Durenský klášter

-1-

Slabě pršelo. Město bylo ponořeno do tmy, přesto byl odevšad slyšet smích a opilecký zpěv námořníků. V přístavní čtvrti není nikdy klid. Tři cestující, kteří zrovna přijeli ze severu, bloudili po klikatých uličkách pro ně neznámého města. "Musíme někam dál, Same, tady se nedá přespat, je tu moc velký hluk." "Hloupost," odpověděl malý človíček v černé kápi stářím prošedivělému muži. "Nesmíte se bát, pane. Naopak, je to tu vzrušující, že jo, Siowen?" Mladá pohledná dívka jen neznatelně přitakala. Nevypadala zrovna nadšeně, nechtělo se jí spát zrovna někde tady, mezi zdejší lůzou, ale nechtěla se po dlouhé a únavné cestě trmácet někam dál hlouběji do neznámého města. Trojice tedy vstoupila do nejbližšího hostince. Již z dálky bylo jasné, že uvnitř je velmi živo.
"Zazpívej něco pořádnýho ty kašpare," zařval mohutný barbar, který seděl skoro až u pódia, na hudebníka, kterého si hostinský najal pro pobavení hostů. "Tyhle odrhovačky si nech pro paničky, tímhle si tady nevyděláš ani na rohlík." Bard byl naprosto bezradný. Neuměl jiné skladby, byl zvyklý hrát staré, časem zapomenuté a znovu objevené legendy, neuměl žádnou hospodskou odrhovačku. Pak se otevřeli dveře a do hostince vstoupily tři postavy. "Co tady chceš dědku," obořil se barbar na Aewina. Ten ho však ignoroval a vedl celou skupinu k výčepu. "Říkám, kam si vedeš ty děti, starouši." Stále nic. Skupina dělala, jakoby byl barbar vzduch. Barbar, rozezlen tím, že mu skupinka nevěnovala vůbec žádnou pozornost, zvedl se ze židle a houpavým krokem se přibližoval k družině.
"Budete si přát pokoj, či snad něco k snědku," ihned se ozýval hostinský. Takto dobře vypadající skupinu lidí tu již dlouho neviděl. "Sakra Meltire sedni si a drž hubu. Omlouvám se za něj panstvo, je to zdejší samorost. Je nosič v místních docích. Nikdy nebyl jinde než tady v Albireu, neví jak to ve světě chodí. Ale ohánět se mečem, to umí, to se mu zasejc musí nechat. Tak co to bude?" "Prosím dva pokoje, jeden dvojlůžkový a jeden tady pro slečnu," odpověděl slušně Aewin. "Samozřejmě, samozřejmě, tady jsou klíče, pokoje pět a šest. Ať se vám u nás líbí."
Zatímco Aewin domlouval s hostinským pokoj, Meltir došel až ke skupině. Vzal malého Sama za límec a zalomcoval s ním. "Koukej uhnout skrčku, nebo uvidíš." Pak už pouze viděl, jak maličký hobit vymrštil neskutečnou rychlostí pravou nohu a zamířil mu s ní rovnou do slabin. Meltirovi se najednou zamotala hlava a padnul na zem.
Probral se. Viděl pouze strop nad sebou, odevšad se ozýval smích. Najednou se nad ním objevila malinká baculatá tvář. "Seš dobrej kamaráde? Pojď, pomůžu ti." Sam podal Meltirovi ruku a snažil se jej zvednout. Hostinský se smál, až se zajíkal. "Pojď sem, brachu, napij se tady kořalky." Meltir pomalu došel k výčepu a přihnul si z láhve. "Tak to se mi ještě nestalo. Pojď sem malej. Omlouvám se ti." Sam se pouze usmál a podal Meltirovi ruku. "Šéfe, dejte nám tady ke stolu dvě piva. A ty, barde, spusť. Pane, já potom přijdu nahoru, nechte odemčeno."
