Historická města 6 - Vojenství

Jednou z významných úloh města v plánech jeho majitele byla úloha vojenská. Město totiž bylo zároveň pevností, významnou vojenskou silou, místem soustřeďování vojsk, zbrojnicí a zásobovací základnou.
Napsal chrochta

Hradební privilegium patřilo mezi natolik významná, že si právo ho udělovat ponechal v ruce panovník. Hradby se navíc staly jedním z nejcharakterističtějších prvků města: na městských pečetích jsou vyobrazeny právě ony (a až kolem nich je název města, který vzájemně odlišuje pečeti jednotlivých měst), hradební prvky jsou nejčastějším prvkem městského erbu, města se svými hradbami holedbala a některé jejich prvky patřily k výkladním skříním sídliště.


Městské hradby bývaly na rozdíl od opevnění hradů obvykle modernější. Ne že by šlo o nějaký záměr, jenom se častěji přestavovaly a stavitel na ně měl víc místa. Taky některé prvky se až dodatečně projevily jako inovace. Městské opevnění se skládalo z několika pásů. Před hlavními hradbami o výšce nejčastěji 2-6 metrů se nacházel parkán, plocha – proti okolnímu terénu obvykle zvýšená – uzavřená druhým pásem hradeb, nižší parkánovou hradbou. Právě široký zvýšený parkán patřil k moderním prvkům městského opevnění, protože se na něj daly umístit děla lépe než na úzké hradby (obvykle široké do 6 metrů), a v případě potřeby nebyl problém provést zde zemní práce. Před parkánovou hradbou býval 5-20 metrů široký a 5-10 metrů hluboký příkop, často vyzděný, někdy suchý, jindy napojený na zdroj vody a občas používaný k chovu ryb, a před ním obvykle ještě 2-3 metry vysoký val, zesílený dřevěným plotem vyplétaným proutím (polský plot). Účelem toho všeho bylo co nejvíce oddálit okamžik, kdy se nepřítel dostane k samotným hradbám. Zatímco parkánové hradby bývaly obvykle jen jedny, příkopů a valů, na exponovaných místech klidně zesílených palisádou nebo překážkami, mohlo být hned několik soustav. Hlavní i parkánové hradby zesilovaly věže různých tvarů a typů. Bývalo pravidlem, že věže byly od sebe na dostřel luku, v českých podmínkách zhruba 20-60 metrů. Opevnění jich mívalo docela dost: Vysoké Mýto mělo 25 bašt, Beroun 37 bašt, Náchod 24 bašt. Původně byly věže kruhové nebo půlkruhové, později, aby se lépe stavěly, čtverhranné, a nakonec zase kruhové. Obvykle bývaly zapuštěné do hradeb a neumožňovaly tak aktivní obranu (tj. nešlo z nich postřelovat úpatí hradeb, kde byly rozsáhlé hluché prostory). To se změnilo teprve s rozvojem využití dělostřelectva a zkušenostmi z válek (u nás husitských – na některých hradech z druhé poloviny 13. století, tzv. francouzských kastelech, se principy aktivní obrany nevědomě uplatnily už dříve). Hradební věže nebývaly příliš vysoké, tři patra už byla výjimka. Obvykle bývaly přístupné přímo z hradeb – ale také nemusely. Všechny typy mohly být do města otevřené, bez obvodové zdi; výhodou bylo jednak zajištění osvětlení (a odvětrávání) a druhak nemožnost jejich využití útočníky k boji s obránci ve městě. Obdobou věží byly plné věžice, později známé jako bašty. Rozšířily se s rozvojem používání palných zbraní. Měly stejnou výšku jako hradby, ze kterých jinak vybíhaly do prostoru. Dobře zachované ukázky městských hradeb jsou v Nymburce nebo třeba v Berouně.


