Fakta/Teorie/Realita
Starší
Kultura
Faire
26.8.2011 12:41
Výchova a náboženství
Pokračování diskuze z vlákna DrD 2, předpověď počasí hlásí nárust teplot a možnost výskytu náhlých bouřek. Vstup na vlastní nebezpečí.
Sirien:
Dík za technickou radu.
Stran té mystické odbočky; je to zase úplně jiný pohled na věc, "třetí strany", kterou tu, jak známo, reprezentuji já (a netuším, zda se k ní hlásí někdo další; mám dojem, že v jisté fázi Ebon).
Diskuse o tom je příšerně těžká, protože zkušenost se opravdu těžko sděluje, jak jsi ostatně napsal. Vědecké dokazování vlastní zkušenosti je tak strašně marná věc, že to většina lidí zabalí rovnou.
To je ostatně důvod, proč se tato debata, týkající se zejména otázky, zda Bůh ano/ne a co my s tím, dost důsledně vyhýbá tomu setkávání s Bohem, čili mysticismu, modlitbě, milosti, případně mluvení jazyky a jak se tomu všemu z bezradnosti říká. A je to ve skutečnosti naprosto nejdůležitější bod, který vyživuje každé náboženství jaksi zevnitř a bez něhož by to dávno chcíplo pro nezájem.
Týpci jako Bajo, co se chtějí vlámat do poznání Boha jaksi racionálně, jsou odjakživa v drtivé menšině a řekl bych, že jsou převážně neúspěšní.
Píše:
Myslí si to deset z deseti mystických gnostiků kterým se za to směje deset z deseti normálních mystiků a umírněných gnostiků.
Obrat je samozřejmě sarkasmus z reklamy (bazinga!), protože kvantifikaci postoje si fakt netroufám, ale ve světech magie je to obecně opravdu masová záležitost, a to úplně napříč všemi naprosto nesouvisejícími disciplínami. Myslím, že by ti tuto myšlenku podepsal v dojemné shodě Aleister Crowley, Nicolas Flamel, mistr Eckhahrd, Karel Weinfurter, dalajláma a možná i ten Halík, ač spolu jinak nemají prakticky nic společného.
Píše:
Studium ideí s myšlenkovým experimentem a úvahami může duchovnímu rozvoji napomoci mnohem víc než omezená osobní zkušenost, protože Ti umožní prozkoumat prostor a možnosti do kterých by ses vlastní zkušeností nikdy nedostal.
V racionálním světě vědy nepochybně ano. Nicméně, v magii a v duchovním světě se ti může snadno stát, že stojíš jaksi na místě, neposouváš se dopředu, přehráváš staré gramodesky, jako já v této debatě, ve které jsem se neposunul ani o milimetr od jejího začátku. A pokud jsem se někde v tom mezičase posunul, pak to bylo úplně jinde a v jiných debatách a záznam o tom je nesmírně obtížně sdělitelný, abyste z toho taky něco měli.
Dá se to přirovnat - omezeně - v racionálním světě k jakémusi průlomu, nápadu, změně paradigmatu, obvykle v důsledku zážitku, kdy to najednou uvidíš všechno jinak a v jiném světle a nově; a to, co ti působilo neřešitelný problém, najednou začne dávat smysl.
Ve skutečnosti má Colombo (někde hlouběji, asi to nenajdu) pravdu v tom, že lidský mozek je hodně podivná věc; standardní racionální hloubání zdaleka není jediná cesta, kterou se lze vydat a která funguje. Popisy a techniky magie nebo i to, co lze malinko zahlédnout u Faireho či Hadriána je daleko jasnější, než naše kilometrové smyčky s Bajem o kritické reflexi Nového zákona, kde se mi vlastně nepodařilo sdělit podstatu mojí námitky.
Je jí právě tohle; pokud zkoušíš řešit Boha jako intelektuální rovnici, bez duchovní zkušenosti (to jsou ty zázraky), zůstaneš na povrchu věci.
Litera zabíjí, duch oživuje, jak k tomu pravil trefně můj neoblíbený klasik.
Píše:
pokud ji člověk neumí reflektovat sám v sobě s odstupem, tak to má tendenci končit dost podivínsky a odtrženě od reality světa i sebe sama, iluzemi a bludy.
Nebezpečí duchovních cest potvrdí spíš devět z deseti psychiatrů a exorcistů, než gnostiků; ale to je asi jedno.
Šlo mi o to, že hůl má dva konce; nic proti racionální reflexi, ale napřed musíš mít co reflektovat. Z čisté vody polívka nevznikne.
Dík za technickou radu.
Stran té mystické odbočky; je to zase úplně jiný pohled na věc, "třetí strany", kterou tu, jak známo, reprezentuji já (a netuším, zda se k ní hlásí někdo další; mám dojem, že v jisté fázi Ebon).
Diskuse o tom je příšerně těžká, protože zkušenost se opravdu těžko sděluje, jak jsi ostatně napsal. Vědecké dokazování vlastní zkušenosti je tak strašně marná věc, že to většina lidí zabalí rovnou.
To je ostatně důvod, proč se tato debata, týkající se zejména otázky, zda Bůh ano/ne a co my s tím, dost důsledně vyhýbá tomu setkávání s Bohem, čili mysticismu, modlitbě, milosti, případně mluvení jazyky a jak se tomu všemu z bezradnosti říká. A je to ve skutečnosti naprosto nejdůležitější bod, který vyživuje každé náboženství jaksi zevnitř a bez něhož by to dávno chcíplo pro nezájem.
Týpci jako Bajo, co se chtějí vlámat do poznání Boha jaksi racionálně, jsou odjakživa v drtivé menšině a řekl bych, že jsou převážně neúspěšní.
Píše:
Myslí si to deset z deseti mystických gnostiků kterým se za to směje deset z deseti normálních mystiků a umírněných gnostiků.
Obrat je samozřejmě sarkasmus z reklamy (bazinga!), protože kvantifikaci postoje si fakt netroufám, ale ve světech magie je to obecně opravdu masová záležitost, a to úplně napříč všemi naprosto nesouvisejícími disciplínami. Myslím, že by ti tuto myšlenku podepsal v dojemné shodě Aleister Crowley, Nicolas Flamel, mistr Eckhahrd, Karel Weinfurter, dalajláma a možná i ten Halík, ač spolu jinak nemají prakticky nic společného.
Píše:
Studium ideí s myšlenkovým experimentem a úvahami může duchovnímu rozvoji napomoci mnohem víc než omezená osobní zkušenost, protože Ti umožní prozkoumat prostor a možnosti do kterých by ses vlastní zkušeností nikdy nedostal.
