Bouře

Ze severu se valila hustá, těžká mračna, která věštila sněhovou bouři. Ledový vítr hnal po zmrzlé půdě čerstvý poprašek sněhu, který napadl před pár hodinami. V soutěsce, jejíž kamenné stěny se vypínaly vysoko k potemnělé obloze, se nebylo kam ukrýt a vítr bičoval svými náhlými poryvy krajinu i všechny nešťastníky, kteří měli tu smůlu, že byli právě dole..
Akira Kamatsu, štíhlá elfí dívka, zahalená do hustých vlčích kožešin a těžkého koženého pláště, se jen těžce probíjela proti narůstající síle větru. Drobné krystalky zmrzlého sněhu, které začaly padat z oblohy, ji šlehaly do obličeje. S tichým zaklením shodila na zem velký balík rychle mrznoucích medvědích kožešin. Byly jen narychlo stažené a nevyčiněné, proto na nich začaly zamrzat zbytky tkání a získávaly neforemný tvar. U rtů se jí objevil obláček páry. Pot, který se jí řinul z čela, rychle zamrzal, takže měla během chvíle ojínělé vlasy.
"U všech padlých andělů," ulevila si a odplivla si. "Bohy zapomenutá krajina a hnusný počasí." Přetáhla si přes hlavu kapuci, aby zamezila ostrému větru, ženoucímu drobné krystalky ledu, ji oslepovat. Zhluboka vydechla. Cesta v tomhle počasí se zdála nekonečná. Vzdálenost, kterou v pěkném počasí překoná během pár hodin, se plahočí již více než šest. A noc se blíží. S nocí bude ještě větší chlad. Sklonila se a nadhodila těžký balík na ramena. Hlasitě zasténala pod jeho váhou. Pak se předklonila a vydala se pozvolna dál.
Vítr zesílil a z nebe začalo hustě chumelit. Těžké zmrzlé vločky, hnané běsnícím větrem, nutily Akiru jen mhouřit oči. Ztrácela orientaci, ale stále se držela na stezce vedoucí k Mithaliru. Pláštěm jí cloumal vichr a občas se pod jeho nárazem zakymácela. Téměř nehýbala obličejem, protože měla svaly ztuhlé chladem. Do hradu je to ještě alespoň hodinu až dvě. V tomhle počasí to nemůže zvládnout. Chtěla zaklít nahlas, ale ztuhlá brada ji zradila. Zaklela v duchu. Ošklivě.
Rozhodla se téměř okamžitě, shodila balík kožešin a sešla ze stezky. Čerstvý sníh ji sahal do poloviny lýtek a kromě větru se tak musela prodírat i sněhovou peřinou. Probíjela se však nezadržitelně vpřed k tmavému masívu, který se tyčil za sněhovou clonou. Věděla, že okolní skály jsou protkány skalními výklenky a jeskyněmi. Tam musí přečkat ledovou bouři. A noc. Po nekonečně dlouhé době dorazila k černé stěně, pokryté navátým sněhem a vyčerpaně se o ni opřela. Vyrazila doprava a cestou klopýtala mezi kameny. Jestli nenajde co nejdřív úkryt, zmrzne. Cítila, jak jí z těla uniká i ten zbytek tepla, co si ještě uchovávala. Zariskovala a zavřela na chvíli oči. Její mysl se zklidnila a tělem se začalo šířit teplo, jak přesouvala zbývající energii z různých částí do potřebnějších míst. Téměř okamžitě začalo její tělo přetvářet cukry a tuky na zdroje tepla. V tomto stavu však nemohla vydržet dlouho, neboť ji tento proces vyčerpával. Rozešla se do bílé tmy.
Energie, kterou získala, již dávno vyprchala. Klopýtala běsnícím živlem. Netušila kam. Již dávno to netušila. Sníh jí sahal po kolena a každý krok byl jakoby táhla olověné závaží. Krok. Krok. V předklonu se téměř plazila dál. Každý kousek těla volal po tom, aby si mohla lehnout a spát. Spánek je příjemný, je při něm nádherné teplo, avšak věděla, co by ji čekalo. Vydanou napospas živlům. Šla dál. Do bílého pekla.

