Bratrstvo Stříbrné dýky

Obsáhlejší zabijácká povídka, možná spíš úvod do románu..
Napsal Veritas

Osudná chyba

Nad městem se válela tma a v hustých, neproniknutelných chuchvalcích bránila byť by jen i slabému měsíčnímu svitu proniknout do města.
Pod ní, v jedné uličce, spal na boku mladý muž. Přikrytý kusem kabátu, který pamatoval lepší časy a teď sloužil jen jako přikrývka. Jeho spánek byl velmi neklidný, převaloval se z boku na bok, téměř celou noc.
S ranním rozbřeskem, když kohout zakokrhal a první sluneční paprsky se odrazily od helmic procházející hlídky, se posadil a pozorný pozorovatel by si povšiml slzavých stop ve tváři; v prachu, kterým byla pokryta, si prorazily cestičku a ta teď značila místa, kudy v noci odtékaly slzy bolesti.
Mladík se posadil a složil svou hlavu do rukou, opět plakal steskem po svých rodičích a bratrech, ale všichni byli již mrtví, skolila je černá hrůza, která obcházela v těchto dnech město a brala lidské životy po stovkách. MOR. Neměl peníze, jídlo, rodinu, přátele, nic.
Jediný majetek, který skutečně vlastnil, byl jeho život a i o ten mohl kdykoliv přijít.
Uličkou se začaly nést podivné zvuky. Jako by někdo týral nemocnou kočku. Mladík se jen temně usmál a pohladil si břicho. Podivuhodné zvuky vycházely z jeho žaludku. Je to již deset dní, co nejedl a dnes by snědl třeba i krysu, kdyby uměl některou z nich chytit. Ale neuměl.
Nad městem se vytvořila atmosféra tak typická pro ranní město obklopené morem. Ulicemi se nesl zápach hořících těl, křik nemocných a zvonky vozů vezoucích mrtvé. Nikdo nevycházel, pokud nemusel, a tak ulice osiřely. Zůstali tam jenom ti, kteří neměli kam jít.
Mrtví a chudí. Mladík byl ten chudý, zatím.
Pomalu vstal a vydal se směrem k místu, kde býval trh, v očích se mu blýskalo nadějí, že najde alespoň něco k jídlu. Několik obchodníků stále prodávalo a na nepříznivé situaci vydělávali ohromné sumy.
Trh bylo malé náměstí nedaleko centra města a otevřeného ústí stoky. Páchlo více, nežli ostatní části města, dá-li se něco takového vůbec říct.
Mladík se pomalu procházel ulicemi a po cestě jej pozorovalo několik ubožáků stejných jako on, kteří se smířili se svým životním údělem a teď už jen čekali, kdy si pro ně přijde Smrt. Líně došel až k tržišti a tam jen pozoroval dva otylé obchodníky, kteří nabízeli chleba za 2 zlaté a drůbež za 5. Přitom normálně se ceny pohybovaly okolo několika měďáků.
Mladík se přiblížil a ochomýtal se kolem stánků, z úst mu tekly sliny. Jeden z obchodníků se na něj otočil a spustil: "Vypadni prevíte, prachy nemáš a z huby ti teče jak miminu! Jestli nevypadneš, nechám tě odvést hlídkou, tak co ty..." svou větu už nedokončil, mladík se pohnul rychlostí blesku, sebral jeden z chlebů a dal se na zběsilý úprk.
Obchodníci se rozječeli, jako by je na nože brali: "Chyťte ho!!! Zloděj!!"
Jako na povel se několik vojáků rozběhlo za prchajícím mladíkem, ale ten vyvinul ještě vyšší rychlost a pomalinku se začal vojákům vzdalovat. Ale těm jako by to vlilo do žil novou energii a zdvojnásobili svou rychlost. Po pěti stech metrech šíleného sprintu mladík padl na zem a upadl do mdlob. První z vojáků, který k němu doběhl, jej nakopl svou okovanou botou přímo do žaludku. Mladík zachroptěl a vykašlal několik krvavých slin, které dopadly přímo na špinavou zem.
Po chvilce kopání a nadávání na mladíka jej vojáci popadli a odnášeli do městské věznice.

Věznice

Vald se probudil a nechápavě hleděl na zamřížované okénko, kterým dovnitř pronikalo slabé sluneční světlo. Velmi matně si vzpomínal na dobu před tím, než usnul, stráže jej prohledali a pak bez jediného slova vhodili do této studené kobky. Přistál na kusu roztrhaného slamníku, který zde zbyl po předchozím majiteli. Okamžitě vyskočil na nohy a jako zuřivý pobíhal celou a hledal způsob, jakým se odsud dostat. Vyčerpán několikahodinovým prohledáváním cely pak na slamníku usnul.

Tělo měl teď rozlámané a smysly otupovaly pod neustálým náporem zimy, která útočila ze všech stran. Posadil se a stejně jako desítky lidí před ním začal čekat na to, co se mu zdálo nevyhnutelné. Trestem za krádež bývalo useknutí ruky, ale v těchto dobách se rovnou věšelo. Bylo to jednoduší a rychlejší.

Smrt nabývala konkrétní podoby konopného lana na jeho krku. Přízrak šibenice se začínal zhmotňovat v místnosti a Vald věděl, že je reálnější, než cokoliv jiného.

Dveře do cely se s prásknutím rozletěly a dovnitř napochodovali vojáci. Všichni byli oblečeni v černých stejnokrojích popravčí čety. Jejich velitel si s opovržením prohlédl Valda a pronesl: "Vstávej, holomku, pokud se nebudeš bránit a dělat hlouposti, slibuju, bude to rychlý. Teď jdeme." Vald se na něj podíval a přikývl.

Pomalu vstal a nechal se vyvést na hlavní nádvoří, kde stálo na dva tucty šibenic v jedné řadě a pod každou jeden odsouzenec. Muži i ženy, chvíle, kdy si všichni byli rovni. Vald byl odvlečen k poslední prázdné šibenici a když jej postavili na propadlo, smyčku přivázali kolem krku, nohy jej neunesly a on se zhroutil.

Odsouzený muž na vedlejší šibenici se zašklebil a zakřičel na něj: "Chlapče, neudělej jim tu radost, aby ses oběsil ještě před začátkem. Sakra! Jsi snad chlap. Tak taky i umři jako chlap!"

Valdovi jako by jeho hlas dodal novou energii, kterou z něho vytáhlo vědomí blízkosti smrti. Postavil se a držel hlavu pěkně zpříma. Opětovně otevřel oči a snažil se hledět smrti do tváře. Přesto mu z koutků očí začaly stékat slzy. Copak si asi říká máma, pomyslel si, její syn umírá na šibenici jako protřelý kriminálník.

Stráže dokončili poslední přípravy k popravě a jejich velitel přistoupil k velké páce uprostřed nádvoří. Od ní vedl mechanismus, který spustí propadla na každé šibenici, odsouzenec se propadne a svou vlastní vahou si zlomí vaz. Precizně přesné. Pro případ, kdy se některému z odsouzenců povedlo přežít svou vlastní smrt, měl velitel v ruce dekret, který jej omilostňoval z hříchu, který spáchal. Ale to se zatím nestalo.

Velitelovi ruce sevřely páku a prudce s ní trhly. Propadla se otevřela, ale místo, aby se odsouzencům zadrhly smyčky na krku, proletěli volným pádem na zem a tam se rozplácli.

Stráže přispěchali ke každému z nich a okamžitě svázali nohy, které byly do této doby volné, na rozdíl od rukou, které měl každý svázané za zády.

Na nádvoří vstoupil nový aktér. Byl jím postarší prošedivělý muž, jemuž se táhla přes tvář velmi hluboká jizva, jeho rysy připomínaly kámen a oči byli ledově šedé a téměř nehybné. A přesto se v jejich nehybnosti odrážela moudrost a velmi vysoká inteligence. Na sobě měl tmavé oblečení neurčité barvy, s pláštěm, který splýval okolo ramen. U pasu měl dlouhý meč a něco v jeho postoji naznačovalo, že s ním umí velmi dobře zacházet.

"Jmenuji se Belinus Thurgoner," pronesl autoritativním hlasem, který nesnesl odporu. "Odteď až do vaší smrti mi vděčíte za svůj život. Váš život je mi naprosto lhostejný, nemá pro mě žádnou cenu. Kdykoliv vám jej můžu vzít. Máte cenu jenom toho, co dokážete a jak dobře budete poslouchat rozkazy. Otázky nepřipouštím, nic nevysvětluji." Pohledem přejel všechny odsouzence, u některých se chvíli zdržel, jako by zkoumal jejich myšlenky, a pak se usmál a s podivným zábleskem v očích pronesl: "Má někdo nějaké otázky?"

Odsouzenec, který stál vedle Valda, se podíval přímo do očí Belinovi. "Si sakra piš, že mám otázky. Jakým právem si myslíš, že mě budeš komandovat, ty náfuko, mě starýho Tonyho?!"

Belinus místo odpovědi vytáhl kuš, kterou měl do té doby uschovanou pod pláštěm, a vystřelil šipku, která neomylně přistála staříkovi v hrudi. Ten se na ni podíval a s němým výkřikem se zhroutil k zemi. Po tváři mu začala stékat krvavá slina.

"Na otázky neodpovídám, nic nevysvětluji. Chce se ještě někdo na něco zeptat?" Když se ale nikdo k tomu neměl, zastrčil kuš zpátky na záda. Otočil se a mávnul rukou směrem k veliteli stráží.

"Seržante, rozvažte jim nohy, ale ruce nechte za zády." Velitel jen pokynul vojákům a ti začali překotně plnit rozkaz. Nikdo z nich se nechtěl znelíbit Belinovi Thurgonerovi pomalou prací.

Všichni vězni, jakmile měli rozvázané nohy, rychle následovali Belina ven z nádvoří před městskou věznici. Venku stál jen jediný vůz pro osm osob. Na kozlíku seděl kočí a pohrával si s velkou kuší, kterou měl položenou na kolenou. Za vězni vyšla i stráž a utvořila kolem kočáru neproniknutelný kruh. Vězni stáli, nahnaní dovnitř, a stále nechápali, co se bude dít.

Valdovi začalo pomalu svítat. Vzhledem k tomu, že se do kočáru vejde jen osm osob, jich také jen osm můžou vzít, ale jich bylo téměř čtyřiadvacet. Jakým způsobem si asi vyberou? Vald pomalu ustupoval k vnitřní straně kruhu dále od kočáru, jako by kočár sám byl prokletý. Pomalu mu začínalo být jasné, jakým způsobem se bude vybírat. Nejsilnější přežije. Ale nebyl jediný, kdo to pochopil - ohromný muž s potetovanou tváří a hřívou mohutných blonďatých vlasů uchopil dva nejbližší, z hrdla se mu vydral skřek, při kterém tuhla krev v žilách, a srazil je hlavami k sobě. Okolím zaduněla rána a oba odsouzení se sesunuli k zemi. Než-li se ostatní vzpamatovali, svalnatý barbar stačil poslat k zemi další dva muže a chytil dalšího a máchal jím kolem sebe jako kyjem.

Vypuklo vražedné šílenství, všichni se vrhli na všechny. Vald ve své smůle, co jí dnes měl, čelil malému prckovi, který se jej pokusil několika kopy do břicha zneškodnit, Vald se jen taktak vyhnul jeho ranám. A začal přemýšlet, jak vyhrát bitvu proti tomuto zdatnému protivníkovi.

Celá skupina vězňů se rozpadla na malé hloučky po dvou až třech bojujících lidech.

Vald se vyhnul jedné ráně zprava a další zleva mu zlomila jeho ruku. Zařval bolestí a zmocnilo se jej berserkovské šílenství, prudce vyrazil vpřed a podařilo se mu prcka srazit jediným úderem své zdravé ruky do bezvědomí.

S ulehčením vydechl a rozhlédl se kolem sebe. Zbylo přesně 9 vězňů. Jedna krásná žena, ohromný barbar, dvojčata, která si byla k nerozeznání podobná, a čtyři muži, o kterých bylo jasné, že jejich bývalé povolání je nelegální pašeráctví a pirátství.