V racionálním světě vědy nepochybně ano. Nicméně, v magii a v duchovním světě se ti může snadno stát, že stojíš jaksi na místě, neposouváš se dopředu, přehráváš staré gramodesky, jako já v této debatě, ve které jsem se neposunul ani o milimetr od jejího začátku. A pokud jsem se někde v tom mezičase posunul, pak to bylo úplně jinde a v jiných debatách a záznam o tom je nesmírně obtížně sdělitelný, abyste z toho taky něco měli.
Dá se to přirovnat - omezeně - v racionálním světě k jakémusi průlomu, nápadu, změně paradigmatu, obvykle v důsledku zážitku, kdy to najednou uvidíš všechno jinak a v jiném světle a nově; a to, co ti působilo neřešitelný problém, najednou začne dávat smysl.
Ve skutečnosti má Colombo (někde hlouběji, asi to nenajdu) pravdu v tom, že lidský mozek je hodně podivná věc; standardní racionální hloubání zdaleka není jediná cesta, kterou se lze vydat a která funguje. Popisy a techniky magie nebo i to, co lze malinko zahlédnout u Faireho či Hadriána je daleko jasnější, než naše kilometrové smyčky s Bajem o kritické reflexi Nového zákona, kde se mi vlastně nepodařilo sdělit podstatu mojí námitky.
Je jí právě tohle; pokud zkoušíš řešit Boha jako intelektuální rovnici, bez duchovní zkušenosti (to jsou ty zázraky), zůstaneš na povrchu věci.
Litera zabíjí, duch oživuje, jak k tomu pravil trefně můj neoblíbený klasik.
Píše:
pokud ji člověk neumí reflektovat sám v sobě s odstupem, tak to má tendenci končit dost podivínsky a odtrženě od reality světa i sebe sama, iluzemi a bludy.
Nebezpečí duchovních cest potvrdí spíš devět z deseti psychiatrů a exorcistů, než gnostiků; ale to je asi jedno.
Šlo mi o to, že hůl má dva konce; nic proti racionální reflexi, ale napřed musíš mít co reflektovat. Z čisté vody polívka nevznikne.
Píše:
Šlo mi o to, že hůl má dva konce; nic proti racionální reflexi, ale napřed musíš mít co reflektovat. Z čisté vody polívka nevznikne.
Ve vědě tomu říkáme "data".
Píše:
Ve skutečnosti má Colombo (někde hlouběji, asi to nenajdu) pravdu v tom, že lidský mozek je hodně podivná věc; standardní racionální hloubání zdaleka není jediná cesta, kterou se lze vydat a která funguje.
Colombo ovšem taky tvrdil (a doložil pár odkazů), že tvůj mozek ti neustále lže. A tak jediná možnost, jak se dobrat nějakému lepšímu obrazu reality je racionální hloubání ne jednoho, ale hromady lidí a sbírání dat. Proč? Funguje to. Tak jsme třeba zjistili, jak nehorázně nám náš mozek lže. Jak ten pocit jednotné osobnosti je vlastně takový malý zázrak skrz hromadu filtrů a jak různé části mozku si myslí celkem samy za sebe.
Krásný příklad jsou pacienti s porušeným spojem mezi hemisférami. Půlka mozku udělá rozhodnutí, druhá půlka se pak snaží vylhat si, proč udělala rozhodnutí (bylo to i v Housovi, a vůbec tam měli dost úžasné věci, extrémně vzácné, semtam trochu proefekt upravené, ale často velmi reálné).
http://www.nature.com/news/the-split-brain-a-tale-of-two-halves-1.10213
Šlo mi o to, že hůl má dva konce; nic proti racionální reflexi, ale napřed musíš mít co reflektovat. Z čisté vody polívka nevznikne.
Ve vědě tomu říkáme "data".
Píše:
Ve skutečnosti má Colombo (někde hlouběji, asi to nenajdu) pravdu v tom, že lidský mozek je hodně podivná věc; standardní racionální hloubání zdaleka není jediná cesta, kterou se lze vydat a která funguje.
Colombo ovšem taky tvrdil (a doložil pár odkazů), že tvůj mozek ti neustále lže. A tak jediná možnost, jak se dobrat nějakému lepšímu obrazu reality je racionální hloubání ne jednoho, ale hromady lidí a sbírání dat. Proč? Funguje to. Tak jsme třeba zjistili, jak nehorázně nám náš mozek lže. Jak ten pocit jednotné osobnosti je vlastně takový malý zázrak skrz hromadu filtrů a jak různé části mozku si myslí celkem samy za sebe.
Krásný příklad jsou pacienti s porušeným spojem mezi hemisférami. Půlka mozku udělá rozhodnutí, druhá půlka se pak snaží vylhat si, proč udělala rozhodnutí (bylo to i v Housovi, a vůbec tam měli dost úžasné věci, extrémně vzácné, semtam trochu proefekt upravené, ale často velmi reálné).
http://www.nature.com/news/the-split-brain-a-tale-of-two-halves-1.10213
Colombo:
Píše:
Ty si pěkně stojíš na místě a odmítáš se pohnout.
Tohle mne zase zaujalo.
Potíž je v tom, že na tvém a Sirienově místě jsem kdysi dávno stál, asi tak před třiceti lety, a od té doby se pohybuji jinam, stále dál a dál od vás.
Možná je pro tebe přijatelný modus operandi, že debatuješ s mimozemšťanem.
Píše:
Ty si pěkně stojíš na místě a odmítáš se pohnout.
Tohle mne zase zaujalo.
Potíž je v tom, že na tvém a Sirienově místě jsem kdysi dávno stál, asi tak před třiceti lety, a od té doby se pohybuji jinam, stále dál a dál od vás.
Možná je pro tebe přijatelný modus operandi, že debatuješ s mimozemšťanem.
Píše:
Tohle mne zase zaujalo.
Promiň, ale podle toho, jak se chováš, to tak vypadá.
Píše:
Potíž je v tom, že na tvém a Sirienově místě jsem kdysi dávno stál, asi tak před třiceti lety, a od té doby se pohybuji jinam, stále dál a dál od vás.
Ano, to je klasický argument. "Když sem byl v tvém věku" atp. Jenže to by znamenalo, že před 30 lety jsi měl znalosti (nevím jak podrobné) o evoluční biologii, matematice, vědeckém postupu a vůbec všech těch věcech ke kterým dneska máme přístup. Což pochybuju.
Tohle mne zase zaujalo.
Promiň, ale podle toho, jak se chováš, to tak vypadá.
Píše:
Potíž je v tom, že na tvém a Sirienově místě jsem kdysi dávno stál, asi tak před třiceti lety, a od té doby se pohybuji jinam, stále dál a dál od vás.