Náhle se vše zhroutilo a Akira padala. V pudu sebezáchovy reflexivně zatnula zmrzlé ruce do ledové krusty ukryté pod nánosem čerstvého sněhu. Ostré hrany prorazily kožešinové rukavice a rozřezaly jí dlaň. Zatnula zuby a vydržela. Chvíli balancovala nad temnotou, visíc za krvácející ruku. Pak se led utrhl pod váhou jejího těla a ona padala dál.
Se žuchnutím dopadla na hromadu sněhu, který před sebou strhla a na tvář jí dopadla menší vrstva ledu a sněhu, padající za ní. Přestože dopadla do měkkého, síla dopadu ji vyrazila dech. V oblasti hrudi ji silně píchlo, až zkřivila tvář bolestí. Drobný odštěpek kosti, který uvízl v plíci po předchozím zranění, se ozval s naléhavou silou. Zalapala po dechu a snažila se nadechnout. Po chvíli se jí podařilo zklidnit bolest v hrudi a vdechnout čerstvý vzduch. Zatřepala hlavou, aby vyhnala zvonění z uší a otevřela bolestí sevřené oči.
Nezraněnou rukou si setřela sníh z obličeje a podívala se nahoru. Z velké trhliny, vysoké několik sáhů, padaly vločky sněhu. U všech bohů, spadla do ledové trhliny. Rychle se rozhlédla. Mrkáním se snažila dostat mrznoucí sníh z očí. Kolem panovala temnota a jen vzdálené dunění sněhové bouře rušilo podivný klid. Zuby si stáhla rukavici a prokřehlými prsty nahmatala váček u pasu. S námahou ho rozvázala a vyklepala jeho obsah na rukavici. Chvíli si dýchala na zmrzlé prsty, než do nich dostala trochu citu. Pak začala ohmatávat drobné předměty, které vysypala. Nakonec našla, co hledala, a přes krk si přetáhla kožený řemínek s kouskem křišťálu. Dýchla na něj a zašeptala. Kolem kamene se rozlila měkká bílá záře a osvětlila okolí. Akira rychle schovala zbytek předmětů do váčku a pověsila ho na pásek. Pak si navlékla promrzlé rukavice a rozhlédla se. Vedle ní ležel její luk, měl přetrženou tětivu a nalomené lučiště. Oprava ji bude stát hodně peněz. Pokud se odtud vůbec dostane.
Kolem ní se tyčily téměř kolmé stěny trhliny. Zaklela a pomalu vstala. Adrenalin z pádu ji krátkodobě nabudil a hodlala toho využít. Téměř nevnímala bolest v rozřezané dlani. Opatrně obcházela stěny a hledala, kudy by mohla vylézt nahoru, avšak trhlina náhle končila. Kdyby byla plná síly a nezraněná, pokusila by se vylézt i po téměř kolmé stěně a věděla, že by to dokázala, ale v tomhle stavu. Polkla a zachvátil ji osten paniky. Ihned ho potlačila a vydala se na druhou stranu ledové pasti.
Trhlina se začala zužovat, až se spojila v kamennou stěnu. Akira se obezřetně rozhlédla. Něco se jí nezdálo. Podívala se na hromadu starého listí, které sem během podzimu nafoukal vítr. Sklonila se a zdravou rukou v něm začala hrabat s nadějí, že se ji podaří vyhrabat dostatečně velkou díru, aby se do ní ukryla před vlezlým chladem a zahřála se. Po chvilce se zarazila. Drobné kameny a listí se uvolněně začalo sypat do úzké mezery ve skále. Rychle tam začala hrnout i zbývající a odhalovat mezeru. Prostrčila dovnitř hlavu a zářící krystal. Dole pod ní se rozkládala přírodní jeskyně.
Pokud se jí podaří dostat dovnitř a nalézt nějaké další listí nebo dokonce větve a staré kosti, mohla by si udělat oheň. Ta představa jí zalila tělo novým žárem. Zkusila se protlačit úzkým otvorem, ale zjistila, že je příliš úzký. Zhluboka se nadechla. Rozhodnutí bylo jasné, ale mohlo být také smrtelné.
"Čest domu Kamatsu," vydechla odhodlaně, rozepnula si plášť a položila ho vedle sebe. Pak ze sebe rychle stáhla kožešinový kabátec a položila ho na plášť. Do těla se jí zakousl mráz jako čelisti tisíců drobných šelem. Stěží udržela třes na únosné míře. Otvorem procpala svůj batoh a hodila za ním nepotřebný luk. Na lano navázala plášť a kožešiny a druhý konec hodila do temného otvoru. Pak se zhluboka nadechla a zastavila chvění mrznoucího těla. Dlouze vydechla a spustila nohy do otvoru. Přes kožené oblečení cítila, jak jí ostrý kámen drásá a rozdírá tělo, ale sunula se dál. Na okamžik se zasekla hrudí. Snad poprvé proklela svá plná ňadra. Vtáhla hruď ještě více do těla a zároveň zabrala rukama a zatlačila. Namáhané tělo zavzdorovalo a náhlý tlak na hrudní kost natlačil plíci na úlomek kosti. Vykřikla by bolestí, ale nemohla. Vše se ponořilo do rudé. Nakonec tlak povolil a elfka se svezla dolů. Chvíli zůstala bez pohybu ležet na tvrdé skále a vydechovala. Chlad zde nebyl tak strašný jako nahoře, přesto se však třásla zimou. Zatáhla za provaz a stáhla k sobě oblečení, které nechala na druhé straně otvoru. To k ní se žuchnutím dopadlo v záplavě suchých listů. Ve chvatu se oblékla. Husté vlčí kožešiny byly promrzlé a jen těžko se navlékaly.