Hlavním – a nutno dodat, že vlastně i jediným – obranným prvkem hradeb byl ochoz s cimbuřím. Zde byla místa pro obránce, jedině odsud se dali napadat útočníci. Pokud byl ochoz zničen – a jelikož se až na výjimky jednalo o zeslabení hradeb, nikoli přístavbu k nim, nešlo o věc nemožnou – hradby byly neubránitelné a boj byl ztracen. Tak padla za husitských válek řada hradů, například Nový Hrad v Kunraticích, oblíbené sídlo Václava IV. V pozdějších dobách se objevily pokusy tuto nevýhodu odstranit. Pokud došlo ke zvýšení parkánu, mohla být další řada obranných postů na úrovni terénu parkánu. Také se mohla do už stojících hradeb vylámat další úroveň střílen a opatřit zevnitř lávkou. Případně mohly být přidány nová patra střílen do nově přistavěných věží a věžic. V severním Německu se ale rozšířil hradební systém bez ochozu, kdy hradby byly pouze mechanickou překážkou, a obranu zajišťovala hustá síť do města otevřených čtverhranných věží; u nás se uplatnil tento systém třeba v Nymburku. U věží bylo obdobou ochozu podsebití. Nacházelo se těsně pod střechou, bylo vysunuté na konzolách do prostoru, a jak naznačuje jméno, dalo se z nich „bít pod sebe“. Kromě toho byly další střílny v jednotlivých patrech. Od zavedení střelných zbraní na černý střený prach (nebo jeho obdobu) se ve věžích nacházela i děla, těžké kusy v přízemí, lehčí v patrech. I dělové věže mohly být otevřené směrem do města (mimo jiné zlepšené odvětrávání dýmu).


Specifickou variantou hradebních věží jsou městské brány, kterých města mívala 2-4, velká víc, Loket nebo Moravský Krumlov ležící na poloostrově tvořeném ohbím řeky jedinou. Protože šlo principiálně o nejslabší místa opevnění, musela se jejich ochraně věnovat zvláštní pozornost. Malé branky (fortny) klidně mohly být v hradbě mezi věžemi; hezky dochovaná je v Chrudimi. Větší brány obvykle bývaly v sousedství věže (hezkým příkladem jsou malostranské mostecké věže Karlova mostu, původně součást opevnění Menšího Města pražského) nebo se staly součástí věže (skoro jakákoli zachovaná městská brána). Kromě vrat zde byla ještě padací mříž zvaná hřeben a někdy vlčí jáma, jáma v časech míru překrytá fošnami nebo i padacím mostem. Opravdu významné brány měly vlastní komplex staveb, zahrnující jak vlastní mohutnou bránu, tak i prostor před bránou (předbraní). Předbraní snad původně nebylo příliš chráněno, jen tu byl příkop a most přes něj. V mladších dobách se objevil problém dělostřelby, a tak se předbraní rozšířilo o barbakán, stavbu polygonálního půdorysu, kde se cesta kolmo lomila na osu brány, zabraňující přímému ostřelování brány a oddalující místo kontaktu s nepřítelem. Barbakán mohl být pro lepší obranyschopnost sám vybaven děly. Dobře zachovanou ukázku mají v Kadani. Vrcholem zajištění brány byly případy, kdy příchozí musel projít nejprve několika jinými průchody, přes plochy postřelované z různých míst, než se dostal k vlastní bráně do města. Součástí obranyschopnosti bylo řešení mostů přes příkopy. Jelikož se, na rozdíl od městských a hradních bran, městské příkopy zachovaly jen ojediněle, není jasné, jak mosty vypadaly. Terezín a Josefov jsou zvláštním případem, fakticky takovými hodně komplexními opevněnými kasárnami, a z 18. století, z doby, kdy bývaly hradby bourány a příkopy zasypávány. Jejich řešení nelze brát jako bernou minci. Totéž platí i pro další pevnostní města jako Hradec Králové nebo třeba Olomouc. Přinejmenším některé mosty a můstky byly klenuté, kamenné nebo cihlové, a pevné. Jiné byly dřevěné, sice pevné, leč v případě potřeby jednoduše odstranitelné. A někdy, někde mohlo dojít i na klasické „hradní“ padací mosty. Velmi vzácně pak mohla být cesta vedena nějaký kus paralelně s hradbou, což by útočníka vystavilo delšímu ostřelování. Jelikož ale obyvatelé měst bývali lidé praktičtí a dobrá dopravní dostupnost byla pro město životně důležitá, neobjevovalo se toto řešení záměrně, spíše si ho vynucovaly okolnosti jako přítomnost vodní plochy (haltýře na ryby), existence hliniště, vápenky, pískovny (široká díra v zemi, kde se těží něco objemného pro potřeby městského stavitelství).