Ano, to je klasický argument. "Když sem byl v tvém věku" atp. Jenže to by znamenalo, že před 30 lety jsi měl znalosti (nevím jak podrobné) o evoluční biologii, matematice, vědeckém postupu a vůbec všech těch věcech ke kterým dneska máme přístup. Což pochybuju.
Colombo: Nechci vám do toho nějak zasahovat, ale jako už taky pán středního věku cítím, že bych měl.
Ono se tomu těžko věří, ale zkušenosti, které člověk získá věkem, jsou neocenitelné a do značné míry nepřenosné.
Už jen všechny ty chyby, omyly, selhání, která člověk zažije a způsobí - všechny ty okamžiky, kdy někomu ublížil, reflektované i nereflektované msty a tragédie, které člověk zažije - to všechno hrozně posouvá dál. Je sice otázka kam, ale rozhodně, a to je asi známé, k menší radikalitě. Když si člověk uvědomuje, jak slabý a zranitelný je on i jeho svět (fyzický i myšlenkový), většinou dojde k nějaké větší pokoře a snad i empatii. Anebo se zatvrdí, aby všechny ty zkoušky zvládl - ale ten duševní vývoj ztrát, zisků i remíz prostě vědou nenahradíš...
Ono se tomu těžko věří, ale zkušenosti, které člověk získá věkem, jsou neocenitelné a do značné míry nepřenosné.
Už jen všechny ty chyby, omyly, selhání, která člověk zažije a způsobí - všechny ty okamžiky, kdy někomu ublížil, reflektované i nereflektované msty a tragédie, které člověk zažije - to všechno hrozně posouvá dál. Je sice otázka kam, ale rozhodně, a to je asi známé, k menší radikalitě. Když si člověk uvědomuje, jak slabý a zranitelný je on i jeho svět (fyzický i myšlenkový), většinou dojde k nějaké větší pokoře a snad i empatii. Anebo se zatvrdí, aby všechny ty zkoušky zvládl - ale ten duševní vývoj ztrát, zisků i remíz prostě vědou nenahradíš...
Zajimavá diskuze.... Ale chtěl bych se na něco zeptat. Tahle planeta má 4,5 miliardy let, tenhle vesmír má 14 miliard let, lidstvo je na tomhle světe v moderní podobě ( homo sapiens ) 250 000 let cca. Což sou ( alespoň pro mně ) nepředstavitelná čísla. A chtěl bych odpověď od věřícího vysokého znalostního levelu na tyhle moje otázky ( vážně mně to zajimá, tohle sou moje argumenty proč jakýkoli bůh podle mně zřejmě není a určitě ne v podobě v jaké existuje v existujících náboženství, žádnej trolling ):
1.) proč trvalo 4,5 miliardy let než vzniknul člověk, kterého drvivá většina moderních náboženství chápe jako něco víc, odlišného od zvířat ( např. tím že má duši )? Když sme tak výjimeční, jakto že na nás platí evoluce jako na všechno bez duše před náma ( a ani v té inteligenci zas tak výjimeční nejsme )?
2.) proč trvalo přes 240 000 let než se mu bůh zjevil ( a ještě víc než přišel nějaký prorok který založil nějaké to moderní abrahámovské náboženství, JK, Mohamed, i židovství předběhlo JK maximálne o několik stovek let )?
3.) jestli je pravda že jen pokřteni múžou jít do nebe, nebo jen ti jež uznávají nějaké pravé náboženství, znamená to že 99,9 procent lidí co Zemi kdy žilo je v pekle?
4.) odkdy je člověk pro boha člověkem? Jak se staví například ke křížencúm, jako sou evropané, američané, asiaté? A k starým hominidúm?
5.) s tohohle mi, když se nad tím zamyslím, vychází že lidé nejsou zas tak důležití ( nehledě na miliardy planet co ve vesmíru existují, my jsme jen jedna z nich a známe množství takových na ktorých by byl život možný i v takové formě jako u nás na Zemi ) a vyjímeční. Proč by právě oni mněli být pro nějakou entitu něco zvláštního a proč by jejich život neměl končit smrtí? Proč by jejich život mněl mít nějaký vyšší smysl ( kromě toho který mu samy dáme )?
6.) jestli vážne něco stvořilo vesmír ( a je to ´nepopsatelné a nepoznatelné´, jinak pěkná klička jako od toho oprostit logiku, aspoň podle mně:) proč by mu pro něj mněli právě lidé znamenat něco víc než všechny ty nepopsatelná kvanta ostatních věcí ve vesmíru?
Nwm, když nad tím přemýšlím, jediné co mi vždy příde na mysl je tohle: bůh neexistuje, alespoň ne v podobě v jaké ho představují náboženství - vše dokáže být i bez něj, konzistentně a já ho můžu dle Occamovy břitvy odříznout.
A jestli je, myslím že potom co by sme ho poznali by mu nikdo neříkal ani ho nechápal jako boha, bůh se nestará, neprojevuje se ve světe a tudíž mi příde zbytečné ho nějak oslovovat, protože... Se prostě nestará a nezasahuje, pravděpodobně ani nemůže. Tj, není relevantní pro jakékoli poznání ke kterému se můžeme dopracovat. Jak říká, žádnej trolling, jen by mně zajimali odpovědi vysokolevlového věřícího na tohle. Předem děkuji za odpověď.
Add Hadrian: zážitky sou pěkné, to co ty nazýváš cítením něčeho věčšího, ostatní mohou nazvat intuicí, šestým zmyslem, náhodou... Nevím, takovéhle zážitky podle mně ( můj osobní názor ) nic neznamenají. jen tak na okraj. Taky bez urážky.
1.) proč trvalo 4,5 miliardy let než vzniknul člověk, kterého drvivá většina moderních náboženství chápe jako něco víc, odlišného od zvířat ( např. tím že má duši )? Když sme tak výjimeční, jakto že na nás platí evoluce jako na všechno bez duše před náma ( a ani v té inteligenci zas tak výjimeční nejsme )?
2.) proč trvalo přes 240 000 let než se mu bůh zjevil ( a ještě víc než přišel nějaký prorok který založil nějaké to moderní abrahámovské náboženství, JK, Mohamed, i židovství předběhlo JK maximálne o několik stovek let )?
3.) jestli je pravda že jen pokřteni múžou jít do nebe, nebo jen ti jež uznávají nějaké pravé náboženství, znamená to že 99,9 procent lidí co Zemi kdy žilo je v pekle?
4.) odkdy je člověk pro boha člověkem? Jak se staví například ke křížencúm, jako sou evropané, američané, asiaté? A k starým hominidúm?