Zvedla své věci a vydala se na průzkum. Bílá záře přejížděla přes členité výklenky a výčnělky jeskyně. Krystalky minerálů v prastarých krápnících se leskly v jemné záři svítícího kamene. Hra světla a stínu působila děsuplným a přitom úchvatným dojmem. Akira si dýchla do dlaní a opatrně kráčela dál chodbou. Teplota zde, v útrobách země byla mnohem přijatelnější a kromě kapek vody, které vydávaly tichý zvuk, když dopadly na zem a dechu drobné elfky nic nerušilo posvátné ticho.
Jak kráčela tichým jeskynním komplexem a bouře běsnící někde nad ní byla tak vzdálená, začala na ni doléhat únava a vyčerpání. Už ovládla třes těla a dokonce si sundala rukavice. Když stahovala rukavici z poraněné ruky bolestí zasyčela. Podívala se na ránu a zjistila, že je hluboká. Ledový příkrov byl jako dýka a její váha, ač byla drobné postavy, a gravitace udělaly své. Prstem odchlípla roztřepené okraje zranění a znovu sykla. Z rány se vyřinula krev a skápla na zem. Mohla by si zastavit krvácení a ránu zahojit pomocí léčivé energie, avšak věděla, že by ji to ještě víc vyčerpalo, proto vytáhla v batohu pruh látky, který s sebou nosila jako obvaz a omotala si ránu. Až si odpočine, použije reiky a ránu zatáhne.
Nakonec se rozhodla, že dál nepůjde, dokud si neodpočine. Našla si malý výklenek a nacpala do něj svůj batoh. Děkovala bohům i démonům, že měla dost sebeovládání a v bílé bouři neodhodila těžký batoh, aby si odlehčila. Rozmotala deku, která byla provlhlá a promrzlá, ale alespoň trochu izolovala od chladné skály. Stočila se na ni do klubíčka, aby udržela co nejvíce tepla a zabalila se do pláště. Z vaku vytáhla pruh pečeného medvědího masa a začala ho žvýkat. Bylo ještě částečně zmrzlé, ale aspoň ji dodá energii. Zašeptala nějaké slovo a záře pohasla. Je potřeba šetřit magickou silou.
Kolem ní se rozprostírala neproniknutelná tma. Ležela choulená a dýchala si do náruče horký vzduch, aby se udržela v teple. Tělo pomalu začal zaplavovat slastný pocit spánku. Celým tělem se jí rozlévalo teplo. Pomalu se nořila do hlubin spánku. Ticho bylo rušeno jen slabým pleskáním kapek a absence světla ten zvuk ještě zesilovala. Kapkání se postupně měnilo v příjemný rytmus. Pak se k němu přidaly jemné tóny loutny… …vychutnávala si tichou melodii se zavřenýma očima. Milovala, když hrál. Když jeho prsty tančily po strunách a rozechvívaly je a přetvářely jednotlivé tóny do nádherné melodie. Stála opřená o dveře a oddávala se harmonii zvuku. Pak tóny dozněly a ona otevřela oči. Díval se na ni a jeho tvář se rozšířila do úsměvu. Odložil loutnu a vstal. Několika rychlými kroky došel po měkkém koberci až k ní a objal ji. Dlouze ji políbil a jeho vousy ji zalechtaly na tváři. Opětovala jeho polibek.
"Ahoj," zašeptal mezi polibky a jeho ruce bloudily po jejích zádech. Spojila své ruce za jeho krkem a stoupla si na špičky, aby byla výš.
"Ahoj Tengi," usmála se a zkousla si spodní ret. "Kde je Shar?" Kývl vedle k pokoji a pak ji políbil na špičku nosu. Sevřel ji mezi rty a dotkl se ho špičkou jazyka. Byl studený.
"Hmmm,"přitiskla se blíž k němu a podívala se ke krbu. Začal pomalu ustupovat a stále ve spojení ji vedl s sebou. Mihotající se plameny hořícího krbu běhaly po jejich tělech. ucítila hřejivé teplo ohně.
Sklonil tvář k jejímu krku a dlouze nasál. Přivřel oči. Tahle vůně ho vždy dokázala přitahovat a poznal by ji mezi všemi. Jemná vůně jasmínu smíšená s vůní její zlatavé kůže. Ruce mu sjely po jejích bocích až na drobný zadeček a sevřely ho. Dlouze vydechla a ostře nasála vzduch. Spokojeně přivřela oči.
Opět svými rty vyhledal její a spojil je v pevném svazku. Svůj jazyk vyslal do hadí svatyně bojovat vyrovnaný boj se zlatým strážcem. Sevřela mu prsty vlasy na zátylku a oddávala se jeho touze. Své touze.
Byl v Říši již několik dní, ale stále se nemohla nabažit jeho přítomnosti. Měsíce odloučení si začaly vybírat svou daň a ona teď toužila po jediném. Milovat se s ním.
Prsty mu začala rozepínat přezky kazajky. Její chladné ruce vklouzly pod ní a Teng se pod tím dotekem vzepnul. Byl to chladný dotek a přitom tak žhavý. Přejela mu po kůži až na záda a v počínající vášni, která ji začala pohlcovat mu zatnula nehty do zad. Začal ji rozvazovat blůzu. Rychle, vášnivě a nedočkavě. Poslední tkanice již téměř trhal. Pod jemnou usní cítil její dmoucí se ňadra a pomalu i jeho zachvacovala touha.
Vytočila se a rychle ho zatlačila do dřeveného sedátka pokrytého vlčí kožešinou. předklonila se k němu a trhnutím rozhalila jeho kazajku. Její rty a zoubky se dotkly kůže na jeho krku a pomalu postupovaly níž. Zlatý hádek si chvíli hrál s jeho bradavkami a pak je zkousla zoubky. Zavzdychal a zabořil jí ruce do copánků. Její prsty nedočkavě nahmataly přezku pásku a trhnutím ji rozepnuly. Sklonila se a zoubky uchopila tkanici jeho poklopce. Tahem ji začala vyvlékat. Propnul se pod jejím dotekem a dech se mu zrychlil.

