Neuvěřitelná dobrodružství...

Kapitola 3 - Objev

„Omlouvám se, že jsem vás nemohl přijmout dřív, ale byl jsem v noci zaneprázdněn,“ pokynul mladíkům s lehkým úsměvem převor Gondova chrámu Theodór Ampule. Kráčel s mladíky v patách kvetoucí zahradou chrámového komplexu. Se svou živou zelení, jako by snad ani nezapadala do představ o svatostánku boha řemesel.
„Vidíš, jsem to říkal. Měl důležité poslání. Jistě plnil boží záměr,“ zašeptal Maef směrem k Sigismundovi a obdivně hleděl na svého učitele a představeného.
Jakoby je převor neslyšel, kráčel po pískové cestě a pokračoval: „ Pravidelné setkání s představenými některých význačných chrámů v Krkavčíně. Pravidelně se setkáváme u partičky pokru. To vám řeknu hoši, Sirus, prelát tyrova chrámu, je výborný chlap a skvělý přítel, ale neměl by hrát pokr, pokud nechce přivést svůj řád na buben. On totiž hoši, neumím blafovat. A to je u pokru dost velký nedostatek. A proto s ním tak rádi hráváme.“
Pak si převor sedl na mramorovou lavečku v altánku a ukázal na druhou. Chvíli jen tak seděl a sledoval ptáky létající po obloze, než opět promluvil.
„Drahý Sigismunde, říkal jsi, že máš pro nás informace, které se ti podařilo rozšifrovat z textu, nemám pravdu?“
„Ano, to máte,“ usmál se lišácky Sigi.
„A jsou to informace na těchto dvou pergamenech?“ zeptal se opět převor s nevinným úsměvem a ukázal listy Sigimu. Tomu to evidentně vzalo dech poklesla mu čelist.
„ Nevadí Sigismunde, nevadí. Zkusil jsi to a nevyšlo to. To se stává,“ zasmál se převor a když viděl jak se zmateně tváří Maef, vrátil bardovi trochu důstojnosti, „ukaž našemu mladému Maefovi co jsi našel.“
Sigi si vzal listy a jeden z nich zvedl proti slunci a ukázal Maefovi.
„Vidíš ty drobné vpichy od jehly proti světlu? Jsou pod jednotlivými písmeny. V elfím písmu to lze rozlišit jen těžko pod kterými, ale dá se to. A tady na tom druhém, tady jsou nad písmeny tečky. To lze v ozdobném písmu rozlišit ještě hůř. Nicméně. Když dáš tato písmena za sebe dostaneš text a já jsem…no a ten text zní prostě takhle,“ řekl Sigi a vytáhl z váčku kus pergamenu, na kterém měl poznámky.Když látka na oděv není
Tradice jsou zrušeny
Když zobrazeno je snění
Jak temně jsou zbarveny …Když život promlouvá skrz smrt a smrt promlouvá skrz věčnost… Maef se zahleděl na pergamen a pokrčil rameny. „Mě to nic neříká a mělo by?“
Převor se podíval na Sigismunda a pokynul mu hlavou.
„No dobrá, no tak ještě jsem si všiml jedné věci. Můžete mi pane půjčit ten svazek listů. Díky,“ rezignovaně povzdechl bard a chvíli se přehraboval pozůstalosti. Pak vytáhl jeden list, který patřil k těm několika, jenž byly součástí deníku Flakóna Zlatohlávka.
„Tady jsem si při čtení všiml, že celá stránka pojednává o tom, že elfové se prakticky nikdy nebaví o smrti svých blízkých, nebo své. Je to psáno formou dialogu s nějakou jinou osobou, kdy jí Zlatohlávek tuto elfí tradici několikrát zdůrazňuje,“ řekl Sigismund a podal listy zpět převorovi.
Maef se poškrábal na hlavě. Celé mu to nedávalo smysl. V textu měla být zakódována mapa, nebo instrukce, nebo něco jiného, ale tyhle bláboly?!
„Taky jsem se neflákali mládenci. Bratr Villy si všiml ještě jedné důležité součásti toho všeho,“ dodal po chvíli převor a vytáhl jeden z listů. „Tady je poměrně jednoduchou šifrou zapsáno toto,“ ukázal jim.
…Věčnost je pomíjivá a trvá jen tak dlouho, jak dlouho trvá pohled ze záhrobí…V tichu si prohlíželi podivná slova a jen bezmocně kroutili hlavou. Nakonec to Maef nevydržel a vybuchl: „To jsou nesmysly a jakýsi bardský žvásty.“
„Nenech se unést svou bezmocností Maefe. Tyto slova dohromady určitě tvoří nějaké vodítko. Jen přijít na to jaké. Možná jen nemáme všechny součásti. Jednotlivé zprávy mohou působit zmateně a pokud by byly nalezeny zvlášť nedaly by vůbec žádný smysl, ale takhle..,“ uklidňoval ho převor a pak pokračoval, „opravdu na té dražbě nebylo víc spisů, nebo děl toho barda?“
„Ne, myslím, že ne. Spisy žádný, jen ta mazanice, ten obraz,“ pokrčil rameny Sigi.
