Neuvěřitelná dobrodružství...

Kapitola 2 - Tantras

„Posloucháš mě?“ zvýšil hlas Maef, když viděl, že myšlenky jeho společníka u stolu jsou zaměřeny zcela jiným, leč zcela konkrétním směrem, a to bujným poprsím buclaté servírky.
„Jasně,“ mrkl Sigi na chichotající se dívčinu a vrátil se pohledem k mladému novici.
„Takže ty říkáš, že máš zájem o svazek Zlatohlávkových balad a písní?“
„Já ani tak ne, ale můj chrám má jistý zájem a ani ne tak o jeho dílo, jako spíš o skrytý obsah, který by měl údajně obsahovat,“ odpověděl mu Maef a napil se vína. Bylo silné a začalo mu stoupat do hlavy.
„Dobrá…no dejme tomu, že za pět set zlatek bych byl ochoten se toho díla vzdát, leč velmi, velmi nerad, to jistě chápeš,“ pokračoval v hovoru bard a pohodlně se rozložil na židli.
„Pět set zlatých je velký obnos. Ale možná bychom se mohli domluvit na třech stech,“ snažil se smlouvat Maef, ale evidentně to nebyla jeho parketa.
Sigismund se na mladého společníka pousmál a lehce pokýval hlavou.. Pak se spiklenecky naklonil přes stůl. „Co je tam tak zajímavého, že po tom pátráte? Nějaký poklad?“
Maef pokrčil rameny. „To netuším, vím jen, že by se mělo jednat o určité instrukce, kde lze nalézt něco, co je velmi mocné, ale co to je, to fakt nevím. Každopádně mě ale převor poučil, že nejspíš o tu věc bude mít zájem i někdo jiný, jestli mi rozumíš.“
„Rozumím, rozumím. No, podívej se, dohodneme se takhle. Ty mi dáš čtyřista zlatých a necháte mě opsat obsah textů písní a balad, pokud je ovšem nebudete potřebovat. To se mi jeví jako férová nabídka, ne?“
„Hmm…to zní dobře, ale má to jeden háček, budeme muset do Tantrasu, neboť hotovost pochopitelně nemám, ale v místním kostele ti to nechám vyplatit. A tam se naše cesty mohou rozejít, platí?“
Sigismund nakrčil čelo a po chvíli s mlasknutím přikývl.
„Snad bychom tedy mohli jít k tobě do pokoje a očíslovat stránky, aby se pochopitelně předešlo nejasnostem, co říkáš, Sigismunde? Tady by to bylo moc na očích. A pozítří bychom nasedli na loď a vyrazili za tvým bohatstvím,“ pousmál se Maef a s tváří lehce zrudlou vínem pokynul k pokojům.
„Ale proč ne? Stejně jsem unaven a večer chci ještě v hostinci zahrát pár balad a potěšit teskná srdce místních dam a panen.“ S těmito slovy následoval Maefa po schodišti ke svému pokoji.
Když otevřel dveře, uvítal Sigismunda i jeho společníka chaos. Židle byly převrácené, postel přeházená a obsah bardova cestovního vaku byl bez ladu a skladu vysypán na podlaze. Dveře, ani okno však neneslo stopy vloupání.
„No…no…,“ koktal rozčílený Sigismund a probíral se svými věcmi. Jeho tvář se však poněkud rozjasnila, když zjistil, že se mu nic neztratilo.
„Zdá se, že je to tak. Našli nás tedy brzy. Možná bychom měli změnit hostinec. Nebo ještě lépe město,“ promluvil polohlasem Maef a obezřetně se rozhlédl.
„To bychom měli, ale ještě si promluvím s hostinským,“ souhlasil Sigi a odběhl z pokoje. Než se za několik okamžiků i s hostinským vrátil, stihl mu Maef naházet věci do vaku.
Hostinský se rozhlédl po pokoji a oči se mu zúžily do úzkých mezírek. Zdálo se, že jej současný stav rozčílil ještě více než samotného Sigismunda. Prakticky ani neposlouchal spílání a lamentování uraženého umělce. Tohle se mu ještě nestalo. Nikdy od doby, co platí tučné sumy za „ochranu“. Tohle si někdo odskáče. Za tohle někdo ponese následky!