Akiřiny ruce vystoupaly po jeho těle až na hruď a pak s nehty zatnutými do kůže pokračovaly dolů, nechávaje po sobě rudé pruhy na jeho světlé kůži. Zaklesla je za okraj jeho kalhot a pomalým tahem je začala přetahovat přes jeho boky. Lehce se nadzvedl, aby ji to umožnil. Oči se jí rozšířily vzrušením a touhou, když zahlédla, že je připraven. Zkousla si ret a stáhla mu boty a odhodila je. Pak mu začala přetahovat kalhoty přes stehna a lehce se předklonila. Dotkla se ho lehce jazykem a políbila. Sevřel ruce na opěradlech a prohnul se. Kalhoty nechala sklouznout k zemi.

Sklonila hlavu do jeho klína a odejmula ho rty barvy horských malin. Zaklonil hlavu a zavzdychal. I pro něj bylo odloučení náročné. Než se mu zcela zatemnila mysl rozkoší, uchopil ji za vlasy a pomalu odtáhl. Bylo to těžké rozhodnutí. Vstal a zvedl ji. Vášnivě ji políbil a začal ji tlačit ke stolku u krbu.

Opřel ji o desku stolu a strhl z ní blůzu. Prohla se touhou, když pevně sevřel její ňadra v dlaních a sklonil se k nim. Nahmatal rty její bradavky a vsál je do sebe. Jazykem je přitlačil na zuby a zmáčkl. Zasténala.