„Obraz? Jaký obraz,“ zpozorněl převor.
„No, taková mazanina, portrét, teda autoportrét samotného mistra. Docela morbidní a temná, brrr…namaloval se tam jak bude vypadat po –“ zarazil se uprostřed řeči Sigi.
„Po smrti,“ vydechli mladíci zároveň.
„No jistě, po smrti! Už to začíná dávat smysl,“ začal se Sigi vzrušeně přehrabovat v poznámkách, „ jistě. *Látka na oděv není*…je to plátno, na šaty, ale jako plátno na obraz. *Tradice jsou zrušeny* mluví o smrti, což jako elf nesmí.“
Sigismund vypadal jako v horečce: „*Zobrazeno je snění* no jistě, ano, to je jeho sen o smrti, nebo jeho představa jak bude vypadat po smrti a tady, *temně jsou zbarveny* ten obraz byl ve velmi tmavých barvách…tady všude poukazuje na obraz. A tady jak píše, že život promlouvá skrz smrt, myslí tím určitě, že on nechává vzkaz, jakožto živý přes smrt, nebo její vyobrazení. A to vyobrazení mluví skrz věčnost, umění je věčné. Tedy chci říct, že k nám promlouvá přes umění, přes obraz. A tady…,“ vyhrkl Sigi a popadl další papír.
„Kde to je…aha tady, ano. *Věčnost je promíjivá…* myslí tím asi, že ta zpráva trvá jen tak dlouho, dokud trvá celý obraz…ano celé je to o tom obraze, to je úžasné.“
Převor celou dobu poslouchal a pokyvoval hlavou, „Ano, dává to smysl. Dokonce to do sebe zapadá. Jednotlivě je to nesmysl, ale jako celek. Tys na to přišel. Skvělé. Nuže kde je obraz?“
Mladíci, kteří se po průlomu v záhadě tvářili velice povzneseně ztuhli.
„V Kalauntu,“ pronesli unisono.
„Zdá se, že vás čeká cesta na sever hoši,“ pronesl blahosklonně převor a vstal.
„Nás? Proč bych měl jezdit na sever. To je Maefův úkol, já mám svou práci za sebou. Kalaunt je hnusný místo,“ pousmál se Sigi a taky vstal.
„Oh, to jistě je, drahý Sigismunde. Jen jsem myslel, že by jsi potřeboval opravit tvou loutnu navrátit ji její magické schopnosti, ale nechci tě tím zatěžovat,“ poznamenal s kamennou tváří se převor a vykročil ven ze zahrady.
„Kdy vyjíždíme?“ zeptal se Sigi Maefa a nevšiml si širokého úsměvu, který se rozšířil po tváři převora Gondova chrámu.Maef zvedl ospalé, červené oči k rozjařenému Sigismundovi. Pomalu vstal a protáhl si ztuhlé svaly, které se po celonočním sezení v křesle jen nerady pohybovaly. Pohovky v Růžovém poupěti, luxusním nevěstinci v Krkavčíně byly sice pohodlné, avšak nebyly uzpůsobeny k celonočnímu čekání.
„To je dost,“ odfrkl si rozmrzele Maef. „Je už skoro odliv. Co jsi tam tak dlouho dělal? Za chvíli vyplouváme.“
„Se ženou je to jako s růží, Maefe. Když se o ni staráš, pečuješ o ni a jsi k ní něžný, pak i ona ti vykvete do krásy a ty se z ní můžeš těšit, vonět k ní a vůbec dělat takové ty věci co se dělají. No a když jsi k ní jako hrubián, pak ti seschne a navíc tě popíchá. No a Katia, hmm…Katia je jednou z těch růží. Katia je Růže z Rašemenu,“ odpověděl Sigi a zatímco sestupoval po schodišti, poslal vzdušný polibek k půvabné blondýnce, stojící ve dveřích pokojíkem, nedbale zahalená do prostěradla.
„Růže z Rašemenu? Dyť je to prostitutka!“ mračil se Maef a při pohledu na polonahou ženu, ještě zrůžovělou po vášnivé noci se zarděl.
