Moschies a Dílo Ulbrichovo

Velmi zdařilé povídky z alternativní historie ranně středověkého Polska.
Napsal _Filip_
Obsah článku:

Moschies

Moschies nenávistně pohlédl na vzdalující se skupinu rytířů. Bezmocně zaklel a otočil se k svému vypálenému domu. Řád neměl s Židy žádné slitování. Neměl ho vlastně s nikým, jen plnil rozkazy. Moschies nevěděl čí, snad Velmistra, snad císaře, možná papeže. Ani mu na tom nezáleželo, cítil teď jen palčivou zášť a závist. Ano, záviděl rytířům pevná brnění, více tušená než viděná pod jejich plášti, inspirovanými snad prostými oděvy Apoštolů Kristových, ozdobená pouze rudým symbolem jejich víry. Záviděl jim moc a zdánlivou nezranitelnost. Moschies sám nebyl žádným náboženským horlivcem, byl Židem spíše proto, že mu nikdo nedovolil být někým jiným. Němci, reprezentovaní na východě Polska Řádem, měli jasno: Levic je židovská ves. Nebyla to pravda, většinu obyvatel tvořili Poláci, ale Židé zde byli trpěni a zejména jejich zásluhou obec zbohatla nad poměry. Vesnice sice formálně patřila vojvodovi z Jasy, ale ten neměl sílu si něco vynucovat a byl rád, když každoročně získal nějaké dávky. Další dávky si samozřejmě vynucovala římská církev. Řád se musel dlouhou dobu spokojit s poměrně malou a navíc neoficiální částkou, protože po problémech s Templáři už nikdo, Řím ani evropští panovníci, nechtěl mít ve své zemi bohatý a mocný řád. Tato politika samozřejmě Řád hnala do dalších výbojů na Východě, kde konfiskacím majetku "pohanů" nikdo nebránil. V Levicu ale očekávaný zisk převyšoval rizika drobného politického konfliktu s Římem, který ostatně mohl být malým dílem z kořisti snadno zažehnán. Kdo by se zastával židovské vsi... Osudného dne ráno přijelo do vsi třicet rytířů Řádů, kteří pobili nejvýznamnější Židy v jejich výstavných domech na návsi a naplnili vozy a truhlice kořistí, nebo jak říkali oni konfiskátem majetku nepřátel Ježíše Krista. Moschies nebyl dost bohatý ani známý, aby jim stál za přímou pozornost, ale všeobecné plamenné zkáze vsi neunikl.
Moschies neměl ženu ani blízké příbuzné, proto jeho pozornost po opadnutí prvotního šoku přešla k počítání utrpěných škod. Bylo jasné, že jakmile rytíři zmizí, pokusí se Poláci kompenzovat vlastní ztráty sebráním všeho, co Židům zbylo. Pro ožebračené vesničany rozhodně Moschiesův majetek zanedbatelný nebyl. Naštěstí pro něj většina z nich prohledávala spíše trosky domů zavražděných kupců. Ale bylo jen otázkou času, kdy si na něj vzpomenou. Moschies měl v přístřešku u svého domu vůz plný věcí, které právě včera přivezl z Jasy. Zatímco ostatní kupci bohatli prostě tak, že obchodovali s běžnými věcmi ve velkém, Moschies dokázal sehnat věci, o které si obyvatelé těžko mohli říct v běžném kupectví či na tržišti. Teď právě měl ve voze několik velmi pochybných lektvarů s údajně afrodisiakálními účinky, náboženské knihy pro místního faráře i rabiho, opium pro ranhojiče a několik párů postříbřených ostruh pro kupce, kteří už je nebudou potřebovat. Ale to nebylo všechno, Moschies obchodoval i s informacemi. V Jase zjistil, že Řád na podzim chystá další výpad na východ do Litvy, a dokonce i několik podrobností o tomto tažení. Bohužel tuto informaci neměl teď komu prodat. Vůz sice úplně neshořel, ale lektvary a opium byly zničené. Knihy zachránila truhlice, v níž byly uloženy. Protože hrozilo, že je zklamaní vesničané nahází do ohně, rozhodl se Moschies, že pár nejcennějších schová pod sesutou zdí a zbytek tam spolu s lesklými, ale nepříliš cennými ostruhami ponechá jako úlitbu drancujícímu davu. Moschies samozřejmě měl nějaké peníze, ale ty byly dobře ukryté jednak v zemi u zadní zdi, a hlavně v Jase v Cechovním souručenství. Při dodržování základní opatrnosti nemohl nikdy přijít najednou o všechno a také nikdy neměl k hotovosti příliš daleko. Ve vsi si dával pozor, aby vždy platil jen nejmenšími mincemi a nepoutal na sebe pozornost. Když tedy zabezpečil zbytky svého majetku, bylo načase postarat se i o vlastní bezpečnost. Když už šťastně přečkal útok rytířů, nemělo smysl riskovat násilí od vesničanů. Opustil tedy ves ve svém skromném oděvu, který prolézání spáleniště učinilo ještě skromnějším, jako někdo, komu nezbylo nic než jeho život. Vesničané ho ignorovali. Žádné peníze až na pár měďáků s sebou neměl, bylo to zbytečné. Věděl v lese o přístřešku, kde se scházel se svými dodavateli i odběrateli, kteří si nepřáli být viděni.