Devět osob je o jednoho víc, než je třeba. A pro všechny byl snadnou kořistí. Vražedné šílenství opadlo a zbývající čekali, kdo bude ten poslední, který vypadne. Nikdo nechtěl bezdůvodně zaútočit na ty ostatní.

Belinus prolezl kruhem, který vytvořila stráž, každého důkladně prozkoumal pohledem a pak s jistou nudou v hlase řekl: "Jeden z vás se vejde na kozlík vedle kočího. A teď se rychle pohněte!"

Vězni se narvali do kočáru a protože barbar by zabral příliš mnoho místa, usedl na kozlík on. Kočár se rozjel a kodrcal se směrem ven z města. Okénka byla zevnitř začerněná, aby cestující netušili, kam jedou a barbarovi na kozlíku pro jistotu zavázali oči.

Žena si sedla vedle Valda a zeptala se jej: "Pokud budeš chtít, mohu ti pomoci, dříve než jsem se dostala do vězení, byla jsem kněžkou Lathandera a jisté schopnosti mi snad zůstaly."

Vald, který téměř omdléval bolestí, s vděčným úsměvem přikývl. Kněžka uchopila jeho ruku, zavřela oči a Vald cítil, jak se hojení urychluje, kost srůstá a bolest odeznívá v oparu zapomnění. Když otevřel oči, mohl rukou normálně pohybovat a po zranění nezbyla ani stopa.

"Děkuji ti. Jak se ti můžu odvděčit?"

"Mně?" zasmála se a lehký zvonivý smích se nesl kočárem a uvolnil napětí po přestálé bitvě.

"Já jsem pouze služebnice svého boha, jemu adresuj své díky. Jakpak se jmenuješ?"

"Vald Ashalson," řekl Vald a lehce sklonil hlavu v úctě před kněžkou.

"A ty, má paní?"

"Se´Nedra."

"A co vy ostatní, jaká jsou vaše jména?" zeptala se Se´Nedra. "Náš 'hostitel' má s námi jisté úmysly a asi bychom se měli lépe poznat."

Jako první promluvilo jedno z dvojčat: "Já se jmenuji Kail - a můj bratr je Joran." Doplnil jej jeho bratr: "Máme takový hloupý zvyk..." řekl Kail. "...doplňovat za sebe věty," dořekl Joran. Všichni v kočáře se rozesmáli. Vystoupení obou dvojčat mělo blahý vliv na morálku celé skupinky.

"Za naší malou skupinku," začal rozvláčně nejstarší muž z podivné pirátské čtveřice, "asi budu mluvit já. Alespoň na naší lodi to tak bylo." Rozhlédl se po ostatních, ti přikývli, a tak pokračoval. "Jsem starší lodník a mám za sebou 15 let služby na jedné lodi." To slovo jedné tak nějak zdůraznil a usmál se. V puse mu chybělo několik zubů a vydával nepříjemný zápach. "Vy byste asi řekli pirátské lodi, ale podle mě je to obchod jako každý jiný. Někde je toho moc a my to vezli tam, kde toho bylo málo. Díky tomu, že jsme neplatili cla, jsme měli nejlepší nabídku na trhu a prodávali. Lecos. Koření, látky, otroky, prostě všechno. Občas jsme za zboží nezaplatili a vzali si ho násilím z jiných lodí. Mně říkají Divokej Jack, tohle je Arnulf, Barry a Arrutha." Rychle představil všechny muže. "A řekl bych, že teď máme něco společného, jsme v průseru."

Se´Nedra se na něj podívala, jako by zkoumala, kolik toho může říct nebo neříct. Ale nakonec jí to nedalo a osmělila se. "Řekněme, že si myslím, že jediná logická věc, kterou můžeme teď udělat, je uzavřít spojenectví. Je to jednoduché, nepůjdeme si po krku, dokud z toho nebudeme bezpečně venku. Ten Belinus mě děsí a vás by měl taky."

Na kočár se sneslo ticho, jak všichni přemýšleli, do jaké míry mohou těm ostatním věřit. První prolomili bariéru mlčení dvojčata. Joran pronesl vážným hlasem: "Slibujeme. "Ano, od této chvíle vám věříme," dodal Kail.

"Já taky. Všem, kdo jsou zde, se zavazuji," řekl Vald a přiložil pravou ruku na srdce, aby podpořil svá slova. Se´Nedra se na ně podívala, vděčná za takovou podporu. "Já také," celkem zbytečně dodala.

Piráti se chviličku dohadovali a pak se divokej Jack podíval přítomným do tváře: "Nemáme na výběr, naše krev za tu vaši a nikdy jinak!" vyřkl pevným hlasem starou pirátskou přísahu.

Po zbytek cesty si vyprávěli své životní příběhy. Se´Nedra pocházela z rodiny celkem chudého kupce, a tak měla velké štěstí, když ji představená Lathanderova chrámu vybrala ke studiu za chrámovými zdmi. Postupem času se vypracovala na kněžku a pomáhala nemocným, kteří přišli žádat o pomoc do chrámu. Ale ve chvíli, kdy vypukl mor, pomohla jednomu šlechtici k uzdravení a on, když se navrátil do svého paláce, vše vyprávěl vévodovi, který měl nemocného syna. Vévoda ji nechal zavolat, aby mu pomohla. Bohužel to nestihla včas. Vévodův syn zemřel a vévodův hněv dopadl na její hlavu. Usoudil, že za svou neschopnost doplatí svou hlavou a nechal ji odvést do vězení, aby byla ráno popravena.

Kail a Joran se ubytovali v jednom z posledních hostinců, který nebyl zasažen morem, a začali hrát karty. Ne úplně fér. Zmátli hráče a začali vyhrávat. Jenže nic netrvá věčně, byli dopadeni a v dobách, kdy se ulicemi města plížil mor, byl jediný trest - šibenice.

Piráty chytli, když se domlouvali s několika obchodníky na tom, že je odvezou pryč z města. Shodou okolností trestem za úprk v době moru byla také smrt. Pro ně i obchodníky.

Tábor smrti

Kočár jel celou noc nepřetržitě a cestující brzy usnuli neklidným spánkem. Když slunce vystoupalo po obloze už hodně velký kus, kočár s trhnutím zastavil. Dvířka se otevřely a dovnitř vniklo trochu denního světla. Zvenku se ozval vojenský křik.

"Kde se flákáte!!?" celá skupinka se s překotem vydrala ven z kočáru. Ocitli se na nádvoří, tvořeném udusanou hlínou. Uprostřed nádvoří stál muž, celý v modrém, který držel v ruce důtky. Mohutnými kroky si to rázoval ke skupince a že to nebude příjemný pohovor, to už bylo teď jasné.

Došel až k nim a z bezprostřední blízkosti na ně zařval: "Do řady!" Bleskově se seřadili před kočárem. Barbar slezl z kozlíku a postavil se k nim.

Muž v modrém si všechny důkladně prohlédl, nevěřícně pokýval hlavou a šlehl do vzduchu důtkami. "Tohle není žádnej šlechtickej dýchánek! Jste mrtví! Zemřeli jste na šibenici, tady jste jen proto, že je to strašnej omyl. A já jsem tady, abych ten omyl napravil. Tamtou branou odejdete jen jediným způsobem. Buď budete lepší než já, nebo nohama napřed. Je tady někdo, kdo si myslí, že je lepší než já?"

Arnulf vycenil zuby. Promnul si ruce a řekl: "Já." Muž v modrém se otočil, máchl rukou a rozbil Arnulfovi nos. Arnulf se předklonil a začal dávit krev. Muž nelenil a nakopl Arnulfa do žeber. Ozvalo se křupnutí. Arnulf se jen nevěřícně zhroutil. Muž se k němu sklonil a pootočil mu hlavou. Praskl vaz a Arnulf vydechl naposledy. Celá bitka trvala jen několik vteřin. Než kdokoliv stihnul něco udělat, muž byl opět na nohou a připraven čelit novému protivníku.

"U Loviatar...," ujelo Divokému Jackovi. Muž beze slova vrazil Jackovi ránu do břicha a Jack spadl na zem.

"Dobře, tak tohle máme jasné. Zatím nikdo lepší není. Druhá cesta je stále otevřená." Muž v modrém je beze slova přejel pohledem, jestli někdo nemá zájem.

"Stejně vás má být jen osm. Teď vás je jen osm. Zatím. Jmenuji se Velitel Roald. Nemám vás rád, stejně jako tuhle práci, ale dokud jsem nejlepší, budete dělat, co vám říkám. Nějaké otázky?" zeptal se. Nikdo nehnul ani brvou.

"Výborně v tomhle si rozumíme. Stejně jako v tom, že ten kdo se pokusí o útěk, bude nějakou dobu umírat. Hodně dlouhou dobu."

"Teď zmizte, najděte poručíka Gardana a hlaste se mu." Velitel se otočil a odešel někam k vnitřním budovám tábora. Až teprve teď měli čas se trochu rozhlédnou kolem sebe. Stáli nedaleko masivní brány, která by odolala několikaměsíčnímu obléhání, kolem obvodu tábora stála masivní zeď, vysoká kolem tří a půl metru a po jejím obvodu se procházelo několik vojáků jako hlídka. Celkově působil tábor značně rozlehlým a přísně vojenským dojmem.

Vald s úkosem pohlédl směrem, kam zmizel Velitel, "Asi bychom si měli pospíšit, nemyslíte?" Se´Nedra kývla hlavou. "Rychle nebo se vrátí."

Piráti jemně nadzvedli tělo svého kamaráda a následovali skupinku směrem k budovám. Po deseti minutách vyptávání a marného hledání se jim povedlo najít poručíka Gardana v jedné z nízkých budov.

Za nízkým vchodem byla jen matně osvětlená místnost s osmi postelemi a velkým stolem uprostřed. V čele stolu seděl trpaslík s mohutným vousem a metodicky mlátil do stolu mohutným kladivem. "Čekám tady na vás déle než pět minut. Okamžitě padesát kliků!" zařval na ně.

Za těch několik hodin, co byla skupinka vystavena novým zkušenostem s Belinovými důstojníky, se naučila základní věc pro přežití. Poslouchat. Padli na zem a začali dělat kliky. Barbar, piráti i dvojčata to zvládli jen s lehkou námahou, ale Vald a Se´Nedra měli skutečné potíže dokončit svých padesát.

Gardan s opovržením shlédl jejich výkony a kladivem ukázal na Valda a Se´Nedru. "Ty a ty znova a zkuste jich udělat stovku."

Se´Nedra i s Valdem začali klikovat ze všech sil, ale brzy jim došel dech. Vald se po další padesátce zhroutil a stočil do klubíčka, námaha mu rvala plíce z těla ven. Několikadenní strádání jej obralo i o poslední zbytky síly. Se ´Nedra dokončila jí uložených sto kliků a vrhla se k Valdovi. Jeho hlavu vzala do svých rukou a začala žádat pána úsvitu Lathandera o posilnění pro tohoto mladíka.

Vald ucítil příliv nové síly proudící skrze Se´Nedřiny ruce a skutečně se mu povedlo dokončit zbývajících padesát kliků. Gardan jejich výkony shlédl s opovržlivým úsměvem. "Lidi. Zatracený lidi." Zakroutil hlavou a připjal kladivo zpátky k mohutnému koženému pásku, který mu ovíjel těžkou plátovku.

"Teď se posaďte a buďte ticho." Všichni beze slova zaujali místa kolem stolu. Trpaslík s těžkým žuchnutím dopadl na svou židli v čele stolu.

"Ták, oběd. Asi máte hlad." Gardan zahvízdal a jakýsi voják ve stejnokroji přinesl ohromný hrnec nevzhledné kaše, která voněla i chutnala přesně tak, jak vypadala. Hnusně. Dřevěné misky i s vydlabávanými lžícemi měl každý u své postele. Sebrali je a nabrali si plnou misku, všichni měli velký hlad, ve vězení nic nedostali a během cesty občerstvení chybělo taky.