Stavba hradeb byla náročná na organizaci i práci – a drahá (Remeš stály ve 14. století hradby 100-150 000 livrů). Proto se na jednu stranu města postavením hradeb chlubila, a na druhou stranu údržbu hradeb a opevnění považovala za těžké břemeno, které v dobách míru ráda zanedbávala (stavba se mnohdy neuvěřitelně vlekla; na počátku stoleté války měla normanská města po víc jak století míru nejen hradby zchátralé, ale hlavně dřevohlinité z počátku 13. století; po Bílé hoře bylo pražské souměstí díky století míru neubránitelné; Švédové roku 1648 do levobřežní Prahy pronikli zchátralými hradbami; pevnost Brno roku 1805 kvůli stavu opevnění kapitulovala bez boje). K hradbám a městským branám se vyjadřovalo i městské právo – např. jejich poškození nebo překonání jinde a jinak než branou bývalo až hrdelním zločinem. Městské brány, jakožto místa vstupu do města, bývaly také výkladními skříněmi měst. Proto se na jejich výzdobě nešetřilo (pražské mostecké věže a Prašná brána).


Součástí města se obvykle stal hrad. Většinou šlo o starší stavbu, ale tzv. středoevropský (někde uváděný i jako italský) kastel se stavěl společně s městem. Umístění hradu ve městě mohlo být různorodé. Některé městské hrady (např. Špilberk) se nacházely mimo areál městských hradeb, se kterými mohly, ale také nemusely, být spojeny opevněnou cestou. Další hrady už byly součástí městského opevnění. Základním problémem bylo, jak napojit hrad pravidelného čtyřúhelníkového půdorysu na obvykle oválný půdorys města. A jak ho vůbec organicky zapojit do vnitřní struktury města, která obvykle rovněž nebývala pravoúhlá. Hrad pak byl součástí městských hradeb, ze kterých obvykle vyčníval. A nakonec se mohl hrad nacházet uvnitř města, které obvykle vyrostlo z jeho předhradí a podhradí. Také ale mohl být postaven v již existujícím a fungujícím městě. Mezi takové nejznámější stavby patří staroměstské Králův dvůr a Královnin dvůr, a novoměstský hrádek Na Zderaze. Podobu hradu mívaly i komendy rytířských řádů, u nás hlavně johanitů a německých rytířů. Komenda posledně jmenovaných v Drobovicích u Čáslavi, archeologicky nedochovaná, prý měla dva kostely, výstavný palác, stáje pro 300 koní a silné hradby s věžemi. V rané době byly opevněné i biskupské a šlechtické dvory v sídelních městech.


Své domy si opevňoval i městský patriciát a městská šlechta. Původně šlo o skutečné tvrze zasazené do městského prostředí, včetně obvodové hradby a strážní a útočištné věže, později spíše budovy s minimem oken do ulice (a žádnými v přízemí), obzvláště pevnými vraty a nejlépe vysokou ohradní zdí. Příkladem až malého městského hrádku by mohl být kutnohorský Hrádek.


