Středověký člověk a jeho les

Náhled na prostor lesa ve středověkých a raně novověkých Čechách
Napsal Gurney

Tajemné a děsivé místo, prostor k odpočinku a rozjímání, skrýš před nebezpečím, nástroj obživy, to vše a ještě mnohem více znamal a znamená pro lidskou společnost les. Už na první pohled můžeme vidět jak rozporuplný vztah mezi člověkem a lesním porostem panuje, jak různé asociace může pojem „les“ vzbuzovat. Jako bychom snad ani nemohli mluvit o tom jednom a samém místě, uvědomíme-li si tyto rozpory. A přitom jsme vyřkli jen několik málo hypotéz, které by nás pravděpodobně napadly i bez jakéhokoli vzdělání v historické vědě.


Ani v dnešní době nám není žádný z těchto pohledů zcela cizí. Klást si otázku, kterým z těchto míst byl les pro středověkého člověka se tak ve světle takového rozporu zdá skoro nemístné, a snad by bylo lepší položit otázku, nakolik by se tato naše představa lesa shodovala s představou našich lidí z dob dávno minulých.


Zažité klišé nám velí dívat se na svět středověkého lesa jako na místo stejně všepohlcující jako děsivé a poměrně často se lze setkat s představou o lesnatém porostu, který jako had obepíná vesnice, hrady a města. A obyvatelé těchto výsp civilizace jsou nuceni jednou za čas opustit bezpečný prostor, bázlivě leč odhodlaně se vydat do divočiny a aspoň na nějakou dobu uvolnit své domovy ze stále pevnějšího svření. Skutečnost je však o poznání složitější.


Krátká vsuvka o evoluci a vnímání krajiny

Před samotnou úvahou o středověkém lese snad nebude úplně na škodu se krátce zaobírat vnímáním lesního prostoru optikou biologie, sociologie a psychologie. Na první pohled by se snad mohlo zdát, že takový pohled snad ani do historické práce nepatří nebo pro ni má maximálně okrajový význam ve skutečnosti zde však můžeme najít relevantní informace k celé problematice vztahu mezi člověkem a přírodním prostředím ve kterém žil a žije, tedy potažmo i lesem.

 

Vzhledem k evolučním vývoji, kterým lidský druh prošel a s tím souvisejícím způsobem obživy, tj. lov a sběrečství, lze vysledovat tíhnutí lidí k určitému reliéfu krajiny. Bez ohledu na to, zda jde o člověka žijícího v přírodním prostředí či naopak lidí dlouhodobě od ní oddělených výzkumy ukazují tíhnutí ke krajině označované za čitelnou a zároveň tajemnou.


Čitelnost je v tomto případě definována jako otevřenost a přehlednost krajiny a její přitažlivost je dána možností snadno se orientovat a snadno nalézt zdroj pitné vody i potravu, ať už ve formě lovné zvěře či sbíratelných plodů. Zanedbatelný není ani přehled o případném pohybu neznámých nebo přímo nepřátelských zvířat i lidí a možnost v takovém případě rychle vyhledat úkryt.


Tajemnost, druhá vlastnost lidstvem sdílené představy atraktivní krajiny, hraje na strunu evoluční výhody jedinců ochotných ve své zvědavosti podstoupit přijatelnou míru rizika a pustit se do průzkumu neprobádaného okolí. Tito „zvědavci“ pak můžou operovat s výhodou lepší znalosti krajiny a objevit zdroje, které by jim jinak zůstaly skryty.


Pokusíme-li se tedy dát těmto teoretickým předpokladům o podobě líbivé krajiny konkrétní obraz, mohou jím být například louky s vodním tokem (čitelnost) a střídané se menšími stromovými porosty a například úkryt slibujícími skalami (tajemnost). Konec konců příchylnost lidstva k výše popsanému typu krajiny a zároveň příklad její podoby můžeme najít i dějinách umění, v obraze takzvané „arkadské“, případně „ideální krajiny“.
Stranou tohoto pojetí „líbivosti“ přírodního prostředí člověka obklopujícího, se nám také nabízí role stínu ve vnímání krajiny, respektive změna jeho úlohy v závislosti na podnebí. Ani vezmeme-li v úvahu klimatické odlišnosti novodobé střední a západní Evropy od podnebí jimiž Evropa procházela skrz středověk, není úloha stínu natolik pozitivní jako v zemích jižněji položených.  A les vrhající stín může být ztotožněn s tmou a nocí, kterou pak na symboliku navyklý středověký svět stopovat až ke zlu a nedostatku Božího světla,  což se konec konců odráží i v právu neboť tma je v Praze druhé poloviny 12. století doložena jako přitěžující okolnost a v popravčích knihách z poloviny 14. století, o kterých ještě bude řeč, je noc explicitně uváděna jako zvláštní okolnost při páchání kriminální činnosti.  Ztotožnění stínu vrahaného lesem s tmou a nocí se objevuje rovněž ve Zbraslavské kronice.