Gardan počkal až všichni dojí a okamžitě se pustil do vysvětlování.

"Za druhý, já jsem váš velitel a první hned po bohu!" Zahřměl jeho hlas. "Za třetí, vaše šaty, dolů. Hned! Smrdíte jak trpaslíci! Ha ha ha ha." Gardan se smál až se za břicho popadal.

Mužům netrvalo dlouho sundat vše, co měli na sobě, ale Se´Nedra propichovala Gardana ostrými a všespalujícími pohledy. Ale poslechla.

"Šaty máte v těch skříních vedle postele. Jsou napuštěny vůní, která neodolatelně přitahuje psy. A i když si je sundáte, ulpí toho na vás dost, aby vás psi vystopovali během několika minut." Za několik minut byli všichni oblečení ve volných šatech neuvěřitelně jasně červené barvy.

Jejich nechápavé pohledy Gardan odbyl několika slovy: "Lučištníci. Taky chtějí mít z toho nějakou srandu" A z pod vousů se usmíval.

"To je všechno, co potřebujete vědět." Zamumlal Gardan a velitelsky vyšel ven před barák. Skupina jej následovala a bez reptání se postavila do jedné řady.

"Tady vás zocelím až k neuvěření. Vycvičím vás v tom, v čem možná jste dobří, abyste byli ještě lepší. Až s váma za ten půl rok skončím, nepozná vás ani vlastní matka. A teď začneme s výcvikem."

O šest měsíců později...

"Díky, Kasumi," řekl Vald a vyhnul se výpadu, který prováděl mohutný barbar dřevěným mečem. Odrazil jej a kontroval výpadem na břicho, Kasumi jeho meč srazil k zemi a namířil svůj na jeho krk.

Vald se usmál, vymrštil pravici, kterou srazil Kasumiho meč, a nakopl barbara do holeně. Síla úderu podrazila barbarovi nohy a on spadl na zem. Okamžitě vyskočil a vrazil Valdovi pěst do břicha. Vald se bolestí předklonil a zároveň provedl kotoul mezi nohy Kasumiho a nakopl jej zespodu do rozkroku.

Kasumi zavyl bolestí a dupl na místo, kde ještě před chvíli ležel Vald. Ale ten se mezitím postavil a v zápasnickém postavení očekával další útok. Kasumi se na něj překvapeně podíval a pak se rozesmál.

"Lepšíš se, Valde. Za chvíli budeš lepší než já." Vald potřásl hlavou. Příliš dobře věděl, kdo je nejlepší.

"Ale no tak, Kasumi, Roalda stejně nepřekonám, to oba víme. Takže každé zlepšení je naprosto zbytečné. Stejně se odsud nedostanu. Tak dobrý nikdo z nás není."

"Bohužel, máš pravdu, Valde. Roalda opravdu neporazíme, ale snad se brzo dozvíme, proč tady jsme, nemyslíš? Zítra to bude šest měsíců, kdy nás sem převezli..." Rozhovor ustal stejně náhle jako začal. Vald i Kasumi se postavili do pozoru, protože se k nim přiblížil poručík Gardan.

"Copak to tady vedete za řeči?" zeptal se s přísným výrazem v očích.

Vald okamžitě odpověděl: "Kasumi mě poučoval o mých chybách při pěstním zápase, pane!"

"Opravdu, Kasumi?" otočil se na Kasumiho. "Ano pane! Vald stále neumí vykrýt pravý hák...," Gardan ho poslouchal s pozvednutým obočím a jakmile uslyšel pravý hák, vymrštil svou pravačku na Valdovu tvář.

Vald bez jediného hnutí ve tváři zareagoval ještě dříve, než mu došlo, co se děje. Pozvedl levačku, zastavil ránu a pravačkou zkroutil Gardanovu ruku a pak pouhým přenesením váhy z nohy na nohu jej poslal k zemi.

Gardan se pomalu zvedal ze země, plival kolem sebe hlínu a prach, který se mu uchytil ve vousech. "Kasumi! Cos to říkal?"

"Je vidět, že se Vald stále učí, pane. Očividně mě poslouchal..."

"Ticho! Kasumi, mě z tebe třeští hlava. Nemůžeš být chvíli ticho?" zařval Gardan na Kasumiho, který byl o téměř metr vyšší než on.

"Ano, pane!"

"Tak buď!" Gardan se otočil a s mumláním pod vous se otočil a pomalu odcházel ke své ubikaci, cestou neustále rozhazoval rukama a něco vykřikoval na všechny strany.

Vald i Kasumi stáli v pozoru dokud nezmizel za nejbližším rohem, a potom se rozesmáli.

"To, to...bylo...dobrý...!"vykřikoval Kasumi a smíchy se celý třásl. Vald jen souhlasně přizvukoval. "Pra...pra...pra...vý hák!"

Za chvíli oba přátelé odešli směrem ke svému obydlí. A přitom se stále ještě smáli. Byla to jedna z mála chvil, kdy se mohli naplno zasmát. Když vešli, přivítala je Se´Nedra. "Kde jste se tak zdrželi?"

Kasumi se okamžitě jal velkolepými slovy líčit dobrodružství, jak Vald povalil poručíka Gardana na zem a ani se u toho nezapotil. Se´Nedra se jen usmála, když si to představila. A vzápětí se jí nakrčilo obočí. "Valde? Nezlámal jsi mu třeba nějaký kosti, že ne?"

"Neboj, Se´Nedro, Gardan je z pořádně tvrdý hmoty."

"Kdyby se zranil, všichni bychom na to doplatili, to je ti doufám jasný."

"Jó, asi je. Ale za tu srandu by to snad i stálo."

"Valde! Zapomněl jsi, jak dopadl Divokej Jack, když napadl Gardana?"

Vald lehce zbledl, když se mu vybavila vzpomínka na nelítostný osud Divokého Jacka. Divoký Jack zákeřně napadl Gardana při výcviku s nožem a ošklivě jej poranil. Gardan několik hodin zápasil se smrtí a nebyl by jí porazil, kdyby mu Se´Nedra nepřispěchala na pomoc se svými léčitelskými schopnostmi.

Ale jakmile se cítil dost silný na to, aby vstal z postele, vyzval Jacka na souboj s nožem. Ve férovém souboji jej zabil a jako trest pro ostatní, že nezabránili napadení, jim věnoval dvoudenní výcvik. Bez jídla a chvilky odpočinku běhali na nádvoří a ten, kdo na chvíli zpomalil, byl ošklivě zbičován.

"Ne, nezapomněl. Na tohle se jen těžko zapomíná," pronesl s odporem Vald a lehce se otřásl. Ještě dnes měl jizvy na zádech po tom několikadenním bičování.

"Gardan nezapomíná. Mysli na to, Valde."

"Neboj, budu." Přitakal Vald.

"Kde jsou ostatní?" zeptal se Kasumi.

"Dvojčata a Arrutha trénují jízdu na koni. Barry šel pro jídlo," vypočítávala Se´Nedra na prstech. "Ale za chvíli by měli být zpátky."

Kasumi se usmál: "Doufám, že přinese něco pořádného."

"Kasumi," otočila se na něj Se´Nedra, "dneska je středa." Kasumi se na ni podíval s vytřeštěným zrakem.

"Ale to znamená...," zůstal stát s otevřenou pusou. Se´Nedra se k němu přitočila a rukou mu přiklapla čelisti k sobě.

"Jo. Jsme tady už šest měsíců. Dnešek je ten den, kdy nás vlastní matka nepozná."

"Konečně!" dodal Vald.

Za několik minut po tomto rozhovoru dovnitř vešel Arrutha a v patách měl dvojčata. Něčemu se smáli, ostatně dvojčata už měli na lidi takový vliv, ·e se nikdo nedokázal nezasmát, když spustili. Nikdo, s výjimkou Belinových důstojníků. Ti se nesmáli nikdy.

Kasumi s Valdem se s nimi přivítali a s veselím se pustili do příjemného rozhovoru.

Do rozhovoru jim brzo vpadl Barry i s ohromným pekáčem plným grilovaných kotlet. Pekáč položil na stůl a společně s ostatními se na něj vrhl. Kotlety mizely pod náporem jejich hladových úst a když zmizela i poslední, Kasumi se natáhl na své židli a pořádným říhnutím zakončil oběd.

"Tak to by bylo," řekl Barry a chystal se odnést pekáč zpátky do kuchyně, když dovnitř vstoupila osoba, kterou tady nikdo nečekal. Belinus Thurgoner.

Na sobě měl stejné šaty jako tehdy, když jej uviděli poprvé. Neurčitá tmavá barva. Přes záda přehozený plášť, který byl sepnutý sponou ve tvaru malé stříbrné dýky. Belinus s naprostou samozřejmostí přešel do čela stolu a sednul si na židli, kde jindy sedával poručík Gardan.

"Koukám, že kotlety na mě nezbyly." Usmál se a každému z přítomných se zahleděl do očí, jako by přemýšlel, nakolik je pobyt zde změnil.

"Snad nastal ten správný čas vysvětlit vám, proč jste tady." Belinus na chvíli pozastavil svoje vyprávění a napil se ze džbánku, který byl před ním.

"Jsem agentem bratrstva stříbrné dýky," řekl Belinus a špičkou prstu se dotkl spony v jeho plášti. "A vy jste členy mého týmu. Jako agent mám velmi mnoho povinností vůči koruně, a tak potřebuji pravou ruku. Nástroj, kterým budete vy. Velitel Roald mě informoval o vašem výcviku a kdo a jak postoupil. Řekl bych, že to bude oboustranně výhodné. Já vám nabízím vše, co budete chtít, zlato, víno, luxus, jaký jste dosud nepoznali. A po čase dostanete i to nejcennější. Svobodu." Belinus opět upil ze svého džbánku. "Na oplátku chci vaše služby. Za hodinu vyrážíme." Dodal Belinus a odešel z místnosti bez jediného pohledu zpět.

Kasumi popadl džbánek, který zbyl po Belinovi na stole, polohlasem zamumlal: "Takový dobrý pivo. Sakra." A zbytek vyzunkl na ex.

"Řekl bych, že stejně nemáme na výběr, alespoň je to pro korunu." řekl nahlas mínění všech Arrutha.

"Snad se z toho dostaneme se zdravou kůží," dodal Vald.

Kasumi si odporně krknul a kývnul. "Jo - škyt - doufám - škyt."

Za hodinu byly veškeré osobní věci zabalené a nesourodá skupinka stála na opuštěném nádvoří.

Belinus přišel za malou chvíli. "Pojedu napřed, čekám vás zítra ve Suzailu v hospodě U zlatého goblina. Doufám, že to pěšky zvládnete."

Barry se na něj podíval s úžasem ve tváři a vyprskl: "40 mil?"

Belinus se shovívavě usmál: "Ber to jako vstupní test. A není to 40 mil. Je to 42 mil." Otočil se a prošel otevřenou branou. Tam nasedl do svého kočáru, kočí práskl bičem a kočár vyjel na cestu.

Se´Nedra zlostně dupla. "Co si sakra myslí?"

Kasumi se ji snažil uklidnit: "Nevím, ale třeba to bude opravdu vstupní zkouška. Tak půjdem, ne?" Sotva to dořekl, na nádvoří přišel poručík Gardan.

"Cože? Vy tady ještě jste?" zařval na ně. "No, vono je to vlastně dobře, něco pro vás mám. Pojďte se mnou." Otočil se a celá skupinka jej následovala ke stájím, dobře skrytým pod hradbami. V nich byla ustájena dvacítka koní, připravená k různým vyjížďkám, které musely stráže čas od času absolvovat.

"Vyberte si," pronesl zdvořile Gardan. "Každý jednoho, že Kasumi," dodal, když zahlédl záblesk v Kasumiho šedých očích. Dlouhé prsty Kasumiho byly v táboře velmi dobře známy.