5.) s tohohle mi, když se nad tím zamyslím, vychází že lidé nejsou zas tak důležití ( nehledě na miliardy planet co ve vesmíru existují, my jsme jen jedna z nich a známe množství takových na ktorých by byl život možný i v takové formě jako u nás na Zemi ) a vyjímeční. Proč by právě oni mněli být pro nějakou entitu něco zvláštního a proč by jejich život neměl končit smrtí? Proč by jejich život mněl mít nějaký vyšší smysl ( kromě toho který mu samy dáme )?
6.) jestli vážne něco stvořilo vesmír ( a je to ´nepopsatelné a nepoznatelné´, jinak pěkná klička jako od toho oprostit logiku, aspoň podle mně:) proč by mu pro něj mněli právě lidé znamenat něco víc než všechny ty nepopsatelná kvanta ostatních věcí ve vesmíru?
Nwm, když nad tím přemýšlím, jediné co mi vždy příde na mysl je tohle: bůh neexistuje, alespoň ne v podobě v jaké ho představují náboženství - vše dokáže být i bez něj, konzistentně a já ho můžu dle Occamovy břitvy odříznout.
A jestli je, myslím že potom co by sme ho poznali by mu nikdo neříkal ani ho nechápal jako boha, bůh se nestará, neprojevuje se ve světe a tudíž mi příde zbytečné ho nějak oslovovat, protože... Se prostě nestará a nezasahuje, pravděpodobně ani nemůže. Tj, není relevantní pro jakékoli poznání ke kterému se můžeme dopracovat. Jak říká, žádnej trolling, jen by mně zajimali odpovědi vysokolevlového věřícího na tohle. Předem děkuji za odpověď.
Add Hadrian: zážitky sou pěkné, to co ty nazýváš cítením něčeho věčšího, ostatní mohou nazvat intuicí, šestým zmyslem, náhodou... Nevím, takovéhle zážitky podle mně ( můj osobní názor ) nic neznamenají. jen tak na okraj. Taky bez urážky.
Colombo,
to není argument. To tě nemá o ničem přesvědčit. To je jen osobní zkušenost; take it or leave it.
Tehdy ostatně vážně hrozilo, že se stanu vědcem. Už jsme měl ostatně v Akademii připravenou židličku. Napsal jsem přesně jeden vědecký článek.
Nicméně v důsledku jistých událostí a rozhodnutí jsem tuto cestu odmítl a věnoval se v dalším životě něčemu úplně jinému.
Vědecké znalosti, kterých bych jistě získal za ta léta hodně, jsem tím rozhodnutím hodil do hajzlu, neb jsem v tom tehdy neviděl žádný smysl.
Zatím nevidím důvod toho litovat.
to není argument. To tě nemá o ničem přesvědčit. To je jen osobní zkušenost; take it or leave it.
Tehdy ostatně vážně hrozilo, že se stanu vědcem. Už jsme měl ostatně v Akademii připravenou židličku. Napsal jsem přesně jeden vědecký článek.
Nicméně v důsledku jistých událostí a rozhodnutí jsem tuto cestu odmítl a věnoval se v dalším životě něčemu úplně jinému.
Vědecké znalosti, kterých bych jistě získal za ta léta hodně, jsem tím rozhodnutím hodil do hajzlu, neb jsem v tom tehdy neviděl žádný smysl.
Zatím nevidím důvod toho litovat.
Nech mě to demonstrovat.
Píše:
V běžném životě taková třetí možnost je "nevím". PraKtické, doporučuji.
Ačkoliv jsme v předchozí debatě ustanovili, že poznání je relativní, závislé na datech a že svět není absolutně poznatelný a že vytváříme rozhodnutí na parciálních datech a ne na úplné znalosti problému...
Ty si stejně napsal tohle.
Takže, na jaká míra informace, jaká míra nejistoty je nutná k tomu, aby jeden "věděl"? Co znamená "nevím"? Při dvou možnostech, jistota 50%? 70% 90% ze sta?
Takže, mějme příklad: Víš, že zítra vyjde slunce? Tvým způsobem korektní odpověď byla "nevím". Problém je, že se tak nechováš. Kdyby si věděl, že zítra slunce nevyjde, tak by si určitě neprováděl běžný den, ale trávil čas s rodinou atp.
Tak samo, jedeš po silnici v noci v lese a vjíždíš do zatáčky, nevidíš pořádně do ní. Co když si tam hraje malé dítě? Víš to? Nevíš. Ale jízdu té možnosti, že si tam malé dítě hraje neuzpůsobíš (zpomalit na 20 km/h, aby si mohl potom zareagovat).
Takže ve skutečnosti operuješ, jako kdyby ty dvě alternativní možnosti nebyly pravdivé. Jako kdyby si věděl. A o to mi jde. Zatímco ty mluvíš jednu věc a mluvíš o mé "aroganci", ve skutečnosti jsi naprosto nekonzistentní ve svém filozofování a tomu, co děláš v běžném životě.
Pokud si přečteš něco o teoriích pravděpodobnosti (zejména De Finettiho teorie, ta se tím přímo zabývala), tak se zabývali třeba sázením nebo mírou informace, které člověk potřebuje (s využitím decibelů) k rozhodnutí. Jaynes se tímhle třeba zabýval, když konstruoval "robota", který měl dělat rozhodnutí na základě vyhodnocení informace. Statistika se tím zabývá taky při konstruování hypothéz a priorů tak, aby si zavedl do systému co nejméně informace nebo vyhodnotil, kolik informace mají naměřená data a jak se tvůj pohled po pozorování změní. A kolik informace potřebuješ na rozhodnutí v rámci nějaké jistoty.
Ale místo toho, abychom vedli tuhle debatu, ty si "přešlápnul na místě".
Píše:
V běžném životě taková třetí možnost je "nevím". PraKtické, doporučuji.
Ačkoliv jsme v předchozí debatě ustanovili, že poznání je relativní, závislé na datech a že svět není absolutně poznatelný a že vytváříme rozhodnutí na parciálních datech a ne na úplné znalosti problému...
Ty si stejně napsal tohle.
Takže, na jaká míra informace, jaká míra nejistoty je nutná k tomu, aby jeden "věděl"? Co znamená "nevím"? Při dvou možnostech, jistota 50%? 70% 90% ze sta?
Takže, mějme příklad: Víš, že zítra vyjde slunce? Tvým způsobem korektní odpověď byla "nevím". Problém je, že se tak nechováš. Kdyby si věděl, že zítra slunce nevyjde, tak by si určitě neprováděl běžný den, ale trávil čas s rodinou atp.