Kromě opevnění a hradů se ve městě mohly nacházet i další budovy spojené s obranou a vojenstvím. Kasárna jsou sice vynález mladý, ale zbrojnice nikoli. Měšťané původně měli mít svou výzbroj u sebe doma, případně se ukládala na radnici, ale s objevením se děl, střelného prachu a změnou struktury armád vyvstala potřeba někde ukládat střelivo, děla a zásobní výzbroj a výstroj pořizovanou za obecní nebo erární peníze. Z principu muselo jít o stavby pevné, kam by se nevítaní návštěvníci nedostali. Protože ale zároveň šlo o stavby vhodné k reprezentaci, bývaly střízlivě – i když nikoli nezbytně jednoduše – zdobeny. Dochovaným příkladem měšťanské zbrojnice je českobudějovická Solnice, postavená roku 1531, barokní stavbou pak je uherskohradišťská městská galerie. Jinou vojenskou budovou, zhruba stejně vzácnou jako zbrojnice, byla opevněná mostecká věž. Mosty byly poměrně značnou překážkou pohybu po řece, nebylo levné je postavit a představovaly nejjednodušší způsob překročení řeky. Proto se vyplatilo chránit i vzdálenější konec mostu. Obvykle se o to starala mohutná mostní věž, klidně obehnaná separátní hradbou. Další primárně obranné stavby už v evropských městech nebyly. Částečně si obrannou funkci mohly zachovat starší hradby, z doby před rozšířením areálu města; ale na rozdíl od mimoevropských měst se zde vnitřní hradby cíleně nestavěly. K obraně bylo možné využít i vhodně postavené domy (s arkýři, věžičkami, balkóny v patře, přístupnou střechou…), ale nesmí se zapomínat, že i velká města měla hodně zahrad a jiných „volných“ míst nepříliš vhodných k obraně. Pohyb útočníků ulicemi mohly kromě šířky ulic (do mnoha ulic sice vůz vjel, ale kolem by se neprotáhla ani myš) a jejich zatarasení různými věcmi (ať už plánovaným nebo neplánovaným) znepříjemnit napjaté řetězy (proti jízdě zvlášť účinné). Jako hlásky sloužily kostelní a radniční věže, a radnice a kamennou zdí obehnané hřbitovy se mohly stát dalšími středisky odporu. Totéž lze říci o městských klášterech, které byly z principu obehnány slušnou zdí bez oken s jen několika málo vstupy chráněnými zvenčí okovanými dveřmi s hned několika závorami zevnitř... Některé kláštery také byly zahrnuty přímo do areálu opevnění.


Městští otcové měli k ruce „policejní sílu“ biřiců, mohli si najmout žoldnéře (Chebští si v případě potřeby ve středověku najímali 200 profesionálů, na počátku třicetileté války 300 žoldnéřů), požádat o vyslání vojska svého pána nebo spojence, ale o obranu se především starali sami měšťané. A to nejenom ve středověku – v bojích se Švédy v roce 1648 se oddíly univerzitních studentů (součástí výuky byla i jízda na koni a šerm) vyznamenaly tak, že univerzita měla právo organizovat milici ještě roku 1848. Dle soupisů chebské a norimberské městské hotovosti se zdá, že v případě potřeby mohlo být do zbraně povoláno až 17% obyvatelstva. Nutno dodat, že taková totální mobilizace dost podvázala chod města, i když trvala krátce. A to vojenská tažení obvykle nebyla. Na obranu hradeb či na různé přípravné práce před obležením ale bylo možné nahnat lidí mnohem více.