"Jo, já vím, ale když voni jsou tak krásní, třeba podívejte se na tohohle," řekl Kasumi a ukázal na jednoho z hřebců. "Vždyť tamhleta klisnička i s tím hříbětem k němu neodmyslitelně patří, jak bych je mohl oddělit. Na to prostě nemám srdce," dodal a se skloněnou hlavou očekával Gardanovu jedovatou poznámku. Ale ten, místo aby reagoval podrážděně, zasmál se a řekl: "Dobře, Kasumi, vždycky si měl velkou hubu. Uvidíme, jak se s tím vypořádáš. Všichni tři jsou tvoje. Ale to ti říkám, starej se o ně pořádně. Nebo uvidíš." Kasumi překvapeně zamrkal, ale na to, aby vzal svá slova zpátky, bylo již pozdě.

Rozběhl se ke svým koním a začal je zkoumat. Hřebec patřil k tomu typu těžkých válečných zvířat, na kterých vyjížděli do boje rytíři v plátových zbrojích. Byl to statný kůň, tmavě hnědé barvy, s malou bílou skvrnou na pravé pleci. Klisna byla spíše menší, ale svůj menší vzrůst si kompenzovala mrštností a rychlostí. Její tělo bylo jako napjatá pružina, která čeká jen na příkaz svého pána, aby vyrazila kupředu.

Kasumi, když skončil s prohlídkou i mladého hříběte, se otočil na Gardana a ze rtů mu splynulo jediné slovo. "Děkuji." A poté se poklonil. Věděl, že koně mají hodnotu několika stove, možná i tisíc zlatých a jejich darování nebylo snadnou záležitostí.

Gardan nad tím jen mávnul rukou: "Zítra budeme mít nové."

I ostatní si vybrali své koně, na kterých snad dojedou až do Suzailu. Ale žádný nebyl tak skvostný, jako koně, které dostal Kasumi.

Nedlouho poté, co si koně osedlali, zmizeli v prachu cesty z dohledu pevnosti. Na jejím ochozu stál velitel Roald se svým poručíkem Gardanem.

"Pane?"

"Ano, Gardane."

"Myslíte, že naše práce má nějaký význam?"

"Sloužíme koruně, jestli myslíš tohle."

"Ne, to jsem nemyslel. Učíme je, jak přežít ve světě plném nástrah, ale přežijí? Mají nějakou šanci?"

"Jen takovou, jakou si sami zvolí, a jejich šance jsme zvýšili na maximum."

"Já nevím, jaký význam má zabíjet je při výcviku, když jediný důvod, který nám k tomu dali, byla krátká slabost..."

"Uvědomí si blízkost smrti, a to jim snad někdy zachrání život ve skutečné misi."

"Snad máte pravdu. Ale nebyli tak špatní, co myslíte?" řekl Gardan a pohledem spočinul na veliteli.

"Máš pravdu, nebyli. Oni přežijí."

Suzail

U zlatého goblina to vřelo. Do města přijela nová eskadra purpurových draků na zítřejší přehlídku a většina z nich se ubytovala v tomto hostinci. Ačkoliv si hostinský mnul ruce nad zlaťáky, které mu tak náhle spadly do rukou, štamgasti z toho byli očividně nervózní. Ne že by jejich obchody nebyli čestné, ale byli radši, když na ně koruna neviděla. Stejně jako většina podaných Azouna IV. platili daně, a to by mělo koruně stačit.

Proto malá sedmičlenná skupinka unikla jakékoliv nežádoucí pozornosti. Jako první vstoupil do zakouřeného a zapáchajícího prostředí Kasumi. Těsně za ním vešel Vald. Ostatní zatím čekali venku, až podomci přijdou pro jejich koně. Nikdo je nechtěl nechat bez dozoru. Na to byli příliš cenní.

Vald s Kasumim se prodrali skrze zapáchající vojáky až k nálevnímu pultu, kde obsluhoval vysoký hostinský s pronikavým zrakem. Chvíli si je ostražitě prohlížel a pak opatrně přistoupil ke Kasumimu a do ucha mu pošeptal: "Budete čekat na Belina?" Kasumi od něj krok odstoupil a velmi pozorně si hostinského prohlédl. Byl to vysoký hnědovlasý muž, jemuž umaštěné vlasy padaly až na ramena. Na sobě měl obyčejnou tuniku přepásanou umaštěnou zástěrou. Celkově nevypadal nějak důvěryhodně.

Kasumi potichu opověděl: "Co vy o tom víte?" Hostinský se vševědoucně usmál.

"Koruna potřebuje informace a kde jsou informace, tam jsou i lidé Belina Thurgenera." Kasumi se na něj opět podíval. "Dobrá. Budeme čekat na něj. Ubytujete nás?"

"Vemte si pokoj číslo tři. Je dole ve sklepě, nikdo vás tam nebude rušit." Kasumi přikývl. "Máme venku koně, tak ať se jim nic nestane." A usmál se takovým způsobem, jakým to uměl jen on. Hostinský nasucho polkl. "Zajisté, budou v pořádku, pane."

"Já vím, že budou," odpověděl Kasumi a stále se usmíval. A pak se bez dalšího slova vydal směrem k jejich pokoji. Vald ho těsně následoval.

Během chvíle prošli skrze temnou chodbu, kde byly uskladněny zásoby pro chod hospody, a dorazili před pevné dubové dveře, na nich· bylo neumělým písmem namalováno číslo tři. Kasumi rozrazil dveře a podíval se dovnitř. Místnost byla skutečně velmi prostorná, uvnitř se nacházelo na deset postelí a několik bytelných skříní na zbraně. Na stěnách hořely pochodně a matně osvětlovaly místnost.

Vald vešel jako první. "No tak, Kasumi, trochu důvěry do toho hostinského. Není důvod, aby nás chtěl podříznout," řekl a lehnul si na nejbližší postel.

"Já mu prostě nevěřím, tady ta místnost je jako past. Past na přerostlý krysy. A já nemám ani blbou dýku. Nic. Cítím se jako nahej."

"Stejně nemáme na výběr, za chvíli přijdou ostatní a teprve pak můžeme něco vymyslet," oponoval Vald. Kasumi, jako by jej neslyšel, přešel k nejbližší skříni a otevřel ji. Slabý svit pochodní osvětlil několik pouzder na meče, dýky a také jeden toulec na šípy.

"Skvělý, obal bychom měli, teď ještě něco do něj," řekl Kasumi a ze skříně vyndal pouzdro na meč. Důkladně jej prohlédl a pak vhodil zpátky.

"Copak?" zeptal se Vald.

"Je to pobitý nějakými cvočky s kameny a vypadá to příliš cenně,"odsekl Kasumi.

"Netušil jsem, že zrovna tobě vadí známky bohatství," oponoval Vald.

"Mně nevadí bohatství," vysvětloval Kasumi, "mně vadí známky bohatství, který přitahují pozornost špatnýho typu lidí." Konečně Kasumi vytáhl pouzdro na meč, které mu vyhovovalo. Bylo ušito z těžké kůže a v citlivých místech vyztuženo ocelí.

"To je ono," řekl Kasumi a připjal si pouzdro k svému pasu. "Teď ještě nějaký obsah."

Rychle otevřel další skříň, ale v ní se nacházelo jen několik napůl rozedraných drátěných košil. "Sakra!" zamručel a prásknul dveřmi. Pomalu a metodicky postupoval od skříně ke skříni, ale nepovedlo se mu najít žádné známky kusu pevné oceli, jak se vyjádřil.

Z chodby se ozval hlahol hlasů přicházejícího zbytku skupinky a Kasumi otráveně padnul do měkké postele.

Jako první vešel Arrutha s Barrym a očividně se neustále dohadovali o jakési holce, kterou zahlédli při průchodu hospodou. Za nimi vešla Se´Nedra společně s dvojčaty. Dvojčata se rozhlédla a když viděli Kasumiho a Valda, jak se válejí v postelích, následovali jejich příkladu a ulehli do měkkých prachových peřin. Se´Nedra zakroutila hlavou nad tou mužskou leností, ale také neodolala svodům chvilkového lenošení v pohodlných postelích.

Barry s Arruthou na ně pohlédli a pak se Arrutha zeptal: "Řekl vám hostinský o tom skvělém průchodu za třetí skříní, který vede do tajné zbrojnice?"

Vald se usmál a mrknul na Kasumiho: "Past s východem? No teda, Kasumi, ten tvůj instinkt je asi porouchaný, že?" Ale Kasumi na jeho jízlivou poznámku téměř nereagoval a okamžitě se rozběhl ke třetí skříni. Rozrazil její dveře a začal prozkoumávat zadní výplň dveří.

V pravém horním rohu ucítil malou proláklinu a zatlačil na ní. Regály i se zadní stěnou skříně bezhlučně zajely dovnitř a za nimi se objevila krátká chodbička. Kasumi se otočil na Barryho.

"Barry, pohlídej mi tady ty dveře, jen nerad bych zůstal vevnitř, až se zavřou." Barry přikývl a postavil se ke skříni, Kasumi už napůl zmizel v tmavém průchodu, když na něj Arrutha zakřičel: "Kasumi, pochodeň. Bude tam tma!" A sundal jednu z pochodní se zdi a hodil ji Kasumimu.

Ten ji zachytil a s planoucím světlem se vydal do hloubi průchodu. Po deseti metrech chodba zatočila a vydala své tajemství. Před Kasumim se objevil poklad, po kterém marně touží každé srdce vojáka. Zbrojnice pro osobní použití.

U stěn se matně rýsovaly obrysy oštěpů, halaparten a několika dalších tyčových zbraní. Další regál obsahoval desítku mečů, všemožných zbraní od šavlí ze Sambie, tolik oblíbené mezi korzáry, až po gigantické meče válečných rytířů. A v posledním regálu leželo na tucet poskládaných drátěných košil. Ale přesto Kasumi neviděl vše, protože svit pochodně ozařoval jen několik nejbližších metrů.

Kasumi se otočil a houknul do tmy: "Arrutho, Barry, Valde, všichni sem." Za dvě minuty už všichni procházeli rozsáhlou zbrojnicí a hledali kusy výzbroje, které by mohli použít pro své účely.

Když po půl hodině vyšli ven, všichni byli těžce ozbrojení. Kasumi měl na hrudi připevněn mohutný hrudní plát s vyrytým symbolem zlatého draka, nohy a lýtka měl kryté novými pevnými koženými kalhoty. U pasu se mu houpal bastard a na druhé straně opasku měl pověšenou slušnou dýku.

Kail si vybral lehčí drátěnou košili, která kryla všechny důležité orgány, k pasu si připjal dvě dýky a jeden z těch hezčích, zdobenějších krátkých mečů. Na zádech se mu houpal skutečně úctyhodný dlouhý luk spolu s toulcem plným loveckých a válečných šípů. Jeho dvojče si zvolilo lehkou koženou vestu a přes ní si zavěsilo pás plný vrhacích dýk. K pasu si potom pověsil obyčejný meč a střední štít zavěsil přes pravé rameno na záda.

Barry zvolil koženou zbroj, ve které se mohl rychle pohybovat, a na opasek si zavěsil scimitar, který, ačkoliv ležel pod notnou vrstvou prachu, se lesknul a blýskal modravými záblesky studené oceli.

Arrutha si našel kroužkovou zbroj, vhodnou tak akorát pro něj. Na rameni se mu houpala kuš a váček na šipky si nechal na opasku, na kterém také visel scimitar.

Vald nezvolil žádnou zbroj a ve zbrojnici si vybral pouze jeden ze speciálních postrojů pro lezení po zdech a několik vrhacích dýk. Své staré škrpály vyměnil za lovecké boty z nejjemnější kůže. Připadaly mu velmi pohodlné.

Se´Nedra všem vysvětlila, že její síla nespočívá v jakémkoliv máchání jakkoliv těžkým předmětem, ale víře ve svého boha. Nikdo se jí nesnažil vysvětlit, že než se bůh odhodlá zasáhnout, mohla by útočníka alespoň praštit kyjem. Bylo by to marné.

