Amulet klanu hrdlořezů

První z plánované série povídek z poněkud drsného fantasy světa pohybujícího se na hraně upadlé civilizace a krvelačné divočiny.
Napsal sirien

Dopadla tvrdě. Přímo na sedlovou střechu dalšího domu v řadě, o jedno patro níž. Nebylo to tak vysoko… jenže síly v jejím sotva sedmnáctiletém těle byly na pokraji úplného vyčerpání. Podjela jí noha, náraz do hrudníku jí napůl vyrazil dech a ona sklouzla dolů, zachytila se metr před okrajem, převalila se na záda ke zdi domu, ze kterého seskočila. Zaslechla jejich kroky. Teď už si nemyslela, že to byl tak dobrý nápad.


Z protější střechy ji sledoval mladý muž, na pohled mu nemohlo být více než pětadvacet let. Měl na sobě šedý plášť se shozenou kapucí, světle hnědé vlasy lehoučce povlávající v chladném večerním vánku mu padaly do tváře. Byl přikrčený za okenním výklenkem a noční štvanici pozoroval téměř od samého začátku.
Večer si zašel do hospody U oběšence, kdysi tam byl často, ale v poslední době tam moc nechodil, přesto jej hostinský poznal…


…otevřel dveře a vrazila do něj menší postava v světle šedém plášti. Málem. Na poslední chvíli hbitě couvla, proskočila kolem něj a zmizela za roh. Otočil se zpátky a vstoupil. Bylo tu hnusně jako vždycky, ale pro některé lidi a příležitosti to prostě bylo to jediné pravé prostředí. Vzduch zakouřený spíše od netáhnoucích kamen, než od dýmek a cigaret, vytvářel téměř neprůhlednou, do očí štípající mlhu, jeho jedinou výhodou bylo, že zabíjel pach potu od lidí, kteří koupel považovali za orientální sexuální praktiku. Kolem stolů se drsní chlápci, někteří velcí a silní, jiní normální, ale kluzce zrádní, smáli vtipům, které nebyly vtipné, zatímco k sobě tulili ženské, které i některé jiné šlapky považovaly za nevkusné sprosté děvky. V ještě horším světle, v místnosti s ještě hustším dýmem a při slušné dávce alkoholu by se o některých z nich dalo říct, že nevypadají úplně špatně, ale nic lepšího o nich říct nešlo.

Hostinský byl stále stejný velký chlápek v košili s urvanými rukávy a se svaly zocelenými místními rvačkami, které spíše vyvolával než uklidňoval. Od levého obočí k pravé straně brady se mu táhla odporná jizva. Otočil se k němu, zadíval se na něj a pak se usmál způsobem, kterým se smějí lidé, kteří vám zrovna podřezávají krk.

„Adriene… jak se vede? Dlouho jsem tě tu neviděl!“ Měl silný hlas, který se nikdy nenamáhal tlumit. Když šeptal, šeptal na druhou stranu místnosti.

„Dlouho jsem upřednostňoval pivo před tou tvojí břečkou.“ Odsekl Adrien, zatímco si od něj jeden korbel zmíněné břečky přebíral.

„Jsi nějakej drzej, Študentíku, abys neskončil jako náš přítel támhle!“ Adrien se pousmál své téměř zapomenuté přezdívce, narážce na to, že byl nejspíše prvním z Hrdlořezů, který byl zároveň studentem university, aniž by se na to přišlo a vylili ho. Podíval se k zadní stěně, kam hostinský kývl. Ze stropu tam za ruce vysel přivázaný nějaký mladý kluk, mohlo mu být tak čtrnáct, možná patnáct. Z čela mu tekla krev. Takhle se tu nakládalo s každým hostem, který sem nepatřil, a přesto přišel. Dívky, které sem občas zabloudily, dopadaly hůř.

„To by si to tu někdo musel dovolit…“ poznamenal a zhluboka se napil. Byl to hnus. Vždycky to byl hnus. Sem se chodilo pít za trest, ne pro chuť.


