Druhá válka o svět - Na konci času

„Takže ještě jednou – proč tě otec vykázal?“ zeptal se Charles a rozhlédl se po malém pokojíku s jednou rozvrzanou postelí, oprýskanou skříní a toaletním stolkem s velkým zrcadlem, ve kterém mu jeho odraz oplácel pohled.
Freya si povzdechla: „Práskla jsem na sestru, že v patnácti už spí s klukama, chodila jsem po ulici v noční košili s kordem a pistolí u pasu, a střílela po šedivákovi, který mě málem zabil. A když jsem se probrala, otec na mě křičel, že pobíhám venku oblečené jak coura, střílím po sestře a ještě se chlubím, jak spím s důstojníkem SS.“
„No dobře,“ přikývl Charles, který se tomu snažil porozumět, „ale proč se pereš s jinou holkou v tomhle ... pajzlu?“
„Zatraceně musíš se pořád vyptávat?“ vyštěkla na něj Freya podrážděně. „Prostě potřebuju peníze, a bez pracovní knížky nemůžu ani roznášet pití,“ dodala už méně ostrým tónem.
Charles si v duchu poznamenal, že si o té pracovní knížce musí zjistit víc, než mu dojdou peníze.
„A pak ten parchant, co mi vykládal ať se k nim přidám, že jen tak přežiju. Já nejsem žádný schizofrenik!“ vykřikla znovu.
Trvalo ještě pár dalších minut, než mu vyložila detaily, ale bylo jasné, že je navštívil jeden a ten samý muž.
„Řekl bych, že s těmi sny má spojitost, možná nám je nějak přivolává. Ale proč?“
„To nevím,“ pokrčila Freya rameny. „Ale jestli ho uvidím ještě jednou, střelím ho do hlavy.“
Charles pozvedl tázavě obočí a sledoval, jak z kufříku vyndavá pistoli s kloubovým závěrem a šikmou rukojetí. Už několik let nedržel pistoli v ruce, zbraně nikdy neměl moc rád.
„A co když tam ten chlap ve skutečnosti nebude? Co když zastřelíš někoho jiného? Zavřou tě za vraždu,“ namítl.
„Jestli mě mají zavřít za vraždu do basy nebo za duševní poruchu do koncentráku vyjde nastejno. Říká ti něco die Vernichtung lebensunweten Lebens?“
Charles si to spojení musel přeložit. „Zničení ... bezcenných životů?“ vyslovil nahlas. „To jsme jako my, ´bezcenné životy´?“
Freya opět pokrčila rameny. „Ty ne, ty jsi Angličan. Při nejhorším vyhostí tě ze země. A mě nedostanou. Rozhodně ne živou,“ dodala tvrdě.
Charles se jí podíval přímo do očí: „Hm, možná že přesně o tohle jim jde.“

23. března, čtvrtek
Mám oteklou čelist a monokl. Když jsem šel včera večer z Rudé Růže, dva muži mě svezli kousek cesty. Hnědé pláště, klobouky a odznaky s nápisem GEHEIME STAATSPOLIZEI.
Ptali se mě na Freyu. Zkusil jsem jim říct, že ji neznám, ale když zastavili, vytáhli mě z auta a začali mlátit, přiznal jsem že jsme se viděli před pár dny. Chtěli vědět kdy, ale nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem u ní zazvonil v sobotu nebo v neděli. Díky těm snům často nevím, ani jaký den je právě teď.
Nakonec mě nechali ležet v blátě a odjeli. Začínám se obávat, že vyhoštění není ani zdaleka to nejhorším, co se mi tady v Německu může přihodit. Vážně přemýšlím, jak se v této společnosti může stát lidský život bezcenným. Asi velmi snadno. A velmi rychle.