Les skutečný

Než pokročíme k líčení vztahu mezi lesem a člověkem, zabývejme se chvíli skutečnou podobou lesa a především jeho proměnami. Kosmas sice vykresluje krajinu kam přišel kmen Čechů jako místo prastarého, člověkem nedotčeného lesa, tady jde však spíše o legitimizaci osídlení tohoto prostoru Slovany.  Co je však zajímavější než ve středověkém duchu podaný a poupravený popis krajiny z dob, jež nikdy nezažil, je kontrast mezi zlatým věkem příchodu Čecha a jeho soukmenovců kdy „jako sluneční záře nebo voda, tak i luhy a háje, ano i manželství … byla obecná“  a dobou jeho vlastní, kdy již veškerá krajina včetně lesů má svého majitele.  Co víc, les je dokonce už hospodářsky využíván nebo je cíleně ponechán ve víceméně neudržovaném stavu coby lovecký revír. A i tyto lovecké revíry jsou spíše než převažující divočinou prostorem obklopeným jinými, lidmi zušlechťovanými a zamědělsky využívanými, typy krajiny.


Na druhou stranu si nelze dělat iluze o přílišné „zkultivovanosti“ českého lesa počátku dvanáctého století. Les je stále divočinou, domovem divoko zvěře, včetně za určitých okolností člověku nebezpečných šelem jako jsou například vlci.


Podoba lesa se však s ubíhajícím časem mění. Ve 13.století lesa ubývá a i na mnoha místech kdy zůstává, byl často prořezáván a osekáván.  A nejde jen o výsadu Českých zemí, klučení lesů dosahuje ve 12. a 13. století svého vrcholu i v západní Evropě.  Listiny z první poloviny 14.století pak naznačují značně rozdílné lesní plochy v sídleních oblastech, od těch porostlých skutečnými vysokými stromy, přes stromy mladší až po křovinatý les. Ve světle hospodářského užívání lesa v předchozích staletích a zmíněné blízkosti lidských sídlišť můžeme docela dobře předpokládat, že tyto odlišnosti ve sktruktuře lesa jsou způsobeny lidskou činností. Člověk tak podobu lesa poměrně zásadním způsobem mění a ovlivňuje a lesy té doby snad byly i méně celistvé, než ty dnešní.  V kontrastu s „démonizací“, lesa postupně pronikající do literatury se zdá, jakoby se skutečný středověký les minimálně v Čechách čím dál více přibližoval již zmíněné ideální krajině.


„Lesem“ ovšem nemusí být jen onen souvislý porost stromů uvnitř české kotliny. V kotrastu s označením ne přímo přívětivého, ale na druhou stranu nikterak „programově“ nepřátelského prostředí lesů výše popsaných, si slovo les až do devatenáctého století uchovalo také jiný význam, označující pohraniční pásmo.  Zatímco o lesy „vnitrozemské“ bychom mohli s jistou nadsázkou označit za „rozparcelované“, lesy rostoucí v horách, jež obklopují Českou kotlinu jsou skutečnou zemí nikoho. Jsou to skutečné pozůstky nedotčeného původního zalesnění, přirozená hradba obklopující České knížectví, pro větší skupiny lidí přístupné jen skrz několil střežených cest skrz tyto „pralesy“.


Nad rozdíly mezi hospodářsky využívanými lesy na území Českého knížectví a horskými lesy na jeho přirozených hranicích se můžeme zamyslet také při studiu nejstaršího nám dostupného zobrazení Českých zemí – Klaudyánovy mapy Čech z roku 1518. Byť jde o pramen o čtyři století mladší můžeme zde stále vypozorovat hradbu mohutného lesního porostu na hranicích Českého království, v konstrastu k dvaadvaceti  menším lesům na jeho území. Věřili bychom-li zcela nekriticky tomuto zobrazení, mohli bychom snadno dojít k závěru, že Čechy počátku 16. století jsou téměř lesuprázdnou krajinou. Mapu se však můžeme pokusit interpretovat také ve světle dvojjakosti onoho pojmu „les“ a pak se nabízí dojem, že zakresleny jsou ve skutečnosti jen ty velké a významné„divoké“ lesy a pak samozřejmě i rozsáhlé pohraniční pásmo, zatímco lesy drobnější či intenzivně hospodářsky využívané a prořezávané jsou na mapě, i s ohledem na čitelnost, vynechány.