„…ale vy mě vůbec neposloucháte! To je nehorázné, pamatujte si, že zde již nestrávím ani noc! A pamatujte si, odjíždím ještě dnes do T--,“ rozčiloval se Sigi a takřka prozradil směr odjezdu.
„Do jiného hostince,“ dodal za něj Maef a naznačil, že by měli odejít. * * *Do setmění zbývali ještě dvě hodiny a proto se je rozhodli využít. Kráčeli po cestě směrem od města. Vítr přicházející z východu jim přinášel čerstvý vzduch, což bylo příjemné zpestření oproti odpornému zápachu Kalauntu. Hned za branou si Sigismund vybalil lehkou kroužkovou košili a navlékl si ji přes halenu. K pasu si připnul dlouhý štíhlý meč v oprýskané pochvě. Stejně tak i Maef učinil kroky pro zajištění většího bezpečí. Jeho kroužková brně, kladivo a veliký štít se znakem ozubeného kola, by sice neodradily skupinky banditů pohybujících se po kraji, avšak dodávalo mladíkům větší pocit bezpečí.
Když se začínalo smrákat, nalezli si malé křovisko u opěrné zídky jednoho z dnes již neexistujících statků a zde rozložili malý bivak. Dost daleko od cesty a přitom dost blízko, aby na ni viděli.
„Zítra pojedeme na koni, pokud chceš,“ pronesl Maef a přihodil klacík do malého ohýnku.
„Ty seženeš koně? A může být černej s bílou lysinou?“ ušklíbl se Sigi a muchlal se do deky, chystaje se držet první hlídku.
„Dobrá, budu na to myslet, černej s lysinou,“ odpověděl mu zcela vážně Maef a ulehl k ohni, aby se vyspal dříve, než mu začne jeho hlídka. Nakonec to vypadá, že bude vše na dobré cestě.
* * * Když ranní slunce začínalo prohřívat chladnou zemi, probudila Sigiho vůně jídla. Něco pečeného. Na ohni. Vylezl z přikrývek a sledoval otáčející se pečínku. Nebyla velká, naopak, byla docela malá, ale oproti večeři, tvořené suchary a sušeným masem, to byla lákavá změna.
„Pojď si dát, Sigismunde. Je toho málo, ale večer to bude lepší,“ houkl na něj Maef a ukázal k pečínce. „Zdá se, že noc byla klidná.“
„Jo byla v klidu,“ mlaskal Sigismund, „akorát kolem půlnoci se prohnala po cestě z města skupina jezdců, asi měli naspěch.“
„Eh? Skupina jezdců? Naším směrem? Proč jsi mi to neřekl, když jsme se měnili?“ vyhrkl ze sebe Maef.
„A proč jo? Prostě jeli jezdci a pospíchali. Myslíš, jakože jeli po nás? Hloupost,“ mumlal Sigi a snažil se ukousnout kus pečínky.
„Možná, ale raději pojedeme mimo cestu. Pokud ti to teda nevadí.“
„To jako divočinou? Hmmm…to zní dobrodružně, proč ne,“ pronesl Sigismd a hlasitě si říhl.
„Skočím pro ty koně, ty zatím zabal,“ řekl Maef a vstal. Poodešel od tábořiště a vyčkal, až bude mít Sigi sbaleno a mezitím se připravil na povolávací rituál. Vyčistil prostor, kam chtěl přivolat dva koně, dlící v jiné sféře bytí. Stačilo by mu použití několika žíní, aby si zajistil spojení s touto sférou, avšak chtěl na Sigiho udělat dojem a proto obřad poněkud protáhl. Na závěr pronesl patřičnou formuli a skrz třpytivou bránu přišli dva koně, z nichž jeden byl černý s bílou lysinou. Sigismund přešel magický původ ořů se stoickým klidem - trochu tak zkazil mladšímu společníkovi radost - a vyhoupl se na vraníka. * * * Cesta pobřežím Dračího zálivu ubíhala několik dní v naprosté pohodě. Počasí bylo příjemné, horké dny byly mírněny chladivým větrem z moře. Terén zde nebyl příliš náročný, mírná kopcovitá krajina byla pokrytá trávou s občasnými remízky a lesíky. Pouze dvakrát měli pocit, že po jejich stopách jede nějaká postava, ale ačkoliv se snažili několikrát nachystat past, zdálo se, že dotyčný se k nim nehodlá přiblížit. Byl-li tam vůbec někdo.
