"Zvítězil jsem, bohyně."
Pravou pěst si přitiskl na srdce a klesl na jedno koleno. Zatímco skláněl hlavu, koutkem oka zachytil, jak se k němu blíží. Světlo plamenů mnoha svící ze vzácných vosků tančilo na jejím štíhlém, bronzovém těle. Srdce se mu rozbušilo. Žádný voják, žádný muž se k ní nikdy nepřiblížil na míň jak dvacet kroků! A teď se bosá chodidla zastavila přímo před ním. Když na bradě přitisknuté k hrudi ucítil chladné prsty, zachvěl se. Zvedla mu hlavu a on se náhle z nejtěsnější blízkosti díval na drobnými řetízky přepásaný, jen zpola zakrytý klín Dcery bohyně. Nedokázal z něj spustit oči. Zlato se blyštělo na oholené kůži, nic nezakrývalo, pouze zdůrazňovalo ničím nezkalený dívčí půvab jejího těla.
Každý muž v paláci po ní toužil, po jejím naolejovaném těle, zpevněném nekonečnými tanci na počest životodárné Bohyně. Ale takhle zblízka ji mohl ze všech mužů vidět jen jeden, jen jednou v roce. Jen ten, kdo vyhrál Klání hrdinů, se na jednu noc mohl stát jejím bohem, popatřit na ní z blízkosti a dotknout se jí. Ba co víc, mohl se jí zmocnit jako jakékoliv jiné ženy a ona mu nesměla odporovat, protože byl opravdovým Bohem. Ale jen do svítání. Se slunce východem nebyl opět nic víc, než prach u jejích nohou, a pokud s ním nebyla spokojená, přišel na oltáři o svou krev i slávu.
Pocítil znovu tah jejích prstů. Donutil ho pozvednout zrak výš, k pupíku, v němž se skvěl nádherný drahokam. Jiskřil v tom mihotavém světle svic její ložnice jako zářivě modré třetí oko, zastíral mu zrak i mysl jemným oparem. Pořád si byl vědom jejího klínu, vzdáleného na délku prstu od jeho nosu. Vnímal její vůni, vůni květin a nejjemnějšího palmového oleje, kterou však postupně přebíjela vůně ženy. Nepatrně se pohnula, řetízky kolem boků zachřestily. Ten pohyb k němu vyslal ještě omamnější vůni roztouženého ženství. Ano, byla jeho Bohyní, ale on byl přece Bohem! Ten, na koho čekala.
Setřásl ze sebe posvátnou hrůzu, sám nebojácně pozvedl hlavu i zrak. Její krásná, hrotitá prsa se nad ním vypínala a vyzývala k dotyku smělou, drsnou dlaň bojovníka. Mezi nimi k němu shlížela jemná tvář s obrovskýma, nádhernýma očima. Dráždivě se na něj usmála a pootevřela rudé rty. Zapomínaje na kněžky okolo, tady pouhé služebnice, vztáhl silné ruce a sevřel její boky. Pomalu vstával, napůl se o ní vzpíral a prsty zkoumal její pokožku. Byla horká a kluzká, dráždila ho k nepříčetnosti. Dlaněmi jel nahoru, dál vstával. Přivřela oči; zda slastí nebo nevolí nevěděl. Ale bylo mu to jedno. Nesměla se bránit! To jediné mu bouřilo hlavou, v bušícím srdci, v krvi ženoucí se o překot jeho tělem.
Sevřel jí v drtivém objetí, konečně se narovnal do plné výšky. Napůl jí tím zvedl ze země. Pak už se konečně dívali z očí do očí. Byla celá naolejovaná, klouzala mu. Chtěl jí chytit líp, aby jí mohl konečně políbit.
Jenže ještě než se mohl dotknout jejích rtů a všech těch božských míst, kvůli nimž dnes celý den riskoval život v aréně, zaslechl cosi podivného. Zvuk, který do komnat nejvyšší panovnice rozhodně nepatřil. Hrubé mužské hlasy, doprovázené povědomým cinkotem zbraní.