„Ano, Katia je sice společnicí na večer, avšak to nijak nesnižuje její krásu. Právě naopak. Když si vzpomenu jak--,“ zasnil se Sigi, ale Maef je postrčil ze schodů a bard měl co dělat, aby se mu podařilo udržet rovnováhu a nespadnout.V přístavu se vznášela mlha hustá tak, že bylo vidět jen na pár kroků. Šedý stín nalezli podstatě jen náhodou, a už začínali mít obavu, že se nestihnou nalodit dřív, než vyrazí na moře. Vlasy, vlhké od mlžného oparu, se jim lepili na čela a cítili, že i oblečení dostává zabrat. Ranní chlad je probral po oboustranně probdělé noci. Když stoupali po můstku na palubu šalupy, raději se přidržovali zábradlí, neboť všudypřítomná vlhkost se podepsala i na ohlazeném dřevě. Na palubě k nim přistoupil kapitán Roid a ve světle lucerny se zaleskly jeho vlčí zuby.
„Hoho. Takže zase na palubě, hoši? No, už se z vás pomalu stávají stálí zákazníci. Kdo jednou jel na Šedém stínu, nechce žít na souši. Vždycky jsem to říkal.“
„Brej den, kapitáne. Jsme opravdu rádi, že máte cestu do Kalauntu. Máme docela naspěch, takže čekání na jinou loď by pro nás bylo zdržení a ostatně jak říkáte, Šedý stín, je Šedý stín. Tady jsou peníze,“ řekl Maef a podal kapitánovy váček. Ten jej neotevřel a vložil jej do kabátu.
„Kajutu máte co minule, hoši. Jí se na palubě, co minule. A abych nezapomněl, ptal se tu na vás takovej chlapík. Teda hlavně tady na mladého Sigismunda,“ řekl kapitán Roid a otočil se k nástupní lávce.
„A? A co jste řekl?“ polkl nasucho Maef.
„No co bych řekl? Že jste vystoupili před několika dny,“ utrousil kapitán a kráčel k tmavé postavě stoupající po lávce k palubě.
„Ehm…my nejedeme sami, kapitáne?“ přimhouřil oči Maef a obával se nejhoršího.
„Ne, ještě mám jednoho pasažéra. Ale nemusíte mít obavu hoši. Za ta léta na moři už mi paměť tolik neslouží, takže jsem nějak zapomněl tomu muži říct, že dneska odjíždíte se mnou. Co se dá dělat,“ utrousil kapitán a podal příchozímu ruku. Pak jej odvedl do samostatné kajuty, patřící prvnímu důstojníkovi. Když procházeli kolem lampy visící na stožáru, měli oba mladíci možnost krátce si příchozího prohlédnout. Byl zahalen do šedého pláště s kapucí, kterou měl přetaženou hluboko do obličeje. Na zádech se mu houpal velký štít kapkovitého tvaru, přes který byla přetažena hrubá nevyčiněná kůže sloužící pravděpodobně k zakrytí erbu. Odlesk stříbřitého kovu z pod pláště a cinkání, prozrazovalo, že muž, či žena je oblečen do zbroje. Tento okamžik pominul a kapitán i tajemný host zmizeli v mlze.
Maef i Sigismund však byli natolik unaveni, že nad podivným pasažérem dlouho nepřemýšleli. Na to budou mít během cesty dost času. Když dorazili do své kajuty, rychle si svlékli vlhké oblečení a rozvěšeli je kde se dalo. Poté padli do závěsný sítí a ještě než se loď s trhnutím dala do pohybu, oba tvrdě spali.Slaný vítr čechral Sigimu rozpuštěné kudrnaté vlasy a ten nastavoval tvář letnímu slunci. Na cestě byli již několik dní a teprve dnes se podařilo bardovi zahlédnout tajemného pasažéra, kterého viděli při nalodění. Poklepal Maefovi, který stál vedle něj a zíral na delfíny plující vedle lodi, na rameno. Pak mu hlavou ukázal ke kapitánskému můstku. Tam stál kapitán Roid a muž, který budil na první pohled značnou pozornost.
Byl vysoké postavy, avšak nijak rozložitý. Ačkoliv to bylo na moři krajně nebezpečné, měl na sobě poloplátovou zbroj ze stříbřitého kovu. Kroužkovou kapuci měl shrnutou za hlavy. Přes zbroj měl přetažen tabard šedivé barvy, bez jakéhokoliv označení či erbu. Plášť tentokráte neměl a ani zbraň u něj nebyla vidět. Čím však mladíky zaujal především byl jeho obličej. Kůži měl světlou, jako padlý sníh a vlasy stříbrné jako mitril. Jakoby vycítil upřené pohledy, obrátil muž svůj pohled k mladíkům. Oběma jim padla čelist, když uviděli, že jeho oči jsou barvy zlata a nemají duhovku. Muž odvrátil zrak a pokračoval v rozhovoru s kapitánem.
„Viděl jsi to Maefe? Musím si s ním promluvit,“ pronesl fascinovaně Sigi a vyrazil k můstku. Vystoupil po schůdcích a zamířil ke dvojici. Ještě než k nim dorazil, zpozoroval jej onen muž ve zbroji, pronesl něco ke kapitánovi a odešel. Kapitán se obrátil k bardovi.