Tak samo, jedeš po silnici v noci v lese a vjíždíš do zatáčky, nevidíš pořádně do ní. Co když si tam hraje malé dítě? Víš to? Nevíš. Ale jízdu té možnosti, že si tam malé dítě hraje neuzpůsobíš (zpomalit na 20 km/h, aby si mohl potom zareagovat).
Takže ve skutečnosti operuješ, jako kdyby ty dvě alternativní možnosti nebyly pravdivé. Jako kdyby si věděl. A o to mi jde. Zatímco ty mluvíš jednu věc a mluvíš o mé "aroganci", ve skutečnosti jsi naprosto nekonzistentní ve svém filozofování a tomu, co děláš v běžném životě.
Pokud si přečteš něco o teoriích pravděpodobnosti (zejména De Finettiho teorie, ta se tím přímo zabývala), tak se zabývali třeba sázením nebo mírou informace, které člověk potřebuje (s využitím decibelů) k rozhodnutí. Jaynes se tímhle třeba zabýval, když konstruoval "robota", který měl dělat rozhodnutí na základě vyhodnocení informace. Statistika se tím zabývá taky při konstruování hypothéz a priorů tak, aby si zavedl do systému co nejméně informace nebo vyhodnotil, kolik informace mají naměřená data a jak se tvůj pohled po pozorování změní. A kolik informace potřebuješ na rozhodnutí v rámci nějaké jistoty.
Ale místo toho, abychom vedli tuhle debatu, ty si "přešlápnul na místě".
Píše:
to není argument. To tě nemá o ničem přesvědčit. To je jen osobní zkušenost; take it or leave it.
Tak to jako argument nepoužívej.
Píše:
Napsal jsem přesně jeden vědecký článek.
O čem?
Píše:
Vědecké znalosti, kterých bych jistě získal za ta léta hodně, jsem tím rozhodnutím hodil do hajzlu, neb jsem v tom tehdy neviděl žádný smysl.
Kej, ale nezamyslel si se, jestli veškeré to "odklánění od materialismu" a "jak se tím věda posunuje k lepšímu" není jen tvůj dojem z toho, že se už na to nedíváš a vzdaluješ se naopak ty? Protože, co čtu články v Science a Nature, tak nic tomu nenasvědčuje.
to není argument. To tě nemá o ničem přesvědčit. To je jen osobní zkušenost; take it or leave it.
Tak to jako argument nepoužívej.
Píše:
Napsal jsem přesně jeden vědecký článek.
O čem?
Píše:
Vědecké znalosti, kterých bych jistě získal za ta léta hodně, jsem tím rozhodnutím hodil do hajzlu, neb jsem v tom tehdy neviděl žádný smysl.
Kej, ale nezamyslel si se, jestli veškeré to "odklánění od materialismu" a "jak se tím věda posunuje k lepšímu" není jen tvůj dojem z toho, že se už na to nedíváš a vzdaluješ se naopak ty? Protože, co čtu články v Science a Nature, tak nic tomu nenasvědčuje.
Wild West píše:
Deismus. Angličani po Newtonovi, moderní doba. Vesměs se šlo od toho, z dobrých důvodů. Ale hodně pěkné jsou Lemovy hříčky na tohle téma.
Na tomhle je pěkně vidět rozdíl v přístupu. Viz taky:
hadrian píše:
No jo, taky jsem pochopil, že tahle diskuze je především pro a mezi teoretiky.
Otázka je, co si představit pod teoretickou filosofií ;-)
Rozdíl, na který jsem upozornil výše, je, že já filosofii cíleně nestuduju. Nečtu spisky dávno mrtvých pánů, neporovnávám je mezi sebou a nezkoumám, jak se myšlenkové proudy vzájemně ovlivňovaly. Výjimkou je pár textů především o gnosticismu a hermetismu, plus nějaké to pátrání po různých přístupech k magii a mysticismu, které je ale motivované tvorbou hry a ne studiem filosofie či religionistiky.
Pro mě je tahle diskuse (a jiné podobné) především o vašich a mých vlastních úvahách.
Takže i přes to, že by mě zmíněné "Lemovy hříčky" nejspíš zajímaly, nepůjdu číst Lemovy knihy. Vlastně jen velice zřídka využiju podobné odkazy - většinou opět jen v případě, že jde o hint, který skutečně potřebuju pro nějakou vlastní tvorbu.
Hodně by mě ale třeba zajímalo, co si z Lema odnesli ti z vás, kdo ho četli. Protože nad tím, na rozdíl od jména autora, bych se skutečně mohl zamyslet.
Nevýhoda tohoto přístupu je samozřejmě objevování již objeveného. Ve skutečnosti si ale myslím, že zrovna ve filosofii to až taková nevýhoda není - právě naopak.
Deismus. Angličani po Newtonovi, moderní doba. Vesměs se šlo od toho, z dobrých důvodů. Ale hodně pěkné jsou Lemovy hříčky na tohle téma.
Na tomhle je pěkně vidět rozdíl v přístupu. Viz taky:
hadrian píše:
No jo, taky jsem pochopil, že tahle diskuze je především pro a mezi teoretiky.
Otázka je, co si představit pod teoretickou filosofií ;-)
Rozdíl, na který jsem upozornil výše, je, že já filosofii cíleně nestuduju. Nečtu spisky dávno mrtvých pánů, neporovnávám je mezi sebou a nezkoumám, jak se myšlenkové proudy vzájemně ovlivňovaly. Výjimkou je pár textů především o gnosticismu a hermetismu, plus nějaké to pátrání po různých přístupech k magii a mysticismu, které je ale motivované tvorbou hry a ne studiem filosofie či religionistiky.
Pro mě je tahle diskuse (a jiné podobné) především o vašich a mých vlastních úvahách.
Takže i přes to, že by mě zmíněné "Lemovy hříčky" nejspíš zajímaly, nepůjdu číst Lemovy knihy. Vlastně jen velice zřídka využiju podobné odkazy - většinou opět jen v případě, že jde o hint, který skutečně potřebuju pro nějakou vlastní tvorbu.
Hodně by mě ale třeba zajímalo, co si z Lema odnesli ti z vás, kdo ho četli. Protože nad tím, na rozdíl od jména autora, bych se skutečně mohl zamyslet.
Nevýhoda tohoto přístupu je samozřejmě objevování již objeveného. Ve skutečnosti si ale myslím, že zrovna ve filosofii to až taková nevýhoda není - právě naopak.
Wild West píše:
"třetí strany", kterou tu, jak známo, reprezentuji já (a netuším, zda se k ní hlásí někdo další; mám dojem, že v jisté fázi Ebon
Stále se cítím jako příslušním třetí strany a nadále se věnuji bádání. Ovšem této diskuze se neúčastním aktivně, jelikož mi nevyhovuje tón, jak je některými vedená, ani zjevné osobní výpady, které ji provázeli hlavně na počátku.