Pustil jí a ohlédl se.
Srdce bušící vzrušením nevynechalo ani jeden úder a nezvolnilo krok, když se natáhl pro svůj meč, ležící opodál, a sevřel ho vší silou vítěze odhodlaného bránit svou kořist proti komukoli. Sotva se rozkročený postavil proti nenápadným bočním dveřím, ruch za nimi se v podobě pevného vojenského sandálu prolomil dovnitř. Jedním uchem vnímal pobouřený křik kněžek a nechápavé stížnosti Dcery. Pozornost však soustředil výhradně na muže, kteří se dostali do nejsvětější komnaty paláce. Zdobené, křehké dveře vylámali a sebejistě kráčeli dovnitř. Naparádění a nezranění, všichni s planoucími zraky a spokojenými úsměvy lidí, kteří bez nesnází dosáhli cíle. Zrada!
Ten, co kráčel vpředu, menší, ramenatý muž v černé paruce palácové gardy a jejím těžkým mečem v ruce, se při pohledu na bojovníka trochu překvapeně zastavil.
„Pane, vítěz Her už tu je!“ Křikl dozadu. Skupina se jako na povel zastavila. Umění Khaliho zabíjet bylo dnes více než prokázáno. Nikdo nechtěl být první, kdo s ním zkříží meč.
„Hmmm, pospíšil si,“ významně protáhl zvučný hlas z chodby. Muži se pousmáli a část jejich respektu zmizela. Hlas je pobídl: "Všechny je zabijte. Rychle."
Khali na nic nečekal a poslechl ho jako první. Skočil kupředu, jeho meč opsal krátký oblouk a už klesal drtivou silou dolů na hlavu prvního ramenatého zrádce. Ten se nenechal zaskočit, meče o sebe třeskly. Ramenáčův zůstal na chvíli v obrané pozici nad hlavou, ruka ho brněla od síly toho úderu. Ostatní vzbouřenci se začali také hýbat, Khali však nerušeně, bleskově pokračoval v útoku. Jeho meč se rychlostí útočící kobry snesl dolů a zakousl se do odhaleného boku. Ramenatý zasténal, bronzová pokožka zbledla. Pokusil se ještě sám zaútočit, ale síla mu unikala z těla příliš rychle.
Místo aby uskočil před padajícím tělem, Khali ho nabral ramenem a odhodil na vojáky před sebou. Otáčeje se kolem své osy sevřel jílec meče oběma rukama, přidřepl a překvapil nejblíž stojícího muže útokem na nohy. Čepel se zakousla do svalů těsně nad kolenem, místností zazněl praskot lámané kosti, následovaný bolestným výkřikem postiženého. Vzápětí na to už Khali opět vstával, jílcem meče umlčel křičícího muže úderem pod bradu. Čelisti hlasitě cvakly a další tělo se bezvládně poroučelo k zemi.
Myslel si, že už budou všude kolem něj, ale v tom zaregistroval, že se do boje daly i kněžky Dcery. Měly malé, ostré nože a nebály se bolesti ani smrti. Nebyly úplně nezkušené, ale v boji proti dobře vycvičeným a vyzbrojeným vojákům neměly mnoho šancí. Přesto, svou práci prozatím odváděly, kryly mu boky a záda. Bojovali za svou paní.
Jejich odhodlání a myšlenka na ní mu zabránilo pomýšlet na útěk. Přece neuprchne a je tu nenechá! To tu raději padne spolu s nimi. Ta myšlenka mu vehnala na rty úsměv. Náhle pocítil touhu si zazpívat svou vlastní Píseň smrti. Tak jako dnes v cirku, až na to, že tentokrát už opravdu není naděje; bylo jich příliš mnoho. Ale to už mu bylo jedno. Přestal vnímat tváře svých nepřátel, natož jejich počet. Jejich pohyby se rozmazaly v pouhé stíny a on zpíval a bil je ze všech sil.