„Přejete si něco, mládenče?“ přimhouřil oko a z kapsy kabátu vytáhl dýmku.
„Já, no chtěl jsem se seznámit s tím pánem. Už jsme spolu na palubě několik dní a ještě jsme neměli příležitost,“ řekl Sigismund a otočil se za odcházejícím.
„Myslím, že kdyby onen muž měl zájem, jistě by se příležitost vyskytla. Šedý stín, mladíku, chrání soukromí a kapitán ztrácí paměť. To se ví v celém Moři padlých hvězd. Nechtěj to měnit, hochu,“ odvětil kapitán a snažil se zapálit si dýmku.
„Jistě, já jen—“ koktal Sigismund, ale Roid ho přerušil.
„A navíc mladíku, nikdo by neměl vstupovat na kapitánský můstek, pokud nebyl vyzván kapitánem, nebo nevede vzpouru. Vedete snad vzpouru, mladíku?“ zeptal se se žraločím úsměvem kapitán a konečně zabafal z dýmky.
„Nee. Samozřejmě. Omlouvám se kapitáne, nějak jsem se zapomněl,“ odpověděl Sigismund a lehce zrudnul.
„Pak vám přeji příjemný den,“ řekl kapitán a odešel ke kormidlu, kde zkontroloval podle sextantu směr.
Sigismund se vrátil k Maefovi a pohledem jej varoval, před jakýmkoliv komentářem.„Kalaunt, mládenci. Město hříchů, kde se lidé stejně rychle objevují jako ztrácejí,“ řekl kapitán a zamával lodivodovi, který odpoutával vlečné lano.
„My bychom rádi zůstali neobjeveni i neztraceni, kapitáne. Děkujeme za cestu,“ odpověděl Sigismund. Kapitán se na nezazubil, poplácal je po zádech a odešel na můstek.
„Tak jsme tady Maefe. No, doufejme, že rychle získáme ten obraz a hurá zpátky. Ty budeš mít splněný úkol a uděláš si oko u převora a já. Já budu mít svou loutnu,“ řekl Sigi a upravil si klobouk.
„Hmm..jen aby to šlo tak jednoduše,“ ucedil Maef, ale i on nedočkavě sledoval spouštění můstku.
Z paluby je vyrušilo cinkání kovu a když se ohlédli uviděli jak od můstku kráčí bledý muž se zlatýma očima. Opět měl na sobě šedý plášť, avšak kapuci měl spuštěnou. Když kráčel kolem nich, lehce jim pokynul hlavou. Kolem jeho obličeje se vznášela takřka hmatatelná aura vznešenosti a důstojnosti, avšak i čitelná bolest a smutek. Ještě než stihl kdokoliv něco říct, došel muž k lávce, která právě dopadla na molo a rychlým krokem ji přešel. Oba mladíci fascinovaně hleděli, jak si přehodil kapuci přes hlavu a po chvíli se jim ztratil v chaosu panujícím v přístavu.
„Jednou budu jako on,“ řekl přiškrceným hlasem Maef.
Sigi se k němu otočil. „Tak starej? No, možná jo, když se toho dožiješ. A pojď, už mám hlad jako vlk. Hauru.“
Maef chtěl něco říct, ale pak jen zakroutil hlavou. Ještě jednou se podíval směrem, kterým zmizel neznámý muž a pak vykročil po lávce na molo.„Dáme si něco k jídlu, krčmáři. A pokoj,“ řekl Sigi mohutnému hostinskému, který stál opřen o mohutný sud za pultem. Krčmář zvedl zrak k oběma mladíkům. Nyní si ho mohli pořádně prohlédnout. Měl kulatý obličej a hlavu bez jakéhokoliv vlasu. Tváři dominovala páska z černé kůže, kterou měl přes pravé oko. Když se ušklíbl, ukázal tím chrup, který se podobal lesnímu polomu.
„Cha…tak vy máte hlad, prdelky? Cha, to fajn…hohou. Máme tady guláš. Dáte si tedy dvakrát? Co, prdelky? A chlebíček? A vínečko? Tadydle ste dobře, prdelky. Starej Bulva se o vás postará,“ zahlaholil krčmář.
Maef polkl a vypravil ze sebe: „ Dvakrát.“ Pak se poněkud zaražen nechal odvést Sigismundem ke vzdálenému stolu.
Hostinec U Vyraženého zubu, patřil k těm průměrným v Kalauntu. Podlaha byla pokrytá nedávno vyměněnou slámou a stoly nesly stopy občasného kontaktu s vodou a rýžákem. Sigismund odmítl návrat k Něžné děvce a tato krčma byla vhodnou alternativou.
„Tož tadydle máte gulášek, prdelky. Takže pokoj, hošánci? A chcete taky něco na zahřátí? Né jako na pití estli mi rozumíte!“mrknul na ně hospodský.
