Středověká šlechta - Ronovci

Jak velké panství a jakou moc může šlechta mít nejlépe uvidíme na příkladu existujícího českého šlechtického rodu.
Napsal Argonantus
Přiznám, že mne výzva „popsat nějaký rod jako příklad“ k předchozí úvaze zasáhla velmi osobně; tohle je totiž přesně myšlenka, která mne kdysi dávno přitáhla ke středověku. Po prvních pár přednáškách o heraldice, vyslechnutých málem náhodou, jsem si řekl „prozkoumám vše o nositelích jednoho znamení“. Netušil jsem, co si tím zavařím; u prvního erbu se na mne vyvalila historie osmi staletí jedné ohromné rodiny, celkem asi 600 lidí a 300 historických objektů. Příběhy strhující a spletité jako dějiny Noldor v Prvním věku - a nebo spíš podstatně složitější a rozsáhlejší...
Takže se nořím do této studny ručně psaných poznámek a ústřední otázkou je, co vydestilovat jako skutečně podstatné. A srdce mi krvácí, když vím, co všechno vám musím zatajit.

I. Počátky rodu

Oficiální první postava rodu Ronovců je Smil Světlický, 1193-1216. Při tom data v této době obvykle neznamenají narození a úmrtí, ale spíše okamžik, kdy se zjevil v nějaké listině a kdy z nich naopak zmizel; bývají proto posunutá směrem k úmrtí. Orientaci v listinách komplikuje, že naše šlechta tehdy ještě neměla zafixované jméno. Pokud Smil vlastnil curii (hradiště, sídlo, jak chcete – viz Wothanburg) jménem Světlík či Světlici na Čáslavsku, během své kariéry získal úřad v Žitavě a postavil si vedle hrad Ronov, pak ho můžete hledat také klidně jako Smila z Ronova či Smila ze Žitavy. Jasno by zjednal erb se zkříženými ostrvemi, černými na zlaté, který tento Smil nosil; problém je v tom, že z 12. století se nám zprávy o erbech skoro nedochovaly.
Badateli naopak pomáhá oblíbený zvyk, že pokud někdo v rodině proslavil nějaké křestní jméno, pak jeho potomci ho užívali s oblibou i nadále, a to tak důsledně, že můžeme podle toho často hádat na rod, ze kterého pochází. Nepomůže to u jmen všeobecně rozšířených (zrovna Smil, nebo Jindřich/Hynek), ale pomůže to třeba u jmen Čeněk, Chval nebo Předboř, která se mimo Ronovce vyskytují velice málo. Dovoluje nám to totiž potvrdit mimořádnou zprávu tak řečeného Dalimila, že „v tom boji mezi najlepšími Chval bieše, ten na štítě ostrvu nosieše.“ Ta poznámka se váže ke slavné bitvě na Bojišti 1179 (ano, přesně té, co o ní jsou Zavřené dveře). Dalimil mívá o šlechtě mimořádně dobré informace, a o Ronovcích dvojnásob; navíc ho nečekaně podporuje mapa, kde lze najít přímo na dohled západně od Světlíku vesnici jménem Žlebské Chvalovice; o něco dál na západ, asi 11 km jižně od Čáslavi, jsou ještě Klucké Chvalovice. Předboře pak jmenuje listina, citovaná Palackým již k roku 1165, a Předbořice najdeme v regionu taky (dnes Černíny na Kutnohorsku). Takže můžeme opatrně usuzovat, že Předboř byl prvním zakladatelem rodu, Chval jeho významnějším následovníkem a Smil jejich další potomek, možná vnuk Předboře. Jednalo se o typickou kolonizační šlechtu té doby; měli ten erb, kus země na východ od držav krále a na tomto území nějaké vesnice.