Někteří tak vehementně hájí "čistě" racionální věděcký přístup, že se tím vlastně sami oslepují a stali se inkvizitory 21.století. Radikálně musí eliminovat duchovní rozměr života, je to zlo...
Moc hezky to shrnul Noir, děkuji. Pokora k životu a k okolí přichází až s věkem. Vlastně mi přijde úsměvné, jak studenti velmi často zastávají radikální názory. Pro mě je otázka duchovna (neříkám přímo boha, úmyslbě se vyhýbám JK) nejsložitější otázkou vůbec a ani po letech nejsem schopen vynést jednoznačný verdikt, pořád se dívám na živoucí mozaiku..
"třetí strany", kterou tu, jak známo, reprezentuji já (a netuším, zda se k ní hlásí někdo další; mám dojem, že v jisté fázi Ebon
Stále se cítím jako příslušním třetí strany a nadále se věnuji bádání. Ovšem této diskuze se neúčastním aktivně, jelikož mi nevyhovuje tón, jak je některými vedená, ani zjevné osobní výpady, které ji provázeli hlavně na počátku.
Někteří tak vehementně hájí "čistě" racionální věděcký přístup, že se tím vlastně sami oslepují a stali se inkvizitory 21.století. Radikálně musí eliminovat duchovní rozměr života, je to zlo...
Moc hezky to shrnul Noir, děkuji. Pokora k životu a k okolí přichází až s věkem. Vlastně mi přijde úsměvné, jak studenti velmi často zastávají radikální názory. Pro mě je otázka duchovna (neříkám přímo boha, úmyslbě se vyhýbám JK) nejsložitější otázkou vůbec a ani po letech nejsem schopen vynést jednoznačný verdikt, pořád se dívám na živoucí mozaiku..
Hawkeye: Všechno jsou to vlastně dost banální (čímž ten tvůj zájem a zvědavost nechci shazovat; jen že se na odpovídá dost často) otázky; většinou vycházíš z jiné představy Boha než má křesťanství. Ty pracuješ s takovým tím čáryfukovským demiurgem, ne s Tajemstvím...
Hawkeye píše:
Add Hadrian: zážitky sou pěkné, to co ty nazýváš cítením něčeho věčšího, ostatní mohou nazvat intuicí, šestým zmyslem, náhodou... Nevím, takovéhle zážitky podle mně ( můj osobní názor ) nic neznamenají. jen tak na okraj. Taky bez urážky.
Ale já to nevylučuju, vždyť šestý smysl je "něco většího". Pokud to byl on, pak je to taky cool. Jen jsem opatrný na nálepky, já netvrdím, že to byl dotek "boha", prostě jen "něco většího" (v tom mém příspěvku je vidět, že se to velmi opatrně snažím neškatulkovat). Jakékoliv závěry z toho jsou pro mě osobně cool.
Add Hadrian: zážitky sou pěkné, to co ty nazýváš cítením něčeho věčšího, ostatní mohou nazvat intuicí, šestým zmyslem, náhodou... Nevím, takovéhle zážitky podle mně ( můj osobní názor ) nic neznamenají. jen tak na okraj. Taky bez urážky.
Ale já to nevylučuju, vždyť šestý smysl je "něco většího". Pokud to byl on, pak je to taky cool. Jen jsem opatrný na nálepky, já netvrdím, že to byl dotek "boha", prostě jen "něco většího" (v tom mém příspěvku je vidět, že se to velmi opatrně snažím neškatulkovat). Jakékoliv závěry z toho jsou pro mě osobně cool.
Hawkeye: Pokud čekáš odpovědi na tak náročné otázky v rámci diskuze na webu, jsi asi na úplně špatné cestě :)
Noir píše:
Všechno jsou to vlastně dost banální (čímž ten tvůj zájem a zvědavost nechci shazovat; jen že se na odpovídá dost často) otázky; většinou vycházíš z jiné představy Boha než má křesťanství. Ty pracuješ s takovým tím čáryfukovským demiurgem, ne s Tajemstvím...
Rád bych podotknul, že hromada křesťanů pracují s čáryfukovským demiurgem. Můžeme začít u kreacionistů.
Všechno jsou to vlastně dost banální (čímž ten tvůj zájem a zvědavost nechci shazovat; jen že se na odpovídá dost často) otázky; většinou vycházíš z jiné představy Boha než má křesťanství. Ty pracuješ s takovým tím čáryfukovským demiurgem, ne s Tajemstvím...
Rád bych podotknul, že hromada křesťanů pracují s čáryfukovským demiurgem. Můžeme začít u kreacionistů.
já jen že moje otázky pracují z bohem jež se zajimá ( nějak víc než o zbytek ) o lidi. Mají duši, můžou s ním navázat kontakt... To bůh jako tajemství nedělá?
Ebon píše:
Moc hezky to shrnul Noir, děkuji. Pokora k životu a k okolí přichází až s věkem. Vlastně mi přijde úsměvné, jak studenti velmi často zastávají radikální názory.
To není pravda. Pravda je ta, že spíše studenti budou diskutovat na fóru o RPG hrách.
Píše:
Někteří tak vehementně hájí "čistě" racionální věděcký přístup, že se tím vlastně sami oslepují a stali se inkvizitory 21.století. Radikálně musí eliminovat duchovní rozměr života, je to zlo...
Tohle by se dalo říct i o homeopatikách. Tam ta "vědecká inkvizice" zasáhla, požadovala hypothézu, zjistila, že "paměť vody" není logicky konzistentní, že v dvojitě a trojitě slepých testech homeopatika nefungují a že se nijak neliší od placeba.
Přesto se podobným způsobem, jako ty, lidi co užívají homeopatika, proti "vědě" a "vědecké inkvizici" vymezují, zatímco píšou ze svého ipadu na facebook a orientují se pomocí GPS.
Tohle není konzistentní přístup.
Moc hezky to shrnul Noir, děkuji. Pokora k životu a k okolí přichází až s věkem. Vlastně mi přijde úsměvné, jak studenti velmi často zastávají radikální názory.
To není pravda. Pravda je ta, že spíše studenti budou diskutovat na fóru o RPG hrách.
Píše:
Někteří tak vehementně hájí "čistě" racionální věděcký přístup, že se tím vlastně sami oslepují a stali se inkvizitory 21.století. Radikálně musí eliminovat duchovní rozměr života, je to zlo...