„Myslím, že ani ne. Jen pokoj,“ odpověděl Maef rychleji než stihl Sigi zareagovat. „Ah ták. No jistě rozumím, chcete být sami. Jasně, takže jeden pokoj, jedna postel,“ křenil se hospodský Bulva.
„Ne! Jeden pokoj, dvě postele,“ odsekl zrudlý Maef, který pochopil na co Bulva narážel.
„Jistě, jistě. Hoši se pohádali. No, dobrá. Jeden pokoj a dvě postele. Ale jsme slušném podnik, nebude mi vadit, když si ty postele pak dáte k sobě,“ zazubil se svým chabým chrupem Bulva a odešel.
„On, on si myslel, že…že my…že my dva..,“ koktal Maef.
„To víš, je to znalý muž. V takovém Kalimšánu nebo Mulhoradu jsou takoví muži co—“ začal s přednáškou Sigi, ale Maef ho přerušil. „Nechci to slyšet. Už k tomu nic neříkej!“
„Neboj, příteli. Mám v plánu zdejším dívkám dokázat, kdože je to Sigismund Svostný,“ uklidnil jej bard a laškovně se uklonil hihňající se servírce. Slunce svými paprsky, které jen stěží pronikaly přes poloprůsvitné měchýře natažené místo okenních tabulek, zašimralo probouzejícího se barda. Ten si se skuhráním přikryl hlavu dekou.
„Vstávej, ty Sigismunde Skvostný,“ houkl na něj Maef a oplachoval si obličej vodou ze džbánu. „No ty jsi zase včera vypadal. Kdybys jak ty říkáš, pomiloval tolik žen, kolik jsi včera vypil pohárů vína, pak by jsi…,“ nechal nedokončené.
Sigismund se s hlavou v dlaních posadil. V ústech jako ve středu Kalimské pouště a v hlavě jako v kovárně samotného Gonda. Nohou zavadil o láhev, která se s cinkáním koulela po místnosti.
„To byla jízda,“ zasípal Sigi a pomalu vstal. Došel k umyvadlu a ze džbánu si stejnou měrou nalil vodu do pusy a na hlavu.
„Zmátož se. Musíme najít toho notáře co vedl dražbu. Jak se jmenoval?“ snažil se Sigiho probrat Maef.
„Hmm…nechceš toho po mě nějak moc? Hubol, Hulen, Hubenhuden,“ zamručel Sigi a snažil se upravit do důstojného stavu.
„Jasně, Hohenbaum. Rudolf Hohenbaum,“ vzpomněl si Maef.
„Dyť říkám,“ ucedil Sigi a tvářil se, že i přes vypětí všech sil, je schopen vyrazit na cestu. Aby dokázal, že je připraven otevřel dveře a vykročil. Maef ho následoval. Když vyšli na chodbu, otočil se Maef, aby zavřel dveře, když tu si všiml, že v proudu světla z okna na chodbě víří modrý prach. Přimhouřil oči v soustředění a chytil společníka za ruku.
„Co je?“ zavrčel rozmrzelý Sigismund a otočil se k Maefovi. Když si všiml, kterým směrem jeho pohled směřuje, okamžitě vystřízlivěl.
Na zárubni dveří byl modrou křídou vytvořen kruh po obvodu kolem dveřního otvoru. Celý byl tvořen jemnými značkami, nápadně připomínající runy či magické symboly. V dolní části, tam kde přešel Sigi a Maef, bylo zřetelné přerušení kruhu.
„Co to je? To tu včera nebylo, nebo jo?“ zeptal Sigi a sledoval linii kruhu.
„Co to je, nevím, ale co vím je to, že to tu opravdu včera nebylo. Pochybuji, že bych si toho nevšiml. Ty možná jo, ale já šel spát střízlivej,“ odpověděl maef a vytáhl psací potřeby a otrhaný pergamen. Chvíli sledoval symboly a pak si část umístěnou nad dveřmi co nejpřesněji opsal. „Uvidíme. Mě to nic neříká, ale zkusíme se na to pak zeptat, až budeme zpátky.“ Když sešli do výčepu, nalezli tam chlapce, který uklízel stoly po včerejším bouřlivém večeru a nosil dřevo ke krbu na kterém visel zavěšený kotel s gulášem.
„Zeptej se ho nějak diplomaticky na ty symboly, ty se v tom vyznáš,“ zašeptal Maef k příteli a pokynul hlavou k chlapci.
„Hola, chlapče, můžeme mít přání?“ zavolal na hocha Sigi a když se dotyčný otočil, pokračoval. „Chtěl bych se tě zeptat. Ehmm…náhodou, nevíš nic o podivných tajemných symbolech, nakreslených modrou křídou kolem našich dveří. Těch co tam včera nebyly, ale objevily se tam záhadně dnes v noci a jsou krajně podezřelé?“
„Nevim,“ nakuňkal chlapec a dál uklízel. Maef vyvrátil oči a podíval se vyčítavě na Sigiho.