Jenže když Moschies k večeru došel k přístřešku, uslyšel náhle tichý hovor. Ten umlknul, neznámí zřejmě zaslechli jeho, neboť se nijak nesnažil pohybovat potichu. V domnění, že se jedná o nějaké tuláky, Moschies směle vykročil k nim. Měl zkušenost, že od těchto lidí chudě vypadajícímu muži nic nehrozí, naopak se mu často podařilo využít jejich bídy pro své riskantní podnikání. Jenže tito muži zjevně neměli o navázání kontaktu zájem. V panice se rozeběhli každý na jinou stranu. Moschies tím byl překvapen a zastavil se. Zatímco muži mizeli, osmělil se dojít do přístřešku. Musel zde přespat, neboť jiné blízké nocoviště neznal a k houstnoucí tmě se přidal i déšť. Začínal mít i hlad, ale po vyčerpávajícím dni rychle usnul. Když se probudil, stálo už Slunce vysoko na obloze. Věděl, že by měl modlitbou pozdravit Jehovu, ale měl na práci naléhavější věci. S úžasem zjistil, jaké stopy po sobě včerejší návštěvníci zanechali. Pod primitivním lůžkem nalezl papír s německy psaným vyúčtováním jakéhosi nákupu. Německé názvy položek mu kupodivu až na pár výjimek - chléb, torna a povoz - nic neříkaly. Jakési slovo erthremelden tu bylo dvakrát podtrženo a na rozdíl od ostatních položek nebylo odškrtnuto. Bylo zřejmé, že dodavatel nedokázal erthremelden zajistit. Celková suma na účtu byla obrovská - více než tři sta padesát pruských marek. Velký statek měl v tomto nejistém pohraničí cenu pouze asi sto marek. Moschiese napadlo, že by se tohoto obchodu mohl zúčastnit. Potřeboval by ovšem vědět, s kým má tu čest. Po důkladné prohlídce přístřešku objevil ještě několik malých husích peříček, což mu nedávalo žádný smysl. Vodítkem tedy byla pouze obrovská částka a seznam zboží. Musel se dostat do Jasy a pokusit se tam zjistit víc. Šlo o čas, proto vyjmul z úkrytu v jednom z blízkých stromů jak několik marek, tak i dýku, kterou měl připravenou pro neseriózní obchodní partnery. Měl už skutečně hlad, takže cestou lesem sbíral všechno, co se dalo jíst.
Konečně se dostal k hlavní cestě z Jasy do Pielnicze, kde se brzy dočkal jakéhosi šlechtického posla. Ten měl samozřejmě naspěch, ale za půl marky byl ochoten se rozdělit o stravu a poslat z nejbližší vsi Moschiesovi naproti povoz. Vesničané zřejmě příliš nepospíchali, neboť vůz - žebřiňák se objevil v době, kdy měl již utrmácený Moschies ves na dohled. To jen svědčilo o tom, jak malý zde má šlechta a její zástupci vliv. Kdyby podplatil třeba biskupova výběrčího, přijela by pro něj ihned rychtářova bryčka. Také by to ovšem bylo mnohem dražší. Moschies původně chtěl ve vsi zůstat do příštího rána, ale bylo mu jasné, že statkářův pohůnek čeká peníze za odvoz, a nechal se proto odvést celých dvanáct mil do další vsi. Zde mu před krčmou dal stříbrňák a proklel ho i s žebřiňákem.
--------------------------------------------------------
Krčmu "Kogut podrzjazly" Moschies zběžně znal, neboť zde několikrát nocoval. Věděl, že se zde schází "lepší lidé" z vesnice. To znamená ti, kteří nepracují tolik, aby hned po robotě padli utrmácení do postelí - většinou služebnictvo, nějaký kočí, řemeslníci, místní vetešníci. Prostě všichni, kdo si myslí, že bez nich by se ves dávno rozpadla. A k tomu pár přespolních. Samí Poláci, Židé zde nebyli a pro Němce byla ves příliš bezvýznamná. Z jakéhosi dávno zapomenutého důvodu byl Krivac sídlem římského diakona. Diakonie zde byla rovněž hlavním zaměstnavatelem, měla ve vsi hlavní slovo a rychtář jí šel ve všem na ruku. Moschies věděl, že potkat diakona, jeho zástupce nebo rychtáře by znamenalo pro Žida velké problémy. Naštěstí možnost, že by někdo z této honorace vešel ke Kogutovi, byla nepatrná a ani udání nehrozilo - většina přítomných čas od času s Moschiesem obchodovala. Dnes byl navíc Moschies vítaným zdrojem informací o událostech v Levicu. Ty víceméně pravdivě vylíčil a hned se o tom strhla debata. Ta byla poněkud jednostranná a nesla se v duchu "konečně na ty zloděje došlo". Říci slovo proti Řádu si nikdo nedovolil a Moschies to ani nečekal. Sám příliš nepil a čekal, až pivo rozváže jazyk štamgastům. Řeč plynula, ale stále více se měnila na opilecké blábolení. Zdálo se, že už se nic zajímavého nedozví, když tu jeden podnapilý kočí při placení vylovil kromě očekávaných měďáků i nejméně pět velkých zářivých marek. Svůj poklad sice rychle vrátil do kapsy, ale Moschies se v penězích orientoval rychle. Všichni se až dosud domnívali, že onen kočí pouze přivezl z Jasy stavitele k rychtáři, který plánoval rozšíření svého statku. Nyní bylo jasné, že kočí má nějaké vedlejší aktivity. Marky měly v pohraničí svůj vlastní oběh mezi místní elitou a k plebsu se prakticky nedostaly. Dokonce i bohatý statkář měl pokladnu plnou stříbra, případně různých drobných mincí polského, litevského i uherského původu. Jestliže někdo zaplatil markami obyčejnému polskému kočímu, muselo to být proto, že jiné oběživo u sebe neměl. A nebo je ukradl nebo měl jen někomu doručit. Pak by je ovšem neměl v měšci se svými penězi a byl by mnohem opatrnější. Moschies se ještě v krčmě dozvěděl, že kočí přespává u rychtářova služebnictva. Tam se na výzvědy vydat nemohl, a proto si zaplatil u Koguta nocleh a šel spát. Bude mnohem jednodušší muže sledovat v Jase, kam se jistě nazítří vrátí. Ještě než ulehl, povšimnul si, že zde jistě včera někdo nocoval - na podlaze byly stěží zaschlé kusy bláta.
