Casandra&Zářící

Tohle je příběh ze středověkého světa s církví, rytíři a vším tím ostatním... plus s vedlejšími světy, pro tuto povídku je z nich podstatná jen Faerie - svět emocí, vášně a života ve všech jeho podobách (krásných, vznosných... krutých, predátorských, parazitických). Fae, kteří faerii obývali, se dělili mezi světlé, čerpající z kladných emocí (to byli to příjemní a sympatičtí) a na temné (to byli ti, kteří byli odrazem predátorství a podobých projevů života), čerpající temnou sílu. K jejich stvoření jsem byl velmi inspirován Feistovou knihou Pohádka (Faerie tale).
Casandra byla snoubenka jedné PC. Chovala se dost svérázně a po příjezdu inkvizice proto byla odsouzena k upálení. Tohle je povídka pro hráče, aby out of game věděli, co se s ní vlastně stalo (a ano, je v tom i moje odporná škodolibost vůči tomu hráči, co hrál Antonyho :) )
Napsal sirien
Casandra už spíš vrávorala než běžela lesem. Únavou přestala dávno vnímat své okolí, občas narážela do stromů, občas zakopla a spadla, aby se pár dalších metrů plazila po čtyřech. Za sebou uslyšela štěkot psů. Koně v lese nemohli cválat, a tak jim uběhla daleko, ale pomalý klus mohli držet dlouho. Dlouho… od začátku věděla, že ji nakonec doženou, že utíká zbytečně. Vpřed ji tlačil pouze instinkt, nejprimitivnější motivace touhy zachránit se. Psi a tedy i koně byli blíž, s každým úderem srdce. Zamotala se a spadla, tentokrát už bez síly se zvednout.
„Už jsme k ní blízko, pane.“ Druhý jezdec se díval na stopy na zemi a, stejně jako kdykoliv jindy, nedokázal pochopit, jaký je rozdíl ve stopách tady a ve stopách o dvě míle zpátky. Důležité bylo, že první jezdec ten rozdíl viděl. Tak nebo tak, stále měli psy.
„Chceme ji živou, nezapomeňte. Musí být upálena, jak bylo rozhodnuto soudem Božím.“
Casandra jen vzdáleně vnímala, jak se koně blíží a jak přes ní padá síť. Ani si neuvědomila, že dva jezdci sesedli, aby ji přehodili přes koně. K tomu se ale nikdy nedostali.
Mezi stromy proletěl záblesk ohně, který srazil jednoho z mužů k zemi. Následoval jej druhý, který zasáhl druhého, ten ale zůstal stát.
Dvacet kroků od skupinky jezdců stála postava v plátěných kalhotách a tunice, s pláštěm s kápí staženou z obličeje, vše v bílé, možná lehoučce našedlé barvě, s bílou aurou okolo sebe. Na levé straně hrudníku měl na plášti i tunice černý symbol dvou vložených oktagramů, stříbrnou sponou stejného tvaru měl spojený plášť, v pravé ruce držel světlou hůl s rudým kulatým křišťálem, ve kterém planul černý plamen, místo hlavice.
Muži zaváhali, rytíř sesedl z koně, vytáhl meč a rozeběhl se mu vstříc. Další paprsek jasného, naoranžovělého ohně zasáhl jeho štít. Čarodějův výraz znejistěl. Uhnul první ráně mečem, uskočil dozadu. Druhá rána mu rozsekla břicho a srazila jej na kmen stromu. Rytíř se usmál a přiskočil k čaroději, aby jej dorazil. Ten natáhl ruku a do rytíře narazila síla, která jej odhodila metr zpět a srazila k zemi. To už k němu ale běželi i ostatní jezdci.
Z korun stromů se snesla barevná záře duhového mostu a v kuželu zlaté záře se objevil tak šestnácti, možná sedmnáctiletý chlapec, vysoký, štíhlý, zdánlivě bezstarostný. Jediné, co kazilo a přetvářelo celkový dojem, byly jeho oči. Byly zlaté, celé zářivě zlaté, jakoby byly druhým zdrojem sluneční záře. Jeho vlasy byly stejné a kolem jeho těla byla zlatá aureola. Drak Záště, vládce Dvora Zoufalství, Zářící, Jasný. Nikdo jej neviděl přicházet, protože ten, kdo jej vidět mohl, byl skoro mrtvý.