Tohle by se dalo říct i o homeopatikách. Tam ta "vědecká inkvizice" zasáhla, požadovala hypothézu, zjistila, že "paměť vody" není logicky konzistentní, že v dvojitě a trojitě slepých testech homeopatika nefungují a že se nijak neliší od placeba.
Přesto se podobným způsobem, jako ty, lidi co užívají homeopatika, proti "vědě" a "vědecké inkvizici" vymezují, zatímco píšou ze svého ipadu na facebook a orientují se pomocí GPS.
Tohle není konzistentní přístup.
Wild West píše:
Je jí právě tohle; pokud zkoušíš řešit Boha jako intelektuální rovnici, bez duchovní zkušenosti (to jsou ty zázraky), zůstaneš na povrchu věci.
Tohle je zatraceně in topic. Možná se v tom skrývá jádro celého problému.
Duchovní zážitky jsou dneska ztraceně vzácný jev, alespoň pro mě. Za celý svůj život si vzpomínám tak nejvýše na tři, z toho ten poslední je kupovidu reprodukovatelný. Duchovním zážitkem myslím něco, co neplyne z údivu plynoucího z poznání. Úžas nad nekonečností vesmíru či neuvěřitelnou rozmanitostí života, nepochopitelně geniálním genetickým kódem a podobnými věcmi, má sice taky duchovní rozměr, ale ne toho druhu, který mám teď namysli.
U mě se to kupodivu vždycky váže na setkání s určitými lidmi dělajícími ne zcela běžné věci. Ti lidé to dělají na základě něčeho, čemu možná věří, nebo je to přinejmenším zajímá a zkoušejí, co to udělá. A když jim to začne generovat duchovní zážitky, tak se k té víře čím dál tím víc posouvají.
Nejde ale o víru v boha. Kdybych to měl přirovnat, tak jde o něco ve stylu zaklínadla: Představte si, že jste si někde přečetli magickou formuli a zkusili jste ji použít. A ono to sice neudělalo nic prokazatelného s vnějším světem, zato jste při tom ale cítili něco tak diametrálně nevšedního, že to ani omylem nelze považovat za náhodu či chybu měření. Já se setkávám s tím, že dotyčný přijímá "vysvětlení", které podal autor "formule". Včetně nabalené "teorie", rad pro praktické provozování (které self-prokazatelně fungují po stránce opětovného navození zmíněných pocitů) a výkladu toho, co vlastně děláte a co tím způsobujete.
Je zřejmě dost těžké nevěřit, když něco děláte a cítíte, že to skutečně něco dělá. Dokážu si představit, že tudy zprostředkovaně vede i cesta k víře v boha (druhá prokazatelně funkční vede přes výchovu k víře od raného dětství). Z pohledu skeptika to ovšem vyvolává dvě kardinální otázky:
- Co když to má nějaké úplně jiné důvody?
- Pokud ano, tak jaké a co to sakra celé znamená?
Je jí právě tohle; pokud zkoušíš řešit Boha jako intelektuální rovnici, bez duchovní zkušenosti (to jsou ty zázraky), zůstaneš na povrchu věci.
Tohle je zatraceně in topic. Možná se v tom skrývá jádro celého problému.
Duchovní zážitky jsou dneska ztraceně vzácný jev, alespoň pro mě. Za celý svůj život si vzpomínám tak nejvýše na tři, z toho ten poslední je kupovidu reprodukovatelný. Duchovním zážitkem myslím něco, co neplyne z údivu plynoucího z poznání. Úžas nad nekonečností vesmíru či neuvěřitelnou rozmanitostí života, nepochopitelně geniálním genetickým kódem a podobnými věcmi, má sice taky duchovní rozměr, ale ne toho druhu, který mám teď namysli.
U mě se to kupodivu vždycky váže na setkání s určitými lidmi dělajícími ne zcela běžné věci. Ti lidé to dělají na základě něčeho, čemu možná věří, nebo je to přinejmenším zajímá a zkoušejí, co to udělá. A když jim to začne generovat duchovní zážitky, tak se k té víře čím dál tím víc posouvají.
Nejde ale o víru v boha. Kdybych to měl přirovnat, tak jde o něco ve stylu zaklínadla: Představte si, že jste si někde přečetli magickou formuli a zkusili jste ji použít. A ono to sice neudělalo nic prokazatelného s vnějším světem, zato jste při tom ale cítili něco tak diametrálně nevšedního, že to ani omylem nelze považovat za náhodu či chybu měření. Já se setkávám s tím, že dotyčný přijímá "vysvětlení", které podal autor "formule". Včetně nabalené "teorie", rad pro praktické provozování (které self-prokazatelně fungují po stránce opětovného navození zmíněných pocitů) a výkladu toho, co vlastně děláte a co tím způsobujete.
Je zřejmě dost těžké nevěřit, když něco děláte a cítíte, že to skutečně něco dělá. Dokážu si představit, že tudy zprostředkovaně vede i cesta k víře v boha (druhá prokazatelně funkční vede přes výchovu k víře od raného dětství). Z pohledu skeptika to ovšem vyvolává dvě kardinální otázky:
- Co když to má nějaké úplně jiné důvody?
- Pokud ano, tak jaké a co to sakra celé znamená?
Píše:
Ačkoliv jsme v předchozí debatě ustanovili, že poznání je relativní, závislé na datech a že svět není absolutně poznatelný a že vytváříme rozhodnutí na parciálních datech a ne na úplné znalosti problému...
To jsem já neustanovil.
Když někdo nereaguje na úplně všechno, co napíšeš (třeba aby se debata nestala úplně nesnesitelnou pro všechny ostatní), pak to neznamená, že s tebou souhlasí.
Já bych, s odkazem na vědeckou autoritu pana Poppera dokonce tvrdil, že veškeré poznání nelze vyjádřit v "datech", a že je plno otázek, které vědecky nelze vůbec uchopit a zodpovědět (nedostatek falzifikace, (někde o tom taky Alnag). Takže v těchto otázkách není žádné 50/50, ale otázka prostě vůbec nedává smysl a nelze se jí zabývat.
Potud věda.
Píše:
Takže, na jaká míra informace, jaká míra nejistoty je nutná k tomu, aby jeden "věděl"?
Žádná. Možná taková informace nebude k dispozici nikdy, možná je nepochopitelná lidskému rozumu. Když říkám, že nevím, myslím tím, že nevím.
Na druhou stranu, kartami zamíchá docela podstatně jediná zkušenost, kdy se s Bohem setkáš. Převést to do nějaké srozumitelné informace nejde a něco tím dokazovat nemá smysl; nikomu jinému kromě tebe to nebude užitečné. Osobní zkušenost po mnoha debatách s lidmi, co tyto zážitky mají. K tomu vlastní zkušenost s jinými zážitky, trochu jiného druhu, ale přesto vědou taky dost nepoužitelných.