Ráno přineslo překvapení: majetný kočí byl v čeledníku nalezen zavražděn. Šlo zjevně o loupežnou vraždu, neboť se ukázalo, že jeho marky zmizely. Vědělo o nich tedy více lidí než jen bystrý Moschies. Rychtář nařídil svým drábům, aby shromáždili všechny čeledíny k výslechu a zakázal svobodným statkářům opouštět ves. Nevolníci už zahájili robotu a budou vyslechnuti večer. Stavitel Toldmann dával okázale najevo své znechucení a žádal o okamžitý odvoz do Jasy. Rychtář mu rychle vyhověl a současně s ním odjel i posel k vojvodskému purkrabímu, který povede soud. Moschies se ocitl v prekérní situaci, neboť se mu vůbec nechtělo zpovídat se rychtáři ze svých posledních dní. Věděl, že velmi brzy poté by se o jeho útěku z Levicu dozvěděl i Řád a pak by mu začaly skutečné problémy... Ale neměl na vybranou, vědělo o něm tady příliš mnoho lidí a útěk by byl odloženou sebevraždou. Naštěstí pro něj až do večera probíhalo prohledávání rozsáhlého rychtářství a výslechy čeládky. K večeru pak k všeobecnému překvapení přijel kočár s biskupovým "bezpečnostním poradcem" arcidiakonem Melwicterem, který měl přímo od vojvody pověření vést vyšetřování. Na rychtářství i v diakonii vypukl zmatek, neboť bylo zřejmé, že pro biskupa není věc žádnou obyčejnou vraždou. Strach dostal i rychtář a úměrně tomu vzrostla brutalita jeho pohůnků. Kupodivu Moschiesovy naděje na vyváznutí příjezdem Melwictera výrazně vzrostly. Věděl, že Jeho svatost je dost inteligentní na to, aby ho z vraždy nepodezírala, a dost pragmatická, aby ho za několik privátních informací nechala jít, třeba i se špehem v zádech. Tak se také stalo. Těsně před půlnocí ho pochopové vhodili do místnosti, kde seděl Melwicter, rychtář Rohowski a šafář Pleznitzowski. Sotva se představil jako Moschies, Žid z Levicu, prohlásil Melwicter, že už je všemi těmi hlupáky unaven, jde přenocovat na diakonii a Moschiese vyslechne nazítří. Moschiesovi pak stráže povolily přespat znovu v hostinci.
Ráno ho probudilo bušení na dveře. Když šel otevřít, našel pode dveřmi vzkaz: "Za dva dny u Korunny rohowoj! Melwicter". Korunna rohowaja byla zájezdním hostincem vyšší sorty, asi míli od Jasy. Výslech pak proběhl zcela v klidu, Melwicter se na nic choulostivého na veřejnosti ptát nechtěl a rychtář se jen na Žida tvářil jak na mouchu v polévce. Byl očividně biskupovým vměšováním velmi dotčen. Ze zmatku mezi služebnictvem bylo zřejmé, že marky se dosud nenašly a že čeládka neví, jestli se má bát více rychtáře nebo arcidiakona. V tuto chvíli již Moschies věděl, že celé vyšetřování je jen fraška - žádný čeledín by si nemohl nikde dovolit zaplatit markou, ihned by byl podezřelý. Bylo tedy jasné, že loupež motivem nebyla, přestože se peníze rovněž ztratily. A Moschies věděl, že tohle ví i rychtář, biskup a zejména Melwicter. Smyslem zdejšího procesu tedy bylo vybrat z týrané čeládky obětního beránka a předat ho se stohem lejster purkrabímu k odsouzení na šibenici. V příšeří místní politiky pak začnou umírat výše postavení muži a Moschies se bude muset hodně snažit, aby nebyl jedním z nich. Moschiese napadlo, že vrahem mohl být pán kočího stavitel Toldmann, i když zatím netušil motiv. Ale napadlo to i Melwictera?
