokázala poradit až latinská plachta) a tedy se plulo především podél pobřeží, a za pomoci vesel. Lodě se řídily kormidelním veslem na zádi. Na počátku historické doby mořeplavbě dominovalo město Byblos, jehož "bybloské lodi" dokázali přepravit i nemalá kvanta cedrového dřeva na stavbu pyramid.
Byblos následně v době bronzové nahradil Ugarit. Snad díky lepší konstrukci umožňující stavět větší lodě, snad díky odstranění spodního ráhna u plachty a jeho náhradou poutky se svislými lany vedoucími na záď lodi (lepší ovladatelnost plachty). Tehdejší lodě byly z cedrového dřeva, s trupem z planěk spojených na čep a drážku s nízkým kýlem či spíše přistávací lyží a palubním zábradlím z organického materiálu. Měla délku asi 15 metrů a nosnost asi 15 tun. V 1. tisíciletí dominovaly Středomoří fénické lodě, které vytvořily pravidelnou síť námořních tras. Tyto obchodní lodě měly stožár s košem, čtverhranné plachty a jako snad svého způsobu vlajky symboly koňských hlav (kůň byl často spojován s vodním živlem). Kromě toho nejpozději od 8. století existovaly i skutečné válečné lodě, s beranem na přídi, ochrannými štíty na bocích a dvěma řadami vesel nad sebou (vesla mohla pohánět i obchodní lodě). Materiálem ani konstrukčními prvky se příliš nelišily od lodí ugaritských: trup tvořily borovicové plaňky spojené na čep a drážku, ovšem spojené se žebry lany a měděnými hřeby, kýl byl dubový, nízký (spíše přistávací lyže).
Na pobřeží Perského zálivu se v příbřežní plavbě používaly i lodi z Eufratu a Tigridu. Většinou ale šlo o plavidla postavená z rákosových svazků silných 20-30 cm, převazovaných lany a impregnovaných asfaltem. Zřejmě muselo jít o lodi podobné egyptským člunům Ra. Pro svou barvu byly nazývány "černé lodi" a byly spojovány se zemí Magan. Roku 694 př.n.l. asyrský král Sinacherib nechal v Ninive na Tigridu postavit syrskými odborníky loďstvo, pak ho přetáhl na vhodném místě na Eufrat, dozbrojil a poslal provést překvapivý námořní výsadek do týlu babylonského krále.
Ale i ve Středomoří mají obojživelné operace dlouhou historii. Král Alalachu jménem Idrimí se po vyhoštění zmocnil někdy kolem roku 1470 př.n.l. svého města právě námořním výsadkem.
V Perském zálivu musel být snad ještě větší námořní provoz, protože se po celé jeho délce objevují stejné předměty, a jména zámořských zemí se objevují už v nejranějších textech. Snad tu existovala stejně kosmopolitní společnost jako ve Středomoří. V pozdějších dobách dokonce některá místa (Bahrajn) byla pod přímou nadvládou babylonských králů.