Kolik, to je otázka. Zdá se, že hodně. Prostor byl vymezen velmi zhruba Železnými Horami na východě, knížecí Čáslaví na západě a Vilémovským klášterem na jihu, který tu stál dávno předtím, ale nijak úžasně neprosperoval. Šlo o prostor dost hustě osídlený a najdeme tu dnes vesnic okolo 50. Síť románských vesnic bývala dokonce ještě hustší, ale na druhou stranu byly podstatně menší. Připomínám, že tehdy nebyla města – i Čáslav byla jen starobylé hradiště. Pokud bychom uvažovali 100 lidí na vesnici (s průměrně 10-20 chalupami) bude mít tento prostor 5000 lidí. To je na tehdejší dobu solidní množství – pokud měly Čechy někde mezi 500.000 a milionem obyvatel, pak je to možná až procento celku. Jde tedy o významné panství.
Těmto krajně optimistickým předpokladům nahrává nečekaně vysoký počet románských kostelů. Zdeněk Smetánka popsal velmi barvitě románský brod, objevený na Doubravě jižně od Ronova mezi dvěma zaniklými vesnicemi; dnes tam stojí v krajině hned dva románské kostely, svatý Martin a svatý Kříž. To je situace dost výjimečná. Hned v Pařížově pak máme kostel další. Tady někde je krystalizační jádro, které bylo osidlováno a mýceno.
Klíčový objekt je Světlík/Světlice, hradiště na hřebeni Železných hor, o kterém těžko soudit, zda ho vyrobil nějaký slovanský kmen již dříve a Ronovci si ho opravili, a nebo si ho postavili nově sami. První variantě nahrává to, že šlo o pevnost netypicky velikou a že tu žádný románský kostel nestál (většinou byl součástí obytného komplexu jinak dřevěné pevnosti). Hradiště mělo za úkol ukrývat v době nebezpečí obyvatele, úrodu a jiné důležité věci; v době míru se tam asi nic moc úžasného nedělo, protože je to na kopci a kdo by se tam hnal... Dělba práce v tomto prostoru byla asi ještě dost mírná. Drtivá většina všech byli zemědělci; typicky chalupník, majitel jedné budovy a malého množství zvířat. Směna probíhala převážně naturální, na místních trzích (zřejmě u sídla pána, v našem případě zřejmě někde v okolí pozdějšího Ronova), nebo na významnějším královském trhu v Čáslavi. Řemeslníci obsluhovali převážně místní provoz (kováři, mlynáři, truhláři apod.) Lze předpokládat rozumně tak do 100 poloprofesionálních vojáků různé kvality, k tomu členové doposud nepočetné rodiny (jistá část z nich zřejmě zmizela v historickém zapomnění; hlavně ženy a děti, co brzy zemřely). Věc je komplikována tím, že je třeba si představit vývoj kolonizace v čase. Zakladatel rodu - snad Předboř – dostal vesnic podstatně méně; lze předpokládat, že hlavní částí území byl „nezajímavý“ les a k němu pár těch vesnic. Kostel ani jeden. Za Chvala se začala kolonizace rýsovat slibněji; a Smil udělal ohromnou kariéru díky tomu, že neopustil Přemysla I. ani v kritické době, kdy o trůn dočasně přišel, 1193-7 (jak vypráví opět Dalimilova kronika). Za něj už musela existovat hrazená pevnost, když se podle ní jmenoval, a lze předpokládat ty kostelíky.