Bard dvakrát bouchnul do strun a potom začal zpívat. Krásná, tajemná melodie, smutná a hned zase veselá linula se krčmou. Vyprávěla o letech dávno minulých, o klášteru ukrytém kdesi v Zelanských vrších. Zpíval o pěti knězích, kteří klášter opatrovali. Kraj kolem byl úrodný, nepostižen žádnou živelnou pohromou. Všichni věděli, kde klášter stojí, přesto k jeho branám nikdo nedokázal bez pomoci knězů dorazit. Jen jednou za rok, na Den boha moudrosti, soudce Lamiuse, vypravila se výprava prostých lidí, vedena vždy jedním z knězů Lamiusových, do kopců na pouť ke klášteru. Zde se poté konala velká mše. Po ní opět odváděli knězi všechny věřící zpět k jejich domovům. Jednou se však u bran objevil muž. Zahalen pouze v hnědém rouše, u pasu meč, nikým nedoprovázen. Knězi žasli.
Náhle přestal bard zpívat, jenom melodie dál letěla vzduchem. Pomalu ji začal rozvíjet. Hudba se stávala neskutečně krásnou, zarývala se až do morku kostí, přesto si z ní nikdo nepamatoval ani poslední takt. Bard se jí naprosto oddal, naslouchal pouze melodii jeho loutny. V hudbě bylo slyšet vše. Ohromení, úžas knězů i zase radost neznámého nad objeveným klášterem. Vše znělo naprosto jasně, jednoduše a přitom vznešeně. Nikdo si nedovolil ani hláskem vyrušit hudebníka. Pak však přešel bard na úplně novou melodii a pokračoval ve zpěvu.
Mnichům bylo ihned jasné, že toto není obyčejný člověk. Věděli, že přišel ten pravý, sám vůdce, jak se pravilo ve věštbách Lamiusových. Přišel Asáman. Nejvyšší. Ihned se ve zdech kláštera ubytoval. Učil mnichy řádu světa, svou moudrostí převyšoval všechny. Přesto se dlouho nikdo o něm nedozvěděl. Mnichové a vlastně i on sám tajili jeho identitu, jeho osobu jako takovou. Dlouho však klid u Durenského kláštera nevydržel.
Skřeti Khara démona, nejobávanějšího tvora asterionského, postupovali dál a dál na sever. Každá tvrz, každý hrad padl pod nátlakem hord skřetů, kteří postupovali z jihu. Mniši se snažily kouzlo kláštera udržet, nepropustit jím skřetí oddíly. Ať se však snažili sebevíc, ochranná kouzla nevydržela. Khar o klášteru věděl. A věděl také, jak velká moc číhá v jeho zdech. Síla skřetích šamanů a Khara byla obrovská. Vždyť ani Lamius nebyl v mnohém nápomocen. Stalo se tak, že jednoho nešťastného dne stanul nad údolím řeky Duren několikasethlavý dav skřetů. Po obloze létali blesky, to sám Lamius bojoval s Kharem. Nepomohl však, nemohl se nechat pokořit. Nešlo to. Musel se stáhnout. Vojsko zaútočilo...
Pojednou z loutny vylétl zvuk zloby, hněvu, ale i naprosté bezmoci. Skřeti pustošily. Mnichy zajali a mučili až do jejich skonání. Bardovi se náhle začal hlas až zajíkat hněvem. Pokračoval však. Jeden unikl. Jako jediný dokázal uprchnout dál na sever. Asáman. Od té doby o něm nikdo neví. Snad jen, že muž podobného vzhledu vydával se pod jménem Arlek. Ale historie již je dávno zapomenuta, zapomenut je i Nejvyšší. Ruiny kláštera však stále musí někde v Zelanských vrších ležet a čekat, až přijdou noví majitelé.
Píseň pomalu končí, poslední tóny vnikají do mysli všem, kdo poslouchali. Hudba utichá. Bard pomalu klesá vyčerpáním na židli. Nikdo netleská, není slyšet žádný povyk. Ticho. Přeci jen však není prázdné, bezduché. "Ten tak najít, to by byla krása," ozývá se sotva šeptem Meltir. "Najdeme ho, uvidíš," odpovídá mu polohlasně Sam. "Teď pojďte spát." Všichni se zvedli, jenom bard sedí. Je naprosto vyčerpaný. Každý kolem něho prochází a do klobouku mu vhazuje mince.