Nyní měl před sebou téměř dva dny, během nichž musel poněkud zvýšit svou cenu v zákulisních čachrech mocných, jinak by se mu mohlo stát, že ho Melwicter pozítří za drobnou protislužbu předá Řádu. Teď před ním ale akutně stála otázka dopravy. Do Jasy to bylo patnáct mil a ve zmatku, jaký ve vsi stále byl, se nikdo neodvážil Židovi pronajmout koně či nějaký povoz. Nakonec se musel spokojit s nabídkou krčmáře od Koguta, že mu zapůjčí povoz výměnou za obstarání pěti sudů Zlecha - vojvodova patoku, kterému říkal pivo. A to do týdne a za dvacet stříbrňáků. Moschies věděl, že to nepořídí pod třicet a ještě bude muset někomu zaplatit, aby pivo z Jasy odvezl, ale souhlasil. Krčmář nebyl žádný hlupák, který by nevyužil příležitost si přijít díky cizí nouzi na své. Přestože ho poslední dny vycházely dosti draho, měl Moschies pocit, že má šanci na všem tomhle dění nakonec pořádně vydělat.
Když po poledni přijel do Jasy, stráž u brány od jeho povozu štítivě odstoupila. Vůz byl totiž cítit vším možným: pivem, opileckými zvratky i prasaty, která hospodský občas také kupoval. A Moschies po několika hodinách jízdy stejně tak. Nyní bylo třeba obstarat slušný oděv, což mohl být ve městě pro někoho se vzhledem pobudy velký problém. Žádný kupec nestál o fámy o obchodech s loupežníky či zavšiveném zboží. A navíc vytasit se v tomto oděvu se stříbrňáky znamenalo jistou poukázku na nepříjemný výslech. Moschies to vyřešil tak, že v jedné špinavé špeluňce obehrál v metla-betla o šaty znuděného synka jakéhosi přespolního kupce. Nyní už zbývalo jen si dopřát důkladnou koupel. Lázeň byla samozřejmě jen pro místní smetánku, ale Moschies si už uměl poradit. Za jediný stříbrňák mu pacholci v pivovaru napustili sud plný horké vody a za stálého smíchu pozorovali jeho očistu. Po koupeli zařídil se správcem pivovaru odvoz slíbených pěti sudů ke Kogutovi do Krivace. Stálo ho to celých třicet pět stříbrňáků. Během koupele dospěl k odvážnému rozhodnutí, promluvit si s Toldmannem. Pokud byl sledován, měl alespoň chatrnou výmluvu, že s ním chtěl mluvit o rekonstrukci vypáleného Levicu. Větší riziko mu hrozilo od samotného Toldmanna. Pokud byl vrahem, nebude mít jistě v nouzi skrupule zabít znovu. Tím spíše, že obětí by byl bezvýznamný Žid. Naštěstí měl Moschies vzkaz od Melwictera a ani německý stavitel netoužil na sebe upozornit zabitím někoho, o koho se nebezpečný arcidiákon právě zajímá. A možnost, že ho stavitel prostě vyhodí, si Moschies nepřipouštěl, neboť věděl, čím vzbudí jeho zájem.
--------------------------------------------------------
Už se stmívalo, když přišel k výstavnému Toldmannovu domu, který kupodivu nestál přímo ve středu města. Svědčilo to o tom, že stavitel zbohatl rychle a teprve nedávno. Zabouchal důrazně klepadlem a stavitelův sluha mu rychle otevřel. Moschies mu podal kožený váček a přikázal mu, aby ho pánovi předal a oznámil mu návštěvu z Krivace. Zatímco čekal na Toldmanna, skrýval nervózně v rukávu dýku. Zlostný afekt se prostě nedal vyloučit a Moschies potkal už mnoho lidí, kteří jednali násilně a iracionálně. Ale stavitel se ovládl, strach zřejmě převážil nad zlostí. Sotva ho Moschies uviděl, poznal, že si vraha tipnul správně. Stavitel byl bledý a nervózní. V ruce svíral zářivou marku, k nerozeznání od těch, které měl u sebe nebožtík kočí. Pozval Moschiese dál a ten po chvíli do domu vstoupil. Nebylo příjemné být v domě vraha, ale na druhou stranu si ho rád prohlédne a navíc budou mít určité soukromí, které oba pro svou hru o život potřebovali. Toldmann neváhal se mezi čtyřma očima k vraždě přiznat a za motiv označil vydírání, jemuž byl ze strany kočího vystaven. Předmět vydírání ale zamlžil. Prý pletky s vdanou měšťankou. Ve snaze získat aspoň trochu Moschiesovi přízně kočího označil za špeha Řádu. Marně, Moschiesovi byl kočí lhostejný a stejně staviteli nevěřil. Pak následovala poněkud uvolněnější konverzace, která překvapivě skončila, když se Moschies zvědavě naklonil nad nejnovější stavitelovy plány. Chtěl se zeptat, oč jde, když tu ho stavitelova pěst srazila k zemi a Toldmann začal inkriminované plátno rychle rolovat. Poté mu zmateně řekl: "Vidět to by vám jen ublížilo!" a začal svého hosta všemožně uklidňovat. Věděl už, že ho tenhle Žid vyjde velmi draho, ale stejně mohl ještě vyváznout s životem a na nových zakázkách zas rychle zbohatnout. A vyvarovat se starých chyb, pomyslel si. Přímo se Moschiese zeptal, co chce za své mlčení, a naznačil mu, že se případně nemusí houpat sám. Moschies měl dosud v hlavě záhadný plán a tak plácl tisíc pět set stříbrných. Byla to nehorázná suma, kterou stavitel v hotovosti mít nemohl a také se podle toho zachoval: popadl Moschiese za límec a vyhodil ho z domu. Tomu to příliš nevadilo, měl Toldmanna tam, kde ho chtěl mít. Věděl, že stavitel teď musí jednat - s někým se sejít, ukrýt se, někoho podplatit na svou stranu v budoucím procesu nebo prostě utéct. Nic z toho nemohl dělat ve svém domě, takže stačilo počkat, až vyjde, a pak ho v noci bez problémů sledovat ulicemi města. Dočkal se velmi brzy.