Egypt

Až do období nové říše neexistovaly specializované bojové lodě. Navíc univerzální lodě neměly žádné prostředky jak potopit protivníkovu loď, takže bylo nutné loď dobýt v boji muže proti muži. Lodě vyžadovaly dobrou koordinaci posádky, a proto se organizace lodi používala jako obecný organizační vzor i jinde. Základním vzorem egyptské lodi byl rákosový člun (papyru byl dostatek - dřeva ne), bez kýlu a s plochým dnem. Měl překvapivě dobré nautické vlastnosti - čluny Ra I (měl konstrukční chybu - chyba sebevědomého konstrukčního týmu) a Ra II bez problémů dopluly z Afriky do Ameriky. Kvůli drahotě dovozového dřeva se Egypťané naučili dřevem při stavbě lodí šetřit. Dřevěné lodě měly jeden stěžeň a rozebíratelnou palubu (používala se jen když loď delší dobu stála na jednom místě). Maximální rozměry lodí byly délka 29,4 m, šířka 7,8 metru, ponor 1,2 metru a výtlak okolo 90 tun. Plachta byla obdélníková (obdélník postavený na výšku!) s plochou 60-70 m2. Od nilské delty doplula taková loď do Sýrie za 4 dny. Postupně se zlepšovala konstrukce a přibyly koš na stěžni, nástavby na přídi a zádi a zvýšené boky chránící veslaře.
Na Nilu pluly nízké a široké nákladní lodě s délkou až 60 metrů a nosností až 500 tun. Velikost posádek byla různá, klidně i 200 a více mužů. Specializované válečné lodě s vyšší zádí a košem na stěžni existovaly až od Nové říše. Mořeplavba existovala už v předdynastické době. Zámořské lodě se stavěly ze dřeva dovozového i místního, a velké lodě byly královským monopolem (později poněkud narušovaným chrámy). Lodní organizace se už za Staré říše stala vzorem pro organizaci a řízení dalších profesních kategorií. Jsou doloženi lodivodi i lodní deníky.

Kréta

První skutečná námořní velmoc se specializovanými loděmi. Obchodní lodě měly i 3-4 stěžně, válečné lodě mohly útočit taranem. Dle odhadu má loď zobrazená na reliéfu z Théry délku 33,7 metrů a má 21 párů vesel. Námořní síla Kréty byla taková, že mínojská sídliště nepotřebovala opevnění.

Fénicie

Národ rozených obchodníků, kolonizoval větší část Středomoří. Lodě měly kýl a válečné lodi útočný beran. Veslaři už nebyli na palubě, ale vesla se prostrkávala otvory v bocích. Paluba byla normální a samozřejmou věcí a byla nerozebíratelná. Stěžeň byl jeden, s košem, relativně nízký a dal se sklápět. Loď původně pohánělo 20-30 párů vesel v jedné řadě, ale brzy se objevily dvě řady vesel. Boky fénických válečných lodí snad byly obity měděnými deskami. Fénická diéra měla délku 30 metrů, šířku asi 6 metrů, ponor okolo 2 metrů a výtlak snad až 300 tun.