-2-

"Nemáme čas, Same. Musím být v Athoru již za čtyři dny za svítání. A vůbec. Nebudu sebou tahat nějakého přístavního povaleče." "Ale pane," ozval se teď Sam, "pojeďme tam, na jih, pokusíme se ho najít. Moc vás prosím." Viděl, že je bezmocný. Jeho oči pomalu zabloudily k Siowen. Ta ihned pochopila. "Ale Same, moc dobře víš že to nejde. Vždyť Zelanské vrchy jsou ohromné, táhnou se mnoho set mil, jak chceš najít nějaké ruiny, časem zapomenuté. A kdoví, jestli si to celé ten potulný bard nevymyslel." "Hloupost," vykřikl Sam. "Nelhal, určitě nelhal, museli byste to slyšet. Krása, opravdová krása. Ale dobrá, pojeďme tedy do Athoru, pozeptám se u toho Arlese, u vašeho přítele pane. Říkal jste přeci, že je historikem. Mohl by o tom něco vědět. Ale dovolte mi, abych sebou vzal Meltira. Je to dobrý muž, s dobrým srdcem. Jenom je trochu nekultivovaný. Nebudete s ním mít žádné starosti ani výdaje. Vše zařídím. A vůbec, co když nás tady něco napadne. Nikdy nevíme. Tara je kraj divoký, za každým rohem něco číhá. A on je silný, opravdu." Bylo vidět, že na starého kouzelníka Sam zapůsobil. Dobrá tedy. Vezmeme ho sebou. Bude-li však s ním jeden problém, nebudeme se o něj více starat. A ať je připraven, dvě hodiny po poledni odjíždíme." To již však Sam skoro nepostřehl, byl již napůl ze dveří. Běžel tu ohromnou zprávu sdělit Meltirovi.
Meltir seděl u stolu, před ním stála orosená sklenice s pivem. Čekal. Byl netrpělivý. Chtělo se mu vyběhnout do poschodí a zeptat se, zda-li může. Neměl však odvahu. Najednou seběhl po schodech Sam a šel rovnou k Meltirovi. "Tak co? Můžu. Dal pán svolení. Tak sakra mluv, ty kluku baculatej." Sam se posadil, mávnul na hostinského. "Tak Meltire. Běž si sbalit. Ve dvě hodiny odjíždíme." Meltir vyskočil ze židle, popadl maličkého Sama a zatřásl s ním. Pak hodil na stůl stříbrňák za pivo a vyběhl z lokálu. Ve dveřích ještě uslyšel Sama. "A brzy se vrať, dojdeme koupit nějaké oblečení."
Tak velký trh ještě v životě neviděl. Snad jen jednou. To bylo však na Lendoru, v Rangaroke, tady na Taře podobné tržiště nezažil. Byl ve svém živlu. A s Meltirem věděl, že se neztratí. Meltir se zde narodil, znal to zde jako své boty. Byl tu ohromný ruch. Kupci se překřikovali, odněkud bylo slyšet skřeky dravců, to sokolník zavítal na místní trhy. Stánky se prohýbali pod tíhou ovoce, látek a jiného zboží. Konečně našli krejčího. "Uctivá poklona, vašnosto. Račte si přát?" Sam, teď oblečen do bohatě zdobeného oblečení, přistoupil blíže ke stánku. "Ano. Tady pro přítele bych si přál nějaký vhodný cestovní oblek." "Mohu nabídnout tento s tunikou, nebo radši nějaký klasický střih si pánové přejí?" Krejčí běhal z jedné strany stánku na druhý, ukazoval, přeměřoval, počítal. "Tady to trošičku povolíme. Samozřejmě, vše podle přání zákazníka. Kdy by si pro to mohli velectění pánové přijít?" Sam se dlouho nerozmýšlel. "Potřebuji to dneska v jednu hodinu. Nebojte, peníze mám." Krejčí v hlavě počítal, ihned však štěbetal dál. "Ano, ano, v jednu hodinu, cenu vyměřím poté. Na shledanou, pánové, nashledanou." Sam poté ještě koupil pořádný batoh, základní potraviny a tabák do své dýmky. V jednu si došli pro oblek, zaplatili a vydali se zpět do hostince.