 

Les v literatuře a vyprávění, tajemný a děsivý

Vydejme se nyní po stopách děsivého a tejmného lesa. Jakou oporu má v literatuře, především té dobové, ale i pozdější? A co je důležité, kde a kdy se vzala myšlenka nepřátelského lesa?
Vraťme se ke Kosmově Kronice české. Kosmas klade ve svém díle značný důraz na umístění popisovaných událostí – lesy jsou pojmenovány, či alespoň posána jejich poloha, stejně jako je tomu u míst, jež by nemusela být soudobému čtenáři známá. Nevynechává z tohoto poměrně podrobného popisu ani pásmo pohraničních hor.


Z pohledu 13. a 14. století, kdy lesa ubývá a je čím dál kultivovanějším,  žije Kosmas v době, která je svědkem života poměrně divokých lesů. Přesto jeho líčení těchto lesů nezaujme ani žádným přílišným nebezpečím či nějakým „zlem“ a k lesnímu prostoru se nestaví ani nikterak negativně. A krajina panenská, lidmi ještě nevyužívaná, jako tomu už bylo v jeho době, jako by byla ještě přívětivější: „Kde koho zastihla noc, tam si lehl do trávy a v stínu košatého stromu spal sladkým spánkem.“ A zem vidí jako přívětivou přestože „Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele…“


Zcela jinak nahlíží na les Petr Žitavský v o dvě století mladší Zbraslavské kronice. Na rozdíl od Kosmy poskytuje přesné určení místa událostí o kterých píše jen velmi zřídka. Les či houština už má ve většině případů negativní podtext. Les je spojen s temnotou a nocí v níž skrývá před Bohem nepravosti, les je plný skrýší pro v nichž jsou páchány loupeže a vraždy, les je místem bloudění kladných i méně kladných postav.  V době hladomoru roku 1318 se pak do lesů uchyluje skupina čtyřiadvaceti zdivočelých sedláků-kanibalů, kteří zabíjejí a pojídají na koho narazí.


Toto velmi příkré odsouzení není ve své době takovou raritou. V literatuře se postupně zabydluje obraz světce bojujícího proti ďáblu právě v lese. Svatý Vintíř odchází na Šumavu, „pusté“ zalesněné místo protknuté démony a ďábelskými nástrahami.  Také ve svatoprokopských legendách se objevuje motiv odchodu do lesní pustiny, do místa kde přebývalo „tisíc ďáblů“.  V zeměpisných šířkách, kde se nacházejí České země, nemohou poustevníci odcházet odolávat ďábělským svodům do pouště, les se ovšem rychle stává za takovou poušť náhradou, alespoň v legendách. Otázkou zůstává jestli legendy ovlivňovaly praxi běžného života natoli, aby ovlivnily postoj k lesu i u lidí, kteří se v něm běžně pohybovali a zda v sobě nenesou příznaky tak výrazného ústupu lesa, že pro pisatele těchto legend byl už vlastně cizím místem, jehož skutečná podoba vlastně ani nebyla brána v potaz, či byla v jejich myšlení nahrazena opakovaně reprodukovanou literární stylizací.


Les ochránce

Při vší negativní pozornosti, jako středověká literatura lesu věnuje, nelze pominout les skrývající a ochraňující milence i lidi prchající před pohromami jako byly válka, hladomroy, či morové epidemie.
V době posledních Přemyslovců byl v Čechách německými minesengry zpívána zhudebněný epos o Tristanovi a Isoldě, ukázkový případ motivu lesa ochránce, v tomto případě před společenskými konvencemi.
I František Pražský líčí v první polovině 14. století les, společně s dalšími místy jako hory a jeskyně, coby místo úkrytu před Branibory. Do bezpečí údolí a hájů se odebírá i francouzský král před bitvou u Kresčaku a stejnětak se ptáci schovávájí před kobylkami do jeskyní, hor a lesů. Ještě v raném novověku si Martin Strakonický zoufá, že „ ... Budouť synové naši pokrejvati se v lesích i v horách i v skrejších!“


Lesní všední, les živitel

Zaměřme se nyní podrobněji na onen mýtus děsivého lesa. Jaké dojmy tedy středověký les ve svých současnících skutečně vzbuzoval? Byl skutečně tím děsivým, nepřátelským místem?
Bylo již umíněno, že les počátku 12. století mohl být, přes překvapivě vysokou míru hospodářského užívání, místem obývaným divokou zvěří. Je to snad dostatečný důvod, aby prostřednictvím zvěře zde žijící, získal celý les nádech strachu?