Zářící prošel jakoby zhuštěnou stěnou vzduchu a vstoupil do hmotného světa. Okolní světlo pohaslo, vzduch zchladl a ztěžkl, ze sněhu se ztratil jasný sluneční odraz.
Vojáci spatřili flek jasného, zlatého světla, který se ve zlomku vteřiny vytvaroval v postavu Zářícího. Ten se pohnul tak náhle a rychle, že se jim téměř rozmazal zpět ve zlatou čmouhu. První dva vojáci, do kterých narazil, odletěli jako po nárazu beranidlem. Stopař po něm mávl mečem, ale Zářící už dávno nebyl tam, kde byl, když úder začal. Podklouzl pod mečem, udeřil jej do břicha, chytil jej a odhodil na kmen nejbližšího stromu. Poslední voják zaváhal. Zezadu se na Zářícího vrhl rytíř. Zářící se otočil, mávl proti zbrani a hřbetem ruky odrazil její čepel, zlatá aura na jeho ruce se zableskla s intenzitou slunce. Pak rytíře udeřil dlaní a druhý záblesk prorazil jeho zbroj. Rytířova tvář se zkřivila bolestí. Zářící mu vytrhl z ruky meč a hodil jej po váhajícím vojákovi, který se náhle překvapeně díval na jílec trčící ze svého břicha.
Rytíř klesl k zemi. Voják, který předtím ustál zásah paprskem ohně, udělal dva kroky zpátky, klopýtl a rozeběhl se pryč, aniž by si vzpomněl na koně nebo kteréhokoliv ze svých spolubojovníků. Psi si nervózně sedli a s očividně nepochybnou mírumilovností sledovali Zářícího, jdoucího ke Casandře.
Strhl z ní síť a pohladil jí po vlasech.
„Co se stalo, Překrásná?“ Měl čistý hlas, možná lehce hlubší na to, jak vypadal.
„Já…“ Ztratila hlas, plíce měla v ohni, mráz jí drásal krk, rozkašlala se.
„Šššš…“ Přiložil jí nejprve prsty ke krku a pak jí na hrudník položil ruku celou dlaní. Zlatá záře jakoby ožila a přelila se do Casandřina těla tam, kde se jí dotkl. Oheň a mráz ustoupily, ztratily se, jakoby nikdy nebyly. I tak Casandra promluvila potichu, téměř šeptem: „Pronásledovali mě. Chtěli mě upálit jako čarodějnici.“
„S-s-sss… Už je dobře.“ Vzal jí do náruče a otočil se od koní do lesa. Jeho oči se zastavily u umírajícího čaroděje, silou vůle se držícího při vědomí skrze ostrou bolest.
„Jasný…“ Zářící jej chvíli sledoval. Má oči jak nakopnuté štěně. Otevřel k němu dlaň ruky, kterou podpíral Casandřiny nohy, a přivřel oči. Od konečků jeho prstů se k mágovi natáhl paprsek zlatého světla, skrze který prošly jakoby duhové, aurou obalené jiskry, ale byly matné, ne jasné, jakoby tvořily svou barvu spíše tím, že vysávaly všechny barvy ostatní, než tím, že by ji přímo vydávaly. Čaroděj se zkroutil v křečích a začal sténat bolestí, povolil svou ránu a z té opět vyhřezla krev a vnitřnosti, jeho bílá aura pohasla, jakoby zašpiněná matnými duhovými fleky. Po chvíli Zářící opět zcela zachytil Casandru a prošel s ní kolem stále sténajícího mága. Po pár krocích se proměnili ve zlatý flek přibližně jejich tvaru, který během okamžiku zmizel. Čaroděj ještě koutkem oka zahlédl barevný odraz Duhového mostu a zlatý kužel, který je oba pohltil. Jeden ze psů do něj strčil čumákem, zatímco druhý stál o kousek dál a nervózně těkal z čaroděje na tělo svého mrtvého pána. Psi patřili stopaři, nikoliv vojákům nebo rytíři. Byli to dobří psy pro lov, ale nebyli to cvičení zabijáci lačnící po krvi.