Aewin již nedočkavě přešlapoval v krčmě, když se přiřítil Sam a za ním Meltir. "No to je dost. Dobrý den, Meltire, slyšel jsem, že budete cestovat s námi. Tak rychle, rychle, vyrazíme." Meltir rychle naházel věci do nového batohu a seznámil se se všemi ve skupině. Sama již znal, Aewina teď již trochu také. "Máte pěkné šaty. Sluší vám to. Jsem ráda, že vás poznávám. Jmenuji se Siowen." "Děkuji, děkuji madam," blekotal Meltir. Nevěděl co říci. Být pochválen od tak okouzlující dámy, to bylo pro něj dříve nemyslitelně. Však také díky péči Sama značně prokoukl. Umytý, oholený, na sobě nový oblek. "Zůstaneme radši u slečny, Meltire. Ale říkejte mi Siowen, ano?" Aewin se vrátil od výčepu, kde hostinskému zaplatil účet. "Vidím, že se již známe, tak tedy můžeme vyrazit. Pojďme."

-3-

Na palouk se pomalu snášel stín. Uprostřed seděli v kruhu čtyři postavy. "Same, jdi na dříví do lesa. Dneska tady přespíme. A Meltir ti pomůže." Oba muži se beze slov zvedli o zmizeli hned za prvními stromy. "Nevidím to dobře, Aewine, bude pršet. Měli bychom se radši ukrýt pod koruny stromů. Bude to i tak bezpečnější." Starý kouzelník se tvářil velmi zasmušile. "Vím to, Siowen. Ale nejsme z cukru. Do lesa se však schováme. Radši. Nikdy nevíš, kdo v noci po cestě pojede, nehodlám hned první noc tady v Dálavách vyvolávat nějaké spory. A vůbec. Bojím se, že už o nás vědí. Co potom, až nás najdou. Dolphin říkal, že v Rangaroke to již zjistily. A do Athoru je ještě dva dny cesty." Pak hovor ustal. Z lesa byl slyšet zpěv ptáků, červánky na obloze zbarvily zem rudou barvou. Nic nerušilo zdánlivě klidnou atmosféru letního večera. Jenom zdálky byl slyšet hlas obou mužů, jak kácejí suchou břízku v lese. Aewin by byl nejradši, kdyby je vůbec neslyšel. Nechtěl. Nemohl jim však říci, že jsou v ohrožení. A co ten Meltir? Snad není od nich. Od těch hrubiánů z Almendoru. Snad není. Alespoň Dolphin to tak říkal. A Sam. Je to až moc velký mluvka. Tomu také nesmí nic povědět. Jeho myšlenky přerušil až příchod obou mužů z lesa.
"Někdo tam byl, někdo nás sleduje," mluvil šeptem ke zbytku družiny Sam. "Meltir je viděl. Jsou dva, jeden takovej hromotluk, toho druhýho jsem moc neviděl." Aewinovi se svraštělo obočí. Moc dobře věděl o koho jde. Amirský tetragon si najde každého.Nechtěl však nic prozradit. Vlastně ani nemohl. Vždyť jen představa toho, co se může stát, je hrůzná. "Sbalte si věci, tady již dále zůstat nemůžeme. Zkusíme dorazit k Malým loukám, snad se tam ukryjeme na nějakém statku." Aewin mluvil téměř šeptem, přesto mu rozuměli každé slovo. Kromě Aewina však pouze Siowen znala celou pravdu.
Bez hlesnutí všichni rychle vstali a začali věci rovnat do svých batohů. Za pár minut byli připraveni k odchodu. Siowen ještě zalila ohniště vodou ze svého vaku, zahladila stopy po táboření a rychle se vydala vysokou trávou napříč paloukem za ostatními.
"Tak Balture, hlavní je ten dědek. Víš co říkal šéf. Hlavně toho dědka. Vostatní nic neví. A rychle, nedaleko jsou stavení, tam se nemůžeme vůbec ukázat." Oba byli menšího vzrůstu, vyhrnuté rukávy pláště však jasně ukazovali, že nejsou žádné trasořitky. Ten, který byl oděn v plášti s kápí a jenž byl nazýván Baltur, si ještě poupravil kuš na svých zádech a do pláště vsunul dvě dýky. Pak oba téměř neslyšně vyrazily za družinou.
"A proč jim vlastně utíkáme?," zeptal se najednou Meltir. "Dyť sou jenom dva, namlátíme těm mrňousům hnedle a v poklidu pokračujeme ne?." Aewin se pouze pousmál. "Nehodnoť Meltire soupeře pouze podle postavy, někdy se i slabý dokáže zakousnout pořádně..." Jeho myšlenku přehlušil výkřik. Aewin se chytil za krk a padnul na zem.