Když zahlédli jeho usmívající se nepřítomnou tvář a zaslechli první zvuky jeho podivné písně, vzbouřenci se vyděsili. Náhle jako by se znovu ocitli v cirku, pod žhavým sluncem dnešního odpoledne. Do finálního souboje na sklonku dne nastoupil Khali, svalnatý miláček žen se silnýma rukama a hbitýma nohama. V ruce držel svůj osvědčený, po celodenním boji už pořádně zubatý, těžký ku-mandžár. Byli by rádi, kdyby zvítězil, ale nikdo v to moc nedoufal. Protože proti němu stál strašlivý soupeř, suverénní vítěz všech předchozích bojů. Pocházel z daleké Naobie. Jeho ebenová pokožka se vlnila pletenci obřích svalů, přitom pohyby měl ladné jako lvice na lovu. Byl víc než o hlavu vyšší než urostlý Khali. Dohladka oholená hlava se leskla a když vycenil v úšklebku zuby, objevily se tesáky zapilované do špičky po způsobu lidožroutských Vyvolených. Byl to válečný otrok, který si vybojoval svobodu a teď zatoužil po nejvyšší trofeji, o jaké muž ve městě měst Zambii mohl snít. Nesl si velikou bronzovou hůl, zdobenou podivnými reliéfy a znaky. A také krvavými skvrnami z rozdrcených soupeřů. Byla prý tak těžká, že obyčejný muž jí jednou rukou sotva uzvedl. On jí nesl jako svazek obyčejné třtiny.
Souboj to byl krutý. Záblesky ocele se střetávaly se zlatavými paprsky hole rychleji, než dokázalo oko diváka postřehnout. Khali předváděl se svým mečem úplná kouzla, skákal, uhýbal a otáčel se tak bleskově, že ho Naobiánec nedokázal zasáhnout. Jenže každý viděl, že je to jen otázka času. Khali se postupně čím dál víc bránil, už nedokázal útočit, ani tak rychle uhýbat. Pak přišlo, co přijít muselo. Hůl se mihla rychle jako pouštní kobra, unavený Khali už nestihl zareagovat dost rychle a konec hole mu zavadil o rameno. Ta rána ho otočila k soupeři zády, navíc málem upadl. V zoufalství máchl mečem za sebe a se štěstím tak vykryl úder druhým koncem hole. Dva rychlé skoky pryč a Khali se znovu otočil k soupeři čelem. Ten se vítězoslavně usmíval, pohupoval si svou strašnou holí a volným krokem se k němu blížil. Zatímco Khali těžce dýchal a pot z něho jen lil, nahé tělo jeho soupeře nejevilo žádné známky únavy.
Jenže v tom okamžiku udělal Khali něco, co každého zaskočilo. Uvolnil se a na chvíli svěsil ruku s mečem. Potom zaklonil hlavu dozadu a vydal ze sebe táhlý výkřik.
„Aáááá-éééééé!“
Pak pohlédl na svého soupeře a vydal ten výkřik znovu. Byl příliš daleko, aby lidé viděli, jak se tváří. Přesto postřehli, že černý obr náhle váhá, neútočí na něho. Diváci zadrželi dech. Z těch výkřiků jim šel mráz po zádech. Znělo to, jako by beze slov řval někdo jen napůl příčetný. Pak se náhle Khali bez varování vznesl do výšky a skokem na Naobijce sám zaútočil. A nepřestával křičet. Nebo snad zpívat?
Nikdo nechápal, jak je to možné, ale jeho meč se míhal tak rychle, že chvílemi vůbec nebyl vidět. Černoch se srdnatě bránil, rachot srážek hole a meče se vyrovnal klapotu tuctu modlitebních paliček při ranní ceremonii Vítání slunce. Ale přesto ustupoval. Krok za krokem, okamžik za okamžikem bylo znát, že je zle tísněn. Tisíce lidí stále zadržovali dech, v obrovitém cirku bylo ticho před bouří.
