Amulet klanu hrdlořezů

Dopadla tvrdě. Přímo na sedlovou střechu dalšího domu v řadě, o jedno patro níž. Nebylo to tak vysoko… jenže síly v jejím sotva sedmnáctiletém těle byly na pokraji úplného vyčerpání. Podjela jí noha, náraz do hrudníku jí napůl vyrazil dech a ona sklouzla dolů, zachytila se metr před okrajem, převalila se na záda ke zdi domu, ze kterého seskočila. Zaslechla jejich kroky. Teď už si nemyslela, že to byl tak dobrý nápad. Z protější střechy ji sledoval mladý muž, na pohled mu nemohlo být více než pětadvacet let. Měl na sobě šedý plášť se shozenou kapucí, světle hnědé vlasy lehoučce povlávající v chladném večerním vánku mu padaly do tváře. Byl přikrčený za okenním výklenkem a noční štvanici pozoroval téměř od samého začátku. Večer si zašel do hospody U oběšence, kdysi tam byl často, ale v poslední době tam moc nechodil, přesto jej hostinský poznal……otevřel dveře a vrazila do něj menší postava v světle šedém plášti… málem. Na poslední chvíli hbitě couvla, proskočila kolem něj a zmizela za roh. Otočil se zpátky a vstoupil. Bylo tu hnusně jako vždycky, ale pro některé lidi a příležitosti to prostě bylo to jediné pravé prostředí. Vzduch zakouřený spíše od netáhnoucích kamen, než od dýmek a cigaret, vytvářel téměř neprůhlednou, do očí štípající mlhu, jeho jedinou výhodou bylo že zabíjel pach potu od lidí, kteří koupel považovali za orientální sexuální praktiku. Kolem stolů se drsní chlápci, někteří velcí a silní, jiní normální, ale kluzce zrádní, smáli vtipům, které nebyly vtipné, zatímco k sobě tulili ženské, které i některé jiné šlapky považovaly za nevkusné sprosté děvky. V ještě horším světle, při ještě horším kouři a při slušné dávce alkoholu by se o některých z nich dalo říct, že nevypadají špatně, ale to o nich bylo asi tak vše dobré.
Hostinský, stále stejně velký chlápek se slušnými svaly zocelenými místními rvačkami, které spíše vyvolával než uklidňoval, a odpornou jizvou od levého obočí k pravé straně brady, se k němu otočil, zadíval se na něj a pak se usmál způsobem, kterým se smějí lidé co vám zrovna podřezávají krk.
„Adriene… jak se vede? Dlouho jsem tě tu neviděl!!!“ Měl silný hlas, který se nikdy nenamáhal tlumit. Když šeptal, šeptal na druhou stranu místnosti.
„Dlouho jsem upřednostňoval pivo před tou tvojí břečkou.“ Odsekl Adrian, zatímco si od něj jeden korbel zmíněné břečky přebíral.
„Jsi nějakej drzej, študentíku, abys neskončil jako náš přítel támhle!“ Študentík byla Adrienova prastará, téměř nepoužívaná přezdívka, narážka na to, že byl asi prvním z Hrdlořezů, který byl zároveň studentem university, aniž by se na to přišlo a vylili ho. Podíval se k zadní stěně, kam hostinský kývl. Ze stropu tam za ruce vysel přivázaný nějaký mladý kluk, mohlo mu být tak čtrnáct, možná patnáct. Z čela mu tekla krev. Takhle se tu nakládalo s každým hostem, který sem nepatřil, a přesto přišel. Dívky dopadaly hůř.