Převlékání všechny unavilo, a tak se rozhodli před finální schůzkou s Belinusem pořádně prospat. Porůznu ulehli do postelí a usnuli sladkým spánkem.

V nebezpečí života

Ranní slunce proniklo svými paprsky do malého sklepního pokoje skrze miniaturní okénko ve zdi a šimralo Barryho pod nosem. Ten několikrát odfrknul, jako by se chtěl zbavit nepříjemného pocitu, a poté otevřel oči. Sluneční svit jej udeřil plnou silou do očí, aby mu připomněl, že nový den právě začal. Barry zachraptěl a odkašlal si.

"Vstávejte!" zakřičel a rozhlédl se po místnosti. Všichni se začali pomalu probouzet a připouštět si, že se vyspali nejlépe za posledních šest měsíců, když spali na tvrdých pryčnách ve výcvikovém táboře. Se´Nedra se na něj naštvaně podívala a velmi rozhněvaným hlasem odpověděla: "Si stávej, když vo to tak stojíš, ty bastarde." Barryho naprosto zaskočil Se´Nedřin přízvuk, její hlas, laděn do nejemnějších odstínu ženského altu, byl po ránu rozmrzelý a sakra nespisovný. "Ale copak?" zeptal se jí. Se´Nedra místo odpovědi hodila polštář. Ten proletěl vzduchem a s neomylnou přesností zasáhl Barryho do obličeje.

Arrutha moudře pokýval hlavou a pak spadl zpátky do postele. "Asi tě chápu, Se´Nedro, a navrhuji, abychom mu rozbili ciferník."

Druhý polštář skončil na obličeji jemu. Se´Nedra se na něj obořila: "Nikomu tady nejsem pro srandu!"

Kasumi se jí pokusil uklidnit: "Nebuď hysterická, Se´Ned-" zbytek věty už nedokončil, neboť jej přerušil Se´Nedřin výstup: "Hysterická?" Mávla rukou a Kasumimu u postele přistál blesk. S hlasitým bouchnutím explodoval a ožehl Kasumiho obočí. "Já nejsem hysterická!" řvala Se´Nedra. "Jednou za šest měsíců se chci, vy hulváti, vyspat a vy mě musíte probudit!" pokračovala. "Všichni vypadněte!" zařvala na ně. "Hned!" dodala, když nikdo nereagoval.

Jako na povel se všichni zvedli a vyběhli z místnosti na chodbu. Kasumi se uličnicky usmíval: "Tak to bych chtěl vědět, jak vypadá, když je hysterická." Vald za nimi zabouchl dveře a odpověděl: "Já ani ne. Nerad bych při tom přišel k úrazu."

Kasumi jej plácl po zádech. "To si nesmíš tak brát, hochu, je to jenom kněžka. Ty byly vždycky trochu šoufl. To já si vzpomínám, doma u mého kmene na severu, jsme měli šamana, voni totiž jsou si dost podobný šamani a kněží, a ten si vybral za svou nástupkyni dceru náčelníka. Vona byla moc krásná a každý muž z vesnice po ní toužil. Ale šaman prohlásil, že je to přání bohů a že musí jít s ním." Kasumi si odkašlal a šouravou chůzí se vydal chodbou k hospodě. Všichni jej následovali. "Mně bylo úplně jasný, vo co tady jde, a tak jsem mu dal přes držku. A von nevydržel. Hele, Valde, jenom takováhle malá rána," šťouchl Valda do žeber, "a on se zhroutil. A večer na to umřel. Chudák jeden chlípnej. No a tak jsem navrhl náčelníkově dceři, že když jsem ji jako zachránil, že by si mě vzala...." Kasumi společně s ostatními vstoupil do zaplivaného lokálu a než se stačili rozkoukat, přispěchal k nim Belinus ve svém plášti a rychle na ně spustil: "Kde je Se´Nedra?!"

Kasumi nechápavě zavrtěl hlavou: "Další jeden?" Odpovědí byl smích celé skupiny. Belinus přešel do vražedného šepotu: "Tohle není sranda." Jeho mrazivý hlas pronikl všem až do morku kostí. Arrutha zakoktal: "Je, je... ještě leží vzadu." Belinus si mezi nimi prorazil cestu a běžel k zadnímu traktu chodby. Prudce rozrazil dveře a rozběhl se k Se´Nedře. Když k ní přišel, zavrtěl hlavou.

"Co se stalo?" zeptal se Barry.

"Je mrtvá," odvětil Belinus s lítostí v hlase.

"To není možné!" vykřikl Arrutha a rozběhl se k Se´Nedře, ale než k ní doběhl, Belinus ho zadržel. "Mně je to také líto, ale teď se s tím musíš smířit. Radši k ní nechoďte moc blízko. Ještě by tady někde mohl být."

"Kdo?" zeptal se Kasumi a vytasil meč.

"Nejjedovatější pavouk v těchto končinách. Zelený grolh." Vysvětlil Belinus a o krok odstoupil od Se´Nedry. Podezřívavě si jí prohlížel, jako by její mrtvá schránka byla útočištěm pro zeleného grolha. Pak odepnul od pasu malý váček a vyňal z něj špetku tajemného prášku. Lehce poprášil Se´Nedřino tělo. Na místě těsně nad hrudí se fialově zablesklo a Belinus sáhl do těchto míst. Když znovu ruku otevřel, držel v ní svraštělé tělo malého pavoučka. Jeho slabé zelené končetiny byly v ostrém nepoměru k ohromným jedovým zubům.

Belinus prudce sevřel dlaň a rozdrtil pavouka na jemný prášek. Pak ruku znovu otevřel a foukl do něj. To, co zbylo z neskutečně nebezpečného pavouka, se rozletělo po celé místnosti.

Klekl si k Se´Nedře a důkladně prohlížel její tělo a hledal stopy po kousnutí. "Dnes ráno mi jeden z mých špiónů infiltrovaných do Sambijské tajné výzvědné služby přinesl zprávu, že se dozvěděli o vašem příjezdu a během rána se vás pokusí zavraždit jako varování. Tady..." zamumlal a prohlédl si místo na paži, kudy pavouk vpustil své jedové sliny. "Příliš pozdě. Někdy je možné oběť znovu přivést k životu v chrámu, ale v tomto případě ne. Jed byl posílen magií. Zatraceně!" zavrčel, když se nechtěně otřel o místo kousnutí.

"Vodu!" pronesl naléhavě. Arrutha s Barrym se otočili a z vědra na umytí, které stálo na chodbě, přinesli v džbánku trochu vody.

Belinus opět vyndal svůj váček a nasypal trochu tajemného prášku do vody. Ta změnila barvu na prudce červenou. Belinus si několika kapkami přetřel místo, kde se dotkl smrtelného vpichu a zbytek rychle vypil.

Zavrtěl hlavou a dodal: "Snad není příliš pozdě. Protijed by měl zabrat, ale jed účinkuje během několika vteřin. I pouhý kontakt s ním je smrtelný. Obávám se, že se teď na několik hodin zhroutím..." Belinus těžce oddychoval a začal si rozepínat svou košili. "Následky protijedu jsou velmi podobné vlastnímu jedu. Nikam nechoďte a nikoho sem nepouštějte!" Jen s velkou námahou se mu povedlo usednout na holou podlahu. "Čekejte útok od..." Belinova poslední slova zanikla v chrčení, které provázelo upadnutí do mdlob. Vald se k němu rozběhl a přiložil ucho k jeho ústům v bláznivé snaze, že zaslechne několik dalších slabik popisujících nepřítele.

Kasumi přehlédl místnost, která se kdykoliv mohla změnit v bitevní pole.

"Arrutho! Barry!" vykřikl velitelským hlasem, "barikádu na chodbu z postelí a hlídat. Kaile, Jorane!" Otočil se na dvojčata. Ta se postavila a čekala na Kasumiho rozkazy. "Vy je budete krýt šípy. Jasné?" Oba dva kývli hlavou a rozběhli se do hlavní chodby krýt Arruthu a Barryho.

"Valde?"

"Ano, Kasumi?"

"My dva opevníme tajné dveře od zbrojnice a pak budeš hlídat Belina. Jasné?" Vald se místo odpovědi rozběhl ke skříni, která skrývala tajné dveře vedoucí do zbrojnice. Přitáhl jednu z velkých postelí a začal vršit barikádu.

Arrutha s Barrym si počínali podobně, natahali postele a skříně do hlavní chodby a připravili si obranu na této provizorní barikádě. Joran i se svým dlouhým lukem vylezl na jednu z židlí, kterou mu přinesli, a začal vyhlížet v hlavní chodbě nepřítele.

Když Vald dovršil svou barikádu před skříní, přistoupil k Belinovi a přenesl ho na jednu z posledních postelí, která zde zůstala.

Belinus lehce oddychoval a zdálo se, že jinak je v pořádku. Pak se Vald otočil k Se´Nedře, která mu mnohdy při těžkých dnech byla velmi dobrou oporou. Svou vírou ve svého boha léčila jeho tělo a vírou v lepší lidi vyléčila nejen jeho duši. Její přítomnost vyhledávali všichni, neboť instinktivně věděli, že ona bude znát řešení na všechny jejich problémy. A teď si ji jakýsi bezejmenný agent dovolil zabít jen proto, že poslouchala rozkazy Belina.

Valda se na chvíli zmocnil pocit naprosté marnosti a uchopil svou dýku za jílec. Pomalu se mu vynořovala představa dýky nořící se do Belinových plic a ukončující jeho život. Vyhnal ji z hlavy a začal střízlivě uvažovat. Belinus jim dal nový, i když trochu krutý život, bez něj by zemřeli před šesti měsíci na šibenicích. A teď Se´Nedra dokončila nevyhnutelné, co před šesti měsíci začala. Zemřela. Ale i teď ve stínu smrti se její zavřené oči jakoby usmívaly a klidný úsměv, který měla za svého života, jí na tváři zůstal i ve smrti. Alespoň netrpěla, pomyslel si Vald. Poté vzal jednu z dek, která ležela na zemi, a zakryl tělo Se´Nedry.

Z chodby uslyšel jakýsi řev, uchopil krátký meč, který někdo nechal válet opodál, a několika skoky překonal vzdálenost, která jej dělila od temného ústí chodby. Tam se v tratolišti krve válel Kail a jeho bratr stál vedle něj a bezmocně zatínal pěsti. Vald se podíval, odkud se krev valí, a uviděl, jak Kailovi přímo z hrudi trčí šíp se zlatým opeřením. Život mu prchal z těla a čím dál tím víc bledl. Joran se několikrát nadechl a vzal svého bratra do náruče. Držel jej jako malé a bezmocné mimino, ačkoliv právě Kail byl tím odpovědnějším z obou dvojčat.

"Nééééééééé!" zakřičel Joran, vyběhl na barikádu a vrhl se do chodby. Přímo před ním se zjevila ďábelská silueta válečníka v plné plátové zbroji. Tasil svůj ohromný meč, a ten se jako anděl smrti snesl na Joranovu hlavu. Joran se úderu bez problému vyhnul a vrazil svůj vlastní meč přímo do válečníkova břicha. Ale meč jen bezhlučně projel skrz a ze stínů na konci chodby se ozvalo pobavené odfrknutí. Ale ve chvíli, kdy se Joran otočil a byl připraven čelit protivníkovi, ten vystřelil další šíp.

Joran s naprostým úžasem sledoval šíp, který směřoval na jeho hlavu. Rovina vidění byla ve stejné rovině s letícím šípem. Od zlatého opeření se odrážel lesk pochodní a stříbřitá špička krájela vzduch s lehkým hvizdem. Jako omámený pozoroval celý let šípu, ten se blížil víc a víc. Nyní již Joran věděl, že je jeho osudem v tento okamžik zemřít po boku svého bratra, kterého neopustil po celý život. A teď ve smrti nebude dělat vyjímku.

Padl na studenou chodbu i se šípem, který měl zabodnutý v levém oku. V tentýž okamžik záblesk studeného světla odrážejícího se od mohutného prsního pancíře postavy, seskočivší z barikády, narušil dokonalé ticho, které se při Joranově smrti rozhostilo.