Pak náhle výkřik zazněl ještě hlasitěji, ocel zazvonila úderem vedeném vší silou. Na tvářích diváků zůstal výraz šoku. Nikdo nechápal jak, ale Naobijec ránu vykryl. Hůl se mihla v odvetném úderu vedeném neskutečnou silou a rychlostí. Khaliho meč zasténal jako živý a stříbřitým obloukem mu vylétl z ruky. Dav vydechl a svěsil v zajíkavém nadšení z konce svého šampiona ramena.
Jenže meč ještě letěl vzduchem, když se Khali rovnýma nohama odrazil od země, ve vzduchu se protočil a vykopl směrem na obrovu hlavu. Těžká podrážka válečného sandálu narazila na mohutný oblouk brady, velká hlava poskočila a Naobijec zavrávoral. Síla toho úderu Khaliho odmrštila dozadu. Dotočil ladně salto a přistál na obou nohách. Díval se, jak obr zmateně třepe hlavou a pomalu se řítí k zemi. A celou dobu zpíval svou podivnou píseň beze slov a melodie.
Pak náhle zmlkl. To ticho bylo ohlušující. Khali pomalu kráčel k ležícímu soupeři. Nezdolný válečník už se začal opět pomalu sbírat a zvedat. Khali mu jediným prudkým pohybem vyrval hůl a vyhodil jí do vzduchu. Oběma rukama jí chytil za jeden konec a pak se otočil k soupeři zády. Jeden krok, druhý. Absolutní ticho, jen písek šramotí, jak se Naobijec snaží zvednout. Pak se Khali nadechl a s výkřikem: „Já!“ se otočil a plnou silou celého svého těla mávl holí. Její konec dopadl s tupým mlasknutím na lebku. Poslední záchvěv svalnatého těla a z hrdého nepřítele byla náhle jen hromada poraženého masa.
„Jáááá!“ Křičel Khali na celý svět a tisíce hrdel křičelo s ním. Lidé stáli, svírali pěsti a křikem uctívali boha, který se v něm pro dnešní den vrátil na zemi. Moar, bůh krve, rozkoše a zabíjení. Bůh válečníků Zambie.
To vše měli vzbouřenci před očima, když se Khali začal usmívat a křičet na ně: „Aáááá-ééééé.“ Nahý jako v cirku, potřísněn krví svých nepřátel i svou vlastní, mával tím velikým mečem, jakoby nic nevážil. Tři rychlé údery, jeho první soupeř se zhroutil s ranou v hrdle. Khali vůbec nedbal na obranu, další dvě bleskové rány, další dva umírající. Někdo vzadu zašeptal: „Moar se vrátil! Všechny nás zabije!“ Vzápětí na to už první z nich utíkali, prchali před tím křikem, před vzpomínkou na to, že vyrušili boha zabíjení v jeho právoplatné rozkoši.
Zhluboka dýchal, naslouchal tomu zvláštnímu tichu, co nastává jen těsně po boji. Chodbou k nim doléhal klapot utíkajících nohou. Pak se pohnula jedna z kněžek a další. Nevnímal nastávající ruch, oči měl už jen pro ní.
Přicházela k němu, nedbala mrtvých těl ani pobíhání kněžek. Očí jí svítily vzrušením. "Děkuji ti. Cokoli si přeješ, bude tvé, za to, že jsi zachránil Dceru bohyně."
Hebký hlas a vlnící se tělo bylo odměnou samo o sobě. Hltal jí očima, jen ztěžka zachraptěl: "Chci jen to, pro co jsem přišel!" Pustil meč a natáhl ruku. Krvavé prsty sevřely útlou paži, lačná ústa se přisála na něžné rty. Bral si vše, ani mu to nestihla dát, přesto se nebránila, ztrácela se ve vlastní rozkoši.
Moar se vrátil!