Píše:
Víš, že zítra vyjde slunce?
Předpokládám to. Otázka dává racionální smysl, věda se tím zabývá, a je to v naprostém souladu s mojí zkušeností. Pravděpodobnost omylu je mizivá. Je to problém principiálně jiného druhu.
Píše:
Tak samo, jedeš po silnici v noci v lese a vjíždíš do zatáčky, nevidíš pořádně do ní. Co když si tam hraje malé dítě? Víš to? Nevíš. Ale jízdu té možnosti, že si tam malé dítě hraje neuzpůsobíš (zpomalit na 20 km/h, aby si mohl potom zareagovat).
V jiné slavné debatě na RPGF radili dva zdejší debatéři, že je naopak správné zrychlit. Byla to jedna z nejkurióznějších debat v těchto světech. Ale tady je to OT.
Píše:
Zatímco ty mluvíš jednu věc a mluvíš o mé "aroganci", ve skutečnosti jsi naprosto nekonzistentní ve svém filozofování a tomu, co děláš v běžném životě.
Vůbec nerozumím, jaký má můj běžný život vztah k Bohu všemohoucímu. Doteď jsem měl zato, že žádný, pročež jsem si ho nevšímal, ale možná se mýlím.
Pokud Píše:
si přečteš něco o teoriích pravděpodobnosti
Teorie pravděpodobnosti je vědecká teorie, která se zabývá kvantifikovatelnými fakty.
Pročež lze očekávat, že u nekvantifikovatelných a nefalzifikovatelných entit, jako je Bůh, naprosto selže.
Zkoušet otevřít zaletovanou konzervu šroubováním nebude k ničemu a netuším, proč bych se tím měl zabývat. (Opět to tvrdí v dojemné shodě i ta věda; poslechni si Baja a Poppera, když už nevěříš mně).
Tak asi další nejapný pokus mimozemšťana sdělit důvody, proč debatu o existenci Boha vlastně moc nevedu; je velice málo míst, kde se vůbec protínáme, aby bylo co sdělovat.
Procedurálně, pro ty ostatní, co neodpadli, připomínám, že v původním tématu zastávám umírněnější podobu Faireho stanoviska; je normální, když věřící lidé vychovávají svoje děti jako věřící.
Umírněnost spočívá v tom, že si uvědomuji docela slušnou možnost, že se na to děti v dospívání vykašlou a stanou se třeba ateisty.
Ačkoliv jsme v předchozí debatě ustanovili, že poznání je relativní, závislé na datech a že svět není absolutně poznatelný a že vytváříme rozhodnutí na parciálních datech a ne na úplné znalosti problému...
To jsem já neustanovil.
Když někdo nereaguje na úplně všechno, co napíšeš (třeba aby se debata nestala úplně nesnesitelnou pro všechny ostatní), pak to neznamená, že s tebou souhlasí.
Já bych, s odkazem na vědeckou autoritu pana Poppera dokonce tvrdil, že veškeré poznání nelze vyjádřit v "datech", a že je plno otázek, které vědecky nelze vůbec uchopit a zodpovědět (nedostatek falzifikace, (někde o tom taky Alnag). Takže v těchto otázkách není žádné 50/50, ale otázka prostě vůbec nedává smysl a nelze se jí zabývat.
Potud věda.
Píše:
Takže, na jaká míra informace, jaká míra nejistoty je nutná k tomu, aby jeden "věděl"?
Žádná. Možná taková informace nebude k dispozici nikdy, možná je nepochopitelná lidskému rozumu. Když říkám, že nevím, myslím tím, že nevím.
Na druhou stranu, kartami zamíchá docela podstatně jediná zkušenost, kdy se s Bohem setkáš. Převést to do nějaké srozumitelné informace nejde a něco tím dokazovat nemá smysl; nikomu jinému kromě tebe to nebude užitečné. Osobní zkušenost po mnoha debatách s lidmi, co tyto zážitky mají. K tomu vlastní zkušenost s jinými zážitky, trochu jiného druhu, ale přesto vědou taky dost nepoužitelných.
Píše:
Víš, že zítra vyjde slunce?
Předpokládám to. Otázka dává racionální smysl, věda se tím zabývá, a je to v naprostém souladu s mojí zkušeností. Pravděpodobnost omylu je mizivá. Je to problém principiálně jiného druhu.
Píše:
Tak samo, jedeš po silnici v noci v lese a vjíždíš do zatáčky, nevidíš pořádně do ní. Co když si tam hraje malé dítě? Víš to? Nevíš. Ale jízdu té možnosti, že si tam malé dítě hraje neuzpůsobíš (zpomalit na 20 km/h, aby si mohl potom zareagovat).
V jiné slavné debatě na RPGF radili dva zdejší debatéři, že je naopak správné zrychlit. Byla to jedna z nejkurióznějších debat v těchto světech. Ale tady je to OT.
Píše:
Zatímco ty mluvíš jednu věc a mluvíš o mé "aroganci", ve skutečnosti jsi naprosto nekonzistentní ve svém filozofování a tomu, co děláš v běžném životě.
Vůbec nerozumím, jaký má můj běžný život vztah k Bohu všemohoucímu. Doteď jsem měl zato, že žádný, pročež jsem si ho nevšímal, ale možná se mýlím.
Pokud Píše:
si přečteš něco o teoriích pravděpodobnosti
Teorie pravděpodobnosti je vědecká teorie, která se zabývá kvantifikovatelnými fakty.
Pročež lze očekávat, že u nekvantifikovatelných a nefalzifikovatelných entit, jako je Bůh, naprosto selže.
Zkoušet otevřít zaletovanou konzervu šroubováním nebude k ničemu a netuším, proč bych se tím měl zabývat. (Opět to tvrdí v dojemné shodě i ta věda; poslechni si Baja a Poppera, když už nevěříš mně).
Tak asi další nejapný pokus mimozemšťana sdělit důvody, proč debatu o existenci Boha vlastně moc nevedu; je velice málo míst, kde se vůbec protínáme, aby bylo co sdělovat.
Procedurálně, pro ty ostatní, co neodpadli, připomínám, že v původním tématu zastávám umírněnější podobu Faireho stanoviska; je normální, když věřící lidé vychovávají svoje děti jako věřící.
Umírněnost spočívá v tom, že si uvědomuji docela slušnou možnost, že se na to děti v dospívání vykašlou a stanou se třeba ateisty.
Pro přispívání do diskuse se musíš přihlásit (zapomenuté heslo). Pokud účet nemáš, registrace trvá půl minuty a 5 kliknutí.