„No, co? Neví! Je to prostý pobíječ much a posluhovač. Musíme se zeptat Bulvy,“ řekl Sigi tónem, v němž byl náznak ukřivděnosti. „Chlapče, kdy tady bude krčmář?“
„V poledne,“ opět zakuňkal chlapec a odešel na dvorek pro dřevo.
Sigi pokynul ke vchodovým dveřím.„ Vidíš,bude tu v poledne. Takže si vyřídíme co potřebujeme. Najdeme notáře. Zjistíme kupce. Koupíme obraz. A večer stihnu tu krásnou plátenici. Když se mě budeš držet, všechno půjde jak po másle, neb já jsem člověk vskutku kovaný do diplomatických jednání.“
S výrazem naprostého nadhledu vyplul Sigismund z lokálu následován Maevem, který si rukou setřel obličej a zatřepal hlavou jako by se snažil probudit s těžkého snu. Dům Rudolfa Hohenbauma, kalauntského notáře, byl výstavní dvoupatrovou vilkou v Kupecké ulici. K domu samotnému vedla písková cesta přes upravenou zahradu. Celý komplex však působil, ve věčném zápachu koželužen a v sousedství rozpadajících se čtvrtí, velice nepatřičně. Maef udeřil těžkým mosazným kováním ve tvaru supí hlavy několikrát do dveří. Nějakou dobu se nic nedělo a právě ve chvíli, kdy se mladík pokusil celý proces zopakovat, se otevřely vchodové dveře a v nich stál uhlazený muž v livreji.
„Přejete si?“ zeptal se chlapík nosovým přízvukem.
„Chtěli bychom mluvit s panem Hohenbaumem,“ řekl Sigi a vysekl majordomovi poklonu.
„Máte s ním sjednanou schůzku? Ne? Pak vám musím s politování sdělit, že pán není doma,“ zanosoval majordom a začal zavírat dveře.
„Chtěli bychom s panem notářem uzavřít obchod,“ řekl rychle Sigismund a vložil nohu do dveří.
„Uvidíme co se s tím dá dělat,“ přikývnul legrační mužík, zavřel těžké dveře a nechal stát oba mladíky před nimi.
Po chvíli se opět ozvaly kroky a dveře se otevřely. Za nimi stál opět majordomus ve svém pruhovaném livreji a ukázal mladíkům dovnitř. „Pán se právě vrátil. Snídá, leč je ochoten vás přijmout.“
Oba mladíci vešli do domu, do síně, které dominovalo velké mramorové schodiště se sochami po stěnách. Stěny byly ověšeny obrazy a loveckými trofejemi v takovém množství, že to bylo spíše přeplácané, než vkusné. Sluha je vedl do bočních dveřích, zdobených zlaceným kováním. Zde, v malém slunném pokoji seděl notář v saténovém županu, pocházejícím nejspíše z Kalimšánu a věnoval se četbě nějakých spisů. Na stolku před ním stála konvice s čajem a uvařené vejce, šunka a toasty s džemem.
„To jsou ti dva mládenci, pane,“ uvedl je sluha a postavil se bokem.
„Omlouváme se za vyrušování pane, ale jdeme v neodkladné záležitosti. Vy jste vedl před několika dny dražbu majetku po Flakónu Zlatohlávkovi. Určitě si mě budete pamatovat,“ řekl Maef a přistoupil k notáři. Ten si sundal brýle a vzhlédl od pergamenů
„Bohužel mládenče, ale vůbec si vás nepamatuji. Měl bych?“ zavrtěl hlavou notář a pak se pootočil k Sigismundovi. „Ale vy jste ten mládenec, co zakoupil výhodné množství použitých pergamenů.“
„O ano, pane. Sigismund Skvostný, jméno mé. Koupě to byla více než zajímavá, neb v díle vašeho skvělého rodáka se skrývalo mnoho umělecky zajímavých a tvůrčích myšlenek,“ mírně se uklonil Sigi s okouzlujícím úsměvem. „Avšak, pane, po přečtení těchto výtečných děl mistra Zlatohlávka, jsem s vněm toliko zhlédl, že jsem se rozhodl, že nemohu žít bez dalšího z jeho děl. Autoportrétu samotného mistra!“
„Ano? A co já s tím, mládenče?“ podivil se notář.
„Chtěl jsem vás požádat pane notáři, zda byste nenahlédl do svých zápisů a nesdělil mi, kdože si ten obraz zakoupil a já bych jej následně kontaktoval za účelem odkupu. Pochopitelně bychom vám rádi uhradili náklady spojené s vašimi výdaji,“ usmál se Sigi a poplácal Maefa po rameni. Ten se snažil gestikulovat, ale Sigi si ho nevšímal.