Měšťané se organizovali po čtvrtích i vojensky. Veliteli byli buď někteří z městských otců, případně nějaký spřátelený nižší šlechtic ze sousedství, eventuálně přímo najatý kondotiér či plukovník. Vojenské řády – na rozdíl od policejních nebo třeba požárních – existovaly jen někde a jejich kvalita byla různá; spíše se týkaly života města v případě hrozby napadení nebo za obléhání, než organizace městského vojska. Předpisy týkající se výzbroje a výstroje byly dost volné, takže nakonec došlo k nákupu erárního majetku, přidělovaného jednotlivým milicionářům. Někdy si ho brali domů (a museli se o něj starat), jindy se v době klidu nacházel pod zámkem na radnici, v jiné městské budově či ve zbrojnici. Měšťané – plátci městské daně – samozřejmě nebyli nadšení z vojenské služby, a tak radši zaplatili nějakému náhradníkovi (čeledínovi, pacholkovi, tovaryšovi, nádeníkovi), aby šel místo nich. Po zavedení palných zbraní získali zvláštní postavení puškaři, protože pušky a děla nejenom vyráběli, nýbrž druhé jmenované také ve válečných časech obsluhovali. Na Bílé hoře v skutečnosti tvořily jediný česky mluvící element stavovského vojska.


Kvalita výcviku obvykle nebyla velká, protože na něj měšťané neměli ani čas ani chuť. Výjimkou byla nejprve střelba z kuší a později z pušek. Jednak naučit se ovládat kuši nebo pušku nebylo těžké, jednak šlo o činnost fyzicky nenáročnou, nevylučující drahocenné oblečení a šperky, jednak obě zbraně bylo možné použít při lovu zvěře, ať už legálním nebo pytláctví (měšťané obvykle divokou zvěř pernatou, natož srstnatou, lovit nemohli), a sebeobraně na cestách před různými poberty (cesty byly bezpečné snad jen za obzvláště silných panovníků v době, kdy zrovna s nikým neválčili; „osvícené“ 18. století je oprávněně nazýváno stoletím loupežníků, na konci 16. století se objevuje zpráva o tom, že tlupa lapků v Čechách přepadla zámek a zamordovala zámeckého pána...). Střelci se organizovali do bratrstev, která kromě závodů v mimořádně oblíbené „střelbě ku ptáku“ (hosty i šlechtici a zástupci z jiných měst) pomáhala organizovat i další zábavy a společenský život města. V této úloze ostatně přežila až do začátku 20. století (ostrostřelci – film „Anton Špelec, ostrostřelec“). A když na to došlo, byla výrazným mocenským faktorem (v Romansu zajistili konečnou převahu městské oligarchie nad ligisty).



Tak vypadala skutečná města v roli pevností. Ve fantastických světech se ale vyskytuje zcela jiná situace a je docela dobře možné být nerealistický. K obraně města a městskému vojenství si své zcela jistě řeknou církve různých militantních bohů a vojenské řády spojené s ostatními církvemi, jejichž chrámy a kapituly budou sloužit jako významné vojenské prvky. Bude tu mnohem víc klášterních útočišť s mnichy, kteří se nemodlí (byť asketové bývají), různých vigilantů a různě opevněných domů, jejichž majitelé mají důvody udržet nenechavé zloděje (dobrodruhy) venku. Města také mohou být od počátku stavěna jako pevnosti: ať už jako bludiště kamenných holých stěn (Eddingsova Pevnost, hlavní město Algarie z cyklů Belgariad a Malloreon), nebo jako soubor koncentrických opevnění a obranných linií, které útočníci musí při postupu do města překonávat (Tolkienova Minas Tirith, asterionský Gver Graen). Na hradbách bude mnohem více obranných prostředků (mechanické vrhací stroje na hradbách měst větší části Evropy nebývaly), včetně sice ve středověku teoreticky existujících, leč zapomenutých (plamenomety, kyseliny a další chemikálie). Taky organizace obrany bude mnohem profesionálnější, včetně třeba toho, že město bude dotovat nákup kvalitních okovaných dveří a okenic, ulice budou udržovány průjezdné, budou existovat dostatečně velká skladiště potravin a dostatek vodních cisteren a studní se zdravotně nezávadnou vodou....


Úvod do celé série i původní verzi článku ke stažení ve formátu .doc najdete zde.
Napsal chrochta 09.08.2016
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 2 příspěvky.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1450309753418 secREMOTE_IP: 3.93.173.205