Připustíme-li si, natoli široké hospodářské využití, muselo se v lese pohybovat značné množství lidí, aby takového stupně kultivace lesa bylo dosaženo. Pro množství takzvaných lesních řemesel je pobyt a práce v prostoru lesa takříkajíc „denním chlebem“.    Každodenně, trvale či sezóně, v lese pobývali lidé živíví se například uhlářstvím či dehtářstvím. Také lesní pastva, především prasat, lesní senoseč nebo shrabování listí a jehličí pro krmení nebyli nikterak neobvyklými činnostmi.


Každodenní pobyt všech těchto lidí v lese a strach z toho samého lesa se zdá téměř neslučitelný. Zákonitě se tito lidé v lese pobývající, mnohdy navíc nikoli sami ale z „pracovních“ důvodů ve skupinách, či alespoň v doprovodu domácích zvířat v případě lesní pastvy, museli s lesním prostředím stále lépe obeznamovat a tím zmenšovat svoji bázeň z okolního prostředí. Navíc, pokud bychom se chtěli držet teorie, že strach byl všudypřítomným společníkem lidí běžně se v lese pohybujících, museli bychom zároveň připustit zvýšený výskyt psychických poruch způsobený dlouhodobým působením stresu na psychiku těchto lidí. Neodvážím se sice takové východisko s jistotou vyloučit, nabízí se ovšem i jiné, poněkud méně vyhrocené – les středověkých Čech zdaleka nebyl tak mýtickým a děsivým místem. V mysli středověkého člověka mohl dokonce předěl mezi lesem a zemědělským prostorem být mnohem menší než v naší současnosti.  


Les, lapkové a opovědníci

Položme si teď již naznačenou otázku, zda by i onen známý les nemohl vzbuzovat strach právě skrz svoji dostupnost a společnost jiných lidí, kterou jsme doteď považovali za pozitivní. Nemůže být strach z lesa jen převlečeným strachem z člověka?


Les jako sídlo lapků, opovědníků a zemských škůdců je podobně zažitým motivem jako les neznámý a děsivý a tyto dva pohledy spolu mohou navíc velmi dobře koexistovat, jak ostatně více než naznačuje kronika Zbraslavská.  Je pravda, že především organizované zločinecké skupiny se mohly snadno stát vskutku metlou svého okolí. Beneš Krabice z Weitmile zmiňuje jak se „…veřejně zdržovali na hradech zběhové, hned zajímali toho, hned onoho a posílali je na výkupné do Bavorska, do Míšně, do Polska a do Rakouska…“ , a že  „…chodili také spolu v jedné tlupě padesát nebo sto ozbrojených zběhů a působili škody nevinným“. Někdy docházelo i k excesům jako bylo „vybití“ faráře, či dokonce vypalování celých vsí. A mohla uběhnout velmi dlouhá doba, než zemská moc vůči těmto lidem zakročila. Obvláště v případě opovědníků také mohly existovat mocensky motivované zájmy proti zákroku centrální moci, čímž se tato doba mohla ještě protáhnout.


Dodejme, že byť z našeho pohledu jsou lupiči, ať už v lesích či jinde, zcela světským nebezpečím, mají tyto osoby v dobovém myšlení jakýsi „zlý“ podtext. Jsou to, nebo jsou tak alespoň chápáni, lidé neusedlí, bez stálého domova, stojící stranou lidské společnosti. Někteří autoři dokonce píší o ostrém oddělení člověka jako člena společnosti od „člověka“ potulného, což je kategorie zahrnující nejen lupiče, ale i žoldnéře a utečence před zákonem. Ti jsou pak pro své okolí obdobou přírodní katastrofy.  V kontrastu s tímto pohledem však existuje teze, že se loupežné skupiny nespecializovaly na nezákonnou činnost v určitém prostředí jako les, vesnice, či město. To by však znamenalo, že museli do „civilizovaného“ prostředí aspoň krátkodobě zapadat a nevzbuzovat zbytečnou pozornost.