„To by si to tu někdo musel dovolit…“ poznamenal a zhluboka se napil. Byl to hnus. Vždycky to byl hnus. Sem se chodilo pít za trest, ne pro chuť. ……nějakou dobu spolu kecali, než z něj vypadlo, že se jedna mladá holka rozhodla ukrást amulet šéfa Hrdlořezů. Vypadnul, jak rychle to jen šlo. Hned potom, co zjistil, že mu nějaká mrcha, do které vrazil když přišel, ukradla měšec. To se mu nestalo už roky. Teď sledoval, jak banda tří Hrdlořezů doběhla ke kraji jednoho domu a zaváhala, zda mají seskočit na střechu dalšího, nižšího. Tohle bylo drsné město. Lidé mohli být hloupí, ale hlupák který se vrhl do místa, kam neviděl, zda na něj někdo nečeká s dýkou či samostřílem, byl mrtvý hlupák. Život se postaral o to, aby takoví mezi Hrdlořezi nebyli.Slyšela, jak někdo doběhl ke kraji střechy nad ní a zaváhal. Měla strach. Svým způsobem to nebyla její chyba. Dnešní časy byly hodně tvrdé. Zákon vlastně neexistoval, zákon omezoval ty drsné a tvrdé a pokud měli lidé v dnešních dobách přežít, pak potřebovali drsné a tvrdé mezi sebou, i když za to museli hodně platit. Tohle město bylo ještě tvrdší než ostatní. Rozumná mladá žena nebo dívka nechodila po městě sama ani ve dne, domy si každý zamykal. I tak byl zázrak nebýt přepaden nebo oloupen a jen málokterá žena (mimo šlechtickou třídu) tu zemřela za svůj život neznásilněna. Vyprávělo se, že kdysi byly lepší časy. Stejně tak se vyprávělo, že bohové pomáhají lidem, nebo že se dá poctivostí zbohatnout. Byly hlupáci, kteří tomu věřili. Obvykle nežili moc dlouho.
Ona patřila k ulici od narození. Její matkou byla šlapka, kdo byl jejím otcem nevěděla, ale měla podezření, že to její matka věděla, než zemřela. Ale nikdy jí to neřekla. Život k ní byl mnohem milosrdnější než k jiným, protože její matka něco věděla. Těžko říct co, ale bylo to dost, aby to donutilo Jednookého „Břitvu“ Toma držet nad ní ochranou ruku. A ochranná ruka Břitvy Toma byla víc, než ochranné kouzlo a vyvolení bohů. Nikdo jí nic neprovedl, protože naštvat Břitvu bylo jako spáchat sebevraždu. Každý ji raději pomohl, když měla trable, protože nikdo nechtěl, aby se Břitva dozvěděl, že to byl on, kdo jí pomoct mohl, ale neudělal to. Ale Břitva jí nikdy rád neměl. Oslovoval jí zásadně urážkami, choval se k ní dost hrubě… Chvíli si myslela, že by mohl být jejím otcem on, ale vysmál se jí za to, urážel jí i její matku i jejího otce, kterého neznal a pak jí vyhodil z pokoje. Od té doby se mu vyhýbala.
Její život… nebyl procházka růžovým sadem. Byl tvrdý, dost tvrdý… ale byla na tom lépe než kdejaká obchodnická dcerka, možná i lépe než některé šlechtické dcerky. Patřila k Hrdlořezům. Tedy… nepatřila, ne víc než je dcera žoldáka žoldnéřkou. Ale ráda si to o sobě myslela.
Ale bylo by lepší, kdyby si to o sobě nemyslela. Pak by se necítila tak zraněně, když se jí ten pitomec vysmíval, shazoval jí jako holčičku ze který si Jednookej Tom vychovává příští matraci. Nehádala by se s ním, že je schopnou zlodějkou… neřekla by, že ukradne šéfovi Hrdlořezů Amulet. Vysmáli se jí. Celá hospoda ztichla a pak najednou vybuchla smíchy. Utekla. Co jiného mohla udělat? Když se tam ukázala za dva dny, hostinský se jí vysmíval. Vzala si pár věcí co tam měla a odešla všem ukázat… Vedoucí Hrdlořez se zarazil metr od konce střechy. Nechtěl přijít k okraji a dostat zezdola šipkou nebo nožem do krku. Jeho společníci se zastavili krok za ním, s podobnými myšlenkami.
„Dál neběžela… Rozdělíme se, podběhnu jí zleva“ ozvalo se za ním.
„Ne! Rozdělili jsme se už jednou a půlku nás při tom setřásla. Je to pěkně chytrá mrcha.“ Zašeptal přes rameno. Pak mávl rukama do stran naznačujíc, že mají každý seskočit na opačném kraji střechy, zatímco on půjde středem. Adrian sledoval kratičkou výměnu názorů, kterou neslyšel, ale gesta pochopil okamžitě. Dva hrdlořezové se potichu vytratili směrem dolů, jeden se mu tím ztratil. Druhý postupoval obezřetně, ale zkušeně a rychle. Adrian si chvíli pohrával s myšlenkou použít pistolový samostříl, ale pak se rozhodl nespěchat… už od začátku nespěchal víc, než musel, bylo by hloupé začít se zbrklostí teď…….popravdě, když doběhl k Nahé krásce, jednomu z nejlepších bordelů ve městě, veřejnosti prakticky nedostupnému, čekal, že najde jen její vynášenou mrtvolu. Ale vypadalo to, že tam je klid. Nahá kráska byl spíš soukromý klub než veřejný nevěstinec, a zvenku vypadal jen jako omlácená stará bytelná budova. Došel k okovaným dveřím a zabušil. Otevřela se špehýrka a z ní vykoukl obličej vrátného.