Mohutné kamenné hradby Tantrasu je přivítaly čtvrtého dne v podvečer. Při průchodu městskou branou minuly několik vojáků, kteří sledovali zapadající slunce, aby se konečně dočkali konce služby a mohli uzavřít vstup do města. Poslední opozdilci opouštěli město, aby se dostali do svých farem nedaleko a několik povozů vjíždělo narychlo do Tantrasu, aby si jejich vozkové zajistili ubytování a stihli večer navštívit nějaký hostinec či lehkou děvu.
Maef vedl svého společníka ulicemi ke kostelu Gonda Divotvůrce. Ulice začínaly kypět večerním životem, všude byly prostitutky, opilí námořníci, vojáci po službě a žebráci, takže jim trvalo nejméně hodinu, než se propletli až k chrámovému náměstí. Tomu dominoval obrovský chrám Tormova příchodu, jehož pevné stěny z šedého čediče kontrastovaly s mnohem barevnějšími kostely a chrámy jiných božstev. V jednom z rohů náměstí stál nijak výrazný, leč upravený a vkusně vyzdobený kostel se znakem ozubeného kola nade dveřmi. I okna Gondova svatostánku byla kruhová se stylizovaným ozubím.
„Tak jsme tady. Teď už bychom to měli v klidu dořešit,“ ožil Maef a vedl Sigismunda do chrámových dveří. Uvnitř svatyně to vonělo kadidlem a žhavým železem a navzdory pokročilé hodině byly slyšet údery kladiva do kovadliny. Jeden z místních kněží právě sfoukával svíce na oltáři a otočil se k příchozím, aby jim sdělil, že kostel se zavírá.
„Buď pozdraven bratře, nechť tě provází Divotvůrcova zručnost,“ pozdravil Maef a mírně se staršímu uklonil.
„I ty buď pozdraven bratře, co tě přivádí v tak pozdní hodinu,“ odtušil kněz a vykročil ke dvojici.
„Potřebuji urgentně mluvit s představeným kostela, bratře. Je to možné? Jsem Maef Huuv z Krkavčína, potřebuji pomoc řádu,“ odpověděl novic.
„Zatím se posaďte, zajdu za otcem představeným,“ pokynul kněz k lavicím a odešel bočními dveřmi. O několik minut později vyšel s knězem vysoký muž v šedé sutaně a pokynul Maefovi, aby jej následoval a přešel k oltáři.
„Buď pozdraven, synu. Bratr Gubert mi říkal, žes přišel v žádosti o pomoc. Co by to mělo být?“ zeptal se otec představený a upřel na Maefa pronikavý zrak.
„Otče, jsme zde na misi a měl jsem získat z pozůstalosti jednoho zemřelého barda nějaké listiny, o nichž převor Theodér tvrdí, že by mohly být pro náš chrám velice důležité. Bohužel někdo záměrně změnil datum dražby, myslím si, že by to mohl být někdo z těch, kdo chtějí získat stejnou věc,“ vyhrkl Maef, aby ze sebe dostal všechny informace a poté, co si olíznul rty, pokračoval. „No a bohužel koupil toto zboží tamten chlapík. Je ochoten ho prodat, bohužel nemám u sebe hotovost, avšak řád mi poskytl úvěr na pět set zlatek. Potřeboval bych tedy od tebe, otče, tuto hotovost, teda přesněji čtyři sta, abych se mohl vyrovnat se Sigismundem, to je teda ten člověk tam. A pokud by to bylo možno tak, no přislíbil jsem mu, že bude mít možnost opsat si některé části těch listin.“
Otec představený se podíval na Sigismunda, který se právě snažil napodobit hrdinnou pózu Gonda Divotvůrce vyobrazenou ve vitráži na okně.
