Druhá válka o svět - Na konci času

20. března, pondělí
„Freyo, půjčíš mi večer ty stříbrné náušnice?“
Freya se otočila a zadívala na svou sestru. Mladší sestru, nebo spíše šestnáctiletého rozmazleného spratka, alespoň v jejích očích.
„Ty někam jdeš nebo co?“
„Jdeme,“ položila Helga důraz na druhou slabiku. „Jdeme spolu do kina, ty a já. Tak jsem to řekla otci.“
„Ty ses zbláznila. Nikam s tebou nejdu, mám na práci jiné věci,“ odsekla Freya a otočila se k zrcadlu.
„Já vím. Máš na práci jednoho SS-Hauptsturmführera,“ ozvala se za jejími zády sestra tónem, který Freya po všech těch letech nenáviděla.
„Do toho ti nic není!“
„Jen se uklidni, sestřičko. Chci jen ty náušnice a abys řekla otci, že jdeme spolu do kina. Pak si můžeš jít za tím svým kapitánem, a já půjdu za svým klukem,“ oznámila jí Helga s úsměvem.
„Nevím proč bych tě měla krýt.“
„Protože nechceš, abych otci řekla, že se scházíš s esesákem.“
Freya stiskla rty, ale věděla, že sestra má tentokrát v ruce všechny trumfy.
„Za půl hodiny v hale. Nebudu na tebe čekat,“ řekla přes rameno a začala prohrabovat šperkovnici.
„Neboj se, budu připravená,“ zazubila se na ní Helga a vyšla z pokoje.

21. března, úterý
V noci se mi zdálo o Freye. Potkal jsem ji na ulici, byla jen v noční košilce, přes ni měla opasek, na levém boku kord a na pravém pistoli. Když jsem se jí ptal, k čemu ta výzbroj, tak mi řekla, že ji vyhrožoval nějaký chlap v plášti – pokud si nenechá pomoct, tak brzy zemře. Několikrát po něm vystřelila, ale utekl ven, tak ho pronásledovala, tak jak byla.
Okolo nás se začali zastavovat lidé s šedivými tvářemi, tak jsem jí dal svůj kabát, ale s holýma nohama a naboso byla stejně dost nápadná. Šli jsme spolu do hotelu, zavřela se v koupelně, ale pak mi už neodpovídala. Když jsem vyrazil dveře, byla už pryč.

Jen co jsem otevřel oči, začal jsem tušit potíže. A taky že ano – zámek na dveřích do koupelny byl vylomený a když jsem čichl ke kabátu, voněl po šamponu a levandulovém mýdle.
S Freyou jsem se měl sejít v pět u sochy, ale poslala mi vzkaz, že mám přijít v devět večer do Rudé růže.
V podobném podniku jsem nikdy nebyl. U dveří stál statný pořízek s holou hlavou, který si mě podezřívavě prohlížel. Uvnitř bylo šero, kouř a hluk ... okolo malého pódia sedělo nebo stálo snad padesát mužů a překřikovali jeden druhého. Neviděl jsem, co se tam děje a chtěl se posadit ke stolu, ale hned mi došlo, že bych byl příliš nápadný – obsazené byly jen stolky u pódia. Volným krokem jsem se přesunul blíž, abych viděl. Pak jsem pochopil důvod toho srocení.
Na pódiu spolu zápasily dvě polonahé dívky, blondýnka a černovláska. A když říkám polonahé, mám na mysli, že měly kolem boků a v klíně pár provázků a kousků látky, které víc odhalovaly než zakrývaly. Okolo dívek se válely zbytky oblečení, které už stihly roztrhat. Nevěděl jsem kam s očima. Muži okolo mě takový problém rozhodně neměli. Dychtivé tváře lesknoucí se potem, poloprázdné sklenice v rukách dopíjené jedním lokem ... a ten pach. Odporný pach mužů, kteří už neovládají své pudy. Všichni měli na sobě drahé oblečení, někteří černé uniformy. Árijská rasa, vůdci Evropy, jak o sobě hrdě rozhlašují, a tahle zvěř?
Podíval jsem se na dívky. Vypadalo to, jako když se pokouší strhnout své soupeřce ten poslední kousek oblečení a zároveň uchránit svůj. Dvě propletená těla ve světle reflektorů tisknoucí se jedno na druhé, nohy sevřené okolo pasu, ruce držící zápěstí, prsty svírající černý pruh látky ... a pak vyjeknutí okamžitě přehlušené smíchem a pokřiky mužů, když se černovláska schloulila na zemi, zatímco blondýnka vstala a zvedla svou trofej nad hlavu. Dlouhé rozcuchané vlasy okolo hlavy vypadaly v tu chvíli jako hříva. Dívka si odhrnula jeden pramen z obličeje a můj pohled se střetl s jejím. Uhnul jsem jako první.

Na každé situaci se prý dá najít něco dobrého. Freya má opravdu nádherná prsa.