Nějakou dobu spolu kecali, než z hostinského vypadlo, že se jedna mladá holka prý rozhodla ukrást amulet šéfa Hrdlořezů. Vypadnul, jak rychle to jen šlo. Hned potom, co zjistil, že ta mrcha, do které při svém příchodu skoro vrazil, ukradla měšec. To se mu nestalo už roky. Teď sledoval, jak banda tří Hrdlořezů doběhla ke kraji jednoho domu a pak, těsně před okrajem střechy, všichni téměř naráz zaváhali. Jejich cesta vedla dál vpřed, což ale znamenalo seskočit na střechu domu dalšího, o patro nižšího. Tohle bylo drsné město. Lidé mohli být hloupí, ale hlupák který se vrhl do místa, kam neviděl a nevěděl, zda tam na něj někdo nečeká s dýkou či samostřílem, byl mrtvý hlupák. Život se postaral o to, aby takoví mezi Hrdlořezi nebyli.


Slyšela, jak někdo doběhl ke kraji střechy nad ní a zaváhal. Měla strach. Svým způsobem to nebyla její chyba. Dnešní časy byly hodně tvrdé. Zákon vlastně neexistoval, zákon omezoval silné a drsné a pokud měli lidé v dnešních dobách přežít, pak mezi sebou právě takové potřebovali - i když za to museli hodně platit. Tohle město bylo ještě tvrdší než ostatní. Rozumná mladá žena nebo dívka nechodila po městě sama ani ve dne, domy si každý zamykal. I tak byl zázrak nebýt přepaden nebo oloupen a jen málokterá žena mimo těch opravdu bohatých tu zemřela, aniž by byla za svůj život znásilněna. Vyprávělo se, že kdysi byly lepší časy. Stejně tak se vyprávělo, že bohové pomáhají lidem, nebo že se dá poctivostí zbohatnout. Byly hlupáci, kteří tomu věřili. Obvykle nežili moc dlouho.

Ona patřila k ulici od narození. Její matkou byla šlapka, kdo byl jejím otcem nevěděla, ale měla podezření, že to její matka věděla. Ale ani na smrtelné posteli jí to neřekla. Život k ní byl mnohem milosrdnější než k jiným, protože její matka něco věděla. Těžko říct co, ale bylo to dost, aby to donutilo Jednookého „Břitvu“ Toma držet nad ní ochranou ruku. A ochranná ruka Břitvy Toma byla dnes víc, než ochranné kouzlo a vyvolení bohů. Nikdo jí nic neprovedl, protože naštvat Břitvu bylo jako spáchat sebevraždu. Každý ji raději pomohl, když měla trable, protože nikdo nechtěl, aby se Břitva dozvěděl, že to byl on, kdo jí pomoct mohl, ale neudělal to. Ale Břitva jí nikdy rád neměl. Oslovoval jí zásadně urážkami, choval se k ní dost hrubě… Chvíli si myslela, že by mohl být jejím otcem on, ale vysmál se jí za to, urážel jí i její matku i jejího otce, kterého neznal a pak jí vyhodil z pokoje pryč. Od té doby se mu vyhýbala.

Její život… nebyl procházka růžovým sadem. Byl tvrdý, dost tvrdý… ale byla na tom lépe než kdejaká obchodnická dcerka, možná i lépe než některé šlechtické dcerky. Patřila k Hrdlořezům. Tedy - nepatřila, ne víc než je dcera žoldáka žoldnéřkou. Ale ráda si to o sobě myslela.

Ale bylo by lepší, kdyby si to o sobě nemyslela. Pak by se necítila tak zraněně, když se jí ten pitomec vysmíval, shazoval jí jako holčičku ze který si Jednookej Tom vychovává příští matraci. Nehádala by se s ním, že je schopnou zlodějkou… neřekla by, že ukradne šéfovi Hrdlořezů Amulet. Vysmáli se jí. Celá hospoda ztichla a pak najednou vybuchla smíchy. Utekla. Co jiného mohla udělat? Když se tam ukázala za dva dny, hostinský se jí vysmíval. Vzala si pár věcí co tam měla a odešla všem ukázat…

Vedoucí Hrdlořez se zarazil metr od konce střechy. Nechtěl přijít k okraji a dostat zezdola šipkou nebo nožem do krku. Jeho společníci se zastavili krok za ním, s podobnými myšlenkami.