„Dobrá, zatím se ubytujte v celách, bratr Gubert vám ukáže kde. Spojím se s Theodérem a ráno ti řeknu,“ pokynul Maefovi a odešel. „Hmm..takže říkáš, že ubytování po dobu přepisování mi poskytnete, ale jídlo ne? No ubytování. Řekl bych spíš místnost na přespání. No co se dá dělat, jste prostě vydřiduši,“ hudroval Sigismund a schovával váček vrchovatě naditý zlatkami na dno torny.
„Podívej, máš tu klid, můžeš psát. Jsi v bezpečí před, no však víš, před těma co by mohli hledat to co já. A jídlo, můžu ti za příspěvek do chrámové pokladny sehnat nějakou kaši a maso, solený, uzený,“ krčil rameny Maef.
„Netrap se příteli, já si poradím. Už jsem se díval před kostelem, když jsi byl s tím svým páterem. Je tady slušná hospůdka Zlatá kachna. Myslím, že si můžu dovolit něco lepšího k jídlu, když už musím spát tady,“ poklepal na tvrdou postel a deku „a navíc, zdržím se jen pár dní. Přepíšu co potřebuji a pojedu dál. Mimochodem nevíš o nějakém místním odborníkovi, který by mi opravil tuhle loutnu? No, asi ne, že. No najdu si ho. Zatím se měj Maefe a to, modli se pravidelně.“
S těmito slovy Sigismund vyskočil z postele, popadl Zlatohlávkovu loutnu a nechal stát zaraženého Maefa ve dveřích cely. Prošel kostelem a s písničkou na rtech vyrazil do ulic Tantrasu. S jeho výřečností mu nedělalo žádný problém nalézt nejlepšího loutnaře ve městě. Fent Loutnař měl malý, leč krásný obchod v řemeslnické čtvrti. Jeho obchod i dílna byla plná vskutku krásných děl. Loutny, kytary a škřipky různých tvarů, barev i cenových relací pokrývaly stojany. Vše vonělo dřevem a pryskyřicí.
Fent byl malý živelný chlapík, v jehož vrásčité klidné tváři jiskřily za sklíčky brýlí veselé oči. Na hlavě měl už jen zbytky bělostných vlasů, což mu dodávalo poněkud roztržitý výraz. Avšak odborník to byl na slovo vzatý. Zkušeně si prohlédl Sigiho novou loutnu a přitom si něco brumlal.
„Pěkná práce, mladíku. Elfí řekl bych a stará. Těch už se moc nevidí. Hmm…zdobení je sice zašlé, kobylka rozklížená a struny zcela chybí, ale s odbornou péčí se z toho dá ještě mnohé zachránit,“ poklepal na břicho loutny.
Pak zvedl zrak k bardovi: “Viděl bych to tak na 150 zlatek a dva týdny.“ A začalo smlouvání.
S celkovou cenou 120 zlatek, z nichž čtyřicet zaplatil předem, a jednoho týdne byl Sigismund spokojen a proto vyrazil ke Zlaté kachně, kde si dal výbornou pečeni a skvělé víno. Slunce svítilo a svět se jevil velice pozitivně. * * *Po následujících dní strávil Sigismund střídavě přepisováním listin, které se ukázaly být psány v elfím jazyce a návštěvami Zlaté kachny. Vždy ráno, na oběd a večeři si zašel mezi lidi. Dnes byla hospůdka kolem poledne takřka plná, avšak Sigi si již získal přízeň místní šenkýřky a tak se pro něj stůl vždy našel a to především poblíž okna, aby se mohl vyhřívat na sluníčku a dýchat čerstvý vzduch. Právě dojídal výborného lososa, když uslyšel něco, co jej přinutilo se zakuckat.