"Do hajzlu, co se to děje?" Meltir vůbec nevěděl co se stalo. Siowen však bylo již všechno jasné. "Meltire, vezmi ho! Poběžte pod stromy. Hlavně rychle. Nečum Same, radši si vyndej kuš." Sam na toto pobídnutí zareagoval s neskutečnou hbitostí. Náhle měl kuš v ruce a připravoval první šipku. Meltir přehodil starce přes rameno a utíkal, seč mu síly stačily. Ani se neohlížel, nevnímal ani déšť, který se náhle spustil. Krev se mu vsakovala do nových šatů, to však vůbec nevnímal. Běžel asi minutu, než doběhl k prvním stromům lesa. Tady položil Aewina do křoví a sám si rychle vlezl za strom.
Neviděl nic. Stromy mu zakrývali pohled na palouk, odkud slyšel pouze zvuky souboje. Nevěděl však, kde přátelé jsou. "Meltire" ozvalo se téměř neslyšně z koruny stromů. "Tak sakra Meltire," křikl na barbar teď již silněji Sam. "Tady jsem. Nahoře. Utekli. Hlídej Pána. Siowen se o sebe dokáže postarat."
Za chvilku přiběhla. Přes rameno měla krvavý šrám, stejný, ale mnohem větší ji zdobil záda. Meltira si však vůbec nevšímala. Svou pozornost upřela na Aewina. Ležel v nízkém porostu lesa, v krku dírku po malé šipce, kterou stále sršela krev. "Je pozdě," vzlykla.
Zatímco Meltir kopal v cípu palouku malý hrob pro Aewina, seděla na kameni a snažila se rozdělat oheň. Přes slzy téměř neviděla, přesto se jí to povedlo zanedlouho. Teď už jen nehybně seděla a koukala, jak první plameny olizují bukové dřevo. Nevěděla co dál. Musí jim to však říci. Již nemůže dál čekat. Sam to snad pochopí, ale co Meltir? Do celé situace je vtažen pouze náhodou, Aewin byl rozhodnut se mu v Athoru ztratit. Teď však je již další částí děje, bohužel nikterak bezpečného.
Za pár minut přišel Sam z lesa. Byl podivně zamyšlen, spíše smutný ze smrti přítele a vůdce družiny. V ruce nesl primitivně svázaný kříž z březového dřeva, který spolu s Meltirem přidělal na Aewinův hrob.
"Zůstaneme tady," ozvala se do naprostého ticha lesa Siowen. "Pojďte k ohni. Připravíme místo ke spánku." Oba muži ještě naposledy upravily hrob a přisedli si k Siowen. Ta mezitím vyndala z batohu jehněčí maso, které koupila v Albireu, a začala ho opékat na rožni.
"Musím vám něco prozradit. Aewin vás nechtěl zbytečně strašit, teď již však není nic, co bych měla před vámi skrývat. Nevím jestli je to pouhá náhodu nebo osud, ale Aewin o tom vašem vysněném kostele ví, tedy spíš věděl. Dokonce víc, než znáte z té balady. Na Lendoru sehnal mapu toho kostela, teď tedy poměrně přesně víme, kde stojí. Je to však místo, po kterém touží všichni. Vládci z Almendoru, Orlí poutníci, vlastně i Khar. Proto se stala ta dnešní nešťastná událost. Byli to agenti Almendoru. Sledují nás již z Rangaroke. Teď však zaútočily."
Zatímco Meltir nevěděl o čem je řeč, Samovi začalo svítat. "Tak proto ty obavy o Meltira. Aewin se bál, aby nebyl od nich. Proč ale nevzali tu mapu?" "Přesně tak Same. Je vidět, že jsi velice bystrý. Mapu vzali. Tedy spíše si to myslí. Mají nesprávnou, zavede je o pár set mil jinam. To však nejspíš brzo zjistí, to už však budeme v Athoru. Tu správnou mám u sebe díky Aewinově prozíravosti já. Věděl, že po něm půjdou." "Ale co teď?" zapojil se do rozhovoru i Meltir. "Co budeme dělat, bez Aewina?" "Musíme se dostat k Argonovi, snad nám poradí.
- převzato z CzechDnD reloaded -
Napsal Veritas 06.08.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13877105712891 secREMOTE_IP: 54.162.105.6