II. Vzestup rodu

Není jasné, zda už Smil dostal za odměnu nějaká další území okolo; mnohem podstatnější je jeho druhé panství úplně jinde, v Horní Lužici, na dnešním trojmezí Čech, Německa a Polska, s beneficiárním úřadem v královské Žitavě. Tento úřad také drželi dva jeho synové Jindřich (1219-52) a Čeněk (1216-53). K tomu postavili Ronovci další pevnost jménem Ronneburg/Ronov, právě v tom trojmezí; zde mohli spravovat svá území i v době, když žádný úřad náhodou neměli.
Slibné začátky rodu ovšem naprosto zastínily úspěchy generace Smilových vnuků. Bylo jich celkem pět; založili pět hlavních větví ohromného rodu. Tři z těch větví byly velice významné a úspěšné; dvě z nich žily ve stínu. Doba Václava I. a Přemysla Otakara II. přála schopným a ambiciózním. K dobrému tónu patřilo vybudovat kamenný hrad s módním německým jménem jako centrum moci, armády a také úkryt pro rostoucí bohatství. Podařilo se to postupně všem pěti těmto potomkům; ale další osud větví rodu byl velice různý.
Zejména nás zajímá další osud původního rodového území Smila Světlického na Čáslavsku. Věci se značně pohnuly za Jindřichova syna Smila z Lichtenburka, 1234-69. Ukázalo se totiž, že území v prostoru mezi pozdější Kutnou Horou a nynějším Havlíčkovým Brodem je plné stříbra. Smil nejprve přestavěl pevnost Světlík na kolosální kamenný hrad Lichtenburg čili dnešní Lichnici (1251), který drželi potomci až do konce století a zejména po kterém se jmenuje celá větev až do Bílé Hory, kdy vymřela. Mezi typickými bergfritovými hrady té doby je Lichnice výjimka díky ohromným rozměrům, danými plochou původního hradiště (podobný vzácný případ je ještě Jindřichův Hradec). Rozmachu Smilova území nasvědčuje to, že sahalo až k dnešní Lipnici nad Sázavou, dalšímu obrovskému hradu, který založil zřejmě jeho syn Raimund, a k městu Smilův Brod (později Německý a dnes Havlíčkův), spolu s konkurenční královskou Jihlavou prvnímu hornickému městu u nás vůbec - a také jednomu z prvních panských. Hrady Žleby, Ronov nad Doubravou, Ronovec a Přibyslav vznikly také v době Smilových synů. Svědčí to také o tom, že Smil rozhodně neměl nouzi ani o poddané, ani o vojáky; lze počítat s trojnásobkem poddaných a ještě více než trojnásobkem vojáků proti dědečkovi; stříbrná ekonomika umožňovala ještě větší rozmach, než by odpovídalo ploše území. Asi nikoho nepřekvapí, že Smila najdeme jako účastníka kdejaké významné události té doby, a nakonec také jako spoluzakladatele kláštera ve Žďáru (s Bočkem z Kunštátu). Pozdější Lichtenburkové působili severněji, v okolí Kumburka a na Dyji, s hrady Bítovem, Vranovem a Cornštejnem.
Jiným vnukem Smila Světlického byl Jindřich (Hynek) z Dubé, 1249-76, který postavil hrad v dnešním městečku Dubé, oblasti do té doby pusté. Zda získal území on, nebo už jeho otec Čeněk, to není jasné – jisto ale je, že se velmi zmohl při odboji proti Braniborům. Celý malebný pískovcový kraj mezi dnešní Českou Lípou a Mělníkem byl kolonizován díky potomkům tohoto pána z Dubé; pokud bychom studovali podrobněji zejména činnost Jindřichova vnuka Hynka Berky z Dubé (1305-48), zjistili bychom, že postavil hned několik hradů, například Housku nebo Kokořín, držel dlouho Bezděz, byl správce Kladska a vybudoval velkou část rybničné soustavy u Holan. Tato větev Ronovců byla vůbec nejpočetnější a přežila i Bílou Horu. Chval z Lipé (1253-63) byl méně nápadný, i když i on postavil hrad, dodnes stojící v České Lípě; nicméně jeho vnuk byl Jindřich z Lipé (1296-1239), jeden z nejmocnějších šlechticů vůbec. Jeho bohatství se poněkud vymykalo chápání; vlastnil okolo deseti hradů, zorganizovaných tak, aby měl pohodlnou cestu z Prahy do Brna za svojí milenkou královnou Eliškou, které nechal postavit klášter Porta Coeli. Za něho byli Ronovci na vrcholu; během roku 1318 povstání rodu a jeho spojenců vedlo ke kapitulaci krále Jana Lucemburského a mírové dohodě, ze které měli Ronovci jen samý prospěch. Například kuriózní ustanovení, že úřad českého maršálka bude dědičný v rodě pánů z Lipé, což skutečně fungovalo až do Bílé Hory. V tom roce 1318 měli Ronovci jako celek již několik desítek žijících členů různého významu v pěti hlavních větvích, a lze počítat možná i s několika tisíci vojáky dohromady. Spolu se spřátelenými rodinami srovnatelné síly pak není divu, že král Jan Lucemburský měl mizivé šance. Pozdější páni z Lipé drželi celá staletí Moravský Krumlov.
Pro srovnání je zajímavý osud Čeňka z Frýdlantu (1250-78), také z generace vnuků Smila Světlického. Také on vybudoval kamenný hrad Frýdlant; nicméně mu ho Přemysl Otakar II. zkonfiskoval, podobně jako jiným pánům té doby. To v podstatě zlomilo vývoji této větve vaz. Čeněk zbudoval ještě jeden hrad, Klinštejn, nicméně ten byl mnohem chudší a větev sice pod jménem z Klinštejna a Křinečtí z Ronova fungovala až do roku 1892, ale nikdy už drastický majetkový rozdíl proti ostatním nedohnala. O podezřelých poměrech svědčí to, že není dochovaný žádný přesný rodokmen; máme třeba zprávu o šesti bratrech Klinštejnech k roku 1340 na Žandově, ale není jasné, co se s kterým přesně dělo. Žandov při tom byl přinejlepším tvrz a lze u něj počítat tak sotva s deseti dalšími vesnicemi. To by uživilo něco okolo 20 vojáků; a je otázka, jestli se to vůbec vyplatilo a Klinštejnové raději nebojovali vlastními silami.

