Dnd romanticky

Obsah článku:
Rej barev se rozpadl na jednotlivé tanečníky. Mládenci v kroužku byli jeden jako druhý, štíhlí, v bílých košilích a tmavých kalhotách. Stejně jako všichni ostatní v hostinci měl i Ken oči jen pro tanečnici uvnitř kruhu. Rudá sukně jí vířila kolem štíhlých nohou, odvážný živůtek se v otáčkách blýskal bělostnou krajkou a kolem hlavy jí poletoval dlouhý cop sametových černých vlasů. Její rozpustilý smích a smyslné pohyby rozpalovaly srdce každému muži, který ještě zůstal.
Vesnická zábava se chýlila ke konci, všechny páry a starší ročníky už se rozešly domů. Ale rozdováděná Joanna se šesticí mladíků kolem ní nevypadali, že by někdy chtěli se svým skotačením přestat. Ken se na to díval ze svého místa u okna se shovívavým úsměvem. Odbyl si s ní pár prvních povinných tanečků, ale neuměl to. Věděl to a chtěl, aby si jeho Johanka zábavu užila, proto sám pobídl přítele Jacka, aby jí vyvedl v kole. Od té chvíle se nezastavila.
Byla krásná a pro všechny místní ještě pořád trochu cizí a exotická. Přišla brzy zjara, potulná hadačka, tanečnice a vypravěčka. Původně se asi nechtěla zdržet dlouho, jenže onemocněla tak, že nebyla schopná se o sebe postarat. Točili se kolem ní všichni mladíci ze vsi, ale v tu chvíli jí nikdo nechtěl znát. Rodiče každému zakázali, vzít si cizinku do domu. Ken už rodiče neměl, a tak prostě beze slova přišel k hromádce zhroucené u zdi kostelíka, vzal jí do náruče a odnesl k sobě domů.
Staral se o ni skoro měsíc, než horkost polevila a její vitalita nemoc konečně porazila. Zamiloval se do jejích velkých černých očí, do křehkých, půvabných rysů obličeje, do jejího slabého hlásku, stejně jako do odhodlání překonat nemoc za každou cenu a co nejdříve. Ke konci už se jí nemohl tolik věnovat, začaly jarní práce na poli. Statek vedl dobře, ale bylo znát, že tam chybí ženská ruka. Byl velký a silný, ale příliš váhavý a nemotorný, než aby zaujal některé z místních děvčat. A jeho rodiče tu nebyli, aby mu dohodli nějakou dobrou partii.
Ken zamrkal. Vzpomínky přehlušil výskot. Do kroužku skočil Jack a za klapotu podpatků a rytmického potlesku se dal do tance s jeho Johankou. Sledoval ty dva, jak se doplňují, bez nesnází improvizují a zcela se podřizují rytmu divoké hudby dvou hudlařů. Malá, zprvu nenápadná bolest, která se mu usazovala na prsou celý večer, se ozvala znovu, s mnohem větší silou. Slušelo jim to. Jack jí chytal kolem boků a vyzvedával do výšky, až se mu sukně ovíjela kolem hlavy. Proč si jenom myslel, že Johanka by mohla být spokojená s ním? Byla úplně jiná, ohnivá a plná energie, nic neplánovala a nepromýšlela, nikdy neváhala, rovnou konala. On všechno pomalu, lopotně promýšlel a trvalo mu dlouho, než se rozhodl.
Když vstala z postele a začala se starat o domácnost, připadalo mu to správné a zvykl si na ni. Zdála se spokojená, v poklidu selské sednice, večer u stolu, když se ho vyptávala na všechno možné a trpělivě čekala, až odpoví. Dlouho se odhodlával jí požádat, aby s ním zůstala napořád. Nakonec to řekl, v neděli před mší. Laskavě se na něj usmála a pohladila ho po tváři. Neodpovídala tak dlouho, jako to měl ve zvyku on. Díval se na ni a čekal. Nevěřil, že odpoví ano, ale přesto doufal. Nakonec si povzdychla a řekla: "Je to tak milý, být někde opravdu doma. Nestarat se, kde složím hlavu a co bude zítra. Jenže já mám toulání v krvi, Kene. Nevím, jak dlouho vydržím na jednom místě. Nechci tě zklamat." Tak hezky, smutně se na něj podívala. "Jsem ti moc vděčná, ale ty si zasloužíš nějakou hodnou a pracovitou holku, ne větroplacha z města, co neumí ani podojit kozu."
Díval se na ni a postupně mu docházelo, že ho neodmítla. Ano, nebyla si jistá. Ale neodmítla ho! Cítil, jak se široce usmívá a srdce mu plnila radost, jakou dosud nepoznal. Natáhl se a vzal její drobnou ručku do své velké, upracované dlaně. "Ty jsi pracovitá. A šikovná. Všechno se naučíš. Ale nechci, abys mi pomáhala s dobytkem. Ani na poli. Mám podomky, zastanem to sami. Chci, abys byla tady, doma, až se vrátím z pole. Abys mi po večerech vyprávěla, jaké to je ve městě. A chtěl bych," odmlčel se a polkl, "chtěl bych mít s tebou děti. Vem si mě, Johanko."