Toldmann spěchal tak, že se ani nepřevlékl. Poručil sluhovi postarat se o dům a vyrazil ostrým krokem. Pokud si Moschiese všimnul, nedal to nijak najevo. Po pár minutách vešel Toldmann do kupeckého hostince Mjescec těsně u brány. To Moschiese potěšilo, tady mohl mít zajímavé kontakty. Dal Toldmannovi pět minut, aby se usadil. Poté hodlal vstoupit a pokračovat ve svém špiclování. Uběhly však sotva dvě minuty a hospodský sluha otevřel vrata ze dvora hostince. Jimi projel Toldmann na hnědákovi, kterého zde zřejmě měl ustájeného. Vzápětí vyjel z Jasy branou směrem na Leschewac. Moschiesovo zklamání v tu chvíli neznalo mezí. Měl snad pozítří Melwicterovi vyprávět, jak vyplašil hlavního podezřelého? Moschies si proto dal v Mjesceci více vína, než měl původně v úmyslu, a s těžkou hlavou si zde za tři stříbrné najal nocleh.
Ráno ho u snídaně napadlo, jak se dostat k plánu ve stavitelově domě. Opět mu měl pomoci Melwicterův vzkaz spolu s tučným úplatkem. Když se vrátil k Toldmannovu domu, použil klepadlo poněkud diskrétněji než včera. Tak klepali ti, kdo chtěli mluvit spíše se sluhou než s pánem - různí dodavatelé, uklízeči a kuchaři. Ale také zloději, kteří se chtěli ujistit o prázdném domě a nejrůznější špiclové, kterými se Jasa jako lokální mocenské centrum jen hemžila. Otevřel stejný sluha jako včera, zřejmě Toldmannův jediný. Moschiese poznal a ten se mu tentokrát představil jako Melwicterův informátor, pověřený sledovat Toldmanna. Za spolupráci sluhovi Melwicterovým jménem nabídl celých sto stříbrných. Byl však odmítnut tak příkře, že bylo jasné, že ani větší částka by sluhu neobměkčila. Měl snad z Toldmanna takový strach? Nemělo smysl situaci zhoršovat naléháním. Moschies se proto raději odebral do Cechovního souručenství, aby zjistil, s kým Toldmann v poslední době jednal. To se sice nedozvěděl, zato ale jasně cítil obavy, jaké v přítomných toto jméno vyvolává. A to se zde nacházely špičky města - bohatí kupci a majitelé statků v blízkých vesnicích. Moschies vycítil, že další vyptávání zde by bylo nebezpečné, vyzvedl si padesát stříbrných a k poledni se vrátil do Mjescece.
V hostinci se právě probíralo vypálení Levicu. Jakýsi sedlák se vydal prodat věci vyrabované ve vypálených domech. Tlusťoch nevypadal, že by prolézal spáleniště. Spíše všechno vykoupil od chudáků v Levicu a teď to hodlal zpeněžit za dvojnásobek. Byl zjevně v dobré náladě a když Moschiese spatřil, hned na něj hulákal: "Hej, Moše, kdy nám zas přivezeš ty svý lahvičky? Ženský už začínaj reptat!". Svůj výstup doplnil výbuchem smíchu. Moschies se na něj útrpně podíval a odvětil: "Budou to muset pár týdnů vydržet!". "Ony to vydrží, ale my chlapi se z toho zblázníme", na to rozchechtaná hyena. Moschies si dal vepřové koleno s korbelem Zlecha a poslouchal, jaká moudra ještě ze statkářovy party vypadnou. Zábava však po poledni ztichla, když do hostince vešel rytíř Řádu. Objednal si hovězí pečeni, kterou však zapíjel vodou z vlastního vaku. Plnil tedy svůj Svatý úkol. O vodě Řádu se tradovala řada věcí, například že celý Řád pije jen ze studnic, objevených v pralesech jeho patronem sv. Wuddrickem při plnění Poslání v Pobaltí. Tato voda se prý nekazí a rytíře posiluje v jejich boji.
