Takže. Další sermón na téma dobro/zlo. Jedeme tohle v těchto světech už poněkolikáté, takže omluvte moji případnou otrávenost.
1) Debaty tohoto druhu většinou vyvolá nějaký supercool jedinec, který napadne pojmy dobro/zlo a jejich platnost. Motivy tohoto jsou různé; někdy je to prostá intelektuální pýcha, někdy je obětí tmářství humanitních disciplín - Bifi by připomněl ekonomii, ale ona je podobně ničivá i psychologie nebo právo; někdy je to jen nestabilita duše, ze které dotyčný obvykle vyroste a pak dá pokoj a někdy – překvapivě často – je to prostě proto, že dělá zlé věci sám a potřebuje si je odůvodnit. S relativizací dobra a zla se setkávám u zločnců a zjevně anomálních jedinců s přímo železnou pravidelností.
2) Napadení se vede prakticky vždy po klasicky chybné trajektorii nepřípustného zobecnění; v případě X je dobro a zlo nejasné, ergo dobro a zlo je relativní/neexistuje/je historicky podmíněné atd.
Prokázat platnost závěru pro případ X a jeho následné zobecnění s absolutním kvanitfikátorem – že to platí pro všechna X - je při tom školní chyba, která nedokazuje naprosto nic.
Jinak, polopatičtěji – pokud X není červené, neplyne z toho, že neexistuje červená brava.
3) Kategorie dobro/zlo jsou při tom stále všeobecně užívány a všeobecně srozumitelné. Do té míry, že na tom založil Kant svůj kategorický imperativ, který je možno klidně použít jako slušnou definici dobra – jednej tak, aby se maxima tvého chování mohla stát obecným zákonem.
Jinak řečeno – víš velmi dobře, jak máš jednat. Každý to ví. Jsou to jen výmluvy, že nevíš.
V méně vznešené podobě na tohle poukázal například Ropbert Fulghum knížkou, jejíž jádro myšlenky je obsaženo již v názvu – Vše, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.
4) Další jev, na který je vhodné poukázat, je to, že když si představíme odsouzené pachatele trestných činů, dnes, dříve, v naší zemi, v jiné, zjistíme, že zdrcující většina z nich by byla trestána ve všech zemích a ve všech dobách. Ježto jádrem jsou zloději různých druhů, násilníci, vrahové a tak dále. Tedy; není pravda, že by bylo zlo nějak výrazně kulturně podmíněné. Není ani pravda, že by se různé hodnotové systémy – tedy právo, morálka, etika, řemeslné zvyklosti atd. – tak povážlivě lišily, jak se často tvrdí. Opak je pravdou; většinou svého objemu se naprosto kryjí. A nejrůznější výjimky, které lze vymyslet, tvoří vždy menšinu případů.
5) Otázka, odkud se bere poznání dobra a zla, tedy hodnot, které jsou tak nějak všeobecně lidmi sdílené, se diskutuje ve filosofii a právu už tisíce let. V zásadě je asi vhodné zmínit – s extrémním zjednodušením - tři nejvlivnější školy, jedna, že je to celé od Boha (Desatero), opačná, že žádný takový zdroj neexistuje a je to čistá náhoda, a třetí, že je to výsledek evoluce.
Jest notoricky známo, že patřím ke třetímu táboru a mojí biblí v tomto směru jsou odborná pojednání pánů Konrada Lorenze (zejména Takzvané zlo) a F.A.Hayeka (zejména Právo, zákonodárství a svoboda), ve kterých jsou samozřejmě spousty chyb a doba už je zase trochu překonala, ale jádro věci postihly zcela správně.
6) Souvislost mezi jevem 4) a evolucí je založena na prosté úvaze, že například u vražd, které představují jistý extrém, je takové jednání pro jakékoli společenstvo nepřijatelné, ježto dochází k jeho samolikvidaci. Mohli si toho ostatně všimnout i GMové s absolutně zlou družibnou, kde zlo ani nevydrží se sebou navzájem. Ostatně, většina příkladů z biologie ukazuje, že i v živočišné říši tyto případy představují výjimku z pravidla, která je obvykle dlouhodobě nefunkční, a že naopak vznikají spousty mechanismů chování, které mají podobným případům zabránit.
Klasika je třeba institut „vzdání se“ u vlků a psů. Souboj se může odehrát, realizuje se jeho funkce, silnější pes vyhraje a dostane se mu více zdrojů (samice, potrava atd.), nicméně slabší pes je při tom stejně zachován.
Pro jednotné a univerzální chápání dobra a zla tedy existují velmi vážné evoluční důvody a naprosto není náhoda, že vraždu jako trestný čin trestala všechna mně známá lidská společenstva, jaká se na této planetě vyskytla.
7) Souvislost s jinými často diskutovanými pojmy, jako třeba sobectví/altruismus, víra/ateismus, kapitalismus/socialismus, choas/řád atd. a jejich automatické ztotožnění s osou dobro/zlo je nepřípadné a vyvolá spolehlivě jenom terminologický zmatek. Vždy je to něco malinko - nebo hodně - jiného.
Tak asi v maximální stručnosti.