Zemědělství ve středověku
Dobývat obživu ze země jejím obděláváním nebyl vždy nejjistější způsob obživy. Sedláky ohrožovala divočina, bojující vojska jejich pánů a z toho mála, co získali z primitivních polí, ještě odváděli desátek. Přesto bylo zemědělství velkým krokem vpřed, tehdy však představovalo především velmi těžkou práci.
Většina sedláků byli svobodníci, nepodléhali žádnému pánu, jen knížeti, kterému odváděli desátek. To se postupem doby měnilo, na konci dvanáctého století však nebylo nevolníků mnoho. Sedláci, pokud se chtěli uživit, museli především svá drobná pole založit. Z počátku se využívaly úrodné břehy potoků a řek, později přišlo na řadu mýcení lesa. Na konci raného středověku patřilo tzv. „klučení“ - mýcení lesa k běžným činnostem. Půda se nejen rychle vyčerpávala, bylo nutné zajistit obživu stále většímu množství obyvatel.
Hospodařilo se trojpolním systémem, ne však tak, jak to bylo obvyklé později. Místo střídavého vysazování plodin se nechala vyčerpaná pole ladem i několik let, aby se na ně sedláci po vymýcení náletových dřevin mohli znovu vracet a sklízet úrodu. Orba se prováděla jen mělká, do hloubky cca 10 cm za pomoci rádla taženého buď dobytkem nebo koňmi. Koně se prosadili jako tažná zvířata až později s vynálezem chomoutu. Předtím se potah uvazoval zvířatům za rohy, což zvířeti znemožňovalo vyvinout dostatečnou sílu pro hlubší orbu. V potahu se používal především hovězí dobytek, zpravidla volové, kteří byli klidnější a silnější.
Pěstovaly se známé druhy obilí, především pšenice, oves a ječmen, výnos však byl nevalný, zpravidla 1 zaseté zrno dávalo 3 nová. Z těch bylo ještě potřeba oddělit zásobu pro setí v příštím roce. Sklizeň se prováděla srpy a obilí se spíše řezalo než kosilo. Kosy se používaly na trávu při výrobě sena na odpočívajících loukách. Mlácení obilí probíhalo pomocí holí, či cepů – zlomených holí, které se objevily později.
Chov hospodářských zvířat na našem území představoval především chov hovězího dobytka, dále pak koz, ovcí a ve velké míře také koní. Na maso se chovala prasata, byla však tehdy spíše podobná dnešním divočákům. Prasata se pásla v lesích, za poplatek knížeti, protože veškeré okolní lesy patřily šlechtě.
Způsob uchovávání potravin byl primitivní, kupodivu však velmi účinný. Obilí, ale i jiné potraviny, jako hrách, čočka, ovoce se skladovaly v jámách asi 2-3 metry hlubokých o průměru až 2 m. Jámy měly různé tvary, kužel, válec i složitější. Jáma se zcela naplnila obilím, to se upěchovalo a a jáma se zaházela. Bez přístupu vzduchu pak mohlo obilí vydržet čerstvé i několik let. Pro větší účinek se někdy jámy vypalovaly slámou, stěny se zpevňovaly proutím, apod. Skladování jiných druhů potravin patrně probíhalo za přístupu vzduchu, později se jámy umisťovaly ve sklepích apod.
Středověký jídelníček
Velmi důležitou součástí jídelníčku lidí žijících ve středověku byl med. Používal se jako sladidlo a dochucovadlo a k výrobě medoviny. Med vyráběli brtníci a to buď tak, že sbírali med od lesních včel – jeden úl/brť byl schopen poskytnout 45 kg medu za sezonu. Máme však potvrzeno z mnoha zdrojů, že chov včel byl již tehdy organizovaný a brtníci stavěli umělé úly. Z medu se odváděl desátek a tato strategická surovina patřila k těm velmi sledovaným. Kromě medu a medoviny se využíval vosk na svíčky a k impregnaci.
Pokud jde o jídelníček tehdejších lidí, skládal se především z různých obilných kaší, sýra a mléka, někdy i vajec. Masa bylo velmi málo, mastilo se sádlem nebo máslem, které se stloukalo z mléka v máselnicích. Maso bylo vůbec spíše sváteční záležitostí, dost často šlo jen o ryby, které byly považovány za přijatelné postní jídlo. Ve větší míře si masa mohla dopřávat jen šlechta, a to ještě ta bohatší. Zde se uplatňovalo především maso z divokých zvířat, vlastnoručně ulovených v rozlehlých lesích, při různých příležitostech se i porážel dobytek. Do jídelníčku šlechty patřily také ořechy a švestky, které se pěstovaly účelově, ostatní ovoce rostlo v lesích. V tehdejší době patřilo dobré jídlo k dobrým mravů i u duchovních. Zbytečná skromnost/lakota v jídle nepatřila k tehdejšímu bontonu. To později vedlo k výhradám vůči kněžstvu.