„Dál neběžela… Rozdělíme se, podběhnu jí zleva“ ozvalo se za ním.

„Ne! Rozdělili jsme se už jednou a půlku nás při tom setřásla. Je to pěkně chytrá mrcha.“ Zašeptal přes rameno. Pak mávl rukama do stran naznačujíc, že mají každý seskočit na opačném kraji střechy, zatímco on půjde středem.


Adrien sledoval kratičkou výměnu názorů, kterou neslyšel, ale gesta pochopil okamžitě. Dva hrdlořezové se potichu vytratili směrem dolů, jeden se mu tím ztratil. Druhý postupoval obezřetně, ale zkušeně a rychle. Adrien si chvíli pohrával s myšlenkou použít pistolový samostříl, ale pak se rozhodl nespěchat… už od začátku nespěchal víc, než musel, bylo by hloupé začít se zbrklostí teď.


Popravdě, když doběhl k Nahé krásce, jednomu z nejlepších bordelů ve městě, veřejnosti prakticky nedostupnému, čekal, že najde jen její vynášenou mrtvolu. Ale vypadalo to, že tam je klid. Nahá kráska byl spíš soukromý klub než veřejný nevěstinec, a zvenku vypadal jen jako omlácená stará bytelná budova. Došel k okovaným dveřím a zabušil. Otevřela se špehýrka a z ní vykoukl obličej.

„No!?“ Křikl nerudně. Takhle tu vítal každého, koho neznal osobně. Adrien chvíli dramaticky mlčel dívaje se do země, pak teatrálně zvedl pohled.

„No co…? Čekám, a ztrácím tu čas, zatímco tu mám dohodlou schůzku.“ Vrátný zaváhal. Adrien byl dobrý hráč určitých kousků dramatu.

„Neznám vás.“

„S vámi se tu taky sejít neplánuju. Čeká tu na mě Starej ,Loutna´ Ryan.“ Jen přátelé se odvážili říkat Loutnovi „Starej“. Adrien mezi ně patřil jen občas, když byl dobrý večer a Ryan měl trochu odpito.

„Pan Ryan tu dnes není.“

„Ne? V tom případě má nepříjemné zpoždění, nicméně já na něj na ulici rozhodně čekat nebudu.“ Vrátný se ještě chvíli rozmýšlel. Pak zabouchl špehýrku a otevřel dveře. Adrien beze slova vstoupil. Už tu párkrát byl, obvykle právě s Loutnou. Bylo to tu poměrně příjemné. Šel rovnou k baru. Dívka rozlévající pití si ho prohlédla se zaujetím, které věnovala každé nové tváři.

„Dáte si?“

„Víno. S vodou… alespoň zatím.“ Dívka mu ho podala. „A společnost?“ Zeptala se. Adrien vypadal relativně dobře a i když ne bohatě, tak určitě ne chudě. Ale hlavně, na rozdíl od spousty jiných, zásluhou jisté osoby z jeho minulosti si docela hnusil špínu, takže věděl, co to je koupel. Alespoň občas. Přinejmenším se neštítil vody. To bylo několik důvodů, proč většina dívek upřednostnila nechat se najmout jím než někým jiným. Adrien zaváhal. Společnost se mu nehodila, jenže nestál o to být nápadný. Potřeboval nějaký kompromis.

„Už tu je Loutna Ryan?“ Stěží zamlčel slovo „Starý“. To by k němu už nejspíš vztáhlo příliš pozornosti.

„Dnes jsem ho tu ještě neviděla.“

„Tak zatím proč ne…“ Dívka se zatvářila trochu zkysle. „…a potom i později, až tu s Ryanem skončíme.“ Dodal. To už uvítala více.