„..ti říkám Hans, tohle já nechápu. Tohle tu nikdy nebylo. Takovej mord. Chudák starej Fent. A to si moje stará k němu chtěla dát vopravit tu loutnu po svojí babce, že začne zase hrát. Ještě že to neudělala…,“ pronesl jeden z místních kupců ke svému příteli a prošli kolem zkoprnělého Sigismunda ven.
Sigi ani nedojedl, přešla jej chuť. Vstal a vyrazil k chrámu, kde takřka vpadl k Maefovi do cely. Ten překvapeně vzhlédl od knihy, kterou právě četl.
„Rychle, něco se stalo. Já nevím, asi to nic neznamená, ale kruci, prý zabili toho loutnaře co jsem mu dal tu loutnu,“ vyhrkl Sigismund.
„To bychom se tam měli jít podívat, snad to nemá s námi nic společného,“ polkl nasucho Maef a pokynul Sigmu směrem ven. Ten přikývl a oba dva vyšli rychlým krokem do slunečního svitu.Dva vojáci se opírali o zeď Fentova obchodu a na dveřích byla úřední pečeť vyšetřujícího kapitána. Oba urostlí zástupci zákona se potili ve výhni poledního slunce a z pod přilbic se jim řinuly proudy potu. Jejich kyrysy házely odrazy do okolí jako naleštěná zrcadla.
„Já nic nevím mládenci. Pokud chcete informace, musíte za vyšetřujícím kapitánem. Já vím jen to, že tady zabili obchodníka. A pokud máte nějaký pohledávky, musíte si zajít za vyšetřujícím soudcem, jasný?“
S těmito slovy se opět pohodlně opřel, pokud to zde vůbec šlo a nechal oba mladíky, aby si jeho slova přebrali po svém.
„A kde najdeme-- “
„Rovně, třetí ulici vlevo.“
K tomu již nebylo co dodat, a tak se Maef se Sigim vydali rychlým krokem určeným směrem. Najít Strážnici nebyl problém. Uvnitř mohutné ponuré budovy s mřížemi na oknech objevili velikou místnost plnou stolů, stohů pergamenů, vojáků ve zbroji hádající se se zadrženými, úředníky beze zbrojí hádající se s vojáky, kteří někoho zadrželi a do toho všeho se vznášel pach nemytých těl, potu, oleje na výstroj i svícení a také pečetní vosk. Jeden z vojáků jim ukázal, kde naleznou vyšetřujícího kapitána a pak vrazil jednomu neoholenému hrubiánovi ránu pěstí, až spadl ze židle.
Kapitán Lumík byl unavený muž ve středních letech, jehož svaly začínaly pomalu prohrávat boj o nadvládu nad tělem s tukem. Měl před sebou několik pergamenů a zoufale se je snažil uspořádat a zařadit. Evidentně mu práce za stolem nešla tak dobře jako práce v terénu.
„Vy jste kapitán vyšetřující vraždu pan Fenta?“ zeptal se bez okolků Sigi a vzbudil tak Lumíkovu pozornost.
„To jsem, a má bejt? Nemám moc času mládenci, takže pokud o tom mordu něco víte, tak mi to řekněte. Jinak nechápu, proč mě obtěžujete,“ zabručel kapitán a s ostrou kletbou se snažil zabránit nejhoršímu, když se mu vylil vosk na jeden z dokumentů.