„Hmm…no snad bych si ve svém nabytém programu mohl najít chvíli a pokusil se nalézt vaše informace, mládenci. Taxa za tyto služby je..hmmm…třicet zlatých,“ řekl notář, nasadil si brýle a začetl se opět do spisů. „Přijďte po poledni. To už bych to snad mohl mít. Jean, hosté odcházejí.“ „To se ti to rozhazuje, z cizího,“ durdil se Maef na Sigiho, když kráčeli zpátky k Vyraženému zubu.
„Je to úředník. Má svou taxu, určenou. Ten by nesmlouval!“ bránil se Sigismund.
„Ani ses nepokusil,“ zavrčel novic, ale pak jen mávnul rukou. Zbytek cesty uběhl bez hádek.
V hostinci již bylo značně živo, protože se sem stavilo velké množství obchodníků, řemeslníků a kupců na oběd. Sigi s Maefem si našli klidnější část lokálu a sedli si ke stolu. Když jim krčmář Bulva přinesl dvě misky guláše a víno, ukázal mu Maef, aby se na chvíli posadil.
„Krčmáři, máme takový problém. Jak bych to tak řekl. Nechodil tady v noci někdo cizí?“ zeptal se jej Maef a upřeně jej sledoval.
„Tady, v noci? Copak prdelky, někdo vás rušil v postýlce?“ zahlaholil Bulva.
„Né tak docela,“ snažil se přejít poznámku Maef. „Kolem našich dveří se objevily během noci podivné symboly, psané modrou křídou. Nevíte o tom náhodou něco?“
„Modrou křídou? Symboly, či co? Vo tom nic nevím, hošani. Ale něják se mi to nezdá, jakýpak symboly!?“ zamračil se Bulva.
„No tak se pojďte podívat,“ odpověděl Maef a vedl Bulvu do patra, následován Sigismunde, který ještě v rychlosti dopíjel víno. Když došli k jejich pokoji, zjistili, že dveře jsou dočista umyté.
„Ale--“ zakoktal se Maef a zíral na místa, kdy byl dříve modrý prach. V tu chvíli vyšla zpoza rohu děvečka se džberem a hadrou.
„Měli jste tam pěkný svinstvo, tak jsem to umyla. Prosím, příště tady nemalujte, stojí mě to práci navíc,“ špitla a prošla kolem.
„U ďasa,“ zaklel Maef. „No ale sám jste slyšel, že to tady bylo. Pane hostinský, nedělo se tady v okolí něco divného? Dnes v noci, nebo tak?“
„A co jako divného, hochu? Tady se nic neděje, tohle klidná hospoda,“ pokrčil rameny Bulva a chystal se k odchodu.
„No to říkali v Něžné děvce taky a vykradli nás dokonce přes den. Mohli nás i zamordovat. A krčmáři to bylo jedno,“ přidal se Sigi a Bulva se otočil zpět k nim.
„No to jste měli štěstí hoši, páčto starýho Difusse před pár dny zamordovali doopravdy. Kdybych ho měl rád, tak bych řekl, že to byl chudák. Vodřízli mu hlavu a hodili ho do stoky,“ zazubil se na ně Bulva a zamžoural svým jedním okem. Pohled na náhle pobledlé mladíky ho potěšil. „Ale nebojte se, hošani. Tady ste v bezpečí. Já hlavu jen tak neztratím.“
Maef polknul a přiškrceným hlasem se zeptal „ A někdo, někdo se na nás neptal? Někdo podezřelej. Určitě se na nás někdo ptal, že? Řekněte nám to!“
Krčmář se zašklebil, takže tím zakryl škodolibý úsměšek a nedostatek světla utlumil i čertovský ohníček v oku.
„No, když tak o tom mluvíte. Někdo se tu na vás ptal. Takovej tvrďák. No nechtěl bych se mu dostat do ruky. Říkal si…počkejte…Břitva,“ pokýval hlavou Bulva a zjevně se bavil, čehož si však ani jeden z mladíků nevšiml.
„Tvrďák? A jak jste to poznal? Jak vypadal?“ vyzvídali Sigi s Maefem.
„No jak. Takovej šlachovitém zarostlej chlapík s jizvami na obličeji a pořád si hrál s břitvou. Říkal, že už má několik mrtvol za sebou,“ lil olej do ohně Bulva.
„ Nevšiml jste si někoho, kdo by měl třeba modrý ruce od křídy?“ nadhodil nelogickou otázku Sigismund, který již začínal lehce panikařit.