Chvíli s ní nezávazně konverzoval. Místní holky v tomhle byly docela dobré. Po troše nenápadného vyptávání se dozvěděl, že tu sice je šéf, ale ne ta Tomova holka. Klábosili ještě chvíli, až najednou přišla. V světle šedém plášti, drobnější. Právě ta, co mu před dvěma hodinami šlohla měšec. Letmo přehlédla místnost a na okamžik se podívala i na něj a pak prostě prošla okolo a vyběhla po schodišti nahoru. Omluvil se své společnici, že je hned zpět a vydal se za ní. Nad schody stáli dva strážní, kteří ji pustili, ale jeho ne. Začal se s nimi dohadovat, ale znalost Loutny Ryana mu tentokrát nestačila. Zaváhal. Probít se nepozorovaně nešlo, projít také ne… ale určité příležitosti se prostě víckrát neopakují. Potřeboval vědět, zda jsou jeho domněnky o Amuletu správné nebo ne. Podíval se za tou holkou. Odešla tak přede dvěma minutami. Došlo mu, že tady už nic nezmůže. A čas běžel. Otočil se a zmizel tak rychle, jak jen si troufl. Vrátnému řekl, ať Ryanovi vzkáže, aby dal Študentíkovi vědět ohledně náhradní schůzky. Odeběhl za roh a vyskočil na střechy. Znal rozestavení stráží kolem Nahé krásky, což mohl říct z nezasvěcených málokdo. Kdysi také objevil stezku, jak se mezi nimi proplížit. Alespoň teoreticky. Nikdy jí nezkoušel, byla zrádná a dost riskantní, ale sakra, to bylo přece všechno!

Přelezl na střechu a seskočil na římsu táhnoucí se okolo jednoho domu. To byl začátek cesty a první kritické místo. Římsa byla úzká, nevěděl, jak moc je stabilní a pod ním byly stráže, které ho nesměly zahlédnout. Musel postupovat obezřetně, a přitom spěchal… jednou škobrtl a shodil kus uvolněného šutru. Ztuhl a téměř se modlil… ale stráže ho neviděly. Došel za roh a vyšvihl se na půdu jednoho domu, proběhl skrz, a vylezl na druhé straně, přímo do úzkého průseku mezi dvěma střechami, na nichž byly stráže. Doplazil se na kraj, odkud bylo krásně vidět na roh Nahé krásky. Stále se nic nedělo, nechápal, jak mohla strážím tahle stezka ujít, ale ještě že tak. Tep mu pulzoval v uších, možná právě proto neslyšel strážného za sebou. Možná měl jen smůlu, možná ho přilákal, protože příliš spěchal. Život mu zachránilo tříštící se sklo okna Nahé krásky, tlumený křik a postava, která se z okna vyhoupla na střechu. Za ním se ozvalo zašramocení, otočil se a uviděl strážného se samostřílem stojícím dva kroky od jeho hlavy, hledícího na roztříštěné okno Krásky. Panika mu na okamžik zatemnila mysl. Potřeboval sledovat tu holku, ale přímo tady byl ten strážný. Pokud to byla ona, musí běžet za ní, dřív, než se ztratí v bludišti střech a průchodů. Náhle panika pomunula. Nohama se přitáhl zpátky a vykopl přímo za sebe - z lehu tak podkopl kotníky muže stojícího za ním. Jak muž padal, nabodl jej na nůž. Sebral jeho samostříl a vstal. Na moment si připadal trochu mimo. Bylo to už dlouho, co někoho jen tak zabil. Nedělal to moc rád. Ostatní dva strážní na střeše si ho nevšímali, protože vrhli se za uprchlíkem. Zvedl samostříl a po jednom z nich vystřelil. Šipka jej zasáhla do boku a srazila jej ze střechy, ale to už Adrien nevnímal. Zahodil samostříl a rozeběhl se za druhým strážným. Nebo možná za tím, koho strážný pronásledoval, kdyby v tom byl nějaký rozdíl.