Kasumi, který dorazil jen těsně po Kailově skonu, nestihl sebevražedné akci Jorana již zabránit. S neuvěřitelným hněvem se hnal na postavu ve stínech, která odhodila svůj tmavý plášť, pod kterým se skrývala. V očích se mu mihl záblesk překvapení, když zahlédl svého protivníka, ale hněv byl silnější než cokoliv jiného.

Pod černým pláštěm se skrývala hadí postava v zeleném hávu, na ramenou měla toulec šípů a nyní držela ve velmi krátkých rukou meč, se kterým zaútočila na Kasumiho. Barry a Arrutha seskočili s barikády a vydali se na pomoc Kasumimu.

Kasumi se vyhnul prvnímu seku vedeném s daleko větší silou, než bylo třeba. Využil krátké ztráty rovnováhy svého protivníka k jeho usmrcení. Svým bastardem jej rozťal vejpůl. Hadí muž se rozpadl na dvě části a lepkavý sliz vytékající z jeho těla bublal a leptal zem, na kterou vytekl.

Chodbou se rozšířil zápach síry, Kasumi jen otřel meč a vložil jej zpět do pochvy. Otočil se a došel až k Joranovu nehybnému tělu, jemně ho uchopil a přenesl přes barikádu. Vald mezitím uložil Kailovo tělo na studenou zem vedle postele, na které umřela Se´Nedra. Kasumi složil Joranovo tělo k němu.

"Tohle se nemělo stát, tři z nás zemřeli ještě dřív, než stihli vykonat hrdinské činy. To je moc špatná věštba," řekl Kasumi a tiše i s ostatními stál nad mrtvými těly svých přátel.

"Pomstíme je, Kasumi, zjistíme kdo a proč. Přísahám, že tohle nenechám nepotrestané!" slavnostně pronesl Arrutha.

"Další mrtvé, Arrutho?" Zeptal se Vald tiše. "To opravdu chceš další mrtvé?"

"Ne, ale pokud to bude nutné, aby se jejich smrt pomstila, rád položím život za kteréhokoliv z nich."

"Vald má pravdu," řekl Barry. "Jsme jenom hračkou v rukou tohohle zparchantělého zloducha." A ukázal na nehybné tělo Belina Thurgenera.

"Víš dobře jako já, že nebýt jeho, jsme mrtví. Pokud sis toho nevšiml, měli jsme zemřít před šesti měsíci. A jen díky němu máme zatím svůj život," obhajoval Arrutha Belina.

"Dost!" rázně je přerušil Kasumi. "U nás na severu, když zemře přítel rukou vraha, je naší svatou povinností vraha vypátrat a zničit. To teď uděláme, a Belinus je jediný, kdo o něm něco ví." Když Kasumi skončil s plamennou řečí, otočil se a vydal se do chodby, kde se odehrála ta krátká bitva s tak špatným koncem.

"Budu hlídat," pronesl znechuceným hlasem. "A pokud se nehodláte zamordovat hned teď, tak byste mi mohli pomoct."

Vald se šouravou chůzi vydal k němu a přitiskl se do stínů chodby, která nyní byla nasycená pachem smrti a krve.

Minuty se pomalu měnily v hodiny a slunce neúprosně pokračovalo ve stejné dráze jako miliony let před tím. Nic se nezměnilo a čas dále běžel neúprosně vpřed.

Pět hodin po přepadu se Belinus s velmi unaveným výrazem posadil a rozhlédl kolem sebe.

"Co se sakra stalo?" zeptal se při pohledu na mrtvá těla dvojčat. Vald mu to v krátkosti vysvětlil, jak byli přepadeni a co se stalo.

"Musíme rychle odsud, čím dřív tím líp." Belinus se rychle na posteli posadil, jako by nabyl svého ztraceného elánu a rychle svolal zbývající členy skupinky.

"Teď se musíme každý zvlášť dostat odsud pryč, je to tady příliš nebezpečné," rychle vysvětloval. "Za hodinu se sejdeme v hlavní budově Bratrstva. A pospěšte si." Když viděl jejich nechápavé výrazy, dodal: "Tam vám vše vysvětlím." Odmlčel se. "Prosím, musíte mi věřit, oni nezemřeli zbytečně. A teď rychle, musíme se vydat na cestu."

První mise

Za několik minut po Belinově rozhodnutí byla místnost, kde zemřela Se´Nedra, prázdná. Jejich těla zde zůstala jako připomínka neblahých událostí a skutků neznámých vrahů.

Belinus je vyvedl na povrch zadním východem a cestou jim vysvětlil, kudy se dostanu do hlavní budovy Bratrstva stříbrné dýky. Všichni se nenápadně vmísili do davu a když se ujistili, že je nikdo nesleduje, měli přijít do hlavní budovy.

Během pětačtyřiceti minut, co se nenápadně procházeli městem, každý z nich přemýšlel o svém osudu a jeho změně přijetím do Bratrstva. Když se na konci svých úvah sešli v nenápadném a ošuntělém skladišti v docích, Belinus už seděl na jedné z beden a pomalu kouřil dýmku napěchovanou vonným tabákem. Přemýšlel.

Kasumi s Arruthou přišli ze všech nejdřív, potichu se posadili a nechali Belinuse jeho úvahám. Když se konečně všichni shromáždili, Belinus pomalu vstal, narovnal záda a usmál se na malou skupinku, která před ním stála.

"Situace je vážnější, než se zdá. Hadí muž, kterého jste napadli, pochází z rodu, který nazýváme Yan-ti. U našich hranic se Sambií mají velké bažiny, které odedávna patří jen jim a jejich předkům. Ale náš král Azoun IV.," vyprávěl Belinus a odplivl si, "se naprosto neřídí rozumem. Začal je vysušovat a prostor pro žití jim tak razantně začal zmenšovat. Tohle má být jejich pokus o vzpouru proti tomuto našemu konání. Už dva dny mi přicházejí rozporuplné zprávy o jejich útocích v Sambii, které nesou pečeť Bratrstva. Našeho Bratrstva!" dodal Belinus rozhněvaně a začal přecházet po místnosti. "Mezi námi a Sambijci nikdy nebylo daleko k nějaké půtce, ale pokud si budou myslet, že chceme zavraždit jejich nejvýznamnější obchodníky, vypukne otevřená válka. Válka, kterou nikdo nevyhraje. Jen Yan-ti. Král bude mít jiné starosti a přestane s vysoušením jejich bažin. A navíc pokud poskytnou koruně své bojovníky, králova vděčnost nebude znát mezí. Podle posledních zpráv mají na 600 mužů v plné zbroji. Na poražení armády málo, ale na zničení rovnováhy mezi našimi a Sambijskými vojsky to naprosto stačí. Zrovna teď jsou naše síly vyrovnané a nikdo to nechce zničit. Prospívá to obchodu. Více obchodu, větší daně a více slávy pro Azouna IV. A ten osel to nechce pochopit." Rozčiloval se jindy tak klidný Belinus.

"A proč mu to nevysvětlíte?" zeptal se Barry.

"To už jsem udělal a víte, co mi řekl?" odsekl Belinus a úplně zfialověl v obličeji. "Že ty hadi nejsou takového plánu schopni a pokud snad ano, tak ať zlikviduji jejich agenty." Belinuse jeho výstup unavil, a tak se posadil zpátky na bednu.

"A nás chcete, abychom je zlikvidovali, že?" zeptal se naprosto klidným hlasem Kasumi.

"Ne, nic tak náročného není v našich silách. Ale platí jedno heslo: Odsekni hadovi hlavu a zhyne. Tak to zkusíme," vysvětlil Belinus.

"A co když tenhle had má víc než jen jednu hlavu?" zeptal se Vald.

"To nech na mě. Vy se musíte postarat o Yan-ti, který nařídil vaši smrt. Nebudete jediní, kdo bude likvidovat jejich agenty. Yan-ti, o kterém mluvíme, má svůj úkryt ve stokách dole pod městem. Ale tam je velmi dobře chráněn a obehnán mnoha pastmi. My ho zlikvidujeme jinak. Tady jsem vyznačil místa, kam je zapotřebí položit tyto výbušné nádoby plné zvláštní tekutiny, kterou připravil náš alchymista," Vysvětloval Belinus a mezi řečí rozložil velký plán městských stok na druhou bednu.

"Tady, tady a tady. Jsou to hlavní vchody do jeho hnízda. Měl bych spíš říkat jejího, je to totiž samice. A mimořádně prohnaná. Jenom zjistit, kde přesně je, si vyžádalo životy více než deseti dobrých agentů. V tomto městě začíná být dobrý agent nedostatkové zboží," povzdychl si Belinus.

"Nádoby jsou pod tlakem a vy je aktivujete tak, že zapálíte doutnák a až dohoří, nádoby explodují. Abychom měli jistotu, že vybuchnou současně, zapálíme je na povrchu a vy je odnesete hořící dolů. Položíte a rychle utečete. Pokud to nezvládneme, je možné, že další cíl může být kterýkoliv z našich generálů při zítřejší přehlídce. Král by nemohl ignorovat takový pokus o smrt jednoho z nich, zvláště kdyby použili Sembijské metody, a napadl by zřejmě Sembii dřív, než ona napadne nás. V poslední době je naprosto hluchý k mým zprávám, že veškerá aktivita pochází z bažin. Nevěří mi. Spolu s vámi zaútočí na stovku agentů proti tajným domům Yan-ti v celém Cormyru. Doufám, že to zvládnete. A tenhle teror ustane."

"Jednu věc jsem nepochopil," začal Vald, "my je zničíme tady v Cormyru, ale co ti v Sembii? Co když oni vyprovokují jejich armádu?"

Belinus se usmál: "Ale, ale, chlapče, snad nechceš moje místo?" Trochu se uchichtl a začal vysvětlovat: "Náčelník sembijské výzvědné služby je mým odvěkým nepřítelem, ale v tomhle si rozumíme. Oni udělají něco podobného v jejich říši. Tohle je náš píseček a oni nemají ten správnej kyblíček, aby si s náma mohli na něm hrát." Oči se mu blýskly a ztvrdly. "Nemyslete si, že jsem vyměknul a tohle vysvětlení vám tady poskytuju jen tak pro nic za nic. Až tahle operace skončí, budu potřebovat další agenty pro své operace a vaše schopnosti, jak je popsali vaši instruktoři, jsou velmi dobré a hodí se mi. Stále platí zásada, kdo moc ví, nežije tak dlouho, aby to mohl říct. A teď do práce."

Belinus vstal z bedny, na které seděl, a oddělal dřevěné víko. Ze slámy vyndal tři stejné těžké koule z velmi tmavého skla. Z každé z nich čouhal metr dlouhý doutnák. Belinus je rozdal Kasumimu, Arruthovi a Barrymu.

"Valde, ty tady zůstaneš, dostaneš zvláštní úkol. Zatím se posaď." Vald se s odevzdaným výrazem posadil a obklopil se bariérou mlčení.

"Dobře, vy tři," řekl Belinus a ukázal na ně, "rychle dovnitř a ještě rychleji ven. Poklop do kanálů najdete za skladištěm. Ještě jednou si prohlídněte mapu a pak můžete jít. A až budete připraveni zapálím doutnák, bude hořet třicet minut, a to i pod vodou, to vám musí stačit. Kdo se nevrátí, bude považován za mrtvého. Jasné?"

Všichni tři přikývli, chvíli stáli nad mapou a pak Kasumi povídá: "Šéfe, já myslím, že to máme." Belinus k nim přistoupil, podržel konce doutnáků u sebe a o rozžhavenou hlavičku dýmky je zapálil. Vzplály ostrým modrým plamenem a ten začal stravovat dlouhé konce doutnáků, jako by chtěl zajistit, že tak dlouhé nezůstanou.

"Běžte a budu vás tady čekat." Kývli na souhlas a rozběhli se za skladiště, ozval se zvuk odsouvaného poklopu nad kanálem a poté už jen monotónní ticho, které narušovalo jen vytrvalé bafání z Belinovy dýmky.