Výkřiky kamarádů a Joannin smích ho opět strhli zpátky do přítomnosti. Dva jí drželi v podpaží a otáčeli se s ní kolem dokola. Měla hlavu zakloněnou a smála se. Hudlaři dohráli, Joanna sklouzla na zem a rázem jí obklopil hlouček jejích obdivovatelů. Stáli těsně kolem ní, jeden mluvil přes druhého a Johanku vůbec neviděl. Ta divná bolest v prsou se znovu ozvala a on se najednou zvedl. Jeho náhlý pohyb ostatní v sále překvapil, zmlkli a sledovali ho. Jeho vysoká, rozložitá postava se zdála ještě větší než obvykle, když se dlouhými kroky blížil k hloučku uprostřed.
Všimli si ho, až když byl těsně u nich. Dva nejbližší se ohlédli a ztichli, zbytek ale vesele švitořil dál. Teď už jí viděl. Stála těsně vedle Jacka, něco si povídali a smáli se. Vypadali, že prostě patří k sobě. Jenže ona sem přece přišla s ním! "Johanko," promluvil potichu, "pojď, půjdeme už domů."

Joanna vůbec nečekala, že se nakonec bude na nějaké vesnické tancovačce tak dobře bavit. Jack byl ale skvělý společník, tanec měl v krvi stejně jako ona a měl i stejný, štiplavý smysl pro humor. A ostatní kluci byli vážně roztomilí, jak se tak motali kolem a jeden přes druhého usilovali, aby si jich všimla. Párkrát pocítila výčitky, že nechává Kena sedět v koutě a sama dovádí. Ale řekl jí to přece sám, aby se bavila a tančila, že on to neumí...
Všimla si ho, jakmile vyslovil její jméno. Nikdo jiný jí tak neříkal, Johanko. Dojímalo jí, jak to zní, od toho velkého, dobráckého chlapa. Dívala se na jeho širokou, obyčejnou tvář a hlasy kolem ní najednou odpluly někam do dáli. "Pojď domů." Jak sladce to zní. Vážně se rozhodla mít domov tady? Daleko od ruchu a civilizace, v zapadlé dědině s kostelíkem, kam všichni musí chodit každou neděli? Po boku muže, který je na ní tak hodný a očividně jí miluje?
Hlavou jí bleskla vzpomínka na chvíli, kdy ji požádal o ruku. Strašně jí to překvapilo. Pořád si nemohla zvyknout na zdejší zapšklou morálku, která nesnesla pobyt svobodné ženy u svobodného mládence. Prohlížela si ho tehdy zas a znovu, měla pocit, že ho vidí prvně. Vlídné oči, mohutný nos a brada, širokánská ramena a svalnaté, silné paže. Do té doby nepřemýšlela nad tím, co k němu vlastně cítí. Vděčnost, jistě. Nebýt jeho, nejspíš by umřela, pošla by jak prašivý toulavý pes někde ve špinavém koutě. Ale krom toho ... Byl milý a hodný, takovým tím svým medvědím, nemotorným způsobem. Nikdy si nic nedovolil a ji ani nenapadlo, že by po ní toužil jako po ženě. Vůbec se k sobě nehodili, vždyť mu sahala sotva k ramenům! Nedokázala mu tehdy říci ano, ale nepřiměla se ani říct ne. Zmátl jí tak, jako se to už dlouho žádnému muži nepodařilo. Nevymáhal po ní odpověď a ona ho od té doby často pokradmu sledovala a hodnotila jako muže. Získal si její obdiv, když pochopila, jak moc mu mají místní za zlé, že si jí dál drží pod vlastní střechou, aniž by si jí vzal. Kýval na to hlavou, nijak jim neodporoval, mlčel. Ale když to pak jednou nesměle večer sama řekla, že by asi měla jít pryč, poprvé ho uviděla rozzlobeného. Zakázal jí to, že prý ať si říkají, co chtějí, dokud bude chtít být s ním, ať je! Zvykla si na něj, stejně jako na život tady.
Podívala se mu do očí a cítila, jak jí radost z tance a pohybu roztahuje koutky úst do širokého úsměvu. Měla ho opravdu ráda. Kdo jiný než on by dokázal vzít svou ženu do společnosti a pak jí velkoryse dát takovou volnost, nežárlit a prostě se spokojit s tím, že ona se baví? Vrhla se k němu, a jak byla rozparáděná tancem, skočila mu kolem krku. Automaticky jí chytil do náruče. Hověla si v jeho silných pažích a líbala ho zespodu na bradu. Bylo jí tak dobře!
Ken jí držel v náručí a myslel, že se mu srdce radostí a pýchou rozskočí. Vykročil od překvapených pohledů a závistivých grimas k východu. Jenom Jack mu znale pokynul. Ta podivná bolest v prsou zmizela, jako by nikdy nebyla, a když s Johankou v náručí vykročil do ticha letní noci, cítil se silný tak, že by unesl oblohu i se všemi hvězdami, co jich nad hlavou měli. Joanna si hověla v jeho náručí, potichu, šťastně se smála, rukou ho pomalu hladila po tváři. Pak se na něj zvědavě podívala: "Kam až mě poneseš, Kene? Domů je to daleko."
"Odnesl bych tě třeba až na konec světa, Johanko, kdyby to muselo být!" Řekl jí a věděl, že by to dokázal, protože až se jí zítra znovu zeptá, zda si ho vezme, určitě odpoví ano.
< Příběh >
Herní statistiky
Napsal Rytíř 05.10.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 34 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.43178820610046 secREMOTE_IP: 54.158.248.219