Když rytíř odpoledne odešel, měl i Moschies nejvyšší čas vydat se ke Korunně rohowoj, kde ho zítra ráno bude čekat Melwicter. Přesněji řečeno, on bude čekat na Melwictera. Hostinec byl asi čtvrt hodinu ostré chůze od Jasy a Moschies se tam ve svém kupeckém oděvu svižně vydal. Kolem jezdila řada jezdců i povozů a Moschies se staral jen o to, aby se někomu nepřipletl pod nohy či kola. Proto když ho předbíhal další kůň, nevěnoval jemu ani jeho jezdci žádnou mimořádnou pozornost. Až do chvíle kdy ho tvrdá kožená bota s ostruhou kopla z boku do ramene a srazila z cesty. Moschies bolestí téměř ztratil vědomí. Poslední co spatřil, než ho další kopanec do hlavy poslal na dlouhé hodiny do bezvědomí, byl rudý kříž řádu.
--------------------------------------------------------
Na okamžik uviděl celou scénu jakoby z výše několika desítek metrů. Vše pevné se zdálo být zcela éterické a jediné skutečné objekty byly zářící koule v hlavách lidských obrysů. Panika ho vrátila zpět do těla. Ačkoliv zde neměl oči, měl pocit, že za ním číhá jakási hrozba.
Bytost, která už tisíciletí pozorovala lidský svět, spatřila, jak jednu z pulsujících energetických koulí, představujících živoucí lidská vědomí, pokryla síť prasklinek. Jiná taková kulička poblíž, ale mnohem více poškozená, se téměř ztrácela v černé mase jiné bytosti stejného řádu. Démon se přisunul blíž k Moschiesovu vědomí.
Ten zatím prožíval horečnaté bezvědomí. Vzdáleně cítil, jak se s jeho tělem manipuluje, slyšel útržky hovorů i zvuky jedoucího kočáru, ale nebyl schopen myslet. Kromě toho jakoby z mnohem větší vzdálenosti slyšel útržky cizích slov, snad dávné aramejštiny. Nakonec jím prostoupil pocit chladu, když mu rytíři přiložili zábaly nasáklé vodou, aby ztlumili horečku. Po dlouhé jízdě byl z kočáru přenesen na pevné lože, kde se po více než dvou dnech od napadení probral. Při pohledu na vysoké představené Řádu, kteří stáli u jeho lože, v něm však pouze naplno propukla hrůza, kterou bezvědomí dočasně vytěsnilo. Cítil bolest v celém těle a věděl, že zakrátko pocítí další. Nechápal, proč mu Řád věnoval takovou pozornost, místo aby ho prostě zabil. Jeden z hodnostářů se naklonil nad lože tak, že se jeho zlatý náhrdelník s insgniemi Řádu téměř dotýkal Moschiesovi hrudi. "S kým jsi mluvil o Toldmannových plánech?", dotázal se chraplavou němčinou s rukou na Židově hrdle. Moschies ale ještě neměl v hlavě tak jasno, aby pochopil, nač je tázán. Proto pouze zasténal. Stisk na jeho hrdle zesílil a sténání přecházelo v chrčení. "Budeš mluvit nebo poznáš věci horší než smrt!", sdělil mu nenávistně. Další představený uchopil ruku svírající Moschiesův krk a pomalu ji uvolnil. "Teď budeš překládat, Žide!", oznámil mu německy. Poté spolu hodnostáři dlouze rozebírali jeho zdravotní stav a schopnost splnit požadavky. Moschies zatím marně přemýšlel, proč by Řád chtěl právě jeho za překladatele. Věděl, že členové Řádu umí pouze německy a latinsky, ale on na tom nebyl o mnoho lépe. Mluvil polsky a jidiš, slabě německy a hebrejsky. I v polsko-litevském pohraničí by Řád našel lepší překladatele.
Hodnostáři se rozhodli, že "je schopen". Dva obyčejní rytíři ho uchopili a vedli pevností někam dolů. Představení šli s menším odstupem za trojicí a stále o něčem diskutovali. Cestou si Moschies uvědomil, že žádná tak velká pevnost Řádu v blízkosti Jasy není. Museli ho vézt nejméně sto mil. Bylo to absurdní, ale zdálo se, že tahle část podzemí pevnosti je vybudována zcela nedávno. Ačkoliv zde bylo velmi vlhko, panty dveří nebyly zarezlé a schody nebyly sešlapané. Moschies si s úžasem všiml, že dveře, kterými procházejí, jsou neuvěřitelně masivní a nedají se zevnitř otevřít. Toto podzemí se prakticky nedalo větrat, proto doprovod neměl pochodně, nýbrž mísy s jakousi bíle světélkující hmotou. Jejich světlo taktak stačilo pro bezpečnou chůzi. Konečně sestoupili až na dno sklepení do místnosti, kde už čekali čtyři rytíři v plné zbroji a s tasenými meči. V šeru na druhém konci místnosti byla ke zdi přikována jakási postava. Když vstoupili i představení, místnost se téměř zaplnila. Jeden z představených nařídil čtyřem strážcům vyvětrat. To byla velmi složitá procedura, při níž byl čerstvý vzduch shora postupně přiváděn tak, aby vždy mezi kryptou a vnějším světem zůstaly nejméně troje zavřené těžké dveře.