III. Opatrná zobecnění

Jeden a ten samý rod nám tedy ukazuje, jak ohromný rozsah možností se může skrývat pod pojmem pán; vznešený titul může skrývat nositele, který na tom nebyl o moc lépe, než běžný svobodný zbrojnoš, a nebo naproti tomu osobu fakticky mocnější, než český král.
Stejně mlhavý pojem může být panský rod; může to být vznikající podnik někdy ve 12. století, skupina živořících zoufalců na nepodstatné tvrzi jako ti Klinštejnové na Žandově, a nebo kolosální síla desítek pánů se stovkami, někdy i tisíci vojáky s mnoha hrady, roztahanými od Vranova na Dyji až po Žitavu v Lužici.
Je jasné, že počet těch průměrných a méně úspěšných pánů vysoce převyšoval ty úspěšné a veleúspěšné. Kolik bylo u nás pánů, to neví asi nikdo přesně; ale existence 300 tribunových románských kostelů napovídá, že lze odhadovat 100 panských rodů v době vzniku, kdy některé rody měly kostelů víc a jiné kostely nebyly panské. Podobnému závěru nasvědčuje i počet pozdějších hradů, kterých jsou spíše desítky, než stovky; a řadu z nich mají na svědomí zbohatnuvší vladykové nebo husitské války. Mnoho panských rodů se ostatně na hrad nikdy nezmohlo, a zmizely někde mezi 12. a 13. stoletím.
Ke vzniku je také možno dodat, že hodně staré rodiny mívaly to původní sídlo blíže ke středu země ve středočeském kraji; zde jsou panství početná a hodně roztříštěná – typicky třeba okolí Kutné Hory nebo Posázaví. Na počátku 13. století pak přišly na řadu pusté kraje v podhůří, kam se buď úspěšné rody rozšířily, anebo vznikly dodatečně. Vznikají tu panství větší, kompaktnější, ale s řidším osídlením. Tyto dvě etapy odpovídají dvěma hlavním vlnám vzniku; první za Vladislava (1140-73) a druhá za Přemysla I. (1197-1230), při čemž v mezidobí 1173-97 měli vládci zřejmě většinou úplně jiné starosti, než rozdávat léna.
Vývoj rodin v systému představuje ukázku působení matematického random walk; velká většina jmen v průběhu mizí, a časem menšina z nich zcela ovládne scénu. Podobně se chovají ostatně i běžná moderní příjmení; v systému několik století starém (Řím, Čína) se notoricky opakuje jenom několik z nich. V další době se tedy počet panských rodů spíše mírně snižoval co do množství erbů; půda k rozdávání už králům nezbyla a povýšení vladyky na pána byla spíše výjimka - známý případ jsou páni z Velhartic nebo z Jenštejna. Naopak hodně rodů postupně vymřelo, aniž dosáhly něčeho světaborného - a dnes máme potíže určit jejich erb a sídlo. Ronovci jsou zrovna příkladem rodiny jako celek extrémně úspěšné; což samozřejmě nevylučuje existenci mnoha větví, plných zcela nepodstatných nositelů tohoto znamení.
Zbývá dodat, že pro české dějiny představuje zvláštní kapitolu Bílá Hora; nezávisle na ní totiž náhodou vymřela v té době celá série těch nejslavnějších šlechtických rodin - v našem příkladu páni z Lipé a Lichtenburkové; a to ještě posílil pobělohorský exil a konfiskace. Došlo tedy k obměně drastické části šlechty; pokud připočteme časté povyšování zbohatnuvších vladyckých rodů, pak více než poloviny. Změnil se i systém; nové cizí rody pochopitelně neodkládaly svoje cizí vysoké tituly, a tak se to tu začalo inflačně hemžit různými hrabaty a knížaty, jako všude jinde. V dnešní době je proto velká část šlechty cizího původu, pobělohorská (Coloredo – Mansfeldové), část vladyckých rodů, vzniklých někdy za husitů a po Bílé Hoře povýšených (Lobkovicové, Kinští), a jen zcela výjimečně jde o původní české panské rody (Šternberkové, Kounicové, Valdštejnové, Kolovratové).
Napsal Argonantus 25.11.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 28 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.29335188865662 secREMOTE_IP: 54.92.163.188