Řecko

Na fénické dědictví navázali Řekové. Kolonizovali celé Středomoří a vytvořili z něj jednotný kulturní prostor. Nejstarší lodi byly dlouhé, štíhlé a bez paluby, s beranem těsně nad vodní hladinou. Měly černou barvu (smůla), přídě byly červené (minium), někdy se ale celé natírali na modro (neviditelnost). Měly jednu řadu vesel, stěžeň a na přídi místo pro velitele. Používaly se v období trojské války.
Nejstaršími válečnými loděmi klasického období byly monéry s jednou řadou vesel. Byly velice štíhlé, s poměrem délky k šířce asi 7 : 1 (mj. obdobný poměr měly na počátku 20. Století stavěné bitevní křižníky proslulé svou rychlostí). Dělily se podle celkového počtu vesel - většinou šlo o třicetiveslice (triakontoroi) s 15 páry vesel a padesátiveslice (pentékontoroi) s 25 páry vesel. Velitelem lodi byl nauarchos, prvním důstojníkem byl kormidelník (kybernétés), druhý důstojník (proreus) sloužil jako pozorovatel na přídi. Rytmus veslařů udržoval poddůstojník keleustes (hrou na flétnu nebo předzpěvováním). Diéry byly vlastní řeckou konstrukcí, ne plagiátem fénických lodí.
Nejrozšířenějšími loděmi se ale staly na přelomu 5/4. století př. n. l. vzniklé triéry. Měly plaňkování na sraz a zvýšenou příď i záď. Pod přední palubou byly zásoby vody a různé lodní potřeby, pod zadní kajuty důstojníků. Původně ještě neměly palubu po celé délce. Lodní můstek (poměrně dlouhý žebřík) byl na zádi. Lodě měly jeden, ve velice vzácných případech dva sklápěcí stěžně (druhý stěžeň stál na přídi a byl sklopen směrem k přídi) s jednou pravoúhlou plachtou převážně hnědé barvy (špatně viditelná; mohla být ale i purpurová nebo bílá). Loď řídila dvě kormidelní vesla na zádi. Dodnes není jisté, jak byly u víceřadých lodí rozesazeni veslaři - objevují se názory, že lodě měly jen jednu řadu vesel, která ovládalo víc veslařů (výsledek neúspěšného pokusu císaře Napoleona III.), čemuž ale odporují vyobrazení a terminologie. Velké lodi měly někdy ponořené části obity olověnými plechy. Pozice beranu vzhledem k vodní hladině se lišila dle regionů, stejně jako jeho délka (peloponéské lodě měly berany krátké, tupé a nad vodní hladinou, athénské dlouhé, tenké a pod vodní hladinou - tohle se neosvědčilo). Šlo o dřevěný trám okovaný kovem - šlo o jednu z nejcennějších částí lodi a proto bylo vynikající, že na vodě plaval. Kotvy opatřené signalizačními plováky byly na přídi a nakonec se vyvinuly do klasického "kotvovitého" tvaru.
Symboly jmen lodí (např. delfín u Delfína) byly namalovány na plachtě lodi, stejně jako někdy symboly mateřského přístavu (sova u Athén). V makedonském loďstvu měla barva plachet organizační úlohu (rozdělení dle flotil).
Triéry byly dlouhé 25-40 metrů, široké 4-6 metrů, ponor 0,9-1,5 metru, výtlak 60-200 tun. Rychlost lodi byla okolo 9 km/h (4,9 uzlu), při běžné plavbě 6-8 km/h (3-4,3 uzle). Posádku tvořilo 170 veslařů (z toho 62 thranitů obsluhujících horní řadu vesel, 54 zygitů pro střední řadu vesel a 54 thalamitů pro spodní řadu vesel), 12 námořníků a 12 těžkooděných epibatů se stanovištěm na přídi lodi. Velitelem lodi byl triérarchos, dále tu byl lodivod, próreus, keleustes (triéraules) a několik dozorců nad veslaři (dle jiných zdrojů ale byli veslaři svobodní občané - proč potom dozorci).
Pro boj byl mimořádně významný výcvik osádek - nutnost manévrovat - a proto se mu věnovala mimořádná péče. Hlavní útočnou technikou byl taran, ale v nevhodných podmínkách se kapitáni snažili polámat soupeři vesla nebo na loď zaútočit abordáží. Zásadně se bojovalo v pobřežních vodách, navíc na lodích byl neuvěřitelně stísněný prostor, a proto se muselo nejen spát, ale i vařit na břehu. Navíc stavební materiál nebyl nijak kvalitní a lodě se musely vytahovat na břeh, aby nehnily a vyschly (byly pak rychlejší). Loďstvo se v boji nedalo řídit, tam bojovala každá loď na vlastní pěst.
Na sklonku 4. století se objevily pentéry, nejpoužívanější plavidla helénistických států (jejich sláva skončila až bitvou u Aktia roku 31 př. n. l.). Opět není jasné uspořádání vesel: jedna teorie tvrdí, že šlo o třířadou loď, kde ovšem vesla horních dvou řad ovládali dva veslaři, druhá tvrdí, že šlo o jednořadé lodě, kde veslo ovládalo pět veslařů. Pentéra měla délku 40 metrů, šířku 7 metrů a posádku 300 veslařů a námořníků a 120 vojáků. Kromě pentér se prý vyskytovaly i oktéry (osmiřadovky), dekéry (desetiřadovky) a jako kuriozita třináctiřadovka, patnáctiřadovka a šestnáctiřadovka. Syrakuský vládce Hierón navíc prý postavil ohromnou nákladní loď Syrakusia pro dopravu mezi Syrakusami a Alexandrií - jelikož nemohla manévrovat v syrakuském přístavu, věnoval ji Ptolemaiovi. Měla mít délku 124 metrů, nosnost 4200 tun a posádku 600 mužů. Pentéry už měly úplnou palubu, na které stály plošiny s válečnými stroji.