Pozvedl ji a posadil na okraj stolu. Rukou smetla sklenice a hrnky, které se s řinčením roztříštily. Nadzvedla se, když ji začal stahovat kalhoty. Odhodil je daleko za sebe. Zatlačil ji dlaněmi do lehu a jeho rty opustily její ňadra a začal klesat níž. Zaklonila hlavu a hlasitě vzdychala. Její hruď se zdvíhala v divokém rytmu. Pevně sevřela okraj stolu, když jeho horký dech dorazil k jejímu klínu. Ztuhla v očekávání. Pak se prohnula, když se jí dotkl. Zavlnila boky proti jeho jazyku a rtům a prsty drtila dřevo. Trvalo to nekonečně dlouho a přitom tak krátce.

Odklonil se a postavil. Oči mu zářily nekontrolovatelnou vášní a setkaly se s jejím zakaleným pohledem. Přistoupil k ní a jejich vášní zmítaná těla se začaly pozvolna spojovat. Odejmula ho nohama kolem boků a poddala se jeho rytmu. Byly jako dvě vlny setkávajíc se v bouři a narážející na sebe. Jeho ruce drtily Akiřiny ňadra a zuby se zakousl do jejího krku a ramene. Intenzita se zvýšila a pomalu se začínala propadat. Najednou zpomalil. Zoufale otevřela oči, když cítila, že ji uniká. Než se zmohla na odpor byl pryč. Pak ji jeho ruce, v tuto chvíli překvapivě silné, uchopily a otočily.

Sklouzla nohama na zem a nechala se opřít bříškem o desku stolu. Ve chvíli, kdy ji drsně uchopil za copánky a zvrátil hlavu dozadu se opět spojili. Nemohla se téměř pohnout a bylo jí to jedno. Ne, nebylo ji to jedno. Byla zahlcena rozkoší a vášní. Cítila každý dotyk. Ztratila pojem o čase. Byla jen ona a on. Pohlceni touhou, utopeni ve vášni, drceni rozkoší. Byli jedno tělo. Svět explodoval. Ozvalo se zavytí… …otevřela oči a navzdory chladu byla zpocená. Uvědomila si, že stehny svírá své ruce. Polkla. Sen. Vzpomínka. Nádherná. Opět se ozvalo zavytí a odrazilo se od stěn.

"U všech bohů," zaklela Akira a posadila se. Ostrá bolest ji na okamžik ochromila. Ve tmě zapomněla, že leží ve výklenku a narazila hlavou do stropu. Ucítila lepkavé teplo na čele. Zatraceně, rozbila si hlavu.

Zašeptala a kolem se rozlila bílá záře. Seskočila z výklenku a začala si ve spěchu balit věci. Jeskyní se opět rozlehlo vytí následované temným vrčením. Vlci. No, alespoň získá nějaké kůže a nevrátí se s prázdnou. Slabě se usmála.

Začala kráčet kroutící se chodbou. Minula několik menších odboček, ale tušila, že hlavní štola ji vyvede ven. Bělavá záře krystalu se začala mísit s přirozeným světlem, přicházejícím zepředu. Ucítila čerstvý vzduch a oddechla si. Nadhodila si batoh a ostře vyrazila. Před ní se objevil otvor ozářený denním světlem. Zahlédla část modré oblohy. Po noční bouři panoval nádherný den. Zrychlila krok. Začala šeptat slovo, aby zhasla krystal.

Otvor zakryl černý stín. Přivřela oči a hned je rozšířila. U padlých andělů.

Před ní se tyčil obrovský černý vlk. Větší než běžné šelmy. Dokonce větší než diví vlci či vrrci. V kohoutku byl téměř tak velký jako grizzly. Ne…určitě byl stejně velký. Temně zavrčel.

Akira chytla luk a sáhla do toulce s šípy. Pak zbledla. Lučiště luku bylo nalomené a tětiva zplihle vlála. Na čele ji vyrazil ledový pot. Šelma zavrčela a vycenila mordu. V bělostném přísvitu se jí zaleskly zažloutlé tesáky. Chvíli se s elfkou pozorovaly. Pak se šelma lehce nahrbila. Okamžik před tím než se odrazila a skočila, rozběhla se černovlasá elfka zpět chodbou.