Ležela na boku, zády přitisknutá ke stěně domu. Bylo to jedno, útěk skončil. I kdyby bylo kudy utéct, už neměla sílu běžet dál. A pak tu byla šipka z kuše, která jí probodla pravé stehno a která o sobě s opadávajícím vzrušením dávala znát víc a víc. V ruce tiskla nůž. Ale to byl spíš zvyk, nebo možná gesto, než odhodlání. Nikdy na to neměla - ale, co jí vlastně v životě čekalo? O Břitvovi se říkalo, že bude brzo na odpis, jeho vztahy se šéfem byly vždycky nic moc a poslední dobou byly ještě horší. Až by šéf odpravil Břitvu, nic a nikdo by jí už nechránil. Když by jí nikdo nechránil, všichni by jí pěkně spočítali, jak na ní sedmnáct let nemohli. Roztrhali by jí na kusy a pak by tu trosku co by z ní zbyla odhodili do nejlacinějšího bordelu ve městě, aby tam strávila zbytek života. Ne, takhle aspoň odchází s určitým stylem. I když se velmi snažila, aby to bylo naopak, tak jí to neposkytovalo žádnou útěchu. Vnímala jen vyčerpání, bolest a strach. Ně začátku to přitom vypadalo tak slibně.

Přišla do Nahé krásky, strážným nahoře řekla, že má vzkaz od Břitvy Toma pro šéfa. Pustili jí. Přišla k němu, v pokoji měl nějaké dvě místní holky. Všichni se na ní podívali. V tu chvíli málem utekla, ale pak se najednou sebrala, jakoby odnikud jí zaplavila síla. Přejela pohledem z jedné holky na druhou a zase zpátky.

„Vypadněte“ Vyštěkla. Všichni byli na chvíli v šoku. I ona, že si to dovolila. Pak se sebrala znovu. „Neslyšely jste vy dvě? Ven, obě, hned.“ Netušila, odkud se bere autoritativnost jejího hlasu, ale byla tam. Obě se zvedly a podívaly se kradmo na šéfa. Ten jen zmateně, i když dost naštvaně, kývl. Obě odešly, zatímco si on pomalu stoupl, zjevně čekajíc na vysvětlení. Počkala, až se za nimi zabouchnou dveře, a pak ještě malou chvilku. Nadechla se. Šlo to! V tu chvíli to bylo tak snadné…

„Chceš mě?“ Vyjela rovnou. Šok v jeho obličeji zcela překryl vztek.

„Cože?“ Vykoktal jen, s nevěřícným úsměvem ve tváři.

„Chceš mě?“ Zopakovala svou otázku. „No tak. Nevypadám přeci špatně, ne? A jsem mladá.“ Pomalu jej začala obcházet, lehkým obloukem. Cestou ze sebe shodila plášť, takže odhalila lehké večerní šaty do vyšší společnosti. Kdysi je ukradla dceři jednoho bohatého kupce a nechala si je, i když od té doby několikrát hladověla, když neměla peníze. Rozhodila si své husté blonďaté vlasy. Myslela, že jí to sluší. Neměla nejmenší ponětí o tom, jak krásná v tu chvíli byla. „A na rozdíl od těch tady bych byla jen pro tebe, ne pro každého kdo si mě zavolá.“ Muž před ní, jehož snad nikdo neznal jinak než jen jako „šéfa“, jí začal brát vážně. Trochu.

„A proč se nabízíš?“

„Protože spoléhat se na Břitvu je jako tancovat mezi hadama. Chci víc jistoty. A chci budoucnost, už mě nebaví bejt jen tamta ta Tomova holka.“ Zamyslela se a tiše dodala: „Ta Tomova holka, kterou by každém nejradši jen vojel a zmlátil, aby si zchladil žáhu, že to až doteď udělat nemohl.“ Přišel k ní.