„No!?“ Křikl nerudně. Takhle tu vítal každého, koho neznal osobně. Adrien chvíli dramaticky mlčel dívaje se do země, pak teatrálně zvedl pohled.
„No co…? Čekám, a ztrácím tu čas, zatímco tu mám dohodlou schůzku.“ Vrátný zaváhal. Adrien byl dobrý hráč určitých kousků dramatu.
„Neznám vás.“
„A tak to nejspíš zatím i zůstane. Čeká tu na mě Starej ,Loutna´ Ryan.“ Odvolal se k jednomu svému starému známému, s docela dobrým postavením mezi vedením Hrdlořezů. Jen přátelé se mu odvážili říkat „Starej“.
„Pan Ryan tu dnes není.“
„Ne? V tom případě má nepříjemné zpoždění, nicméně já na něj na ulici rozhodně čekat nebudu.“ Vrátný se ještě chvíli rozmýšlel. Pak zabouchl špehýrku a otevřel dveře. Adrien beze slova vstoupil. Už tu párkrát byl, obvykle právě s Loutnou Ryanem. Bylo to tu poměrně příjemné. Šel rovnou k baru. Dívka rozlévající pití si ho prohlédla se zaujetím, nové tváře sem chodily jen občas.
„Dáte si?“
„Víno. S vodou… alespoň zatím.“ Dívka mu ho podala. „A společnost?“ Zeptala se. Adrien byl mladý a vypadal dobře. Navíc na rozdíl od spousty jiných zásluhou jedné osoby z jeho minulosti si docela hnusil špínu, takže věděl, co to je koupel. To bylo několik důvodů, proč většina dívek upřednostnila nechat se najmout jím než někým jiným. Adrien zaváhal. Společnost se mu nehodila… jenže… nestál o to být nápadný. Potřeboval nějaký kompromis.
„Už tu je Loutna Ryan?“ Stěží zamlčel slovo „Starý“. Nechtěl, aby se k němu vztáhlo moc pozornosti.
„Dnes jsem ho tu ještě neviděla.“
„Tak zatím proč ne…“ Dívka se zatvářila trochu zkysle. „…a potom i později, až tu s Ryanem skončíme.“ Dodal. To už uvítala více. Chvíli s ní nezávazně konverzoval. Místní holky v tomhle byly docela dobré. Po troše nenápadného vyptávání se dozvěděl, že tu sice je šéf, ale ne ta Tomova holka. Pak s ní tak nějak klábosil ještě chvíli, až najednou přišla. V světle šedém plášti, drobnější. Právě ta, co mu před dvěma hodinami šlohla měšec. Letmo se na něj podívala, a pak šla nahoru. Omluvil se své společnici, že je hned zpět… a vydal se nahoru za ní. Nad schody stáli dva strážní, kteří ji pustili, ale jeho ne. Začal se s nimi dohadovat, ale znalost Loutny Ryana mu tentokrát nestačila. Zaváhal. Probít se nepozorovaně nešlo, projít také ne… ale určité příležitosti se prostě víckrát neopakují. Potřeboval vědět, zda jsou jeho domněnky o Amuletu správné nebo ne. Podíval se za tou holkou. Odešla tak přede dvěma minutami… tady už nic nezmůže, musí spěchat. Otočil se a odešel. Vrátnému řekl, ať Ryanovi vzkáže, aby dal Študentíkovi vědět ohledně náhradní schůzky. Odeběhl za roh a vyskočil na střechy, znal rozestavení stráží kolem Nahé krásky, což mohl říct z nezasvěcených málokdo. Kdysi také objevil stezku, jak se mezi nimi proplížit. Alespoň teoreticky. Nikdy jí nezkoušel, byla zrádná a dost riskantní, ale sakra, to bylo přece všechno!
