Sedlčanské hradiště
Jednolitost zelenobílého hávu zimního lesa jen tu a tam narušovaly malé osady, tvořené kousky drahocenné půdy. Lidé ji vyrvali divočině, aby se na ní mohli lopotit. Malá oplocená pole obklopená vždy jen několika zemnicemi, v lepším případě sruby. Jednou zde les ustoupí člověku a definitivně se vzdá, nyní to však byla příroda, která si diktovala podmínky.
Hradiště usazené na podlouhlém hřbetu vrchu, zakončeného dvěma homolemi vrcholů ukazovalo z dálky honosné zdi svých kamenných staveb. Kostely, dlouhé zdi opevněného dvora, sýpka, vše vyvedeno v jasně rudé barvě zapadajícího slunce, které dávalo dni sbohem nad obzorem. Za chvíli se zhoupne a celou krajinu pohltí noc. Až do dalšího svítání převezmou vládu nad osudy lidí běsové a duchové z hlubokých lesů, obklopujících mohutné hliněné valy.
Cesta vedoucí od severu se klikatila krajinou a pomalu stoupala k hradbě tyčící se do výšky šesti metrů. Její přímá linie byla narušena jen branou s ochozem. Ještě byla otevřená, ale nepotrvá dlouho a strážní ji na noc uzavřou.
Brána se pomalu halila to dlouhým stínů zimního podvečera. Chlad začínal zalézat pod nehty a do všech skulin a nedalo se před ním ukrýt. Strážný se ještě více zahalil do těžkého, zato však teplého pláště. Těšil se na teplou polévku, kterou ho každý večer vítala jeho žena. V postním období nebyla polévka kdoví co, neslušelo se však příliš dávat najevo, že nepatří k příznivcům nového boha. Vzpomněl si na svého bratrance, čerstvého konvertitu a uchechtl se. Tolik příkazů a zákazů a pro co? Je to stejné jako kdysi v Itálii, mnoho povyku pro nic.
To byly časy, pomyslel si. Obléhání Milána s královským vojskem. Císař Fridrich je tenkrát osobně ocenil. Tehdy poprvé uviděl kostely a katedrály, ale nikdy by si nepomyslel, že jejich vliv dosáhne až do jeho domova. Rudovousý císař byl už ale dávno mrtvý a s ním odešel i relativní klid, který provázel dobu jeho panování v těchto zapadlých končinách. Jen císařův statek pořád stál v poněmčeném Chebu. Když ho naposledy viděl, byl stále dobře udržovaný a působil poklidným dojmem, přestože se síla jeho zdí vyrovnala menší tvrzi. Stál tam uprostřed polností jako připomínka moci mrtvého císaře.
Odplivl si a přehodil si dlouhé kopí z jedné ruky do druhé. Myslet na minulost je příznakem stáří, napadlo ho a musel se zasmát sám sobě. Jasně že stáří, pomalu završoval šestou desítku zim. Při jeho dobrodružném životě to byl malý zázrak.
Na cestě před branou uslyšel dusot kopyt. Jezdec se přibližoval velmi rychle. Jel prakticky tryskem a koně nešetřil. Udělal krok, aby zastoupil koni cestu a opřel napřažené kopí o tvrdou zem. Nikdo se nechce zbytečně zabít pádem z koně. Navíc žádný pán neviděl rád poraněné koně ve své stáji.
Stál před branou a čekal, teprve v poslední chvíli mu došlo, že jezdec nezastaví. Uskočil a proklínal sám sebe. Ten cizák ho málem zabil, zatracený přivandrovalec. Znal ho a neměl tyhle správcovi lidi rád. Objevili se ve městě před několika měsíci a dělali si, co chtěli. Se správcovým požehnáním, nebo bez něj. Zdálo se že Merhart jejich výstřelky přehlíží. Nerespektovali téměř nic, snad jen kněze, co přišel s nimi a pak svého velitele Striglava. Právě proletěl bránou jako šílenec. Kéž by si srazil vaz, pomyslel si strážný a narovnal si plášť. Při rychlém pohybu mu sklouzl z ramene. Kéž by je všechny vzali noční běsové, jeho i jeho nohsledy. Uvědomil si, že se Striglav vrátil sám. Bez skupiny žoldnéřů, kteří ho obvykle doprovázeli a kteří s ním v poledne opouštěli hradiště. Výsledek dnešní výpravy nebude uspokojivý.