„No vidíš to mladej, když mi to tak připomínáš, tak ano. Úplně se mi to vybavuje. Ta zrzavá ženská co byla s Břitvou, tak ta si porád hrála s modrou křídou. A bydleli hnedle tady kousek od vás v pokoji,“ řekl s nevinnou tváří hostinský. „Ale už jsou pryč. Odešli dnes ráno, když jste byli pryč. No a nyní už musím jít hoši, dole je spousta zákazníků.“
Nechal stát přimražené mladíky na chodbě a odešel do lokálu. Ramena se mu lehce třásly potlačovaným smíchem. „Koupíme obraz a padáme. Zdá se, že po nás jdou. Nebo spíš po tobě a po tom cos koupil. Jsem ti říkal, že je to nebezpečný,“ hučel do Sigiho Maef celou cestu k notáři. Byly asi dvě hodiny po poledni, když dorazili ke známému domu. Maef zabouchal na dveře a chvíli trvalo, než se otevřely.
„Přejete si?“ zahuhňal majordomus.
„Co? No máme domluvenou schůzku s notářem. Byli jsme tu ráno,“ vysoukal ze sebe zaražený Maef.
„Podívám se, jestli je pán doma,“ řekl sluha a přirazil dveře.
„To snad není možný. Jestli řekne, že tu není, tak za sebe fakt neručím,“ vypěnil Maef a Sigi jen pokrčil rameny.
Když se dveře po nějaké době opět otevřely a sluha jim pokynul, aby vstoupili, oba si oddechli. Notář je čekal ve stejném pokoji, avšak tentokrát byl oblečen do brokátového kabátu a zelených kalhot.
„Dobrý den, pane. Máte pro nás tu informaci?“ vyhrkl Maef.
„Jste strašně hrr mladíku. Ale jistě, podařilo se mi zjistit kupce dotyčného obrazu. Je jím místní rybář a obchodník se slanečky Kolek Lupen,“ zamračil se na Maefa notář.
„Děkuje pane a zde přítel vám vyplatí dohodnutou sumu. Jsme opravdu rádi, že jste tu informaci tak rychle zjistil,“ přebral iniciativu Sigi a postrčil mladšího společníka a k notáři. Ten s koženou tváří převzal mince. Když bylo vidět, že nehodlá dál pokračovat v hovoru, oba dva se rozloučili a za asistence majordoma odešli z domu. „Jak už ho nemáte? Vy jste ho prodal?“ vykulil oči Maef. Před ním stál, uprostřed krámku páchnoucího po rybách, zavalitý plešatý muž. Oblečený byl do nepadnoucího obleku, který nesl stopy po jídle a jiné těžko identifikovatelné skvrny.
„Nooo, prostě ták. Už ho nemám. Bylo to dobrý plátno, tak jsem ho přibil na víko bedny se slanečky. Líp to pak těsní,“ řekl muž a utřel si nos.
„A máte někde tu bednu,“ zeptal se zoufale Maef o kterého se pokoušely mdloby.
„Nooo, teď by měla být už pár dní na cestě do Turmiše. Páčto jsem celou zásilku nasolených ryb odeslal na jih,“ zamrkal Lupen Kolek a opět si utřel nos. Na chlupatém předloktí se mu udělala slizká cestička.
„A nemohl byste nám, mistře rybáři sdělit náhodou jméno té lodi a adresáta té zásilky?“ vložil se do hovoru Sigi.
„Nooo, to bych asi nemohl, mladí pánové,“ pokrčil rameny rybář.
„A kdybychom od vás onen obraz koupili, pak by jste nám řekl, co potřebujeme?“ ptal se dál bard.
„No, dyby ste si ho koupili, tak asi ano,“ pokýval hlavou Lupen. „Zdá se, že máte zájem, tak nebudem smlouvat. Dejte mi 50 zlatek a je váš.“
Maef vytřeštil oči a chtěl něco namítnout, ale Sigi ho předběhl. „Platí. Tady kamarád vám to zaplatí.“
Maef sevřel ruce v pěst a stažené čelisti svědčili o značném úsilí, které vynakládá, aby se uklidnil. Pak však sáhl do torny a vytáhl váček. Položil jej na pult a čekal.
„Nooo, tož ten vobraz je včil váš. Odeslal jsem ho přes Turmiš do Kalimportu. Loď se jmenuje Potápka,“ řekl Lupen a vzal váček ze stolu a začal přepočítávat mince.
„A koho tam máte. No jako obchodního zástupce, nebo překupníka, nebo co? A ještě bychom potřebovali vystavit nějaké potvrzení, že je obraz už náš,“ řekl Sigi.
„No, zástupce mi tam dělá Robbo Špilka a lejstro vám nějaký napíšu,“ zafuněl Lupen a vytáhl umaštěný pergamen, na jehož jedné straně byl nějaký starý zatykač. Pak na něj napsal: Robbo, dej těm klukům vobraz co ti řeknou. Lupen.
S dokumentem o nabytí obrazu vyrazili do přístavu hledat loď do Turmiše. Nejlépe pak Šedý stín, pokud tu ještě kotví.