"Víš, proč jsem tě tady nechal?" zeptal se Belinus a klidně se opřel o bednu za ním.

"Netuším," s klidem odpověděl Vald.

"Salmissira," nahodil Belinus.

"Kdo?" zeptal se Vald.

"Salmissira," vysvětloval Belinus, "je královna Yan-ti a jí podléhá celé království. Bez jejího vědomí se tam nehne ani stéblo. Ona musela nařídit veškeré operace včetně zabití Se´Nedry, Jorana a Kaila. Pokud chceme skutečně zastavit tu jejich šílenou intifádu, musíme ji zabít. A to, Valde, bude tvůj úkol. Ode mě dostaneš velmi rychlý jed, jediné, co musíš udělat, je vmíchat jí to do jídla. Jed je naprosto bez chuti a bez zápachu, účinkuje dvě hodiny po podání se smrtící jistotou. Ale to už by jsi měl být pryč."

"A jak se tam dostanu? Nemyslím si, že královna bude zrovna nakloněná mě zaměstnat jako svého kuchtíka," vyzvídal Vald.

"O to jsme se už postarali. Za dvě hodiny odjíždí ze Suzailu jistý kuchař, kterého pozvala sama Salmissira na svůj dvůr. O tobě ví, že se k němu přidáš, myslí si, že jsi syn jednoho z našich šlechticů, který ti chce usnadnit cestu na scénu diplomacie. Bohatě jsme mu za to zaplatili, tak by tomu měl věřit."

"Takže já mám vsypat jed do jídla a okamžitě ujíždět pryč?"[br /] "Přesně tak, chlapče. Shrnul jsi to dokonale," řekl Belinus a z opasku si odvázal malý měšec, který se běžně používal na mince.

"Tady," řekl a podal měšec Valdovi. "Máš v něm dostatečné množství zlaťáků na tvůj šlechtický původ a na dně je tajná kapsa, v ní je v kousku papíru zabalen jed. Šaty a ostatní převlečení máš už připravené v hospodě u Zlaté růže. Za dvě hodiny vyrážejí na cestu, tak se tam běž ukázat. A ještě něco, kdyby se vyskytli jakékoliv problémy, v téměř každém městě mám někoho, kdo ti kdyžtak pomůže. Heslem pro tuto operaci je Had. Napiš to křídou na dveře hospody v jakémkoliv městě a pak se schovej. Oni si tě najdou." Belinus poposedl a opět si vložil do úst svou vyřezávanou dýmku a mohutně zabafal. Rukou naznačil Valdovi, aby odešel, že už k tomu nemá co dodat.

Ale Vald se ještě nechystal k odchodu, v zásobě měl ještě jednu otázku.

"Jaký jed je v tom sáčku?"

Belinus se usmál, jako by mu došly určité souvislosti, které před tím neviděl, a odpověděl: "Zeleného grolha."