Casandra seděla v zelené trávě, opírala se o kámen za svými zády a chodidla skrčených nohou si máčela v příjemně vlažném potůčku protékajícím mýtinou. Z oblohy na ní svítilo hřející, pozdně jarní, nebo možná časně letní, slunce, přestože stále byla, nebo alespoň být měla, zima a sníh. Bylo teplo, a tak si těžkou sukni, bundu i svetr odložila stranou a byla zde jen v lehoučké košili a v tenké spodní sukni těsně pod kolena. Jak tu teď seděla, tak spíše nad kolena, v oblečení co se mravů týkalo velmi nevhodném i uprostřed parného léta.
Zářící seděl naproti ní přes potůček, pravou nohu nataženou před sebe, levou, staženou k tělu, si objímal rukama, a upřeně ji pozoroval. Zlatá aura, která jej normálně obklopovala, byla sluncem rozptýlena v jakýsi pouhé nazlátlé a nezřetelné chvění, jen jeho vlasy se leskly trochu víc, než bylo normální a jeho oči se změnily v jakoby světélkující tekuté zlato. Svým způsobem byl velmi krásný, vlastně byl spíš ztělesněním určitého nedefinovatelného druhu krásy.
„Zůstaň se mnou, Nádherná.“
„Nemůžu,“ řekla potichu. Zasmál se. Byl to sarkastický smích, ale jen jaksi v podtextu, sám o sobě byl příjemný a upřímný.
„Vrátíš se tam a upálí tě. Nemáš kam jinam jít. Sama zemřeš. Nebo zemřeš jako stará a zapomenutá uprostřed lesa. Já ti dám svět plný světla, mládí, života a radosti, nechám tě usednout po mém boku v čele Dvora Zoufalství, staneš se mou královnou. Budeš víc než kněžny a královny lidí, budou se ti klanět bytosti vymykající se lidské omezenosti, ze které se sama vyčleňuješ.“
„Čeká na mě Antony. A táta.“
„Nečekají. Jsi pro ně jen čarodějnice.“
„Ne. Čekají. Vím to.“
„I kdyby, jsou jen dva, stejně tě upálí.“ Zvedl se a náhle klečel vedle ní a skláněl se k ní tak blízko, že mezi nimi prakticky nebylo místo. „Pojď se mnou.“ Zašeptal, téměř se přitom dotýkajíc jejích rtů. V té větě bylo naléhání, nezřetelné, ale neskutečně silné.
„Ne.“ Jemně jí z obličeje odhrnul vlasy, které tam ale vlastně ani neměla. Zamrazilo jí v zádech. Vlastně ani ne tak v zádech. Jeho zlaté oči ji zcela pohlcovaly. Nevěděla proč, ale náhle jí přišlo, že má hrozně suché rty. Zvlhčila si je jazykem, ani nevěděla, zda políbil on ji, nebo zda jen pootevřel pusu a políbila jej ona. Po chvíli se od něj odtrhla, s rychlým hlubokým dechem a s rozbušeným srdcem jí náhle bylo horko.
„Ne. Patřím Antonymu. K Antonymu.“ Touha jí dychtivě, jako nekonečné mravenčení, procházela tělem, nedokázala se soustředit ani přemýšlet.
„Ne. Jsi sama svoje. A patříš mě.“ Poslední větu řekl naléhavě, s nezastřenou lačností. Rukou jí sjel po noze, chtěla uhnout, ale byl silnější, a hlavně rychlejší. Jeho ruka jí sjela po noze pod košili na břicho a odtamtud zpátky dolů, pod sukni. Vzrušení a teplo jí náhle projelo tělem jako elektrizující výboj, zorničky se jí rozšířily opojením, bylo to tak intenzivní, že vzlykla bolestí. Zdaleka ne naposledy. Co bylo dál si pamatovala jen jako nekonečnou, dokonalou rozkoš.
Lesní mýtinu už dávno opustilo slunce a osvětlovalo ji jen měkké světlo jasně hvězdné, bezměsíčné noci, a měkce zlatá záře obklopující Zářícího sledujícího hvězdy nad sebou a vyčerpanou, na boku spící Casandru přitisknutou k jeho tělu.
Zářící si ji k sobě přitiskl ještě víc a lehce jí políbil. Vzdorovala mu velice dlouho, déle než kterákoliv jiná, a o to více po ní toužil. A teď byla jeho. A nejkrásnější bylo, že někde hluboko v sobě chtěla být jeho. Věděl to, protože v ní cítil ten život, nešlo jej necítit, život, který ji pojil s Faerií i s fae. S ním. Bylo úžasné, že každý člověk měl své stíny, které by nikdy nepřiznal a které v sobě téměř vždy potlačil nadosmrti. A bylo úžasné, jak snadno on dokázal tyhle touhy oživit a přiživit, vynést ze stínu zapomnění na světlo vědomí. Znovu si ji prohlédl, každý detail její tváře.