„To chceš hodně. A co mi můžeš dát výměnou novýho, co bych nemoh vzít jinde, hm?“ Zarazila se. Nevěděla co odpovědět… nadechla se, ale promluvit ji nenechal. Přitáhl si jí k sobě a políbil ji. Reagovala jak si připravila. Kopla ho kolenem mezi nohy a pak mu tam ještě projela nožem., který měla připoutaný pod zápěstím. Ozval se řev, jaký ještě neslyšela. Když se předklonil, chytla jeho hlavu do obou rukou, a kopla ho do ní kolenem. Nebo to alespoň zkusila. Nikdy se moc nezkoušela hýbat v šatech a zrovna tyto nebyly šité ani na moc dlouhé kroky, natož na kopání koleny ve stylu hospodské rvačky. Ozval se zvuk párané látky, zakopla a jak padala, strčila plnou vahou do šéfa. Oba spadli na zem, on dopadl zády na kraj postele, ona sama se zhroutila k zemi tak rychle, že si sotva stihla dát ruku pod tvář. Rychle přelezla k němu - další zvuky párané látky - a zkusila mu strhnout z krku amulet. Trhnutí stáhlo šéfa z hrany postele na zem, ale amulet držel. Pomohla si nožem, kterým přesekla řetízek, který ho poutal. Na chodbě zaslechla běh, a tak rychle vstala a skočila ke dveřím. Ale její šaty jí zradily znova a v poměrně groteskním pohybu se rozsekala přede dveřmi. Tehdy poprvé pocítila strach. Zoufale se vydrápala k petlici a zasekla ji, náraz do dveří následoval ani ne o půl úderu srdce později. Rozhlédla se. Najednou úplně zapomněla, co chtěla dělat dál. Musela utéct. Nožem si zajela do výstřihu a rozřízla své krásné a milované šaty až pod pás, ty z ní spadly a ona tam okamžik stála zcela nahá. Rychle přes sebe hodila svůj plášť. Amulet hodila do jedné z kapes a proběhla k oknu, cestou stihla šéfovi ještě přidupnout hlavu k zemi. Ve snaze otevřít rychle okno vysypala sklo z jedné jeho půlky. Nestarala se o to, dveře za ní dávaly najevo, že už moc dlouho nevydrží. Vyšvihla se na střechu a dala se na útěk.

Vedoucí Hrdlořez si přidřepl a přesunul se ke kraji střechy. Adrien to sledoval se zrychlujícím se tepem. Moc se to protahovalo. Příliš mu záleželo na tom, co je ve hře. Běželi za tou holkou asi hodinu, půl hodiny minimálně. Skákali po všech střechách v okolí, několikrát jí ztratili, pak zase našli. On se mezitím snažil být mezi prvními, a přitom nepozorován ostatními pronásledujícími ani pronásledovanou. Byla to šílená hra na to vidět a nebýt viděn. Po nějaké době se v ní ale docela zabydlel. Už to bylo dlouho, co tohle nedělal, ale nebylo těžké se do toho vrátit. Ke konci se mu už opravdu dařilo držet krok s prvními a při tom nebudit pozornost. Nejspíš ho považovali za dalšího z nich. Cenou za to samozřejmě bylo, že musel být opodál, takže nebyl přímo na scéně. Teď toho trochu litoval.