Začátek cesty

Vald prošel celou cestu z přístavní čtvrti svižnou chůzí a lehce si prozpěvoval. Pomstí Se´Nedru i dvojčata. Při chůzi zatínal pěsti v tichém hněvu a soustředil se jen na svůj úkol. Najít hospodu U zlaté růže nebyl problém, patřila k nejvyhlášenějším krčmám, které byly v Suzailu k vidění. "Jen pro ty nejbohatší a nejmocnější z celé říše," hlásala vývěsní tabule nad dveřmi, kterými Vald vstoupil dovnitř.
Uvnitř pobíhalo několik překrásných žen, jejichž jediným úkolem bylo rozptylovat pozornost hostů a roznášet pivo. Velmi výnosný byznys, pomyslel si Vald a usmál se, protože jedna z těch krásných žen prošla kolem něj a usmála se.
"Co si budeš přát mládenče?"zeptala se medovým hlasem.
"Mám tady pokoj." odpověděl Vald, duchem naprosto nepřítomen a konsternován faktem, že s ním ta krásná žena mluví.
"Jo, to je skvělý, ale nějaký přání budeš snad mít?" a provokativně zamrkala očima.
"Ano, budu," urychleně odpověděl Vald: "Hledám svého mistra," koktal překotně.
"Mistra?" skočila mu do řeči servírka.
"Ano, kuchaře, který cestuje ke královně Salmissiře." Snaživě nahazoval Vald.
"Ach ano, mistra kuchaře, Pale Moonlighta."
"Ano to bude on." Přikyvoval Vald.
"Tak ten sedí támhle u toho stolu." Ukázala servírka a odešla pro další várku piva. Vald se otočil směrem, který mu naznačila a uviděl poměrně pestrou společnost, která se bavila na účet dlouhána, který seděl uprostřed stolu. Něco ostatním vysvětloval a oni mu opláceli bouřlivým smíchem.
Vald se k přiblížil ke stolu zrovna ve chvíli, kdy se dlouhán rozčiloval nad neschopností malého tlouštíka pochopit jakýsi záhadný recept z citrónů, kobřího jedu a několika dalších přísad.
"Říkám přece naprosto jasně, že ten kobří jed je pro žaludek naprosto neškodný, jen tomu dodá ten správnej šmrnc." Vysvětloval ohnivě dlouhán a udeřil pěstí do stolu.
"A já ti říkám," pořvával tlouštík, "že to pít nebudu."
"A já ti říkám, že nic lepšího si nikdy nepil."
"Ne, ne, a néé!" Začal řvát tlouštík. Očividně mu došly argumenty. V tu chvíli dlouhánovi povolily nervy. Popadl malý kalíšek, plný olejové tekutiny a nalil to do tlouštíkovy otevřené pusy. Ten se zakuckal a polkl. Oči se mu rozšířily překvapením a radostí. Lehce potřásl hlavou.
"Wow!" Vydechl. "To bylo opravdu dobré Pale. Nejlepší kořalka, kterou jsem kdy pil."
"A já mu to říkal. Všichni jste to slyšeli, ne?" Zeptal se Pale celé společnosti. Ta vypukla v ohromný smích, který jasně naznačoval, na čí straně stojí.
Pale se i s tlouštíkem posadili a teprve poté si Pale povšiml chlapce, který stál před ním.
"Hej ty!" Zakřičel na Valda. "Co na mě tak zíráš?"
Vald se jenom ušklíbl. "Na Vás? A kdo by nezíral na velkého Paleho Moonlighta, když má s ním jet až k samotné Salmissiře."
"Jó, tak ty jsi ten slavnej šlechtickej potomek?"
Vald pohodil hlavou a přikývl.
"No dobrá," řekl Pale, "věci ti přinesli do pokoje dvanáct, nebo tak nějak, je to hned vedle mě. Převleč se do cestovního a za dvě hodiny vyrážíme. A mladej, jednu věc si ujasníme, nepleť se mi v kuchyni. Jasné?"
"No jó." Řekl Vald a odešel do svého pokoje připravit si věci na cestu. Pokoj číslo dvanáct, kam ho Pale poslal, byl velmi vkusně a luxusně zařízen. Masivní nábytek z těžkého dřeva, vypolstrovaného velmi jemným hedvábím. U nohou postele ležela velká přepravní truhla, které se obvykle používaly pro dlouhý transport.
Vald nadzvedl víko truhly, aby se podíval na její obsah a odkudsi zdáli zaznělo jedno velké zahřmění. Víko nárazem neviditelných zvukových vibrací spadlo. Vald se usmál, Kasumi s ostatními byl úspěšný.
Teď je řada na něm. Opět otevřel bednu a pohlédl na dno. Belinus byl neobvykle štědrý, na dně leželo několik kompletních oděvů z nejlepšího hedvábí a malá šperkovnice vybavená všemi důležitými šperky, které náleží k postavení šlechtice.
Pečetní prsten, mohutný medailon s erbem jeho rodiny a několik dalších velmi cenných cetek. Prsten si Vald dal na ruku a důkladně si jej prohlédl. Na rubu prstenu byl vyznačen rodový erb rodiny Cormerilů. Jestřáb se stříbrným šípem v zobáku. V oku jestřába se blýskal veliký rubín a stříbrný šíp byl vyložen bílým zlatem. Celkově to byla dokonalá ruční práce.
Vald si povzdechl a vložil prsten zpátky do truhly. V těchto dobách nebylo jednoduché ochránit si své bohatství. Truhla bude nejlepší.
Vyndal několik kousků oblečení v hnědé barvě a příjemného luxusního střihu, dokonale mu padly.
K pasu si připjal masivní opasek a na něm krátký meč vykládaný zlatem.
Prohlédl si sám sebe a naprosto spokojen vyšel na chodbu. Zamířil přímo do výčepu, kde čepovala ta nádherná dívka, se kterou začal tak špatně. Vykasal si rukávy a pohledem pátral po oné dívce v nádherné halence, která tak mnoho nechávala domyslet.
Pomalu postupoval výčepem, když jej někdo uchopil za ruku.
"Hele mladej, čas balit, budeš muset pomoci, chtíc nechtíc." Pomalu pronášel veliký ork opásaný sadou několika mečů a táhnul Valda za ruku směrem ven z hospody.
"Jó já chápu, mám jít za tebou." Řekl Vald a vyškubnul se mu. S oddaným výrazem následoval orka do vnitřního dvoru hospody.
"My jet na koni, věci vůz." Drmolil ork a ukazoval na veliký vůz, který stál uprostřed dvora a dvacítku přivázaných koní.
Vald přikývnul a metodicky začal nakládat věci na vůz. Velké bedny naložili jako první a ty menší uložili nahoru, kde byla menší pravděpodobnost jejich rozsypání. Nebyla to jednoduchá práce a Valdovy svaly se napínaly pod tíží beden a ale nepovolil. Za dvacet minut stál před nimi naložený a zajištěný vůz, dokonale připravený na cestu.
Vald si jej s ulehčením prohlédl a podíval se na orka.
"Tak to by bylo. Ještě něco?"
"Ne." Usmál se od ucha k uchu ork a podával Valdovi svou mohutnou pravici. "Já Kern." Řekl ork a potřásal ohromnou silou Valdovi jeho rukou.
"Jo, já Vald. Hodný, ne zabít. A teď už pusť mou ruku!" zařval Vald.
"Já nechtít ublížit. Já přítel. Přítel Paleho Moonlighta." Rychle pokyvoval hlavou Kern. "Ty se zlobit?" zeptal se Kern s nevinným výrazem ve tváři.
"Né, jen máš strašnou sílu. A málem jsi mi rozdrtil ruku. Pojď dovnitř, dáme si pivko po práci." Vysvětlil Vald.
"Kern rád pivko po práci. Velký," dodal a pospíchal za Valdem, který směřoval zpátky do výčepu. Sedl si přímo naproti stolu Paleho Moonlighta a s klidem ve tváři sledoval svého budoucího zaměstnavatele.
Pale byl vysoký muž, s dlouhou hřívou vlasů v nádherně černé barvě, zelených očí a pletí osmahlou pobytem na jižním slunci. Jeho ruce neustále poletovaly vzduchem, jak něco ohnivě vysvětloval a jazyk měl ostřejší a rychlejší, než většina lidí, které Vald znal.
Kern si přisedl vedle Valda a u servírky si objednal velké pivko pro orka. Přinesla mu pořádný tuplák, za který by se nemusel stydět ani král všech ožralů. Kern vypil polovinu naráz a zbytek pomalu dopíjel a malá prasečí očka rejdila pod sukně všech přítomných dam. Ačkoliv intelektem by je nejspíš neoslnil, spíše naopak, svou postavou předčil veškeré sny. Měřil něco přes dva a půl metru, mohutné svaly vynikaly pod jeho starou, ale čistou halenou, dva meče křížem na zádech dávaly jakýsi divný výraz v celkovém zevření, ale korunu tomu všemu nasadil svou třetí zbraní. Mohutným kyjem, který měl pověšený na opasku. Stará kmenová zbraň budila hrůzu už pouhým pohledem.
Přesto Vald vedle něj pokojně upíjel svou dávku piva a tvářil se nadmíru spokojeně. Po vykonané práci správná odměna, vždy říkala jeho matka a asi měla pravdu. Pivečko chutnalo jako máloco jiného.
Pale se náhle zvedl a mávl na Valda a Kerna, aby přišli za ním. Oba dva vyskočili, nechali pivo pivem a přispěchali za ním. Pale na ně kouknul a když viděl, že jdou za ním, vyšel až do svého pokoje, kde na ně počkal.
"Valde zavři dveře." Řekl, když Vald s Kernem vešel dovnitř. Vald se otočil, aby udělal co mu bylo řečeno, když v tu chvíli na něj skočil Kern a celou vahou své osobnosti jej přišpendlil na dveře. Odebral mu meč, dýku a hodil je Palemu, který seděl u masivního stolu, který trůnil místnosti. Vypadal jako starobylý soudce, vědom si své morální převahy nad svou ubohou kořistí.
"Valde, teď nelži, Kern to z tebe když tak vymlátí. Začni rovnou pravdou. Jak se jmenuješ?"
"Vald Cormeril!" vykřikl Vald, snažící se o hraní své role. Pale nevěřícně pokýval hlavou: "Kerne." Řekl a pokynul mohutnému orkovi. Ten lehce zatlačil na Valdovu pravou ruku a jediným trhnutím mu ji vykloubil. Valdovi se podlomila kolena a zařval bolestí.
"Jaké je tvé skutečné jméno?" zeptal se monotónním hlasem Pale.
"Vald Cormeril!"řval nepříčetně Vald. Pale opět pokynul Kernovi. Kern uchopil Valdovu hlavu a udeřil s ní o nejbližší stěnu. Vald nyní i krvácel z rozbitého nosu a několik zubů skončilo venku.
"Jaké je tvé skutečné jméno?" zeptal se Pale a vyndanou dýku si začal vybírat špínu za nehty.
"Vald Cormeril." Odpověděl šeptem Vald. "Vald Cormeril."opakoval tiše.
Kern se podíval na Paleho v tichém očekávání dalšího příkazu, ale ten jen zavrtěl hlavou. "Dobrá, usnadním ti to. Rod Cormerilů má mnoho a mnoho členů, většina z nich je naprosto neznámá a stejně se k němu hlásí, protože mají blízko královské linii, ale ty jsi jiný. Ty nepatříš mezi šlechtice, tvé tělo je zocelené tvrdou prací nebo tréninkem a máš tu tichou chůzi zabijáka, co nechce být viděn. Rozhodně nekomunikuješ se ženami jako šlechtic, ty se jich bojíš. Oni si berou služky bez problémů a ty máš problémy jenom s ní promluvit. U nakládání, s nímž, měl co dělat Kern, jsi se ani nezapotil a posunoval jsi stejné bedny jako Kern. A on má nadlidskou sílu. To není normální, chci vědět, kdo jsi ve skutečnosti a proč jedeš se mnou. A máme na to ještě hodinu." Poslední větu Pale vyslovil s velkým důrazem na poslední slovo a usmál se.
Vald vykašlal krev a zašeptal: "Jsem Vald Cormeril a můj otec se o tom dozví."
"Lepší, ale ne dost. Nemluvíš jako šlechtic, nejsi šlechtic, tak si přestaň hrát." Pokynul Kernovi.
Ten jako by chvíli přemýšlel, na chvíli Valda pustil a volnou rukou ho udeřil do ledvin. Vald se bezhlesně zhroutil k zemi. Na dveřích zůstala krvavá skvrna a ta skapávala pomalu dolů, přímo na bezvládné valdovo tělo.
"Kerne, ty mě štveš!" vykřikl Pale naštvaně. "Říkal jsem ti, že to musí bolet a né, že ho máš zabít."
"Já nechtěl." Odpověděl Kern a provinile se zadíval do země.
"Panebože, kdo mi tě postavil do cesty." Povzdychl si Pale. "Co teď?" pronesl řečnickou otázku a pozoroval Valdovo tělo, které leželo pode dveřmi.
Pak jako by ho napadla spásná myšlenka. Pokynul Kernovi, aby si přehodil Valda přes rameno a nesl ho za ním.
Vyšel ze svého pokoje a Kern ho následoval s odstupem několika metrů. Zašli do pokoje, který měl na svých dveřích jednoduché označení Helma. Boha úsvitu. Uvnitř seděla kněžka v dokonale sněhově bílém hávu, a přes oči měla černou pásku, která kazila dojem dokonalosti.
"Má paní, chtěl bych tvému chrámu zde uvnitř tohoto domu věnovat malý dar. 100 zlatých. Doufám, že tvůj pán bude potěšen mou štědrostí."
Kněžka mu během hovoru skočila do řeč. "Položte toho chudáka na ten stůl přede mnou. Peníze dej támhle na poličku po tvé pravici a přestaň se mi tady vykrucovat. Nejsi první, kdo má podobný problém a bohužel ani poslední." Tiše povzdechla a ze šuplíku vyndala mast v malém hliněném kalíšku. Místností se nesla silná vůně řebříčkové masti s několika jen velmi špatně identifikovatelnými přísadami.
"Musíš mě k němu dovést, jsem slepá." Poprosila kněžka Paleho. Ten jenom překvapením vyvalil oči: "Ale jak jsi mohla vidět to vše…"
"To co mi bůh vzal, mi vrátil, vidím, ale jinak než ty nebo ten ork. Já to prostě vím." Povstala a podepřená o Paleho se přišourala k Valdovi. Rukou několikrát přejela nad jeho tělem a otočila hlavou do míst, kde stál Pale.
"Je velmi vážně raněn. Pokud mu okamžitě nepomohu, zemře. A já mám tak málo léčivých mastí." Povzdechla si. "Půjde to jenom velmi těžko."
Pale kývnul hlavou: "Bohové své vyvolené obdařují i smyslem pro obchod, to jsem netušil," dodal ironicky. "Dobrá, 150 zlatých."
Ale v tu chvíli kněžka již roztírala mast po bezvládném Valdově těle. Místností voněl řebříček a vznášel se jako tichá upomínka na násilí spáchané před několika minutami. Když kněžka rozetřela veškerou mast, kterou měla, natáhla své ruce směrem k nebesům. Několik malých modrých světýlek se vyrojilo v jejich okolí a jak je pomalu dávala níž a níž, množství světýlek stále rostlo, za chvíli již měla celý roj kolem svých prstů. Vířil a přeléval se z jedné strany na druhou.
Ruce se přiblížily k Valdovi a světélka jedno po druhém vnikala do něj a uzdravovala jej. Jeho tep se zklidnil a barva kůže, bílá ztrátou krve, získala svou růžovou barvu. Zuby, které ztratil při úderu do dveří, dorůstaly samy od sebe a Vald se za chvíli naprosto uzdravil.
"Za hodinu se probudí a potom bude opět v pořádku." Řekla kněžka a pak natočila svou hlavu do míst, kde stál Pale: "A zkuste mu už neublížit. Příště bych nemusela být poblíž."
"Rozumím." Přikývl Pale, "udělám pro to vše."
Kern jemně přehodil Valdovo spící tělo přes rameno a odnesl jej zpět do pokoje. Tam jej hodil do postele.
"Tak fajn Kerne, co teď?"
"Kern nevědět."
"Přestaň si hrát Kerne na debila nebo ti to zůstane."
"Dobrá šéfe, já nevím. Ani jak a ani proč mu nevěříte. Ale je mi jasné, že může ohrozit naši misi. Bylo to divné, jak žádali jeho přijetí, kvůli tomu, aby poznal jiné země. Vůbec mi to k němu nesedí."
"Máš pravdu. Nebude to šlechtic. Všechny šperky mu poslali se zavazadlem a ani jedinou cennost neměl u sebe. Nelíbí se mi. Může nás ohrozit."
Kern naznačil nůž na krku a jak ho snadno podřízne.
"Pane, půjde jako kuře."
"Je v tom moc velké riziko, někdo ho může očekávat. Jsme na nepřátelském území, nezapomeň."
"Na to se nedá zapomenout, už abychom byli doma. V Sambii." Řekl Kern a podíval se na Paleho.
Ten něco nesrozumitelně zachrčel. Za ním se z čirého vzduchu zhmotnil Vald a držel mu na krku dýku, kterou nechali ležet na nočním stolku. Očima probodl Kerna a přitlačil na dýku, ta pronikla tenkou vrstvou kůže a na krku Paleho se objevila malá stroužka krve.
"Ani se nehni a ruce na stůl." Poručil Vald orkovi. Ten se podíval na Paleho a když nepatrně přikývl, položil je na stůl.
"Ty taky mistře kuchaři." Pale bez reptání uposlechl a položil ruce před sebe tak, aby na ně Vald viděl.
"Teď se budu ptát já. Co chcete Salmissiře a kdo vás posílá?" Ptal se Vald dokonale klidným hlasem.
Pale se podíval na Kerna a odpověděl: "Dobrá, konec hry. Kerne, zbraně na zem. Ty pane drsný, mě pusť a můžeme si promluvit naprosto vyrovnaně. Ty si necháš dýku a my budeme mít početní převahu. Souhlasíš?"
"Dobrá, Kerne slyšel jsi?" Kern otráveně přikývl a odložil veškeré své zbraně, které měl u sebe, bylo jich dost pro malou jednotku. Vald pustil Paleho a ustoupil o krok dozadu, s dýku měl připravenou na odražení jakéhokoliv myslitelného útoku.
"Kerne, ne!" vykřikl Pale, když viděl orka, jak se připravuje ke skoku na Valda. Zarazil se a s mumláním se posadil. Pale vstal obešel stůl a postavil se ke zdi tak, aby viděl na Valda a zároveň měl krytá záda.
"Kolik jsi toho slyšel?" zeptal se Pale a upřeně se zadíval na Valda.
"Pravidlo první, jednu otázku já, jednu ty." Odpověděl Vald a vrátil pohled Palemu.
Ten přikývl.
"Dost na to, abych si udělal představu, kdo jste. Jste pravděpodobně agenti Sambie, ale nevím, co chcete."
"Můj styčný důstojník nám zadal jednoduchý úkol, likvidaci Salmissiry." Odpověděl Pale. "A ty?"
"Jsem agentem bratrstva Stříbrné dýky, a totéž." Řekl Vald a lehce uvolnil postoj.
Pale se usmál: "Dobrá, můžeme se určitě nějak domluvit. My ji máme zlikvidovat v noci, dostat se přes stráže a v noci ji podříznout."
"Jed. Zelený grolh. Začne účinkovat dvě hodiny po podání."
"Skláním se před tvým mistrem, jeho nápad je lepší než náš. Jako mistr kuchař to budu mít jednoduché. A mám ještě otázku, hodláš s námi spolupracovat? Použijeme tvůj plán a až když to nevyjde, zkusíme to po našem."
"Vyjde, my neděláme chyby." Oponoval Vald. "A ano, budeme spolupracovat." Řekl Vald a zastrčil dýku za opasek. Podal pravici Palemu a společně si potřásli jako rovnocenní partneři.
"Kdy vyrážíme?"zeptal se Vald.
"Během čtvrt hodiny se máme všichni sejít ve dvoře a připravit na cestu." Odpovídal Pale a chystal se vyjít na chodbu, ale Vald jej zadržel ještě jednou otázkou.
"Kolik lidí z našeho doprovodu je členem vaší služby?"
"Nikdo. Jen já a Kern, zbytek jsem najal zde, jako pomocný personál do kuchyně."
Vald se na chvilku zamyslel a poté souhlasně potřásl hlavou.
"Souhlasím, čím méně lidí něco ví, tím to je bezpečnější." A poté následoval Paleho a Kerna do vnitřního dvoru hospody.
------------------------------------------
Stal se ze mě grafoman!
Bohužel, nebo naštěstí.
Pokud se vám to líbí dejte mi to vědět, jestli se vám to nelíbí tak taky.
Veritas.Derman@seznam.cz
- převzato z CzechDnD reloaded -
Napsal Veritas 24.07.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.13389897346497 secREMOTE_IP: 54.80.60.91