Náhled na „zlé a temné“ loupežníky pochází především z dobových legend o světcích. Aniž bychom chtěli jakkoli snižovat důležitost toho pramene, nabízí se otázka jestli takovýto pohled není vlastně stylizací. Zda se světec nepotřebuje setkat s takovýmito lehce „démonizovanými“ loupežníky, aby jeho vítězství nad zlem reprezentované obrácením těchto existencí k bohulibému životu bylo úplné.


Nakolik byly skupiny lapků či opovědníků spjaty s lesem nám mohou pomoct vyřešit tzv. popravčí knihy ze 14. a 15. století.  Ty zaznamenávaly výslechy zločinců u nichž panovalo podezření že jsou či byli součástí větší skupiny a mnohdy obsahují zločiny na velmi odlehlých místech. Co je důležité ve většině případů je jako součást identifikace činu poměrně přesně určeno na jakém místě, či zda v místě lidského osídlení či mimo něj, se zločin stal. Můžeme dojít k tomu, že nebereme-li ohled na to o jaký druh kriminality se jednalo, zhruba dvě třetiny událostí se odehrálo ve volné krajině, mimo lidská sídla, ovšem jen ve zlomku případů je jako místo činu zaznamenán les.    Ne zcela nezajímavou je i zmínka o přenocování a dělbě kořisti v lesním prostředí, ovšem opět jde jen o zlomek takových případů.  Podoba lesa jako sídla nekalých živlů má tedy své opodstatnění a les jistě není zcela bezpečným místem, ovšem nebezpečí se nezdá výrazně větší než v jiných neobydlených oblastech.


Zároveň to na jedné straně vypovídá o lese o něco nebezpečnějším než je výskyt divoké zvěře, na druhé straně toto nebezpečí není větší než jinde mimo lidská sídliště a přitom ani jim se zcela nevyhýbá, je jen méně časté.
Není sice zcela přesvědčivé hodnotit lidské jednání a smýšlení na základě statistik, je to ovšem cenný střípek do mozaiky dobového vnímání lesa.


Závěrem

Úvodem nastíněná romantická představa lesa je součástí literatury již minimálně od 13. století a to většinou v podobě legend o světcích. Na literárním jevišti Českých zemí jsou do hlavních rolí těchto příběhů obsazovány stín, temnota a obavy z „mystického“ lesa. Ty samé atributy pak přebírají i romantické představy 19. století a svoji cestu si našly i do moderních dějin mentalit.


Skutečnost se však zdá být odlišná. Pro poměrně velké množství lidí v lese pracujících či lovících je to s velkou pravděpodobností důvěrně známé místo, velmi vzdálené představám z legend. I v dobách počátku dvanáctého století, odkud pochází naše první literální záznamy jsou lesy značně místem značně se líšícím od romantických představ, neboť už tehdy jsou běžně a ve velkém hospodářsky využívány. Spekulovat by se dalo o tom, zda už ve středověku se les alespoň některým vrstvám společnosti, či alespoň jednotlivcům, vzdálil natolik, aby byli více ovlivněni tímto literárním klišé, než praktickou  zkušeností.

 

Literatura

Člověk a les. Ed. Klvač, Pavel. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
Goetz, Hans-Werner: Život ve středověku. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 2005.
Delumeau, Jean. Strach na Západě ve 14.-18. Století. Díl I. Vyd. 1. Praha: Argo, 1997.
Delumeau, Jean. Strach na Západě ve 14.-18. století. Díl II. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999.
Macek, Josef. Jagellonský věk v českých zemích, 1471-1526. 3, 4. Vyd. 2., v tomto souboru vyd. 1. Praha: Academia, 2002.
Kosmas: Kosmova kronika česká. 7.vyd. Praha: Svoboda, 1972.
Klimek, Tomáš. K dobovým náhledům na les českého středověku. Literární klišé nepřátelského prostředí. Český časopis historický. 2006. roč. 107. č. 4 s. 733-768.
Sokol, Petr: Historie v lese. Prostor lesa jako archeologická lokalita. Dějiny a současnost 2006, č. 11.
Woitsch, Jiří: Les živitel — člověk strašpytel. Strach z lesa ve středověku a raném novověku. Dějiny a současnost 2006, č. 11
Stibral, Karel: Je les krásný? Estetické vnímání lesa a přírody v průběhu staletí. Dějiny a současnost 2006, č. 11.

Napsal Gurney 16.08.2014
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 16 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.1441650390625 secREMOTE_IP: 54.166.234.171