Na místo kde stála dunivě dopadlo velké tělo a se vzteklým zavrčením vyrazilo za prchající obětí. Těžké kožešinové boty tepaly skalnatou podlahu jeskyně. Trénované nohy drobné elfky se kmitaly v rychlém tempu. Přeskočila kámen a v plné rychlosti vybrala zatáčku. Prsty nahmatala řemeny batohu a odhodila ho. S tichým plesknutím dopadl ke stěně chodby. Zlověstně smrtící dopady čtyř velkých tlap a škrábání drápů po kameni, když šelma vybírala zatáčku daly Akiře znamení, že se jí bestie drží.

Kdyby byla Akira v pořádku, plně odpočinutá, neměla by problém zvířeti uniknout, avšak ani spánek ji nedodal veškerou energii, kterou cestou ztratila. Na okamžik se otočila a hodila po černém stínu za sebou nepotřebný luk, aniž by zpomalila běh. Šelmu však dokázal kus dřeva jen ztěží zpomalit. Akira v plném běhu proskočila mezi dvěma stalagnáty. Vyběhla na menší převis, který před pár minutami míjela při cestě ven a skočila dolů na druhé straně. Dopadla do podřepu a jen lehce se opřela rukou o podlahu. Okamžitě vystartovala a svaly se napnuly. Koutkem oka zahlédla velký stín a zaregistrovala dopad těla za sebou.

Běžela dál a hruď se jí dmula. Se syčivým nádechem ucítila slabé bodnutí v hrudi. Ne! To ne! Opět ji zachvátil lehkých náznak paniky, když si uvědomila, že její plíce, namáhané během mohou kdykoliv narazit na úlomek kosti a bolest ji paralyzuje natolik, že bude snadnou obětí. Snažila se zklidnit dech, ale nedostatek kyslíku a zběsilý běh si vyžádaly svoji daň.

Nezpomalila a namířila do části jeskyně, která byla hustě pokryta krápníky. Komíhající se bílý krystal na její hrudi měnil svým pohybem tvary krápníků a stíny se míhaly jako v podivném děsivém stínovém tanci. Aniž by zpomalila klesla na bok a využila své rychlosti a přetočila se na záda. Setrvačností podjela pod několika krápníky visícími až téměř k podlaze. Špička jednoho z nich ji roztrhla kožešinový kabát a podřela na rameni. Sykla, ale to již byla na druhé straně. Překulila se přes bok a rozběhla se, doufajíc, že přírodní mříže rozlícenou šelmu zastaví.

Náraz a zvuk droleného kamene a vzteklé zavrčení ji dalo jasně najevo, že bestie se nezastaví. Utřela si pot, který jí stékal do očí a přeskakovala další a další kameny. Nohy dusaly půdu, ale cítila, že začíná zpomalovat. Již spotřebovala téměř všechnu energii co měla. navíc nepoznávala místo, kterým běžela. Někde musela špatně zahnout. Dovolila si přepych a pootočila hlavu. Zahlédla žlutě žhnoucí oči černé stvůry a vyceněné tesáky. Sliny stříkající z mordy. Otočila se zpět a jen o pár coulů minula hlavou velký krápník visící ze stropu. K ďasu.

Najednou se zarazila a zůstala stát. Byla na převisu a pod ní bylo několik sáhů hloubky. Chtěla se otočit a najít jinou cestu, když pohledem zaregistrovala černý stín. Reflexivně se sklonila, aby se vyhnula přímému útoku, ale drtivému nárazu nemohla zabránit. Obrovské černé tělo dopadlo přímo na ni a srazilo ji k zemi. Šelma však v plné rychlosti nedokázala zastavit a sklouzla o kousek za Akiru. Ta, ač ochromena silou úderu se překulila bokem a vyskočila na nohy. Šelma však nebyla neohrabaná a nehodlala o svou oběť přijít. Přetočila se na nohy a velkým skokem skočila k východu z této pasti a se zavrčením se přikrčila sledujíc drobnou elfku. Opět se sledovaly.

Akira hmátla za sebe a chtěla strhnout své rukavice s bleskovým kouzlem. Se zaklením zjistila, že zůstaly zavěšené na popruhu batohu, který teď ležel daleko od ní v chodbě. Přikrčila se a sundala si plášť z ramen. Omotala si ho kolem zraněné ruky, kterou stejně nemohla plnohodnotně využít. Přimhouřila své mandlové oči a olízla si rty.