„Mé jméno je Sigismund, kapitáne a tohle je můj společník Maef Hnuv. Víte kapitáne, rádi bychom věděli co se stalo, protože pan Fent byl něco jako můj obchodní partner. Respektive, mám u něj zakázku za dost peněz a rád bych si svou investici chtěl ještě užít.“
Kapitán vzhlédl od zoufalého boje s voskem a po chvíli pravil: „ No, já ani moc nemám co říct. Až na to, že takovej mord jsem ještě neviděl. Teda ne tady u nás v Tantrasu. Starej Fent byl všema oblíbenej, ale ten, co ho zabil, k nim asi nepatřil. Jeho tělo neslo stopy po ohni, hlavně na chodidlech a měl i jiná zranění, o kterých vám raději nebudu říkat. Co je ale nejzajímavější, dá-li se to vůbec říct o tak nechutné věci, je to, že neměl hlavu. Ani on, ani jeho mladý učedník. Někdo je prostě přivázal na stůl a odříznul jim hlavu. Jistou teorii mám. Vrah, nebo vrazi věděli, že u tak závažné a brutální vraždy bychom požádali Tormovi kněží, aby si zkusili s mrtvým promluvit. Oni to dokážou, víte?! Asi nechtěli, abychom je chytli…to oni vlastně nechtějí nikdy. Navíc je podivné, že Fentova pokladna zůstala netknutá, považte, přes tisíc zlatek v hotovosti a navíc nějaký dluhopisy. No, prostě pro mě je to záhada. Ale to už je moje věc, nějak si s tím poradím. Je to vše mládenci?“
„No, víte, kapitáne, já bych si docela rád vyzvedl svou loutnu. Předpokládám, že zálohu mi asi nevyplatíte, když nemám stvrzenku, ale loutnu vám klidně popíšu. On mi ji měl mistr Fent opravit a teď už to asi nestihne,“ pronesl tichým hlasem zjevně pobledlý Sigismund.
Po chvíli přemýšlení kapitán pokýval hlavou: „Můžu pro vás udělat jediné mládenci. Pošlu s váma jednoho ze svých mužů, on vám tu loutnu vydá. Kouwerre, běž s nima k Fentovi a dej tady mladýmu nějaký drnkátko, on už ti řekne. To je vše a když mě omluvíte, musím něco důležitého dodělat,“ načež se začal plně věnovat odstraňování vosku ze jména pachatele jedné menší kauzy. * * * Oslovený voják s hodností desátníka pokynul mladíkům a vyšel ze služebny ven. Cestou zpět k obchodu mlčel nebo si tiše brumlal nějakou vojenskou odrhovačku. Po příchodu na místo krátce promluvil se strážemi a pak strhnul úřední pečeť.
„Pokud nemáte silný žaludky, tak tam rači nechoďte pánové. Jinak upozornění, žádná magie! Takže račte dál, třeba najdete co hledáte,“ s těmito slovy otevřel dveře do obchodu.
Obchod vypadal stejně jako v době, kdy jej viděl Sigismund posledně. Loutny byly na svých místech a všude byla ta povědomá vůně dřeva, pryskyřice a leštidla. Přesto se však do tohoto příjemného pocitu vkrádalo něco zvláštního. Poté, co si Sigi pozorně prohlédl loutny v přední části obchodu a nenašel tu svoji, následovali desátníka do dílny nacházející se v zadní části domu.
Okamžitě poté, kdy otevřel dveře, ucítili zápach smrti. Krev, výkaly, zvratky a spálené maso. A strach a bolest. Sigimu se lehce podlomila kolena, avšak Maef ho přidržel a ač sám bledší než normálně jej podepřel, když vstoupili do dílny. K jejich úlevě se zde již nenacházelo žádné tělo, avšak i to, co viděli, je ujistilo o bestiálnosti činu, jenž se zde odehrál. Ze dvou pracovních stolů bylo vše smeteno. Velké množství tmavě rudých skvrn, pokrývajících pracovní desky i okolí, svědčilo o místě, kde se mučení konalo. Na nohách stolů ještě byly zbytky strun, kterými měly nešťastníci připoutány končetiny.
Sigi rychle odvrátil hlavu a s námahou udržel lososa tam, kam jej před pár hodinami umístil. Pohled mu padl na dřevěný svěrák, vedle kterého ležela jeho loutna. Byla rozdělána na několik částí, které byly pečlivě očištěny a napuštěny neznámou konzervační látkou. Sigi beze slov ukázal na loutnu a desátník souhlasně pokynul. Mladíci popadli části loutny a rychle vyběhli před dům, kde zhluboka dýchali čerstvý vzduch. Nikdo z vojáků se nesmál, ani neušklíbl.
Desátník za nimi vyšel ven a zavřel dveře. Nedbale na ně umístil starou pečeť a pozdravil se s vojáky u vchodu. Pak se otočil k mladíkům, kteří se již začínali vzpamatovávat.