Když Moschiese jeho strážci dovlekli k upoutanému člověku, ukázalo se, že jde o spící ženu - mrzáka. Utrpěla zřejmě obrnu. Její ruce byly hrůzně maličké a tvář stažená v permanentní křeči, karikující úsměv. Jeden z představených vytáhl flakónek, pokřižoval se a vmetl ubožačce jeho obsah, zřejmě svěcenou vodu, do tváře. Žena se probudila, ale místo očekávaného zasténání se z jejích úst vyřinul hlubokým hlasem proud řeči v tajemném jazyku. Žena byla posedlá! Představený výhružně zavrčel na Moschiese: "Překládej!". Ten si byl skoro jist, že jde o liturgickou hebrejštinu, jazyk který prakticky zanikl po babylónském zajetí Židů. Moschies ho několikrát slyšel v synagoze od rabiho, když se četla Tóra, a byl si skoro jist, že ani on mu příliš nerozumí. Bylo jasné, že z tohoto jazyka nic tlumočit nedokáže. Doufal už jen v rychlou smrt. Vyčerpáním se mu podlomila kolena a před ztrátou vědomí opět uviděl kříž. Byl na každé dlaždici v této prokleté kryptě.
--------------------------------------------------------
Ze světa démonů bylo jasně vidět, jak se vlivem vyčerpání a hrůzy Moschiesova osobnost rozpadá na nezávislé kousky. Démoni se na kořist vrhli a začali se o ni rvát mezi sebou. V Moschiesově mysli však bylo ještě něco, co ji drželo pohromadě: nesmírná nenávist ke Kříži a Řádu. A právě proto přitáhl pozornost samotného Pána zášti - Satana. Vlna děsu předcházející jeho příchod zahnala nižší démony na bezhlavý útěk. Satan nemocnou mysl chvíli pozoroval a shledal ji vhodnou pro své plány. Žid měl nejen nenávist, ale i přijatelnou inteligenci a nacházel se v postavení, v němž mohl Satanovy nepřátele citelně zasáhnout. Bylo jen třeba zbavit ho panického strachu, který ho momentálně paralyzoval více než tělesné útrapy. Vložil proto do jedné z mezer v Moschiesově mysli pocit nezranitelnosti.
Moschies se probral ve stejné cele, z které skupina odešla za vězněným démonem. Měl náhle pocit, že když přežil tohle, přežije už všechno. V místnosti nikdo jiný nebyl, celu zřejmě hlídali jen strážci na chodbě. Moschies vyhlédl z úzkého okna a z výšky nejméně šedesát loktů si prohlížel neznámou lesnatou krajinu na pobřeží nějakého jezera. Na útěk tudy nebylo ani pomyšlení. Sebejistý Moschies kopl do dveří. Otevřela se špehýrka a rytíř na druhé straně si vyslechl autoritativní žádost o přivedení velitele pevnosti. Moschies doslova řekl: "Přiveďte toho lumpa (der Lump), co tady tomu bordelu velí!". Tím byl Mistr chrámu bratr Hollenpforte - jeden z účastníků výpravy do démonovy krypty. Rytíř však neměl právo Mistra oslovit, a proto Moschiesovu žádost pouze předal na vyšší stupeň pevnostní hierarchie, a trvalo celé hodiny než se Moschiesova drzost ve značně zjemnělé formě donesla až k Mistrovi. Moschies kupodivu nebyl zbit, rytíř to měl zřejmě striktně zapovězeno. Zatímco musel čekat, ulevoval si nadávkami ve všech jazycích, které znal. Konečně se otevřely dveře a dovnitř vstoupila stráž následovaná představenými. Moschies se na strážce vrhnul a ten už se nedokázal ovládnout a úderem kovového náloketníku do tváře ho srazil k zemi. Vědomí neztratil, jen se mu pocit "jsem silnější" změnil na "jsem chytřejší". Napadlo ho, že až bude zase tlumočit démonovi, sdělí svým věznitelům, co bude sám chtít. Podle očekávání se šlo opět za posedlou do krypty. Průběh návštěvy však byl podstatně dramatičtější než minule. Řád nechtěl znovu riskovat Moschiesovu zdánlivou neochotu, a rytíři ho proto přistrčili těsně k posedlé, připraveni ho na místě zabít, pokud nebude užitečný. Démon spustil a Moschies mu ke svému překvapení rozuměl. Měl pocit, jako by to byly jeho vlastní myšlenky až na to, že věděl, že to není možné. Ještě více byl překvapen, že démon rozděloval svá tvrzení na ta, která měl tlumočit, a ta, která si Moschies měl nechat pro sebe. Ta postupně tvořila popis jakéhosi rituálu. Když rytíři chtěli, aby se na něco zeptal, ptal se svojí lámanou hebrejštinou, separovanou z jidiš. Démon se stával stále zuřivějším a všichni přítomní cítili nárazy jeho duševní síly. Dokázal ale rozdávat i tvrdé fyzické rány. Rytíři mu opláceli modlitbami, svěcenou vodou i plochými ranami mečů. Konečně démon umlknul a ani představení se dnes již nechtěli na nic ptát. Získali popis pekla, výklad stvoření světa takříkajíc z opačného pohledu i řadu pozoruhodných magických formulí. Kdyby to nebyli samí svatí muži, jednalo by se o čiré kacířství. Než ho zavřeli zpět do jeho cely, řekl mu Hollenpforte, že je pro Řád velmi cenný a odměna ho nemine.