Etruskové a Kartaginci

Etruskové byli vynikající námořníci, ale o jejich lodích se příliš neví. Měli specializovaná válečná plavidla, snad vycházející z fénických inspirací. Rozhodně v boji spoléhali spíše na taran než abordáž.
Etruskými spojenci byli Kartaginci, dědici námořní zdatnosti Féničanů, neboli další námořní a obchodní velmoc. Jejich lodě byly převzaty od Řeků - šlo o triéry a pentéry. Bohužel o nich víme ještě méně než o etruských lodích. Kromě velkých lodí se používaly i menší jedno- a dvouřadé lodě ke strážní a "koloniální" službě.

Římané

Po celou dobu trvání římského státu šlo o stát zaměřený na pozemní armádu a ne stát námořníků. Dlouhou dobu používali loďstva svých spojenců a vazalů nebo přinejlepším velké pramice. Pozemnímu boji také odpovídal velký podíl vojáků na palubě, technika abordáže a otočný padací můstek manus ferrata zvaný lidově corvus (havran; nepřispíval stabilitě lodí). Lodě byly relativně barevné - oblíbená byla modrá, bílá, zelená, žlutá a purpurová, zádě lodí se stále více zlatily. Také Římané používali vedle velkých víceřadých lodí jednořadé monéry (uniremis).
Zásadní změna nastala za bojů Oktaviána s Markem Antoniem. Oktavián musel vybudovat vlastní loďstvo, a využil k tomu lodě používané Liburny, národem námořníků a pirátů. Původně šlo o jednořadovky, ale velice štíhlé, s dobrými plavebními schopnostmi, vysokými boky a zejména konzolovitými výstupky na bocích, kde byli veslaři (mnohem lepší využití vesel), a oplachtěním - latinské trojúhelníkové plachty místo klasických obdélných. Liburny byly malé lodě: délka většinou do 30 metrů, šířka do 6 metrů a ponor do 2 metrů. Stěžeň vysoký 10 metrů nesl koš. Větší lodí byly biremy, dvojřadovky. Často měly dva stěžně (hlavní před polovinou délky lodi a menší na přídi), a měly mnohem bohatší oplachtění. Příď byla věžovitě zvýšená (navis turrita) a opatřená dobývacím beranem k ničení boků a nástaveb (nešlo o standardní vybavení).
Na přelomu letopočtu se také podstatně vylepšilo plaňkování (pořád na sraz, ale lepší spojování). Liburnu posléze nahradila dokonalejší monéra, používaná především na pobřeží Atlantiku. Měla uzavřený trup, postrádala kloun a přední vaz se ostře stáčel dovnitř lodi - vznikla ostrá příď, doplněná integrální nástavbou s bojovými stroji. Monéra měla délku 30-40 metrů, šířku 5-7 metrů, ponor 1,2-1,6 metru, 40-60 vesel ovládaných 2-3 veslaři, dva stejně vysoké (20 metrů) stěžně s koši.
V boji se využívaly i složité manévry jako například předstíraný útěk, nebo kruhová obrana (velice náchylná na vítr a proudy).

Byzantinci

Vycházeli z římského dědictví - monér, birém a liburn. Jejich syntézou vznikl drómon. Dělil se dle velikosti na několik odlišně pojmenovaných typů: největší byl drómon, menší pamfýloi, ještě menší uisakou (100-120 veslařů) a k průzkumu se používaly nejmenší lodě galéa. Nejstarší drómony neměly nástavby a pohánělo je 50-80 vesel ve dvou řadách se stejným počtem veslařů. Byly dlouhé 30 metrů a měly posádku 100-150 mužů. Nakonec vzrostla velikost až na osmdesátiveslice s dvěma veslaři u každého vesla ve třech řadách a 300 muži posádky. Původně jednostěžňové, později dvou až třístěžňové. Trub byl uzavřený a tvořil jedno těleso. Hlavní zbraní drómonu byl kloun, i když vybavení doplňovaly i válečné stroje (poprvé přímo součást konstrukce lodě) na vyvýšených plošinách na přídi, zádi a někdy i uprostřed lodě. Některé drómony byly vybaveny i vrhačem řeckého ohně nebo jiných zápalných látek (tekutý oheň).