„Takže mladí pánové, máte co jste chtěli. Přeji vám příjemnější zbytek dne,“ zasalutoval jim desátník a s broukáním vyrazil zpět. * * *„Takže co teď?“ zeptal se Sigi.
„Jak dlouho to budeš ještě přepisovat? Je možný, že jdou po tobě, nebo spíš po těch lejstrech. Musím to odvést do Krkavčína. Čím dřív, tím líp,“ odpověděl Maef a začal si házet věci do vaku.
„Do Krkavčína? Poslouchej mě, Maefe, mám pro tebe další obchod.“
„A to?“ vzhlédl od balení Maef.
„Podařilo se mi najít nějaké zašifrované informace v jednom textu. Možná bych se mohl s tvým chrámem dohodnout, na odkoupení těchto informací,“ přimhouřil oko Sigi.
Maef zúžil oči.
„Nemůžu ti nic slíbit, tohle v plánu nebylo. Pojeď se mnou do Krkavčína. V chrámu si přepíšeš zbytek a předáme to převorovi. Když už to nebudeš mít, nebude po tobě nikdo pátrat, bude to už naše věc. Záleží na převorovi kolik a jestli vůbec ti něco zaplatí. Listy už jsou naše, pamatuj!“
„Dobrá, dobrá. Zajisti mi bezpečí a budu to brát jako část splátky,“ promluvil Sigi a lokem vína se snažil potlačit pachuť, která mu zůstala na jazyku po návštěvě místa činu.
„Běž se sbalit, ráno vyplouvá loď na jih. Snad bude mít místo. Zůstaň tady, půjdu se zeptat do přístavu,“ řekl Maef a připoutal si k pasu kladivo. V Tantrasu málokdy chodil ozbrojen, ale dnes byl tento zvyk porušen. Poté vyšel ven, zajistit bezpečnou plavbu do Krkavčína.„Pět dní mládenci a měli bychom být v Krkavčíně. Záleží na počasí. Spát budete spolu v kajutě, jí se na palubě. Cena, na které jsme se dohodli, platí. Příjemnou cestu,“ prohlásil kapitán Roid, vládce Šedého stínu, jedné z nejrychlejších šalup v Moři padlých hvězd. Byl to hromotluk s vlasy jako oheň a stejně tak žhavým pohledem. V ústech držel dýmku, ze které neustále stoupal dým a ač bylo parné léto, byl oblečen v plstěný námořnický kabát. Po palubě své lodi kráčel jako lev po savaně a i pozemským krysám bylo jasné, že je tu pánem.
„Pane McTume, vyplouváme,“ obrátil se kapitán k prvnímu důstojníkovi a vystoupal na horní palubu ke kormidlu. Paluba ožila jako když se píchne do mraveniště a námořníci začali dělat svou práci ještě dříve, než se ozvala McTumova píšťalka a jeho řev. Loď se s trhnutím dala do pohybu a Maef se Sismundem sledovali vzdalující se Tantrasský přístav.
Dají-li bohové, stráví klidnou plavbu ničím nerušeni a Sigismund si tak přepíše zbytek balad Flakona Zlatohlávka.„Krkavčín, mládenci. O dva dny dříve než jsem předpokládal. Bohové na nás byli laskaví a já jsem kapitán nejlepší šalupy v tomhle zatraceným moři,“ ukázal kapitán přibližující se světla velkého města.
„Děkujeme kapitáne, tady je příplatek za rychlost,“ začal Sigismund hledat ve váčku mince.
„Nech si to vod cesty holobrádku, starej vorvaň Roid vás sem dovezl za dohodnutou cenu. A to nebudu počítat to, že jsi mi zbryndal inkoustem celou kajutu, když jsi se učil psát na moři. Haha.“
Námořník na přídi začal dávat světelné signály lodivodovi, který již se svým člunem čekal, aby zavedl poslední loď dnešního dne bezpečně do přístavu a ještě než se zcela setmělo, cítili Maef a Sigismund pod nohama pevnou zem Krkavčínského přístavu.