Tomu ovšem Moschies nevěřil a sotva se za ním zavřely dveře, začal vzpomínat na popis rituálu, který od démona dostal. Zvláštní, okamžitě si vybavil každou podrobnost, stačilo jen zavřít oči a chtít to vědět... Moschies nevěděl, co se po provedení rituálu přesně stane, zato ale měl jasné vnuknutí, týkající se jeho budoucnosti až ho Řád nebude potřebovat. I být mrtvý bylo lepší než skončit přikován vedle posedlé ženy. Rituál spočíval v symbolickém odvržení Boha a jeho světa. Světa kříže. K rituálu byl třeba jen kříž a symboly čtyř živlů. Musel se vzdát země, tedy svého těla. Vody, své krve. Vzduchu, svého dechu. Ohně, svého života. A především víry v Boha, Jehovu, Hospodina, Dobro či Spravedlnost. Tím rituál začínal a pro Moschiese to bylo po jeho posledních zážitcích velmi snadné. Mysl mu naplnila prázdnota bez emocí a motivů. Odešla i bolest, dar Boha lidem na cestu při vyhnání z Ráje. Ve skutečnosti byla jeho mysl plná nenávisti, ale ta již netvořila její náplň, nýbrž její podstatu. Žádná myšlenka vzdorující této nenávisti zde nemohla vzniknout, stejně jako rostlina nemůže vyrůst v ohni. Stále však měl tělo svázané s živly světa. Nejprve se vzdal dechu, šlo to snadno. Jeho tělo si přestalo brát z Božího vzduchu svou životní sílu. Mělo již jiný zdroj. Nezáleželo na tom, že jeho hruď se stále pohybuje, byl to jen zvyk, jenž časem zmizí. Potom se vzdal krve. Neměl nůž a zbýval mu tedy jediný způsob - ukousl si jazyk. Místo krve mu v žilách začala pulsovat zvláštní substance, která nenávist z mozku přenášela do každého svalu. Jak se ale zbavit těla a života? To mu démon neřekl, jen se zmínil, že rituál je zkouškou schopností i odhodlání.
V tuto chvíli vpadli dovnitř dva strážci. Patrně je zaujala krev, vytékající zpode dveří. Domnívali se, že se Moschies pokusil o sebevraždu, a ani neměli tasené meče. Když ho spatřili stát v louži krve, tasili rytíři meče a zavolali posily. Hned nato jeden z rytířů Moschiese probodl. V jeho hrudi meč udělal velký otvor, který se okamžitě zaplnil jakousi zářivou tekutinou, jež se hned nato přeměnila v modrošedou substanci medovité konzistence a dále pomalu tuhla, až nahradila původní tkáň. Stejná substance nahradila i Moschiesovu pravou ruku, useknutou druhým z rytířů. Moschies přitom žádnou bolest necítil. Ne tak rytíři. Meče se ukázaly jako ideální vodiče pro nenávist kolující Moschiesovi v žilách a i krátké spojení způsobilo, že oba silní rytíři zavrávorali a dali se na ústup. Satan se pousmál nad prvním úspěchem svého díla.
Ale už přibíhaly další stráže a podařilo se jim zavřít dveře do cely. Moschies nikam nespěchal. Prohlížel si své změněné tělo a přemýšlel, jak se ho zbavit. Bylo zřejmé, že meče ani jiný druh násilí ho těla nezbaví, nýbrž ho pouze přemění. Co oheň? Moschies uchopil pochodeň, jež osvětlovala celu s maličkým okénkem. Přiložil si ji k nezraněné ruce a ucítil zápach pálícího se masa. Místo černání se ruka měnila v modrošedou substanci stejně jako při zranění mečem. Tato substance pak již ohni nepodléhala. Během tohoto pokusu se rytíři shromáždili k útoku. Vyzbrojeni flakónky svěcené vody vpadli do místnosti. Voda však na Moschiese žádný vliv neměla. Zato se ale přesile rytířů podařilo ho pevně uchopit a odvléci do podzemí.
< Moschies >
Dílo Ulbrichovo
Napsal _Filip_ 18.01.2006
Zaslat reakci na článek
Velikost okna: [1] [2] [3]
Tagy:
Vaše IP adresa není z "bezpečných" adres. Příspěvek se odešlou pouze se správně opsaným kódem. Pokud nechcete opisovat kód, můžete se přihlásit (pokud nemáte účet, nejprve se zaregistrujte), nebo nám poslat informaci na PM a my Vaši IP adresu přidáme.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.2445809841156 secREMOTE_IP: 54.162.105.6