Přelezl na střechu a seskočil na římsu táhnoucí se okolo jednoho domu. To byl začátek cesty a první kritické místo. Římsa byla úzká, nevěděl, jak moc je stabilní a pod ním byly stráže, které ho nesměly zahlédnout. Musel postupovat obezřetně, a přitom spěchal… jednou škobrtl a shodil kus uvolněného šutru. Ztuhl a téměř se modlil… ale stráže ho neviděly. Došel za roh a vyšvihl se na půdu jednoho domu, proběhl skrz, a vylezl na druhé straně, přímo do úzkého průseku mezi dvěma střechami, na nichž byly stráže. Doplazil se na kraj, odkud bylo krásně vidět na roh Nahé krásky. Stále se nic nedělo, nechápal, jak mohla strážím tahle stezka ujít, ale ještě že tak. Tep mu pulzoval v uších, možná právě proto neslyšel strážného za sebou, kterého přilákal, protože si časově nemohl dovolit dostatek opatrnosti. Život mu zachránilo tříštící se sklo okna Nahé krásky, tlumený křik a postava, která se z okna vyhoupla na střechu. Za ním se ozvalo zašramocení, otočil se a uviděl těsně za sebou strážného se samostřílem, sledujícího uprchlíka z Krásky. Začal panikařit. Měl tu strážného, ale potřeboval sledovat tu holku… pokud to byla ona, dřív než se ztratí. Z lehu mu podkopl kotníky a když padal, nabodl jej na nůž. Rychle vstal, berouc i jeho samostříl. Byl trochu mimo, už to bylo dlouho, co někoho jen tak zabil. Nedělal to moc rád. Ostatní dva strážní na střeše si ho nevšímali a vrhli se za uprchlíkem. Vzal samostříl, po jednom vystřelil, zasáhl jej do boku, a ten spadl ze střechy. Pak se zarazil, nechápajíc, proč to udělal. To teď ale bylo jedno. Zahodil samostříl a rozeběhl se za druhým strážným… resp. za uprchlíkem, ale to bylo skoro totéž. Ležela na boku, zády přitisknutá ke stěně domu. Bylo to jedno, už doutíkala. I kdyby měla kudy, neměla sílu běžet dál, o šipce z kuše, která jí probodla pravé stehno, a která o sobě s opadávajícím vzrušením dávala znát víc a víc, ani nemluvě. V ruce tiskla nůž. Ale to byl spíš zvyk, nebo možná gesto, než odhodlání. Nikdy na to neměla… ale… co jí vlastně v životě čekalo? O Břitvovi se říkalo, že bude brzo na odpis, jeho vztahy se šéfem byly vždycky nic moc a poslední dobou byly ještě horší. Až by šéf odpravil Břitvu, nic a nikdo by jí už nechránil. Když by jí nikdo nechránil, všichni by jí pěkně spočítali, jak na ní sedmnáct let nemohli. Roztrhali by jí na kusy a pak by tu trosku co by z ní zbyla odhodili do nejlacinějšího bordelu ve městě, aby tam strávila zbytek života. Ne, takhle aspoň odchází s určitým stylem. I když se velmi snažila, aby to bylo naopak, tak jí to neposkytovalo žádnou útěchu. Vnímala jen vyčerpání, bolest a strach. Ale… na začátku to vypadalo slibně……Přišla do Nahé krásky, strážným nahoře řekla, že má vzkaz od Břitvy Toma pro šéfa. Pustili jí. Přišla k němu, v pokoji měl nějaké dvě místní holky… Všichni se na ní podívali. V tu chvíli málem utekla, ale pak se najednou sebrala, jakoby odnikud jí zaplavila síla. Přejela pohledem z jedné holky na druhou a zase zpátky.
„Vypadněte“ Vyštěkla. Všichni byli na chvíli v šoku. I ona, že si to dovolila. Pak se sebrala znovu. „Neslyšely jste vy dvě? Ven, obě, hned.“ Netušila, odkud se bere autoritativnost jejího hlasu, ale byla tam. Obě se zvedly a podívaly se kradmo na šéfa. Ten jen zmateně, i když dost naštvaně, kývl. Obě odešly, zatímco si on pomalu stoupl, zjevně čekajíc vysvětlení. Počkala, až se za nimi zabouchnou dveře, a pak ještě malou chvilku. Nadechla se. Šlo to! V tu chvíli to bylo tak snadné…
„Chceš mě?“ Vyjela rovnou. Šok v jeho obličeji zcela překryl vztek.
„Cože?“ Vykoktal jen, s nevěřícným úsměvem ve tváři.