Sledoval, jak vedoucí Hrdlořez mávl a oba, které viděl, seskočili naráz na střechu pod sebou. Ten nejblíže k němu málem dopadl na holku, kterou pronásledovali. Ta při jejich váhání asi musela nabrat nějaké poslední zbytky sil, protože malátně vstala a vrazila mu nůž do nohy. Nebo to alespoň zkusila, to Adrien pořádně neviděl. Každopádně její cíl zakolísal, obrátil se a v pádu se chytil jejího pláště, zatímco vrávoral na samém kraji střechy. Vedoucí hrdlořez se k nim obrátil, Adrien vytáhl pistolový samostříl, nad kterým už dlouho váhal, a vystřelil. Mířil na nohy, v naději, že když mine, alespoň by se zabiják mohl leknout při nárazu šipky do střechy a ztratit tak chvíli času. Ale Adrienův cíl byl moc daleko na přesnou střelbu, minimálně Adrienovu, a Adrien trochu přestřelil. Šipka se zabodla do vrahova krku, ten se sesunul po střeše a začal se kutálet k jejímu okraji. Jeho kolega mezitím zařval, když mu dívka vytrhla nůž z nohy, asi ne zrovna čistým pohybem. Ztratil rovnováhu a spadl ze střechy dvoupatrového domu, avšak pláště se nepustil. Dívka, která nakročila zpět k vrcholu střechy, se náhle zvrátila zpět. Adrien zaklel. Sám skočil dolů ze hřbetu střechy, sklouzl se po vlhkých taškách až k okraji, kde sice podklouzl, ale dobrovolně se vrhl dolů, v pádu se otočil jak padající kočka a zachytil se okraje. Téměř tím samým pohybem se rozhoupl k domu a od něj a pustil se. V pádu se znovu přetočil a vykřikl pár slov, které mohly být dost dobře obyčejnými nadávkami. Dopadl velmi tvrdě, ale k údivu jakéhokoliv normálního člověka si nic neudělal. Rychle se rozešel k dívce a mrtvému vrahovi, zatímco znovu natáhl samostříl a založil další šipku. Třetí Hrdlořez přiběhl ke kraji střechy a rozhlížel se, jak nejlépe seskočit. Adrien před sebe si opřel nataženou pravou ruku o levé předloktí, zamířil a za chůze zmáčkl spoušť. Teď už mířil více z blízka a klidu a bez problémů zasáhl. Pistolové samostříly byly sice slabé, ale hrdlořez to nečekal. Zásah do hrudníku jej srazil na střechu, po níž ihned kousek podjel. Zachytil se na jejím okraji a snažil se vyškrábat zpět, ale Adrien vystřelil znovu v momentě kdy se hrdlořez pokoušel znovu nabýt rovnováhu nad okrajem střechy. Druhý zásah jej už najisto poslal dolů. Adrien ignoroval zvuk těla dopadnuvšího na zem a zatímco přicházel k dívce, založil další šipku. Ležela otočená na záda přes mrtvého vraha, který dopadl pod ní. Z úst jí tekla krev, kterou sem tam i trochu odkašlávala. Vypadala vyčerpaně, plášť který měla na sobě byl částečně rozevřený a odhaloval tak některé křivky jejího nahého těla. Adriena ten pohled trochu překvapil, ale pak se k ní sklonil a prošacoval jí. Touhle dobou jsou už všichni Hrdlořezi na nohou a ona je vstupenkou k pomalé a bolestivé smrti. Nebyl tak hloupý, aby se nechal zrovna dnes zdržet jednou nahou dívkou. V její pravé kapse našel svůj měšec. Amulet nahmatal v jakési vnitřní kapse na hrudníku.

„P´m´z. mi…“ Adrien se zarazil s hřbetem ruky na jejím pravém ňadru, jak z vnitřní kapsy vytahoval amulet. Stočila k němu hlavu s matnýma, sytě modrýma očima, které se leskly tekoucími slzami. I se zkrvavenou tváří a rozseklým obočím byla krásná. Přejel ji očima. Byla vyčerpaná, prochladlá z noční zimy, krvácela z nohy a dopad ze střechy dvoupatrového domu, i když trénovaný a na jiného člověka místo na tvrdou, dlážděnou ulici, na ní zanechal své stopy. Byl by zázrak, kdyby neměla nic zlomené, nebo neměla vnitřní krvácení. „Pr´s-ím…“ Vzlykala, protože už neměla sílu pořádně brečet. Adrien vytáhl amulet a hodil si ho do kapsy. Prohlédne si ho později. Na další moment zaváhal, protože netušil, co s ní. Pak se v hlavě otřepal. Pro dobu, kterou mělo smysl brát v úvahu, byla rozsudkem smrti. V delším časovém úseku dnes nikdo neuvažoval, umřít jste mohli kdykoliv.

„Nejsem felčar a nikdo dnes neovládá léčivou magii. I kdyby tě někdo vyléčil, ty stejně zemřeš a to tak, že tahle smrt ti bude ještě připadat příjemná. Jestli chceš, můžu tě zabít rychle a bez bolesti.“ Její oči se zcela zalily slzami. Na okamžik se rozbrečela, znovu odkašlala trochu krve. „Pr´s… Pros-ím…“ Vzlykala. Adrien zakroutil hlavou, vstal a rozešel se pryč. Po pár krocích se rozeběhl. Dneska bude ostrá noc. A on byl u Nahé krásky bez skutečného důvodu a pak odešel těsně předtím než se to všechno stalo. Možná bude nejlepší zmizet. Má co chtěl. Má víc, než doufal, že mít bude.

Dvě setkání (druhý díl kdysi zamýšlené série z tohoto světa)
Napsal sirien 19.05.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 20 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.14460420608521 secREMOTE_IP: 3.95.233.107