Byla dokonale krásná, nejen tělem, ale i aurou a… Duší? Dejme tomu. A chtěla se zahodit s tím ničím zajímavým, lidským, v jakéhosi Boha věřícím hlupákem. Teď ale patří jemu. Jako jeho milenka, jako jeho hračka, jako jeho královna. Teď nebylo, po čem by toužila a nedostala to. A ona teď bude toužit po něm.
Čaroděj se podíval na psy a přivřel oči, najednou jakoby vyšel z hustého, pohybu odporujícího vzduchu do čerstvého vzduchu dávajícího volnost. Okolní sníh náhle odrážel sluneční paprsky padající v jasných a zřetelných svazcích a kuželích skrze stromy, mráz přestal řezat do těla, vdechovaný vzduch nemrazil, bolest ustoupila. Postavil se. Energie, kterou mu Zářící předal, byla odporná, depresivní, krutá a pro čaroděje nepřirozená, přijmout ji bylo bolestivě mučivé, ale neměl jinou možnost, musel, druhou možností byla jen smrt. Trochu jí uvolnil, a jeho rána přestala krvácet a rozevírat se. Nevyléčil ji, ani nezmírnil bolest, dokázal ji jen omezit.
„Vznešená… Nádherná… Má paní…“ Hlas se mu lámal. Neměl sílu k ničemu víc. Uvolnil zbytek energie, přidal k ní zbytek ze svého života a stáhl k sobě Duhový most. Obklopila jej bílá záře a on zmizel.
Na Dvoře Radosti hrála rychlá, rytmická a melodická hudba, zatímco fae a elfové elegantně tančili před svou Paní v divokém, smyslném a temperamentním rytmu. Náhle se objevila duhová záře a trochu jako koberec, trochu jako široký strom spadlý přes řeku se před nimi objevil plochý proud duhy, po kterém mezi ně spadl čaroděj.
Fae se zarazily, hudba utichla, Vznešená vstala a došla k čaroději skrze fae, kteří před ní podvědomě ustupovali.
„Paolo?“ Oslovila jej tiše. Nijak neodpověděl, ani se nepohnul. Dotkla se rány na jeho břiše a bílá, naduhovělá aura, která jí obklopovala, se rozzářila a stáhla k její ruce. Rána se zavřela. Paolo se nadechl.
„Má paní…“
„Ano, Paolo?“ Měla měkký, příjemný a uklidňující hlas mladé dívky.
„Září-cí...“ Vznešená rozevřela dlaň, ze které na Paola dopadl paprsek bílé záře na jakoby duhovém pozadí, skrze který se náhle rozproudily jasně zářící a divoce tančící jiskry ve všech barvách duhy, obklopovaly jej a vsakovaly se do něj. Paolo se nadechl, jak jej prostupovala energie, která byla jeho životem. Když nabral dostatek síly, pokračoval:
„Jasný si vzal lidskou dívku.“
„Kterou?“
„Casandru.“ Vznešená se postavila a otočila se směrem ke Dvoru Zoufalství. Její mysl se natáhla do dálky a opustila její oči, které se naplnily slzami jiných. Jedna fae z rodu pixií přiletěla blíž.
„Vzal si ji…“
„Odevzdala se mu.“ Přerušila ji Vznešená. „Sama, z vlastní vůle.“ V očích pixie se odrazily slzy Vznešené.
„Jdi za Antonym. Měl by vědět, že ji ztratil.“ Na chvíli se zamyslela a pak dodala: „Navždy.“
poznámka autora - poté, co se tohle Antony dozvěděl, byl pevně rozhodnut Casandru zachránit, i když byl varován, že to je naprosto nemožné. Vzhledem k tomu že měl schopnost Pravé víry, která je ve Faerii zvláště silná, jsem si říkal, že když se mu povede se ke Casandře dostat, tak mu dám šanci, nicméně přestali jsme hrát dříve, než jsme se k tomuhle dostali. Je to škoda, věřím, že by to bylo zajímavé...
Napsal sirien 03.12.2007
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 5 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.17209196090698 secREMOTE_IP: 54.81.108.205