Arabové, Indové, Číňané, Malajsijci, obyvatelé tichomořských ostrovů.

Bohužel nedostatek informací. Číňané asi znali závěsné kormidlo velmi dlouho - nejsou doklady o použití jiného kormidla.

Indiáni

Bartolomé Kolumbus: Mayská obchodní loď je velká jako galéra. Je z jediného kmene, se šířkou 8 stop, a uprostřed má přístřešek z palmových listů pro ženy, děti a náklad. Bylo na ní asi 25 lidí (V. I. Guljajev je považuje za námořníky a připočítává k nim ještě ženy a děti - tak by na lodi bylo nejméně 40 lidí). Loď byla naložena kupeckým zbožím: kakaovými boby, bavlněnými tkaninami, měděnými sekerami a rolničkami, pazourkovými noži, dřevěnými meči s obsidiánovými ostřími, kukuřicí atd.
Oviedo y Valdés: Aravakové nebo Karibové měli dlabané lodě pro 40-50 veslařů (válečníků) tak široké, že se do nich napříč vešel soudek.
Bernal Díaz del Castillo: "A viděli jsme deset velkých lodic, nazývaných pirogy, plných obyvatel tohoto města, kteří k nám spěchali s vesly i pod plachtami. Tyto pirogy vypadají jako koryta. Jsou hodně velké a vydlabané z jednoho mohutného stromu. Do mnoha z nich se vejde až 40 indiánů."
Juan Díaz: Mayská válečná flotila o 100 lodích a 3000 lidech.
Je důvodné podezření, že Mayové znali i lodní obšívku. Koneckonců, Aztékové takové lodě používali, stejně jako obyvatelé Portorika a Jamajky, a dodnes je používají indiáni na jezeře Atitlán v Guatemle. Obšívku tvořila plochá prkénka nebo rákosí, hustě pomazané smolou. Četné jsou zmínky i o plachetnicích. Plachta mohla být z bavlněné látky i rákosových rohoží. Všechny lodě měly malý ponor - velmi užitečná věc v oblasti hurikánů a útesů. Stopy po mayských obchodnících se našly na Kubě i ostrovech Nizozemských Antil u břehů Venezuely.
Normanská loď
Používaná vikingy usazenými v Normandii, vycházela z vikingské konstrukce. V 11. století ještě nebyly obvyklé palubní nástavby. Vesla byla někdy jen na přídi a na zádi (uprostřed možná plošina na přepravu koní). Šlo o jednostěžník. Loď Viléma dobyvatele měla délku 24 m, ostatní jeho lodě měly délku 10-20 m; unesly 20-50 mužů a 8-14 koní.
Slovanské lodě
Vycházely ze skandinávských tradic (často označovány jako slovanské snekkery a skeidy). Slované byli obávanými piráty, napadajícími Skandinávii i anglické pobřeží.
Křižácké lodě
Používaly se ve Středomoří. Vycházely ze středomořské konstrukce, ale šlo o obdobu kog a hulků. Konstrukčně se příliš nelišily, ale vyvíjelo se u nich lépe plachtoví a působily na ně více kladené nároky. Největší z nich měly délku až 40 metrů a dokázaly převézt až 1000 osob.
< Národy starověku >
Severoněmecká Hanza
Napsal chrochta 18.01.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 19 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.26261305809021 secREMOTE_IP: 3.236.112.101