"Tak co, čubko?" zasyčela Akira a zklidnila dech. "Chceš okusit jak chutná Kamatsu?" Vlk neodpověděl, jen se přihrbeně přibližoval, jakoby si se svou obětí hrál. Kroužil kolem ní v půlkruhu a snažil se ji zatlačit ke stěně. Elfka opatrně našlapovala ve stejném rytmu jako šelma a doufala, že ji klidným pohybem ukolébá a podaří se jí kolem ní proběhnout. Když už si myslela, že se to povede, vyrazila černá bestie vpřed.

Síla úderu odhodila Akiru dozadu a jen díky svým reflexům a létům tréninku se jí podařilo zvednou ruku v obranném gestu a vyhnout se hlavnímu útoku. Kolem pláštěm obaleného předloktí se děsivým stiskem sevřely čelisti, které mířily na její odhalený krk. Akira zakřičela bolestí, když s ní začala vzteklá šelma smýkat po stěně. Volnou rukou začala bít vlka do čenichu a do očí, avšak síla, kterou šelma vyvíjela jí dávala jasně najevo, že má navrch.

Cítila, jak ji přes látku pronikají tesáky až do kůže. Prsty udeřila bestii do oka a vlk zavyl a povolil sevření. Pak okamžitě znovu zaútočil. Kopla dopředu nohou a zasáhla ho do čumáku. Šelma zatřepala hlavou a Akira se odkulila bokem. V tu chvíli ji chytil vlk za hruď. Sevřel ji za husté kožešiny a špičky tesáků ji lehce škrábly na kůži. Začal s ní třepat a pohazovat. Ucítila jak se jí prokletý úlomek kosti zabodl do plíce. Zakřičela a ústa se jí začala plnit krví. Bestie pohodila hlavou a odhodila téměř bezvládné tělo bokem.

Pád na tvrdou skálu způsobil, že se kůstka oddělila od plíce a přestala Akiru bodat. Ta se postavila na všechny čtyři a vyplivla krev. Pak zahlédla pohyb. Bohové!

Ucítila náraz a setrvačnost úderu a váha obřího vlka je posunul o kus dál. Najednou začala padat. Ruce se odejmuly kolem vlčí kožešiny a zakousla se do měkkého čumáku. Horká krev ji zalila obličej a odporný puch z vlčí mordy ji málem připravil o vědomí. Najednou další náraz a dlouhé táhlé zavytí. Pak už jen chroptění. Tma.

Otevřela oči a nadechla se. Cítila zápach vlhké kožešiny i krve. Zamrkala. Bílý krystal vydával už jen slabé světlo. Musela tady ležet hodiny. Odkulila se z těla a opatrně si ho prohlédla. Z mohutného černého těla trčely tři stalagmity, pokryté zčernalou krví. Bestie nedýchala. Byla mrtvá. Akira si uvědomila, že ji krápníky minuly jen o vlas. Mohla tu ležet s bestií, dokud by jejich kosti nenašel nějaký šílenec, který by sem zabloudil. Odplivla si a rozhlédla se. Ještě se musí dostat nahoru na útes.

Trvalo jí asi hodinu, než se vyškrábala na útes. Vědomí, že pokud spadne špatně a bude tu pak umírat propíchnutá jako černý vlk ji dodávalo sílu k soustředění. Nakonec se téměř k smrti vyčerpaná skulila přes okraj převisu a dlouze vydechovala. Krystal už téměř nesvítil. Musela vyrazit hned, pokud nechtěla tápat po tmě. Jestli dorazí v pořádku, udělá co chtěla udělat už dlouho. Dá Tengovi druhé a poslední spojení s jejím světem, které ji ještě zbývalo. K ďasu. Hodlá žít!

Obezřetně vyrazila a chladnou zdechlinu nechala ve tmě za sebou.




Nikdy nečekala, že bude ráda, když uvidí tu smradlavou díru zvanou Mithalir i s těmi křupany a vidláky. Ale teď to pro ni byl jeden z nejhezčích pohledů. Nadhodila si batoh a pevně uchopila poškozený luk. Narovnala se, jak jen to v jejím vyčerpání šlo a nasadila přezíravý výraz. Snad ji vydrží, než se zhroutí doma vyčerpáním.


























Napsal Merlin 03.01.2009
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 15 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.23370099067688 secREMOTE_IP: 54.198.113.51