„Chceš mě?“ Zopakovala svou otázku. „No tak. Nevypadám přeci špatně, ne? A jsem mladá.“ Pomalu jej začala obcházet, lehkým obloukem. Cestou ze sebe shodila plášť, takže odhalila lehké večerní šaty do vyšší společnosti. Kdysi je ukradla dceři jednoho bohatého kupce a nechala si je, i když od té doby několikrát hladověla když neměla peníze. Rozhodila si své husté blonďaté vlasy. Myslela, že jí to sluší. Neměla nejmenší ponětí o tom, jak krásná v tu chvíli byla. „A na rozdíl od těch tady bych byla jen pro tebe, ne pro každého kdo si mě zavolá.“ Muž před ní, jehož snad nikdo neznal jinak než jen jako „šéfa“, jí začal brát vážně.
„Proč to chceš?“
„Protože spoléhat se na Břitvu je jako tancovat mezi hadama. Chci víc jistoty. A chci budoucnost, už mě nebaví bejt jen tamta ta Tomova holka.“ Zamyslela se a tiše dodala: „Ta Tomova holka, kterou by každém nejradši jen vojel a zmlátil, aby si zchladil žáhu, že to až doteď udělat nemohl.“ Přišel k ní.
„To chceš hodně. A co mi můžeš dát výměnou novýho, co bych nemoh vzít jinde, hm?“ Zarazila se. Nevěděla co odpovědět… nadechla se, ale promluvit ji nenechal. Přitáhl si jí k sobě a políbil ji. Reagovala jak si připravila. Kopla ho kolenem mezi nohy a pak mu tam ještě projela nožem., který měla připoutaný pod zápěstím. Ozval se řev, jaký ještě neslyšela. Když se předklonil, chytla jeho hlavu do obou rukou, a kopla ho do ní kolenem. Nebo to alespoň zkusila. Nikdy se moc nezkoušela hýbat v šatech, a tyhle nebyly šité ani na moc dlouhé kroky, natož na kopání ve stylu hospodské rvačky. Ozval se zvuk párané látky, zakopla a strčila plnou vahou do šéfa, kterého tím porazila, i když sama spadla na čtyři. Rychle přelezla k němu a zkusila mu strhnout z krku amulet, což jí nešlo. Pomohla si nožem, kterým přesekla řetízek, který ho poutal. Na chodbě zaslechla běh, a tak rychle vstala a skočila ke dveřím. Ale její šaty jí zradily znova a v poměrně groteskním pohybu se rozsekala přede dveřmi. Tehdy poprvé pocítila strach. Zoufale se vydrápala k petlici a zasekla ji, náraz do dveří následoval v zápětí. Rozhlédla se. Najednou úplně zapomněla, co chtěla dělat dál. Musela utéct. Nožem si zajela do výstřihu a rozřízla své krásné a milované šaty až pod pás, ty z ní spadly a ona tam chvíli stála nahá. Pak se rychle oblékla do svého pláště, nebo možná spíš kabátu. Něčeho mezi. Amulet hodila do jedné z kapes a proběhla k oknu, cestou ještě přidupla šéfovu hlavu k zemi. Ve snaze otevřít rychle okno vysypala sklo z jedné jeho půlky, nestarala se o to, dveře za ní dávaly najevo že už moc dlouho nevydrží. Vyšvihla se na střechu a dala se na útěk. Vedoucí Hrdlořez si přidřepl a přesunul se ke kraji střechy. Adrien to sledoval se zrychlujícím se tepem. Moc se to protahovalo. Příliš mu záleželo na tom, co je ve hře. Běželi za tou holkou aspoň hodinu, půl hodiny minimálně. Skákali po všech střechách v okolí, několikrát jí ztratili, pak zase našli. On se mezitím snažil být mezi prvními, a přitom nepozorován ostatními pronásledujícími ani pronásledovanou. Byla to šílená hra na to vidět a nebýt viděn. Po nějaké době se v ní ale docela zabydlel. Už to bylo dlouho, co tohle nedělal, ale nebylo těžké se do toho vrátit. Ke konci se mu už opravdu dařilo držet krok s prvními a při tom nebýt viděn… cenou za to samozřejmě bylo, že musel být opodál, takže nebyl přímo na scéně. Teď toho trochu litoval.
Sledoval, jak vedoucí Hrdlořez mávl a oba, které viděl, seskočili na střechu pod sebou naráz. Ten nejblíže k němu málem dopadl na holku, kterou pronásledovali. Ta při jejich váhání asi musela nabrat nějaké poslední zbytky sil, protože malátně vstala a vrazila mu nůž do nohy. Nebo to alespoň zkusila, to Adrien pořádně neviděl. Každopádně se její oběť otočila a chytla jí, vrávorajíc na kraji střechy. Vedoucí hrdlořez se k nim obrátil, Adrien vytáhl pistolový samostříl, nad kterým už dlouho váhal, a vystřelil. Mířil na nohy, v naději, že když mine, alespoň by se zabiják mohl leknout při nárazu šipky do střechy a ztratit tak chvíli času. Ale Adrienův cíl byl moc daleko na přesnou střelbu, minimálně Adrienovu, a Adrien trochu přestřelil. Šipka se zabodla do vrahova krku, ten se sesunul po střeše a začal se kutálet k jejímu okraji. Jeho kolega mezitím zařval, když mu dívka vytrhla nůž z nohy, asi ne zrovna čistým pohybem. Ztratil rovnováhu a spadl ze střechy dvoupatrového domu, dívku strhávajíc s sebou. Adrien zaklel. Skočil dolů ze hřbetu střechy k jejímu okraji, podklouzl a zachytil se rukama okraje. Pak se rozhoupl k domu a od něj a pustil se, dolu dopadl dost tvrdě, ale k údivu jakéhokoliv normálního člověka si nic neudělal. Rychle se rozešel k dívce a mrtvému vrahovi, zatímco znovu natáhl samostříl a vložil do něj další šipku. Třetí Hrdlořez přiběhl ke kraji střechy a rozhlížel se, jak nejlépe seskočit. Adrien před sebe natáhl levou ruku a pravou se samostřílem si o ní opřel, zamířil a zmáčkl spoušť. Teď už mířil více z blízka, a trefil svou oběť do hrudníku. Hrdlořez to nečekal a spadl na střechu, kousek podjel, ale zachytil se na jejím okraji a snažil se vyškrábat zpět. Adrien natáhl samostříl znovu a vystřelil znovu, když už byl hrdlořez na čtyřech bezpečně na střeše. Po dalším zásahu už opravdu spadl. Adrien založil čtvrtou šipku a došel k dívce, která ležela přes mrtvého vraha, který dopadl pod ní. Z úst jí tekla krev, kterou sem tam i trochu odkašlávala. Vypadala vyčerpaně, plášť který měla na sobě byl částečně rozevřený a odhaloval tak některé křivky jejího nahého těla. Adriena ten pohled trochu překvapil, ale pak se k ní sklonil a prošacoval jí. Touhle dobou jsou už všichni Hrdlořezi na nohou a ona je vstupenkou k pomalé a bolestivé smrti, nebyl tak hloupý aby ztrácel čas tím, že ji bude osahávat nebo cokoliv dalšího. V pravé kapse našel svůj měšec. Amulet nahmatal někde na hrudníku.
„P´m´z. mi…“ Adrien se zarazil, s hřbetem ruky na jejím pravém ňadru, jak z vnitřní kapsy vytahoval amulet. Stočila k němu hlavu s matnýma, sytě modrýma očima, lesknoucíma se slzami. I se zkrvavenou tváří a rozseklým obočím byla krásná. Přejel ji očima. Byla vyčerpaná, prochladlá z noční zimy, krvácela z nohy a dopad ze střechy dvoupatrového domu, i když trénovaný a na jiného člověka místo na tvrdou, dlážděnou ulici, na ní zanechal své stopy. Byl by zázrak, kdyby neměla nic zlomené, nebo neměla vnitřní krvácení. „Pr´s-ím…“ Vzlykala, nemajíc sílu brečet. Adrien vytáhl amulet a hodil si ho do kapsy. Prohlédne si ho později. Zaváhal, co s ní. Pak se v hlavě otřepal. Pro dobu, kterou mělo smysl brát v úvahu, byla rozsudkem smrti. V delším časovém úseku dnes nikdo neuvažoval, umřít jste mohli kdykoliv.
„Nejsem felčar a nikdo dnes neovládá léčivou magii. I kdyby tě někdo vyléčil, ty stejně zemřeš a to tak že tahle smrt ti bude ještě připadat příjemná. Jestli chceš, můžu tě zabít rychle a bez bolesti…?“ Její oči se zcela zalily slzami. Rozbrečela se, znovu trochu odkašlávajíc krev. „Pr´s… Pros-ím…“ Vzlykala. Adrien zakroutil hlavou, vstal a rozešel se pryč. Po pár krocích se rozeběhl. Dneska bude ostrá noc. A on byl u Nahé krásky bez skutečného důvodu a pak odešel těsně předtím než se to stalo… možná bude nejlepší zmizet. Má co chtěl. Má víc, než doufal, že mít bude.